Holiday Extra Chapter - Tomoko

Dva týdny dohlížení na holky z A a svým způsobem i dohlížení na Tsuchidu byly dost náročné, dva týdny naprostého work outu v bazénu i mimo něj opravdu stály za to. A tak si i neúnavná kapitánka Takanami dopřála nějaké to volno. Kvalifikace na Watabeho memoriál sice měla být už na začátku září, ale nemělo cenu přetrénovat se a Tomoko to moc dobře věděla. Druhou polovinu prázdnin se rozhodla strávit se svojí mladší sestrou u prarodičů v Tokiu. Vždycky bylo fajn ty dva vidět, ale shodou okolností si děda nedávno vyhodil plotýnku a babičce sotva před týdnem sundali sádru, takže by tu ruku neměla moc namáhat. Ačkoliv ti dva vždycky trvali na tom, že jsou naprosto soběstační, pomoc od svých vnuček nakonec neodmítli. Tak jako tak by u nich trávily zbytek léta a jako jejich příbuzní věděli lépe než kdokoliv jiný, že s Tomoko i Reiko se jen těžko dá hádat. Když zrovna netrávila čas s prarodiči, vyrazila s Reiko ven – nákupy, kino, památky v Tokiu i okolí, anebo nějaké to sportovní vyžití, zkrátka cokoliv, co se těm dvěma zrovna zachtělo. A když Reiko zrovna neměla na nic velkého náladu, zabavila se Tomoko sama „rekreačním tréninkem“.

Reiko nikdy nebyla tak aktivní jako její sestra, ani takový sportovní nadšenec, ale některé záliby měly přece jen společné, třeba kolečkové brusle. Když bylo to horko alespoň trochu snesitelné, namířily si to ty dvě do parku trochu se projet, stejně tomu bylo i ten den. Za klidného hovoru míjely ostatní lidi v parku, Tomoko měla raději pomalejší projížďky, snáz se při nich relaxovalo a přemýšlelo. Reiko zase dávala přednost troše soutěžení a adrenalinu, takže když byla možnost zrychlit, hned ji využila. Ne, že by snad na rozvernou povahu svojí sestry nebyla zvyklá, ale Tomoko při každém takovém výpadu tušila určité riziko. „Reiko, neblázni, je tu dost lidí, ještě někoho srazíš.“ Napomenula ji, ale Reiko se jen zasmála. „Jo, všimla jsem si. Tak si dáme závod ke starému okruhu, co říkáš? Poražený platí zmrzlinu!“ Prohlásila zvesela a rozjela se kupředu. Z parku se dalo snadno dostat na starý bruslařský okruh – povrch nebyl tak kvalitně upravený jako na jiných místech a starý se mu neříkalo pro nic za nic, ty roky užívání už se na tom místě docela podepsaly, to ale nebránilo nadšencům, jako byla Reiko, občas si na méně frekventované dráze zazávodit. Tomoko proti tomu nic neměla, co víc, občas se ráda sestrou nechala vyprovokovat k menším závodům, ale na to teď nebyl prostor – ne v parku mezi všemi těmi lidmi. „Zatraceně, Reiko!“   Ale nezbylo jí než se vydat za ní. Obě byly dobré bruslařky, zkušené, ale Reiko někdy všechny své schopnosti uměla popřít zbrklostí jí vlastní. A tohle byl zářný případ.

Bez větších problémů Reiko kličkovala mezi lidmi s Tomoko v závěsu, tu a tam se ohlédla, tu a tam trochu přidala. Stížnosti sestry ji nijak netrápily. Když se po chvíli vzdálila trochu víc, přestal ji ten únik bavit. Zpomalila a otočila se k sestře. „Mattaku, užíváš si vyhlídkovou jízdu, Tomoko?“ Zašklebila se a když usoudila, že je sestra dost blízko, znova se rozjela – pozpátku. „Reiko, dávej pozor!“    „Moc to hrotíš, nee chan.“   Pozdě. Tomoko se ani nestačila nadechnout, když se ozval překvapený výkřik, náraz, pád. Tomoko akorát zabrzdila a nevěřícně sledovala tu scénu před sebou. Reiko vrazila do nějakého kluka, nebo ho spíš sejmula. Ona neviděla jeho, on ji zpozoroval příliš pozdě. Oba se lekli, Reiko ztratila rovnováhu a ve snaze neskončit na zemi ještě v poslední chvíli rozhodila rukama, což paradoxně všechno jen zhoršilo. Rovnováhu neudržela, jen srazila tomu klukovi z očí brýle, které vzápětí skončily na zemi, na padrť pod jednou z bruslí… „Pro boha! Omlouvám se, není ti nic? Teda, vám? Totiž, mrzí mě to!“   Spustila záplavu omluv dřív, než se ona nebo ten kluk stačili zvednout. Nic na to neřekl, jen si opatrně přejel prsty po obličeji tam, kde jen o chvíli dřív seděly jeho brýle. To už u nich byla Tomoko a nehledě na její drmolení vytáhla sestru zase na nohy. Konečně si těch rozbitých brýlí všimla i Reiko a jestli byla předtím vyděšená, tak teď ji málem omylo. „Ach ne, to ne…“   S obavami v očích se podívala na Tomoko, ta jen s povzdechem zakroutila hlavou. Ten kluk ještě nevstal, rovnou v podřepu začal sbírat to, co zbylo z jeho brýlí. „Opravdu mě to mrzí, nestalo se vám nic?“ Pípla Reiko provinile. Konečně se postavil zničená skla a obroučky v ruce. „Co já, ale ty brýle už to očividně mají za sebou.“ Povzdechl si. Reiko zbledla a znova se podívala na sestru, ta si jen ztrápeně promnula kořen nosu.

Často Reiko pomáhala, žehlit její problémy nebyla pro Tomoko žádná novinka, jen tentokrát to nabralo trochu jiný rozměr. „Omlouvám se za sestru, ty brýle určitě uhradíme, jen ne tady na místě. Dala bych vám kontakt a domluvili bychom se na náhradě, souhlasíte?“ Reiko si připadala jako obviněný, kterému zrovna dorazil právník. Nehledě na to ale tušila, že ani seriózní přístup její sestry nedokáže zase poskládat ty brýle dohromady. Ten kluk si dal na čas, než odpověděl. Tomoko mu pořádně neviděla do očí, měl je zvláštně přivřené, ale i tak si byla jistá, že si ji v ten moment prohlížel. „Náhrada, huh? Myslíš to vážně?“ Nezněl naštvaně, spíš se zdálo, že zkoumá reakci Tomoko. „To myslím.“ Nic neřekl, jen z kapsy kalhot vytáhnul mobil, něco na něm naťukal, načež ho podal Tomoko. „Tak prosím, pokud mi ho taky nerozbijete.“ Ušklíbnul se, Tomoko jen s povzdechnutím tu poznámku přešla. Ne, nemohla být nepříjemná, ten kluk měl v tu chvíli právo na daleko víc než jen na sarkasmus. „Bez obav.“ Ujistila ho a do připraveného adresáře mu zadala své jméno a číslo. Reiko ani nedutala, celou dobu se tvářila, že tam vlastně ani není a jen napjatě čekala, jak tenhle karambol skončí. Vrátila mu mobil, jen se zběžně podíval na nový kontakt a pak si mobil zase schoval. „Tak, Hamasaki san, beru tě za slovo. Brzy se ozvu.“ Ne, že by z celého toho incidentu měla dobrý pocit, ale znepokojivý úsměv toho kluka tomu zrovna nepřidal. „Jistě, ještě jednou se omlouváme.“ Nepatrně šťouchla do Reiko, ta se jen omluvně uklonila. Chvíli nato už si šel ten kluk po svém.

Obě sestry si řádně oddychly. Mattaku…   Sotva se ale Tomoko podívala na Reiko, zarazila se.    „Nee chan, bylas boží! Měla bys být právník, fakt!“ Tomoko se zprvu nezmohla na odpověď, vážně? Kam se poděla ta ustrašená malá sestřička s provinilým výrazem? „A ty by ses měla dívat na cestu! Bože, Reiko, ty se mi snad zdáš!“   Reiko si jen nervózně prohrábla vlasy. „Já vím… Fakt mě to mrzí. Myslíš, že bude v pořádku? Neměly jsme ho doprovodit?“ Zeptala se ustaraně. „Zničilas mu brýle, ne slepeckou hůl.“ Povzdychla si Tomoko a pomalu se rozjela. „Nee chan, mate yo!“ Reiko ji rychle dostihla. „Kolik asi stojí nové brýle?“ „Zkus o tom chvíli nemluvit, mou!“  Proč jen z toho Tomoko měla tak špatný dojem?

Otázka ohledně financí ale byla na místě. Reiko úpěnlivě sestru prosila, aby o té nehodě neříkala rodičům ani prarodičům – alespoň v tomhle se sestry shodly. Reiko měla přes léto pár brigád, takže měla něco našetřeno, ale to bylo pochopitelně málo. Aby do toho nemusely tahat nikoho jiného, slíbila jí Tomoko, že jí se zbytkem peněz pomůže. Po menším průzkumu tušila, kde by se mohly pohybovat ceny za nové brýle, a taky tušila, že by na to úspory Reiko a její měly stačit. Jak dotyčný slíbil, ozval se opravdu brzy. Když se ten den sestry vrátily z bruslí, Tomoko už na displeji svítila nová zpráva. „Chce se sejít, zítra.“ Informovala Reiko bez větších emocí, ta se jen ošila. „Už? Jde to rychle, ale to je asi dobře, že jo?“ Možná bylo, aspoň to budou mít co nejdříve z krku. Tomoko mu bez dalšího prodlení odepsala, aby se mohli domluvit na čase a místě setkání. Vlastně ani neznáme jeho jméno... Napadlo ji během toho dopisování, tak či onak, vše bylo domluveno.

Zdálo se to být docela snadné – sejdou se, dojde znovu na omluvy a formality, domluví se na kompenzaci a bude téměř vyhráno. Jenže věci zpravidla nefungují tak, jak by jeden očekával. Tomoko si to vždycky myslela a problesklo jí to hlavou i následující odpoledne, když se babička rozhodla jít do centra obstarat nákup a kupu dalších věcí. Přesněji řečeno, rozhodla se tam jít v době, kdy měly obě sestry být na schůzce s tím klukem. Oběma bylo jasné, že ji nemůžou nechat jít samotnou, i když ona by na tom určitě trvala, kdyby věděla, že jim narušuje program. „Tak na tu schůzku holt půjde jen jedna z nás.“ Reiko najednou začala panikařit. „Ne, to ne! Nee chan, nemůžu tam jít sama! Neumím vyjednávat jako ty, co když se s ním nedomluvím? A vidělas ho vůbec? Nemáš z něho špatný pocit? Já teda jo! Co když to je šéf nějakého pochybného gangu?“   Reiko a její katastrofické scénáře, Tomoko se jen plácla do čela. Co jsem komu udělala?   Dobře věděla, kam tenhle hovor směřuje. „Fajn… Postarej se o babču s dědou, já to vyřídím. Budu ti to připomínat do konce tvých studií, ale vyřídím to.“ Prohlásila s jistou rezignovaností v hlase, načež jí Reiko skočila kolem krku. „Nee chan saikou!“    „Hai, hai, tak už mě pusť…“  

Když Tomoko dorazila na smluvené místo, dotyčný už tam byl. Jen se ušklíbla při pohledu na hodinky, sama přišla alespoň o deset minut dřív, každopádně ne dřív než on. Byla to menší kavárna, tou dobou téměř plná. Seděl u jednoho z rohových stolů, zdálo se, že si jí nevšimnul, ale než ho vůbec stačila pozdravit, předběhl ji. Pár formalit na úvod a znova mu rtech seděl ten potutelný úsměv. „Vždycky jsi tak formální, Hamasaki san?“ Věděla, na co narážel. Už v tom parku mu vykala, ale když ho teď znova viděla před sebou, i jí to připadalo příliš. Byl asi v jejím věku, možná starší, vysoký s černými, delšími a trochu střapatými vlasy. Skrze lesknoucí se skla brýlí tu a tam byly vidět ty zvláštně přimhouřené oči, šéf gangu, co? Vzpomněla si na blekotání Reiko, sice se nad tou představou jen pousmála, ale něco na tom klukovi ji přece jen nenechávalo chladnou. „Vždycky ne, jen mi ta nehoda v parku nepřipadala zrovna jako příležitost potykat si. Což mi připomíná, že ještě neznám tvoje jméno.“ Odpověděla Tomoko. „Oh, moje chyba. Imayoshi Shouichi, těší mě.“ Představil se s nádechem ironie. „Potěšení na mé straně.“ Zareagovala Tomoko v podobném duchu. Oba cítili, že je to celé poněkud absurdní, ani jeden z nich by to setkání v parku nemohl označit zrovna za šťastné, ale zachovat dekorum bylo přinejmenším slušné. „Takže, sestra nedorazí?“ Servírka akorát Tomoko přinesla limonádu. „Ne, dnes nemohla.“ Zase ten úšklebek. „Snad jsem ji nevyděsil?“ Ani to nevyznělo jako otázka. Moc hezký odhad, anebo moc vysoké sebevědomí. Tak či onak Tomoko nemohla popřít, že měl pravdu. „Jen trochu. Můžeme to vyřešit spolu, ne?“ Možná to tak i bylo lepší, Tomoko přinejmenším doufala, že bez Reiko se jí to podaří urovnat rychleji. Jenže absence Reiko neznamenala, že to nebude protahovat někdo jiný…

Pokaždé, když se zdálo, že už se dostanou k věci, Imayoshi téměř zázračně odbočil od tématu a zase o nějakou tu chvíli protáhnul jejich hovor. Tomoko už od začátku měla dojem, že si to až nezdravě užívá, jen nemohla přijít na to proč. „Chápu, chápu. Tak abych tě dlouho nenapínal…“ Vytáhnul z tašky složku s nějakými papíry a podal ji Tomoko. Jak se vzápětí přesvědčila, byla to různá potvrzení a platební doklady od těch zničených brýlí. Jen letmo přikývla, než ta lejstra zase vrátila majiteli. V duchu se ale musela usmát – na schůzku hezky v předstihu, všechny potřebné dokumenty pohromadě a srovnané, preciznost jí vždycky byla sympatická. „Dobře, tím bychom to dnes mohli uzavřít.“ Prohlásila a už z kabelky vytahovala obálku s penězi, když ji Imayoshi gestem zarazil. „Nechci ty peníze najednou.“ Ujistil ji, Tomoko se na moment zatvářila překvapeně. „Ne? Totiž, můžu to zaplatit rovnou, počítala jsem s tím, takže-„ Tentokrát ji přerušil. „To vážně není nutné. Podívej, uvědomuju si, že to nejsou zrovna drobné. Já na ty peníze zase tolik nespěchám a pro tvoji sestru by asi bylo příjemnější splácet to po částech, ne?“ Tohle Tomoko doopravdy nečekala. Asi měl pravdu, s ohledem na zbytek prázdnin i na výdaje po nich by bylo příjemnější nevydat se hned z většiny úspor. Na druhou stranu by to vyrovnání bylo z krku, mohly by za touhle groteskou udělat tlustou čáru a bez obav zapomenout na Imayoshiho znepokojivý úsměv. Tak či onak, takový ohleduplný přístup od něj nečekala.

Zřejmě bylo její rozčarování patrnější, než by si přála, protože Imayoshi se po chvíli musel zasmát. „Nečekal jsem, že tě to takhle rozhodí.“ Řekl pobaveně. „Ne, promiň, jen jsi mě zaskočil. Většina lidí by asi s něčím takovým nepřišla.“ Zareagovala trochu v rozpacích ze svých příliš čitelných emocí. Kapitánce Takanami se nestávalo často, že by ji někdo vyvedl z míry. „Asi ne, ale já jsem dobrák.“   Tentokrát na sobě nic nedala znát. „To jistě.“    Odsouhlasila mu to, ale stejně se nemohla zbavit té podivné nejistoty, jakou v ní tu a tam vyvolávala Imayoshiho slova. Když se nakonec dohodli na další splátce, respektive na dalším setkání, byl čas tohle soaré rozpustit. Tomoko nestačila ani sáhnout po peněžence, když už Imayoshi servírce zaplatil útratu za ně za oba. „Chotto, jako kdybychom ti už nedlužily dost.“ Dodala s povzdychem, ale on vypadal spokojeně, až příliš. Houby my, Reiko mu dluží! Ale teď už mu vlastně dlužím taky, shimatta… Tohle vůbec nebyl ideální scénář. „Vážně? Málem bych zapomněl.“ Zašklebil se, Tomoko tentokrát musela ustoupit. „Díky…“ Zamířili ven, před kavárnou se ale ještě na moment zastavili. „Tak jsme domluveni, na příště.“ Připomněla Tomoko, jen lehce přikývnul. „Příště klidně vezmi i sestru, já nekoušu.“  „Vyřídím…“

Cestou z té schůzky a ještě dlouho po ní si to všechno Tomoko zpětně přehrávala. Vlastně to šlo docela dobře, ne? Nebyl nijak nepříjemný nebo naštvaný, snažil se jí vyjít vstříc – a přesto  jí na tom něco nesedělo. Z jedné schůzky se vyklubaly výhledově aspoň tři další, to nebylo v plánu. S každou lehce ironickou poznámkou, s každým potutelným úsměvem měla dojem, že ji dostal tam, kde ji chtěl mít. No, vzhledem k okolnostem na to měl právo, aspoň to si Tomoko říkala. Možná měl a možná ta nehoda nakonec nebyla tak špatná, protože Imayoshi se docela bavil. Obvykle ho ostatní neuměli prokouknout a spokojili se s tou zdánlivou přívětivostí, s jakou Imaysoshi vystupoval. Buď to, anebo si od něj drželi odstup. Tomoko nezapadala ani do jedné skupiny. Zdálo se, že stojí někde nad Imayoshiho výstupy. Věděl, že mu tu image dobráka nespolkla, ale ani se nebála toho, co bylo pod ní. Prostě s ním mluvila, věcně a bez vytáček, jako kdyby ji jeho povaha ani v nejmenším netrápila, nezajímala a to ho tak trochu štvalo i těšilo zároveň.

O pár dnů později se znova sešli, tentokrát ve třech. „Takže mu dáš peníze a pak se zase vypaříme, že jo?“ Reiko se na tu schůzku zrovna netěšila. „Co jsme? Mafiáni?“   Tomoko tušila, že to nevyřídí mezi dveřmi. Tak tam ti tři seděli, Imayoshi docela bezstarostný, Reiko lehce nervózní a Tomoko vcelku nad věcí. „Opravdu mě to mrzí… Ale ty náhradní brýle ti sluší, vážně.“   Jen se nejistě zasmála, Tomoko po ní střelila pohledem, víc ani nemusela. Nevylepšuj to, prosím...   Po chvíli Reiko usoudila, že ji Imayoshi asi nechce zabít, takže se trochu uvolnila. Navzdory svojí výřečnosti tentokrát Reiko spíš poslouchala, velká část konverzace probíhala jen mezi Tomoko a Imayoshim. Na rozdíl od sester, Imayoshi bydlel v Tokiu, chodil na Touou a hrál basket. Sotva to řekl, Tomoko si vybavila to čtvrtfinále. Touou, to vážně? Aniž by věděl, že Tomoko ten zápas s Kaijou viděla, Imayoshi ho mimoděk zmínil a toho se kupodivu chytla Reiko. „Kaijou? Nejsou to ti vaši?“ Otočila se na Tomoko, tentokrát vypadal trochu překvapeně Imayoshi. „Tak bych to zrovna neřekla, ale jo, na Kaijou teď trénujeme.“ Odpověděla. „Tomoko závodně plave, je hvězda týmu!“   Dodala hned Reiko nadšeně. „Přeháníš, Reiko.“ Ale Imayoshi vypadal, že ho to zaujalo. „Tak hvězda týmu, hm? Plaveš dlouho?“ Plavecká kariéra Tomoko byla jedna z posledních věcí, kterou ten den probrali. Jen si domluvit další schůzku a mohli se rozloučit. Tentokrát byla Tomoko rychlejší, nehodlala ho nechat za ni platit podruhé. „Vyrovnáváš účty?“ Ušklíbnul se. „Moc vtipné. Jen jsem nerada někomu dlužná.“ Reiko se zastavila, když si všimla, že ti dva spolu ještě něco řeší. „Tak to se nedá nic dělat.“ Zase ta ironie, Tomoko začínala pochybovat, jestli někdy mluvil i bez ní. Zdálo se, že už si opravdu půjdou po svém, ale Imayoshi se přece jen ještě zastavil. „Mimochodem, když byla řeč o tom zápase – fandila jsi Kaijou?“ Zarazila se, ptá se na zvláštní věci. „Fandila? No, to vítězství jsem jim přála, ale tvůj tým zkrátka hrál líp.“ Řekla jakoby nic. Imayoshi se jen zasmál. „Sokka…“ Když se ten den rozloučili, oba měli v hlavě jedno číslo – dvě, ještě dvě schůzky a bude to za námi.