My dearest...

Bylo léto a dětská hřiště byla přeplněná malými dětmi hrajícími si na pískovišti. Jiné děti běhaly kolem dokola, houpaly se na houpačce nebo se snažily dobýt obrovské prolézačky. Na lavičkách kolem posedávali dospělí hlídajíc si svoje ratolesti nebo povídajíc si s jinými dospělými. Na takové jedné lavičce se bavily dvě maminky. Jedna z nich, sympatická energická blondýnka, pozorovala své dvě ratolesti, jak si staví na pískovišti zřejmě něco, co mělo připomínat hrad. Druhá, hnědovlasá maminka, teď nadšeně vyprávěla blonďaté mamince nějakou veselou historku. Za jejich lavičkou stál zřejmě její syn, který stydlivě odvracoval pohledy od všech ostatních dětí a botičkou si něco kreslil v hlíně. "No tak, zlatíčko, běž si hrát s ostatními dětmi," řekla mu hnědovlasá maminka a věnovala mu sladký úsměv. "Já nechci..." řekl skoro neslyšně synáček a zase odvrátil pohled. "Mami! Mami! Ryouta mi sebral kyblík a rozbořil mi bránu!!" Přiběhla malá dcerka blonďaté maminky, aby žalovala na svého zlomyslného bratra, který dělal, jako by se nic nestalo a stavěl si tam něco dál. Maminky si vyměnily pobavený pohled. "Můžeš si vzít tenhle, Seijurou si asi stejně nebude hrát." "Kdo?" Zeptala se rázně malá blondýnka, která se neskutečně podobala své mamince. "Seijurou, pojď sem, nestyď se," vzala hnědovlasá maminka svého synka za ruku, ten obešel lavičku a ne moc ochotně se nechal ukázat malé blondýnce. "Nechceš pomoc Reně postavit novou bránu z písku?" Zeptala se ho hnědovlasá maminka. Nikdo ale nestačil zareagovat a Rena vzala kyblík a Seijura za ručku. "Pojď se mnou! Postavíme nový a větší hrad než má brácha! Já budu královna, ty král a z bráchy uděláme třeba vězně!" Řekla Rena nadšeně a motivovaně a už byla s kyblíčkem i Seijurem zpátky na pískovišti. "Ach ty děti a jejich fantazie," zasmály se obě maminky a pozorovaly své dítka.
Seijurou se ze začátku moc nezapojoval a stydlivě odvracel pohledy, ovšem po chvíli strávené s hádajícími se sourozenci se konečně zapojil. Začali stavět nové hrady, dohadovali se, kdo bude kdo a hnědovlasá maminka se zdála být víc než šťastná při pohledu na syna, který se konečně baví. "Musíte mít doma veselo, Rena vypadá jako pořádný živel a Ryouta asi taky nebude andílek, co?" "To máte pravdu a představte si, že s manželem teď běhá po nákupech ještě naše třetí dítě. Reika je naštěstí už větší a na svůj věk je dost rozumná a s těmihle ďáblíky nám pomáhá." Obě maminky se zasmály. "Vidíte, Seiji je neskutečně milý a hodný chlapec, jen až moc stydlivý. Občas se bojím, že si s tou svojí povahou nenajde moc kamarádů," povzdechla si hnědovlasá maminka. "Vsadím se, že z něj vyroste dokonalý gentleman...to o těch svých určitě říct nemůžu," znovu se zasmály a dál pozorovaly své děti, jak už si mírumilovně staví každé své.

Čas běžel jak o závod a bylo tu září. Čas, kdy sedmileté děti nastupovaly na základní školy. U vchodu jedné takové základky se znovu potkaly ony maminky, které dříve klábosily na lavičce u pískoviště. "Akashi-san, ráda Vás zase vidím!" Mávala blonďatá maminka na hnědovlasou a držela svého blonďatého syna za ruku, který se druhou rukou držel své blonďaté sestry. "Kise-san, to je ale náhodička! Tak to vypadá, že se tu budeme od teď potkávat častěji," usmály se na sebe a i hnědovlasá maminka držela za ruku svého syna. "Těšíte se do školy?" Zeptala se blonďatých sourozenců hnědovlasá maminka. "Ne, budu se totiž muset starat o bráchu nejen doma, ale i tady!" Odpověděla naštvaně Rena a její maminka jen zavrtěla nevěřícně hlavou. "Rena už jde do druhé třídy, je o rok starší, ani nevím, jestli jsem vám to říkala? A Rena si určitě vezme ráda na starost i Seijura, viď?" Mrkla na Renu její maminka a Rena si jen povzdychla, jakoby jí nic jiného nezbývalo. Po pár minutách klábosení šli všichni k nástěnce, aby zjistili, do jakých tříd budou jejich dětičky chodit. Bohužel, Ryouta se Seijurem ve stejné třídě neskončili a i ve třídě Reny proběhlo několik změn. Rena, stejně velká jako kluci, vzala oba za ruce, a vydala se jim energicky ukázat jejich třídy, kantýnu, záchody a další užitečné místnosti. Maminky se na sebe zase jen smály a klábosily o tom, co je u nich doma nového.

Maminky se rychle spřátelily. Dokonce se scházely před školou tak, aby vyzvedly své děti ve stejný čas. Začaly k sobě chodit na návštěvy a Ryouta, Rena a Seijurou se začali víc a víc přátelit. Reika, která se na svůj věk chovala až moc vyzrále, se k dětských hrám nepřipojovala a radši si povídala s maminkami v obývacím pokoji. Rena, jelikož měla načteno mnoho pohádek, si ráda hrála na princeznu nebo královnu a logicky její bratr nemohl být udatný princ, který by si princeznu vzal, takže tato role vždy připadla stydlivému Seijurovi a Ryouta pokaždé dostal roli nějakého barbara, který unesl princeznu a chrabrý princ ji měl osvobodit. Pak v televizi začali dávat superhrdiny, takže všichni museli být superhrdiny a nikdo nechtěl být zločinec. Později začaly být hitem Sailor Moon, takže Rena pokaždé byla strážkyně a kluci tentokrát schytali zločince, které Rena chytala. Tohle jim vydrželo tak do jejich desíti let. V jedenácti, v případě Reny dvanácti let, se právě Rena začala uklidňovat. Začala víc číst a méně se věnovat klukům, kteří spolu zase začali řešit počítačové hry a jiné klučičí věci. Ovšem jak Ryouta, tak Seijurou, radši trávili čas právě s Renou, která ale nechtěla trávit čas s nimi. Byla teď přece velká holka, která si nebude hrát s malými kluky. Aby strhli její pozornost na sebe, začali ji provokovat, schovávat jí knížky a jiné věci a všelijak jí škádlit.

Takhle to pokračovalo ještě další rok, než se stala jedna velmi žalostná událost. "Kise u telefonu," zvedla vyzvánějící mobilní telefon blonďatá maminka a do telefonu jí odpověděl mužský hlas. Ryouta i Rena zrovna byli ve stejné místnosti a snažili se poslouchat rozhovor. Pak si ale všimli, že jejich maminka brečí. Kuňkavým tónem poděkovala a zavěsila telefon, pak se rozbrečela ještě víc. "Mami!!" Zapištěli oba sourozenci běžíc k ní. Pohled na jejich smutnou brečící maminku se jim vůbec nelíbil. "Tati! Reiko!! Mamce se něco stalo!!" Volal po domě Ryouta. Jejich tatínek hned přiběhl a ptal se, co se děje. Maminka mu zabořila uplakaný obličej do hrudi a teď už všichni tři sourozenci jen nechápavě a ustaraně koukali na vzlykající maminku. "Aka...Akashi *vzlyk* volal mi její m-manžel *vzlyk* z nemocnice...*vzlyk* nezvládla to.." "Kdo to nezvládl?" Zeptal se tiše Ryouta sester. Všiml si, že Reika taky brečí. "Seijurova maminka..." tiše odpověděla. "Ještě včera vypadala, že se uzdravuje *vzlyk* a dneska..dneska...*vzlyk*" koktala blonďatá maminka, tatínek ji pevně objímal a snažil se jí uklidnit. Seijurova maminka se stala velmi dobrou kamarádkou s celou jejich rodinou. Ovšem posledních pár měsíců na tom zdravotně nebyla nejlépe a poslední měsíc jí dokonce odvezli do nemocnice. Ještě včera tam byla celá Kise rodina na návštěvě, aby jí popřáli hodně sil a dneska se jim ozval její manžel, aby jim oznámil, že ráno zemřela. Byl to pro všechny šok a několik dní bylo pro obě rodiny velmi chmurných. Pan Akashi samozřejmě chystal pohřeb, na který byla pozvána i Kise rodina.

Ovšem před samotným pohřbem se rozhodli manžela i syna navštívit, aby jim dodali rochu sil. Napekli různé dobroty a vydali se na ohlášenou návštěvu. Už několikrát sídlo rodiny Akashi navštívili předtím, ale stále se nepřestávali divit tomu, jak obří a bohatý dům...sídlo to bylo. Pan Akashi je uvítal, vypadal ale neskutečně zdrceně a ne jen on. I služebnictvo, které si docela nedávno najal, vypadalo zachmuřeně. Paní Akashi byla neskutečně milá a andělská osobnost. Nebyl snad nikdo, kdo by jí neměl rád. Seijurou musel být ve svém pokoji, rodinu Kise nepřišel spolu s otcem přivítat. "Seijurou? Ten je zavřený v pokoji od doby co...no...však víte..." nastala chvíle ticha. "Můžete s ním zkusit promluvit," podíval se na Ryoutu s Renou. Oba sourozenci si jen vyměnili pohledy a beze slova se vydali ke schodům, které vedly do dalšího patra, ve kterém byl i Seijurův pokoj. "Běž napřed, odskočím si ještě na záchod," řekla Rena, Ryouta jen kývl hlavou a v půli cesty do Seijurova pokoje už šel sám. Zaklepal na dveře,nikdo se ale neozval. Odvážil se a vstoupil dál i bez vyzvání. Seijurou seděl u svého pracovního stolu, na kterém leželi housle, které zrovna čistil a ladil. Na Ryoutu se ani nepodíval, ani nic neřekl, jakoby tam vůbec nebyl. "Hej, ahoj...přišel...přišli jsme ti...Jak ti je, kamaráde?" Přišel Ryouta až k němu a přátelsky ho vzal za rameno. Okamžitě ale dal ruku z jeho ramena pryč. Seijurou mu věnoval tak zlý a chladný pohled, jaký u nikoho nikdy předtím neviděl. Na vteřinu by přísahal, že viděl, jak se Seijurovi změnila barva očí...nebo spíš jen oka?
"Tak já radši půjdu..." řekl Ryouta a odešel ze Seijurova pokoje. Jen co zavřel za sebou dveře, mohl slyšet zvuk houslí. Ryouta se před pokojem potkal s Renou a jen zavrtěl hlavou na znamení, že to nemá smysl. "Ts, to bych se na to podívala," řekla lehce odhodlaně Rena. Ta se neobtěžovala zaklepat, možná by ji stejně přes hru na housle neslyšel.

Vstoupila do pokoje a chvíli poslouchala žalostnou skladbu, kterou Seijurou hrál. Rena se po chvíli sebrala a vydala se k nic netušícímu Seijurovi, který se zavřenými oči dohrával poslední tóny. Pak se jen zhluboka nadechl a najednou ucítil ze zadu objetí. Pevné objetí na tak drobné ručky. Ve svých dvanácti letech byla stále Rena o necelé tři centimetry vyšší a ujala se své role starší sestřičky. Seijurou ji vzal za ruce a otočil se k ní čelem. I Rena by na vteřinu přísahala, že se mu změnila barva očí, ale ta zmizela, jen co se Seijurou zadíval na starostlivou Renu. Gestem mu naznačila, aby ji objal. Seijurou na chviličku zaváhal, ale pak ji zabořil hlavu na hruď. Rena ho pevně sevřela v objetí a položila si bradu na jeho hlavu. "Klidně se vybreč, pak to bude lepší," Seijurou nic neřekl. Rena ale cítila, jak se změnil Seijurův dech a jak má díky jeho slzičkám mokřejší a mokřejší rameno. Nějakou chvíli tam tak spolu zůstali. "Víš co...já...já se bojím," "Čeho prosím tě? Táty?" Seijurou zavrtěl hlavou. "Toho taky...není s ním teď vůbec řeč, ale nejvíc se bojím toho, že teď zůstanu sám." Rena mu věnovala zase jeden z těch svých sestersky starostlivých pohledů. "Co to povídáš? Nebudeš a nejsi sám. Máš přece nás a vsadím co chceš, že naši budou hrozně moc rádi, když k nám budeš chodit na návštěvy," ujistila ho Rena a Seijurou vykouzlil chabý úsměv.
Návštěva utekla jak voda a pro Kise rodinku bylo načase vrátit se domů.

Rena byla v posledním ročníku základní školy, klukům chyběl tedy ještě jeden rok, než se mohli rozhodovat o další škole. Po škole se roznesla zpráva o úmrtí Akashiho matky. Tím si většina žáků vysvětlila dříve nepochopitelné chování Seijura. Byl chladnější, odměřenější a víc nepřátelský. Začal se neskutečně zlepšovat jak ve studiu, tak ve sportech. Byl ve všem nejlepší, zároveň byl ale nejděsivější. V jeden den se ale hodně změnilo ne jen pro Seijura. Rena si neúmyslně vypěstovala novou reputaci ve škole. Procházela chodbou a míjela skupinku žáků. Nechtěně zaslechla kus hovoru. Nedalo jí to a zastavila se, aby doposlouchala onen hovor. "...nenávidím ho, dobře mu tak, že ta jeho idiotská matka chcípla,..." Tohle Reně stačilo, aby se otočila na patě a prodrala se k tomu, kdo to řekl. Všichni na ní nechápavě zírali. Rena vrazila pěstí tomu klukovi, který tu ošklivou věc vypustil z úst. Ještě si ho přitáhla za límec a třásla s ním a řvala na něj. Ostatní jen šokovaně přihlíželi, nikdo se neodvážil Renu zastavit. Teprve až učitelé znovu obnovili na chodbě klid a Renu i toho kluka odvedli do kabinetu. Ještě v kabinetu se hádali a učitelé se nestačili divit. "Tak dost! Ty se omluv za to, co jsi řekl a ty se omluv za ten monokl!" Přikázal učitel. "O-omlouvám se..." pípl žák, ale v Reně se vařila krev ještě víc. "Já omluvu nechci! Omluvit by se měl Seijurovi a jeho mámě!" "Reno!" "Jak Vám by se líbilo, kdyby někdo nadával na vaši zesnulou matku?!" Učitel jen zalapal šokovaně po dechu. "A omlouvat se za tu pěst nebudu!" Založila si Rena ruce na hruď. Nakonec zavolali Reninu mamku do školy. Ne že by se tím něco vyřešilo. Renina mamka slíbila, že už se to nebude opakovat a odvedla si dceru domů.

Další dny se Reně většina žáků vyhýbala obloukem. "Prý jsi někomu dala pěstí? Co ti kdo řekl?" Zeptal se o volnu Seijurou. "Nic...nic vážného. Vlastně to byla hovadina, nevím...nevím co se to ve mě vzalo." Snad poprvé v životě Rena zalhala. Seijurou to zřejmě vycítil, ale jen jí to odkýval. Nechápal ale proč a co mu jeho nejlepší kamarádka tají.
Oba dva se za ten rok neskutečně uzavřeli před světem. Rena se několikrát dostala do hádek nebo menších rvaček s nenávistnými spolužáky. I na Seijura si občas někdo něco zkusil, ale pokaždé to zkusil jednou a naposledy. Ne nadarmo se po škole říkalo, že se Seijurem si nic začínat nikdo nechce. Stačil jeden jeho pohled a člověk měl pocit, že je na dálku mučen.

Další rok Rena odešla na Teiko. Ryouta a Seijurou si poslední rok ale neměli moc co říct. Ryouta navíc rostl do krásy a měl nemálo obdivovatelek. Byl oblíbený, vtipný a svoji dobrou náladu přenášel na míle daleko. Seijurou byl vážný, chladný a nekompromisní. Ve volných chvílích hrál shogi a Ryoutova přítomnost ho otravovala. Ryouta to těžce nesl. Byl to jeho kamarád z dětství, který mu po té události nedokázal pomoc a od té doby se prakticky odcizili. Jediný, kdo je tehdy držel, byla Rena, která už ale byla sama na jiné škole.
Na Teiko po všech studentech požadovali zapojení se do nějakého kroužku nebo klubu. Rena ale neměla zájem trávit svůj volný čas s nezajímavou bandou studentů. Začalo to trápit i jejího třídního profesora. "Reno, jestli si sama nevybereš nějaký klub, budeme nuceni tě do nějakého klubu zapsat, ať se ti to bude líbit nebo ne," "Fajn, je tu nějaký klub samotářů?" "To zrovna ne...co třeba čtenářský klub? Četla by sis knihy, pak se o knihách i pobavila se svými .. spolu-čtenáři...to by šlo ne?" "Číst si můžu v klidu doma, nechci se s nikým bavit..." Profesor si jen beznadějně povzdechl. "Je mi líto. Pokud si do konce týdne nevybereš sama klub, budu tě muset někam přiřadit. Měla by ses trochu otevřít. Člověk může mít samotu rád, ale nedokáže žít úplně sám." Rena si jen odfrkla a nasupeně odešla ze třídy. Ve dveřích ale narazila do vysokého černovlasého kluka. "Ah! Věděl jsem, že podle hlasu to budeš ty! Kise Rena, je to tak?" Začal černovlasý kluk se širokým úsměvem na tváři. "Zjistil jsem, že máš jedny z nejlepších výsledků na škole a stále nejsi v žádném klubu. Navíc moji kluci tě často vidí, jak pozoruješ lidi kolem sebe. Tak mě napadlo, jestli by ses nechtěla přidat do našeho basketbalového týmu a propůjčit nám své pozorovací schopnosti...Nechceš být naše manažerka?" Rena na něho nevěřícně zírala a na chvíli zapomněla dýchat. Když vstřebala všechny informace, jen se zamračila. "Manažerka basketbalového klubu? A to má být co za laciný a blbý vtip? Nech mě prosím tě být." Už se chtěla otočit na patě a odejít. Černovlasý kluk jí ale zastavil. "Počkej, nedělám si srandu! Myslím to smrtelně vážně! Každý basketbalový tým má teď svoji manažerku, jen náš tým ji nemá. Prosím!" "Ne, děkuji a pusť mě," řekla chladně Rena. Kluk jí pustil ruku a zklamaně se díval, jak odchází. "Když tak jsem Nijimura! A najdeš nás v tělocvičně po škole!" Zavolal za ní.
Ovšem celý týden jí nedal pokoj. Kdykoliv to šlo, Nijimura chodil za Renou a prosil jí, aby se stala jejich manažerkou. Reně to nedalo a vyhledala si na internetu něco o tom, zda je post manažerky ve školních basketbalových týmech pravdou. K jejímu zklamaní to pravda byla. Našla i nějaké časopisy s rozhovory a pokaždé tam byl odstavec věnovaný manažerce nebo manažerovi týmu a pokaždé to byl student, ne učitel.

Týden uběhl a Renin třídní profesor se dožadoval jejího rozhodnutí ohledně klubů. "Pokud ses stále nerozhodla, tady je seznam klubů, kde ještě nabírají členy. Pár klubů jsem ti modře zvýraznil. Dle mého to jsou kluby, kde se nebudeš muset tolik...socializovat.." povzdechl si beznadějně profesor a díval se, jak si Rena znechuceně prohlíží onen seznam. Nedočetla to ani do konce a seznam profesorovi vracela. "Takže?" "Zapište mě jako manažerku basketbalového týmu," "No tak vidíš! Dneska mají zrovna trénink, tak tě půjdu představit!" Řekl nadšeně profesor a Rena si jen povzdechla.
Odpoledne ji skutečně dovedl do tělocvičny. Nijimura se hned rozzářil, když Renu spatřil. Profesor jí nadšeně představil, vysvětlil hráčům, co bude Reny náplň práce a poté ji tam nechal. Nijimura se jí znova představil. Se stejným nadšením se jí představili i ostatní hráči. Reně se zase trochu změnil život. Mezi kluky si našla dobré kamarády, hlavně Nijimura jí přirostl k srdci.

Rok uběhl jak voda a Ryouta i Seijurou se k Reně připojili na Teiko. "Zkuste basketbalový klub, dělám tam manažerku, aspoň bychom zase byli spolu," navrhla klukům Rena. "Já ti nevím, už mi nabízeli místo ve fotbalovém klubu, tak přemýšlím, že to nejdřív zkusím tam." Řekl Ryouta. "Já se asi přidám," řekl zamyšleně Seijurou. "I když tenhle klub vypadá víc lákavě," prohlíželi si seznamy školních klubů a Rena vypadala lehce zklamaně, že nechtějí hned jít do basketbalového týmu.
A taky že ne. Ryouta skutečně šel k fotbalistům a Seijurou zkusil klub deskových her. Po jednom týdnu ale zjistil, že ho klub nebaví. Vyhrával všechny hry proti ostatním studentům bez většího úsilí. Dal na Renu a zkusil basketbal. Jelikož basketbalový klub začínal fungovat o cosi později, stihl ještě rozřazovací testy. Při nich si Rena všimla, že Seijurou se docela vytáhl. Přišlo jí to ještě jako včera, kdy byla o pár centimetrů větší.

Nikdo nepočítal s tím, že by se někdo z nováčků dostal do první ligy, skupiny, která hrála na zápasech s jinými školami. Letos to ale bylo všechno jinak. Do první skupiny se dostalo hned několik talentovaných hráčů. Rena navíc dostala za úkol zaučit novou studentku jako manažerku. Ta představa se jí dvakrát nezamlouvala, ale později zjistila, že Satsuki je milá a hodná holčina, která se brzy stala Reninou kamarádkou.

"Tak co fotbal?" Ptala se Rena svého bráchy při pauze na oběd. "Nah, popravdě mě to vůbec nebaví. Nějakým záhadným způsobem dokážu předvést všechny triky, které vidím u někoho jiného...a tým, ve kterém jsem, pokaždé vyhraje. Kluci jsou za mě rádi a chtějí letos vyrazit na soutěž, ale mě to nebaví...nechce se mi, jen nevím, jak jim to říct...že chci odejít." Postěžoval si Ryouta. "Já ti říkala, že máš jít k nám mezi baskeťáky. Přijď se na nás aspoň podívat," nabídla mu sestra, ale Ryouta jen zavrtěl hlavou. Měl pocit, že basket nebude sport pro něj. "Haa, Renachin, nemáš na půjčení pár yenů? Zapomněl jsem si peněženku doma a mám hlad," utrousil znuděně obr s fialovými vlasy. Ryouta na něj zíral s pootevřenou pusou. Nikdy před tím neviděl nikoho tak obrovského. "Atsushi, to je už po třetí! Na a zítra na tréninku mi to vrátíš i s úroky," podala Rena obrovi několik papírovek. "Neboj, všechno vrátím. Jsi nejlepší, díky~" řekl o cosi mileji a odešel do kantýny. "Basketbalový hráč, nejvyšší ze všech, je to milej klučina...jen furt jí," poznamenala jakoby nic.

Další týden uplynul jak voda a Ryouta se nakonec rozhodl, že se připojí k basketbalovému týmu. Všechno to najednou vypadalo jako dokonalá idylka. Staří přátelé se zase sešli na stejné škole, dokonce byli ve stejném klubu. Seijurou zas byl o cosi milejší než na základní škole, dokonce se mu vrátila barva očí do normálu a vyrostl z něj skutečný gentleman. Dívkám se podlamovali kolena, jen spatřily jeho okouzlující úsměv. Ryouta začal být oblíbený už po prvním týdnu školy a i ostatní baskeťáci se dočkali jistého obdivu a uznání.

Rena se ale krom baskeťáků nechtěla s nikým bavit, což začalo štvát jisté studentky, které doufaly v určitou protekci ze strany Reny. Přece jen to byla jejich manažerka a být Reny kamarádka znamenalo být v té největší blízkosti baskeťáků, kteří byli tak populární. Rena se ale odmítala s někým bavit nebo ho protlačovat na tréninky či zápasy. A přesně tohle závistivé studentky štvalo a začali to Reně dávat sežrat. Od základní školy Rena nevyrostla ani o centimetr. Na základce patřila k těm vyšším a tak si na ní nikdo moc nedovoloval. Ovšem co bylo na základce, není teď. Na střední se nenašlo moc studentů, kteří by byli menší než Rena, takže si jí často holky dobíraly.
Rena ale na sobě nedala nic znát, teda aspoň si to myslela. Několik hráčů si všimlo, že je s jejich manažerkou něco špatně, ale nehodlali nic říkat nahlas, dokud Rena sama něco neřekne. Jednoho zimního dne vylákaly závistivé studenty Renu ven na školní dvorek. Schovaly jí tam někde tašku s věcmi, kterou se vydala hledat. Tašku uviděla u zdi školy. Když si pro ní došla, z oken z nejvyšších pater na ni dopadla ledová voda a následně i kyblíky. Slyšela jen dívčí zlomyslné zahihňání a jeden kyblík jí spadl na hlavu. Byl sice plastový, ale z výšky, ze které spadl, to pekelně bolelo. "Reno?!!" Zaslechla jakoby z dálky. Neskutečně se jí točila hlava a cítila jen tu palčivou bolest na hlavě a podél oka cítila teplý proud, zřejmě krve.
Seijurou jí vzal kolem pasu a odvedl jí do ošetřovny. Sestřička tam zrovna nebyla. Zřejmě měla dost práce s jinými úrazy ve sportovních klubech, což nebylo nic nového. Seijurou posadil Renu na postel, přehodil přes ní prozatímně deku, aby jí nebyla zima v mokrém a studeném oblečení a primárně ji začal utírat z obličeje krev a ošetřovat tu ránu. "Hlava už vypadá v pořádku, krev přestala téct." Rena nereagovala a tupě zírala do neurčitého místa. "Hodlala ses mi někdy vůbec svěřit?" Řekl Seijurou celkem přísně. Rena se probrala z transu a nechápala, kam tím míří. "O čem to mluvíš..?" "Reno, přestaň ze mě dělat hlupáka. Myslíš si, že jsem si ničeho nevšiml?! Jak schováváš všechny modřiny a škrábance, které máš údajně ze své nešikovnosti?!" Rena opět nic neřekla a jen se provinile zatvářila a odvrátila pohled. "N-nechtěla jsem..." "Co jsi nechtěla?! Obtěžovat nás se svými problémy? Máš pocit, že by...že bych nad tím mávl rukou a nezajímal se o to? Nebo že bych jim to chtěl dát zpátky sežrat?" Reně se do očí draly slzy. Nebyla zvyklá, aby na ní takhle někdo...někdo, na kom mu záleželo, řval. Seijurou si jen povzdychl, prohrábl si své rudé vlasy a věnoval Reně objetí. Tentokrát to byla ona, kdo smáčela Seijurovo tričko svými slzami. "Hlupačko. Už mi nelži, ano? Ani žádné tajnosti!" Byl nezvykle starostlivý. Ale Rena se s ním cítila v bezpečí a najednou se jí ulevilo.

Od té doby se ale zase něco změnilo. Něco mezi Renou a Seijurem. On jí začal věnovat víc své pozornosti, víc spolu začali chodit ven a trávit volný čas. Ona se ale začala víc stydět pohlédnout mu očí. Ale proč?! Vždyť jsou to kamarádi už dětství. Jakoby snad byla zamilovaná?
Jednou ji Seijurou vzal po delší době k sobě domů. Na chodbě se střetli s jeho otcem. "Reno! No ne, z tebe se stala krásná mladá dáma. Seijurou, postarej se o ní a teď mne omluvte, mám docela naspěch." Řekl jeho otec a zmizel. Rena si úplně odvykla na tenhle obří dům a způsoby v něm. Seijurou odvedl Renu do svého pokoje. Po pár minutách na dveře zaklepala služebná, aby těm dvěma přinesla nějaké občerstvení. "Ah, Rena-san, vítejte zpátky. Je radost Vás tu vidět," řekla mile služebná, která si Renu pamatovala ještě když byla na základce. Rena, stále lehce šokovaná, ji vrátila milý úsměv. Ten den se bavili jako každý jiný den.
Už se stmívalo a Rena měla jít už domů. "Vážně už bych měla jít," "Už? Tak brzo?" "Brzo?! Je osm pryč, venku tma a naši nebudou moc nadšený, že se zase poflakuju venku tak pozdě," řekla a začala si balit věci. Seijurou ji stáhl k sobě na koberec a začal ji lechtat. Chvíli tam spolu válčili, ale Rena se začala vzdávat. "Stačí! To stačí! Už n-nemůžu!" Seijurou přestal a momentálně na Reně obkročmo seděl a držel ji za zápěstí. "Tak ještě zůstaň. Vašim by nevadilo, kdybys tu zůstala, ne? Vědí, že se o tebe postaráme," řekl prosebně a Rena si jen povzdechla. "Fajn, fajn, ale už ze mě slez. Seš těžkej," "Tss," odfrknul si Seijurou a skutečně slezl. Rena se z lehu zvedla do sedu a prohrábla si vlasy. "Obejmi mě," řekl po chvíli ticha Seijurou a celkem přísně se na ni podíval. Rena celkem znejistila. "Proč? Přepadl tě snad smutek?" Odpověděla spíš ironicky a dala si pramen vlasů za ucho. "A co když jo?" "Seiji, co na mě zas zkoušíš?" Seijurou nic neřekl a jen jí gestem naznačil, aby ji objal. Rena si povzdechla a věnovala mu jedno objetí. Docela jí ale překvapilo, když si ji k sobě přitiskl jako malý kluk plyšáka. Nepouštěl ji. Reně to začalo připadat lehce divné. Ještě divněji se ale cítila, když jí Seijurou začal hladit po zádech a nasával vůni její kůže. Rena z toho měla husí kůži. Seijurou jí poté zašeptal do ucha: "Reno, neopouštěj mě...nikdy." "P-počkej!" Odtáhla se Rena, jak nejvíc to šlo. Seijurou jí doslova hypnotizoval svým pohledem a Reně se do tváří vkradla červená barva. Než ale stačila vymyslet nějakou smysluplnou větu, slova se ujal opět Seijurou. "Reno, budeš opět mojí královnou?" Narážel na jejich hry z dětství, ovšem teď to myslel jinak. Rena jen zalapala po dechu. "Pochop, jsi pro mě nesmírně důležitá a já už nechci být jen kamarád," hladil ji po rukou a stále z ní nespouštěl oči. Rena už minimálně dvakrát pohled odvrátila. "Já...já nevím, co na to říct," dostala nakonec ze sebe. "Nemusíš říkat nic," objevil se Seijurovi úšklebek na tváři. Nastala minutka ticha, kdy Seijurou nepřestával sledovat Renu. Tentokrát se k ní pomalu nakláněl, aby si ukořistil její první polibek. Rena, zřejmě červená až na patách a se srdcem tlukoucím tak, jako nikdy předtím, se nechala políbit. V tu chvíli si sama sobě přiznala, že je v tom vážně až po uši.

Rena ale nepočítala s tím, že svoji duši právě upsala ďáblovi. Ve škole za ní Seijurou často o volných chvílích chodil a nejraději by jí furt držel v objetí a laskal jí. Rena ale na veřejné ukazování lásky byla moc stydlivá a často ze sebe Seijura dostávala pryč, kolikrát se před ním i schovávala. Jednou si jí Seijurou odchytil a zatáhl někam do kouta, kde by je nikdo neměl rušit. "Proč se za nás stydíš?" Zeptal se přísně, ale zároveň byla v jeho hlase cítit jakási ublíženost. "N-nestydím! Seiji, mám tě ráda, ale..." "Ale?" Nespouštěl z ní oči. "Prostě...je mi to proti srsti ukazovat náš vztah na veřejnosti," sklopila Rena provinile zrak. Seijurou si jen povzdechl a přitiskl si dívku na hruď, aby jí věnoval jedno z těch láskyplných objetí a bradu si opřel o její hlavu. V tu chvíli si Rena znova uvědomila, jak moc Seijurou vyrostl od základní školy.
Seijurou přistoupil na její podmínky a přestal ji ve škole nahánět. Nic na ní nezkoušel, ovšem při basketbalových trénincích si aspoň nějakou tu pusu na čelo neodpustil.

Jednoho dne Nijimura z jistých osobních důvodů předal Seijurovi kapitánskou pozici. Domníval se, že Seijurou možná bude i lepší kapitán než on sám. Všichni sice byli překvapení, ale nikdo nic nenamítal. Začala sezóna soutěží a zápasů. Samozřejmě, že měli všichni radost, když kluci vyhrávali zápas za zápasem, ale čím víc výher si připsali na své konto, tím...horší morálka i atmosféra v týmu byla. "Tohle se mi vůbec nelíbí. Kluci jsou...moc silní. Podívej na Aomineho," probíraly Rena s Momoi jeden z mnoha zápasů. Kluci do toho dávali všechno, ale když už měli skóre dvojnásobně větší...soupeři jakoby úplně ztratili motivaci hrát nebo bránit svůj koš. Ztráta motivace protivníků měla neblahé následky na Aomineho. Miloval basketbal, ale cožpak se dá basketbal hrát, když váš protivník nemá sebemenší zájem nějak zakročit a jeho pohled říká "Naházej si kolik košů chceš, mě už je to jedno."? Aomine to těžce nesl. Kuroko se ho snažil nějak podpořit, ale k ničemu to nebylo. Nakonec bylo Daikimu řečeno, že dokud budou vítězit, nemusí ani chodit na tréninky. A to byl konec. Kam se poděly ty krásné a veselé časy, které všichni spolu strávili?

A aby toho nebylo málo, Murasakibara začal protestovat, že stejně jako Aomine nechce chodit na tréninky a už vůbec nechce trénovat s kapitánem, který ho dost možná už ani nebude schopen porazit. To byla výzva. Všichni nevěřícně přihlíželi zápasu mezi Murasakibarou a Akashim. Hrálo se o to, kdo dřív skóruje pět bodů. Pokud by vyhrál Murasakibara, nebude muset chodit na tréninky a poslouchat tak slabšího kapitána. Hra byla dost napínavá. Murasakibara měl po několika minutách už skóre čtyři koše, zatím co Akashi neměl ani jeden. A v ten moment se v něm cosi...zlomilo. Hra se převrátila o 180 stupňů a Akashi vítězil. Pět ku čtyřem. Nikdo tomu nevěřil. "Víš co? Na tréninky stejně nemusíš chodit. Nikdo nemusí, dokud budeme vítězit." Řekl Akashi a všem přeběhl mráz po zádech. Rena cítila, jak jí Midorima starostlivě položil ruku na rameno. Oba dva si vyměnily pohledy plné obav. Oni dva moc dobře věděli, co se právě stalo s Akashim. Jiní na to přišli později, jako třeba Kuroko. Jednoho dne zůstal v tělocvičně o cosi déle a trénoval hody na koš. Akashi šel zrovna kolem a tehdy Kuroko poznal Akashiho druhé děsivé já, které je absolutní.

"Co se to s ním stalo?" Zeptal se ustaraně Kuroko Reny o volné chvíli. Rena si jen nešťastně povzdychla. "Naposledy jsem tuhle jeho druhou osobnost viděla před...před pohřbem jeho maminky." Na chvíli se odmlčela. "Po tom, co on a jeho otec zůstali sami, z jeho táty se stal neskutečný pedant a Seijimu to dával sežrat. Neustále do něho hučel, jak musí být ve všem nejlepší...zní to hloupě, ale kdybys viděl jeho tátu...pochopil bys. A kvůli tomu si Seijurou vybudoval osobnost, která se dokáže lépe vyrovnat nesmyslným požadavkům jeho otce..." Kuroka to celé mrzelo. "To bude dobré. Já s ním promluvím. Vždycky jsem dokázala to jeho druhé já aspoň trochu potlačit," chabě se usmála a bylo načase, aby se s Kurokem rozloučila a šla za zmiňovaným Akashim.

Našla ho ve svém pokoji, kde hrál sám se sebou shogi. Jedna ze služebných chtěla Renin příchod ohlásit, Rena jí ale gestem zarazila. Vešla do jeho pokoje bez klepání. Jen za sebou tiše zavřela dveře. Připadala si zoufalá. Kurokovi sice namluvila, že má jeho osobnost pod kontrolou...ale to už byla záležitost minulosti. Posledních pár dní se k Reně choval Akashi velmi odměřeně. Žádné letmé a roztomilé polibky na čelo, opatrné a láskyplné zacházení. To bylo všechno pryč. Tenhle Akashi Seijurou byl posedlý výhrou, dominancí a absolutní mocí. Co řekl, byla pravda. Co řekl nebo přikázal, bylo absolutní a nedej bože, aby někdo neuposlechl. Akashi dál hrál shogi. Rena si jen povzdychla a jako tehdy, šla za ním a věnovala mu objetí ze zadu. "Seiji," téměř zašeptala a cítila, jak se zhluboka nadechl. "Reno, kolikrát ti mám opakovat, že nemám rád neohlášené návštěvy?" Řekl přísně a neobtěžoval se jí věnovat jediný pohled. Rena se k němu víc přitulila, doufajíc, že ho to aspoň trošku obměkčí. "Neohlášené návštěvy možná, ale moje přítomnost ti nikdy nevadila...ba naopak." Akashi si znova povzdechl a vymanil se z jejího objetí. Jeho dvoubarevné oči stále přísné. "Nemám čas ani náladu Reno. Odejdi," přikázal jí. Rena si sedla vedle něho s podezíravým pohledem na tváři. "Oho, nepovídej? A co děláš tak důležitého? Hraješ shogi? Proto na mě nemáš v poslední době čas?" Akashi ji jen zpražil pohledem. To Renu trochu rozhodilo, ale rozhodla se být silná. Příště už ten jeho pohled na ní platit nebude. "Reno, naposledy tě žádám, abys odešla." Řekl ještě chladněji a nebezpečněji. "Proč?" Znova ji probodl pohledem. "Už tě tu nepotřebuji. Prostě odejdi," Rena zalapala po dechu. "Vážně? Vážně tohle chceš ty?" Odmlčela se. Měla toho akorát dost. Od toho zápasu s Murasakibarou s ním nehla. Přestala mít na něj vliv a Akashi se k ní choval jako k nějakému nepotřebnému kusu nábytku. "Jestli teď odejdu, už mě nikdy neuvidíš. Radši přepni ty své osobnosti a zamysli se nad tím, co vlastně pro tebe znamenám," nasadila smutný a zklamaný výraz, jako by už slyšela odpověď. "Vyhrožuješ mi?!" "Ne, dávám ti na výběr, baka..." Akashi se k ní naklonil a hrubě ji vzal za vlasy. "Nelíbí se mi, jak se mnou mluvíš. Omluv se mi." Řekl ještě chladněji, až se Rena zděsila, kde se v něm ten chlad a zloba vzala? "Nebudu se ti omlouvat," vzdorovala. Akashi odněkud vytáhl nůžky a rozevřené je přiložil Reně ke krku, jako výhružné gesto. Akashiho podrážděný a zlý pohled se na chvíli změnil v překvapený...nemile překvapený. Rena totiž začala brečet. Ale ne strachy. Lítostí a zklamáním. To byl pravý důvod. "To už vážně pro tebe nic neznamenám? Moc dobře víš...vždycky si věděl, že tuhle osobu přede mnou nemusíš ukazovat," Akashi ji pustil a nůžky dal pryč. Stále z ní nespouštěl pohled a ona z něho. Bez jediného slova se Rena sbalila a došla ke dveřím. "Máš poslední šanci mě zastavit...nebo pak už budeš vždycky sám a věř, že se k tobě nevrátím, Akashi Seijurou..." řekla a chvíli čekala na jeho reakci. Akashi si jen odfrkl a vrátil se k shogi. "Jen si běž. Jak jsem říkal, teď už tě nepotřebuju." Rena si jen skousla spodní ret a s téměř neslyšným "Sbohem" odešla. Cestou domů své emoce ještě vydržela, ale jakmile přišla domů a spatřila svého starostlivého bratříčka, spustil se jí vodopád slz. Ryouta byl šokovaný, ale hned své sestřičce pomohl a utěšoval jí. Rena mu pak vylíčila, co se stalo a jak ji Akashi zlomil srdce. První láska vždycky bolí, ale takhle?

Rena na se na dva týdny neukázala ve škole s výmluvou, že je nemocná. Dostávala za ty dva týdny sms od kluků z basketbalu, jak se mají, co dělají na trénincích a jak jim Rena chybí. Jednou obdržela telefon od Midorimy. "Reno, není ještě šance, že by...že by ses vrátila k Seijurovi? Je teď vážně nesnesitelný a při jakékoliv zmínce o tobě..." "Shintarou," řekla rázným hlasem do telefonu plná zloby. "Šanci dostal a nevyužil ji. Já se před ním plazit nebudu a jestli mě potřebuje, tak má smůlu. Varovala jsem ho." Nastala chvíle ticha, kterou přerušila Rena s falešným zakašláním. "Teď mě omluv, půjdu si ještě lehnout. Furt jsem nějaká...zesláblá. Tak se měj," zavěsila telefon a s knížkou se zachumlala do své postele.

Renin telefon začal den ode dne vibrovat častěji. Milion zmeškaných hovorů od Akashiho, dokonce pár zpráv, kde ale psal vesměs to samé. Aby se mu Rena ozvala zpátky. Když už jí po několikáté zazvonil telefon, Ryouta to nevydržel. "Prosím tě zvedni to, nebo se zcvoknu!" Hodil po ní výraz zoufalého štěněte. Rena si jen otráveně povzdychla a zvedla to. "Co chceš?" Řekla chladně, až to Akashiho na chviličku zaskočilo. "Reno, já vím, že je pozdě...ale nechal jsem si to projít hlavou...Neměl jsem tě tehdy nechat odejít," "Akashi" oslovila ho příjmením, což u Reny nebylo zvykem a znamenalo to jediné..."Reno, vrať se ke m-" "Pamatuješ, co jsem ti řekla? Když odjedu, už mě nikdy neuvidíš. Je od tebe moc milé, že sis to nechal projít hlavou, ale to sis měl nechat projít hlavou dřív! Je konec, pochop to a nech mě už být!" Zvýšila hlas a zaklapla telefon. Vyměnila si s bráchou lítostný pohled a ten jí zase musel utěšovat.

Akashi Reně nedal pokoj a Rena zašla tak daleko, že si pořídila nový telefon i s novým číslem, které dala jen pár lidem. A tak měla aspoň na chvíli pokoj. Když se vrátila do školy, s nikým se nechtěla bavit a dokonce opustila basketbalový klub a přidala se ke klubu čtenářskému. Závistivé spolužačky, které jí chtěly něco provést, si to radši rozmyslely. Rena pohledem přímo zabíjela a jak byla podrážděná, nebyla s ní řeč...a určitě jí v tomhle stavu nikdo nechtěl naštvat ještě víc. Občas míjela na chodbě Akashiho. Většinou se ignorovali, ale jednou jí Akashi chtěl vzít za ruku, aby ji zastavil a promluvil si s ní. V tu chvíli by Rena přísahala, že jeho oči zase byly normální a že to byl zase její milovaný Akashi...ovšem zklamání a nevraživost, jakou momentálně vůči němu cítila byla silnější. "Nesahej ne mě!" Sykla chladně, když ji Akashi bral za ruku. Ze sevření se mu okamžitě vytrhla a pokračovala chodbou dál.

A to byl konec. Každý se pak vydal svou vlastní cestou, málokdo zůstal ještě s někým v kontaktu a všechny ty krásné a radostné časy se rozpadly.