Holiday Extra Chapter - Kaoru

Léto, druhá polovina srpna a slunce už nějakou tu chvíli svítilo jako o život. Někoho to horko ale trápit nemuselo. Přes zatažené závěsy do pokoje Kaoru zvenčí jen stěží mohl proniknout nějaký rušivý vliv. Když se pak ještě poslepu natahovala po vyzvánějícím budíku, na displeji blikalo deset hodin. Se zívnutím se posadila a promnula si oči – jak příjemné bylo trochu si přispat. Co se vrátila ze soustředění A, trávila závěr prázdnin doma. Když chtěla, trochu si přispala, stejně nebylo kam spěchat vzhledem k té výhni venku. Úplné lenošení to ale nebylo, stretching byl každodenní nutností a když k večeru teploty klesly na snesitelnou míru, šla si Kaoru zaběhat. A bratr jí vlastně taky moc klidu nedopřál. Hodně času Kaoru trávila právě s Harukim, ať už to byl fotbal, baseball nebo jen poflakování se po městě. A stejně tak spolu občas zašli na bazén. Ne, že by snad po soustředění měla Kaoru vody zrovna málo, ale plavat si vlastním tempem nebo se jen tak opalovat nakonec nebylo špatné.

A takhle s bratrem trávila jeden z mnoha horkých dnů na koupališti. Chvíli spolu blbli ve vodě – míč, tobogány, chvíli polehávali na dece a někdy na sebe zase byli jako kočka a pes. Obvykle to začínalo nějakou drobností, třeba jako když Haruki nesl na deku pití a téměř všechno vylil. O chvíli později už se ti dva hádali a přetahovali o ručník. „Idiote, musíš být vždycky tak zbrklý?!“    „Ty jsi idiot, neumíš chytit kelímek?!“    Pohlcení svojí malou roztržkou ani jeden ze sourozenců nevěnoval příliš pozornosti lidem kolem. Většina se té hádce vyhnula, někdo takové štěstí neměl. Kaoru chvíli trvalo, než si uvědomila, že to, do čeho vrazila, nebyla stěna. Haruki se přestal vztekat a téměř couvnul, když si všimnul dlouhána, do kterého Kaoru vrazila. Stála těsně u něj, téměř by na něj spadla, kdyby ji zlehka nezadržel rukou na rameni. Překvapeně zaklonila hlavu, ta se téměř okamžitě zastavila o jeho hrudník, ale i to stačilo, aby mu viděla do obličeje. Sotva se jejich oči potkaly, ten kluk trochu couvnul, ale Kaoru hned věděla, že ho nevidí poprvé. Tmavé, mírně zvlněné vlasy s nádechem do modra, velké, oříškově hnědé oči, ve kterých se zračilo překvapení. Když se pak k němu otočila čelem, nebylo pochyb. Široká ramena, vysportovaná postava a taška v barvách vítězné školy – kapitán plaveckého týmu Oozu. „Ah, omlouvám se.“ Chvíli trvalo, než eso Oozu na tu omluvu zareagovalo. „Ne, to je v pořádku… Možná za to mohla ta nečekaná blízkost, možná ten neodbytný pocit, že už ji někde viděl, tak jako tak z Kaoru nemohl spustit oči. „Ty plaveš za Oozu, že jo?“ Kaoru jen kývla směrem k jeho tašce. „Oh, jo, to plavu.“ Přitakal, ale stejně ještě nedovedl její tvář zařadit. „Na Prefektuře jste letos váleli, vlastně jako loni.“ Ušklíbla se. „Bylas na Prefektuře? Taky plaveš?“ Přikývla. „Jo, za Takanami.“ Takanami… A to si konečně vzpomněl. „Letos jste ve finále měly- tu nehodu…“ Na moment se zarazil, ale už bylo stejně pozdě. Asi to měl říct jinak, opatrněji, ale Kaoru to jen přešla s takovým smířlivým úsměvem. „Jo, to jsme my, ale hodláme si spravit chuť na Memoriálu.“    Ujistila ho s optimismem jí vlastním. „To je fakt, kvalifikace je na začátku září… Jinak, já jsem Kotsubaki, Yuzuru.“ Dodal. „Shiroyama Kaoru, těší mě.“ Usmála se, Yuzuru se zdál být ještě pořád trochu zaražený, ale vlastně byl rád, že mohl prohodit pár slov s někým „z branže“. Ozvalo se jakési odkašlání, to se snažil připomenout Haruki, ale s hovorem byl stejně konec. „Rád jsem tě poznal, ale nerad bych přišel pozdě na brigádu…“ Kaoru jen přikývla. „Jasně, tak zatím. Třeba se ještě potkáme na Memoriálu.“ Rozloučili se a Yuzuru si šel po svém. Chvíli nato si Haruki vynutil pozornost své sestry loktem v jejích žebrech. „Třeba se ještě potkáme na Memoriálu~“    Zanotoval přehnaně sladkým hláskem. „Co máš za problém?“    Zamračila se ignorujíc bratrův provokativní škleb. „Mohlas mě aspoň představit.“ Dodal ještě s očividnou radostí z onoho hovoru. „Huh? Kdo by stál o seznámení s drzým trpaslíkem, jako jsi ty?“    „Huh?! Zopakuj to!“  

Když ten den odcházeli z koupaliště, všimla si Kaoru kapitána Oozu na stanovišti plavčíků. Tak brigáda, hm? Nebylo to ale jejich poslední setkání. Obvykle chodila na koupaliště jen s Harukim, ale vzhledem k jeho otráveným úšklebkům a kousavým poznámkám někdy nebylo na škodu nechat ho doma. Přece jen, kvalifikace se blížila, bylo třeba oživit všechny znalosti ze soustředění, vypilovat formu – a možná, jen možná byla vidina hovoru s jistým plavčíkem docela dobrou motivací jít si zaplavat. Ne vždy měl Yuzuru směnu, když tam byla i Kaoru, ale pokud na sebe narazili, alespoň se pozdravili a během pauzy i prohodili pár slov. Ve srovnání s jiným kluky byl Yuzuru svým způsobem vážný, občas až moc formální, ale vždy slušný a ke Kaoru milý. Líbilo se jí, jak se dokázal rozpovídat o věcech, které měl rád, jak se dokázal nadchnout pro věci, které měli společné, nebo jak dokázal poslouchat prakticky vše, o čem zrovna Kaoru chtěla mluvit. A pokud jde o vzhled, tak to byl v Kotsubakiho případě příjemný bonus. Toho si byla vědoma většina holek z Oozu, ale Kotsubaki si nikdy nepřipadal jako idol a už vůbec se tak nechoval, což řadu jeho fanynek odradilo – ne, že by mu to snad vadilo. S Kaoru to bylo jiné. Nepředstírala zájem, opravdu ho poslouchala, měli se o čem bavit a Yuzuru si tuhle výjimku docela užíval.

Kaoru si našla svoji zábavu a tak samo se zařídil i Haruki. Když bylo to vedro aspoň trochu snesitelné, šel si se spolužáky něco zahrát ven – fotbal, baseball, na co zrovna měli náladu. Jednou k večeru takhle zůstal na hřišti sám. Ostatní kluci si už šli po svém, ale Harukimu se domů nijak zvlášť nechtělo. Sám si ještě trénoval kličky, když se mu při jednom méně přesném pohybu míč kamsi zakutálel. Zastavil se jen kousek od nějakého kluka. Haruki chvíli čekal na jeho reakci, jestli mu ho třeba hodí, nebo prostě půjde dál, ale když už chtěl pro ten míč dojít, dotyčný docela s přehledem předvedl přihrávku přímo na Harukiho. Trochu překvapeně se na toho kluka podíval, byl určitě starší než Haruki, nejvýraznější na něm ale bezpochyby byly vlasy. Většinu  měl na krátko vyholenou strojkem, jen vprostřed se vyjímala pěšinka delších pramenů nagelovaných do střapatých špiček. Stáli od sebe jen kousek, asi se dalo očekávat, že Haruki jen poděkuje a ten kluk půjde dál, ale žádné díky nepřišlo. Haruki na něj jen mlčky zíral, což toho kluka začínalo mírně vytáčet. „Nauč mě to.“    „Huh?!“ Takovou reakci opravdu nečekal. „Ta přihrávka byla dobrá, nauč mě ji.“ Zprvu si myslel, že se mu Haruki jen zdá, místo mizerného díky další požadavek? Ale ani nečekal, že ho takhle zaujme. Jindy by ho asi poslal do háje, ale teď stejně neměl nic lepšího na práci a Haruki mu připadal jako takové neuvěřitelné zjevení, že se rozhodl věnovat tomu drzounovi trochu času. „Fajn, dobře se dívej.“ A tak si Haruki našel osobního trenéra, alespoň na chvíli.

Během všeho vysvětlování a ukázek si Haruki neodpustil trochu vyzvídání. „Hraješ často?“ Zakroutil hlavou. „Ani ne, hrál jsem na nižší střední, teď plavu.“ Haruki to jen odkýval. „Je vidět, žes dlouho nehrál.“    Huh?! Dělá si srandu?! „Ale plavání je cool, ségra taky plave.“ Dodal ještě Haruki a částečně tak utišil hněv svého učitele. Dík vší té konverzaci a soustředění se na míč Haruki vcelku úspěšně ignoroval stále se přibližující volání. „Oi, Haruki!“ Když už byla Kaoru téměř na hřišti, nešlo ji neslyšet. Haruki sebou trhnul. „Kolik je hodin?“ Zeptal se trochu rozrušeně. „Něco po sedmé.“ Dostalo se mu lehce otrávené odpovědi, vážně, co si ten kluk myslí?    „Sakra, ségra mě zabije.“ To už ale Kaoru byla skoro u nich. „Mattaku, Haruki, nevíš, kolik je hodin?“ Povzdychla si, Haruki už měl být doma, teď mu tu večeři mohla akorát ohřát. „Gomen, zakecal jsem se.“ Řekl omluvně, ale Kaoru odpověď zamrzla na jazyku. Aby ne, když okamžitě poznala Harukiho „učitele“. „S ním?!    Haruki se na sestru jen nechápavě podíval. „You…“    To Shiratori jen s úšklebkem ve tváři pozdravil. „Vy se znáte?“ Místo odpovědi ho Kaoru jen šťouchla do žeber. „Mlč, Haruki.“ Odbyla ho probodávajíc Shiratoriho pohledem, ten její sympatie opětoval. Vážně, ze všech lidí v Kanagawě narazil zrovna na bráchu jedné ze slečinek z Takanami? „Raději už půjdu.“ Prohlásil Shiratori. „Fajn nápad.“ Dodala Kaoru, načež Shiratori naposledy Harukimu přihrál míč. Ten přihrávku bez problému zpracoval, ale navzdory svojí sestře se s Shiratorim nehodlal nadobro rozloučit. „Příště to budu umět líp než ty.“ Shiratori se jen ušklíbnul. To určitě, prcku. Pak se ale zarazil a ne jen on. „Příště?“   Ozvali se s Kaoru téměř současně. „No jo, je docela dobrý učitel.“ Pokrčil Haruki rameny jakoby se nechumelilo. „Nedělej si naděje, prcku.“ Uzavřel to Noriaki a vcelku pobavený odešel. „Spolužák?“ Zeptal se pak Haruki. „To tak a teď už pojď, táta trval na tom, že na tebe s jídlem počkáme.“ Popohnala ho Kaoru. „No jo pořád…“    „Abys věděl, za tuhle vycházku si vezmu tvoji zmrzlinu.“   „Zkus to!“

Haruki od toho večera neopomněl Kaoru tu a tam připomenout, že by rád zase někdy Shiratoriho viděl, respektive si s ním zahrál – ne, že by snad na něj měla kontakt a ne, že by snad z bratrova nového přátelství byla dvakrát nadšená. Ale aniž by to Kaoru věděla, měla k Shiratorimu docela blízko. Ke konci prázdnin chodila na to koupaliště čím dál tím víc – trénovat a povídat si s Kotsubakim a právě to druhé jednou zahlédnul i Shiratori. Jeden den se svojí partou trávil na tom samém koupališti, kde kapitán Oozu dělal plavčíka. Pro Shiratoriho nebylo těžké rozpoznat obličej někoho, za kým už tolikrát skončil v poli poražených. A ani pro něj nebylo těžké poznat Kaoru. Kotsubaki se zrovna vyměnil s jiným plavčíkem, aby si mohl užít pauzu na oběd – ve stínu a s Kaoru. Shiratori z těch dvou z nějakého zvláštního důvodu nedokázal spustit oči. Seděli pod slunečníkem u jednoho stolu, on s nějakou směšnou náhražkou oběda, ona jen s nějakým pitím. Zdálo se, že se baví, něčemu se tu a tam smáli. Celá ta scéna Noriakimu bůhví proč připadala překvapivá, zvláštní. Regulérní závodnice Takanami a kapitán Oozu, kdo by čekal, že se zrovna tihle dva potkají? Kanagawa přece jen není tak velká… Nebo se znali už dřív? Kdo ví, tak či onak tam seděli jako jeden z těch zaláskovaných párů. Mattaku, vážně tihle dva? Jen nevěřícně zakroutil hlavou. „Oi, Shiratori, na co tam furt čučíš?“ Ta otázka ho vytrhla ze zamyšlení. „Ale na nic, jde někdo do vody?“ Ti dva a pár, kdepak, kdo by chtěl takovou drzou holku?

Drzá byla, čas od času, a taky dost hlučná. Kaoru nikdy moc dobře neuměla skrývat nebo mírnit emoce, vlastně se o to ani nesnažila. Občas byla zbrklá, někdy až přehnaně optimistická a dokázaly ji nadchnout i maličkosti, ale ať se na to Kotsubaki díval jakkoliv, nemohl najít jedinou věc, která by mu na ní vadila – snad jen fakt, že nebyla jeho přítelkyní. Mohla by být? Chtěla by? Jak by to měl vědět, tušit? Jak by se měl zeptat? V tomhle Yuzuru nikdy nebyl dobrý, když přišlo na holky, vždycky všechno bylo tak složité. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc o všem pochyboval a hlavně pak o sobě. Jen s Kaoru se to zdálo být o cosi snazší, aspoň dokud o všem Yuzuru nezačal příliš dumat. Vždycky příšerně ztuhnul a Kaoru to vždycky rozesmálo. Být neschopný normálně reagovat, vždycky ho to štvalo, musel působit uboze, ale jí to nevadilo, nevadilo, že ne? Jednou se jí snažil zeptat, nebo se o to aspoň chtěl pokusit, ale než stačil přijít na ten nejvhodnější způsob, skončila mu pauza. „Do kdy tady dneska budeš?“ Stačil se ještě zeptat. „Ještě nevím, proč?“ Odpověděla jakoby nic. „Chtěl jsem ti ještě něco říct, jen- no, musím už do práce a…“ Zase to bylo tady, cítil, jak mu tuhne jazyk, nevěděl, jak to správně říct, co říct, ale Kaoru nad tím jen mávla rukou. „Tak počkám, do konce směny už to stejně nebude tak dlouho, ne?“ Jen přikývnul, na víc se v tu chvíli nezmohl. Yuzuru měl někdy pocit, že všechno, co mu připadalo příliš komplikované, Kaoru dokázala vyřešit jako nic. Když to odpoledne naposledy mířil na stanoviště plavčíků, říkal si, jak asi Kaoru vyřeší tohle…

Ten den z koupaliště odcházeli spolu, ten den nikdo z nich nikam nespěchal, ten den se Yuzuru rozhodl, že už není kam couvnout. Dostat se k té otázce přes normální hovor, to byl dobrý plán, ne? Jen kdyby věděl, jak se k ní dostat… „Ne, že by tohle klábosení nebylo fajn, ale co jsi mi to chtěl říct? Jsem docela zvědavá.“ Ušklíbla se. „Vidíš, to já vlastně taky.“ Přiznal Yuzuru a jen se nervózně usmál. Dívala se na něj, ty velké hnědé oči a v nich se zračila otázka. Přál si, aby viděla něco lepšího, než tu strnulou nejistotu, ale nemohl si pomoct. „Říkala jsi, že nemáš přítele, že?“ Přikývla. „A ty zase nemáš přítelkyni…“ Začínala tušit, kam tím míří, ale neodvažovala se dělat ukvapené závěry. To vzrůstající očekávání ale popřít nemohla, snad měla štěstí, že si něčeho takového Yuzuru skrze svoji nervozitu nemohl všimnout. „To nemám, ale chtěl bych mít – kdybys chtěla i ty, totiž- Mám tě rád, jsem s tebou rád!“ Prostě to řekl, stačil to vyslovit dřív, než ho hlas úplně zradil. Kaoru se zastavila, stejně tak on se srdcem až v krku. Měl to říct jinak? Říct něco víc? Bylo to špatně? „Páni…“ S napětím zkoumal její obličej, výraz – usmívala se, ale jinak, než když se spolu smáli historkám ze závodů. A pak si Yuzuru všimnul něčeho, co u Kaoru ještě neviděl. „Ty se červenáš?“   Tentokrát se musela zasmát. „Aby ne po takovém vyznání.“ Odpověděla, Yuzuru si jen nervózně prohrábnul vlasy. „Ah, pravda… určitě už jsi slyšela hodně lepších.“ Dodal lehce zahanbeně. Kaoru to na moment zarazilo – tak tohle si myslel? Hodně lepších? Nejsem Yuuna. Pomyslela si, ale navenek nic nedala znát, jen ke kapitánovi Oozu přišla blíž berouc ho za ruku. „Kdepak, tohle bylo zdaleka to nejlepší.“ Musela se postavit na špičky a ještě se trochu vyšponovat, aby mu mohla dát aspoň pusu na tvář. Kapitán Oozu výškou vždy převyšoval většinu kluků, Kaoru jen doufala, že mu jejich výškový rozdíl nebude na obtíž. Téměř okamžitě mu zrudly tváře. „Asi budu potřebovat štafle.“ Ušklíbla se, aniž by tušila, jak ta poznámka zafunguje. Než se nadála, skláněl se k ní Yuzuru v překvapivě prudkém polibku. Po všem tom nejistém drmolení rozhodně nečekala, že bude tak hrr. Že by z něj ta nervozita opadla? Když se od sebe odtáhli, jeho obličej chytil ještě o odstín tmavší červenou.    Neopadla. Znova znejistěl, byl šťastný, tohle byl přece souhlas, ne? Ale taky ho napadalo tisíc detailů, které možná měly být jinak. „Nemusíš všechno tolik řešit, takhle je to fajn, víc než to…“ Ujistila ho, trochu se uvolnil, opatrně jí stisknul ruku. „Můžu tě doprovodit?“ Nechtěl se s ní jen tak rozloučit, ještě ne. „Jasně, jen to pro tebe bude trochu zajížďka.“ Připomněla mu Kaoru, prakticky bydleli na opačném konci města. „Moc rád si tu zajížďku udělám.“ Ale jeho to v tu chvíli nemohlo zajímat míň. „Asi bych tě měla varovat před svojí rodinou.“ Napadlo ještě Kaoru. „Huh?“   To kapitána Oozu zrovna neuklidnilo. „No, táta je hodně zásadový a bratr občas na zabití, ale jinak se nemáš čeho bát – teda, výhledově, ne, že bych tě jim snad chtěla v nejbližší době předhodit.“ Ujistila ho se smíchem. „Hned jsem klidnější.“ Ušklíbnul se, kupodivu ale byl. Dlouho přemítal o tom, co všechno a jak by se mohlo změnit, klidně ho mohla odmítnout, ale všechno dopadlo až nečekaně dobře. S Kaoru bylo snadné mluvit, snadné a příjemné a Yuzuru doufal, že si toho budou mít ještě hodně co říct.