Začít nestačí

Bylo to úterý jako každé jiné, po škole jsem se na chvíli stavila doma pro pár drobností, které jsem ráno zapomněla. Před tréninkem jsem měla ještě takovou hodinku volna, ale co si počít s tím časem? "Tadaima." Věděla jsem, že mamka dneska měla nějaké školení, takže by měla být doma dřív a taky byla. Sotva jsem otevřela dveře, uslyšela jsem ten dobře známý vysoký hlas s podtónem nelibosti a podráždění - zase se hádala s tátou. Chodila po obýváku s mobilem u ucha a ze široko gestikulovala volnou rukou. Když si mě všimla, na moment se zastavila a přikryla mobil dlaní, jako kdyby se snad snažila zakrýt, s kým mluví. "Ah, zlatíčko, už jsi doma? Máš dneska ještě něco?" "Za hodinu mám trénink." "Fajn, na co bys měla večer chuť?" Nemohla jsem přeslechnout hlas z telefonu, který podotkl cosi o tom, že mamka vařit neumí. "To je jedno, cokoliv, co uvaříš, bude fajn." Raději jsem zmizela do svého pokoje a nechala to divadlo pokračovat, hodina ne hodina, za chvíli jsem byla venku a hlavně daleko od toho kraválu.

Trénink začal poněkud netradičně, celý áčkový tým se sešel v šatně. "Než začneme, musíme něco vyřešit. Určitě už víte o rekonstrukci školy, že?" Řekla Tomoko, všechny jsme tak nějak přikývly, učitelé nám něco v tom smyslu říkali. "Mluvila jsem s ředitelem a vypadá to, že následujících pět měsíců bude školní bazén zavřený." Šatnou to zašumělo. "Nicméně, ředitel dojednal náhradní prostory, můžeme trénovat na sousední škole." "Myslíš Kaijou?" Zeptala se Kaoru a Tomoko jen přikývla. "Tenhle týden ještě zůstaneme u nás, ale pro ten příští je třeba domluvit se na detailech přímo na Kaijou. Já bych to ráda zařídila, ale bohužel zítra odjíždím a Tsuchida sensei chce, abychom si to domluvily samy." "Jinými slovy, hodil to na nás, dame kantoku." Neodpustila si Yuuna a všechny, co ji slyšely, se začaly potutelně smát. No, ne že by na tom něco nebylo, ale dejme tomu, že nás náš trenér vedl k samostatnosti - často a rád. Následovala další změť šuškání, kdy jedna přes druhou padaly výmluvy a zkroušená citoslovce, jelikož se nikomu nechtělo něco zařizovat. "Já to vyřídím." Ozvala jsem se nakonec. "Stihneš to zítra? Myslím, že ředitel Kaijou s tím skoro počítá." Zareagovala Tomoko. "Dobře, tak teda zítra." Ubezpečila jsem ji. "Výborně, to bychom měly, tak rychle do bazénu!" A trénink zase nabral obvyklý spád.

Druhý den jsme trénink neměly, trenér všem nařídil menší pauzu a tak jsem se musela zabavit jinak, protože sedět doma jsem rozhodně nechtěla. Nakonec jsem se domluvila se spolužačkou z nižší střední, že si někam zajdeme. Zdálo se to jako naprosto pohodový den, škola uběhla v celku rychle, doma jsem se beze spěchu převlékla a nachystala a popravdě jsem se na Keiko těšila, protože i ona byla součástí té mojí tréninkové pauzy víc, než si myslela. Bylo to jako přejít do jiného světa, který nemá s rekordy, výdrží a dřinou nic společného. Jenže jsem se od plavání asi oprostila až příliš. Když jsem scházela do metra, uvědomila jsem si strašnou věc. "Kusou!" Zanadávala jsem tiše, Kaijou! Vytáhla jsem mobil a vytočila číslo Keiko. Moc jsem toho říkat nemusela, co jsem jí nestačila vysvětlit, to doplnil můj provinilý tón. "Mattaku, ty v tom zase plaveš, co?" Doslova a do písmene. "Gomen, Keiko." "Mou ii, koukej sem do hodiny přiklusat." Dodala jízlivě, ale aspoň jedna věc byla vyřešená. Tak tak jsem doběhla na druhé nástupiště a o pár minut později jsem se blížila ke Kaijou, sice v civilu, ale co už. Za pomoci školníka jsem našla ředitelnu a s omluvami za zpoždění se představila. "Aa, Takanami, čekal jsem někoho od vás." K mému štěstí ředitel Kaijou nebyl nijak popuzený. "Takže, budete tady chodit od příštího týdne, že? Tady jsem vám nachystal harmonogram bazénu. Myslím, že nebude žádný problém, když budete trénovat zároveň s naším plaveckým týmem, přece jen je ten bazén dost velký." Usmál se a ukazoval mi jednotlivé časy na harmonogramu. "Naši už o tom ví, ale tak mě napadá, že to bude chtít vyřešit přístup mimo naše tréninky. Máme bazén propojený s tělocvičnou a řadu sportovních klubů k tomu, no... zkrátka..." Notnou chvilku si drmolil něco sám pro sebe, upřímně, lehce jsem v tom jeho zmateném brebentění ztratila nit. "Nejjednodušší asi bude, když se domluvíš s našimi basketbalisty, kapitán je Kasamatsu z třetího ročníku." Pořád mi z těch informací šla hlava kolem, ale snažila jsem se udělat si v tom co nejrychleji jasno, protože mi bylo jasné, že pokud něco zapomenu, kapitánka mě při první příležitosti utopí.    Ředitel se podíval na hodinky. "Vlastně by jim teď měl začínat trénink." S díky jsem si pobrala harmonogram a rozloučila se, abych mohla dovršit všechny domluvy hovorem s baskeťáky.

Procházela jsem chodbami Kaijou, když mě míjela nějaká blondýnka. Šla docela rychle a sotva jsem na vteřinu stačila postřehnout její zamračený výraz, vrazila do mě. Zřejmě moc nevnímala okolí a mě zase ani nenapadlo, že by si mě nevšimla na téměř prázdné chodbě. Zmateně se na mě podívala, cosi zamumlala, snad omluvu, a šla dál. Co se jí stalo? Ne, že bych jí dík jedinému pohledu přečetla myšlenky, ale i tak jsem dokázala říct, že určitě nebyla v pohodě. A taky že ne, jak bys mohla po tom kázání, jaké ti před chvílí uštědřil tvůj třídní učitel. Ze začátku to bylo jen párkrát, co jsi vynechala školu, ale časem se z toho stal lákavý zlozvyk a když si ještě kolikrát přisadilo pár nepříjemných spolužaček, chtělo se ti tam o to míň. Jenže to trvalo už příliš dlouho, než aby si toho nevšimli učitelé. Třídní si tě zavolal na kobereček, aby ti tak říkajíc promluvil do duše. Ne, že by v některých věcech neměl pravdu, ale byly tady i okolnosti, o kterých nevěděl a které jsi mu rozhodně nechtěla vysvětlovat. Tak či onak, příjemný hovor to nebyl.

Došla jsem do tělocvičny, kterou se rozléhaly údery míče o zem. Trénink zřejmě ještě nezačal, na hřišti bylo jen pár kluků, mezi nimi i vysoký blonďák. Nemusela jsem dlouho váhat - dívčí idol a eso týmu Kaijou, Kise Ryouta. Ne, že bych patřila do jeho fanklubu, ale i holky z mého ročníku ho zbožňovaly a kolikrát jsem je viděla, jak si listují časopisy s jeho fotkami. Jako by nic jsem prošla tělocvičnou až k němu. Sotva si mě všimnul, přestal driblovat a otočil se ke mně. "Kimi wa Kise kun da ne?" Zeptala jsem se mile a on, snad automaticky, nasadil odzbrojující úsměv. "Ee." Odpověděl, asi si myslel, že jsem jen další faninka, která jde poprosit o podpis. "Kasamatsu kun wo sagashite imasu." Ale to se spletl. "Ara... Kasamatsu ka..."    Vypadal docela překvapeně, když jsem se zeptala na jeho kapitána. "Asi je v šatně, dojdu pro něj." Vzpamatoval se nakonec a odešel. Se znovunabytým klidem nakoukl do šatny a jako by nic zavolal: "Oi, Kasamatsu senpai, ptá se po tobě nějaká slečna, čeká v tělocvičně." Asi si neuvědomil, jakou lavinu tím spustí. Kasamatsu se překvapeně otočil za Kiseho hlasem, zatímco ostatní kluci v šatně úplně zkoprněli a jen se dívali na svého kapitána. "Že by faninka?!"    "To ses nám nepochlubil, kapitáne." "Jaká je?"    Kasamatsu, snad lehce vyděšený a určitě vytočený tím náhlým přívalem přátelských narážek, zmizel ze šatny, jak nejrychleji mohl a cestou ještě hodil po Kisem významný pohled, asi by mu něco řekl, ale nakonec to nechal být, i když i tak Kiseho vyděsil.    "Co jsem udělal?"

Konečně se kapitán ukázal. Bez nějakých průtahů jsem se představila a ve zkratce mu vysvětlila, o co jde. Byl věcný, ale ochotný, černovlasý kluk se zvláštníma kovově modrýma očima, které v nestřeženém okamžiku upoutaly moji pozornost. Uprostřed našeho hovoru mě ale něco zarazilo, vlastně nás oba. Zřejmě před notnou chvílí utichlo všechno driblování a místo rozcvičky skoro všichni hráči stáli, koukali na nás a snad i poslouchali, o čem jsme mluvili.    "Nemáte co dělat?!" Seřval je Kasamatsu a celý tým se poslušně vrátil k basketu. Musela jsem se usmát, krásná ukázka autority, ale kapitán se zdál lehce vyvedený z míry a tím nemyslím jen jeho zlost. "Kde jsme to byli... tělocvična, s klíči problém nebude, my tu jsme skoro každý den, jinak tady bývá volejbal, takže se dovnitř určitě dostanete." "Ok, arigatou, vaše škola nás vážně zachránila. Maa, měla bych jít, tak možná příští týden? Dewa mata." Rozloučila jsem se a zmizela, aniž bych mu nechala prostor pro jakoukoliv reakci. Měla jsem co dělat, abych stihla za Keiko dojet včas, ale byla jsem spokojená, protože se mi povedlo vyřídit všechno ohledně našich náhradních prostor a kdo ví, co ještě...

Bylo úterý, ani ne začátek týdne a já už stála v kabinetu našeho třídního profesora. "Rena, tohle bylo už po páté za poslední dva týdny, co jsi odešla ze školy bez nějaké omluvy! To prostě nejde, aby jsi takhle zanedbávala svoji docházku, víš, co ti může hrozit? Různé důtky, zkazí ti to vysvědčení!! Koukám...." podíval se profesor do počítače, "koukám, že tu máš vesměs dost dobré známky, přece by sis to nechtěla kazit docházkou....a pochybuju, že váš matikář, i přes ty dobré známky, se smiluje a nedá ti N!" Po chvíli jsem ho přestala poslouchat. Nebavilo mě to. Jsem tu poslední dobou častěji a častěji. Byl skoro jako můj rodič. Promlouval mi do duše, jak si přeci nechci zkazit vysvědčení docházkou a že tímhle stylem to nikam nedotáhnu...no a co. Škola je stejně pro mě ztráta času. "...takže doufám, že od zítra vydržíš aspoň dva týdny v kuse, jinak bych to musel řešit přes poznámky, důtky a nakonec budu nucen volat tvým rodičům...No...tak snad jsme si rozuměli a teď už běž. Zítra, Reno, zítra!" Jen jsem kývla hlavou a vyšla jsem z kabinetu tak rychle, jak jen to šlo.
Šla jsem po chodbě, nekoukala jsem před sebe...byla jsem naprosto pohlcená vlastními myšlenkami a byla zase naštvaná na celý svět, když v tom jsem do tebe vrazila. V tu chvíli jsem se probrala, zadrmolila jsem omluvu, a přidala jsem ještě do kroku, abych už byla venku z té budovy.
Budova už byla docela prázdná. Studenti se rozprchli domů nebo do svých zájmových klubů. Došla jsem ke své skříňce. Co tam bude tentokrát? Hadi? Pomyslela jsem si. Často se mi stává, že v mé skříňce bývá nějaký "dáreček". Tentokrát to byl jen menší pavouk. Asi jim dalo hodně zabrat, aby ho vůbec chytili a podstrčili do mé skříňky. Chudák malej. Přezula jsem se a vzala pavouka do dlaní, což evidentně pohoršilo kolemjdoucí studenty, kteří na mě nevěřícně koukali. Odebrala jsem se k zadnímu vchodu, vypustila pavoučka do přírody a zamířila jsem si to do nejbližšího obchůdku s jídlem. Bratrovi touhle dobou začínal trénink a jak ho znám, nevzal si sebou flašku na pití ani nic k jídlu po tréninku. Vlastně...to asi většina kluků. Jen co jsem si nakoupila v obchůdku, vydala jsem se zpátky ke škole.
Tou dobou už jsi baskeťáky poctila svou návštěvou ty. A že si je pořádně překvapila. Ryouta byl špatný z toho, že si nešla za ním s papírem, tužkou a prosbou o autogram, ale že sis vyžádala kapitána, který z toho byl dost v šoku. A ostatní také. Skoro nikdy se nestalo, že by nějaká holka přišla za někým jiným, než za Kisem. S Kasamatsem jsi vyřídila, co jsi měla a než stačil ještě něco říct či zareagovat, byla jsi už u dveří tělocvičny. Kasamatsu ještě chvíli nevěřícně zíral tvým směrem, než ho začlo štvát ticho, které se rozprostřelo po tělocvičně. "Myslím, že jsem neřekl, že máte pauzu!" seřval baskeťáky znova a sám se přidal k tréninku.
Po cestě z tělocvičny jsi mě znova uviděla. Táhla jsem se s dvěma taškami plných plechovek pití a jídla. Nevšimla jsem si, že po cestě se mi rozvázala tkanička od bot, a jak na potvoru jsem se kousek před tebou natáhla. Plechovky se odkutálely z tašek a já se pomalu sbírala ze země s krvácejícím kolenem a dlaněmi. Tobě to nedalo a běžela jsi mi na pomoc. Sbírala jsi plechovky zpět do tašky s pobaveným úsměvem na tváři. "Jsi v pořádku? Možná mám náplast, vydrž," opatrně jsi odložila tašku s plechovkami, aby se znovu nerozkutáleli a chtěla ses prohrabat ve svém batohu. "To je dobrý, náplasti mám. Nic to není...díky," to díky skoro nebylo slyšet. Vytáhla jsem ze své brašny několik náplastí, olepila se, ještě jsem se poklonila na znamení díků, zavázala si boty a cupitala s taškami zpátky do tělocvičny. Ty jsi jen pokrčila rameny a zavrtěla hlavou...ale na další starosti už nebyl čas. Díky mě ti ujel jeden bus, takže za Keiko si dojela o chviličku později. Zrovna dvakrát nadšená nebyla, ale ani se na tebe nezlobila. Hlavně že si zařídila ten bazén.
Mezitím jsem se konečně dostala do tělocvičny. "Áá, Kiseho ségra i s jídlem je tady!" zahulákal nadšeně Hayakawa. Ostatní se též zaradovali, to ale ke mě přišel Ryouta. "Koukám, že si po cestě chytala králíky, v šatně máme dezinfekci...zvládneš se ošetřit?" koukal se zděšeně na krvavé koleno. S úsměvem jsem přikývla a vydala se do šatny ošetřit se. Mezitím jsem v šatně každému připravila to, co měl kdo rád, během jejich tréninku jsem udělala úkoly sobě i ostatním a ve zbývajícím čase jsem je jen sledovala. Ryoutovi to dneska šlo jako obvykle, i přes to několikrát byl seřván kapitánem. Po konci tréninku jsem klukům šla dělat společnost do šatny. Kise a ostatní mi museli nadšeně sdělit, jak za kapitánem přišla dneska nějaká hnědovlasá sympatická slečna. "Jak že vypadala?" zeptala jsem se znova, "měla tmavě hnědé delší vlasy, a zelené oči!! Zelené!" "A byla fakt hezká, a příští týden přivede víc holek *^*" těšili se baskeťáci, "jak to?" podivila jsem se. "Od příštího týdne tu budou mít plavecké tréninky a v určitých dnech se k bazénu budou muset dostávat přes naší tělocvičnu," odpověděl Kasamatsu s nervózním výrazem. "Oh..aha.." odkývala jsem né moc nadšeně. Vlastně jsem měla docela strach, co budete zač.
Každopádně týden uběhl jak voda, já jsem ten týden vydržela a nezáškolačila jsem. Navíc dnešek byl víc než očekáván, hlavně kluci pomalu nemohli usnout, jak se na vás těšili. Představovali si vás, jak už v plavkách jdete přes tělocvičnu a láskyplně je zdravíte. Realita byla ovšem krapet jiná. Kluci už trénovali, já dodělávala poslední úkol a v tom jste přišli vy. Ve sportovních bundičkách a legínách, tašky přes rameno a né zrovna moc nadšené výrazy. Kluci okamžitě přerušili trénink a Kasamatsu se odklidil do šatny pro klíčky. "Takže vy jste z Takanami? Každopádně rádi vás tu vidíme," prolomil Kise ticho a několik holek od vás na něm mohlo oči nechat. Stejně tak, jak vyzařoval Kise, u vás vyzařovala Yuuna, na kterou zírala většina kluků. Já se tvářila, že tam nejsem a zahrabala jsem se víc do sešitů. Kasamatsu se mezitím vrátil s klíčky od dalších dveří, které vedou k bazénu a k šatnám od bazénu. Tomoko poděkovala, ovšem tvářila se, že by Kasamatsa chtěl spíš zabít. Tobě to nedalo a jen si mávla rukou, "mo~ to nic, ve skutečnosti není tak děsivá ^^ Děkujeme za klíčky, příjemný zbytek tréninku," vyřídila jsi to a mohli jste se odebrat do svých šaten. Tam jste se hihňali jedna přes druhou a smáli se klukům, jak hloupě vypadali, když na vás zírali. Kluci se už k tréninku nevrátili. Dokonce se samotným Kasamatsem utvořili nevědomky debatní kroužek a sdělovali si o vás své dojmy. Kasamatsu se ale otřepal a nakázal ještě jednu hru. Po té se už odebrali do šaten. Já mezitím nakoukla k bazénu, kde jste už zahájili svůj trénink. Plavání mi v tu dobu nikdy nepřišlo tak kouzelné, jako teď. K mému stalkování se přidal i bratr a ostatní se také postupně navalovali. Některé slečny od vás z toho zase měli srandu, když si všimli tlupy zírajících baskeťáků.

Když jsem znovu procházela chodbami Kaijou, došlo na druhé setkání s tou blondýnkou. Ověšená jako vánoční stromeček jsi s taškami plnými jídla a pití cupitala za kluky, abys ta nezodpovědná basketbalem zaslepená trdla donutila v pauze něco sníst a vypít. Jenže tvoje rozvázaná tkanička měla jiné plány. Ani jsem nestačila mrknout, když ses natáhla na zem, tašky vysypané a dlaně i kolena sedřená. Mattaku, ta má dneska špatný den. Jen jsem si povzdychla a šla ti pomoct. Sesbírala jsem co nejvíc rozkutálených plechovek a narovnala je zase do tašky, zatímco ses zvedala. "Jsi v pořádku? Možná mám náplast, vydrž." Ale zas takovou starostlivost jsi nepotřebovala a s tichounkým díky jsi pobrala svůj nákup a zmizela v tělocvičně. "Jo, není zač..." Řekla jsem spíš sama sobě do prázdna, ale na další přemítání nebyl čas. Téměř jsem běžela do stanice metra, to jsem naštěstí chytla, ale navazující autobus jaksi nenavazoval a tak jsem za Keiko došla později než pozdě. "Mattaku, na tebe je fakt spoleh, víš to?" Zašklebila se, sotva mě uviděla. "Gomen, gomen a kdybych ti řekla, že mě zdržela banda sympatických basketbalistů?" "Tak bych ti vyčetla, žes aspoň jednoho nevzala s sebou." Obě jsme se zasmály, vše odpuštěno a zbytek dne jsem mohla strávit ve vší pohodě. To se vlastně dalo říct i o tobě. I když ti třídní krapet srazil hřebínek, teď nemělo smysl se tím zabývat, zkrátka to ve škole nějak přetrpíš. Teď ses soustředila na bráchu a jeho tým, tahle banda ti totiž až kouzelně uměla zvednout náladu, kor když si ještě po tréninku dobírali chudáka kapitána za moji návštěvu. Podle jejich popisu sis tu záhadnou slečnu téměř okamžitě spojila se mnou, ale na rozdíl od kluků, tebe zpráva o brzkém příchodu kupy holek moc netěšila. Viděla jsi v tom jen bandu cizích lidí a to tě lehce znepokojovalo. Ryouta si všimnul tvého výrazu. "Nani, Rena nee? Co ten zamračený výraz?" Zazubil se, vzal tě kolem ramen a začal do tebe všelijak šťouchat a lechtat tě, až jsi ho se smíchem musela odstrkovat. "Rena chan, tasukata!" "Sou da! Kasamatsu by nás nechal umřít hlady."    "Nani?!"  

Zbytek týdne uběhl jako voda, o víkendu se vrátila Tomoko a v pondělí jsme mohly zahájit trénink v nových prostorách. Na Takanami máme jen dívčí plavecký tým, zato hodně početný. Kluci spíš vedou v baseballu a fotbalu. Jsme rozdělené na týmy A a B, přičemž A jsou osvědčené a zkušenější slečny, které obvykle jezdí na závody, B je méně výkonná přípravka, ale kdo se snaží, může se vyšvihnout výš. To pondělí mělo mít trénink A. Většinu času trénujeme samy pod vedením Tomoko, popřípadě Yuuny, která je její zástupkyní. Tsuchida sensei se věnuje B a nás občas jen zkontroluje, hlavně před závody. Ve sportovním v barvách a s logem školy se naše vcelku početná skupinka dopravila na Kaijou, kde už na nás skoro čekali. Pánové by asi nejraději, kdybychom rovnou přišly v plavkách, ale realita se zkrátka ne vždy slučuje s přáními. Některé holky byly lehce otrávené, že musíme trénovat na cizí škole, kapitánka byla vážná jako obvykle, ale naštěstí tady byl hlouček kolem Kaoru, mě nevyjímaje, který sršel dobrou náladou. Sotva jsme se objevily ve dveřích, kluci přerušili trénink. Pondělí bylo jedním z těch dnů, kdy jsme potřebovaly klíče od bazénu a šaten. A zatímco pro ně Kasamatsu šel, ostatní kluci těkali pohledem po naší plavecké skupince. Nebudeme si nic nalhávat, i na Kaijou největší úspěch sklidila naše Princezna. Yuuna s po lopatky dlouhými tmavě fialovými vlasy, temně modrýma očima a zkrátka dokonalou postavou upoutala pozornost kdekoliv, taky byla nejvyšší v celém týmu. Mlčení, jaké v tu chvíli v tělocvičně panovalo, prolomil až tvůj bratr. "Takže vy jste z Takanami? Každopádně, rádi vás tu vidíme."    Teď zase málem omdlévaly naše holky, sotva se Kise usmál, aspoň půlka týmu by mu ráda padla k nohám. Z toho ale šílela Tomoko, která tenhle tyátr vždycky nesnášela, taky ho měla dost a dost díky Yuuně a teď to prožívala dvojnásob díky Kisemu. Naštěstí se objevil Kasamatsu a naše kapitánka si s úlevou vzala klíče. Letmo poděkovala a pak se otočila na nás. "Tak pojďme, než z Yuuny všichni oslepnou." A naše dívčí parta se se smíchem vydala do šatny. "Jako kdybych to snad dělala schválně."    Povzdychla si Yuuna a přidala se k čelní skupině, ale já se ještě zdržela. Skoro mi těch kluků bylo líto, čekali bůhví co a dostalo se jim akorát pověstné úsečnosti naší kapitánky. "Mou, to nic, ve skutečnosti není tak děsivá. Děkujeme za klíčky, příjemný zbytek tréninku." Usmála jsem se a ještě letmo kývla tvým směrem, sice ses schovávala za kupou sešitů, ale ty tvoje blond vlasy jsem nemohla přehlédnout.

Ještě chvíli bylo ticho, než ozvěna našich hlasů utichla a naopak se rozezněl šum v tělocvičně. Kluci se překřikovali jeden přes druhého, někteří přísahali, že pro ně existuje jedině Yuuna a Kasamatsu se jen zoufale díval na tu anarchii, jakou bude muset přeměnit na klasický trénink. Kupodivu tvůj bratr postával bokem a zamyšleně koukal směrem ke dveřím. "Nad čím přemýšlíš?" Zeptal se Kasamatsu. "Nad tou Yuunou..." "Neříkej mi, že ty taky..." Povzdychl si Kasamatsu při představě, že mu jediná holka odrovnala tým. "Nemůžu si pomoct, ale někoho mi připomíná...   Mám to! Murasakibaracchi!"    "Huh?" Kasamatsu si vedle našeho školního idolu představil dvoumetrový kolos z Yousenu. "Pro boha, musí to být dvojčata!" Kise se tvářil, jako kdyby objevil největší tajemství posledních let a Kasamatsu v tom momentě ztratil sílu dále komunikovat se svým týmem a tak je raději chvíli nechal být a šel za tebou k lavičce, aby se napil. Jestli dění v tělocvičně považujete za anarchii, pak to, co vypuklo v dívčí šatně, bylo šílenství. Jediné, co tlumilo dívčí pištění a smích, byla Tomoko. "Mou, Yuuna chan, vždycky způsobíš takový rozruch." Prohodila Kaoru. "Nesváděj to jenom na mě, mám takové tušení, že ti kluci by byli nadšení i ze třetiny našeho týmu." Ušklíbla se a opravila si přetočená ramínka u plavek. "Myslím, že by celý tým potřeboval zchladit. K BAZÉNU!" No zkuste Tomoko odporovat.

A tak utichlo pištění a všechny jsme poslušně naklusaly k bazénu. Notnou chvíli jsme se protahovaly, než jsme se po skupinách šly rozplavat. Na zbytek tréninku pak Tomoko naplánovala chvilku pro vytrvalce a nakonec štafety. Tomoko stála na břehu jako generál se stopkami v ruce až do předposlední etapy, kdy stopky předala Yuuně a sama šla na poslední úsek. V průběhu našeho tréninku se nám nevědomky rozrůstalo publikum. Klukům skončil trénink a samozřejmě jim to nedalo, aby ještě nenakoukli k bazénu, to byl ale i tvůj případ. Vlastně jsi tam byla první a notnou chvíli sama, než se objevil Ryouta. "Jiná úroveň než naši, viď?" Nadhodil, ale pak se usmál. "Ale co, nemůžeme vyhrávat ve všem." Asi čekal, že mu na to něco řekneš, ale tys ho moc nevnímala, oči upřené na modravou hladinu, kterou až synchronizovaně prorážely tempo za tempem holky z jednotlivých skupin. "Renacchi, jestli mě budeš takhle ignorovat, půjdu se tam dolů utopit!"    To už se přidali i ostatní kluci, div, že na sebe nepopadali, jak se tam tlačili jeden přes druhého. "Když máte ještě tolik energie, mohli jsme si protáhnout trénink." Ozval se Kasamatsu tomu davu za zády. "Ale kapitáne, tohle se nevidí tak často." Naléhali kluci. "Kaijou má taky plavecký tým." Namítl Kasamatsu. "Ale chlapecký!" Smetl někdo jeho argument. Nutno dodat, že jsme se náramně bavily tou pozorností, ale dík Tomoko si náš trénink ještě zachoval nějakou důstojnost. Když jsme skončily, baskeťáci už byli pryč, v tělocvičně akorát trénovali volejbalisté, takže jsme klíče od všech prostor mohly bez obav předat jejich trenérovi.

Následující den, krátce po vyučování a v trochu jiné škole měl začít jiný trénink. Basketbalisté Seirinu se akorát připravovali v šatně, když dovnitř přiběhl Fukuda. "Je zpátky!" Myslel tím Riko, před tréninkem někam zmizela s tím, že si musí něco vyřídit, ale nikomu neřekla co. "Budeme hrát cvičný zápas!" Hlásil nadšeně Fukuda, šatnou to zašumělo. "Proti komu budeme hrát?" "Kdo ví, ale vypadala spokojeně, dokonce tak vesele poskakovala."    To se Hyuuga upřímně lekl. "Poskakovala? To znamená jen jediné - náš soupeř bude stát za to." A jak se ukázalo v průběhu tréninku, Hyuuga měl pravdu. "Budeme hrát proti Kaijou?" "Přesně tak, ti na nás určitě lehce nepůjdou, hodlám nasadit co nejvíc prváků, budou to cenné zkušenosti." "Nepůjdou na nás lehce? Vždyť jsou daleko lepší!" Prváci se tvářili docela nervózně. "Jsou opravdu tak dobří?" "Každý rok hrají Inter High." Odpověděl Hyuuga. "A tento rok se k nim dostal jeden z Generace zázraků, Kise Ryouta." Doplnila ho Riko, čímž prváky vůbec neuklidnila, někoho dokonce nadchla. Kagamimu se rýsoval úsměv od ucha k uchu, ani jsem nedoufal, že bych si proti někomu z nich mohl zahrát tak brzo. Tomu říkám klika! "Vlastně, Kise pracuje jako model." Ozval se ještě někdo. "Cože? Model a ještě basketbalový génius, to prostě není fér." Zareagoval Koganei. Ale my o vlku a vlk za dveřmi. Když už se trénink chýlil ke konci, všimli si kluci hloučku holek u vchodu do tělocvičny a zprvu přes tu záplavu slečen nebyla vidět příčina toho rozruchu. "Aa, Kurokocchi!" Dobře známý hlas na moment přehlušil všechno dívčí šuškání a když se Kuroko otočil, zahlédl v prostřed toho harému Ryoutu. Ostatním klukům málem spadla čelist, když si uvědomili, co je ten blonďák zač, ale Kuroko ho jen bez větších emocí pozdravil. "Ohisashiburi desu." "Hisashiburi." S omluvami se vymanil svým faninkám a zamířil za kluky ze Seirinu. "Co tady dělá Kise Ryouta?" Kise nahodil ten svůj bezelstný úsměv. "Když jsem se dozvěděl, že náš další soupeř bude Seirin, vzpomněl jsem si, že sem chodí Kurokocchi a zkrátka jsem ho chtěl pozdravit. Na nižší střední jsme byli nejlepší kámoši, viď?"    "Ne o moc lepší, než kdokoliv jiný." Dodal Kuroko.    "Hidoi yo, Kurokocchi!" Tohle dojemné setkání ale přerušil Kagami, když bez varování prudce hodil na Kiseho basketbalový balón. Ryouta tu nečekanou přihrávku bez problému zpracoval jednou rukou. "Ara, to bylo za co?" "Kagami!" "Neříkej mi, že jsi sem přišel jenom říct ahoj, co si takhle zahrát, hm?" Kise chvíli všechny napínal, nakonec ale odhodil sako a s úsměvem popošel ke Kagamimu. "Jak je libo." Stáli blízko u sebe, Kise chvíli dribloval, pak ale přešel do rychlého breaku a i když ho Kagami dostihl, perfektní otočkou se ho Kise zbavil a bez problému zavěsil, aspoň to tak mělo být, ale Kagami, zprvu zaskočený Kiseho rychlostí a pohyblivostí, vyskočil ve snaze zablokovat Kiseho střelu. Míče se sice dotknul, ale Kise ho nemilosrdně protlačil do koše. Jedna nula pro blonďatého génia. Zatímco Kise v pohodě dopadl no nohy, Kagami skončil hezky na zadku, oči upřené na svého soupeře. "Tohle je Generace zázraků?!" "Kuroko, tvůj kámoš je příliš dobrý!" Na prváky to udělalo dojem, vlastně ne jen na ně. "To není Kise, kterého jsem znal." Opáčil Kuroko. "Jak to myslíš?" "Je to jen pár měsíců, co jsme skončili na Teikou, ale Generace zázraků se zlepšila daleko víc, než jsem čekal." Kise si jen prohrábnul vlasy a nechal Kagamiho být. "Tohle bylo trochu zklamání. Takhle bych ale neměl odejít... Co kdyby Kurokocchi přestoupil na Kaijou? Přidej se k nám, zase bychom mohli hrát spolu." Tělocvičnou to zašumělo. Vážně? Vážně si sem Kise jen tak přijde a řekne tohle? "Zůstat tady je plýtvání tvým talentem. Tak, co myslíš?" Pohledy všech se teď upíraly ke Kurokovi. "Je mi ctí, že to slyším zrovna od tebe, ale musím odmítnout." "Huh? Proč? Mimo to, co se s tebou stalo? Pamatuješ? Vítězství bylo všechno! Proč jsi nešel na lepší školu?" Kise svého spolužáka nepoznával. "Změnil jsem se, mimo to, něco jsem Kagamimu kun slíbil - porazíme Generaci zázraků." "Tohle vážně nejsi ty, takhle vtipkovat." Ale Kuroko to myslel vážně a tenhle rozhovor jen vrátil Kagamimu ten nadšený úsměv, tak tohle je Generace zázraků. A někde venku jsou čtyři další!

Druhý den ráno už se Seirin v plném počtu blížil ke Kaijou. Někteří lehce nervózní, jiní se stoickým klidem a Kagami s nepřehlédnutelnými kruhy pod očima. "Kagami kun, jsi v pořádku?" Zeptal se Kuroko, když jeho spoluhráč snad po milionté zívnul. "Tolik jsem se těšil na ten zápas, že jsem nemohl usnout." Přiznal Kagami, vypadal jako po flámu. "Co jsi zač? Malé dítě?" Rýpnul si Kuroko, ale než ho Kagami stačil jakkoliv seřvat, v dálce se objevil vysmátý blonďák. Kise, nadšený a plný energie, přiběhl Seirinu naproti. "Doumossu! Je to tu dost velké, tak jsem vám raději šel naproti." Pozdravil Ryouta, stejně tak i Riko, ale on téměř okamžitě zamířil ke Kurokovi. "Kurokocchi, když jsi mě včera tak odmítl, probrečel jsem celou noc."    "Mohl bys nechat toho sarkasmu?" Řekl Kuroko bez větších emocí. To se Kise usmál, ale už to nebyl ten sladký úsměv dívčího idola, bylo v tom cosi záludného. "Rád bych věděl víc o tom, kdo tě takhle změnil, Kurokocchi. Víš, moc mi nesejde na tom všem okolo Generace zázraků, ale nemůžu ignorovat tak jednoznačnou výzvu." Řekl procházeje kolem Kagamiho."Promiň, ale půjdu na tebe se vším, co mám." V nic jiného Kagami ani nedoufal. "To zní dobře." Jestli byl předtím natěšený, tak teď to v něm vřelo.

Když dorazili do tělocvičny, o dost větší než ta na Seirinu, kupodivu zjistili, že je pro jejich cvičný zápas vyhrazená jen půlka hřiště. Na té druhé měli nehrající členové týmu regulérní trénink. Seirinu si všimnul kolem procházející trenér Kaijou. "Ah, už jste tady. Vítejte. Já jsem Takeuchi, trenér Kaijou. Kdo z vás je trenér?" Zrovna nadšeně to neznělo. "To jsem já." Přihlásila se Riko.    "Nani? Ty nejsi manažerka?" "Jsem trenérka Seirinu, Aida Riko. Těšíme se na dnešní hru." Řekla Riko se vší uctivostí. "Ah... sou da." Trenér Kaijou byl pořád lehce v šoku. "Takže, co má být tohle? Totiž, to hřiště..." Začala Riko nesměle. "Je to tak, jak to vypadá. Nemůžu kvůli dnešní hře zrušit trénink, stejně by si z ní nehrající hráči nevzali tolik, aby to stálo za sledování."    To před Riko neměl říkat. "Ah, sokka." "I přesto ale budete hrát proti naší běžné sestavě. Doufám, že nás nenecháte ztrojnásobit vaše skóre." A s těmito slovy odešel. Riko jen zatnula pěsti a měla co dělat, aby po tom hulvátovi něco nehodila. Ostatně, její vražedná aura mluvila za vše. "Myslí si, že jsme naprostí loseři, co? Tohle má být jako pozadí jejich tréninku, jo?" Procedil mezi zuby Kagami, Seirin byl teď pořádně nažhavený dát Kaijou co proto. Mezitím došlo k menším změnám na střídačce Kaijou. Kise už si upravoval dres, když ho zastavil trenér. "Proč máš na sobě dres? Hrajeme proti Seirinu, ty jsi docela jiná liga, tenhle zápas strávíš na střídačce."    "Huh? Ale trenére! No tak, tohle mi nedělejte." Žadonil Kise, ale Takeuchi byl neoblomný. "Kdybych tě nechal hrát, nebyl by to žádný zápas." Sotva trenér odešel, Kise se rozběhl k Seirinu. "Omlouvám se, vážně mě to mrzí, ale budu na střídačce. Když ale na jeho výběr zatlačíte, určitě mě pošle do hry! Mimo to, pokud ho ani nedokážete donutit, aby mě vrátil do hry, nemáte právo říkat něco o porážce Generace zázraků."Co začalo jako zoufalá prosba, skončilo jako prvotřídní provokace.  

Oba týmy nastoupily na hřiště, rozhodčí se chystal zahájit hru, jenže... "Rádi bychom začali, ale... kde má Seirin pátého hráče?" Řekl rozhodčí rozhlížeje se kolem. "Ano... my jsme kompletní." Přihlásil se Kuroko.    Celý tým Kaijou i rozhodčí málem vypustili duši. "Kde se tady vzal?!" "Je jako duch!" Konečně se mohlo začít. Riko pozorovala hráče Kaijou ještě před rozskokem a byla poněkud zamračená. "Děje se něco, trenérko?" Znejistěl Koganei. Čísla hovoří jasně, mají daleko lepší fyzičku než my. Ale co jiného taky čekat od týmu, který hraje na národní úrovni... Máme sice Kuroka a Kagamiho, ale jak daleko nás ti dva dotáhnou? Ozvala se píšťalka, Kaijou se chopila míče. Kasamatsu zahájil jako point guard, ale dlouho si míč neudržel. Jako stín se kolem prohnal Kuroko a jediným pohybem mu sebral míč. Kapitán Kaijou ho sice rychle dohonil, ale Kuroko rychlou přihrávkou poslal míč Kagamimu a ten perfektně zavěsil. Celý tým Kaijou, trenéra nevyjímaje, zůstal v úžasu hledět na to, co se v několika málo okamžicích právě stalo. Kagami energicky dopadl na zem s radostným gestem, ale to se zarazil - v ruce mu zůstal koš!    "Uso! On sundal koš!" "To není možné! Jak silný může být?" I trénující hráči zůstali ohromeně zírat na Kagamiho výkon, zatímco se Riko omlouvala Takeuchimu za způsobenou škodu, to se připojil i Kuroko s Kagamim, který ještě vítězně svíral zničený koš. "Omlouváme se za ten koš, ale jelikož takhle nemůžeme hrát, mohli bychom využít celé hřiště?" A bylo to, trénink okamžitě skončil a celé hřiště v mžiku prošlo přípravami na zápas. "Tomu říkám tlak." Zasmál se Kise potěšený vývojem hry. "Nikdy jsem trenéra neviděl takhle naštvaného." "Vyřiď mu, že by neměl Seirin podceňovat!" Opáčil Kagami. "Kolik si myslíš, že bude stát nový koš?" Prohodil jen tak Kuroko.    "Huh?! My ho musíme zaplatit?" Ale na tyhle starosti bude mít Kagami času dost, teď Kaijou zvedla vhozenou rukavici - do hry nastoupil Kise. Ochozy okolo tělocvičny se zaplnily studenty, ať už to byli kluci, kterým přerušili trénink, nebo faninky, které přilákal Kise. "Kde se tu vzaly všechny ty holky?" Podivil se Hyuuga. "Nah, tohle... takhle to vypadá pokaždé, když Kise hraje." Vysvětlil Kasamatsu, načež se bez varování rozběhl a jedním kopem sundal našeho mávajícího modela. "Přestaň sakra zdržovat hru, nebo to ode mě schytáš!"    "Mou, Kasamatsu senpai, už se stalo..." "Nevidíš, jaká je situace? Co je zač, číslo 10?" "Huh? To je přece Kagami." Odpověděl Kise bezelstně. "Kagami? Nikdy jsem o něm neslyšel." Takový výkon by někdo asi jen těžko očekával od neznámého prváka. "Na něho zapomeň, ale číslo 11, to je můj spoluhráč z Teikou, Kurokocchi. Není skvělý? Že jo?"    "Proč máš z toho takovou radost?!    A Kise schytal další ránu...

Začal opravdový zápas. Po dechberoucím úvodu se Kaijou opět chopila míče a Kasamatsu stačil jedinou přihrávkou Kisemu připravit bodovou šanci, kterou taky proměnil. Suverénně se propletl mezi obranou Seirinu a zavěsil, chvíli se držel koše, než zase dopadl na zem. "Aho, měl jsi ho taky sundat!" A Kise byl zase bit. "Sumimasen..." Seirin dlouho nezůstal pozadu, dík dalšímu z Kurokových zákroků se Kagami dostal pod koš ještě před obranou Kaijou a srovnal skóre. K radosti všech to koš přežil. Tři minuty od začátku hra nabrala zběsilé tempo, jako kdyby snad šlo o poslední minuty zápasu. Kdykoliv skóroval Seirin, Kaijou se nenechala zahanbit a naopak. Byla to jasná ukázka útočné síly, aniž by se starali o obranu, nebo spíš obrana ani na jedné straně nemohla dělat nic proti tak divokému útoku. Další Kurokova kouzelná přihrávka a i přes tlak ostatních hráčů, kteří k nelibosti Seirinu za Kisem vůbec nezaostávali, se Kagami pokusil skórovat, tentokrát ale formou fadeaway. Obdivuhodné, že se do něčeho takové pustil v té rychlosti, ale ještě překvapivější byl Kiseho zákrok, když těsně po vypuštění míče zastavil Kagamiho střelu. Následoval rychlý break, kdy Kise téměř identicky předvedl Kagamiho střelu, ovšem s tím rozdílem, že skóroval. Fadeaway? Naprosto mě napodobil! Seirin rozehrával, Hyuuga se chopil míče, ale div ho neztratil, když se u něj odnikud vynořil Kuroko. "Kapitáne, potřebuju time out, nevydržím takové tempo." "Huh? Vážně máš tak špatnou fyzičku?" "Mimo to, Kagami kun se musí uklidnit. Čím tvrději hraje, tím tvrději hraje i Kise kun. Takhle to bude jenom horší." Hyuuga se zamyslel, na tom, co Kuroko řekl, něco bylo. Mimo to, i Riko už stála u rozhodčích, zřejmě myslela na to samé. Nakonec míč skončil v autu a píšťalka oznámila time out pro Seirin.

Zatímco na střídačce Seirinu bylo ticho a Riko v duchu přemítala nad průběhem hry, ze strany Kaijou se ozval naštvaný křik trenéra Takeuchiho. "Kolikrát je ještě necháte skórovat?! To tam obrana chrápe, nebo co?!" "Sumimasen..." "Tohle vůbec není snadné..." "Jo, ti dva prváci jsou nebezpeční. Kise, ty bys měl zvládnout Kagamiho, ale co je sakra zač ten druhý? Je jako neviditelný!" "Deshou~ Deshou~" Kise ale raději rychle zmírnil svoje nadšení, než aby zase jednu schytal od kapitána. "To nic, senpai, hra zase brzo nabere správný směr. Kurokocchi má totiž jednu slabinu..." Škoda, že o té slabině nevěděl ani Seirin. "Limit?" Čím déle Kuroko hrál, tím rychleji ztrácely jeho schopnosti na efektivitě. Jak se Kise domníval, čtyřicet minut by měl být jeho strop. "Není to kouzlo, Kurokocchi jen umí odvést pozornost soupeře tam, kde zrovna potřebuje. Ale čím víc tuhle schopnost používá, tím je snazší si na ni zvyknout." Pro Kaijou to znělo slibně, zato Riko zrovna nadšená nebyla.    "Proč jsi mi to neřekl dřív?!" "Neptala ses..."

Time out skončil, za tu chvíli nešlo vymyslet nic převratného, ale prioritou Seirinu bylo zastavit Kiseho. Vypadalo to celkem prostě, už ne jeden na jednoho, ale obrana s větším pokrytím v čele s Kagamim, který měl zastavit eso Kaijou. Ne, že by tuhle strategii tým Kaijou hned neprokouknul. To myslí vážně? Tss... Kise, zdánlivě zablokovaný Kagamim, přihrál zpět svému kapitánovi a Kasamastu jednoduše skóroval za tři body. Celou tělocvičnou se rozeznělo nadšené povzbuzování jejich kapitána. "Myslíte si, že Kise je všechno, co Kaijou má?" Hned po kapitánovi si další koš přisadil i Moriyama po ukradené přihrávce Kurokovi, jak Kise předpověděl, Misdirection už nebyla trumfem. Konec první čtvrtiny, Kaijou ve vedení, Seirin zdánlivě v koncích, ale Riko se nemýlila, když vložila takové naděje do Kuroka a Kagamiho.

Druhá čtvrtina začala ve stejném složení, nicméně, bez využití Kurokových kouzelných přihrávek. Hyuuga snížil náskok Kaijou košem za tři, ale Kise zase o cosi zvednul skóre. A když se zdálo, že opět porazí Kagamiho ve hře jeden na jednoho, Kagami kupodivu přihrál za sebe Kurokovi, než ale Kise stačil zareagovat, míč ho takřka obešel a vrátil se ke Kagamimu. Koš! A nebyl to jen Kagami, který takto spolupracoval se stínem Seirinu. Další odkloněný míč a další tři body na konto kapitána Seirinu. Tohle otevřelo Seirinu nové možnosti, nebylo to už tak jasné, jako když Kuroko jen přihrával a Kagami vždy mířil pod koš, teď začal přihrávat i Kagami a s Kurokovými zásahy bylo těžké předvídat, u kterého hráče míč nakonec skončí. Mimo to, pokud Kise nedokázal napodobit něčí styl, pak to byl ten Kurokův a na to Seirin spoléhal.

Ten den, kdy jste měli poprvé trénink, byl vskutku nezapomenutelný. Takhle jsem kluky dlouho neviděla...tak nesoustředěné, kdo by se při pohledu na hezké sportující holky taky soustředil, že?
Určitou chvíli jsem pozorovala váš trénink, ale docela jsem se lekla bratra, když na mě z ničeho nic promluvil. "Jiná úroveň než naši, viď?" Nadhodil, ale pak se usmál. "Ale co, nemůžeme vyhrávat ve všem." Na jeho poslední poznámku jsem jen protočila oči v sloup a zavrtěla nevěřícně hlavou.  "Renacchi, jestli mě budeš takhle ignorovat, půjdu se tam dolů utopit!" Zatrucoval bratr. "Ah, co jsi říkal?" Nasadila jsem nevinný pohled a v tu chvíli jsem se modlila, abych ve vodě neskončila já.
Kasamatsu se ještě rozčiloval, že místo stalkování si kluci mohli dát další hru, toho ale jeden baskeťák nemile setřel. Stane se. A tak jsme vás ještě nějakou tu chvíli stalkovali, vám to evidentně nevadilo, naopak jste působili dosti pobaveně a mě se až zdálo, že některé se snaží ze sebe dostat maximum, jen aby se před našimi baskeťáky předvedly.

Po další chvíli jsme utnuli stalkování a vrátili se do tělocvičny. Kluci tu měli ještě nějaké věci a pak se mohlo jít konečně domů. "Vážně jsi tu jejich princeznu přirovnal k Murasakibaracchimu? Slyšela jsem dobře...?" Ryoutovi se rozzářili oči, "hai hai!! Ale je to pravda! Musí! Vždyť..ty vlasy! Musí být minimálně příbuzní!" trval si na svém. "A napadlo tě, že barva vlasů neurčuje příbuzenské vztahy?" "My jsme blonďatí a jsme příbuzní   " "Ryota-nii    Kasamatsu tě moc mlátí do hlavy...nejspíš .__." Po této poznámce se bratr začal rozčilovat jak malé dítě, kterému seberete lízátko. Po zbytku cesty jsme se pošťuchovali a provokovali, došli jsme zdraví a v celku :D
Ani jsme nestačili sáhnout na kliku od dveří a naše starší sestřička zrovna vyběhla ven. Rychle nás pozdravila a někam spěchala. Asi další focení? Naši doma ještě nebyli, takže jsme zase měli dům jen pro sebe. "Neměli jste dostávat dneska známky z toho testu z dějin?"  Zeptala jsem se v kuchyni bráchy, když jsem podávala čaj. Bratr na prázdno polkl a nahodil dosti provinilí výraz. "No...jo, jak se  to vezme...."   "Tak kolik bodů?" "....ale nespálíš mě zase čajovou lžičkou nebo něčím podobným?!!" "Ne? Možná..?" Ryouta se na mě zamračil, ale vzdal to. "Dostal jsem jen 35 bodů >.>" "35 bodů...jako ze sta?!" Našpulil uraženě rty a jen zakýval hlavou na souhlas. Já na něho zírala s otevřenou pusou a na chvíli jsem zamrzla. "Jestli se tohle dozví táta, tak tady bude peklo...je ti to jasný?" "Naah!! Já vím, já vím!! Ale já si ta data prostě nepamatuju! A pletou se mi všechny ty státy! Nebaví mě to   !" "Hlavně klid, kdy píšeš nějakou opravu?" "Příští týden >3>," "Tak se na to pak podíváme...není to tak hrozný, věř mi .__." Ryouta jen nasadil vděčný úsměv a vypili jsme si svůj čaj. Rodiče byli na nějaké služební cestě, měli moc práce a sestra nám připravila do lednice večeři. Prakticky jsme si tu žili sami.

Další den byl jako jiný. Vstali jsme, nasnídali se, sestra nám už připravila obědový box do školy a mohlo se jít. Ten den byl docela v pohodě, až na to, že se to tu poslední dobou množí studenty z  jiných škol. Včera vy a dneska studentka ze Seirinu. Zrovna jsem byla v kabinetu tělocvikářů, aby mi Takeuchi-san předal materiály pro baskeťáky. Na dveře zrovna někdo zaklepal. Takeuchi-san pozval dotyčnou dál. "Dobrý den. Jmenuji se Aida Riko a jsem manažerka basketbalového týmu na Seirin střední. Chtěla bych Vás poprosit o jistou...laskavost.  Myslíte, že by se naši baskeťáci mohli utkat s vašimi v přátelském zápase?" Takeuchi se na mě podíval, jako by čekal na můj souhlas    "Aida-san...správně? A kdy si ten přátelský zápas představujete?" Aida se jen uculila. "Zítra? Samozřejmě pokud to bude možné!" Takeuchi si se mnou znova vyměnil pohled. "Hmm...já vám nevím," "Já si myslím, že i pro naše baskeťáky by to bylo přínosem, takový menší zápas...co myslíte, sensei?" vstoupila jsem do toho. Sensei chvíli přemýšlel a nakonec souhlasil. Dokonce souhlasil pro dnešek. Z Riko přímo sršelo štěstí, poděkovala a zmizela bůhví kam. "Co je Seirin vůbec zač?" "Nemám tušení...další sousední..škola?" Takeuchi se znova zamyslel. "No jo, ale zápasu věnujeme jen půlku tělocvičny. Na druhé půlce bude probíhat normální trénink...tvůj bratr, Kise-kun...by měl trénovat. Beztak si se Seirinem poradí i bez Kiseho, hmm," přemýšlel Takeuchi nahlas. To už ale zvonilo na poslední vyučování.

Riko mezitím radostně dohopsala zpátky do Seirinu, aby v průběhu tréninku sdělila baskeťákům tu úžasnou novinu. Kluci ale byli spíš šokovaní. Chvíli se tam tak bavili o Kaijou a o Kisem, když je vyrušil dívčí pískot, jekot a bůhví jaké další zvuky o.o To se totiž Kise ode mě dozvěděl, že budou zítra hrát proti Seirinu, kde je jeho milovaný Kurokocchi a rozhodl se baskeťáky navštívit. Já šla pro jistotu s ním. Oba dva ve školní uniformě a slunečních brýlích....možná jsme strhávali až moc pozornosti...teda Kise se o pozornost rozhodně prosit nemusel. Dívky ze Seirinu Kiseho moc dobře znali a dožadovali se autogramu, objetí, čehokoliv. Ryoutovi se podařilo prodrat se do tělocvičny. Já už takové štěstí neměla. Ihned pozdravil Kuroka, který mu jeho nadšený pozdrav moc neoplatil. Holky před tělocvičnou si nedali pokoj a snažili se prodrat dovnitř, aby viděli na mého úžasného bratra. Mě se nakonec podařilo prodrat na balkon a mohla jsem tak všechno a všechny pozorovat hezky z výšky. Došla jsem zrovna když Kise a nějaký vysoký červenovlasý kluk hráli jeden na jednoho. Ovšem co si budeme povídat. Kise to tomu týpkovi dal pěkně sežrat. Ah a Kuroko je opravdu tady taky! Moc jsem toho nahoře neslyšela...Kise, jen co dohrál, něco říkal Kurokovi a ten se netvářil nijak nadšeně. Nakonec se zlověstně smál ten červenovlasý kluk o.O Vypadalo to, že Kise se má k odchodu...čas abych se prodrala zase ven.

"Co se tam dělo?" Zeptala jsem se, jakmile jsme se oba prodrali ven ze Seirinu. "Zkoušel jsem Kuroka přemluvit, aby se přidal k nám na Kaijo...abychom mohli hrát spolu, ale nechtěl. Změnil se. A nějak moc se teď přátelí s tím Kagamim...nebo jak se jmenoval,"  "Ten, se kterým si hrál?" Kise jen přikývl a tvářil se děsně dotčeně a naštvaně zároveň. "Nech to plavat." Popravdě, vůbec jsem nevěděla co na to říct. Věděla jsem, jak moc brácha Kuroka měl rád, přímo ho zbožňoval. Ještě že zítra proti nim nehraje...bylo by pro něj těžké hrát proti Kurokovi.

Den uplynul jako voda a byl tu ten den D, kdy Seirin měl hrát proti Kaijou. Tělocvična se už připravovala, pár kluků už trénovalo na vyhrazené půlce a další se teprve rozehřívali na nadcházející zápas. "Neměl by jim někdo jít naproti? Aby vůbec tělocvičnu našli...?" Řekla jsem si spíš pro sebe, toho se ale chytl brácha a nadšený jak štěně vyběhl ven. "Kise-kun s námi teda nehraje?" Zeptal se mě Kasamatsu. "Neměl by...trenér se domnívá, že by ho byla jen škoda...ale on to ještě neví.." "Tys mu to neřekla? No...to bude mít radost teda .__." Oba dva jsme se zatvářili docela provinile. Tuhle milou zprávu mu ale hned oznámil Takeuchi-sensei. Kise zrovna přivedl Seirinské hráče, kteří evidentně nebyli nadšení z rozpůleného prostoru. "Proč máš na sobě dres? Hrajeme proti Seirinu, ty jsi docela jiná liga, tenhle zápas strávíš na střídačce."  "Huh? Ale trenére! No tak, tohle mi nedělejte." Žadonil Kise, ale Takeuchi byl neoblomný. "Kdybych tě nechal hrát, nebyl by to žádný zápas." Kise byl docela dost šokován. A to se tak těšil. Něco řekl Kurokovi a dalším a šel si přisednout ke mě na lavičku. "Chápeš to? Nenechá mě hrát! A to jsem se tak těšil!!" rozčiloval se a sledoval hráče, jak se připravují na hru. "Klid, třeba nás překvapí a trenér tě nechá jít hrát, co ty víš....a nebo domluvíme ještě jinej zápas ^^"Snažila jsem se Kiseho nějak podpořit, ale on se akorát nafoukl jak bublina.
Hra začla a než se kdo nadál, Seirin dal první koš a ne jen to. Kagami...či jak se jmenuje, si koš evidentně chtěl vzít jako suvenýr o.o "Vidíš..to co já?!" Zděsila jsem se a Kise jen šokovaně přikývl hlavou. Kisemu evidentně štěstí dneska přálo. Trenér byl nucen zrušit trénink ostatních baskeťáků a nechat Seirin s Kaijou hrát po celé tělocvičně. A na Kiseho se samozřejmě taktéž dostalo.
Do tělocvičny začalo chodit víc a víc studentů, hlavně holek. Jak otravné .__."
Hra mohla pokračovat. Seirin zase nasadil vysokou laťku. Ten Kagami je nějakej dobrej .__. Ale ovšem ani tenhle lehce nadprůměrný hráč nebyl nic proti Kisemu. Brácha v pohodě zkopíroval jeho pohyby, jen je pak předvedl v mnohem lepším podání. Hra byla dost na těsno. Ani jeden z týmů neměl o moc bodů navíc...no dobře, Kaijou si vedlo o cosi lépe. Ovšem nemohu opomenout fakt, že Kuroko do hry opět dával vše, co mohl a jeho Misdirection byli více než působivé.
Hra pokračovala dál a co se nestalo. Brácha chtěl zrovna vyskočit a hodit koš za tři, ale Kagami ho zastavil tím, že se odstrčil od Kurokovi hlavy a míč mu vzal. Brácha byl dost šokovaný, tohle se mu totiž moc nestávalo. Kagami vzal míč a chtěl driblovat ke koši, brácha se prudce otočil...a uhodil Kuroka do hlavy tak silně, že se chudák svalil k zemi a ještě mu začala téct krev přes oko. Brácha byl teď sakra v šoku. Nesnášel pohled na krev...a teď byla krev na jeho oblíbenci Kurokovi. Chvíli jsem si říkala, jestli se z toho nezhroutí o.o Hra se v tu chvíli (opět) zastavila a Kuroko byl odveden na lavičku a Riko se o něj ihned postarala. Kise stále koukal jeho směrem. "Bude v pořádku, nedělej si starosti. Stál prostě ve špatnou dobu na špatném místě..." snažila jsem se ho opět uklidnit, když jsem mu přinesla láhev s vodou. Kise se jen provinile zamračil, napil se a vrátil mi láhev. Já jsem si jen povzdychla a šla zkontrolovat další hráče, mezitím, co Kuroka ošetřovali.

Po několika minutách byl Kuroko zase na nohou a vrátil se do hry. První koš si hned střelil brácha, ale vzápětí nám to Kagami vrátil. Dalšího koše se ujal Seirinský kapitán a dorovnali tak skóre na 82:82. Dokonce už i trenéra to zvedlo z lavičky a nestačil se divit. Po tom, co na Seirinské machroval, mu sklaplo. Myslím si, že ten už radši nikoho příště podceňovat nebude.  Hra pokračovala dál. Kaijou zase nasbírali nějaké body, ale ty vzápětí Seirin dorovnal. Do konce hry zbývalo už necelých pár minut. Kaijou teď měli náskok o dva body a už se téměř radovali, že výhru mají v kapse. Ale to by bylo moc jednoduché...Seirin se nezdál. Hráči vydávali ze sebe vše, co mohli, a že jim to stálo za to. Poslední vteřiny byli neskutečně napínavé. Už to vypadalo, že Kaijou vyhraje, ale to dostal míč Kagami. Kise mu v chycení míče chtěl zabránit, ale marně. Kagami vyskočil daleko víš, než brácha. To už zvedlo většinu lidí ze zadků, včetně mě. Nevěřila jsem svým očím, že by tu byl někdo, kdo se vyrovná bratrovi. Kagami chytil míč a protlačil ho do koše. Odbyla poslední vteřina a bylo to jasné. Seirin zvítězil. Hráči z Kaijou, trenér a ostatní se jen tiše nestačili divit s pootevřenou pusou. "To si děláš....to není možný.." zakryla jsem si ústa a nestíhala pobírat celou tu situaci...Kaijou...prohrálo? To ještě sním? Hráči se seřadili a poklonili se. Seirin byl štěstím bez sebe a Kaijou byli naprosto zdrcení. Podceňování se holt nevyplácí. Aida Riko střelila po Takeuchim vítězoslavný pohled.

Když Seirin odešel a všechno se uklidnilo a tělocvična se vyklidila...šli jsme s bráchou a dalšími hráči do města. Skončili jsme v jedné cukrárně, kde si všichni na žal dali něco sladkého. "Ten Kagami..." zaťal bratr ruce v pěst. "Příště ho porazím! Příště ho musím porazit!" "Na, vem si tohle a pusť to už z hlavy," dala jsem mu před nos talíř s čoko dortíkem. Zrovna dobrá nálada mezi baskeťáky nepanovala. Všichni buď tupě zírali někam před sebe, nebo řešili Seirinské hráče a jejich schopnosti. "Aspoň teď máte větší motivaci pro tréninky a nebude se tak flákat," řekla jsem jen tak mimoděk. "Kdo se tady fláká?!"   "Jo, trénujeme poctivě!"  Hráči se na mě sesypali jak supy na mršinu. "Tím jsem chtěla říct, že budete do tréninků dávat víc a nebude podceňovat své spoluhráče..? A už se vzpamatujte, byla to jen přátelská hra..." na jednu stranu jsem chápala jejich mizerný pocit ze hry, ale na druhou stranu už mě to iritovalo. No naštěstí se mých slov chytl Kasamatsu, který začal být nadšený, jak příští trénink bude takový a makový a jak příště už s nikým neprohrajou. Dodal klukům konečně šťávu a pochmurná nálada byla ta tam. Někteří kluci už museli odejít a zbyli jsme tam já, Kise, Kasamatsu a Moriyama. Už jsme se tam jen tak poflakovali, když to jste do cukrárny přišli i vy. Kdo by to byl řekl, že se zrovna v cukrárně sejde tolik sportovců?

A bylo dohráno. Těžko uvěřit, ale favorit Kaijou padl a Seirin teď slavil zasloužené vítězství. "Kagami!" "Ten závěr byl neskutečný!" I přes všechnu únavu euforie celý tým úplně probrala. "Vy jste taky byli skvělí..." Přiznal Kagami svým senpaiům a měl pravdu. Když srážka s Kisem na chvíli vyřadila Kuroka, nastoupila sehraná sestava druhého a třetího ročníku a jen díky nim Kaijou neutekla s horentním náskokem. "Kuroko kun, ano kizu wa dou?" Zeptala se Riko. "Mondai nai, kantoku." Opravdu se zdál být v pořádku, což bylo jenom dobře, protože tenhle zápas s Kaijou byl teprve začátek. "Yosh, to ráda slyším. Zbývají už jen dva týdny do zahájení Inter High a já věřím, že to letos dotáhneme daleko!" "Oooo!" Šatnou zahřměl hlas celého týmu, vypadalo to na skvělé zahájení sezóny.

V šatně Seirinu ale ještě chvíli zůstaneme, nebo spíš u ní. Ty jsi sice nikdy z Kuroka nebyla tak unešená jako Ryouta, to ale neznamená, že jsi nechtěla pozdravit starého známého. Vlastně ses docela těšila, až se potkáte, konečně známá tvář v davu cizinců, ale nějak k tomu nebyla příležitost, až teď, po zápase. Bez problému jsi našla šatnu Seirinu, na chodbě ani živáčka, jen zevnitř byly slyšet hlasy. Asi bys zaklepala, kdyby se dveře najednou neotevřely, div, že jsi to neschytala do svojí půvabné tvářičky. A najednou byl tady, bez deseti centimetrů skoro dvoumetrový kluk příliš urostlý na středoškoláka. Když pomineme výšku, stačil jediný pohled na červené střapaté vlasy s lehkým nádechem černé a vědělas, že je to ten hvězdný nováček Seirinu. Kagami? Tak to Ryouta říkal? Pro případného pozorovatele muselo vaše setkání působit nanejvýš komicky. Ty jsi se svými 160 cm oproti Kagamimu vypadala jako trpaslík, krom toho jste se navzájem překvapili svou přítomností. Ty ses jednoduše zasekla při pohledu na toho velikána, nemohla jsi z hlavy dostat stále se přemítající momenty zápasu, o jeho dramatickém úvodu nemluvě. Už na hřišti měl zvláštní auru a takhle zblízka to bylo ještě o cosi působivější. Kagami a ani nikdo ze Seirinu by asi u šatny nečekal nějakou cizí slečnu, kor ještě slečnu z Kaijou, ale ty jsi mu vlastně tak cizí nepřipadala. Zkoumavě se na tebe díval, jako kdyby si nemohl vzpomenout. Blond vlasy a ty oči... vypadá jako... "Oi, Kagami, máš tlusté sklo!" Ozvalo se najednou ze šatny, vaše kouzelné setkání narušila touha Kagamiho spoluhráčů projít dveřmi. "Urusai yo-" Zaklel směrem do šatny a pak se zase otočil k tobě. "Gomen... Hledáš někoho?" Řekl a k radosti kluků uvolnil dveře, ale než jsi stihla odpovědět, objevila se (ne)čekaná návštěva.

"Mou, Renacchi, to jsi na mě ani nepočkala?" Bratr měl očividně stejný nápad, navzdory prvotnímu zklamání z prohry, chtěl se Kurokovi omluvit za tu ránu. "Kise?" Ale v tom momentě to Kagamimu došlo.  "Ta podoba!"  "Huh? Jo, tohle je moje sestřička Rena." Znělo to od něho náramně hrdě, to už se ale zbytek Seirinu začal zajímat, co je to tam za hluk. "Kise Ryouta?!" "Doumossu, jen jsem se chtěl zeptat, jak je na tom Kurokocchi, ta rána mě mrzí." Kluci vypadali docela překvapeně, že se hned po zápase šel hráč jako Ryouta takhle omluvit, ale bylo to hezké gesto. "Nic to není, Kise kun." Asi se dalo čekat, že se Kuroko zase objeví odnikud, ale i tak se všichni lekli. "Yokatassu... Heh, asi bych měl jít, nerad bych naštval kapitána." Ušklíbnul se Ryouta a mrknul na tebe, ty bys asi taky přátelské povídání měla nechat na jindy, Kaijou by se teď určitě hodila optimistická manažerka. "Byl to dobrý zápas, ale příště vás porazíme. Počítej s tím, Kagamicchi." Řekl ještě Kise rozhodně, ale i vcelku spokojeně. "Kagamicchi?"  "To je dobré, váží si tě." Zareagoval Kuroko na Kagamiho novou přezdívku. "Na to mu kašlu, zní to divně!"

Jestli bylo něco nutné, pak zvednout klukům náladu. Od Takeuchiho si nic pěkného nevyslechli, ale z části ten jeho vztek pramenil z popuzení nad vlastní chybou, štvalo ho, jak Seirin podcenil, před hráči by to ale nepřiznal. Každopádně, vždy spolehlivá manažerka měla skvělý nápad, jak klukům trochu osladit tu hořkost prohry. A tak jste o nějakou tu chvíli později seděli v jedné cukrárně blízko školy. Těžko říct, jestli za to mohlo to sladké, tvoje maličkost nebo kapitánův optimismus, snad kombinace všeho, ale tým Kaijou se nakonec vzpamatoval a pak už to byli zase ti staří známí vtipálci, provokatéři a beznadějná trdla jako dřív. Po zápase už kluci měli padla a tak se nakonec začalo to osazenstvo rozpouštět, až jsi u stolu zůstala jen s bráchou, kapitánem a Moriyamou. "Inter High bude zase o cosi těžší, jestli Seirin bude takhle hrát." Poznamenal Yoshitaka a upil brčkem trochu limonády. "To je fakt, ale nikdy to nebylo snadné, ne? Letos to vyjde." Řekl Kasamatsu a podíval se na Kiseho, Kasamatsu věřil svému týmu a věřil mu o to víc, když v něm teď hrálo tohle eso. "S Kurokocchim mají velkou výhodu. Pro většinu týmů to bude moment překvapení, záleží, jestli a jak rychle se dokáží hře Seirinu přizpůsobit." Dodal Ryouta. "Fantom Generace zázraků, huh? Musíme vymyslet nějakou taktiku, může být neviditelný, ale ne neporazitelný." Zamyslel se Kasamatsu. "A nezapomeň na číslo 10." Ozval se Moriyama, ale kapitán se jen usmál. "Taky jsem nezapomněl, Kagamiho odstaví Kise." Posezení v cukrárně se najednou zvrtlo v taktickou poradu a tobě už to šlo jedním uchem tam a druhým ven, na druhou stranu jsi ale byla ráda, že jsou kluci zase v pohodě a mají chuť hrát. Ledabyle jsi si hrála s dezertní vidličkou a zbytkem dortíku na tvém talířku, když do cukrárny přišli další hosté. Sotva jsi rozeznala uniformy Takanami, vybavily se ti i obličeje nově příchozích. Tomoko, Yuuna a Kaoru se taky rozhodly zpříjemnit si den něčím sladkým. Nestačila jsi říct ani popel a Moriyamův radar už zachytil Yuunu i ostatní holky, ale hlavně ji. Byl to zase trochu jiný dojem, než když jsme se po Kaijou procházely ve sportovním, popřípadě na tréninku v plavkách. Sukně, punčochy a vlasy upravené bez potřeby nacpat je hned pod plaveckou čepici. "Ara, slečny z Takanami, posaďte se k nám!"  To si holek všimli i Kasamatsu a Kise. Po vzájemných pozdravech následoval přesun židlí, aby si holky, hlavně k Moriyamově radosti, mohly přisednout k vašemu stolu. "Bude to chtít ještě jedno místo." Poznamenala Tomoko a skoro v tu samou chvíli vešel dovnitř další zákazník, nebo tam spíš vpadnul. Měla jsem ruce plné sešitů, taška s věcmi na trénink mi sklouzla z ramena a teď mi nešikovně visela u loktu. Div, že jsem si ty dveře otevřela, ale abych tak řekla, v takových věcech už mám praxi. Jako kvalifikovaný zmatkář totiž dost často běhám s podobně uspořádanými věcmi. Kdyby holky tolik nespěchaly a neutekly mi, obtěžovala bych se se schováním sešitů do tašky, ale ony zkrátka ne a ne počkat...  "Chotto, to jste vážně nemohly tu chvilku počkat?" Zanadávala jsem. "Když uvážím, jak plaveš, je skoro neuvěřitelné, jaká jsi na souši brzda, Hano." Ušklíbla se Yuuna.  "Yuuna senpai-" A to jsem si konečně všimla zbytku osazenstva a okamžitě zmlkla. "Ara, zdá se, že všichni sportovci si občas rádi zahřeší." Ušklíbla jsem se a se všemi se pozdravila, jakmile už jsem seděla u stolu a zbavila se všech svých věcí, byla jsem zase v klidu.

O chvíli později bylo u vašeho stolu zase živo, skoro, jako když tu byl zbytek týmu. Propukla živá debata na všemožná témata, mimo jiné kluci neopomenuli zmínit dnešní zápas a Ryouta nadšeně líčil, jak Kagami sundal koš a vytočil Takeuchiho. Ty ses do hovoru zprvu moc nezapojovala, spíš si nás lehce nedůvěřivě pozorovala, do jisté míry jsme pro tebe byly vetřelci. Dlouho jsi ale mimo dění nezůstala, jednak tě do hovoru průběžně vtahoval bratr, taky Yuuna se s tebou snažila bavit, hlavně, když byl Moriyama příliš otravný. Dokonce i Tomoko se teď zdála v pohodě, ne že by zrovna byla hlavním vypravěčem, ale nedávala na odiv ten typický opatrný chlad. "A co váš trénink? Už jste si zvykly na nové prostory?" Nadhodil Ryouta. "Což o to, prostory jsou skvělé, ale uvidíme, jak to půjde s vaším plaveckým týmem." Odpověděla Tomoko. "Jo, dneska máme první společný trénink." Přidala se Kaoru. "Jsou to vesměs druháci, trochu tvrdohlaví, ale měli by být v pohodě." Ozval se Kasamatsu. "Snad si před nimi netrhneme ostudu." Ušklíbla se Yuuna, načež ji Moriyama ubezpečil, že to ani není možné. "Sou da. Aspoň na nás jste udělaly dojem, ne, Kasamatsu senpai?" Ozval se Ryouta a nechtěně tak svého kapitána lehce rozhodil. Musela jsem se usmát, znervózněl stejně, jako když jsem tehdy byla vyřizovat ty klíče. "Byli jste skvělé publikum." Dodala jsem, načež se Kise začal vyptávat na něco ohledně tréninků a naší školy.

Myslím, že aspoň půl hodinku jsme tam s vámi strávily, než přišel čas jít. "Raději půjdeme, byla by ostuda přijít na první společný trénink pozdě." Vysvětlila Tomoko. "Jo, když Haně to zase bude tak trvat." Neodpustila si Kaoru a s Yuunou se neubránily smíchu. "Kaoru, ty taky? Jak chcete, dámy, vyříkáme si to v bazénu."  Jo, dobírat si mě, na to je užije.  Rozloučily jsme se a zamířily ke Kaijou, dobře naladěné jsme došly do šatny za zbytkem A a na minutu přesně jsme se seřadily u bazénu, kde už čekal domácí tým. Sotva jsme přišly, cítily jsme ty pohledy - zkoumavé, nedůvěřivé, snad i nevraživé. Ne, že bychom něco podobného nečekaly, ale příjemné to nebylo. "Kde je trenér?" Zeptala se nakonec Tomoko, v tu chvíli to nám všem připadalo jako dosti odvážný čin. Jeden z kluků, průměrně vysoký s po stranách vyholenými hnědými vlasy přistoupil k nám. "Trenér má dneska nějakou práci, takže trénink povedu já, jsem zakládající kapitán, Shiratori Noriaki." Jak jsme se později dozvěděly, tenhle poněkud arogantní hošan obzvláště rád zmiňoval, že právě on rozjel zdejší plavecký klub se vším všudy. "Dobře, s tím nemáme problém." Zareagovala Tomoko. "Ještě aby." Zašklebil se Shiratori, než se otočil ke svému týmu. Byl to jen okamžik, kdy jsem postřehla Tomoko a toho frajírka, jak se na sebe dívají, a bylo mi jasné, že ho naše kapitánka opravdu nemá a nebude mít ráda. U Tomoko to po nějaké době zkrátka poznáte, co neřekne slovy, to vypoví její oči. Tak tedy začal náš společný trénink. Shiratori důležitě štěkal pokyny a hned po rozcvičce, kterou vedl jiný kluk, vymyslel nesmyslně dlouhé rozplavání, které spíš než zahřát mělo vyčerpat. Těžko říct, jestli chtěl před námi machrovat a ukázat, že i tohle tým Kaijou zvládne, nebo to řekl v domnění, že to nezvládneme, tak či onak, přepočítal se. "Na rozplavání trochu moc, ne?" Ozvala se Tomoko, to se drahý zakládající kapitán zamračil. Vážně, ještě nikdy jsem nikoho neviděla tak škaredě svraštit obličej. "Jestli je to na vás moc, klidně se můžete jít cachtat s našima prvákama." Tomoko nic neřekla, jen si upravila sponky, nasadila čepici, brýle a cestou k bazénu se ještě zastavila u Shiratoriho. "Já měla obavy o vás, až půlku týmu uprostřed rozcvičky chytne křeč, asi vás všechny nestihneme dost rychle vytáhnout z vody." A kapitánovi sklaplo, vlastně nám všem, akorát kluci nevěřili a my se kousaly do rtu, abychom zapudily hrozící výbuch smíchu.

Zbytek tréninku proběhl ve stejném duchu. Nevraživost mezi Shiratorim a námi se stupňovala a pozvolna se přenášela i na ostatní kluky. K jejich nelibosti nám ale nedělalo problém žádné z cvičení, které vymysleli a i když se to snažili zamaskovat, bylo vidět, že jsou utahaní. V šatně jsme pak popustily uzdu našim potlačovaným názorům a krásně ty frajírky zdrbly. Rivalita mezi školami je jedna věc, ale tohle bylo směšné. Nicméně, trénink byl za námi a po výkonnostní stránce jsme mohly být spokojené. Tomoko šla jako poslední a tak taky zamykala šatnu, s kluky jsme se potkaly až u vchodu mezi bazénem a tělocvičnou. "Dewa, mata." Tomoko s klidem podávala Shiratorimu klíče od šatny, když jí je hrubě vytrhnul z ruky. "Fuzakeruna, hime chan yo." Zase ten příšerný škleb. "Myslíte si, jak nejste úžasné, co? Z Takanami si každý sedne na zadek, na Takanami lusknou prsty a můžou trénovat, kde chtějí. Ale tady vás nikdo nechce, tak s tím počítejte, Kaijou nemá ve zvyku hýčkat konkurenci." Sebral klíče a zatímco zamykal vchod k bazénu, naše A procházelo mezi ostatními kluky ven. Zase ty pohledy - posměšné, vítězné, jak mě to štvalo! A určitě ne jen mě. Vybavilo se mi, co říkal Kasamatsu v cukrárně - trochu tvrdohlaví, ale měli by být v pohodě? To tak... Zdálo se mi to neskutečné, když jsem srovnala přátelský přístup baskeťáků nebo volejbalistů s tímhle výstupem. Rivalita je fajn věc, ale takhle vyhrocená? Vždyť Kaijou ani nemá dívčí plavecký tým, tak o co jim jde? Tak či onak, příští týden nás čekal druhý společný trénink a troufám si říct, že si každá z nás v duchu slíbila, že si od těch machrů nenechá nic líbit.

A tak je tu pátek. Dostala jsem své dvě písemky (na další dvě si počkám do příštího týdne) za výbornou a chvalitebnou, za to Ryouta dostal z historie z desetiminutovky dostačující. Na tréninku to taky pěkně od Kasamatsa schytal. Zrovna když na něho hulákal, jak se tímhle stylem nedostane na žádný zápas a že je vlastně k ničemu, vešli jste do tělocvičny. Tentokrát jsem se zvedla já a pro klíčky jsem vám došla místo Kasamatsa, který měl plný ruce práce se škrcením Kiseho. "Co asi provedl, že ho tak týrá, chudáčka?" Zeptala se lítostně jedna slečna z vašeho týmu.  "Jejich kapitána bych nechtěla naštvat," poznamenala Kaoru a ušklíbla se. Já se mezitím objevila i s klíčky. "Tady je máte," lehce jsem se pousmála. "Co vlastně společný trénink s naším plaveckým týmem? Nedělali problémy?" Zeptala jsem se a chvíli mi připadalo, že vaše doteď dobrá nálada na chvíli vymizela. "Ale ne, v pohodě. Chce to jen  čas a určitě si na sebe zvykneme," prohodila jen tak Yuuna a prohrábla si rukou vlasy. I při tomto jednoduchém pohybu působila jak modelka, co měla přesně nacvičené, jak si prohrábnout vlasy a jak se co nejlépe u toho tvářit. Spíše...co nejsvůdněji. Kluci, především Moriyama, z ní opět nemohli spustit oči. Neaktivita baskeťáků zachránila bratrovi život. Kasamatsu se mu přestal věnovat a zahulákal na ostatní, "tímhle tempem příště nic nevyhrajete!" Mračil se a pak se otočil k vám. "Co kluci? Nebyli na vás zlí? Kdyby snad jo, stačí říct a my už jim domluvíme," tvářil se jak hrdina. Yuuna mu zopakovala to, co řekla i mě a Kasamatsu se jen zatvářil o cosi víc spokojeně a hnal baskeťáky do tréninku. Některé holčiny se tiše chichotali, mezi nimi jsi byla i ty. Kasamatsu, ač na první pohled pouštěl hrůzu...vlastně tak hrozný nebyl. Vlastně naopak, působil docela...roztomile. "On má pravdu, plavecký tým na baskeťáky rozhodně dá....vlastně, tady na škole si nikdo nechce rozhádat naše kluky .__. No, přeju příjemný trénink," podala jsem vám klíčky a šla si sednout zpátky na lavičku. Byla jsem v sedmém nebi. Dva tréninky najednou! Chvíli jsem sledovala kluky a chvíli zase vás. Jak mě bavilo pozorovat sportovce! Člověka to svým způsobem uklidní...a mě to připomíná, že jsem dlouho nebyla ve fitku.

Konflikty - drobné i větší, nicméně všudypřítomné. Výstupem Shiratoriho počínaje, tvými spolužačkami konče. Co jsi byla donucena hlídat si docházku, jako by se všechno uklidnilo, ve škole to šlo dobře, holky si tě moc nevšímaly a to ti vyhovovalo, ale nic očividně netrvá věčně. Pořád to stejné, pořád ty stejné sobecké hysterky, které si myslí, že mají právo na všechno. Na nadávky jsi byla zvyklá, ale když už to přešlo do fyzické roviny a jedna z nich se ti hrabala v tašce, skrze vší bezmoc na tebe cosi křičelo, že tohle už je příliš. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby se neobjevil nečekaný zachránce. Užasle jsi hleděla na Kagamiho a co teprve tvé trýznitelky, zmizely dřív, než sis stačila uvědomit, co se právě stalo. "Ty hele, jestli se mnou nezačneš mluvit, prohodím tě tím košem místo tohohle míče. Malá jsi na to akorát!"    Kagamiho brblání tě probralo, spokojeně se ušklíbnul, když viděl, že jsi v pořádku. Už ta pomoc byla pro tebe malý zázrak, nemluvě o následném společném nákupu a doprovodu až k metru. Cestou domů a vlastně pak celý večer, hm, nebo i noc? Zkrátka a dobře, nemohla jsi seirinské eso dostat z hlavy. Jelikož jsi své problémy před bratrem zarputile skrývala, nikdy ti nikdo nepřišel na pomoc, nikdo se tě nikdy nezastal, až teď skoro cizí kluk. Kupodivu ses na něj jako na cizího nedívala, vůbec v tobě nevzbuzoval tu obvyklou nedůvěru, jak to u nových lidí bývá. Povídala sis s ním v takové pohodě, jako kdyby ses bavila třeba s Ryoutou. A další věc, která tě nenechávala chladnou, bylo to tajemství. Asi jako jediný věděl, co ti ty holky provádějí a mohl to klidně říct Ryoutovi. Ale slíbil ti, že bude mlčet, ne? Je na něho ale spoleh? Jak by nemohl být, když se tě takhle zastal, ne? Tak či onak, teď tě s tímhle dobrotivým obrem spojovalo zvláštní pouto.

Druhý den ve škole všechno bylo při starém. Ty potvory ze včerejška se na tebe raději ani nepodívaly, Kagamiho výstup v nich očividně zanechal dlouhodobý dojem. Pustila jsi to z hlavy, tedy je, Kagamiho ne, ale nedávala jsi na sobě nic znát, ještě aby si tak bratr něčeho všimnul. Ale Kise měl docela jiné starosti. Po zpackaném testu z dějepisu přišla nehlášená desetiminutovka, která v Ryoutově případě nemohla skončit jinak než jako průšvih. Jako kdyby mu nestačilo tvé kárání, na tréninku si přisadil ještě Kasamatsu a co si budeme říkat, od kapitána je to docela jiná rána než od tebe. Ale rána ne rána, Kise si začínal uvědomovat, že to nemůže brát na lehkou váhu. Musí přece jet na všechny mimoškolní zápasy!

V pátek odpoledne, v průběhu basketbalového tréninku, naše A opět dorazilo na trénink. Se čtvrteční pauzou jsme byly fyzicky i psychicky fit a fakt, že dneska trénujeme bez týmu Kaijou, nám ještě o cosi zvednul náladu. Tentokrát byl Kasamatsu příliš zaneprázdněn hádkou s tvým bratrem, takže jsi nám klíče donesla ty a příhodně ses zeptala na středeční trénink. "Ale ne, v pohodě. Chce to jen  čas a určitě si na sebe zvykneme." Odpověděla Yuuna, což vlastně nebyla úplně lež, možná zbožné přání? Tak či onak, nikdo od nás si nehodlal stěžovat, jednak jsme nechtěly klukům přidělávat starosti, i když nás potěšilo, že se nás baskeťáci chtěli zastat. Taky jsme nechtěly být za hysterky, mimo to, co bychom to byly za chudinky, kdyby nás rozhodila banda machrujících druháků? To byl mimochodem zajímavý poznatek, celý plavecký tým Kaijou, přípravku prváků nepočítaje, tvořili jen druháci, takový Shiratoriho soukromý klub. V šatně se to samozřejmě chvíli řešilo. "Ale stejně by to nebylo špatné, kdyby těm frajírkům dali co proto." Nadhodila jedna slečna. "Jo, ale my to nepotřebujeme." Opáčila Kaoru. "Přesně tak, protože to těm padavkám nandáme v bazénu." Dodala jsem a všechny jsme se vzápětí sešly u bazénu. "Máme necelý měsíc do Prefektury, takže se nesmíme nechat rozhodit novým místem nebo pitomými poznámkami. Za ty roky předtím Takanami počítá s umístěním na bednách a doufám, že je vám jasné, že neusilujeme o nic menšího než o první místo. Takanami-" "Katsu!" Sotva dozněly naše hlasy, začala svižná rozcvička následovaná rozplaváním. Tentokrát jsme si měřily časy na různých délkách a při různých stylech. Všechny známe svoje specializace, ale neuškodí si je někdy ověřit a srovnat časy z dřívějška. Tomoko taky chtěla mít jasno v hlavní a náhradní sestavě a ve štafetách. Takhle to bylo před všemi závody, nějakou tu dobu kondička, měření a nakonec rozřazovací duely. S přihlédnutím k všemu výše zmíněnému pak Tomoko s požehnáním našeho trenéra vytvořila soupisku. Na rozdíl od jiných týmů, a na to jsem dost pyšná, u Takanami to nikdo nikdy neměl jisté. Nezáleží na tom, jestli jste kapitán nebo zástupce kapitána, když zaplavete špatně, prostě nezávodíte, každý má šanci se prosadit, když maká,  takhle jsem se k A dostala já, jediný prvák mezi elitou.

Stálo to za to, tentokrát nám Tomoko dala pořádně do těla, ale ne, že by na tom ona snad byla jinak. První kondičky byly za námi. "Yosh, příště se zaměříme na štafety. Myslete na to, že duely nezachrání všechno, kdo nebude makat od začátku do konce, bude na Prefektuře podávat ručníky." Tím Tomoko ukončila trénink a všechno živé brebentění se přesunulo do šatny. Pátek, víkend před námi, většina holek spěchala vstříc volnu, já to naopak brala tak, že už se nemusím honit a tak jsem s klidem zůstala poslední. Jak jsem tak odcházela ze šatny, přemítala jsem nad víkendem, který jsem měla strávit u táty. Když jsem procházela kolem tělocvičny, kde už obvykle trénovali volejbalisté, všimla jsem si baskeťáků, jak teprve teď odchází. Odevzdala jsem klíče a trochu přidala do kroku,  kousek přede mnou šel sám kapitán. "Dneska jste to nějak protáhli." Otočil se za mým hlasem, to už jsem šla vedle něj. "Jo, bylo třeba, do Inter High zbývá jen týden." Zareagoval Kasamatsu trochu překvapený mou přítomností, aby taky ne, když viděl skoro celé A odcházet už před notnou chvílí. "Inter High, páni... velká konkurence, co?" "Zatraceně velká, ale o to zajímavější to bude." Vypadal natěšeně, když o Inter High mluvil, vůbec se zdál být sebejistý a ten tam byl ten nervózní kapitán, když přišla řeč na basket. "Tak to vám budeme fandit." Usmála jsem se. "Nám?"     "Komu jinému? Naše škola jaksi nemá dostatečný počet hráčů." Přiznala jsem. "Maji de?"    Chápu, že zarytého baskeťáka překvapovalo, že nějaká škola, kor proslulá sportovci, nemá svůj basketbalový tým a uznávám, že to vyznělo dost smutně, ale co už, o míč ať se perou jiní, pro Takanami tady byly především modravé hlubiny. "Kluci z týmu by vám určitě rádi dělali publikum na nějakých závodech." Dodal nakonec Kasamatsu, tak kluci z týmu? Nemohla jsem si pomoct, ale znělo to jako "já a oni", fandění se kapitána netýká, nebo to jen nechce přiznat? Ušklíbla jsem se v duchu, ale raději si ten postřeh nechala pro sebe. "To by bylo fajn, ale nemá Kaijou vlastní plavecký tým?" "Jo, ale chlapecký." Musela jsem se zasmát, nezlomný argument. "Mimo to, pokud bychom se měli rozhodnout mezi vámi a Shiratorim, myslím, že je to docela jasné." Dodal ještě Kasamatsu, jeho tým by asi nevěřil, ale jejich cholerický kapitán, ač je za to často seřvává, s nimi vlastně souhlasí. "Páni, tak to si už teď připadám jako člen vítězného týmu. No nic... přeju hezký víkend a v pondělí zase na tréninku, kapitáne." Ušklíbla jsem a šla si po svém. Čím to, že jsem měla tak dobrou náladu?

Pro tebe tento víkend spadl do jakési rutiny, alespoň zpočátku. Rodiče se ještě nevrátili ze služební cesty, sestra víkend trávila s přítelem někde mimo město a Ryouta měl mít po delší době nějaké focení. Společně jste posnídali, ty jsi ještě pořádně nevěděla, co s načatým dnem, zatímco bratr přecházel z pokoje do pokoje a  chystal si věci. "Rena nee, neviděla jsi moje klíče?" Neviděla, zatímco Ryouta hledal dál, ty jsi šla do koupelny. Kise začínal být pěkně nervózní, klíče ne a ne najít a čas letěl jako o závod, nemohl si dovolit přijít pozdě. "Rena nee, půjčím si tvoje klíče, nevadí?" Ty jsi ale bratra přes tekoucí vodu neslyšela a jelikož mlčení je souhlas a nebylo času nazbyt, Ryouta vzal tvoje klíče a upaloval na focení. Ty jsi v klidu a pohodě vydržela doma až do oběda a po jídle ses rozhodla jít ven. Jak ses obouvala, všimla sis bratrova mobilu, musel ho v tom spěchu zapomenout, jak typické. Vzala sis z věšáku bundičku a vyrazila ven. Vaše dveře stačilo jen zabouchnout, takže ses hned nepídila po klíčích, to až v momentě, kdy ses chtěla dostat dovnitř. Zuřivě jsi šmátrala v kapsách své bundičky, ale klíče nikde. Nechápala jsi to, viděla jsi to naprosto jasně, jak sis je tam včera dala, vždycky si je tam dáváš, tak kde jsou?! Začínala jsi mít neblahé tušení, ale mohla bys dojet za Ryoutou a půjčit si jeho, ne? Jen kdybys věděla, kde má to focení... Vytáhla jsi mobil a vytočila jeho číslo, ale při prvním zazvonění sis uvědomila, že si nechal mobil doma. V hrůze jsi stála před vaším domem a přemýšlela, co dál.

To Kise si z ničeho hlavu nedělal, sice s nelibostí zjistil, že si nevzal mobil, ale co už, snad se kvůli tomu svět nezboří. Focení se protáhlo a nakonec si Kise s ostatními zašel na jídlo. Byl to docela fajn den a dokonce mu nijak neklesla nálada ani v momentě, kdy při placení náhodou v tašce objevil dvoje klíče. Ty tvoje a samozřejmě i svoje, které byly někde zakopané vespod. Asi mu nedocházelo, co ten objev znamená, nebo si možná myslel, že strávíš v poklidu den doma, ale když se nakonec k večeru vrátil a našel tě, jak naštvaně stepuješ u bytových dveří, začalo mu to pomalu docházet.    "Rena nee, mrzí mě to! Já to vážně neudělal schválně! Ptal jsem se tě, jestli si je můžu půjčit, myslel jsem, že o tom - au, víš, nee chan, nebij mě!" V některých chvílích se zdálo, že i Kasamatsu k němu na tréninku bývá něžnější...

Tak jste měli přes víkend tichou domácnost, byla jsi na bratra hezky naštvaná, občas ti ta jeho nechtěná sobeckost a zmatkování cuchaly nervy. Však jsi mu taky řekla, ať na nějaké doučování z dějepisu zapomene.    "Renacchi, dame!" Kise si nedokázal představit, že se to naučí sám, vždyť neměl ani pořádný zápis a ten jsi mu taky dát nechtěla. Když si myslel, že jsi ve sprše, vkradl se ti do pokoje a snažil se najít tvoje sešity z prváku, ale to jaksi nestihnul.    Málem vypustil duši, když ses mu objevila za zády a tenhle pokus tě naštval ještě víc. Teď měl Kise opravdu problém. Na jednu stranu si říkal, že ho přece nemůže Takeuchi vyřadit ze sestavy, přece nevyřadí před Inter High svoje eso! Na druhou stranu ale věděl, že má na něho trenér docela pifku a Kasamatsu by byl určitě proti jakémukoliv zvýhodňování, takže by ho dost možná nenechal hrát, i kdyby to mělo oslabit tým.

Hned v pondělí ráno se Kise vplížil za Moriyamou do třídy. Jelikož jsi mu odmítala jakkoliv pomoct a on neměl ani tušení, co a v jaké míře se probralo, rozhodl se poprosit o pomoc kluky z týmu, přesněji Moriyamu. Na toho byl vždycky spoleh a Kise věděl, že s ním na rozdíl od kapitána nevyrazí dveře, až se dozví, co se stalo. Zatímco Kise strávil neděli přemlouváním, Moriyama toho udělal daleko víc, než si tvůj bráška dokázal představit. Jednak mu bylo Ryouty líto, ale hlavně nechtěl dopustit, aby Kaijou přišla o své eso kvůli testu z dějepisu. Sám bohužel poznámky z prváku nenašel, ne kompletní a tak začalo hledání napříč týmem. Když pak Moriyama Kisemu předal závratnou horu sešitů, byly tam poznámky skoro celého týmu. Některé šly identifikovat snadno - ty téměř nečitelné byly Hayakawovy a našel se tam i sešit s úhledným písmem a četnými návrhy basketbalových formací po okrajích listů, i sám kapitán, ač lehce naštvaný, chtěl Kisemu nějak pomoct.    "Moriyama senpai, tohle všechno..."    "V pohodě, ale to je jen půl práce, koukej se to naučit a nic, pro boha, neztrať." Na tréninku o Kiseho záchraně nikdo nemluvil, bylo to takové veřejné tajemství, o kterém jsi ale třeba ty nevěděla. Ještě jsi trochu trucovala, nakonec bratrovi neuškodí, když se nad sebou trochu zamyslí, ale k tomu jaksi nedošlo, aspoň jsi měla ten dojem. Trénink vypadal jako obvykle, jen Ryouta se zdál být aktivnější a daleko veselejší než obvykle, taky se mu zdálo, že s těmi zápisy všechno zvládne a místo v sešitech se viděl na Inter High. V průběhu tréninku jsme došly i my, ale tentokrát na žádné delší hovory nebyl čas. Oba dva kapitáni toho měli hodně, co potřebovali stihnout.

Tentokrát jsem se po tréninku nezdržovala. Ne, že bych vyloženě spěchala, ale chtěla jsem být doma dřív. Mamka dneska neměla být v práci moc dlouho a tak jsme si chtěly zajít někam ven, třeba do kavárny, nebo možná na jídlo, zkrátka strávit nějaký ten čas spolu. Rozloučila jsem se s holkama a zamířila k metru. Na nástupišti sice bylo docela dost lidí, ale mezi všemi mě zaujala jedna jediná scéna - Kise se zoufalým výrazem sedící na lavičce v obležení složek a papírů, které se skoro válely po zemi. Aniž by si mě zprvu všimnul, došla jsem k němu a zvedla pár popadaných sešitů. "Tohle se v životě nenaučím."    "Co přesně?" Zeptala jsem se, to mi hbitě podal část svých vypůjčených poznámek. "Všechno!"    "Ara, japonská historie, to mě bavilo."    "Bavilo?! Ty se v tom vyznáš?" "Jo..." "Že mi poradíš! Je toho tolik, vůbec se v tom neorientuju a jestli si tu známku nespravím, trenér mě nepustí na meziškolní zápasy a kapitán mě zase zbije a-" Raději jsem ho utla. "Klid, na kdy to máš umět?" "Na zítra." Přiznal Kise a já si jen povzdychla. Podívala jsem na mobil kvůli času a všimla si nové zprávy - mamka. "Zlatíčko, mrzí mě to, ale zdržím se v práci. Zvládneš to nějak?" Lehce mi klesly koutky, chvíli jsem přemýšlela, jestli by se něco změnilo, kdybych napsala, že ne. Přijela by domů? Asi těžko... "V pohodě, stejně jsem někomu slíbila doučování." Rychle jsem odeslala odpověď a víc už to neřešila. "Na zítra, hm? Dobře, pomůžu ti s tím, ale na nástupišti se to asi učit nebudeme." Div, že mi Kise neskočil kolem krku. Myslela jsem, že třeba půjdeme do nějaké kavárny nebo se vrátíme do školy, ale Ryouta hned přišel s výčtem míst a důvodů, kde to nepůjde. Škola ani váš byt nepřipadal v úvahu, jelikož tě bráška opravdu nechtěl potkat, taky měl obavy, co bys řekla na to, jak ho ostatní tahají z bryndy, když ty ses na něj vykašlala. A kavárny a podobná místa zase byla nepoužitelná kvůli Kiseho faninkám, tam by byl klid jen stěží. "Chápu, chápu, tak můžeme jít k nám, nebydlím daleko." Navrhla jsem.    "Hontou ka? Hontou ni ii yo?" "Jelikož jeden rodič žije v Tokiu a druhý zase žije prací, není nikdo, komu by to vadilo." Zašklebila jsem se, ale Kise jako kdyby tomu pořád ještě nevěřil. "Sourozenci?" "Jedináček." "Sousedi?" "Chceš se to vůbec naučit?" A tak bylo rozhodnuto, z rodinného odpoledne se stalo odpoledne studijní.

Konečně pátek a navíc po tréninku! Sen všech studentů! Pokud zrovna někdo nemusel na brigádu nebo na nějakou soutěž, mohl víkend proflákat po svém. Kasamatsu dneska dal klukům pořádně do těla, navíc volejbalisti byli zrovna ta výjimka, co už dávno někde soutěžili a budou soutěžit i přes víkend. V tu dobu jsi i ty konečně vyšla z šaten a stačila jsi dohonit baskeťáky. Já i Ryouta jsme byli kdesi daleko před vámi a kapitán byl na úplném konci. Dali jste se do řeči a tobě to neskutečně zvedlo náladu. Už jen ta domluva, že každý půjde fandit tomu druhému byla dost motivující. Ani jste si nevšimli, že jste pak kousek šli už úplně sami. Ani jste nikoho neslyšeli, že by se loučil...divné?

Kluci se kapitánovi jen škodolibě posmívali, když ho viděli, jak se s tebou baví a nenápadně se od vás odloučili bez jediného slova. A vy, jelikož jste zrovna debatovali o soutěžích a fandění si, jste si ani nevšimli, že jsme všichni zmizeli.
"Mě se ještě nechce domů Nezavoláme třeba Kurokovi? Dlouho jsem ho neviděl a..." "Neměl by ses učit na ten test, co máš příští týden?" "Renacchi!! Je pátek! Konečně mám volno, nechci se učit! >n<" "Fajn, jak myslíš," pokrčila jsem rameny a jen se ušklíbla a dloubla Kiseho do žeber. Po cestě domů jsme se zase pošťuchovali jak malé děti. Kdybych jen tušila, co se ale mělo další den stát...

Sobota začala naprosto normálně a obyčejně. Tedy až na to, že Ryouta měl po dlouhé době domluvené focení. Já zrovna byla v koupelně a umývala si obličej a oči od ospalek a celkově se dávala do kupy, takže jsem přes vodu neslyšela, že mi Ryouta něco říká. Když jsem se zkulturnila, teprve v tu dobu jsem si všimla, že už Ryouta odešel. Nijak jsem to neřešila. Zabalila jsem si věci do fitka a do oběda ještě dřepěla doma. Po obědě jsem se šla obléknout. Všimla jsem si bráchova telefonu a jen si pomyslela, co za zapomnětlivého blbce to doma máme. Hodila jsem si tašku přes rameno a mohla jsem jít.
Ve fitku moc lidí nebylo, což mě vyhovovalo. Dala jsem si sluchátka do uší a běhala na páse, jezdila na rotopedu, posilovala a tak. Po tom všem jsem se osprchovala a vracela se domů. Začala jsem hledat klíče...a ty nikde. Napadlo mě, jestli jsem nenechala ve fitku. Zavolala jsem tam, ale prý nic nenašli. Chtěla jsem zavolat bráchovi, ale to jsem si uvědomila, že má telefon doma. Sestra má klíče taky doma. Když je se svým přítelem, tak si je nebere a vždycky nám volá, než jde domů....a rodiče jsou bůhví kde o___o Tady nastává problém. A já moc dobře věděla, že Ryoutovo focení se beztak protáhne...jako obvykle Q_Q. Mou~ kdybych si tak zjistila, kde fotí!!! Najednou se ve mě vzal neskutečný vztek. Když pominu tréninky kluků, celý týden stál za nic a když si konečně zajdu do fitka a jsem utahaná jak pes, tak se nedostanu domů?! Měla jsem chuť zabít kohokoliv, kdo by zrovna kolem prošel. Nasupeně jsem kopla do jednoho květináče, který se rozbil a odkráčela jsem si to směrem k metru.
Vydala jsem se do jednoho svého oblíbeného herního centra. Zaplatili jste jen za vstup a pak jste mohli jít hrát cokoliv. Zaskákala jsem si DDR, postřílela nějaké zombie, zahrála si nějaké staré arkádovky, šla si pro něco k občerstvení a byla tam až do zavíračky. Když jsem se podruhé vrátila domů, tam furt nikdo. Jak dlouho hodlá být ještě venku?! Moje nálada byla na bodu mrazu. Když se Ryouta vrátil a uviděl mě před dveřmi, nasadil hned ten svůj štěněčí omluvný kukuč a začal se omlouvat a přitom odemykal dveře. "Příště si vem aspoň telefon! Proč sis ho vůbec kupoval, když ho nemáš u sebe?!" Zvýšila jsem hlas a Ryouta se furt omlouval. "Ale já se ptal, jestli si ty klíče můžu půjčit," "A odpověděla jsem ti snad?!" "Ne,...ale já myslel, žes mě slyšela,.." "Ne, neslyšela, jinak bych ti na to asi něco řekla, hm?! Místo toho trčím, fitkem zničená, někde venku a nemůžu si ani dojít domů!!" No co vám budu povídat. Opravdu jsem měla zkaženou náladu a s bratrem jsme se ještě ten večer neskutečně pohádali...kvůli takové blbině o.o

Každopádně jeho lehkovážnost mě štvala už delší dobu a tentokrát jsem tu nehodlala jen tak ulehčit. Celou sobotu jsem s ním nepromluvila, maximálně jsem vydala souhlasný či nesouhlasný zvuk, vyhýbala se mu, vařila si svá oblíbená jídla (takže jeho nejmíň oblíbená)...no zažil si peklo, drahý bratříček. V neděli si mě zkoušel usmířit, ale to jen kvůli tomu, že potřeboval doučovat. Ten blbec dokonce vlezl do mého pokoje a hrabal se mi ve starých sešitech. K jeho smůle jsem ho načapala a hodila po něm své bačkory a vykopala ho z pokoje. Zase mě jen rozčílil.

V pondělí jsme spolu ani nešli do školy. Já vlastně nešla do školy vůbec. Měla jsem furt otrávenou náladu a bála jsem se, abych ve třídě po někom nehodila židli. Přišla jsem až na poslední dvě hodiny a pak šla klukům i na trénink. Koukat se zase na sportovce mě hodilo do klidu a do lepší nálady, ovšem moc mě nepotěšilo, že Kise tak překypoval radostí a energií. Čekala jsem, že ještě bude truchlit a házet na mě smutné oči. Ale ono nic. Měla jsem z toho zvláštní pocit, ale proč to řešit. Třeba ....třeba je šťastný, protože se to nakonec nějak naučil? Že by šel konečně do sebe? To se pak ani nedivím, že má tolik energie. Kapitán zase dával klukům pořádně do těla. Do toho přišel i váš plavecký tým, který taky vypadal, že se dneska nehodlá zdržovat. Předala jsem vám klíčky a všichni jste se ponořili do svých tréninků. Já zas klukům, včetně bráchy, pomohla s úkoly a pak si četla nejnovější mangu, kterou jsem sehnala po cestě do školy.

Když klukům skončil trénink, Moriyama s Hayakawou ke mě přiběhli. "Rena-senpai! Neměla bys na nás dneska čas? Potřebujeme nové boty na trénink TwT" Jejich prosba mě lehce zarazila, ale pravda, když jsem viděla jejich tenisky, bylo mi kluků líto. "Určitě mám čas a najdu vám ty nejlepší boty za nejlepší cenu!" Pronesla jsem lehce hrdě. Co se nakupování týče, v tom jsem prostě odborník. Znám snad všechny obchody v okolí, internetové obchody, ceny, kvalitu a tak dále. Kluci se šli převlékat a postupně všichni odcházeli.
Kise byl mezi prvními, co odešel a snažil se mi vyhnout. Šel zrovna směrem k metru, když to se podíval na hodinky a zjistil, že za pár minut mu má jet jeden spoj. Snažil se ho ještě doběhnout, ale bohužel. Štěstí na jeho straně zrovna nestálo. Tak sebou švihl na jednu z volných laviček. Vyndal si pár sešitů, co posbíral od kluků, a začal si číst. Po chvíli to ale začal vzdávat. Nebavilo ho to, nerozuměl tomu, přišlo mu to celé zmatené, nedávající smysl, nudné a tak! Proboha, kdo si může pamatovat data?!! "Tohle se v životě nenaučím." "Co přesně?" Řekl hlas za ním, až sebou trhl, jak se lekl a několik stránek mu popadalo kolem lavičky. V tom si uvědomil, že ten hlas patří tobě. "Všechno!" Zjistila si, co tím vším myslí a musela ses jen pousmát. Japonská historie? Vždyť ta tě neskutečně bavila a stále baví! Tak nakonec ta štěstěna nebude tak zlá.

Kise ti tam brečel a vysvětloval svojí situaci. Test měl psát zítra, k nám domů si tě vzít nemohl a jelikož věděl, že jdou kluci nakupovat nové tenisky, nechtěl nic riskovat a do restaurací ani jiných barů taky nechtěl. "Chápu, chápu, tak můžeme jít k nám, nebydlím daleko." Navrhla jsi. "Hontou ka? Hontou ni ii yo?" "Jelikož jeden rodič žije v Toukyu a druhý zase žije prací, není nikdo, komu by to vadilo." Kise nevěřil svým uším! "Nejsi náhodou můj anděl strážný, kterého seslali z nebe, aby na mě dohlédnul?" Zeptal se s úšklebkem na tváři. Ale vážně, chvíli sis myslela, že na tebe kouká jak na bohyni.

A tak jste mohli nastoupit do metra, co právě přijelo, neboť to jelo směrem k tobě domů. Na jednu stranu ses cítila zklamaně kvůli mamče, ale na druhou stranu...nebudeš trávit čas doma sama, a aspoň někomu pomůžeš c: "Jak je to daleko?" "Kousek," "Najednou mi to přijde hrozně vlezlé, vážně ti to nevadí? Ani se pořádně neznáme, ale jestli mě fakt něco pomůžeš dostat do hlavy, budu tě navždycky zbožňovat a uctívat...nechám ti postavit svatyni!" Chvíli ses nestačila divit, co za hovadiny to dokáže tenhle...na pohled jinak okouzlující blonďák vypustit z úst. Občas jsi z něj kroutila očima, ale bylo ti jasné, že Kise je pekelně nervózní. Vážně si připadal jak vetřelec

Došli jste do jedné čtvrti plné apartmá a bytů. Vyšli jste schody do druhého patra a přivítala jsi Kiseho ve svém apartmá. Bylo to docela velké apartmá, ovšem i přes jeho velikost působilo útulně. "Máma si potrpí na dekorace, kytky a tak," prohodila jsi, když jsi viděla užaslý výraz v Kiseho obličeji. "Páni, popravdě...čekal jsem něco obyčejnějšího a menšího, ale tohle?" A zíral dál. Zuli jste se a provedla si Kiseho rychle bytem. Ukázala mu, kde je například wc a koupelna a pak jste zamířili do tvého pokojíčku. Po cestě spousty kytek a elegantních dekorací...bylo toho hodně, ale rozhodně to nepůsobilo přeplácaně. Na chvíli ses zarazila a Kise do tebe omylem vrazil. Nekoukal totiž před sebe, ale kolem sebe. "Ah, promiň, promiň! Nekoukal jsem na cestu!" Nasadil zase výraz ala štěně. Ty sis v tu chvíli uvědomila, že nemáš uklizený pokoj a to se podepsalo na tvé tváři v podobě ruměnce. "Jsi..v pořádku? Nestalo se něco?" Divil se Kise a zkoumavě si tě prohlížel. Jen jsi zavrtěla hlavou a otevřela dveře. Po posteli poházené papíry a učebnice, na stole knížky a sešity, po zemi taktéž hromádky knížek, učebnic a zápisníčků. Postel byla mimo učebnic plná plyšáků. Občas se nějaký našel i na poličce, ale krom té změti papírů vypadal tvůj pokojíček vlastně uklizeně. "Tak takhle vypadá dívčí pokoj, Renacchi by si z tebe měla vzít příklad," poznamenal a rozhlížel se po tvém pokoji s naprostým úžasem. "Ty jsi asi hodně pečlivá studentka co?" Zeptal se, když sbíral z podlahy učebnici, na kterou omylem šlápnul. Ty jsi ale byla plně rozhodnutá Kisemu pomoci, takže žádné kecání a zbytečné remcání. Udělala jsi mu místo u stolečku, který se nacházel zhruba v prostřed pokoji, rozložila jsi před něj sešity, co sesbíral od kluků a vytáhla jsi i nějaké svoje učebnice a poznámky. Kise vypadal dosti udiveně. Asi měl představu, že si před tím ještě zahrajete Člověče,nezlob se, nebo tak něco. "Vezmem to hezky postupně," řekla jsi a začala mu kreslit různé časové osy a ksichtíky různých vladařů.

Mezitím jsem se potulovala městem s Moriyamou a Hayakawou. Podařilo se mi zatím najít jen dva obchody. V jednom byli boty o trošku dražší, ale byli mnohem kvalitnější, než ty z toho druhého obchodu. Problém byl v tom, že kluci jsou nerozhodní a zkoušeli si hrozně moc párů bot. Když to vypadalo, že našli ty vyvolené...neměli jejich číslo nohy. "Když tyhle jsou tak nádherné Proč?! Proč nemají moji velikost?!" Brečel Moriyama nad jedněmi černobílými teniskami. "Hmm, jejich internetový obchod je doprodává, takže už je ani nebudou vyrábět...to je opravdu škoda. A co tyhle?" Ukázala jsem na jiné boty a přitom listovala internetem v telefonu. Hayakawa se už rozhodoval mezi dvěma páry bot a furt tam chodil před zrcadlem a kňoural, že neví, které se mu líbí víc a že obě boty jsou pohodlné a co má dělat. Za Hayakawu jsem jasně rozhodla já a on na mě dal. Problém byl už jen Moriyama. "Tak půjdem do toho druhého obchodu, tam určitě tvojí velikost budou mít u všech bot " usmála jsem se a taky na mě dal. Hayakawa si u pokladny zaplatil svůj nový pár bot a mohli jsme se přemístit do druhého obchodu.

Tam bylo docela plno, jelikož probíhali slevy. "Jaké štěstí!! Podívej na tyhle! A mají i tvé číslo, no nejsou úžasné? A sleva 15 %!" Byla jsem jak v ráji. Slevy? A nakupování se sportovci? Prosím, ať tenhle den neskončí! Moriyama si zamiloval hned několik párů. Hayakawa chvíli litoval, že si nekoupil boty tady, ale to jsem mu hned rozmluvila, že si pořídil naprosto perfektní a nemusí ničeho litoval. "Ah, Rena-senpai, zdravím," řekl povědomě známý hlas. Otočila jsem se a tam Kuroko! "Ah, Kurokocchi! Co ty tady? Neříkej, že ti taky tenisky vypověděli službu?" Kuroko nijak nezměnil svůj nicříkající výraz. "Hm, bohužel vypověděli. Kupoval jsem je taky tady, dokonce jsi mi je poradila ty," Kuroko nestačil doříct myšlenku, pokud nějakou měl a já už nadšeně salutovala. "Nech to na mistrovi!" A obešla jsem regál. Moriyama s Hayakawou se jen chechtali nad mým nadšením a snažili se prohodit i pár slov s Kurokem. Pohled na Kuroka jim připomínal prohru, kterou utrpěli, ale po chvíli, jakoby nikdy nic nehráli. V rámci možností se normálně bavili a dokonce pronesli i na Kurokův účet pochvalu, co se jeho stylu hraní týče.

Já mezitím sesbírala asi troje páry bot, dvoje pro Kuroka a jedny ještě pro Moriyamu. Přes krabice jsem neviděla moc na cestu, ale mému pohledu rozhodně neutekly jedny tenisky, které jakoby křičeli "Vezmi mě! Nech mě, ať si mě vyzkouší, budu perfektně padnout na nohu!" Oči mi zářili a jak jsem se zasekla v chůzi, narazil do mě další člověk, který to evidentně nečekal. Spíš...neviděl v jeho případě. "Gomen gomen, neviděl jsem tě," ve vlasech se drbal zase ten obr. "Kagami-san?!" Kagami vypadal docela překvapeně. Pak si ale všiml i Moriyami, Kuroka a hlučného Hayakawi a asi mu došlo, co to tu vyvádím s rukama plných krabic od bot. "Nepotřebuješ pomoct?" "Vlastně ano! Tyhle tenisky, tyhle černé s tím červeným pruhem!! Jo přesně ty, najdi tam 44 prosím tě a vezmi je za námi," rozdala jsem úkoly a doběhla ke klukům. Všichni si zkoušeli nové tenisky a vypadali docela nadšeně. Kagami opravdu donesl ty černé tenisky a jen tak mimochodem se pozdravil s ostatními.

"Moriyama-kun, co tyhle? Nejsou...prostě perfektní?!" Ukazovala jsem mu ty tenisky křičící dokonalost. Moriyama ale nevypadal tak nadšeně, což mě lehce vyvedlo z míry. "Tyhle jsou lepší," řekl a ukázal na ty, co měl zrovna na nohou. "Tak si je vyzkouším já," vzal mi krabici Kagami. "Rena-senpai, myslím, že si vezmu tyhle," ozval se Kuroko. "Senpai?! Takovej prcek?" Podivil se Kagami a vypadal, jakoby právě slyšel dobrý vtip. "Sice prcek, ale o rok starší!" Založila jsem si ruce na prsa a nafoukla tváře. "Ty že si o rok starší? Nevěřím, vypadáš spíš....tak o dva roky mladší jak my všichni " Drzoun jeden, kde je nějaká úcta k senpaiovi?! "Ale ona je vážně starší, Ryouta-san je nejmladší v jejich rodině," poznamenal opět Kuroko. "Odmítám takovému prckovi říkat senpai -___- ... Jo a ty boty jsou fakt luxusní o.o Nejpohodlnější, jaké jsem kdy měl o.o" řekl, jakoby nic a já se jen mračila...a tak pokračovali naše mírumilovné nákupy.

Už se chýlilo k večeru. Ty jsi opět dostala zprávu od mamči, že se zdrží dlouho do noci a že se máš pořádně najíst. Zrovna jste si dávali s Kisem pauzu a něco k jídlu. Kise vypadal, že je v sedmém nebi. "Myslím, že už mi to dává aspoň trochu smysl díky té tvé ose! Stačí to všechno nakreslit a hned je to lehčí!" Radoval se z tvých studijních metod. Zrovna si donesla ke stolu čaj a ještě nějaký sušenky. Ani sis nestačila sednout a blik! Najednou byla v celém bytě tma jak v pytli. "Huh? Co se to děje?" Chytrá otázka, bratře. Ryouta se nějak po hmatu dobelhal k oknu aby zjistil, že nesvítí celá čtvrť, ani venkovní lampy. "Ne, to né! Už nám přece chyběl takovej kousek! A s baterkou se snad ani nedá učit! Máš vůbec nějakou baterku?.... Co teď?"

Pro baskeťáky to bylo Inter High, pro nás zase Prefektura, tak či onak jsme všichni měli co dělat a s ubíhajícím časem se jen stupňovalo napětí, myšleno v dobrém. Díky tomu jsme ale neměli času nazbyt a tak pondělní tréninky proběhly bez velkých řečí, však co, povídat si můžeme, až budeme slavit vítězství, ne?    Ty jsi se po tréninku nechala ukecat a šla Moriyamovi s Hayakawou pomoct s výběrem bot. Připadala sis jako ryba ve vodě, zkrátka ve svém živlu a kluci tě chvílemi fascinovaně sledovali, jak proplouváš mezi regály, jako kdybys tady nakupovala každý den. "Nemůžu si pomoct, ale ani teď mě to nepřestává udivovat." Usmíval se Moriyama, však taky poprosil o radu mistra oboru. Ale nemluvili jste jenom o botách, mimo jiné došla řeč i na Ryoutu. I když jsi byla ještě trošku popuzená, měla jsi obavy, jestli to Ryouta zvládne, přijít o něj by pro Kaijou byla rána. "Já bych se toho tolik nebál, Rena chan." Ušklíbnul se Moriyama, jako kdyby věděl něco, co ty ne. "Sou da! Kise to jen tak nevzdá!" Zahulákal Hayakawa. Kluci mu tolik věřili, neměla bys taky? Asi se teď někde snaží naučit se to, je to sice ukázkové trdlo, ale když mu o něco jde, dokáže se vyhecovat, to jsi o bratrovi moc dobře věděla. Skoro ti začínalo být líto, že jsi na něho byla tak zlá. Možná, kdybys mu uvařila něco dobrého k večeři? Už ses skoro viděla v kuchyni, když Moriyama začal oplakávat jedny tenisky, tak jsi navrhla jiný obchod. S kouzlem sobě vlastním jsi i tam protančila mezi regály a sesbírala několik párů, které se dle tvého názoru klukům nemohly nelíbit. Naskládala sis ty krabice na sebe a sotva jsi viděla, kam jdeš, takže není divu, že jsi vzápětí do někoho vrazila. No, do někoho... Zpoza krabic jsi koukala na Kagamiho jako na zjevení. "Gomen, gomen, neviděl jsem tě." Ještě aby zaregistroval někoho tvé výšky... Ale co už, než se Kagami nadál, nesl další krabice, o které jsi ho poprosila. Bylo to docela zvláštní setkání, když uvážíš porážku, jakou Seirin Kaijou uštědřil a na první pohled ti bylo jasné, co se třeba Moriyamovi honí hlavou, ale o chvíli později se kluci bavili jako by nic. Taky, proč to tolik hrotit? Kaijou bude mít šanci na parádní odvetu během Inter High.

"Rena senpai, myslím, že si vezmu tyhle." Ozval se Kuroko a ukazoval na jedny, které jsi vybrala. To se ale Kagami zarazil. "Senpai?! Takový prcek?"    To jsi asi špatně slyšela, ne? A taky sis všimla Yoshitaky, který se raději jen kousnul do rtu, aby se nezačal smát. No, ač se Kagamimu nezdál tvůj věk a oslovení senpai bys z něho nedostali ani na mučidlech, z výběru bot byl nadšený. "Na to, jak jsi malá, se vyznáš." Zašklebil se a ty bys na něho asi nejraději shodila nějaký regál, ale Kuroko ti jen položil ruku na rameno. "To nic, senpai, malý vzrůst, velký potenciál." Kuroko ti se svými 168 cm hned byl o cosi blíž. Navzdory všem vtípkům jste nakonec úspěšně nakoupili a kluci už se nemohli dočkat, až na příštím tréninku vyzkouší ty nové boty. "Já mám děsný hlad, nezajdeme někam?" Nadhodil Yoshitaka a přitom se protáhnul. "Tady kousek je Maji Burger." Napadlo Kagamiho, ne, že by ten návrh směřoval k němu, ale nakonec, proč ne? Už jste měli za sebou společné nákupy, jídlem se snad nic nezkazí, koneckonců, není třeba si hrát na nepřátelské tábory. Ty ses sice na fast food netvářila zrovna nadšeně, ale kluci tě nakonec překecali. Nakonec to bylo faj odpoledne a musela ses kolikrát smát, když Kagamiho chytaly nervy z Kuroka a Moriyama s Hayakawou se jen nevěřícně dívali na tu grotesku.    Vážně nás porazili tihle...? Po jídle jste se rozloučili a každý si šel po svém, víceméně. Ty a Kagami jste měli stejnou cestu k metru, aspoň to tvrdil. Chvíli jste šli mlčky, připadala sis nesvá, ani jsi pořádně nevěděla proč. Párkrát ses po očku podívala na toho velikána vedle sebe a pak zase odvrátila pohled, jednou si toho ale Kagami všimnul. Jen se ušklíbnul. "Jak to jde ve škole? Myslím to předtím, neotravovaly tě zase ty blbky?" Zeptal se a trochu se zamračil. "Ne... všechno v pohodě..." Nechtělo se ti o tom mluvit, vlastně ses trochu styděla. "Ale řekla bys mi, kdyby se něco dělo, že jo? Hm??" Zeptal se, trochu k tobě naklonil hlavu a opravdu upřeně se na tebe podíval. "Kagami kun, jsi moc blízko..."      Těžko říct, jestli ses víc lekla ty, nebo Kagami, tak či onak, mezi vámi stál najednou Kuroko! Kagami málem odskočil. "Kuroko, kde ses tu vzal?!" "Já tady byl celou dobu..." Odpověděl Kuroko jako by nic. "Proč jen ti to, sakra, nevěřím?"    Moment, celou dobu... slyšel teda Kuroko váš rozhovor?

Zatímco ty jsi trávila den s kluky na nákupech, tvůj bráška šel do sebe a dal se do učení, ovšem ne sám. Nestačila jsem se divit, co za nesmysly kolikrát plácl. "Tak svatyni, jo? To mi ještě nikdo nenabídnul." Zasmála jsem a o chvíli později už jsme vystoupili. Jak jsem řekla, bydlím jen kousek od Takanami, takže i kousek od Kaijou. "Douzo~" Odemkla jsem a pak za Ryoutou zavřela dveře. Byl docela překvapený naším bytem, no, s platem manažerky a příspěvky od táty si nežijeme špatně a mamča se svým estetickým cítěním umí udělat dojem. Jen tak letem světem jsem mu ukázala, kde co je, a pak zamířila do svého pokoje, ale těsně před dveřmi jsem se zarazila. Shibata, ten včerejšek! Tak nějak jsem zapomněla, že jsem po minulé studijní noci a lehce chaotickém ránu nestihla uklidit všechny knížky, papíry, psací potřeby, jednoduše řečeno, v mém pokoji vládl studijní chaos. Kise, zaneprázdněný zkoumáním našeho bytu, včas nezaregistroval moje zastavení a lehce do mě vrazil. "Ah, promiň, promiň! Nekoukal jsem na cestu!"    Omluvil se a já na moment zrudla, styděla jsem se za ten pokoj, ale teď už jsem s tím nemohla nic dělat. "Jsi v pořádku? Nestalo se něco?" Jen jsem prudce zavrtěla hlavou, jako kdybych chtěla z obličeje setřepat ten ruměnec. "Betsu ni, dewa..." Otevřela jsem dveře a okamžitě začala uklízet tu záplavu věcí. "Gomen, zapomněla jsem, jak to tady po včerejšku vypadá." Přiznala jsem, ale Kisemu to očividně nijak nevadilo. "Tak takhle vypadá dívčí pokoj, Renacchi by si z tebe měla vzít příklad." "Vážně? Z tohohle chaosu?" Zašklebila jsem se, to se Kise taky dal do sbírání mých studijních materiálů. "Věř mi, nevíš, co je chaos." Zasmál se. O chvíli později už jsme seděli u učení. Krom klasického psacího stolu mám uprostřed pokoje malý, nízký stoleček a kupu polštářů na sezení u něj. Ten byl vzápětí pohřbený pod Ryoutovými vypůjčenými zápisy i těmi mými, které jsem v mžiku vyhledala.

"Tak, co máš teda umět? Ne, všechno neberu." Ryouta se zamyslel. "Počátky osídlení až Meiji?" Řekl nejistě. "Hm, to máme co dělat." Začala jsem listovat jeho zápisy a brzo mi došlo, co je ten kolektiv autorů zač. "Páni, to je doslova týmová příprava." "Jo, kluci mi hodně pomohli." Přiznal a díval se, jak procházím tu kupu informací. Být grafolog, určitě bych si tu směsku užila daleko víc, ale i tak tam byly zajímavé kousky. "Koukám, že vážně nemyslíte na nic jiného než na basket." Ušklíbla jsem se a ukázala Ryoutovi sešit, kde se mezi vpádem Mongolů a tajfunem v roce 1281 vyjímala jakási basketbalová strategie s nákresem a všemi náležitostmi. "To bude asi kapitána... jo, jedna z tréninkových formací." Aspoň něčemu v těch zápiscích Kise rozuměl. "Heh, tak v tomhle se zase nevyznám já." "Mohl bych ti to vysvětlit."    Nabídnul se hned Ryouta. "Víš co, ráda si poslechnu přednášku o basketu, ale až mi řekneš něco o sídelních městech a vládnoucích rodech od Yamata po pád shougunátu."    "Huh? Are?" A tak jsme se do toho dali. Zpočátku to byl pěkný zmatek, ale po chvíli zkoumání časové osy se už Ryouta vcelku chytil a stačilo jen nabalovat informace na jednotlivé body. Po hodině jsme si oba připadali asi takhle:    "Co takhle pauza?" "Skvělý nápad." Souhlasila jsem a zvedla se. Na moment jsem zmizela v kuchyni a o chvíli později donesla nějaké sušenky. "Čaj bude za chvíli." Řekla jsem a zase odběhla do kuchyně. Chvíli jsme jen tak posedávali s čajem a sladkým, povídali si, nebo spokojeně mlčeli, ale ani pauza netrvá věčně. "Yosh, Choushuu, Satsuma, Hizen, Tosa - období, okolnosti?"    "Yada yo..."

Když se venku setmělo, byli jsme téměř u konce, u konce s tím hlavním. Jelikož Ryouta nevěděl, jak moc detailně má jednotlivá období znát, snažila jsem se mu toho ke každému říct co nejvíc, ale zase ne tolik, aby se v tom potom sám ztratil. "Myslím, že už mi to dává aspoň trochu smysl díky té tvé ose! Stačí to všechno nakreslit a hned je to lehčí!" Radoval se Kise. "To ráda slyším." Usmála jsem se a dolila nám zbytek čaje, když z ničeho nic zhasla všechna světla. Ale no tak, vážně? Teď?    Doufala jsem, že je to jen drobnost, kterou bych vyřešila vypnutím a opětovným nahozením pojistek, ale Ryouta vzápětí od okna hlásil, že je po tmě celá čtvrť. "Ne, to né! Už nám přece chyběl takový kousek! A s baterkou se snad ani nedá učit! Máš vůbec nějakou baterku?.... Co teď?" Jen jsem si povzdychla a nahrabala mobil, to byl sice opravdu minimalistický zdroj světla, ale lepší než nic. "Počkej, něco najdu." Spíš po paměti jsem došla do obýváku a s minimalistickým osvětlením svého mobilu jsem po šuplících začala hledat baterky. Vždycky všechno doma máme, jen je třeba vědět kde. Byla jsem si jistá, že aspoň dvě baterky doma jsou, když ne ty menší v obýváku, tak bývaly jiné v nářadí, jenže ouha, nikde nic, až na jednu takovou kapesní. Kde to k čertu skončilo? Nadávala jsem v duchu a pak mi to došlo - táta. Většinu těch praktických a technických věcí jako nářadí nebo třeba baterky si odnesl do nového bytu a jelikož jsme s mamčou za poslední rok neměly potřebu přidělávat poličky nebo utahovat kdejaký šroubek, nedošlo k revizi těhdle věcí. Mračila jsem se do tmy na tu minibaterku a to mě něco napadlo. O chvíli později jsem se s plnýma rukama vrátila do pokoje. "Baterka by byla, tenhle drobek to sice nevytrhne, ale tohle by tomu trochu pomoct mohlo." Řekla jsem a svítíc si baterkou jsem si udělala na stole místo a postavila na něj pár máminých velkých dekorativních svíček. A pak, že je krása nepraktická. Škrtla jsem sirkou a díky svíčkám jsme jakžtakž viděli na stůl a trochu i na sebe. "Tak při svíčkách jsem se ještě neučil." "Asi ani nebudeš, s tímhle světlem dějepisu odzvonilo." Zdálo se mi, že se usmál, aby ne, musel toho mít dost. "To nevadí, teď už je to stejně asi na mně. Ale fakt jsi mi pomohla, nevím, jak bych se tím prokousal sám." Teď jsem se usmála zase já, měla jsem z toho dobrý pocit. "Rádo se stalo, snad ti to k něčemu bude." "Yosh a když mi podáš tu minibaterku, můžu zase já něco vysvětlit tobě." Zazubil se a dohledal Kasamatsův sešit s těmi formacemi. "Ou, ok, jsem jedno velké ucho." Přisedla jsem si k němu a v rámci možností v tom přízračném světle sledovala schéma v sešitě a snažila se ho spojit s Ryoutovými slovy. Dějepis asi nikdy nebude jeho šálek čaje, ale o basketu by přednášet určitě mohl.

Výpadek ne výpadek, prostě jsme si povídali a já pak vstala, abych pro jistotu odnesla konvičku a šálky do kuchyně. Jenže baterka skoro jako na povel vypověděla službu a ne a ne naskočit. "Tohle je vážně spiknutí." Zamračila jsem se, trochu posunula svíčky a vyměnila baterku za mobil. Kise zase zůstal sám a asi poprvé od toho průšvihu se známkami si říkal, že tenhle dějepisný debakl vůbec nedopadl špatně. Vcelku spokojeně tam seděl, díval se na svíčky a najednou si kýchnul, jednou, dvakrát a svíčky zhasly.    Pravda, sirky tam někde byly, ale čert ví kde. To už jsem se vrátila do pokoje, nebo spíš do úplné tmy. "Gomen, to nebylo schválně!" Dušoval se. "Maa, o nic nejde, jen najdu sirky." S mobilem v ruce jsem se chtěla dát do hledání, ale Kise chtěl taky pomoct, jenže jsme asi navzájem špatně odhadli, kde ten druhý je, a tak, sotva jsem já udělala krok, a Kise se taky pohnul, zakopla jsem a spadla na něj. Mobil mi přitom vyletěl z ruky bůhví kam. "Promiň, není ti nic?" Lekla jsem se, ještě kousek a Ryouta se mohl solidně uprat do rohu mojí postele. "Ne, co ty?" Odpověděl trochu překvapeně. Ležela jsem na něm, dlaně lehce zapřené o jeho hrudník, obličej mírně zvednutý snad v úrovni jeho. Asi se mě v poslední chvíli pokusil chytit, ještě teď mě opatrně držel v pase. "J-jo, v pořádku, jen netuším, kde skončil můj mobil." Dostala jsem ze sebe. "Jo, mobil..." Ryouta chtěl vytáhnout svůj. Sáhnul si do kapsy a přitom mi mimoděk přejel po pravém boku. Oba jsme si uvědomili, že jsme pořád tak nějak u sebe a moje jediné štěstí bylo, že v té tmě Kise nemohl vidět, jak se červenám. Nicméně, i on byl lehce nervózní. Rychle jsem vstala a dík Ryoutova mobilu jsem pak našla sirky a obnovila naše provizorní osvětlení. Chvíli jsme seděli mlčky, atmosféra by se dala krájet, ale po chvíli se nám podařilo navázat na dřívější hovor. "S učením jsme asi skončili, tak pokud bys chtěl jít někam, kde funguje elektřina, nebudu ti bránit." Prohodila jsem s lehkou dávkou ironie. "No, vidina fungujícího světla je sice lákavá, ale nechat tě tady samotnou a bez baterky, to by ode mě bylo hrubé." Odpověděl Kise ve stejném duchu. "Myslíš pro případ, že bych se ztratila ve vlastním bytě?" Ušklíbla jsem se. "Třeba..."

Nakonec, chvíli po naší drobné srážce, proud zase naskočil. "Sláva..." Oddychla jsem si a sfoukla svíčky, dokonce se mi podařilo najít i zakutálený mobil, na kterém byla překvapivě nová zpráva, od mamky. "Zlatíčko, promiň, ale máme v práci problém, musím ještě dnes na tokijskou pobočku, vrátím se před půlnocí. Najez se a neponocuj dlouho." No, nebylo to poprvé a určitě ne naposled, letmo jsem sepsala odpověď a hodila mobil na postel, na polštář. "Docela jsem tě zdržel, asi jsi měla lepší plány, viď?" Nadhodil Kise, když sbíral své zápisy. "Ani ne, znáš to, mimo trénink jsme ztracené existence." Ušklíbla jsem se a odnesla do kuchyně i prázdný talířek od sušenek. Letmo jsem zkontrolovala ledničku a spížku ve snaze vymyslet, co si dneska udělám k večeři. Sama. Byla jsem zvyklá na mamčino pracovní tempo a četné pozdní příchody, ale jestli mi něco opravdu vadilo, tak ty osamělé večeře v prázdném bytě. "Tak, ještě jednou díky..." Ozval se za mnou Kise, už měl oblečené sako své uniformy a sbalené všechny sešity a poznámky. "Jo, rádo se stalo..." Ani nevím jak, ale prostě jsem se zeptala. "Kise kun... spěcháš? Mamka se zdrží v práci a já teď chtěla dělat večeři a vařit pro jednoho je docela otrava, tak mě napadlo..." Kise vypadal zprvu překvapeně, pak se ale usmál. "Ne, zůstanu moc rád."

A tak se naše doučování krapet protáhlo. Během mého kuchtění ještě došlo na menší opakovaní z dějepisu, jelikož jsem Ryoutu nechtěla nechat jakkoliv mi pomoct, přece nezapřáhnu návštěvu, a on tam nechtěl jen tak posedávat, vytáhnul si ještě nějaké poznámky. K mé radosti se jídlo povedlo, yakisoba, nic složitého ani těžkého takhle na večer, spíš mi šlo o to, že mi obvykle vadí, když mi někdo stojí za zády, když něco dělám, ale u Kiseho jsem ten pocit neměla. A když jsme u pocitů, tebe pomalu ale jistě zachvacovala netrpělivost. Kde je? Co sním je? Ryouta ti celý den nezvedal mobil, osm pryč, usmiřovací večeře uvařená a bratr nikde. Ještě aby se mu tak něco stalo... Když už sis říkala, že snad začneš obvolávat kluky z týmu, ozvalo se cvaknutí dveří. "Tadaima." Ryouta! "Ara, ty jsi vařila?" Řekl překvapeně, když zpozoroval scenérii v kuchyni, taky, po tom veselém víkendu od tebe žádné jídlo ani nečekal. "Díky, ale moji porci můžeš schovat, vezmu si to zítra." To ses trochu přepočítala, co mu je? Už prý jedl? Kde? Kde vlastně byl? Ryouta se tvářil jako by nic, vlastně vcelku spokojeně, ale zrovna sdílný nebyl a za celý večer jsi z něho nedostala, kde se dneska toulal. Divné, nikdy to nebyl zrovna tajnůstkář...

Druhý den ráno byl bratr vzhůru dřív než ty. Málem jsi ho nepoznala, jak už v uniformě přecházel po kuchyni se snídaní v jedné ruce a sešitem v druhé. Taky sis jako zkušená maskérka všimla, že si bráška korektorem zakryl kruhy pod očima. Že by se učil přes noc? Cestou do školy s ním nebyla moc řeč, no, zbývalo jen držet mu palce. Ať už to dopadne jakkoliv, minimálně tu snahu bylo třeba ocenit. V odpoledních hodinách probíhal na Kaijou plavecký trénink, pro nás to byl druhý společný a určitě si dokážeš představit, že jsme se všechny na Shiratoriho opravdu těšily. Kupodivu byl tentokrát přítomen trenér Kaijou, takže se Shiratori ze štěkání rozkazů musel omezit na jedovaté poznámky. Ne, že by vyprchala ta nepřátelská atmosféra, ale díky přítomnosti trenéra to bylo daleko lepší. Po domluvě s Tomoko jsme ze začátku jely podle jejich plánu a ke konci se zase oni přizpůsobili nám a my se mohly věnovat štafetám. Už ani nevím, kolik sérií jsme odplavaly. Tomoko to řadila výkonnostně, pak podle délek, stylů, přiznám se, že jsem ani nesledovala všechna kritéria, prostě jsem jen plavala. "Yosh, poslední série, připravit-" Poslední sérii jsme plavaly volně, takže každá svým nejrychlejším stylem, což je obvykle kraul. Vylezla jsem z vody mezi prvními, ale chvíli zůstala stát na břehu a vydýchávala se. Zdálo se mi, že jsem viděla trochu rozmazaně, nebo to byla jen šmouha na brýlích? Sundala jsem si je, těmi to nebylo. Mattaku, měla bych víc spát. Povzdychla jsem si, je fakt, že jsem toho od neděle moc nenaspala a i když jsem včera šla spát brzo, vzbudil mě příchod mamky a přerušený spánek už nemá takové kouzlo. "Hana chan, na co tam čekáš?" Ozvala se Kaoru a já se zase vrátila myšlenkami na zem. "Už jdu." A když je řeč o nevyspání, později toho dne, když měli trénink baskeťáci, byl bráška zase jako dřív. Veselý, spokojený a zabraný do hry, tedy do té doby, než si v pauze mezi hrami sednul na lavičku a usnul.    "Dělá si srandu?!" Kasamatsu nevěřil, že na jeho tréninku si někdo dovolil usnout. "Maa, maa, kapitáne, jen ho nechej, má za sebou těžkou noc." Uklidnil ho Moriyama a podal mu pár sešitů, které Kasamatsu před testem půjčil Kisemu. "Mattaku, snad to k něčemu bylo." Povzdychl si a jakmile si schoval ty sešity, přišel za tebou. "Rena, onegai... vezmi ho domů, měl by to dospat." Škoda, že Kise tohle Kasamatsovo gesto prospal.

Ve středu ráno přišel Takeuchi k prvákům do hodiny vcelku zaražený. Rozdal opravené testy, jen u Kiseho se zastavil, když mu ten jeho podával. "Dneska máte padla, ale zítra ať jsi připravený, domluvil jsem nám na tenhle týden pár cvičných zápasů." Cvičné zápasy? Takeuchi s ním počítá? Podíval se na test - 80/100.    "Yatta!" Jakmile mohl, běžel se ti pochlubit se svým výsledkem a radostně ten test ukazoval každému z týmu, koho potkal. Světe div se, ale vysloužil si, ač skromnou, ale přece jen pochvalu od kapitána. Jak Takeuchi řekl, dneska měli volno, taky nemůžou trénovat každý den, že? S pár kluky a bratrem jsi odcházela ze školy, když se Ryouta zastavil. "Na mě nečekejte, na něco jsem zapomněl. Mata ashita~" Ani nepočkal na reakci tvoji nebo kluků a vrátil se do školy. Zjistil si, od kdy má plavecký tým Kaijou trénink a taky věděl, že v úterý a ve středu jsme měly trénovat s nimi. Proplížil se k bazénu, trenér nikde, Kise by ho nerad potkal, ale z ostatních kluků si nedělal hlavu. Chvíli nás pozoroval, akorát jsme skončily s rozplaváním a Tomoko nám dávala instrukce pro zbytek tréninku. Počkal, až se náš hlouček rozptýlil a přiběhl k první možné slečně. "Ano... sumimasen, Itokawacchi wo sagashite imasu." Slečna jen překvapeně zamrkala. "Itokawacchi? Ah, Hana ka?" Jakmile rozluštila Ryoutovu úpravu mého příjmení, došla pro mě. Zrovna jsem doplavala jeden z cvičných duelů. Koutkem oka jsem zkontrolovala, že je Tomoko zaneprázdněná něčím jiným, a pak jsem zamířila za tou neodkladnou návštěvou. Jen jsem si cestou sundala brýle a vzala ručník, abych si osušila obličej. "Kise kun?" Překvapilo mě, že se objevil takhle během tréninku. "Dlouho tě nezdržím, jen jsem ti chtěl něco ukázat!" Rozzářil se a podal mi nějaký papír. "Neblázni, vždyť ti to namočím." Řekla jsem a postavila se blíž k němu, abych se na to záhadné lejstro podívala. Byl to ten test, opravdu slušně napsaný test. "80/100? Sugoi!" "Deshou~ Zvládli jsme to!"    "Tys to zvládnul, takže zápasy jsou zachráněny?" "To si piš, na střídačku mě nikdo nedostane!"    Zasmála jsem se. "Raději to oslav s klukama z týmu, já musím jít, nebo mě kapitánka utopí." Zašklebila jsem se. "Jasně, jen jdi." Rozloučili jsme se, ale Kise se ještě otočil. "Ne, Itokawacchi- máš to u mě." Usmála jsem se. "Fajn, budu si to pamatovat." Itokawacchi, jo?

Po dlouhé době jsem měla vážně skvělý den. Miluju nakupování! Vážně, kor když mě někdo žádá o pomoc, nasadím svůj šestý smysl pro slevy a poslouchám zboží kolem, které bude řvát, ať si ho koupím. Ne, dobře...prostě miluju nákupy, kor když na ně nejsem sama.  
Pomohla jsem klukům z Kaijou vybrat jejich nové tenisky na basket a domů se vydala s Kagamim. Teda, do určité chvíle jsem si myslela, že jdeme sami. Pak se ukázalo, že opak byl pravdou. Mezi námi se z čista jasna objevil Kuroko! Já i Kagami jsme málem vypustili duši, když promluvil.  Moment, Kuroko slyšel celý náš rozhovor?! Začala jsem mírně panikařit. Netušila jsem, co říct, jak se zachovat...co když to řekne bráchovi? Ale vždyť se s ním tolik zase nebaví..ne?  
"Já...j-jsem si vzpomněla, že musím ještě něco koupit...takže..se s vámi loučím! Zatím!" Zakoktala jsem a utekla pryč. Kagami nechápavě zíral mým směrem, kterým jsem se vydala, ovšem Kurokův poker face se nezměnil. "Co všechno si slyšel?" Zeptal se Kagami. "Asi všechno...předpokládám," odpověděl Kuroko klidným hlasem a s nulovou mimikou. "Ty poslyš, jak si asi pochopil, Rena má problémy...ale slíbil jsem, že se to nesmí dozvědět-" "Ryouta-san, já vím, není to poprvé, co se tohle stalo." Odmlčel se a Kagami byl furt zaražený z toho, jak mu Kuroko skočil do řeči.  "Rena-senpai je silná...a jelikož má populárního bráchu a ještě populárnější sestru, všichni ji už od...nepaměti otravují. A jelikož Rena je taková, jaká je, hodně lidí si na ní začalo vylévat svou zlost. Jen ona asi neví, že to vím, vlastně to tuší víc lidí z Teiko, ale Rena to všechno vždycky dobře schovávala a ututlala a Ryouta nemá tušení." Skončil Kuroko svůj proslov. "Není ona trochu blbá?!"   Kuroko jen zvedl nechápavě obočí. "Možná, kdyby to někomu řekla, nemusela by tak sama trpět. Klidně to Kisemu mohla říct. Nemám pocit, že by ho to nějak mělo obtěžovat. Takhle to dopadne jen blbě...nemám z toho dobrej pocit. Ale svůj slib dodržím. Rozhodně nebudu ten, od kterého se to Kise jednou dozví," dal si obr ruce za hlavu a otráveně si povzdychl. "Hm, možná máš pravdu..." uznal Kuroko a vydali se dál směrem k metru.

Mezitím ty sis užívala den s mým úžasným bratrem. Pomáhala jsi mu s doučováním na test, co ho další den čekal. Docela to i vypadalo, že den proběhne v klidu, Kise se naučí vše potřebné a každý si půjde po svých. No, to by ale nesměl existovat zákon schválnosti. Jak na potvoru ve tvojí čtvrti vypadl proud.   Nahozením pojistek byste si nepomohli, baterky si odvezl táta, a tak vám zbyli jen svíčky. No, ale každej taky nemůže říct, že se učil večer při svíčkách. Každopádně čím déle byla tma, tím víc vznikal ve vašem bytě chaos. Kise sfoukl omylem svíčky, když si kýchnul, mini baterka vypověděla službu, telefony spíš nesvítili. Jak jste hledali sirky, zakopla jsi a spadla přímo na Ryoutu. Ocitli jste se tak v docela trapné situaci a oba dva jste byli rádi, že to světlo v tu chvíli nejde.
Mezitím ti mamka poslala zprávu, že se vrátí pozdě domů, tak sis jen povzdychla a v tu chvíli světla zase naskočili. Sama sis nebyla jistá, co to do tebe vjelo, ale přemluvila si Kiseho, aby tu s tebou ještě zůstal na večeři. Kise to samozřejmě rád přijal. Nedokázal si vysvětlit proč, ale s tebou se cítil neskutečně v pohodě.

Já mezitím skočila zase něco nakoupit. Dostala jsem hlavně chuť na zmrzlinu, kterou měli zázračně v akci. Tak jsem vzala hned dvě. Večer jsem se rozhodla, že Ryoutovi udělám něco dobrého, když už se tak pilně snaží, aby si zlepšil známky. "Tadaima~" ozvalo se z chodby. "Nii-san! Kde jsi tak dlouho byl? Večeře už je skoro studená," "Díky, ale moji porci můžeš schovat, vezmu si to zítra." "Huh?  T-tak dobře.." zabalila jsem jeho porci do plastového boxu a dala do lednice. "Kde si jedl..a s kým?" "Nemám čas na povídání," pocuchal mi vlasy a odkráčel do svého pokoje. Nestačila jsem se divit. To je snad poprvé, co mi něco takhle tají?    
Ráno vypadal jak zombie kvůli kruhům pod očima, ale svým způsobem byl furt plný energie. To asi ten test, jak je z něj vystresovaný. V jedné ruce sešit, v druhé snídaně, chodil po kuchyni sem a tam, mezitím co já se tam promenádovala ještě rozespalá a v pyžamu. Blázen, takhle jsem ho dlouho neviděla o_O
Ryouta na nic nečekal a vydal se do školy. Já došla o chvíli později a ještě mu nesla bento, který si tu zapomněl.
Když jsem nakoukla do jeho třídy, abych mu předala oběd, nikde jsem ho neviděla. Až později jsem se od jeho spolužáka dozvěděla, že je venku v areálu. A opravdu. Ale ani jsem za ním nedošla. Všimla jsem si, že obědů má víc než dost. Nah, fanynky, jak jsem mohla zapomenout..

Ten den Kise usnul na lavičce, když měli baskeťáci pauzu od hraní a ty jsi na tom nebyla o moc lépe. Mlžilo se ti před očima a kdyby ti někdo nabídl doprovod domů, nejspíš bys neodmítla. Takové štěstí měl někdo jiný. "Rena, onegai... vezmi ho domů, měl by to dospat." Hodila jsem na Kasamatsa nevěřícný pohled.  Zrovna takové gesto by od něho asi nikdo nečekal. "Hai," opatrně jsem probrala Ryoutu, dala si jeho ruku přes své rameno, abych byla jako jeho opěrka a došli jsme domů, kde sebou sekl do postele a prospal zbytek dne i celou noc. Páni, takhle vyčerpaný nebyl ani po důležitějších zápasech.

Ve středu přinesl Takeuchi opravené testy a světe div se, Ryouta měl 80/100. Taky to hned po hodině běžel ukázat všem členům basketbalového týmu. Byl tak nadšený, že měl chuť ten test připevnit někam na nástěnku a chlubit se ostatním, jak je dobrej. "Rena-nee~!!!" Byl slyšet chodbou, která vedla do šaten, kde už jsem se přezouvala. "Koukej, koukej!Já to dokázal!" Strkal mi test do rukou a já jen nevěřícně civěla na ten kus papíru. "Are? Vážně je to tvůj rukopis...dokonce ses nezapomněl podepsat....to je vážně..tvůj test?" Nevěřila jsem svým očím. Kise mě jen pořádně objal. "Yosh! Tohle se musí oslavit!"   Řekl nadšeně s jiskrou v očích a šel přepadnout dalšího člena basketbalového týmu, který procházel kolem.
S pár kluky a bratrem jsem odcházela ze školy, když se Ryouta zastavil. "Na mě nečekejte, na něco jsem zapomněl. Mata ashita~" Řekl a zdrhnul. Všichni jsme se na sebe jen nechápavě podívali a šli dál. "Z Ryouty mám samozřejmě neskutečnou radost. Dal do toho všechno, aby si opravil známku, dokonce bez mé pomoci...ale přijde mi, že nám něco tají o.o Včera byl dokonce po jídle...a nechtěl se o ničem bavit...takhle ho ještě neznám," postěžovala jsem si po cestě. "Nah, kdo ví, co se mu honí v té jeho kebuli," povzdechl si Kasamatsu.

Ryouta doběhl do bazénu, kde zrovna probíhal váš trénink, což mu evidentně nijak nevadilo. Poptal se po tobě u jedné slečny, která hned zareagovala a došla pro tebe. Jen co tě spatřil, vyzařoval auru štěněte, které se chce přivítat se svým páníčkem . Nejraději by tě objal, bohužel ve tvém stavu to asi nebyl dobrý nápad. Pochlubil se s testem, který jsi mu pochválila, on ti slíbil, že to máš u něj a každý si zase šel svou cestou. Holky už po tobě pokukovali, co to asi mělo být, a jen co skončil trénink a dostali jste se do šaten, začali tě hned vyzpovídat. "Co ti takový Kise mohl chtít? A co ti to vlastně ukazoval?" "Nee, Itokawa-san, ty se vážně kamarádíš s Kisem-san? Závidím~" brečeli ti tam holky jedna přes druhou, Kaoru se ti jen smála, ač sama byla zvědavá, co to mělo znamenat. Kapitánka, i mimo trénink, musela holky okřiknout. Ten slepičinec se nedal už poslouchat. Každopádně pokud sis hned nevymyslela něco na svojí omluvu, nedali ti holky pokoj.

Mezitím s kluky jsme zůstali zase v nějakém fast-foodu a Kise byl bůhví kde. To jsem ale dostala zprávu od Kuroka. S Kurokem udržuju kontakt asi nejvíc ze všech. "Ne ne, víte co? Příští týden bude mít Seirin svůj první zápas se Shinkyou akademií...páni, to už začíná Interhigh, co?" Klukům taky zmizel úsměv z tváře a vystřídali jej vážné pohledy. "Takže už se ví, kdo s kým hraje?" "Jup, příště vám na trénink vezmu rozpis...Takeuchi-sensei na to určitě zapomene," řekla jsem jako hotovou věc. Chvíli jsme ještě pobyli u jídla a pak se každý vydal domů.
Ryouta už doma byl a pouštěl si něco v televizi. "Příští týden hraje Seirin proti Shinkyou, půjdem se na ně podívat?" Volala jsem z předsíně. "Nani?! Už příští týden? Nějak jsem úplně vypadl z reality o.o" "To není u tebe žádná novinka .__. Půjdeme se na ně podívat nebo ne?" "Hele, nech si ty řeči! A že váháš, tam nesmíme chybět! Za každou cenu musím vidět, jak hraje Kurokocchi~" Dala jsem ještě ten večer vědět Kurokovi, že nás může čekat jako fanoušky. Při odesílání zprávy mi bylo divně. Nějak mi došlo, že vlastně slyšel něco, co neměl a ve mě se začal probouzet strach. Ale Kuroko snad není takovej hlupák, aby bratrovi z ničeho nic něco takového řekl ...pomyslela jsem si a radši jsem si šla lehnout.

Ty jsi svůj den strávila dost podobně. Jen co ses dokázala zbavit holek, které se domáhali tvého důvodu, proč se bavíš s ó úžasným Kisem, zašly jste si do jedné z vašich oblíbených kaváren. Klasická skupina. Ty, Kaoru, kapitánka a princezna. V kavárně se zase téměř všichni ohlíželi po Yuuně, které to bylo absolutně jedno. Tomoko šla objednat kávy a čaje dle vašeho výběru a Kaoru se mezitím dala do řeči. "Tak jak to skutečně bylo, hm? A moc nás nenapínej!" Šťouchla do tebe loktem. "Musím uznat, že máš dobrý vkus. Kise je fakt fešák a sympaťák," prohodila jakoby nic Yuuna a evidentně vás dva viděla ve své hlavě, jak spolu randíte. "Dejte jí pokoj, chudák tohle musela poslouchat po zbytek tréninku!" Napomenula ty dvě Tomoko, která se vracela s peněženkou v ruce. "Za chvíli nám to přinesou, mají teď nějaký fofr s tou skupinou vedle za rohem," informovala vás Tomoko a zívla si. Ty i Kaoru jste ihned nakoukli za ten jmenovaný roh. Byla tam skupinka kluků, docela vysokých a podle toho, co jste tak občas zaslechli...byli to jasní baskeťáci. Začali jste se normálně bavit a doběhli si doobjednat i nějaký ten zákusek k již přineseným nápojům. Ty jsi ale po ochutnání kávy zjistila, že ti přinesli nějaké super hořké a trpké kafe a ne laté, které jsi původně chtěla. Omluvila ses holkám a vzala to super trpké kafe ke kase. Vysvětlila jsi barmanům, co se stalo, že ti nejspíš zaměnili s někým nápoj a oni to ihned a ochotně napravili. Připravili ti lahodné laté se šlehačkou posypanou skořicí. Nadšeně si hrnek vzala za ucho a otočila ses, aby ses mohla vrátit k holkám. Jenže jak ses otočila, někdo do tebe strčil a laté skončilo na podlaze a trochu i na tvých botou. "Aah, sumimasen!! Tenhle cvok do mě strčil a já tě neviděl!!" omluvil se černovlasý sympaťák. A to bylo tak krásně vyhlížející a voňavé laté! I barmani se na toho kluka dívali zklamaně. "Moc mě to mrzí, koupím ti nové," nabídl se a omluvil se i barmanům, aby pak znova něco objednal. Jedna servírka to už začala uklízet a tobě donesla hadřík na setření laté ze svých bot. To už ti ten černovlasý sympaťák podával nový nápoj. Vonělo to jako káva, ale bylo tam cítit i něco navíc. "Tohle je můj oblíbenej drink tady, dělají fakt výbornou jahodou kávu, sice to zní asi děsivě, ale je to fakt výborná kombinace. A ta šlehačka se skořicí a jahodovými kuličkami je prostě boží! Takže, ještě jednou se omlouvám," podrbal se kluk ve vlasech a usmál se. "Takao, ty jsi vážně idiot," šťouchl do něj takovej špinavě blonďatej klučina a taktéž ti věnoval omluvný úsměv.

Katastrofa byla zažehnána, dějepis poražen a Kise si mohl před sérií cvičných zápasů užít trochu klidu. V mém případě byl klid tím, co jsem opravdu postrádala. Kiseho návštěva totiž vyvolala v našem týmu pozdvižení. "Nah, hrozně to hrotíte. To se holka s klukem nemůže bavit jen tak, aniž by v tom někdo něco hledal?" Povzdychla jsem si, když mě v šatně holky zavalily otázkami a domněnkami. "S klukem možná, ale tady mluvíme o idolu Kaijou, ten nemá kamarádky, ale faninky." Poznamenala Kaoru. "Tak to vás asi zklamu, ale já mu jen půjčila nějaké zápisy z dějepisu, konec příběhu." Určitě jsem se nehodlala chlubit skutečným průběhem našeho doučování. Raději si ani nepředstavuju to šílenství... Holky vypadaly zklamaně. "Mou, Hano, ty nám zkazíš každou srandu, už jsi jako Tomoko!"    "Mluvil o mně někdo?" Ale očividně ne všechny věřily mojí verzi. "Za vším hledej školu, co?" Yuuna se jen ušklíbla, ale její pohled říkal, že si o mém vysvětlení myslí své.

Mezitím ses jen tak courala s kluky z týmu, až jste opět skončili v jednom fast foodu. Takhle to dál nepůjde, Inter High za dveřmi a oni se cpou hamburgery, to by jim uvědomělá manažerka měla zarazit.    Jo, Inter High... pochopitelně jste se nebavili o ničem jiném. Už bylo známo rozřazení týmů, v pondělí se měly hrát první zápasy a mezi nimi i Seirin proti Shinkyou. Ostatním klukům jsi o tom neříkala, ale věděla jsi, že Kise se rád zajde podívat na Kurokův a vlastně i Kagamiho první oficiální zápas. Ale krom Inter High tady byla ještě jedna věc, která ti nedala spát. Že o tvých problémech věděl Kagami, s tím už ses nějak smířila, ale teď to zaslechl i Kuroko. Co když se to od něj dozví Ryouta? Sice jsi věděla, že Kuroko rozhodně není práskač nebo drbna, ale co když se prořekne? Nejraději bys všechny ty myšlenky zmuchlala jako papír a hodila je někam do kouta, jenže to tak snadno nešlo. Chtě nechtě jsi věděla, že si s Kurokem budeš muset promluvit. A není jejich první zápas ideální příležitostí?

Já se taky se svým týmem poflakovala po venku, až jsme se zastavily v jedné kavárně. Byl to takový malý zvyk, možná rituál, po každém tréninku jsme si na chvíli sedly s něčím na zub nebo aspoň dobrým pitím. Obvykle jsme takhle posedávaly v šatně nebo v prostorách školy, ale to jsme si na Kaijou realizovat netroufly. Naše klasické kvarteto se usadilo u jednoho ze stolů, bylo docela plno a servírky se očividně nenudily. Po nekončícím čekání šla nakonec Tomoko s našimi objednávkami přímo k pultu, načež se na mě sesypaly Yuuna a Kaoru - kvůli Kisemu, jak jinak.    "Mou, co vám je? Ukázal mi svůj test, ne zásnubní prstýnek." Ale ty dvě se nechtěly vzdát. Začínala jsem mít chuť všechno jim odkývat, jen aby mi daly pokoj, ale než jsem takovou hroznou věc mohla udělat, vrátila se Tomoko a trochu je srovnala. Asi nikdy jsem kapitánku neviděla raději. Jak už jsem se zmínila, obsluha byla dík návalu lidí poněkud zmatená a tak mi místo latte se skořicí přišlo zabijácké espresso. Jelikož slečna servírka hned zase odběhla, šla jsem si své latte vydobýt k pultu sama. Spěšná omluva, žádný problém a o chvíli později už jsem se vracela ke stolu se správnou objednávkou, aspoň jsem se o to pokusila. Nestihla jsem udělat ani krok, když do mě kdosi vrazil a mé milované latte skončilo na zemi a taky na mých botách. Moje latte!    A moje boty...    Spíš otráveně než naštvaně jsem povytáhla obočí a podívala se na toho šikulu, který mě připravil o moje vytoužené kafe. Vysoký černovlasý kluk, no, vysoký oproti mně. Jeho kamarád, se kterým se doteď pošťuchoval, měl snad o dobrých dvacet centimetrů víc, připadala jsem si docela malá, ale naštvaná.    "Aah, sumimasen!! Tenhle cvok do mě strčil a já tě neviděl!!" Vyhrknul a omluvně se na mě podíval. Vzápětí už mi kupoval nové pití, jeho oblíbené, jak jsem hned nato zjistila. No co už, klasické latte to sice nebylo, ale vypadalo to skvěle a jahody zbožňuju, tak proč ne? Navíc, ten kluk se usmíval tak, že bych se na něj stejně nedokázala dlouho zlobit. Když mi servírka půjčila hadřík na očištění bot a zdálo se, že se konečně dočkám zasloužené dobroty, byla jsem zase v klidu. "Fajn, fajn, odpuštěno." Povzdychla jsem si s úsměvem na rtech. "A díky za tohle." Dodala jsem ještě a letmo nadzvedla svůj hrnek. Oba kluci, nepochybně z té hlučné bandy v druhé části kavárny, ustoupili a nechali mě projít, konečně jsem se vrátila k našemu stolu. "To už je tvoje třetí kafe, ne?" Řekla Kaoru pobaveně, taky dobře viděla ty moje kávové peripetie. "Jo a zároveň první, které si můžu vychutnat."    Jedno se tomu černovlasému hošanovi musí nechat, co se kafe týká, měl dobrý vkus.

Týden uběhl jako voda a bylo tady dlouho očekávané pondělí – začátek kvalifikace Inter High. S bratrem jste se oba chtěli jít podívat na první zápas Seirinu, ale mělo to jeden háček. Hrálo se během školy a oba jste si museli zařídit uvolnění z hodin. U Kiseho to nebyl takový problém, navíc, basketbalista, určitě jde okouknout konkurenci, to je přece užitečná věc, ne? Zkusila jsi podobný argument, jenže ty jsi zase byla záškolák a stálo tě to hodně sil, abys třídního ukecala, že bys tam jako manažerka týmu měla jít. Jediné štěstí, že se tě, ač decentně, ale přece jen zastal Takeuchi a tak jste mohli vyrazit. Jenže tady přichází další problém a to dochvilnost tvého bratra. Už jsi nedočkavě přešlapovala před školou dobrých deset minut a Ryouta nikde. Čekala jsi na něj jako na boží smilování, takhle to nemáte šanci stihnout! "Renacchi, gomen!" Konečně byl tady se svým nekonečným vysvětlováním, ale na to teď nebyl čas. Autobus vám ujel před nosem, takže jste s přestupy jeli metrem a to jste se kolikrát ještě proběhli. S každým rychlým nádechem jsi měla chuť Ryoutu něčím praštit, bakanii, nemůže někdy přijít včas!

Seirin už byl dávno na místě. Všem v hlavě zněla slova Riko, vypadalo to na pořádnou konkurenci. Věděli, že v jednom z dalších postupových kol se budou muset postavit proti jednomu ze Tří králů Tokia – pravděpodobně Shuutoku. Ale jen pokud zvládnou začátek kvalifikace, už jejich první soupeř se zdál být hrozbou, při nejmenším jejich centr. Dvoumetrový kluk ze Senegalu, živoucí hradba. Sice ho viděli hrát na videu, které Riko před začátkem kvalifikace pořídila, ale na živo byl daleko působivější. Seirin málem přestal s cvičnými hody, když "Otou san" vešel do tělocvičny. Jeden z míčů se odkutálel až k hráčům Shinkyou, toho obra nevyjímaje. Hyuuga jej s letmou omluvou zvednul, když ho zastavil jeden z hráčů. "Vy jste vážně porazili Kaijou?" Zeptal se. "Jo, ale byl to jen cvičný zápas." Přiznal Hyuuga, načež se ten kluk ušklíbnul. "Zdá se, že ta slavná Generace zázraků nebude tak silná, jak jsme si mysleli." Hyuugu ten výrok zaskočil, ale než stačil cokoliv říct, zapojil se do debaty i ten obr. "Porazili Generaci zázraků? Kvůli nim jsem tady. Je to zklamání, že jsou tak slabí." Řekl svojí lámanou japonštinou a zamířil ke střídačce Shinkyou, ale daleko nedošel. Cosi mu bránilo v chůzi a když se podíval dolů, všimnul si kluka tak malého, že si ho spletl s dítětem, z omylu ho vyvedl až dres, co měl Kuroko na sobě. "To prohráli s takovým dítětem? Generace zázraků za nic nestojí." A obr odešel, aniž by tušil, jaký plamen zažehnul. Jakmile se zbytek týmu přestal smát Kurokovi za tu poznámku o dítěti, přišel čas ukázat Shinkyou, jaká chyba je podceňovat Seirin.

Hra začala - rozskok a už ten byl překvapující. Papa jednoduše vyfouknul míč Kagamimu. Jeho spoluhráči nechtěli uvěřit, že zrovna Kagami tak snadno prohrál souboj, ve kterém šlo o výšku. Pár přihrávek a Papa stál před košem. Bez jakékoliv zvláštní taktiky se prostě rozhodl střílet a ignoruje Kagamiho pokus o obranu, připsal Shinkyou první body. Seirin se pokusil o protiútok, rozehrávka dostala míč ke kapitánovi, ale senegalský obr vykryl dokonce i Hyuugovu střelu za tři. Tým Shinkyou hrál prim, ale ne na dlouho. Jejich ohromný centr začal mít potíže s přesností, Kagami natolik přitlačil v obraně, že Papa nebyl schopný tak snadno skórovat. Speciální trénink Riko se vyplatil, Kagami totiž pracoval na obraně pod vedením Mitobeho. Nikdo nevěděl lépe, jak zastavit vyššího soupeře, než tenhle mlčenlivý centr. Otou san začínal být docela naštvaný, Kagami vytvářel neskutečný tlak, ale ani pro něj tohle nebyl ideální styl obrany. Na moment se u svého soupeře zastavil. "Řeknu ti dvě věci - za prvé, v tomhle zápase určitě zablokuje jednu z tvých střel." Papa se zašklebil. "Není šance, že bys to dokázal. Neprohraju s týmem, ve kterém hraje dítě." Chybný pohled na Seirin. Kagami se rozběhl, ale ještě svému soupeři stačil názorně ukázat tu druhou věc. Izuki rozehrál, zdálo se, že chybně a míč letěl přímo k senegalskému velikánovi, ten už se viděl s míčem v rukou, taková začátečnická chyba. Než se k míči vůbec stačil natáhnout, jako by odnikud se objevil Kuroko a změnil směr Izukiho přihrávky, takže skončila přesně u Kagamiho a ten bez problému zavěsil. "A za druhé - to dítě by vám mohlo způsobit problémy." Zašklebil se, Papa nevěřil, celý tým Shinkyou se snažil pochopit, co se teď stalo. Zrovna, když se Seirin rozhodl vzít Shinkyou vedení, dorazila jsi i ty s bratrem. "Oh, podívej, eso v rukávu Seirinu, jdeme akorát!" Rozzářil se Kise, Kuroko zrovna odklonil jednu z přihrávek soupeře a Kagami přidal na konto Seirinu další body. Možná to nebylo poznat v jeho výrazu, ale za vše mluvil styl, jakým hrál. Kuroko byl naštvaný, opravdu naštvaný, nikdo si ho nebude plést s dítětem, nemluvě o podceňování jeho bývalých spoluhráčů z Teikou.  

Po první čtvrtině byl čas vystřídat Kuroka, vzhledem k jeho limitu ho Riko nemohla nechat hrát příliš dlouho. Věděla, že budou v nevýhodě, ale mimo tu dvoumetrovou zeď Shinkyou neměla mít žádné nebezpečné hráče. Vše teď vlastně záleželo na tom, jak dobře bude Kagami toho obra bránit. Jenže ani Shinkyou to nehodlala vzdát a stav 8-23 pro Seirin nepochybně jejich soupeře nabudil. S novým odhodláním se Papa opět dostal ke koši a bohužel pro Seirin, Kagami jeho střelu nedokázal zablokovat. "Teď to beru vážně! Neprohraju!" Prohlásil Papa. "Víc bych si ani přát nemohl." Zazubil se Kagami nabuzený jako obvykle během hry. Hyuugův pokus za tři body, bohužel příliš krátký, Kagami ale naštěstí dokázal svého soupeře zablokovat a dík vítěznému doskoku přidal Seirinu k dobru dva body. Shinkyou pokračovala ve své taktice, tedy směřovat všechny přihrávky na centr, ale Papa byl stále pod Kagamiho tlakem. S každým dalším pokusem se zdálo, že se Kagami dostává výš a výš, blíž míči v rukou toho obra a Papa zase začínal být docela nejistý, až kolikrát místo střely raději vrátil přihrávku. "Suge-! Kagami do toho jde naplno." Prohodil Kise potěšeně, nicméně, o chvíli později tlak Seirinu na moment utnul point guard Shinkyou úspěšnou střelou za tři.

Pět minut do konce závěrečné čtvrtiny, 51-60, Seirin stále ve vedení, ale Shinkyou se začala nebezpečně dotahovat. Bylo na čase vrátit do hry seirinský trumf. S příchodem Kuroka na hřiště se Seirin vyhoupl ještě výš a vykolejené soupeře už jen dorazil Kagami, když mocným skokem zablokoval střelu zdánlivě nezastavitelného centru Shinkyou. Bylo rozhodnuto, 67-79, Seirin vyhrál. "Rena nee, hayaku, ať nám Seirin neuteče." Pobídnul tě Ryouta a už tě skoro táhnul ven. Nějakou tu chvíli jste čekali před tělocvičnou, přece jen jste se klukům nechtěli vecpat rovnou do šatny. Čekání se vyplatilo, za nedlouho vám šla naproti celá seirinská skvadra. "Doumossu~"    Trochu jste Seirin překvapili, co tady vlastně děláte? "Mata Kise ka?" "Pěkná hra, dobrý vstup do kvalifikace." Pochválil je Ryouta a bez okolků se dal do řeči postupně s většinou hráčů i Riko. Neznat ho, myslela by sis, že je Ryouta oddaným fanouškem Seirinu a ne konkurenčním hráčem. A uprostřed toho veselí se ti podařilo najít pana neviditelného. Dodala sis odvahu před lehce nepříjemným hovorem a vzala si Kuroka stranou. Upřímně, zrovna pro vás dva nebyl problém nepozorovaně se vytratit... Lezlo to z tebe jako z chlupaté deky, ale Kuroko i z těch náznaků poznal, o co ti jde. "Ano ne... Rena senpai, už na Teikou jsme o tom v týmu něco věděli, tedy krom Kiseho." Sklaplo ti, takže tvoje problémy jsou už od nižší střední týmovým tajemstvím? Na druhou stranu tě ale trochu dojímala loajalita kluků, že to na tebe Kisemu nepráskli. A když ses nad tím tak zamyslela, kolikrát ti, ač třeba nenápadně, pomohli, nikdy tě nenapadlo, že to dělali úmyslně. "Nemyslím si, že děláš dobře, ale tvoje tajemství neprozradím. Dokud je tady aspoň jedna osoba, od které si necháš pomoct, budu mlčet." Uzavřel to Kuroko. Tak jedna osoba... "Asi bychom se měli vrátit, nerad bych, aby nás tu nechali."

Když jsme u toho, my o vlku a vlk za dveřmi, sotva jste se vrátili k tomu veselému hloučku, všimnul si vás Kagami. Ne, že by předtím zpozoroval Kurokovu nepřítomnost, spíš hledal tebe. Jen se ušklíbnul a přišel k tobě. "Málem jsem tě přehlídnul." Ale, další narážka na tvoji výšku? Jemu se to s těmi 190 cm mluví.    "Takže ses ulila ze školy kvůli basketu?" Rýpnul si, přesněji, kvůli jeho zápasu...? Nakonec se k vašemu hovoru přidali Ryouta i jiní kluci, ale moc dlouho jste se zdržet nemohli. Na rozdíl od Seirinu, ty a Kise jste se museli vrátit do školy. Společně jste zamířili k zastávce, tentokrát jste trochu vzadu šli ty a Kagami. Už ani nevíš, jak na to opět došla řeč, snad když tě oslovil Kuroko nebo někdo jiný z prváků Seirinu? Každopádně, Kagami se pořád ještě nemohl srovnat s tím, že někomu se 160 cm říkají senpai. Po chvilce pošťuchování to vyvrcholilo skvělým nápadem. "Fajn a co tohle? Jestli vypadneme před semifinálem, budu tě oslovovat "senpai" klidně do konce života." To neznělo špatně, ale moment. "Počkej - a když se do semifinále dostanete?" Zeptala ses nedůvěřivě. "Tak budeš "senpai" říkat ty mně." Zazubil se Kagami. On a senpai? Tenhle drzý prvák? To určitě! Nicméně, nechtěla jsi vypadat jako zbabělec a mimo to, ne, že bys to Seirinu přála, sama jsi na Kaijou viděla, jak jsou dobří, ale ani Kuroko a Kagami by nemuseli stačit na Tři krále Tokia. A tak, než jste se s Kisem vydali zpět do školy, byla uzavřena jedna slibná sázka...

V úterý naše A opět čekal společný trénink s plaveckým týmem Kaijou. S obrněnými nervy a přiměřeně dobrou náladou jsme se převlékly a nakráčely k bazénu. Trenér byl opět přítomen, takže se kluci, především Shiratori, opět museli klidnit. Sice se své drzosti nezbavil ani dík trenérovi a ty xychty, jak se na nás tvářil, ale jak konstatovala Yuuna - s tím obličejem už to k jeho smůle lepší nebude. Asi dvacet minut před koncem tréninku si trenér všechny zavolal k sobě. "Musím dnes odejít dřív kvůli vyřizování ohledně Prefektury, ale pro vás se nic nemění, od teď máte volný trénink, tak se ještě koukejte hýbat." Nám to bylo docela jedno, prostě jsme pokračovaly dle plánu Tomoko, ale kluci té změny využili. Chvíli počkali a když už se zdálo, že trenér musí být najisto pryč, sbalili se a odešli, jednoduše se na ten trénink vykašlali. "Amatéři..." Neodpustila si Tomoko. Taky mě ten přístup zarazil, kor teď, před Prefekturou. Jenže vykašlat se na trénink nebylo prvotním zájmem Shiratoriho týmu... V klidu jsme si odplavaly svoje a pak šly do šatny. Nic zvláštního se nedělo, až do chvíle, kdy jsme chtěly odejít, jenže ouha, vchod byl zamčený... Kaoru ještě několikrát zkusila zabrat za dveře, ale bohužel, byly jsme tam zamčené. "O klíče se starají kluci z Kaijou, co?" Povzdychla si. "Jo, teď se o ně moc hezky postarali." Přitakala Tomoko a já jen viděla, jak se jí zle lesknou oči. "Mou, já ale docela spěchám!" Ozvala se jiná slečna a hned po ní další. "Tudy by to šlo." Zavolala najednou Yuuna. Všechny jsem se otočily za jejím hlasem, byla v šatně a seděla v otevřeném okně. "Není to moc vysoko." Pohledy některých holek ale jasně říkaly, že okno asi nebude ideální únikovou cestou. "Dojdu pro klíče." Řekla nakonec Yuuna a vylezla ven. My mohly jen čekat. "Senpai, myslíš, že z tréninku zdrhli kvůli téhle srandě s klíči?" Zeptala jsem se Tomoko. "Ne, že bychom jim něco mohly dokázat, ale ano, jsem přesvědčená, že to ti pitomci plánovali." Za necelou čtvrt hodinu se ozvalo chrastění klíčů a někdo nám konečně odemknul, ve dveřích stála Yuuna s Yoshitakou. "Aa, záchrana dorazila." Moriyama přímo zářil, aby ne, když se v tom momentě stal objektem díků skupinky slečen. "Rádo se stalo, dámy."    Usmál se a přitom se tak po očku podíval na Yuunu. "Jo, náš hrdina." Ušklíbla se, poplácala Yoshitaku po rameni a šla si pro svoje věci. Naše jediné štěstí bylo, že tým Kaijou už měl svůj první kvalifikační zápas za sebou a pro dnešek, den před dalším zápasem, s nimi chtěl Takeuchi probrat pár poznatků z jejich her. Kdyby neměli výjimečně trénink, Yuuna by ještě asi teď hledala na rozlehlé Kaijou školníka nebo nějakého senseie.

Konečně jsme mohly odejít a jak tak naše upovídaná skupinka procházela kolem tělocvičny, všimly jsme si, že kluci přerušili trénink. Už jen příchod Yuuny a její důvody vzbudily rozruch. Jen jsem tak letmo na znamení pozdravu na kluky kývla, ale Kise za mnou ještě doběhl. "Oni vás tam vážně zamkli?" Nechtěl uvěřit. "Vypadá to tak." Jen jsem pokrčila rameny. "Štěstí, že jste měli trénink." "Jo... asi si užijeme delší pauzu, Kasamatsu senpai šel hledat Shiratoriho." "Hontou ka?" Podivila jsem se. "Ee... a jestli ho najde, nebude to příjemné setkání."    "Maa, nemusel si kvůli nám přidělávat problémy." Řekla jsem skoro omluvně, přesně tohle jsme s holkami nechtěly - tahat kluky do našich malicherných roztržek. "Za problémy může Shiratori a mimo to, přece je nenecháme dělat Kaijou ostudu, ne?" Ušklíbnul se Ryouta. Nakonec jsme se rozloučili a já ještě dohnala holky. S Kaoru jsem šly kousek za mlčenlivou Tomoko. "Ne, Hana chan... myslíš, že by Tomoko schvalovala menší pomstu?" Řekla Kaoru polohlasně a takovým spikleneckým tónem. "Otevřeně ne, ale v hloubi duše je nepochybně na naší straně." Ušklíbla jsem se, očividně jsme byly na stejné vlně. Vtom nás kdosi chytnul zezadu za ramena. "Jaký je plán?" Přidala se Yuuna, ach ta týmová sounáležitost...

Mezitím se do tělocvičny vrátil Kasamatsu, s námi se minul, s Shiratorim vlastně taky. "Ten blbec už odešel, vlastně celý plavecký tým." Oznámil a šel se napít. "Takže prostě zdrhli." Zhodnotil to Moriyama. "Jo." Ale pánové z plaveckého týmu nevěděli, co je čeká. Druhý den jsme s Kaoru a Yuunou spěchaly, abychom byly na Kaijou ještě před skončením Shiratoriho hodiny, tedy hezky před tréninkem. K bazénu jsme se dostaly bez problému a jelikož tam nikdo neměl hodinu, šatny byly otevřené. Zatímco Yuuna hlídala, proplížily jsme se s Kaoru do šatny kluků, abychom si obhlédly terén. Všechny skříňky byly otevřené, na dveřích drobná mřížkovaná okýnka. Okna byla ve stejné výšce jako u dívčí šatny a jak jsme po zkoušce zjistily, stačilo něco drobného vložit k listě a i když se okno tvářilo jako zavřené, dalo se zvenčí i zevnitř bez problému otevřít. Se zazvoněním jsme už byly venku, hezky z druhé strany školy blízko oken šaten. Trpělivě jsme čekaly, než kluci vypadnou k bazénu a v mezičase se bavily jejich hovory, a to si jeden myslel, že spíš holky jsou drbny. Konečně byli pryč. "Yosh, čas se revanšovat, dámy!" Zazubila se Kaoru. S mojí pomocí se vyhoupla k oknu a otevřela ho, pak bez problému vlezla dovnitř. Yuuna zase pomohla nahoru mně a když už jsem seděla v okně, podala mi potřebné náčiní. Zatímco naše princezna byla na stráži, já a Kaoru jsme odzátkovaly nebezpečně vyhlížející flakónky. Yuuna nám sehnala tu nejsladší a nejpříšernější voňavku, jakou si dovedete představit. Do uzamčených skřínek jsme skrze mřížku vsunuly slámku a přes ni do každé z nich nalily část toho květinového zázraku. Spotřebovaly jsme čtyři flakónky. Opět jsme se jedna po druhé vyhouply na okno, spustily Yuuně naše náčiní a seskočily dolů, okno zafixované tak, že vypadalo jako zavřené. Jenže... Zrovna, když jsme vylézaly ven, přichomýtl se nám nečekaný pozorovatel. Kluci z Kaijou měli dneska hrát další kvalifikační zápas a ty jsi u toho samozřejmě nemohla chybět, ale na rozdíl od nich, tebe třídní donutil, abys ještě před zápasem došla aspoň na dvě hodiny do školy a napsala si nějaký test. Chtěla jsi za kluky dojet co nejdřív a tak jsi to vzala zkratkou kolem tělocvičny, kudy se snáz dalo dojít k autobusové zastávce. Byl to krapet šok, když sis všimla Yuuny a pak dvou dívčích sukní, které postupně vylézají oknem z šatny. A moment, nejsou to náhodou okna pánské šatny?    "Yosh, máme to!" Usmála se Kaoru. "Tomoko nás zabije, jdeme pozdě." Oznámila Yuuna, ale soudě dle jejího výrazu a tónu jí to bylo docela jedno. "Pro jednou to snad všichni přežijeme." Dodala jsem a to jsme si tě konečně všimly, jak tam stojíš jako solný sloup a nejspíš se snažíš pochopit, co to tady pro boha děláme.    "Aa, Rena chan, to je ale náhoda."    Začala Kaoru. "Myslíš, že bys mohla zapomenout, že jsi nás tady viděla?" Řekla Yuuna se sladkým úsměvem na rtech. "Byly bychom ti opravdu vděčné, Kise senpai."    Jako ten nejvzornější prvák jsem se snažila zapůsobit na tvou senpaiskou stránku. Ty jsi nakonec šokovaně přikývla. "Arigatou ne~ Je to pro dobrou věc, fakt!" Dodala ještě Kaoru, načež jsme si rychle sesbíraly věci a běžely jsme na trénink.

Ten už byl v plném proudu a opět bez trenéra. Shiratori se na moment zastavil u Tomoko. Začal takovým provokativním a falešným tónem: "Za ten včerejšek se vážně omlouvám, asi jsme si s kluky nějak nerozuměli, myslel jsem, že tady ty klíče zůstaly." Řekl probodávaje Tomoko pohledem stejně jako ona jeho. Rozuměli jste si moc dobře, idiote. Pomyslela si kapitánka, ale nedala nic najevo. "Možná, kdybyste tolik nespěchali z tréninku, měli byste čas lépe se domluvit."   "Hai, hai, dáme si pozor."    Tomoko se lehce rozladěná vrátila k týmu a letmo ho přejela pohledem. "Kde jsou Yuuna, Kaoru a Hana?" Zeptala se. "Yuuna chan vlastně říkala, že si před tréninkem něco musí zařídit." Ozvala se jedna slečna. "Všechny?"    O chvíli později naše neslavné trio dorazilo k bazénu, bohužel jsme si prvně potupně musely k Tomoko pro klíče od šatny, už to bylo dost nepříjemné a když jsme se pak vrátily už v plavkách, odměnila nás kapitánka hned několika trestnými bazény. "Ale stejně nám to stálo za to." Prohodila Kaoru v mezičase. "To si piš." Vydechla jsem a opravdu. Trénink jsme skončili všichni stejně a pak se odebrali do svých šaten, už v tu chvíli bylo něco ve vzduchu. "Pro boha, kdo tady má tak silný deodorant?" "Ale to nejde z naší šatny." To už bylo od vedle slyšet jeden výkřik za druhým a když jsme vylezly ven, bylo to víc než jasné. Propukly jsme v záchvat smíchu, pohled na kluky v kombinaci s tím odérem byl k nezaplacení. "Být vámi, změním parfém." Prohodila Yuuna, když jsme kolem nich procházely, a všechny jsme se znova začaly smát. Ten povyk samozřejmě upoutal pozornost jiného senseie, který byl zrovna poblíž a kluci dostali kvalitně seřváno. "To si snad myslíte, že jsme si to udělali sami?" Bránil se Shiratori. "Pitomí jste na to dost! Je mi jedno, kdo to udělal, hlavně to ukliďte! A udělejte se sebou něco, to je strašný smrad!" No jo, jemu se to řekne, ale tou voňavkou byly načichlé všechny věci, záleží, komu to kam zateklo. Někteří kluci třeba měli náhradní košili, ale určitě ne náhradní zbytek uniformy a tak, i přes všechnu zoufalou snahu dostat ze sebe tu slaďoučkou „vůni“, se to s nimi doslova a do písmene táhlo po zbytek dne a že na škole sklidili úspěch, takže sis tu veselou historku společně s baskeťáky mohla poslechnout následující den. Že bychom v tomhle měly prsty? Shiratori si to myslel, ne, byl přesvědčený, že to ví, ale za boha nám nemohl nic dokázat a to ho neskutečně vytáčelo, taková potupa!

Po našem triumfálním tréninku jsem se v povznesené náladě vrátila domů a vzhledem k prázdnému bytu jsem se rozhodla jít si trochu zaběhat. Nahodila jsem na sebe tmavě fialové tílko, černé šortky, bílo-fialové tenisky, stáhla si vlasy do vysokého copu, do kapes na zip poschovávala nejnutnější věci jako třeba klíče nebo pár drobných a mohla jsem vyrazit. Mám svoji oblíbenou trasu přes různé parky a v každém z nich mám taky svoje oblíbené místo k odpočinku a stánek, kde si vždycky koupím něco k pití. Nějakou tu hodinku jsem vydržela, než jsem si udělala delší zastávku na něco k pití. Sedla jsem si na lavičku a dlouze se napila. Pořád jsem nějak nemohla popadnou dech a na moment se mi zdálo, že i špatně vidím. Mattaku, ty trestné bazény mi daly zabrat víc, než jsem si myslela. Dneska jsem to běhání měla vynechat. Vynadala jsem si a chvíli čekala, než ty těžkosti přejdou. Unavená, ale spokojená jsem pak došla domů, kde už kupodivu byla mamka. "Jaký jsi měla den, zlato?" Zeptala se z kuchyně. "Nadmíru úspěšný." Usmála jsem se, jen aby takové byly i ty další.

Co tomu idiotovi zase trvá? Takhle to nestihnem! Pomyslela jsem si, když jsem čekala na svého úžasného bráchu. Bylo pondělí. Seirin hrál proti Shinkyou a s bráchou jsme si zařídili chvíli volno, abychom omrkli jejich hru. Jenže to by bratr musel chodit včas, abychom vůbec něco omrknout stihli .__."
Samozřejmě jsme přišli později. Do tělocvičny jsme doběhli zrovna ve chvíli, kdy Kuroko změnil směr přihrávky a Kagami dal koš. Naskočila mi z toho husí kůže. "Proboha a tamto má být kdo?!" zděsil se brácha při pohledu na obra tmavší pleti, který teď vypadal dost zmateně...ostatně jako zbytek týmu, který nechápal Kurokovu přihrávku. "Radši ani nevědět....a Kuroko vypadá docela naštvaně," řekla jsem a brácha jen přikývl. A tak jsme sledovali zbytek hry. Kuroko šel zrovna odpočívat na lavičku a Shinkyou se začali víc snažit. Všechny přihrávky směřovali na toho velikána, kterého neustále bránil Kagami a hru si neskutečně užíval. Navíc to vypadalo, že každý jeho další skok, aby zabránil Otou-sanovi střílet, byl o něco výš a výš. "Suge-! Kagami do toho jde naplno." Zaradoval se Ryouta. "Přijde mi, že se o dost zlepšili Začíná to být docela... děsivé.." poznamenala jsem a bratr si zřejmě myslel to samé, podle jeho výrazu.
To už ale zbývalo posledních pět minut do poslední čtvrtiny a na hřišti se zase ukázal Kuroko. S bráchou nám zazářili oči azačali jsme fandit Seirinu. S bráchou jsme se hned zaradovali, když Seirin skutečně vyhrál. Aw, jsme na Kuroka tak pyšní! "Rena nee, hayaku, ať nám Seirin neuteče." Pobídl mě brácha a tlačili jsme se ven před tělocvičnu. Přece jen...chodit do šaten by bylo docela divné a určitě nevhodné. "Aspoň budete mít motivaci na dnešní trénink, Seirin se vážně zlepšil a proti tomu obrovi bych se ani nedivila, kdyby prohráli," "Dneska na tréninku ze sebe vytrénuju duši! Hele, už jdou!" Bavili jsme se chvíli, než jsme je přišli přivítat a pogratulovat k výhře. Seirinští hráči vypadali docela překvapeně, že samotná legenda z Generace zázraků jim přišla gratulovat. Kise se začal se všemi normálně bavit a já mezitím našla Kuroka a odtáhla ho trochu dozadu dál od ostatních. "Skvělá hra! Hodně jste se zlepšili, ale co chci říct..." odmlčela jsem se a všelijak kroutila rukama. "Víš, minule...jak...no" absolutně jsem nevěděla jak začít, ale Kuroko naštěstí zachránil moji bezradnou situaci. "Ano ne... Rena senpai, už na Teikou jsme o tom v týmu něco věděli, tedy krom Kiseho." "Huh?" Zírala jsem na Kuroka nevěřícně. "J-jako všichni..?" "Hm, myslím že krom Kiseho-san a Murasakibary-san ano, všichni," stále jsem nevěřícně zírala na Kuroka a nebyla schopná ani hlásky. Všichni tušili o tom, co se mi tehdy dělo a jediní dva z celého týmu mi žrali všechny ty pohádky, co jsem navymýšlela...a zbytek jen držel jazyk za zuby?! Chtělo se mi z toho brečet dojetím. Dokonce mi začalo docházet, jak mi vlastně ostatní kolikrát pomohli. Kolikrát jsem měla pocit, jestli v něčem nemají prsty, ale to jsem hned zapřela s tím, že přece nemůžou o mé situaci nic vědět...a oni věděli
"Nemyslím si, že děláš dobře, ale tvoje tajemství neprozradím. Dokud je tady aspoň jedna osoba, od které si necháš pomoct, budu mlčet." Uzavřel to Kuroko. Jedna osoba? "Asi bychom se měli vrátit, nerad bych, aby nás tu nechali." "Ah, jasně, pojďme.." nahodila jsem chabý úsměv a dohnali jsme ostatní.

"Málem jsem tě přehlídnul." Škodolibě se uculil Kagami, když se k nám přidal. "V tom případě doufám, že příště mě přehlídneš, zakopneš o mě, spadneš a rozbiješ si tu drzou hubu...nechtělo by se mi padat z takové výšky " prohodila jsem sarkasticky. V tu chvíli zase nahodil výraz jako minule, když mě chtěl prohodit košem. Vím, že na to nevypadám, ale tak sakra, kde je nějaká úcta k senpaiovi?! "Takže ses ulila ze školy kvůli basketu?" "Jup, jako správná manažerka musím zkontrolovat, jaká konkurence nás čeká," "Takže jsi manažerka? Já si říkala, že tě s kluky vidím nějak moc často!" Přidala se nadšeně do rozhovoru Riko. A nejen ona, přidali se i další a řešilo se zas všechno možné.S Riko jsme si dokonce vyměnily čísla, abychom na sebe měly kontakt a mohly se občas i jen tak sejít...hm, že by konečně nějaká dobrá a normální duše, která by se stala mojí kamarádkou?

Ryouta nás ale omluvil. Museli jsme zpátky do školy TwT Tak nás šli baskeťáci ještě vyprovodit na zastávku, když to měli po cestě. Já jsem se svým tempem skončila zase vzadu s Kurokem, se kterým jsem se už normálně bavila. To se k nám ale zase přidal Kagami, který nás celou dobu poslouchal, a jelikož na rozdíl od něj má Kuroko vychování a úctu ke starším, celou dobu mi říká "senpai" a to evidentně Kagami nedokázal vstřebat. "Fajn a co tohle? Jestli vypadneme před semifinále, budu tě oslovovat "senpai" klidně do konce života." To neznělo špatně, ale moment. "Počkej - a když se do semifinále dostanete?" Zeptala jsem se nedůvěřivě. "Tak budeš "senpai" říkat ty mně." Znova se zašklebil a tu škodolibost by mohl rozdávat. Hm, sice jsou dobří, ale jestli to znamená porážku všech tří králů Tokya...což znamená Midorimu a další...tak i na ty by mohli být Seirinští krátcí. "Fajn, beru," a tak jsme si podali ruce a svědkem nám byl Kuroko, který zase na svém poker facu nedal nic znát.

To už jsme ale s bráchou seděli v buse a jeli zpátky do školy. "Ale já nechci aby Kuroko prohrál! " Uvědomila jsem si po uzavření sázky. Proč musí být ve stejném týmu?! "C-cože? Vždyť teď vyhráli...ne?" "Ale to nic ^^" hodila jsem na bráchu nevinný úsměv a vraceli jsme se do školy na pár hodin. Dnešek byl zase den, kdy baskeťáci neměli moc času na to, aby nad vámi mohli slintat, když jste si přišli pro klíčky, pro které jsem opět doběhla já, aby kapitán mohl dohlížet na kluky. I vy jste dneska neměli po náročném víkendu náladu na mluvení a navíc jste taky měli těsně před soutěží, takže všichni do dnešních tréninků dali opravdu hodně. Navíc jako správná manažerka jsem musela klukům převyprávět dnešní zápas a upozornit je, kde máme mezery a co ještě musíme zlepšit.

A tak pondělí vystřídalo úterý. Vy jste měli trénink opět s kluky a k vašemu štěstí byl přítomen i trenér...tedy aspoň na část tréninku. Jelikož si musel něco zařídit, přenechal trénink kapitánům družstev a odešel. Jen co zmizel, kluci se začali balit. Vás jejich přístup k tréninku šokoval. Se zlomyslným úšklebkem se odebrali pryč a vy si v klidu dodělaly trénink. Jenže jak jste pak zjistili, bazén byl zamčený a vy neměly klíče. Shiratori vám je nikde nenechal. Tak proto se tak rychle vypařili. Neměli jste slov. Tohle se vám ještě nikdy nikde nestalo a že už jste si zažili věcí, ale takovýhle přístup a rivalita...spíš nenávist...to teda ne.
To už ale Yuuna zachraňovala situaci. Dostala se skrze okno ven a utíkala hledat kohokoliv, kdo by vás zachránil. Tou dobou naštěstí měli trénink...spíš takovou schůzku, naši baskeťáci a Yuuna náhodou narazila do Moriyami. Po vysvětlení, co se stalo, Moriyama ihned došel pro klíče a Kasamatsu zase ihned vyběhl ven zkusit dohonit někoho z plaveckého týmu, aby jim něco...ne moc pěkného řekl. Po odemčení byl Moriyama jak v sedmém nebi. Holky mu děkovali za záchranu, některé ho dokonce objali, potřásli mu rukou, ale hlavně Yuuna ho poplácala po rameni a nazvala ho hrdinou. To mu zvedlo náladu snad do konce týdne.
Doufali jste, že nezatáhnete baskeťáky do svých problémů, ale bohužel. Když jste totiž procházeli kolem tělocvičny, bafl na tebe Ryouta s otázkou, zda-li vás kluci opravdu zamkli a ty jsi jen mohla přikývnout. Navíc jste se dozvěděli, že Kasamatsu šel doběhnout plavecký tým...což vás na jednu stranu vlastně vůbec nepotěšilo. Po chvíli se Kasamatsu vrátil, docela naštvaný. Prý je nestihl. "Až je potkám, ti se budou ještě modlit ke všem bohům, aby přestali mít o nás noční můry "" "Nemějte strach, Kaijou je jinak super škola. Bohužel je tak nějak všude známé, že jenom plavecký tým je...no...plný idiotů >3>" dodal Moriyama.

Další den jste měli mít zase trénink s kluky. Jenže ty, Kaoru a Yuuna jste už plánovali sladkou pomstu...možná přeslazenou až až. Proplížily jste se do klučičích šaten a nasmradily jim věci nějakou fakt hodně výraznou voňavkou. V tu chvíli, kdy byla Yuuna na stráži a vy jste byly hotové a snažily se oknem dostat zpět k Yuuně, já procházela kolem do školy, abych si ještě napsala nějaké testy. Ovšem pohled na vás tři mi nedal a musela jsem na vás chvíli zírat a vstřebávat, co to tam vyvádíte. Po chvilce jste si mě všimli a zřejmě jsem vás dost šokovala. "Aa, Rena chan, to je ale náhoda." Začala Kaoru. "Myslíš, že bys mohla zapomenout, že jsi nás tady viděla?" Řekla Yuuna se sladkým úsměvem na rtech. "Byly bychom ti opravdu vděčné, Kise senpai." Nestačila jsem se divit, jaké máte vysoké přemlouvací schopnosti, ale pak jsem jen souhlasila s tím, že si to nechám pro sebe. Navíc byla jsem docela zvědavá, co jste to tam prováděly. Bohužel jsem už neměla čas na nějaké vyptávání a musela jsem dobíhat do školy na ty hloupé písemky

To už se ale uskutečňovala vaše pomsta. Kluci vešli do šaten a málem umřeli smrady. Ten silný a nepříjemný pach je doslova udeřil do nosů. I trenér na ně začal nadávat, kterej blbec si nosí do šaten takový deodorant. Kluci se sice bránili dalším řečím, ale marně. Jejich uniformy...vlastně všechno včetně tašek a batohů bylo nasáklé tou přeslazeně těžkou vůní. Celý den tak museli poslouchat řeči ostatních a snášet znechucené a pobavené pohledy kolemjdoucích. Já si tou dobou dopsala všechny testy a spěchala na zápas, který měli naši baskeťáci. Prošla jsem kolem jednoho z kluků z plaveckého týmu a musela jsem si zakrýt nos i pusu dlaněmi, jak to z něj táhlo. V tu chvíli mi i docvaklo, co jste tam asi dělaly, když jsem vás nachytala a v duchu jsem vám blahopřála.

Na zápas Kaijou jsem se nepřišla koukat sama. Náhodou jsem tam potkala i Kuroka, který mi aspoň mohl vyprávět, co se dělo, když jsem tu nebyla. Dnešní protivník ale nebyl nic moc teda. Kaijou porazili protivníka 86-35 a tak postoupili dál. S Kurokem jsme se vydali čekat před tělocvičnu. Sice by zrovna tady nebylo nijak divné vlézt klukům do šatny, ale já vím, že je lepší nechat je o samotě a nechat je v klidu se převléknout a radovat se s nimi později. "Nepůjdeš pak na shake?" Zeptala jsem se Kuroka, který jen přikývl. To už jsem se vítala s baskeťáky a blahopřála k vítězství. "Už se nemůžu dočkat na další zápas!" "Půjdem to dneska někam oslavit?" Zeptal se Moriyama. "Já nemůžu, mám ještě doučování " postěžoval si Hayakawa. "Já zas musím být brzo doma, jedeme na návštěvu za známými," postěžoval si i Kasamatsu. "A já mám za dvě hodiny focení," dodal Kise. To jsem po něm střelila pohledem, který jakoby říkal "doufám, že máš vlastní klíče".Ryouta jen naprázdno polkl a než odešel, ujistil mě, že mi nic nevzal a že se oba máme jak dostat domů. "Tak se můžeme domluvit na jindy, to snad není takový problém ne? Co ve čtvrtek?" Navrhla jsem a všichni to odsouhlasili. Moriyama nakonec taky šel dodělat nějaké své věci a tak jsme na shakeu skončili opravdu jen já a Kuroko.

Sedli jsme si k nějakému stolu a normálně se bavili a sosali u toho shake. Kuroko jahodový a já svojí milovanou vanilku. Ve chvíli, kdy mi Kuroko vyprávěl zážitky z nějakého zápasu si k nám přisedl Kagami s tácem plný hamburgerů. "Ehm, nepřekážíme?" Zeptala jsem se sarkasticky a ucucla jsem kousek šejku. Kagami se nás očividně lekl, protože sebou lehce škubnul a zamračil se na nás. "Vy dva byste se měli léčit s tou vaší neviditelností " řekl a rozbalil první burger. Samozřejmě téma se zase změnilo na sázku o senpaiství. "Víš vůbec o tom, že jeden ze tří králů, které mimochodem musíte porazit, je Shuutoku, kde je Midorima-san? Jeden ze zázračné generace?" "A co? Prostě je porazíme, nevidím v tom problém. Stejně mám v plánu porazit všechny z té generace," pokrčil lhostejně Kagami rameny. "Ale Midorima-san je opravdu silný a je to jiná liga než Ryouta-san," "Kuroko, na čí jsi straně?!" Zamračil se Kagami. "Hmm já být tebou, tak si tak moc nevěřím~" "Oho, tady se někdo bojí o svůj status senpaie co? Ale těmihle řečičkami mě fakt nerozladíš, to se neboj," nasadil zase ten provokativně škodolibý úsměv a rozbalil už asi čtvrtý burger. Takže téma se přesunulo na jeho stravování a tu pyramidu hamburgerů.

Mezitím ty sis byla zaběhat a ani jsi netušila, že než si doběhla ke své oblíbené stezce, běžela jsi kousek po chodníku, kde tě z kolemjedoucího auta viděl Kasamatsu, který jel za známými. V tu chvíli byl rád, že byl v autě a že sis ho pravděpodobně nevšimla, protože při pohledu na tebe, ve sportovním oblečení a staženými vlasy se musel Yukio začervenat. Když ses vrátila domů, překvapila tě mamča, která by touhle dobou ještě byla určitě někde ve městě nebo v práci. Navíc dneska jsi měla díky povedené pomstě výbornou náladu, což mamku těšilo, že se její dceruška nijak netrápí. Šla sis udělat do pokoje úkoly a připravit si věci na zítra.

Další den jste měli mít zase trénink s kluky a čekaly jste, co vám na oplátku provedou. Navíc všichni na škole už se bavili o tom, jak včera celý zbytek dne zapáchali a dostalo se to samozřejmě i k baskeťákům. "To by mě zajímalo, kdo z nich si nosí takovej příšernej deodorant, že se ten smrad dostal i na jejich věci," "Já kolem jednoho včera prošla a bylo to fakt příšerné," poznamenala jsem a zasmála se. Kluci měli dneska trénink o cosi dřív a už se rozcvičovali, když tělocvičnou procházeli kluci z plaveckého týmu....to samozřejmě přerušilo rozcvičku baskeťáků. Kasamatsu, který byl možná ze všech přítomných nejstarší a se svými skoro 180 cm se postavil proti Shiratorimu, který oproti němu působil...male a uboze. Jó všichni věděli, že kapitána baskeťáků naštvat nechcete, pokud teda neplánujete sebevraždu. "Můžete mi nějak vysvětlit, co se včera stalo?! To jste vážně takoví idioti, že jste zamkli bazén s lidmi ještě uvnitř?!" Kasamatsu vrhl na plavecký tým, hlavně teda na Shiratoriho, tak zlý a pronikavý pohled, že by se z toho jeden rozbrečel. "J-jen jsme si špatně s kluky rozuměli. Myslel jsem, že je tam nechali..." Shiratori sebral veškerou svou odvahu, aby před svým týmem nevypadal jako vystrašená bačkora a vrátil Kasamatsovi zlý pohled...ale bohužel to nemělo takový vliv, jako Yukiův pohled. Bratr do mě dokonce šťouchl loktem a zadržoval smích. Ti kluci vážně byli k smíchu...nebo k pláči? Kdo ví, ale Yukio jim dal co pro to. "Ještě jednou provedete nějakou pitomost a ztrapníte tak pověst Kaijou, tak vás všechny bez výjimky srovnám vlastnoručně se zemí," řekl chladně Yukio a prokřupal si prsty. "Ale my opravdu jen-" "Dost keců, nemáte náhodou trénink?!! Zmizte mi z očí!" Shiratori jen naprázdno polkl, stejně tak zbytek týmu a vydali se hned do svých šaten. Shiratori byl neskutečně naštvaný. Za 1) byl ztrapněn před vlastním týmem a vypadal teď jako zbabělec a za druhé...určitě jste se s baskeťáky spolčily a to Shiratori nemohl nechat jen tak. "Nesnáším je, ty holky, omotali si je kolem prstu a teď se na nás budou povyšovat?! To tak, tohle si teda nenechám líbit!" Seděl Shiratori v šatnách a plánoval s ostatními, co dalšího by vám měli provést...hlavně tak, aby se to baskeťáci hned nedozvěděli.

To už jste se ale i vy ukázali v tělocvičně. Kasamatsu se akorát snažil zklidnit. Měl co dělat, aby Shiratorimu nerozbil ten jeho debilní ksicht. "Přeju vám hodně štěstí na tréninku. Kasamatsu si nedal pokoj a před chvíli vynadal Shiratorimu..." pošeptala jsem vám, když jsem se k vám nenápadně přikradla. "Ale? Vážně? No...to bude ještě sranda," povzdychla si Yuuna. "Nah, přesně tohle jsme nechtěly, zatahovat do toho všeho vás," "Inu, pokud si chcete válčit sami, hlavně nic neříkejte baskeťákům" odmlčela jsem se na chvíli "a já taktéž nic neprozradím. Nerada bych, aby se tu stalo ještě něco vážnějšího....ale musím uznat, že zrovna Shiratori a jeho banda by potřebovali dostat výchovnou facku," pokrčila jsem rameny a zamávala vám, když jste se odebírali směrem k bazénu. I tak vás po cestě zastavili kluci. "Jestli vám budou dělat nějaké problémy, určitě nám to dejte vědět a my se už o ně postaráme," řekl Kasamatsu a tvářil se jak nebezpečná šelma, co si hlídá svoji smečku před nepřáteli.

Došli jste do šaten, kde na vás nic naštěstí nevyskočilo. Tenhle trénink jste akorát museli přežít s jedovatými poznámky a nenávistnými pomstychtivými pohledy. I dneska tu byl trenér a vypadalo to, že tu bude na celý trénink, takže Shiratori si zas tak moc nemohl dovolovat, ale v hlavě se mu už rodili nápady na pomstu. Taky se podle toho občas zlomyslně šklebil. Ale radši si ho moc nevšímat že?

A bylo to tady - válka s Shiratorim. Naše voňavková eskapáda byla jako vhozená rukavice a zakládající kapitán ji neváhal zvednout. Mohly jsme jen hádat, co nám provede na oplátku, ale taky kdy to provede. Možná by dal průchod vzteku hned, kdyby se do toho nevložili baskeťáci, přesněji Kasamatsu. Nikdo z týmu Shiratoriho a jeho bandu zrovna dvakrát nemusel, ale Kasamatsu si to vzal skoro osobně a co Shiratorimu řekl před tréninkem, to si Noriaki za rámeček určitě nedal. Neměl moc možností Yukiovi odporovat, krom toho, že i Shiratori cítil, že má Yukio navrch, stejně by se nemohl o nic pokusit. O co taky? Poprat se s celým basketbalovým týmem? K čemu to, Shiratori uvažoval rafinovaněji, ale ten den s o to větší zlostí. S každým z Yukiových slov v něm narůstal vztek, vlastně jsme ho takhle ponížily dvakrát. Kupodivu, během Kasamatsova výstupu nikdo z plaveckého týmu nedal najevo sebemenší náznak škodolibosti, ani cukající koutek, nic. Kluci taky věděli, proč jsou potichu. Opovážit se smát kapitánově situaci by bylo jako skočit před rozjetý kamion. Jakmile zapadli do šatny, začalo peklo. Ne, že by snad Shiratori křičel nebo byl agresivní, ale vztek, jaký s ním cloumal, byl patrný v každém kousku jeho těla. Zaťaté zuby, svraštěné čelo, zorničky nebezpečně rozšířené, nabíhající žilky - nikdo na Shiratoriho celý trénink nemluvil, pokud to nebylo opravdu nutné.

My jsme sice o kapitánskou hádku přišly, ale ty jsi nás letmo varovala, že bude mít Shiratori po tom výstupu zřejmě skvělou náladu. "Jestli vám budou dělat nějaké problémy, určitě nám dejte vědět a my se už o ně postaráme." Ujistil nás Kasamatsu a ostatní kluci se taky tvářili, že by kvůli nám šli klidně profackovat pár ignorantů. Na jednu stranu to bylo krásné gesto, ale taky jsme se trochu styděly. Přesně takhle to nemělo skončit a vlastně ani neskončilo, naše kapitánka se toho totiž hned chytla. "Vážíme si toho, ale nemusíte si kvůli nám dělat starosti." Řekla Tomoko svým typickým tónem. Kdo ji nezná moc dlouho, mohlo by mu to připadat zbytečně odtažité a snad i povýšené, ale stačilo se trochu zaměřit na její výraz a hloubku očí a bylo patrné, že je opravdu vděčná. Tomoko skutečně byla ráda, že jsou baskeťáci ochotní zastat se nás, ale ona vždycky byla ten typ člověka, co si nechce nechat pomoct, na to byla příliš hrdá, vlastně byl takový i náš tým - hrdý a samostatný za všech okolností. "Vy se koukejte soustředit na Inter High." Ušklíbla se Yuuna. "Jo, holky z Takanami nejsou z cukru." Zazubila se Kaoru a my pomalu zamířily do šatny. Kluky možná naše nebojácnost, nebo snad tvrdohlavost, nejspíš obojí, docela překvapila, ale bylo to od nich milé, opravdu milé. Pokračovala jsem se svým týmem a jen se letmo usmála, když jsem míjela kapitána, jen úsměv, mlčenlivé "díky". Nehledě na jeho cholerické výlevy a věčně zamračený výraz byl opravdu hodný a staral se ne jen o svůj tým, já tušila, že nebudeš takový bručoun, kapitáne.

Tak šel týden dál, každý den se v několika tělocvičnách odehrálo x kvalifikačních zápasů, Seirin i Kaijou si ve svých skupinách zatím bez problému razily cestu vzhůru. Zápasy byly proložené oddychovými dny, ale i týmovými poradami a taky všedními povinnostmi jako byla škola, práce nebo rodinné akce. Nakonec ses ani nedivila, když i z druhého termínu plánované oslavy vítězství sešlo. No co, tak to oslavíte až po finále, které jistě vyhrajete!  Ale i tak jsi byla trochu skleslá, kluci si potřebovali odpočinout jako fyzicky, tak i psychicky a ty vlastně taky. Od začátku Inter High jsi měla hlavu plnou basketu, asistovala Takeuchimu, starala se o své milované kluky, prožívala, hodnotila a zaznamenávala každý zápas, i když se to nezdálo, bylo toho na tebe docela dost. Zase si začínala přemýšlet, že by ses na den dva vykašlala na školu. Proč taky ne? Můžeš říct, že ti bylo špatně, což s trochou nadsázky nebyla úplná lež, minimálně jsi byla utahaná jako kotě. Ale aby toho nebylo málo, někdo se rozhodl připomenout ti pár nevyřízených účtů. Jak ses tak sama ploužila k metru, vyhlídly si tě zase ty holky, které tě vždycky otravovaly kvůli Kiseho číslu. "Yare yare, Rena chan, dneska sama?" Stačilo slyšet ten falešný hlas a instinktivně jsi svraštila čelo. "Kdepak máš toho svého bodyguarda?" Přidala se druhá ze záškodnic, to už ti všechny tři zastoupily cestu. Sotva jste se podívaly navzájem do obličeje, čarodějnici odhodily své nepřesvědčivé masky. "Něco nám dlužíš, krávo." Věděla jsi moc dobře, co přijde, automaticky jsi udělala krok vzad, když se k tobě dvě z nich vrhly. Snažila ses vysmeknout a chvíli se s nimi přetahovala, nějak jsi neměla náladu dělat dneska někomu otloukánka. "Víš, bylo by to pro všechny o tolik snazší, kdybys mě aspoň jednou poslechla." Letmo jsi očima přeletěla okolí, nikde nikdo, dostaly tě zrovna u jednoho zchátralého dětského hřiště, kam se jen těžko někdo přijde zabavit. Ale taky jsi věděla, že metro nebylo daleko a kdyby ses jim vysmekla, mohla by ses uličkami dostat zase mezi lidi. Přestala ses vzpouzet, jako kdybys snad uposlechla radu své trýznitelky, to její pomocnice přimělo polevit a když se ti zase sápaly po tašce, vší silou jsi té včelí královně dupla na nohu a vyškubla se jejím překvapeným kamarádkám. "Zatraceně, to ji neumíte udržet?!" Utíkala jsi ze všech sil, aniž by ses otočila. Zastavila ses až po notné chvíli v jednom supermarketu, kam jsi vběhla. Plíce ti hořely, ani jsi netušila, že dokážeš takhle sprintovat. Notnou chvíli ses snažila chytit dech, když tě zaujal vlastní odraz v jedné vitríně. Měla jsi růžové tváře, trochu rozcuchané vlasy a na pravém rameně natrženou uniformu. Tohle nějak budeš muset vysvětlit Ryoutovi... Ale byl tady někdo, komu bys nemusela vysvětlovat nic, někdo, kdo se tě zastal, tehdy... Cítila ses najednou hrozně skleslá, dřív jsi tyhle útoky tolik neprožívala, prostě jsi je nějak přetrpěla a život šel dál, ale teď to bylo jiné. Zatoužila jsi mít při sobě někoho, kdo by ti pomohl, někoho, kdo by tě rozesmál, někoho, s kým by sis nepřipadala tak zranitelná. Zarazily tě vlastní myšlenky, kdy ses takhle změnila? Nestala ses náhodou na Kagamim do jisté míry závislá? Zmatená sama sebou jsi nakonec ve vší opatrnosti došla domů, bratr naštěstí dorazil až hodinu po tobě, takže jsi měla čas dát se trochu do pořádku, aspoň na chvíli...

V pátek už měli kluci z Kaijou za sebou čtvrtý postupový zápas, zbýval jen jeden do semifinále a ten měli odehrát v sobotu. Takeuchi si je, jakmile byli odpočatí, jako obvykle zavolal na týmovou poradu, kde chtěl probrat odehrané zápasy i přípravu na dalšího soupeře. "Takže je nesmíte pustit do šancí, jejich trojky jsou zatraceně nepříjemná věc. Ale zase mají slabý doskok, to bude jedna z našich výho-" "Dostanu všechny doskoky!" Skočil Hayakawa trenérovi do řeči, ten si jen povzdychnul, no, aspoň byl Hayakawa před zápasem dobře namotivovaný. Jak tak dál rozebíral taktiku proti dalšímu soupeři, ty ses pomalu dostávala do fáze "jedním uchem tam, druhým ven", když sis všimla, že do tělocvičny nakukuje nějaký kluk. Tedy, zprvu sis myslela, že to je nějaký student, ale jak se tak nesměle přibližoval, začala jsi rozeznávat rysy tváře třicátníka, který se ale s velkýma modrýma očima plížil jako dítě, které právě objevilo něco fascinujícího. "Arara~ To není možné, Take chan, jsi to ty?" Řekl dost nahlas, takže to šlo slyšet i přes trenérův proslov. Takeuchi strnul, stejně tak celý jeho tým. Trhaně se otočil, aby pohlédl do tváře tomu neznámému narušiteli. "Tsuchida?" Už tak do široka otevřené sytě modré oči se při tom jméně zaleskly. "Take chan! Taková náhoda! Takže teď taky trénuješ? No, docela ses změnil, ale vlastně jsi to pořád ty, ha ha! A co ostatní? Jak se mají? Tora má to svoje fitko, že? A co ten krasavec Harasawa? Mou, natsukashii!" Takeuchi neměl slov, zatímco jeho tým pomalu ale jistě propukl v záchvat smíchu. "Take chan..." Nešlo to zadržet, kluci se nemohli přestat smát. Takeuchi se jen zamračil na to modrooké neštěstí a pak na svůj tým. "Oi, Yukio, co kdybyste si dali pár koleček?" "H-hai, kantoku..." I Kasamatsu měl problém zadržet smích. "Jdeme, pár koleček přijde vhod!" "Jo, trochu se protáhnem, než si Take chan pokecá..." A bylo to tady nanovo... Až teď, když ti kluci nebránili ve výhledu, sis toho nečekaného hosta mohla pořádně prohlédnout. Byl průměrně vysoký, ale dobře stavěný, určitě pravidelně posiluje, černé vlasy měl střižené na krátko s výjimkou pár delších zvlněných pramenů zakrývajících čelo. Měl černé vypasované rifle, jasně azurové tričko s krátkým rukávem, na kterém se po levé straně táhnul tmavě modrý nápis "Takanami", na druhém rameně měl zase znak, jaký jsi už viděla na našich uniformách a taškách, a kolem krku mu visela bílá píšťalka. Dámy a pánové, seznamte se, trenér plaveckého týmu Takanami, Tsuchida Kousuke.

Chvíli poté, co málem Takeuchimu rozvrátil tým, Tsuchida konečně dorazil k bazénu. "Jakpak se mají moje mořské víly?"  Div, že nás neběžel obejmout, když s velkým gestem rozrazil dveře. "To snad není možné..." "Vy jste ještě naživu, sensei?" Ozvala se Yuuna. "Hidoi yo, Yuuna chan~" Příchod trenéra byl vždycky jako stoletá voda - výjimečný, nečekaný, ale o to bouřlivější. "Tomoko chan, jakpak to šlo?" "Než jste přišel? Skvěle." "Kolik si toho trenér musí vytrpět." Pak ale jako mávnutím kouzelného proutku zvážněl. "Oficiální duely?" Tomoko jen přikývla a podala mu složku se záznamy z našich tréninků. Tsuchida jimi chvíli zaujatě listoval, sem tam mimoděk pokýval hlavou a pak se jen usmál - pokojně a sebejistě zároveň. "Dneska se o to postarám já, Tomoko chan." Řekl a vzal si od ní stopky. "Yosh, čas se předvést, dámy!" Trenér dorazil akorát po rozcvičce a rozplavání, takže nebylo proč otálet, dnes jsme měly naostro plavat duely, aby Tsuchida sensei vybral čtyři hlavní závodnice na Prefekturu. Jak už jsem se zmínila, každá jsme v něčem lepší i horší než ostatní, ale jen výběr s vyváženým poměrem specializací a univerzálnosti mohl uspět. A tak to začalo. Jeden duel po druhém, disciplína za disciplínou, začínaly jsme padesátkou a stovkou, užší výběr si pak zajel u svého stylu dvoustovku. Sečteno podtrženo, měli jsme finální čtverku. Tsuchida si rytmicky poklepával hrotem propisky do tréninkových záznamů. "Říkám to každý rok, tak si to snad už některé vzaly k srdci, ale nebuďte zklamané. Všechny máte úctyhodný čas, tady je zkrátka příliš velká konkurence a setiny jsou setiny. Takže, letošní nominace na Prefekturu - Hamasaki, Takenaka, Shiroyama a Itokawa, náhradnice pak..." Víc jsem neslyšela, zvonilo mi v uších, nebo se mi to jen zdálo? Nevím, byla jsem utahaná, ale taky spokojená, první rok na Takanami, první rok mezi elitou a moje první velké závody!

Po tréninku dík té euforii únava pominula. Měla jsem radost, ale zase jsem se snažila neotloukat svůj úspěch jiným holkám o hlavu. Bylo jich hned několik zklamaných, co si budeme říkat, každá by chtěla reprezentovat, na druhou stranu ale všechny chápaly, že pro tým to zkrátka chce nejlepší možnou sestavu a týmový úspěch byl pro ně přece jen důležitější než ten individuální, další z důvodů, proč jsem svůj tým tolik zbožňovala. Jak jsme odcházely, všimla jsem si, že se Tsuchida sensei ještě vybavuje s trenérem Kaijou. No jo, trenér a jeho věční známí. Ušklíbla jsem se a propletla se mezi davem vycházejícím ven, baskeťáci končili víceméně s námi. S viditelným úsměvem na rtech jsem prošla kolem tebe a Ryouty, málem jsem vás ani nezaregistrovala. "Itokawacchi!" Ještě v chůzi jsem se otočil, to už na mě Kise mával. "Ohayou, Rena senpai, Kise kun. Jak to dneska šlo? Slyšela jsem, že máte před sebou poslední zápas před semifinále." Řekla jsem a trochu zpomalila, abych nebyla o tolik před vámi. "Ee, ještě jeden v sobotu a velká část kvalifikace je za námi." Odpověděl Kise s podobným nadšením. "V sobotu? To bychom se mohly přijít podívat." Napadlo mě a okamžitě jsem si vzpomněla na svůj poslední hovor s kapitánem Kaijou. "Hontou ka? Já myslel, že byl Kasamatsu senpai jen ironický, když se o tom zmínil." "Kdepak, od kolika hrajete?" "Od tří, Rena nee? Jo, od tří tady u nás." Odpověděl nakonec Kise. "Yosh, řeknu to holkám, snad budou mít čas." Usmála jsem se, nemohli jste si pomoct, ale oba dva jste ze mě byli trochu u vytržení. "Dneska máš nějak dobrou náladu." Nadhodil nakonec Ryouta, když už jsem skoro byla na odchodu. "To si piš, už máme soupisku na Prefekturu - moje první velké závody! Dewa, mata ashita!"

Ještě v pátek večer jsem obeslala buď přímo nebo přes někoho všechny holky z týmu, abych je přemluvila na ten zítřejší zápas. Zdálo se mi to jako fajn nápad, jednak to určitě bylo hezké gesto vůči klukům, kteří nám zatím vždycky pomohli, a já osobně je třeba opravdu chtěla vidět hrát. Samozřejmě se sesypala kupa odpovědí a omluv s tím, kdo už co a kde a s kým má domluvené, ale ve výsledku se nás v sobotu před zápasem sešlo šest včetně naší kapitánky, Kaoru, Yuuny a mě. Našly jsme si místa trochu výš, abychom měly dobrý výhled, ale zároveň ne moc daleko od hřiště. Oba týmy se zatím rozcvičovaly, Kaijou proti Mitou. "Mitou... Nebyla to jedna ze škol na soupisce Prefektury?" Vzpomněla si Kaoru. "Byla, Mitou závodí v chlapecké části." Potvrdila Yuuna. "Poslední rok zkouší snad všechny sporty, jediné hmatatelné úspěchy měli loni v dálkovém plavání, jinak jsou takový průměr, co se ostatních sportů týká." Dodala Tomoko, jak se dalo očekávat od kapitánky - vždy informovaná. Mezitím si dole na hřišti  už všimli našeho hloučku. "Hele, támhle! Já vám říkal, že přijdou."  Prohlásil Kise spokojeně. "Yuuna chan! Je to jasné, dneska hraju jen pro ni!" Chvíli nato Moriyama schytal pohlavek od svého kapitána. "Co kdybys zkusil hrát pro tým?!"  Ale i cholerický kapitán se tak po očku podíval naším směrem. "Hele, všimli si nás." Ušklíbla se Kaoru, když viděla Kiseho mávat. "Yuuna senpai, zase z tebe nemůže spustit oči." Řekla jsem při pohledu na Moriyamu. "Fajn, raději ať se pokochá teď, než aby se rozptyloval během hry." "Tebe to vážně nechává chladnou?" Rýpla si Kaoru. "Řešit každého kluka, který po mně kouká, nedělala bych nic jiného."  "Problémy populárních..." Řekly jsme s Kaoru téměř sborově, ale to už začala hra.

Než jsme se nadály, Kaijou se zmocnila míče, přihrávka přes centr a první koš nemohl dát nikdo jiný než tvůj bratr. Hayai! Ke zděšení hráčů Mitou hra od prvních vteřin nabrala zběsilé tempo, jako kdyby to snad kluci z Kaijou chtěli odehrát co nejdřív a nebo s co největší parádou? První čtvrtina skončila 37-19 pro Kaijou, na střídačce Mitou bylo rozhodně o čem mluvit, ale to ostatně i u jejich soupeře. "Náskok krásný, ale přestaňte blbnout! Nesmíte to ze startu přepálit, ještě zbývají tři čtvrtiny, tak uberte plyn!" Takeuchi měl pravdu, pustili se do toho docela zběsile, ale kdo by jim to mohl mít za zlé? Semifinále už bylo na dosah a dnes ke všemu kluci měli i zvláštní publikum... Druhá čtvrtina začala o cosi poklidněji, aspoň ze strany Kaijou, hráči Mitou se pokusili rychlými breaky prolomit obranu, ale to nefungovala příliš dlouho. Padlo několik pokusů za tři, ale dost z nich nepřesných, nicméně, kluci z Mitou bojovali dál a v závěru prvního poločasu předvedli skvělé zakončení v podobě fadeaway. 68-46, druhá půlka se zdála být nekonečná, tolik času a tolik prostoru pro soupeře, ale Kaijou hru značně urychlila. Třetí třetina se v mnohém podobala té úvodní a hráči Mitou už ani v závěru utkání nedokázali dohnat náskok Kaijou. Po vcelku jednoznačném ne však nezajímavém zápase páté kvalifikační kolo skončilo výhrou Kaijou 101-51, jedno bylo jasné - Kaijou půjde do semifinále!

Kluci měli dobrou náladu, taky zaslouženě, tenhle zápas byl taková rozcvička před všemi lepšími týmy, které na ně měly čekat od semifinále výš. Ale někdo na ně čekal už teď. Docela vám to trvalo, tak jsme si akorát s holkami v automatu koupily něco k pití a postávaly venku. "Ke konci je úplně převálcovali." "Jo, patrný rozdíl v úrovni." "Ale aspoň to ti z Mitou nevzdali." "Jo, snaživý průměr." "Tomoko, proč jen to od tebe zní tak krutě..." Konečně jste dorazili. "Tak tady máme vítězný tým." Řekla Kaoru. "Gratulujeme k postupu, ze semifinále je to do finále jen kousek." Ozvala se Tomoko, což bylo vcelku udivující a na ni podivně srdečné. Jak jsme pak zjistily, Tomoko si jiné sporty, ale basket především, docela užívala a se zájmem zkoumala techniku a taktiku jednotlivých hráčů a týmů."Byli jste skvělí, vážně." Usmála jsem se. Kluci vypadali potěšeně, tolik chvály za obyčejnou kvalifikaci, ale ne, že by se jim to nelíbilo. "Fajn, že jste nakonec přišly." Usmíval se Kise. "Přesně, pro správné publikum se to jinak hraje." Ozval se Moriyama a nezapomněl při tom věnovat oslnivý úsměv Yuuně, která... ho nevnímala a bavila se s tebou.  "Yuuna chan..." Kluci sice věděli, že nemůžou usnout na vavřínech, ale byla sobota, volno, úspěšný zápas za nimi a parta nadšených holek k tomu, malá oslava snad neuškodí, ne? "Co takhle karaoke? Kousek odsud je fajn místo a mají tam ty nejlepší dango, jako jsem kdy měla!"  Napadlo Kaoru a i přes protesty některých jsme nakonec skončili právě tam. "Ne, Itokawacchi, určitě přijdeme na vaše závody! Kdy vám začíná ta Prefektura?" Zeptal se se zájmem Kise. "No, kvalifikace teď v pondělí, ale na tu zapomeň, to bychom po vás nemohly chtít." Odpověděla jsem, Kise vypadal trochu zmateně. "Naše kvalifikace je o cosi náročnější než ta vaše - všechno v jeden den." Ozvala se Yuuna a měla pravdu. Kvalifikace byla rozdělena do čtyř bloků, z toho dva dívčí a dva chlapecké. Z každého bloku pak postupují čtyři týmy do tzv. Top osmičky, tam se za umístění v jednotlivých disciplínách připisují body a čtyři nejlepší týmy se pak utkají ve finále, ve štafetách. "A to je náš cíl, hezky do finále!" Zazubila se Kaoru. "Sokka, všechny závody v jeden den, to musí být náročné." Zamyslel se Ryouta. "No, vaše zápasy taky nejsou zrovna brnkačka." Poznamenala jsem. "Každopádně, rády vás na závodech uvidíme." Řekla Tomoko spíš tobě než klukům. "Kvalifikace je naše, tak koukejte v pátek přijít na tu pravou Prefekturu." Přidala se Kaoru. "Jo, uděláme vám v Top osmičce pořádnou show." Těžko říct, jestli to byla naše vzrůstající nedočkavost a očekávání, nebo jsme se nakazily radostí od kluků, ale ani jedna z nás se už nemohla dočkat, až si v pondělí doplaveme pro postup. "Nikam nepůjdu, jestli si se mnou Yuuna chan nezazpívá duet!"  "Huh? To je co za podmínku?" Jestli ta sobota byla jakákoliv, tak určitě ne nudná.

Víkend utekl jako voda a s ním se uzavřela první kapitola kvalifikace Inter High. Stejně jako Kaijou ve své skupině, tak i Seirin ve své se probojoval až k semifinále. Po Shinkyou to byl Jitsuzen, kdy víc než zdvojnásobili skóre soupeře, 118-51, pak Kinga 92-71, Meijou dokonce 108-41 a konečně Hakuryou, poměrně těsně, ale přece jen 89-87. Šlo to až podezřele hladce a sebevědomí je určitě dobrá  věc, ale v rozumné míře. Riko nechtěla své hráče vystrašit, jen jim ukázat, že ještě nic není hotovo. Seirin sledoval zápas Shuutoku vs Kinka, jeden ze Tří králů Tokia svého soupeře nemilosrdně rozstřílel 153-21. Naprostá převaha a zdrcující přesnost jejich esa - neomylný střelec Generace zázraků, Midorima Shintarou. Ty i Kise jste se o něm Kagamimu zmiňovali, ale dokud to neviděl na vlastní oči, nechtěl uvěřit. Midorima nepochybně uměl udělat dojem, ale u Kagamiho to bylo spíš nadšení, nemohl se dočkat, až se utká s dalším z Generace zázraků. Tohle přání ale mělo jeden háček - Seihou. Král severu, jeden ze Tří králů Tokia, který se pravidelně účastnil Inter High. Svého posledního soupeře v pátém kole porazili 71-12 a co víc, Seirin na ně měl nelibé vzpomínky z minulého roku. Veteráni seirinského týmu se tím pochopitelně nechlubili, ale ve finále kvalifikace je hráči Seihou nemilosrdně přestříleli 150-40. Nicméně, letos to bylo jiné, byli tady Kuroko a Kagami a s nimi i nová naděje, mimo to, druhý a třetí ročník byl víc než motivovaný vrátit Seihou tu grandiózní porážku z loňska.

Pondělí se táhlo jako smůla. Kise znuděně seděl v lavici podepíraje si hlavu, loket zapřený o desku stolu. V pět měli hrát svůj semifinálový zápas a pravděpodobně jako zbytek týmu, ani on nemyslel na nic jiného. Během pauzy na oběd šel Ryouta do tvojí třídy, ale tam se dozvěděl, že jsi dneska nebyla ani na jedné hodině. O chvíli později ti u hlavy zvonil mobil, dlouze, ostře, znovu a zas, volající očividně nehodlal zavěsit. Podrážděně jsi skoro poslepu nahmatala na nočním stolku mobil. Ani jsi nestačila cokoliv říct, když tě ohlušil bratrův hlas. "Rena nee, daijoubu ka???"  Ryouta měl očividně starost, co s tebou je. Ty jsi zrovna doma vyspávala, potřebovala jsi aspoň den pauzu a po tom čtvrtečním zážitku se ti pomalu ale jistě začala vracet ta nechuť ke škole a všem lidem v ní. Nicméně jsi věděla, že nemůžeš učitele zbytečně dráždit, kor teď, když jsi skoro obden potřebovala uvolnění z hodin kvůli Inter High. I tak ses ale rozhodla vzít si dnes volno a dojít až na poslední hodiny, možná až na bratrův zápas. "Renacchi! Shinpaidatta~ Nemám za tebou dojít domů? Nepotřebuješ nějaké léky? Můžu se po cestě stavit v lékárně!" Ve své aktuální rozespalosti jsi asi nebyla připravená na takový příval sourozenecké lásky... Kise ještě dlouho mluvil, když se bůhví jak dostal k Seirinu. "A Kurokocchiho tým je taky v semifinále, není to paráda? Jen škoda, že hrajou taky dneska odpoledne, rád bych ten zápas viděl. Seihou má hodně dobrý tým, mou, co když to nezvládnou? Chtěl jsem si ještě jednou proti Kagamicchimu zahrát!" Jistě, semifinále, Seirin taky postoupil... Moment! Úplně jsi zbledla, když ti došlo, co Ryouta před chvíli řekl. Seirin je v semifinále? Kagami je v semifinále? Prohrála jsi svoji sázku a ani jsi nevěděla jak...

Zatímco Seirin a Kaijou na své zápasy mohly akorát tak myslet, my dorazily do areálu Aomori, našeho největšího rivala. Kvalifikace bloků A a B, tedy těch chlapeckých, se konala na Oozu a Saratami. Za normálních okolností by se kvalifikace dívčí části konala u nás, ale dík rekonstrukci to privilegium dostala Aomori, tam začínal blok D, C zase spadalo pod Tsugiki. "Jestli ještě uvidím něco s modrým lvem, budu zvracet." Řekla Yuuna otráveně. "Mou, Yuuna chan, nesmíš si to tak brát." Uklidňovala ji Kaoru, bohužel, modrý lev byl maskotem Aomori a transparenty počínaje, fanoušky v potištěných tričkách a kšiltovkách konče, byl prostě všude. Ne, že bychom neměly žádnou fanouškovskou základu, jak jsme pak u bazénu zjistily, od nás tam bylo taky dost lidí, ale přece jen, soudě dle všech těch fandů Aomori, jeden by si myslel, že už se snad plave finále. V šatně byla naše kvalifikovaná čtverka, pak náhradnice a zbytek A i přípravka prváků seděla s dalšími spolužáky v publiku. "Kde je trenér?"  "Saa na..." "Mattaku, ten chlap neví, co je to dochvilnost." To skutečně nevěděl, ale aspoň o čtvrt hodiny později trefil do správné šatny. Se svým typickým úsměvem a hlasitým pozdravem rozrazil dveře, načež ho přehlušil dívčí křik a sejmulo ho hned několik bot, kartáčů na vlasy a bůhví co ještě. "Aho, co takhle klepat?!  "Ale já jsem váš trenér, to je jako rodina!" "A tohle je DÍVČÍ šatna!" S naším svolením pak po chvíli vešel dovnitř, už jsme byly v plavkách, tentokrát v jednotném stylu ala Takanami, na závody to chtělo školní plavky. Zatímco Tsuchida sensei mluvil, oblékly jsme si na plavky ještě kalhoty a mikiny, přece jen nebudeme plavat všechny najednou a nemohly jsme si dovolit prochladnout. "Tak, připravené?" Oči se mu zaleskly, když jsme si všechny stouply k němu a jedna přes druhou položily ruce. "Takanami-" "KATSU!"

S trenérem v čele jsme došly k bazénu. Tsuchida se, jako na každé závody, vyparádil. Opět ty vypasované černé rifle a petrolejová košile, první dva knoflíčky povolené, rukávy vyhrnuté nad lokty, na levé ruce stříbrné hodinky a kouzelně modré oči jasnější a otevřené do široka daleko víc než obvykle. Když jsme mířili k našemu stanovišti, procházel kolem domácí tým. "Tomoko chan! Hisashiburi da ne." Pozdravila Tomoko vysoká blondýna se zapleteným copem. "Ohisashiburi, Aiko..." Tomoko vždycky nesnášela, když kapitánka Aomori přidávala za její jméno to zpropadené "chan". "Oya, letos tady vidím nováčka - náhradnice?" Zeptala se Aiko a zvědavě po mně loupla očima. "Ne, Hana je regulérní členka A." Setřela ji Tomoko, i když věděla, co přijde. "Nani? Vy máte v sestavě prváka? Tak to vás obdivuju, takový risk..." Řekla Aiko se záludným úsměvem na rtech. Zamračila jsem se, docela se mě to dotklo. Prvák je snad synonymum pro méněcenný? Já ti ještě ukážu, co jsem za prváka!  "No, nakonec, on ani ročník není zárukou úspěchu, ne, Yuuna chan?" Dodala Aiko o cosi jedovatěji a zašklebila se na naši princeznu, ta se kupodivu tvářila docela vražedně. Yuuna nikdy nebyla z těch, co se nechají snadno vytočit, ale Aiko očividně věděla, jak na to. "Uvidíme, jestli ti bude takhle do řeči i v bazénu." Vstoupila do toho Tomoko. "Zkuste se neutopit, potkat vás v Osmičce by byla zábava." Zašklebila se ještě Aiko, než se zbytkem týmu odešla. "Přála bych si, aby pravidla dovolovala fackovat ostatní soutěžící..." Pronesla Tomoko lehce podrážděně. "Ani mi nemluv, ta holka by ani neměla závodit. Vlastně je to docela nefér s těma jejíma ploutvema, musí mít nejmíň čtyřicítku..." "A vy co, trenére? Neměl jste náhodou zasáhnout?" Rýpla si Kaoru, Tsuchida se taky celou dobu tvářil, že tady vlastně vůbec není. "Upřímně... já se vás trochu bál..." Jak mi Kaoru později vysvětlila, slovo rivalita nabývalo nového významu, když došlo na Aomori a Takanami. Pominu-li příšernou povahu jejich kapitánky, od vstupu do plaveckého týmu o sobě dávala vědět svými výkony. Stejně jako Yuuna, tak i Aiko měla nejraději motýlka a spíše kratší vzdálenosti. Obě školy byly vždy dost vyrovnané, ale samozřejmě tady byla malá vítězství i malé prohry, jako když třeba loni Yuuna prohrála s Aiko ve finishi a s tím se naše princezna doteď nesmířila.

Disciplín na kvalifikaci bylo stejně jako v Top osmičce. U každého stylu se nejprve plavala kratší ze vzdáleností určených pro letošní Prefekturu, tedy, znak, prsa a motýlek to měly vždy stejné - stovka a dvoustovka, jen u volného stylu se každý rok losovalo a letos to byly čtyřstovka a osmistovka. "To je dobře, Hano, delší vzdálenosti ti sedí líp." Poplácala mě Kaoru po rameni, začínala se ve mně mísit nervozita s motivací. "Jsi nervózní? Tak si představ, že zahajuješ. Jeden pokus a konec." Mrkla na mě a kývla hlavou směrem k Tomoko. Měla pravdu, neměla jsem si na co stěžovat. Začínalo se stovkou prsa, takže za nás to byla Tomoko. Jestli se někdy projevovaly kvality naší kapitánky, tak právě v takových situacích. Neznám vyrovnanějšího člověka, než je ona. Tomoko si strojeně sundala svršky, naposledy upravila sponky a pak si vlasy nacpala pod čepici. "Nebuď na ně moc zlá, Tomoko chan." Usmál se Tsuchida a podal jí plavecké brýle. "To záleží na nich." První osmička připravená na blocích, napětí před startovním výstřelem by se dalo krájet a než si jeden uvědomí, co slyšel, se zpožděním k němu dolehne šplouchavý zvuk, zatímco závodnice už bojují o své pozice. Těžko říct, jestli jsme chytly tak slabou skupinu, provokatérky z Aomori plavaly až v druhé sérii, nebo jestli byla Tomoko skutečně tak suverénní, ale doplavala s očividným náskokem jako první. Po čtvrté sérii následovala stovka znak, pak motýlek a nakonec čtyřstovka volně. I přes velké množství účastnících se škol to šlo vcelku rychle, možná i proto, že pauza mezi kratšími a delšími disciplínami byla ubohých deset minut. Nakonec, po součtu všech bodů rozhodčí chvíli před pátou odtajnili čtyři šťastné týmy, které se v pátek utkají v "Topce". Za blok D jsme to byly my, samozřejmě Aomori, pak Tenma a Juurakuji. Jak nám později hlásil Tsuchida sensei, v C to zase byly Furuike, Chousha, Kandachi a Tsugiki. "Tak tohle šlo jako po másle, dámy." Zazubila se Kaoru. "Jen aby to v pátek nešlo z kopce." Pohrozil nám trenér s přehrávanou vážností. "Daijoubu desu yo, kantoku~" Tsuchida vyměnil vážnost za široký úsměv. "Yosh, zvu vás všechny na dietní salát a ovocný koktejl!"  A jeden by čekal sladší odměnu... "No co, nekoukejte tak na mě, co kdybyste do Prefektury přibraly?" "Chcete tím snad něco naznačit, sensei...?" "Wakatta, wakatta, co takhle zmrzlinový pohár?" A ne jen my měly důvod k radosti. I kluci už měli za sebou kvalifikaci a mezi nimi i plavecký tým Kaijou. Shiratoriho banda závodila v bloku A a kupodivu stejně jako Toida, Saratami a Mitou postoupili do Topky. V bloku B to zase byly Aomori, ano, naši oblíbenci vymetali i chlapeckou část, dále Chousha, Kandachi a nezlomný favorit Oozu. Jedno bylo jasné - letošní Topka nabídne skvělou podívanou, o finále nemluvě a my se hodlaly dostat až mezi čtyři finalisty, mimo to, slíbily jsme klukům z Kaijou pořádnou show, ne?

Všechny čekal pěkně napínavý týden. Já se dostala do role manažerky víc, jak kdy předtím, dokonce si troufám tvrdit, že jsem v mnoha ohledech Takeuchimu-sensei dost pomáhala. Občas jsem si hrála na špeha, sbírala informace, videonahrávky a další důležité věci. Taky jsem od minulého týdne dostávala často uvolnění z vyučování. A co? Testy mám napsané za plné počty bodů, nikdo si nemůže stěžovat. Navíc po posledním zápasu mezi Seirinem a Shinkyou byl hlavně Ryouta plný energie a motivace a dřel neskutečně tvrdě. Tuhle energii přenášel i na zbytek týmu. Kaijou měli tréninky častěji,sem tam jsme měli nějakou tu informativní schůzku, ale jinak se kluci hodně snažili a řekla bych, že se i lepšili.

V týdnu, kdy zase Kaijou měli trénink o cosi déle, šla jsem domů o něco dřív. Doma byl neskutečný čurbes, ani jeden jsme se nestarali o úklid, protože basketbal byl důležitější, že. V tu chvíli jsem toho ale upřímně litovala. Procházela jsem kolem opuštěného dětského hřiště, když se za mnou ozvalo: "Yare yare, Rena chan, dneska sama?" Jak já jsem nenáviděla ten její falešný tón. "Kdepak máš toho svého bodyguarda?" Aha, takže už ho stihli pasovat na bodyguarda? Páni...Kasumi, jméno oné spolužačky, začala do mě zase dloubat a nadávat mi. Její dvě následovnice mi zatarasily cestu a sápaly se po mě a po mé tašce. Dneska jsem ale neměla náladu na tyhle slepice bez mozku, co se umí jen povyšovat a ubližovat ostatním. Začala jsem se bránit, cukala jsem sebou, ale bylo mi to docela k ničemu. Furt to bylo tři na jednu. Rozhlédla jsem se kolem a uvědomila si, že kousek za tou uličkou je přece cesta k metru, tudíž cesta mezi lidi!! Na chvíli jsem povolila, z čehož měly holky evidentně radost. Schytala jsem poslední ránu do ramene, kvůli které se mi natrhlo školní sako. V okamžiku, kdy to nejméně čekaly, jsem Kasumi šlápla na nohu, šokovala tím všechny tři a rozeběhla se pryč. Zdrhala jsem tak dlouho, jak jen to šlo. Neotáčela jsem se. Bála jsem se, že kdykoli bych se zdržela ohlédnutím, byly by u mne blíž a blíž. Běžela jsem jak s větrem o závod a nakonec jsem skončila v nějakém krámku se zeleninou. Prodavačka na mě docela vyděšeně zahlížela. Lidi jí do obchůdku normálně nesprintují. Procházela jsem regály dál hlouběji do obchodu a poté se ujistila, že jsem v bezpečí.
Mezitím jsem se snažila nabrat zpátky dech a zklidnit se. Uviděla jsem svůj odraz v jedné vitrínce a docela jsem se sama sebe zděsila. Růžové tváře a rozcuchané vlasy...páni, a to jsem občasná modelka? V duchu jsem si zanadávala nad natrženým sakem a automaticky začala vymýšlet výmluvu, jak se to stalo, kdybych to doma nestihla zašít. Mohl do mě třeba někdo jen narazit, ale to jsem si taky navymýšlela už milionkrát...Kagamimu bych klidně pravdu říct mohla, ten by to určitě vzal...Kagami...boyguard...Bylo by fajn mít skutečného bodyguarda, co by se o mě staral, se kterým bych si připadala v bezpečí a když by mi bylo zase takhle na nic, zvedl by mi náladu. Mít výšku jako Kagami, děsivý výraz jako Kagami....!! Vypadni z moji hlavy, sakra! Plácla jsem se do hlavy, a když už jsem byla v tom obchodě, koupila jsem tam aspoň něco málo k jídlu a sobě na cestu něco dobrého.

Došla jsem už v pořádku domů...teda pokud budu počítat "v pořádku" i to, že celou cestu jsem byla naprosto unesená myšlenkami na Kagamiho. Vážně, mám já tohle za potřebí?! Vždycky jsem na všechno stačila sama, tak proč TEĎ bych měla začít být na někom závislá? Beztak za to může Kuroko...>.> Doma ještě nikdo nebyl. V rychlosti jsem se učesala, upravila makeup a hbitě zašila díru na saku. Pustila jsem se i do uklízení a vaření, v reprácích mi hrály mé oblíbené skladby, do kterých jsem si občas trsala nebo pobrukovala a dost často jsem se načapala, že jsem myšlenkami zase úplně jinde a u někoho jiného. "Rena nee~ Jsem doma!" Zněl energický hlas Ryouty. Vykoukla jsem jen z kuchyně v zástěře a přivítala ho. Ryouta ze sebe taky udělal člověka, mezitím jsem na stůl připravila jídlo a pak jsme se s Ryoutou mohli společně navečeřet. "Rena nee, na co myslíš? Celou večeři koukáš někam do blba a zasekáváš se...Jsi v pořádku?" podíval se na mě starostlivě Ryouta. "Eh? Jo, jsem v pohodě, jen...dneska byl ve městě hrozný chaos, tak jsem z toho asi ještě taková...no unesená...^^" usmála jsem se a dojedla svou porci. Ryouta mi pomohl uklidit nádobí a já při mytí zase lítala myšlenkami mimo náš dům. Ryouta si taky znova postěžoval, že mi to mytí dneska trvá snad trojnásobně déle a že jsem fakt divná.

Ale bratr na mé prazvláštní chování další den zapomněl. Byl pátek, den před zápasem, který rozhodoval, zda se Kaijou dostane do semifinále či ne. Navíc Takeuchi sensei zase svolal všechny po škole na schůzku. Kluci probírali různé taktiky a rozebírali schopnosti jednotlivých členů jejich zítřejší konkurence. Ti to začali brát nějak smrtelně vážně o_o Sice mě sporty baví, ale tahle "taktická" část jde většinou mimo mě. Začala jsem se rozhlížet po tělocvičně a všímala si různých detailů, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla. Došla jsem pohledem až ke dveřím, kde zrovna postával nějaký muž. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen nějaký zmatený student, ale jak se blížil víc k nám, šli na něm poznat jasné rysy třicátníka. Měl neskutečně pronikavé oči a takový přihlouplý výraz. Když došel až úplně k nám, nejistě se zaměřil na Takeuchiho. "Arara~ To není možné, Take chan, jsi to ty?" Take chan? Sensei vypadal, že toho Tsuchidu by nejraději zabil. Takže ne jen že přihlouple vypadal, on i přihlouplej je Pomyslela jsem si, mezitím co kluci zadržovali slzičky od smíchu. Takeuchi sensei si toho všiml a taky jim hned nakázal několik koleček. Kluci si z něj ale zase udělali srandu a Takeuchimu málem praskla žilka. Hodil po Tsuchidovi vražedný pohled a já si ho mohla konečně pořádně prohlédnout. Vcelku normální chlapík, ze kterého sršel elán a na rukávu měl nápis Takanami. "Rena-chan, můžeš tady Tsuchidu doprovodit k bazénu za děvčaty z Takanami? Děkuju," poprosil mě a jen co jsem se Tsuchidy ujala, Takeuchi si prokřupal prsty a šel věnovat pozornost svému týmu. Dovedla jsem Tsuchidu za vámi. Musím říct, že mě neskutečně porazilo celé vaše přivítání. Už jen to "Jakpak se mají moje mořské víly?" a váš pohled a řeči typu, co tady dělá a proč žije....nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo radši zůstat stejně šokovaně, jako jsem byla doteď. Sedla jsem si na lavičku a sledovala chvíli váš trénink. Nikomu jsem tam zřejmě nevadila a znova mě šokovalo, jak přihlouplý Tsuchida, co se předváděl, tak najednou zvážněl. Co jsem pochopila, měli jste plavat různé styly a nejlepší čtyři dívky byly vybrány do té vaší Prefektury. Sledovala jsem to vaše mini soutěžení a počkala si i na výsledky. Když Tsuchida přečetl i tvé jméno, jako reprezentantku týmu, v duchu jsem ti tleskala. Na lavičce jsem se jen usmála a vydala se zpátky za kluky.
Po tréninku ses ještě potkala se mnou a Kisem a ty jsi slíbila svou účast na zítřejším zápase, který se konal od tří hodin a mělo se rozhodnout o tom, zda Kaijou postoupí do semifinále. Ten den jsi ještě zlanařila dalších pět slečen, docela slušné publikum, to se bude klukům hrát.

A byla tu sobota. Den, kdy Kaijou hrál proti Mitou a Seirin měl hned dva zápasy v jeden den, a to proti Meijou a Hakuryou. Možná bych měla před tím vším ještě dodat jednu drobnost. V pátek po tréninku se brácha někde zdržel. Někde...jak jsem pak zjistila, byl venku s Kurokem a Kagamim a podrtili nějaké frajírky, co chtěli vyhodit nějaké studentíky z nějakého hřiště a chovali se prostě hrubě....a tak jim kluci ukázali, jak se takovej basket opravdu hraje. Nu a ti kluci jen tak náhodou patřili do Meijou týmu.
Takže jen co se týmy měly seřadit a poklonit se, frajírkům sklaplo a jen se modlili, aby hru vůbec přežili ve zdraví. Tím, jak byli celí nesví z Kagamiho a Kuroka, přenesli svoji nejistotu i na ostatní hráče svého týmu a Seirin tak Meijou podrtil 108-41. Pak měli asi hodinovou pauzu, tou dobou začali hrát Kaijou proti Mitou a zatím to vypadalo, že má Kaijou slušný náskok. Já byla samozřejmě vedle našeho kouče a sledovala s ním pozorně zápas, mezitím co tvoje slavná čtyřka a další dvě slečny jste si zabraly nějaká super místa a pozorovali naše kluky hrát. Hrát jste je vlastně viděli úplně poprvé a jen jste žasli nad jejich výkonem.
Seirin mezitím znova nastoupil proti Hakuryou. Jelikož hrál Seirin dvakrát v jeden den, byli docela pod tlakem. Navíc i Seirin před každým zápasem studuje své protivníky a zrovna Hakuryou byli jedni z těch, na které si měli dát pozor a určitě je neměli podceňovat. A tak začala hra i jim. Ze začátku to bylo dost vyrovnané. V druhé čtvrtině měli Hakuryou náskok o deset bodů, ale v poslední čtvrtině Seirin zabral a jen tak tak vyhráli 89-87. Byl to ale neskutečně vyrovnaný zápas. Hakuryou byli dobří jak v obraně, tak v útoku a Seirin byl na tom dost podobně. Každopádně co si budeme povídat, z větší části Seirin zachránil Kuroko a jeho Misdirection přihrávky, které nikdo z protivníků nechápal a ani je nedokázal zastavit.
Kaijou tou dobou taky vyhrálo nad Mitou. Všichni jsme jásali a že byla sobota, všichni konečně měli čas na nějakou tu pořádnou oslavu. Jak příhodné, že jste se dneska byly podívat. Čekaly jste na kluky venku, já už tam čekala dávno s vámi, aneb klukům do šaten ve většině případech nelezu, pokud to není urgentní. Jen co se kluci objevili, hned jste jim blahopřály k postupu a chválily celkovou hru. "Co takhle karaoke? Kousek odsud je fajn místo a mají tam ty nejlepší dango, jako jsem kdy měla!" Napadlo Kaoru a všichni souhlasili...a tak jsme se vydali do onoho nejbližšího karaoke! Mezitím jsme domluvili i to, že příští pátek budeme my diváci na vaší soutěži.

Došli jsme do obří budovy a zabrali si jednu místnost. Objednali jsme si snad tunu jídla i pití a Kaoru už držela v ruce mikrofon a jak profík listovala seznamem písniček. "Yosh~ Tak tedy začínáme bando!" Zazářila Kaoru a začala zpívat jako první. Všichni jsme byli docela šokovaní jejím hlasem. Teda skoro všichni, "Kaoru chodila do sboru, proto jí to tak jde," vysvětlila nám Yuuna. Letmo si vyměnila pohled s Moriyamou, jakoby mu říkala, že příští kolo jdou na ten slibovaný duet.
Kluci se ládovali dango knedlíčky, které doporučila Kaoru a měla pravdu! Byly opravdu výborné. Kaoru zrovna dozpívala, skóre 97% ze 100%. "Tys měla zpívat jako poslední, vážně, nasadila si vysokou laťku," ironicky zanadávala Tomoko a statečně se chopila mikrofonu jako další a tím nevědomky předběhla Yuunu. I Tomoko mile překvapila se svým výstupem. Zvolila si nějakou pomalejší skladbu, která jí hlasem seděla. Další kolo si už probojovala Yuuna a vytáhla sebou na duet i Moriyamu, který zářil naprostým štěstím a radost by mohl rozdávat. Ti si zvolili takový miloučký zamilovaný song, který jim...dalo by se říct, že slušel. Ovšem stále nikdo nebyl schopný porazit Kaoru a jejích 97 %. "Teď my, teď my!! Rena nee, dáme duet na opening ze Sailor Moonek?" Hodil po mě bratr výraz štěněte, no řekněte mu ne. "Fajn..." povzdychla jsem si. Ostatní se jen bavili a ano, jako malí jsme Sailor Moon totálně žraly. Ovšem náš pěvecký výkon byl zatím asi nejhorší. Dalo se to docela poslouchat, ale vy jste se bavili spíš tím, když Ryouta začal předvádět pózy, které hlavní protagonistky vždy dělali, když se morfovaly nebo bojovaly. Ryouta do mě šťouchl a tak jsme tam spolu morfovali a snažili se i zpívat. Byli jsme víc jak showmani než zpěváci. "Itokawachii, Kasamatsu-senpai, pojďte teď vy! No tak, je to sranda, nemusíte se stydět," zářil Kise a cpal Yukiovi mikrofon a já šla mikrofon zase předat tobě. "Jo, kor po našem výstupu se stydět určitě nemusíte," dodala jsem sarkasticky a šla si naložit misku jídla. Kasamatsu byl s nervy v háji. Byl neskutečně nervózní, navíc měl zpívat s holkou! A měl zpívat! Už jen to bylo dost potupné. Všimla sis jeho rozpačitosti a tak si mu jen dodala kuráž poplácáním po zádech a pár povzbuzujícími slovy. Zvolili jste si nějaký energický a veselý song a světe div se. Kasamatsu zpíval rozhodně lépe, než všichni ostatní očekávali. I ty jsi měla moc hezký a poslouchatelný hlas, ze všech duetů jste určitě byli nejlepší...i ten automat to na konci tak zhodnotil. Kaoru samozřejmě nikdo neporazil, ale ty ani Yukio jste se vůbec za skóre 85 % nemuseli nijak stydět. Kasamatsu pak přiznal, že má doma kytaru a že na ni občas hraje a proto mu to tak dneska možná šlo. To, že hraje na kytaru, všem vyrazilo dech. Nikdo to totiž netušil. A tak jsme se zabavili na zbytek soboty. Karaoke byl skutečně bravurní nápad. Někteří z nás ale museli už domů a pomalu se to začalo vyprazdňovat.
Když jsme zbyli už jen my sourozenci, kapitán, ty, Yuuna a Moriyama, rozhodli jsme se, že to taky zabalíme. Navíc už bylo pozdě a kluky začala přepadávat únava z dnešního zápasu. Před budovou s karaoke jsme se všichni rozloučili. Já a Ryouta jsme šli severně k nástupišti metra, co bylo poblíž, Yuuna a Moriyama měli taky společnou cestu autobusem a ty jsi zase měla společnou cestu s kapitánem.
Moriyama, když zjistil, že bydlí podobným směrem jako Yuuna a že jí může prakticky doprovodit, byl šťastný jak blecha. Zvláštní bylo, že jen co se odpojili od ostatních a byli s Yuunou sami, Moriyama se přestal předvádět a chovat se jak hlupák. Najednou byl neskutečně v pohodě, byl milý a pozorný, dokonce vyčaroval Yuuně úsměv na tváři, když prohodil pár vtípků ze života a z tréninků a sama Yuuna žasla nad Moriyamou, jaký ve skutečnosti vlastně je. To už se ale museli rozdělit, Yuuna jela dál a Moriyama musel přestupovat. Yuuna mu z autobusu jen mile zamávala a Moriyama, spokojený s dnešním zakončením večera se vydal na další bus.
Za to Kasamatsu byl furt stejně nervózní jako při karaoke. Sám s dívkou? To se mu často nepřihodilo. Navíc s dívkou, se kterou právě odzpíval karaoke a byl chválen a vyzvídán? To už hraničilo se sněním. "D-děkuju za dnešek, že jste se přišli podívat...řekl bych, že to kluky víc motivovalo, hlavně Moriyamu.." řekl a zíral někam do země, hlavně aby se nesetkal s tvým pohledem. "S tou kytarou jsi nás všechny dostal," usmála ses na něj a věnovala mu milý pohled. On se zrovna na tebe taktéž podíval a okamžitě se mu tváře zbarvili do růžova. "Jo no...nerad to vytahuju," podíval se zase někam na druhou stranu. Jak jste oba dva nekoukali na cestu, ty jsi zakopla. Naštěstí jsi stačila nějak vybalancovat pád a odřela sis jen koleno a dlaně. "Boha, jsi v pořádku?! Nebolí tě to?" Yukio překonal svou prvotní nervozitu a teď už si dával tvojí ruku kolem krku, aby tě zvedl ze země a byl ti oporou. Jednou rukou tě držel za pas a druhou zase přidržoval tu ruku, kterou jsi měla kolem jeho ramen. Ze začátku jsi trošičku kulhala, i odřenina docela bolí, ale po chvilce jsi to zase rozchodila. To už jste ale došli na zastávku tramvaje a rozloučili jste se. Každý totiž jel na jinou stranu. "Těšte se na nás v pátek, přijdeme vám fandit, tak nám taky předveďte, co ve vás je!" Zamávali jste si a ty jsi odjela jako první.
Já a Kise jsme byli utahaní jak štěňata. Za celou cestu nepadlo ani slovo, navíc Kise mi usnul na rameni. Na konečné zástavce jsem ho horko těžko probouzela, ale domů jsme došli v pořádku. Jelikož jsme byli přejedení z karaoke, jen jsme se osprchovali, převlékli do pyžam a šli spát. Ještě štěstí, že další den byla neděle a mohli jsme spát až do oběda.

Ospalou neděli vystřídalo ještě ospalejší pondělí. V neděli večer jsem se rozhodla, že se v pondělí na školu vyprdnu. Neměla jsem po tak báječném víkendu chuť kazit si ho Kasumi a dalšími holkami ze školy. Jenže tentokrát mi moje záškoláctví tak úplně neprošlo. Vzbudilo mě vyzvánění telefonu. Volal mi brácha. Jen jsem na prázdno polkla a zvedla telefon. "Renacchi! Shinpaidatta~ Nemám za tebou dojít domů? Nepotřebuješ nějaké léky? Můžu se po cestě stavit v lékárně!" Popravdě jsem vůbec nebyla připravená na nějakou sourozeneckou lásku, spíš jsem čekala nějaké vynadání, zklamání a tak, ale starost? "Iie, to je v pořádku *zakašlání*, asi jsem si zapomněla nařídit budík a furt jsem nějaká unavená, ale nic vážného to nebude *zakašlání*," párkrát jsem si zakašlala, aby se neřeklo, a na bráchu to evidentně zapůsobilo. Furt trval na tom, že koupí něco proti kašli, to jsem mu ale naštěstí rozmluvila, že doma něco máme a že jen co dovoláme, půjdu si to vzít. Mezitím se brácha dostal k Seirinu a nevědomky mě právě informoval o mé prohrané sázce. "A Kurokocchiho tým je taky v semifinále, není to paráda? Jen škoda, že hrajou taky dneska odpoledne, rád bych ten zápas viděl. Seihou má hodně dobrý tým, mou, co když to nezvládnou? Chtěl jsem si ještě jednou proti Kagamicchimu zahrát! Rena nee, jsi tam?" Nebyla jsem schopná slova. "Rena nee, nechtělo by se ti jít podívat se, jak hrajou Kurokocchi a Kagamicchi? Aw no jasně!! Natočíš pro nás video? A vyfotíš mi Kuroka?! Potřebuju novou tapetu na mobil TwT, zvládneš to? Hlavně si vezmi něco proti tomu kašli!" Po odmlce jsem mu to všechno jen odsouhlasila. Jo, jasně...skvělý nápad zajít za výhercem sázky a nechat se znemožnit....brácho QwQ ...kdybys tak věděl

To mám za to, že jsem se rozhodla pro záškoláctví. Nějaká vyšší moc mě začíná trestat! Každopádně měla jsem co dělat. Musela jsem ze sebe udělat člověka, vzala jsem si klobouk a sluneční brýle, aby mě poznalo co nejméně lidí. Stihla jsem si i nabít mobil a mohla jsem vyrazit. Byla jsem neskutečně otrávená. Teď tomu prvákovi...prvákovi!!! mám jako říkat senpai?! To se senpaiství rozlišuje už podle výšky?! Do tělocvičny jsem dorazila mezi prvními a našla jsem si tak nejlepší místo pro natáčení. Jelikož jsem tzv. internetové dítě, co má styl, vzala jsem si k mobilu i takový stativ zakoupený na ebayi, abych telefon nemusela celý zápas držet, a aby video bylo hezky stabilní a ne rozklepané. Celou dobu jsem se tvářila, že tu vlastně nejsem. Víc neviditelná jsem začala být ve chvíli, kdy měl začít zápas a hráči se dostavili na plac. Třeba tu sázku nemyslel ani vážně...nebo na ní zapomněl Pomyslela jsem si a spustila natáčení zápasu. Hráči se seřadili, poklonili, poté se rozmístili na svá místa a mohlo se začít.
Tou dobou měli na Kaijou další neoficiální přátelský zápas s jinou školou. Byla to taková lepší náhražka místo obyčejného tréninku.
No, zpátky k Seirinu a Seihou. Hra začala a Seirin, ač před zápasem studovali protivníkův styl hraní, měli ze začátku docela velké problémy. Seihou si totiž zakládaly na obraně, což byl pro Seirin ze začátku problém. Neměli moc šancí na střílení, navíc i Seihou znali své protivníky a tak si pečlivě hlídali Kagamiho, který začal být docela naštvaný. První čtvrtina a Kagami fauloval. Jeden faul, to nic neznamená, holt příště bude opatrnější že? Seihou zrovna skórovali, vedli o pár bodů navíc a když jim to chtěl Kagami vrátit, další faul. Chvíli jsem si říkala, jestli je Kagami opravdu takový nepozorný blb, nebo jestli na Seihou není něco...zvláštního. Ve druhé čtvrtině to ovšem vypadalo, že konečně pochopili ty zvláštní pohyby, co Seihou praktikovali, například jejich styl běhání. Používali jakýsi prastarý styl, který jim šetřil energii a proto nevypadali tak znaveně. Seirin sice pochopil pohyby Seihou, ale mezera ve skóre se jen zvětšovala. Kagami navíc opět faulovat a už mu hrozilo diskvalifikování. V tu chvíli jsme si ale všichni uvědomili, že ty fauly byli šikovně nahrané. Riko proto radši nechala Kagamiho i Kuroka na lavičce a zápas byl teď v rukách druháků. V poslední čtvrtině poslala do hry zpět Kuroka, který vypadal motivovaně. Kagami zůstal na střídačce. Nechtěli riskovat další faul. Ovšem Kuroko jakoby nabral novou sílu a pomohl svým spoluhráčům k dorovnání skóre. V posledních vteřinách poslal přihrávku Hyuugovi, který hodil koš za tři a tím zajistil Seirinu výhru! Na poslední vteřiny zápasu jsem jen zírala s pootevřenou pusou. Seirin porazil Seihou 73-71. Seirin se opravdu hodně zlepšil. Zápas tak skončil, Seihou evidentně uznali svou prohru a schopnosti Kuroka a přemístili se do šaten. Já si zase sbalila stativ, uložila video a šla čekat ven. Byla jsem neskutečně nervózní. No co, aspoň to budu mít za sebou. A furt je tu naděje, že na to zapomněl >:3

Nervózně jsem postávala venku a sledovala ten dav lidí, co se hrnul pryč z tělocvičny. Pak jsem je ale uslyšela. Seirinští baskeťáci byli převlečení z dresů do svých teplákových souprav a už na dálku zářili sebevědomím a radostí. "No ne, není to Kiseho malá ségra?" Zaradoval se Koganei. Za tu poznámku jsem měla chuť ho něčím praštit. "Rena-san! No neříkej, že ses na nás šla podívat? Kde máš bratra?" vrhla se mi kolem krku Riko. "Yo~ Ryouta nii má teď svůj zápas, proto nemohl přijít a hrozně ho to mrzelo, tak vyslal aspoň mě >.>" vysvětlila jsem jim naší situaci a snažila se nenavazovat moc oční kontakt, v čemž mi mimochodem dost pomáhali sluneční brýle. "Nu, to budou mít kluci radost, už se nemůžou dočkat, až si s vámi zase zahrajou," dodala jsem a stále jsem se snažila působit neviditelně...pro určité hráče. Následně jsem zjistila, že s nějakými oslavy jsou na tom dost podobně, jako jsme byli my. Hráči Seirinu se postupně rozcházeli a loučili, že mají další povinnosti.
Já se mezitím sháněla po Kurokovi. Jen co jsem ho spatřila, vytasila jsem mobil a vyfotila ho. "Kurokocchi, ty bys mohl být z fleku model, koukej," ukázala jsem mu jeho momentku, kterou jsem před chvílí pořídila."Proč mě fotíš?" "Brácha prý potřebuje změnit tapetu na mobilu...hmm, nebo tahle momentka vypadá taky dost dobře, že bych si tě taky dala na tapetu?" Zašklebila jsem se, Kuroko spíš vypadal, že je mu to jedno a najednou mi někdo sebral telefon z ruky. Docela jsem se lekla, nejdřív mi prolítla hlavou myšlenka na Kasumi a její holky, co jsou na můj mobil naprosto úchylné a snaží se mi ho sebrat už nějakou dobu. Ovšem teď jsem jen šokovaně zírala na Kagamiho, co si právě na mém telefonu vyfotil selfie. "Já ti dám Kuroka, tady máš tapetu vhodnou pro tvůj telefon," uculil se, když mi vracel mobil. "Proč by tvůj ksicht měl být vhodná tapeta pro můj mobil? A vůbec, co se mi máš co vrtat v nastavení!!" "Proč? Já ti nevím, třeba proto že jsem vlastně teď tvůj senpai? " Neee on to řekl nahlas! Jen jsem našpulila uraženě rty a nafoukla tváře. "Rena-senpai, jak to vlastně-" "Oi, Kuroko! Na čí jsi straně!" "Já ale žádnou sázku neuzavíral," "Kuroko, ještě jednou se tě zeptám...na čí jsi straně?!" mračil se Kagami a já jen v duchu brečela štěstím, že ještě někdo tu má smysl pro úctu ke starším . Chvíli se tam ještě dohadovali a pak se na mě Kuroko lítostně podíval. "Rena....chan, moc mě to mrzí," "To nevadí, chápu to QwQ" Lítostně jsme se objali, jakoby se právě stala nějaká tragédie. "Takže uznáváš prohru? To je super, ani to moc nebolelo, hm?" řekl zase škodolibě Kagami. "Jistě...uznávám svou potupnou porážku >3> Kagami..." jeho jméno jsem spíš zašeptala. "Cože? Nějak jsem neslyšel?" Tváře mi zrůžověli a já si jen odkašlala, "říkám, že uznávám svou prohru, Kagami...sen..pai >.>" Kdo by to byl řekl, že nějaký hloupý sufix mi bude dělat takové trable. Kagami se jen vítězně pousmál. "Nezajdem na burger? Nebo tu hodláte stát celý den?" Navrhl Kagami a tak i s Kurokem jsme došli do jeho oblíbeného fast foodu. Kagami si zase objednal pyramidu burgerů, a já s Kurokem jsme si dali zase shake. Po chvíli nás Kuroko opustil jako první, což byla docela podpásovka. S Kurokem jsem se cítila víc v bezpečí a klidněji. Jakmile jsme s Kagamim zůstali sami, zavládlo mezi námi na chvíli hrobové ticho. Já navíc dopila svůj shake a neměla jsem tak nic, čemu bych věnovala svojí pozornost. "Takže Kaijou jsou taky v semifinále?" "Jup, v sobotu měli zápas, Ryouta pozdravuje...jen tak mimochodem," "Hmm, rád si s tvým bratrem zase někdy zahraju >:3" zazubil se. "Co ty jinak? Všechno cajk?" Zeptal se a rozbalil předposlední burger. Teď jsem si ale nebyla jistá, zda mu mám vůbec říkat o Kasumi a dnešním záškoláctví. Na jednu stranu jsem to chtěla zatajit a ututlat jako vždycky a dál se k tomu nevracet. Na druhou stranu jsem ale měla pocit, že to ve mě exploduje, pokud se s tím někomu nesvěřím. "No...potkala jsem zase ty holky...minulý týden," ani jsem nestačila doříct svou myšlenku a Kagami se málem zadusil burgrem. "Děláš si srandu? Vážně?!" "Ale nic se vlastně nestalo! Stihla jsem jim utéct!" Snažila jsem se zachránit situaci. "A ve škole?! Nejsou to tvoje spolužačky? Tam tě nechaj žít?!" Chvíli jsem se odmlčela, "no, víš, já dneska ve škole nebyla..." "Chodíš za školu?" "Občas," zase hrobové ticho. "Učitelé o tom ví?" "Víš o tom jen ty a Kuroko. Učitelé by situaci jen zhoršili, ti s tím nic nezmůžou," "O jiné škole si nepřemýšlela?" "Ani ne, bylo by to k ničemu, Kise rodina je prostě moc profláklá, většina nás zná," "Nás? Já myslel, že jen Ryouta je slavný model," jen jsem zavrtěla hlavou, "Máme ještě starší sestru, ta se modelingem živí a nás do toho zatáhla. Ryoutu to teda baví víc jak mě, ale většinou si z focení můžeš odnést kus oblečení, což se hodí," trošku jsem se zasnila nad minulým focení, kde jsem vyfasovala letní červené šaty a dokonce i letní botky *^* "Oohoo, takže jsi taky taková modelka na poloviční úvazek?" "Svým způsobem jo," podepřela jsem si hlavu dlaní a Kagami dojedl svůj poslední burger. "A kde můžu najít tvoje fotky?" "Na facebooku nebo v různých katalozích, ale já dlouho nic nefotila, takže máš smůlu~" škodolibě jsem se uculila. Kagami si jen naštvaně odfrknul, jako bych mu právě zkazila srandu. Podívala jsem se, kolik je hodin, "hm, myslím, že už půjdu domů, brácha bude čekat," řekla jsem a tak jsme se zvedli od stolu, uklidili po sobě bordel a vydali se k metru. "Jo, málem bych zapomněl, v mobilu máš teď i moje číslo, takže kdyby se cokoliv stalo, neváhej a volej a pokud to bude v mých silách, přiběhnu tě zachránit " uculil se a šťouchl do mě loktem, přičemž jsem se zase jen začervenala a zamračila. Zase mě vyprovodil až k metru, což na jednu stranu bylo hrozně fajn. "Tak se měj a měla by ses přijít podívat na náš příští zápas, hrajeme proti Shuutoku. Nechceš se o něco ještě vsadit?" škodolibě se usmál, "ne díky, už žádné sázky...radši. A možná vás přijdu omrknout, ale být vámi, dala bych si pozor. Midorima je skutečně jiný level, ale to poznáte ^^" Kagami si jen frajersky povzdechl a jakoby ho nějakej Midorima vůbec netrápil. "Za chvíli ti to pojede, takže teda kdyby něco, volej a měj se a přestaň záškolačit," řekl a pocuchal mi vlasy, "ano mami" protočila jsem oči. "Mám dojem, že bys mi měla říkat trochu jinak," "ano...bakagami-senpai!" Uculila jsem se, ale to už přijelo metro, takže jsem mohla rychle nastoupit a ještě mu provokativně zamávat.
Doma jsem pak bráchovi ukazovala video z dnešního zápasu a přeposlala mu jednu z fotek Kuroka, kterou si skutečně dal na tapetu.

V téže týdnu se konala i vaše Prefektura, kde jste viděli své staré známé i rivaly, ale nejdůležitější asi bylo to, že jste se dostali do semifinále neboli "topky". Další soutěž vás čekala v pátek. Já u Takeuchiho zařídila klukům v pátek volno, zápasy naštěstí žádné neměli, a tak jsme se mohli dostavit na vaši soutěž. Po jednom tréninku v týdnu jsme všichni pracně vyrobili plakát s nápisem "Takanami - naše pravé mořské víly". Chvíli jsem si říkala, že až se dozvíte, že jsem to klukům práskla, když jsem pozorovala vaše přivítání s trenérem, budete mě chtít zabít...ale za tohle to stálo! V pátek nám stačilo uvolnit se z posledních dvou hodin, abychom stihli váš závod. S plakátem jsme dojeli na místo konání a zabrali si taktéž docela dobrá místa, ze kterých bylo dobře vidět na bazén. Kluci byli neskutečně natěšení, navíc holky v plavkách? Kdo by na vás rád nekoukal? Soutěžící se začali hromadit kolem bazénu a pak jsme uviděli i vás. Zdálo se ale, že jste dost zaneprázdněné nějakým domlouván a nás si zatím nevšimli. Na sobě jste měli taky takovou teplákovou soupravu, což nás všechny udivilo. "A kde mají plavky? Nebudou plavat v teplácích, že ne?!" Zděsil se Moriyama. "Baka! Viděl si, kolik je tu stupňů?! Já bych tady jen v plavkách nechtěl postávat!" rozčílil se Yukio. "Ale skutečně vypadají jako mořské víly, no ne?" řekl skoro zasněně bratr, což mě docela šokovalo. Takhle zasněného jsem ho ještě neviděla. Navíc nebyla jsem jediná. Po jeho poznámce zrudla půlka našeho osazenstva. Moriyama zase hltat pohledem Yuunu a říkal si, jak i ta teplákovka ji neskutečně sluší, já zas obdivovala kolemjdoucí kluky, kteří závodili o bazén vedle a na tobě mohli oči nechat hned dva přítomní. Yukio a Ryouta. Ani jeden z nich netušil, že mají evidentně zálusk právě tebe.

Mezitím, co vy jste bojovali v "topce", Seirin zase tvrdě makal na trénincích a řešili různé strategie proti Shuutoku. Další zápas měli právě proti nim a ten se měl konat už v neděli. Naši kluci o tom věděli, ale jelikož někteří zase měli jiné povinnosti, shodli jsme se akorát já, Ryouta, kapitán a Moriyama, že ten zápas půjdeme omrknout. Aspoň to kluky zase namotivuje. Mě napadlo, že po topce, ať už teda dopadne jakkoliv, tak i vám musím dát vědět. Třeba zrovna budeme mít zájem omrknout i naší konkurenci?

"Ty jsi měla zpívat jako poslední, nasadila jsi vysokou laťku."
"Mou, já vím, ale nemohla jsem si pomoct, už je to tak dlouho, co jsem byla na karaoke!"  
"Jo, protože se nikdo nechce ztrapnit ve stínu sólistky."
"Yada yo! Já vůbec nejsem tak dobrá!"

Na karaoke to žilo. Krom zápasů kluků a našich závodů se postupně hovor stočil snad ke všem možným tématům, to vše proloženo jídlem, pitím - nealkem, samozřejmě, a jednotlivými výstupy. Kaoru se několikrát blýskla, jedno se jí musí nechat - kdyby snad měla někdy pověsit plavky na hřebík, mohla by je bez mrknutí oka vyměnit za mikrofon. Také jsme měli šanci vidět raritu, tedy Tomoko v přátelském rozpoložení a co víc, zpívající Tomoko. No, asi se to dalo čekat - premiantka a členka studentské rady, skvělá sportovkyně a autorita, zkrátka ukázkový senpai, Tomoko uměla i vcelku hezky zpívat. "Tomoko chan, máš za tou dokonalostí schovanou i lidskou stránku?" Zašklebila se Kaoru, když naše kapitánka dozpívala. Ale kluci z Kaijou se taky nenechali zahanbit a jako první se toho statečně chopil Moriyama, co víc, po boku své princezny. "Takže přijdeš na naše závody?" Ušklíbla se Yuuna berouc do ruky mikrofon. "Po tomhle duetu? I na konec světa!" Ryouta se k tobě pobaveně naklonil, když ti dva začali zpívat. "Už je to dlouho, co jsem Moriyamu senpai viděl takhle se snažit. Ale mám takové tušení, že s touhle slečnou to ani on nebude mít lehké." Pošeptal ti, bylo svým způsobem fascinující, jak Ryouta do takových věcí viděl a zároveň dovedl být tak slepý, hlavně pokud šlo o něj.To nejlepší ale teprve mělo přijít. Možná nikdo nedokázal trumfnout Kaoru pěvecky, ale pokud šlo o herecký výkon, ty a bratr jste byli nepřekonatelní. Kluci nevěřili, když Ryouta nadšeně prosil o duet ze Sailor Moon, ale ať už si představovali cokoliv, myslím, že se nikdo nedokázal přiblížit realitě.  Já, a určitě jsem nebyla sama, si skoro utírala slzičky, jak jsem se smála, byli jste jednoduše skvělí! "Kise kun, Rena chan - úsměv!" Zavolala na vás Kaoru, když jste dozpívali, tak jste pro velký úspěch ještě nahodili poslední kouzelnou pózu a nechali se vyfotit. Pak jste ale předali štafetu možná lehce nečekanému výběru. Kisemu bylo jasné, že pokud existuje nějaká šance, že by Kasamatsu zpíval, určitě by se do toho nepustil sám a já, no, zkrátka to nějak vyplynulo ze situace. Ne, že bych se považovala za bůhví jakého zpěváka, ale dokud jsem si vystačila se svým tlumeným altem, dalo se to i poslouchat. A co se atmosféry týká, určitě bych nešla zpívat před bandu cizích lidí, ale takhle, mezi holkami z týmu a kluky z Kaijou a tebou, myslím, že jsme vaši partu už všechny více či méně braly jako přátele. Pro Yukia to ale byla téměř životní zkouška. Byl vůbec zázrak, že se dokázal odlepit ze sedačky a neupustit mikrofon. Na moment jsem ho litovala, tak kapitán je trémista... Vzala jsem si mikrofon a letmo Yukia poplácala po zádech. "Ikimashou, senpai." Usmála jsem se, jako kdybych říkala, že jsme v tom spolu, což byla taky pravda. A tak, ač se zapřením sebe sama, si se mnou nakonec věčně zamračený kapitán Kaijou zazpíval duet. Upřímně, zprvu jsme všichni nevěřili vlastním uším, když se z Yukia vyklubal opravdu slušný zpěvák a jak jsme později zjistili, tak prý i muzikant. "Suge-, senpai, to bych do tebe neřekl." Žasnul Ryouta. "Mattaku, že ses nepochlubil, kapitáne." Přidal se Moriyama. "Proč bych měl? Není čím..."   Yukio byl zaskočený náhlým zájmem svých spoluhráčů, no, ne jen jich. "Ty tedy umíš překvapit, Kasamatsu kun." Řekla uznale Kaoru a když někoho pochválí naše sboristka, to už má nějakou váhu. "To teda, skoro jsem ti to kazila." Přidala jsem se.    "Cože? N-ne, vůbec ne!" Jen jsem se usmála nad kapitánovou lehce rozrušenou, ale pohotovou reakcí. Pomalu se začalo stmívat.

Naše sobotní eskapáda nakonec skončila až za tmy, kdy jsme z naší bandy zbyli ty a Ryouta, pak Yuuna s Yoshitakou, Yukio a já. "Mou, tanoshii! Někdy to musíme zopakovat!"    Řekl nadšeně Ryouta a spokojeně se protáhnul jako kočka, která se právě rozhodla přerušit své lenošení. Musela jsi bratra trochu popohnat, aby vám neujelo jedno z posledních rozumných spojení, takže jsme se všichni tak letmo rozloučili a rozešli se každý po svém, nikdo však sám. Ryouta se ještě cestou k metru několikrát tak potutelně otočil za svými přáteli. "Ne, Renacchi, docela příhodně se to spárovalo, nezdá se ti?" Usmíval se bratr. "Myslíš Hanu a kapitána?" Zareagovala jsi, to se Ryouta ale zarazil.    "Huh... to mě vůbec nenapadlo..." Kise očividně myslel Moriyamu a naši princeznu. Nedá se říct, že bydleli zrovna ve stejné části, ale při nejmenším se Moriyama mohl s Yuunou svézt pár zastávek autobusem. Možná to bylo večerní ticho ulic, možná to, že najednou osaměli, ale náš miláček dam se zklidnil a místo překotných komplimentů a frajerských frází vsadil na přirozenost a s Yuunou se tu najednou procházel úplně normální, možná lehce nervózní kluk. Yuuna znala hodně kluků, hodně povah, takže by se dalo říct, že už ji asi nemělo co překvapit, nebo že by snad...? Zrovna se smála jedné z Moriyamových historek z tréninku, mimo jiné jí taky vylíčil poměry na Kaijou, takže třeba přišla řeč na Kiseho výsadní postavení mezi slečnami, ale i Moriyamovy útrapy, pokud jde o něžné pohlaví. Jen málokdo tomu mohl rozumět tolik jako Yuuna, Princezna Takanami moc dobře věděla, co popularita obnáší. "Jo, Kise je v tomhle ohledu něco jako král. Hm... v tom případě bych se mohl pasovat aspoň na prince..." Zamyslel se Yoshitaka s úsměvem na rtech. "To spíš na šaška." Ušklíbla se Yuuna, to akorát přijel autobus a oba nastoupili. "Víš, klidně budu za šaška, jestli to znamená, že tě můžu rozesmát." Řekl najednou Moriyama, jen tak, bez zbytečného přehrávání nebo nějakého žertovného podtónu. Yuuna k němu překvapeně zvedla oči a nakonec se zlehka usmála, nečekala to. Zbylých deset minut, než Moriyama vystoupil, si povídali o všem možném, ale v momentě, kdy mu mávala přes okno autobusu, a dlouho po něm, si přehrávala ta slova. Tak už zase... ale proč vlastně ne... Na rtech se jí nevědomky usadil spokojený úsměv.

O cosi mlčenlivější byla moje cesta s Yukiem. Nemusela jsem se ani dívat na lehce nervózní výraz ve tváři černovlasého kapitána, stačilo jen poslouchat jeho chvílemi rozechvělý hlas a věděla jsem, že je podobně nervózní, jako když měl jít zpívat. Nic jsem k tomu neřekla, nechtěla jsem si ho dobírat, ale ta jeho rozpačitost se mi zdála roztomilá. "D-děkuju za dnešek, že jste se přišly podívat... řekl bych, že to kluky víc motivovalo, hlavně Moriyamu." A bylo to zase tady, kluky, Moriyamu, je... mattaku, o sobě mi nic neprozradíš, viď? "Kdepak, přišly jsme rády. Bylo super vidět vás hrát." Zareagovala jsem a byla to pravda, vlastně jsem přemýšlela, že bychom se mohly stavit ještě na další zápasy, nevím jak holky, ale mě to bavilo a ne jen proto, že hráli naši známí. "S tou kytarou jsi nás všechny dostal." Nadhodila jsem po chvíli ticha. "J-jo? Nerad to vytahuju..." Řekl Yukio, pohled zarytý do země. "To je škoda, ráda bych tě někdy slyšela hrát." Zareagovala jsem, v ten moment možná trochu zasněná, takže jsem ani nepostřehla Yukiův rychlý a rozpačitý pohled a jeho červeně zbarvené tváře. Ani mi nedošlo, co jsem tou jedinou poznámkou způsobila. Ale dřív, než se k tomu náš zkoprnělý kapitán stačil vyjádřit, podařilo se mi něco pro mě tak typického...    Nějak jsem si nevšimla schůdku přede mnou, špatně došlápla a než jsem se nadála, byla jsem téměř na zemi. Jakžtakž jsem to na poslední chvíli zbrzdila dlaněmi a kolenem, čímž jsem si vysloužila pár nepříjemných odřenin. "Jsi v pořádku?!" Yukio se opravdu lekl a já... se opravdu styděla.    Bože, za co? Připadala jsem si jako největší nemehlo pod sluncem, no dobře, teď spíš pod světly lamp. To už mě Kasamatsu zvedal, jednu ruku kolem pasu, druhou přidržoval tu moji, kterou jsem se ho držela kolem ramen. No, aspoň už Yukio nebyl jediný v rozpacích. "Gomen... jsem nemožná..." Špitla jsem po pár krocích. "Nebolí to moc?" Navzdory vší nervozitě mě Yukio opatrně podepíral dál. Měla jsem trochu sedřené dlaně, ale hůř na tom bylo levé koleno, měla jsem kraťasy, takže pád nemělo co zjemnit. "Ne, ale do bazénu to bude paráda." Povzdychla jsem si a po těle mi přeběhl mráz, když jsem si představila, jak s těmi škrábanci lezu do chlorované vody. Ušli jsme ještě kousek, než jsem se zastavila a se mnou i Yukio. "Díky... myslím, že už to dojdu sama." Řekla jsem a v ten moment Yukio skoro vyděšeně povolil držení a pustil mě, jako kdyby se snad lekl, že je mi to nepříjemné. Vůbec ne, klidně bych v kapitánově blízkosti došla až na zastávku, ale zkrátka jsem si připadala hloupě, když mě musel podepírat jako invalidu a i když to bolelo, zas takové zranění to nebylo. Na zastávce nebyla ani noha a po tom mém kouzelném pádu docela vázla konverzace, takže jsem možná i byla ráda, že mi brzo jel spoj. Když už se autobus objevil v zatáčce, slyšela jsem, jak se Yukio zhluboka nadechl, jako kdyby si mimo vzduchu dodal i kuráže. "Těšte se na nás v pátek, přijdeme vám fandit, tak nám taky předveďte, co ve vás je!" Teď už to byl zase ten neoblomný a pro hru zapálený kapitán. Usmála jsem se. "S ničím jiným ani nepočítejte, dewa... mata ne."  

Neděle utekla jako voda, někteří blaženě vyspávali, ale byli tady i takoví, kteří z mnoha různých důvodů nemohli dospat. To byl zrovna případ kapitána Kaijou, který dopoledne strávil venku sólovým tréninkem. Netrvalo to dlouho a bylo to tady - vytoužené semifinále jak pro Seirin, tak pro Kaijou. A když byla řeč o vyspávání, ty jsi v něm pokračovala i v pondělí na úkor školy, tedy aspoň do té chvíle, než tě vzbudil vyděšený telefonát tvého bratra. Raději jsi mu všechno odkývala, léky počínaje, zápasem Seirinu konče. Sotva jsi zavěsila, musela sis dopřát chvilku na uklidnění, vážně se vrhneš do jámy lvové, vstříc Kagamiho drzému šklebu? Ale už jsi to Ryoutovi slíbila a přece se před Kagamim nebudeš schovávat do konce života, ne? Nakonec ses odhodlala a kupodivu ses během zápasu i vcelku oprostila od veškerých obav a nervozity. Všechno se to ale vrátilo během té chvilky, co jsi po zápase čekala na Seirin a navzdory přívětivosti Riko a ostatních hráčů, jakmile si tě Kagami všimnul, opět tě odzbrojil tou svojí drzostí. Jako kdyby nestačilo, že si přivlastnil tvůj titul senpaie, on do toho ještě vtáhnul Kuroka! Co bude dál? Přestanou ti postupně všichni říkat senpai? Bude z tebe nadosmrti jen Rena chan, Kiseho MALÁ ségra... "Takže uznáváš prohru? To je super, ani to moc nebolelo, hm?" No, jeho určitě ne. "Jistě...uznávám svou potupnou porážku >3> Kagami..." Nemohla ses donutit to vyslovit, ta potupa! "Říkám, že uznávám svou prohru, Kagami...sen..pai >.>" A bylo to venku, řekla jsi to...    Kagami si to náramně užíval, ale aniž bys to postřehla, ta tvoje odpověď ho dostala. "Kagami senpai" řečeno lehce pokořeným, přesto však vzpurným tónem trucující blondýnky, zatraceně, je tak roztomilá... Sotva se ale tvůj novopečený senpai přistihl u téhle myšlenky, otočil se na moment a zbavil se i horka, jaké se mu dralo do tváří. Pak už se svým typickým sebevědomím a drzostí vtipkoval jako obvykle. Nakonec jsi zbytek dne strávila s Kurokem a svým novým senpaiem a sama ses až divila, jak ti tihle dva dokáží zvednout náladu. Ráno by tě ani nenapadlo uvažovat o tom, že bys třeba v úterý zase šla do školy, že bys snad tenhle týden ještě vlezla mezi ty otravné a falešné lidi a teď? Měla jsi pocit, že bys mohla cokoliv, s kluky ses jednoduše cítila v bezpečí a i když se Kuroko pak vypařil a s Kagamim ses rozloučila u metra, ta dobrá nálada a jakési podivné odhodlání tě neopustily ani potom.

Domů jsi dorazila v pořádku a k bratrově radosti i s videem ze zápasu a fotkami Kuroka. "Renacchi, na tebe je zkrátka spoleh!" Usmíval se Ryouta a společně jste se chvíli culili nad fotkami, které jsi pořídila. Spokojená se svým výkonem sis nakonec dopřála sprchu, ta tě probrala natolik, že ses ještě rozhodla pustit do záznamu zápasu, abys vše měla připravené pro Takeuchiho na zítřejší týmovou poradu. Ale zatímco jsi byla v koupelně, drobná jiskřička zažehla oheň. Ryouta opět nemohl najít svůj mobil a jak tak hledal, dostal se mu do ruky ten tvůj. "A-a, chotto, ten je ségry..." Jak ho ale pokládal zpátky, omylem bočním tlačítkem spustil displej a nestačil se divit.    Nani sore?! Proč má Rena nee na tapetě jeho?! Stál tam a nevěřil při pohledu na Kagamiho selfie, kterou sis, ani nevíš proč, nechala jako tapetu. Ryouta by asi neřekl ani slovo, kdybys tam měla Kuroka nebo snad nějakého slavného sportovce, ale Kagamiho?    Doushi yo? Měl bych se na to Reny zeptat? Mou, seřve mě, že jsem jí sahal na mobil... Ale to byla náhoda! Mou, Renacchi a Kagamicchi... vždyť se ani tolik neznají, ne? Ne...? Ozvalo se cvaknutí dveří a Ryouta tvůj mobil málem upustil, okamžitě ho položil na místo a utekl do svého pokoje, aby s tebou v aktuálním rozpoložení nemusel mluvit. Naštěstí pro vás oba, zbytek týdne byl natolik hektický, že nebyl čas řešit podezřelou tapetu na mobilu. Kluci měli sice finálový zápas skupiny až v sobotu ráno, ale samozřejmě se do té doby nemohli flákat, takže Takeuchi tréninky prokládal čistě taktickými sezeními a taky dával pozor, aby to kluci snad před zápasem s tréninkem nepřehnali. Nicméně, zdálo se ti, že se na tebe občas Ryouta tak zvláštně dívá, neuměla jsi to popsat, ale bylo to divné. Nakonec sis to vysvětlila nervozitou před blížícím se finále a nechala jsi to plavat, ale jen Kise věděl, v čem ten jeho zkoumavý pohled vězí... My se taky měly proč ohánět. Kvalifikace proběhla ukázkově, ale byl to jen první krůček. Víte, co krom přítomnosti našeho věčně nepřítomného trenéra znamená, že jde do tuhého? Když Tsuchida přijde na trénink v plavkách. Od úterý do čtvrtka s námi trávil hodiny a hodiny u bazénu, řešil s námi technické věci, stretching, ale i volné rozplavání a hlídal nás se vším všudy - jestli se zbytečně nepřepínáme, jestli máme dostatek spánku a taky co jíme a pijeme, jeden by nás možná i politoval. Ale něco se Tsuchidovi musí nechat, i když na to obvykle nevypadá, ví, co dělá a taky má za sebou několik let úspěšné sportovní kariéry, dva roky plaval i v zahraničí, takže tohle modrooké trdlo se skutečně vyzná.

Tik-tak-tik-tak... Myslela jsem, že ty hodiny rozbiju. Neklidně jsem se převalovala v posteli, zatímco hodiny na skřínce pod knihovnou neúnavně tikaly. V tichém potemnělém pokoji mi ten zvuk trhal uši a když se mi zase podařilo usnout, jako naschvál o chvíli později zvonil budík.    "Nah, ještě ne!" Ten pátek jsme musely na první tři hodiny do školy, odkud jsme se pak s velkou slávou a trenérem v čele vydaly do nepřátelských vod, na Aomori. Pořadatelé kvalifikačních kol mezi sebou losovali o konání semifinále a finále a Topku nakonec získala Aomori, zatímco finále mělo být v prostorách Oozu. Ale to bylo ještě daleko, kdo ví, jak moc. Náš tým dorazil akorát, abychom se mohly podívat na druhou část chlapecké Osmičky, kluci totiž začínali o dobrou hodinu dřív. Tsuchida šel zařídit nějaké organizační věci a my se zatím usadily na tribuně. Na obrazovkách zrovna promítaly výsledky kratších disciplín. "Páni, vidíte to taky? Kaijou!" Všimla si Kaoru známého jména. A skutečně, Shiratoriho banda se pohybovala kolem šestého místa, s výjimkou stovky motýlka, tam byli čtvrtí. "To se mi snad zdá, tak ten drzý pankáč se dostal do Topky?" Zasmála se Yuuna, vlastně žádná z nás nechtěla uvěřit, ale o chvíli později jsme si kluků z Kaijou všimly u bazénu. Všechny týmy se začaly řadit k druhé části závodů. Jako první za ohlušujícího halekání domácích fanoušků přišli kluci z Aomori. Je fakt, že rok co rok postupovali, ale nikdy se nedostali výš než na čtvrté místo, dívčí tým na tom byl o dost líp. To ale nebránilo jejich fanouškům v bouřlivé podpoře. Dále Kandachi a Saratami, kvalitní plavecké týmy, které skoro vždy prošly až do finále a snad pokaždé spolu bojovaly o bronzovou pozici. Možným překvapením byli kluci z Mitou, jak už se Tomoko dřív zmínila, byli spíš na dálkové plavání, tady se zatím jen otrkávali. Těžké období prožíval další z postupujících a to Chousha se zástupci v dívčí i chlapecké části, dříve to bývala solidní konkurence, ale co odešli krátce po sobě oba trenéři, šlo to s oběma týmy z kopce. V neposlední řadě pak nováček Toida a překvapivě Kaijou. No a samozřejmě největší favorit a suverén chlapecké skupiny - Oozu. Pořadí disciplín bylo opět náhodně pozměněno a druhá půlka začínala dvoustovkou znakem. Abych byla upřímná, pěkná podívaná to byla ještě před začátkem závodu, kdy pánové shodili nepotřebné svršky a začali se protahovat. "Možná jsme si měly sednout blíž k bazénu." Ušklíbla se Kaoru při pohledu na některé holky, no co, proč zapírat?  

Znak, pak motýlek, prsa a závěr jako obvykle volně, vše jako u holek, jen kluci místo osmistovky volně plavali patnáctistovku. Víceméně jsme poznávaly kluky z Kaijou nebo si aspoň spojovaly jména, ale Shiratoriho si nešlo splést. Teď, když jsme měly patřičný výhled, se zdál zevnějšek toho drzouna docela překvapivý. Shiratori nebyl zrovna nejvyšší v porovnání se zbytkem kluků a byl až překvapivě hubený. Jeden by čekal od sportovců, že budou mít vypracované svalstvo na každém kousku těla, kor plavci, ale Shiratori rozhodně žádná vazba nebyl. Oproti jiným klukům byl docela drobný, ale přesto bylo vidět, že má ze všech tréninků pevnou a vypracovanou postavu. Hádám, že ten, kdo by ho považoval za drobného a neškodného hošana, by na to šeredně doplatil. Poslední start, poslední startovní výstřel a patnáctistovka začala. "Delší disciplíny vždycky byly dominantou Oozu." Poznamenala Tomoko. "Poslední roky jsou všechny disciplíny dominantou Oozu." Ušklíbla se Yuuna, zdálo se, že i tenhle souboj má už předem daného vítěze. "Je to jen můj dojem, nebo ten kluk z Oozu zpomaluje?" Nadhodila v polovině závodu Kaoru. "Spíš bych řekla, že ti za ním se dotahují, to je Toida a... Kaijou? Shiratori je vážně vepředu?" Zareagovala jsem, všechny jsme se zaměřily na jednotlivé dráhy a opravdu, favoritovi se na záda nalepili dva nováčci. Kolo od kola bylo vidět, že už toho závodníci začínají mít dost a zatímco některým docházela šťáva, jiní se rozhodli využít poslední zbytky k finishi. To první byl případ Toidy, jejich závodník plaval úctyhodným tempem, jaké ale na patnáctistovce neměl šanci udržet. Zdálo se, že Oozu přece jen opanuje i tuto disciplínu, ale nikdo nepočítal s finishem, jaký předvedl Shiratori. Těžko uvěřit, kde se v něm ještě vzalo tolik sil, možná adrenalin? Kousek po kousku dotahoval svého soupeře a v závěru ho vzal skoro o celou délku! Halou to zašumělo, načež se objevily na obrazovkách výsledky - Kaijou první, Oozu druhé místo a třetí nakonec Saratami. Byl čas začít se zvedat, kluci už se předvedli, teď byla řada na nás. Cestou do šatny jsme ještě postřehly finálovou čtyřku pánské části - Oozu, Kandachi, Saratami, Aomori. Shiratoriho banda po součtu skončila na pátém místě.

Sešly jsme dolů do šaten, tribuny se postupně zaplňovaly diváky a stejně tak se zaplňoval i prostor šaten a bazénu dalšími týmy. Navzájem se míjely barvy různých škol, vypadalo to jako dopravní špička v plaveckém provedení. Tsuchida tentokrát spořádaně čekal před šatnou opět ve svých vypasovaných černých kalhotách, bílé košili se stříbrnými proužky, jejíž rukávy si už stačil úspěšně vyhrnout nad lokty, což dělal pokaždé, když byl nervózní. Nahodit plavky, obléct si zase mikinu a kalhoty a vyčkávat. S blížícím se startem rostlo napětí. "Tak... dostat se do Topky je úspěch, o tom není pochyb, ale Takanami míří výš a taky se tam dostaneme. Zasloužily jste si tohle místo, víte to vy i já, tak jen zbývá dokázat to těm lidem venku." Tsuchida se spěšně podíval na hodinky. "Arara, měli bychom si pohnout..." Zase tolik času do zahájení nezbývalo.Tou dobou už jsi v hledišti seděla i ty a celá banda baskeťáků, co víc - ty, banda baskeťáků a dechberoucí transparent s rozkošnou citací našeho trenéra. Tušila jsi, že by se ti to mohlo vymstít, ale Tsuchidova formulace tě uchvátila natolik, že ses rozhodla to risknout a sotva ses o tom při jednom tréninku zmínila klukům, mořské víly se staly oficiální záležitostí. Komentátoři se chopili slova, bylo načase zahájit semifinále dívčí části a představit jednotlivé týmy. Domácí šly opět první, překvapivě, za nimi pak již zmíněná Chousha, kluci skončili osmí, tak třeba se holkám bude dařit víc. Zastoupení v obou blocích měla i Kandachi, i když bylo známo, že chlapecký tým byl na tom o dost líp. Dále Tenma, ta měla skvělé technické provedení, dívat se na jejich plavkyně bylo skutečně úžasné co do stylu, ale výkon bohužel pokulhával. Trochu špatná pověst pak provázela dalšího semifinalistu, Furuike, kde se dobře vědělo o protekčních postech v týmu. Nechyběl ani kouzelný tým Tsugiki, hotový šťastlivec. Bylo to až neuvěřitelné, ale holky z Tsugiki se pravidelně a až zázračně dostávaly na poslední chvíli do vyšších kol soutěží, buď to byly setiny, nebo jako lucky loser těsně pod čarou a letos jim to zase vyšlo. Těžkým soupeřem vždy býval i tým Juurakuji proslulý svými zničujícími finishy, ale jak se říká, kdo to nezažije na vlastní kůži, neuvěří. A nakonec my, tečka za Top osmičkou. Všechny týmy se po úvodu připravovaly na svých stanovištích. Neměly jsme moc času zkoumat obecenstvo, takže jsme o vás zatím nevěděly, zato vaše parta měla ideální výhled a ty jsi jako bonus pozorovala klučičí týmy, které se buď šly taky posadit na tribuny, nebo akorát odcházely. A někteří kluci ani nemuseli mít jen plavky, aby vynikla jejich postava - ten skrytý stalker v tobě plesal.   Kluci byli docela nedočkaví, asi by nejraději místo zahájení promenádu v plavkách, ale všeho do času. A mimo to, některým stačilo jen málo, aby se dokázali trochu zasnít.

O snění ale nemohla být řeč na našem stanovišti. "Říkám to nerad, ale změnili pořadí disciplín." Vydechl Tsuchida, když doběhl k nám s jakousi složkou v ruce. "Nani? Ten rozpis ze šatny neplatí?" Tsuchida omluvně pokrčil rameny. "Nevím, kdo co zanedbal, ale nedali nám ten aktuální. Každopádně... kratší disciplíny jsou první, ale jde to od motýlka přes znak, prsa, končí se volným." Takže Tomoko nebude zahajovat? Vždycky začínala kapitánka, vždycky to byla ona, kdo se musel a kdo se hlavně uměl vypořádat s tímhle nelibým postem. Možná lehce vyděšeně jsme se všechny podívaly na Yuunu. "Yuuna chan, zvládneš to?" Tsuchida na ni upřel svoje hluboké modré oči.    "Mattaku, tímhle civěním mi vážně nepomáháte! Jasně, že to zvládnu!" Zašklebila se, ale soudě dle jejího rytmu dýchání nebyla tak v pohodě, jak se snažila působit. "Neber to jako start, prostě si plaveš svoje, jako vždycky, o nic jiného nejde." Řekla Yuuně Tomoko, ruku na jejím rameni, princezna si jen povzdychla. "Wakatta yo..." Jestli si kluci stěžovali, že kolem nepobíháme v plavkách, tak teď bylo jejich čekání odměněno. Moriyama nemohl spustit oči z Yuuny, když si s přirozenou elegancí rozepínala bundičku, která vzápětí i s kalhotami skončila bokem na týmovém stanovišti. Zautomatizovanými pohyby si upravila drdol tak, aby ho co nejlépe dostala pod plaveckou čepici, už jen brýle a první osmička stála na blocích. Tohle je dost nepříjemná pozice, Tomoko, nechápu, že ses z toho ještě nezbláznila... Pomyslela si Yuuna, když se čekání na startovní výstřel zdálo být nekonečné. Jediný okamžik a všech osm závodnic bylo ve vodě, stovka zahrnovala jen dva bazény, nebyl čas na velké taktizování. Kluci možná prožívali stejný údiv jako my na jejich zápase. Začátek byl nečekaně rychlý, než se zorientovali, už se finishovalo a konec, závodnice se vydýchávaly pod svými bloky oči upřené na obrazovku se skórem. "Pro boha, ona to zvládla!" Vydechla Tomoko s úlevou. "No to ne... tak teď jsme asi šláply modrému lvu na ocas." Zazubila se Kaoru a opravdu, hned první závod a remíza. Yuuna a "sympatická" kapitánka Aomori měly naprosto identický čas, takže se o prvenství musely rozdělit. Hned za nimi skončily Juurakuji a Furuike. "Zajímalo by mě, jak se teď asi Aiko tváří." A tvářila se hodně kysele, když její ostrý pohled přešel od výsledků k Yuuně, která se jen blaženě usmívala. "Snažíš se mě kopírovat, Aiko?" Zašklebila se Yuuna na soupeřku v sousední dráze. "Nebuď směšná, tohle je jen začátek, princezno." "To si teda piš." Kluci žasli, Yuuna se postarala o skvělé entrée. "A já si myslel, že už mě nemůžeš víc uchvátit..." Řekl Moriyama spíš sám sobě a dík hlasitému fandění ho stejně slyšeli jen nejbližší sousedé. Další byl na řadě znak, takže Kaoru. Sotva se připravila, už se vracela Yuuna. Jen si cestou plácly, symbolicky si předaly štafetu a tentokrát se šla bít naše sboristka. Všechny závodnice už byly připravené ve vodě a- start! Jak už jsem říkala, stovka ubíhala rychle a u znaku se nám za tu remízu domácí pomstily. Aomori první, Kaoru sice těsně, ale druhá a za ní hned Tsugiki. Konečně přišla na řadu naše kapitánka a jednoduše řečeno - Tomoko byla třída. Odplavala to, jako kdyby snad na tréninku školila nějaké prváky, suverénně první, v závěsu pak Aomori a Juurakuji. Poslední z kratších disciplín - čtyřstovka volně. "Hana chan, žádný strach, ony jsou z tebe taky nervózní a pokud ne, jejich chyba, tím snáz jim vytřeš zrak." Uklidňoval mě Tsuchida, upřímně, nemyslela jsem si, že by se v mojí osmičce našla nervóznější slečna. Svižně jsem se připravila na start, poslední úpravy brýlí a vyčkat na bloku. Přísahala bych, že jsem slyšela vlastní tlukot srdce. Startovní výstřel! Měla jsem pocit, že tělo zaostává za mozkem, který už o chvíli zpátky začal křičet "Plav!" Při každé obrátce jsem koutkem oka zahlédla své soupeřky a zkreslenou vzdálenost mezi námi a to byla ta chyba. V hlavě mi to začalo šrotovat, zoufale jsem přemítala jak, kdy a co udělat a závodnice přede mnou se mi přitom vzdalovaly. Už bez ponětí o stavu závodu jsem zabrala ze všech sil a konečně skončila u svého bloku. Neschopná zklidnit své dýchání jsem si stáhla brýle kolem krku a snažila se zaostřit na výsledky. První... Aomori, druhé místo... Juurakuji a Takanami třetí - zatraceně! Zlostně jsem si zaryla nehty do dlaní. Třetí místo by nebylo tak špatné, pokud byste ovšem nereprezentovali favorita.

Vylezla jsem z bazénu a s hlubokým povzdechnutím zamířila ke svému týmu. Hádám, že i z tribuny bylo patrné mé zklamání. "Minna... gomen..." Dostala jsem ze sebe, ale Kaoru mě jen poplácala po zádech, div, že mi nevyrazila dech. "Nedělej z toho drama, pořád jsme ve vedoucí trojce." Uklidnila mě. "Na Aomori ztrácíme jedno vítězství, to není konec." Přidala se Yuuna. "Můžeme to dohnat na delších disciplínách." Uzavřela to Tomoko, ale nic z toho nedokázalo udolat tu hořkost, jakou jsem cítila. "Zatraceně, zaspala jsem finish! Kdybych měla lepší taktiku-" Zastavily mě dvě obří ruce na mých ramenech, v ten moment jsem si vůči trenérovi připadala jako hadrová panenka. "Maa maa, příliš mnoho slov a ještě více myšlenek. Pojď se obléct, pak ti něco řeknu." Poslechla jsem, nějak jsem nevěděla, co měl Tsuchida za lubem, ale věřila jsem mu. Zatímco holky odpočívaly v šatně, Tsuchida se šel se mnou projít. "Takže už to chápeš?" "Ee... demo-" To mě zase utnul, ukazováček položený na špičce mého nosu. "A-a, žádné ale není, nemusíš si to vždycky dělat těžší, Hana chan~ Tak, utíkej za holkami do šatny, já si ještě musím něco vyřídit." Poněkud zmatená, ale o dost klidnější jsem se opravdu vrátila a co se trenéra týká, ten měl skutečně neodkladnou záležitost... Proběhl přes půl sportovní haly Aomori, kličkoval mezi lidmi jako kdyby to snad byla nějaká překážková dráha, až vyběhl schody k jednomu sektoru tribun a našel, co hledal.    "Ha! Ne, kimitachi! Ano, vy z Kaijou!" Trochu jste se lekli, když na vás najednou zavolal ten uřícený muž a s očima široko otevřenýma doběhl až k vám. "Vy jste ten tým, který má Take chan na starost, že jo? Mou, podpora z jiné školy, to je tak krásný sportovní moment!"   Nikdo z vás zprvu nechápal, co vlastně Tsuchida chce. "Já... viděl jsem... ten transparent!"    Aha, tak to už mnohé vysvětlovalo, koneckonců, byla to jeho slova. "Jsem dojatý, vážně! Tohle chce zvěčnit pro další generace!" A myslel to vážně, vzápětí už vás totiž formoval do ideální skupinové pózy s transparentem, ten drželi Kise a Moriyama, zbytek Tsuchida umně rozmístil kolem a jakmile nějakému náhodnému divákovi s instrukcemi podal svůj foťák, sám skoro ze skluzu skončil uprostřed té scenérie na kolenou, v mírném záklonu, ruce pokrčené v loktech a na obou "peace symbol", který jen korespondoval s jeho obrovskýma zářícíma očima. Zkrátka a dobře - epická fotka. "Hontou ni arigatou na~ Až moje holky postoupí do finále, určitě si musíme udělat ještě jednu vítěznou-semifinálovou!"    A se stejným nadšením jako přišel, tak i odešel.    "Moje holky...?" Jestli něco Tsuchida uměl, tak vyvést lidi z míry. "Pro boha, co je zač, ten jejich trenér?" Dobrá otázka, občas se na to taky ptáme.

Tak či onak, pauza vzala za své a byla tady druhá půlka dívčí Topky - delší disciplíny, tedy tři dvoustovky a jedna osmistovka. Ačkoliv v týmu panovala lehká nervozita, všichni jsme ji zatím úspěšně skrývali za pobavené úsměvy a rýpavé poznámky. Pořadí disciplín se nezměnilo, takže opět zahajovala Yuuna. Nádech, výdech a poslední nevraživý pohled Aiko - start! Dvoustovka byly čtyři bazény, takže to chtělo víc, než jen bezhlavě plavat a toho si přední závodnice byly vědomy. Jenže kdo to přetaktizuje, spláče nad výdělkem. Yuuna si pro nástup v posledním kole zvolila ideální moment. "Ještě kousek... má ji... jo! Je tam!" A skutečně - Yuuna první, Aiko, teď už vcelku naštvaná, za ní a třetí tentokrát Tsugiki. Yuunu prostupoval pocit zadostiučinění, tohle byla solidní odplata za loňskou porážku. "Kdepak ses tam zapomněla, Aiko?" Rýpla si ještě cestou z bazénu, ale odpovědí jí bylo jen podrážděné syknutí. "Nechtěla bys zahajovat na stálo? Být první na startu ti očividně svědčí." Ušklíbla se Tomoko. "Kdepak, tohle privilegium ti ráda přenechám." Zasmála se Yuuna. Znak a Kaoru společně s ostatními závodnicemi už byla připravená ve vodě. Oproti stovce kupodivu přidala na tempu a stáhla i trochu ze svých klasických tréninkových časů, ale slečna, která závodila za Aomori, byla v téhle disciplíně až moc jistá. Aomori první, Kaoru opět druhá a třetí místo zůstalo Tsugiki. "Nah, gomen, vždycky mě dostane v obrátkách."    Povzdychla si Kaoru sahajíc pro ručník. "Pro boha, za co se omlouváš? Byla jsi skvělá."    Zašklebila se Yuuna. "Skvělá není druhá! Mou, kuyashii!"    Ano, jsme banda perfekcionistů a ten největší se právě postavil na blok. Kapitánka nepřipouštěla změnu výsledků, s téměř identickým náskokem za sebou opět nechala ostatní týmy. Díváte se na svůj tým, jak se holky snaží a pokaždé vybojují úctyhodnou pozici, díváte se a připadá vám to tak přirozené, ale já věděla, že to má všechno, jen ne hladký průběh. S aktuálním stavem měly holky z Aomori stále ještě náskok jednoho vítězství a Juurakuji v těsném závěsu za námi se nebezpečně dotahovaly. "Je to tvoje, Hano." Kapitánka mi letmým poklepáním na rameno předala štafetu. "Nezapomeň, nejde o soupeře, jen o tebe. Je to tvůj závod, nehledě na srovnání s jinými, budeš plavat jen tak dobře, jak budeš chtít." Řekl mi ještě trenér polohlasně, jen jsem přikývla a odešla ke svému bloku. Napětí by se dalo krájet. "Musí být nejhůř druhá..." Pronesla do toho oparu nervozity Tomoko, když už jsem byla pryč z dosahu jejich hlasů. "Jestli na tom bude hůř, možná nás stáhne i Juurakuji." Přiznala Yuuna nelibou pravdu. "Jen klid, myslím, že si z prvního kola něco vzala."    Tsuchida to řekl tak záhadně, jako kdyby věděl víc než holky. Nepotřebovala jsem to slyšet od svého týmu, sama jsem věděla, že můžu docela snadno utopit naše pořadí, ale stejně tak jej i pozvednout. Voda se mi najednou zdála studenější a každé tempo, kterým jsem prorazila modravou hladinu, intenzivnější. Jak mi Tsuchida poradil, nezajímala jsem se o své soupeřky, viděla jsem je při každé obrátce a víc je nepozorovala. Osmistovka, to bylo šestnáct bazénů, osm obrátek, spousta prostoru pro rozvržení sil, ale i pro chyby.  "Je kolem třetího místa..." Komentovala to nervózně Kaoru. "To je dobře, plave volně, ještě zbývá pět kol." Přidala se Tomoko. "A nebo už jí dochází síly..." Obávala se Yuuna. Obrátku za obrátkou se stupňoval tlak v mojí hlavě, duté hučení, které v jednom momentě utichlo - TEĎ! Věděla jsem, že krom Aomori budu mít co dělat i s Juurakuji a tím zatraceným finishem, díky kterému mě dostala na čtyřstovce. Nevýhodou těhdle slečen ale byl fakt, že nepočítaly s tím, že by jejich techniku mohl někdo využít proti nim. Po všechna kola jsem se snažila neztratit z dosahu obě soupeřky a zároveň si zachovat co nejvíce energie pro finish. Svým způsobem mě k tomu přivedl Tsuchida a pak i Kaoru, obrátky, to bylo to kouzlo. Aomori i Juurakuji už plavaly poslední kolo, já se do něj dostala až později, ale s o to větší vervou. V poslední obrátce jsem se co nejvíce schoulila a dala do odrazu tu pečlivě ušetřenou energii. Posunula jsem se o kus vpřed a téměř hladce přešla do zběsilého finishe. Tempo za tempem, s každým záběrem jsem byla blíž, až jsem nechala za sebou reprezentantku Juurakuji a v divoce odskakujících kapkách vody se pak ztratil cílový duel s Aomori. Chvíle ticha, ještě bez dechu jsem si skoro strhla brýle a tápala po výsledcích. Bylo to tam - Takanami první!    "Pane bože! Je tam! Je první!" Na našem stanovišti bylo živo. "První, co první, stáhla si osobák." Smál se Tsuchida s tabulkou v ruce. "Yatta!"    Spokojeně jsem uhodila pěstí do hladiny ve vítězném gestu a ignorujíc zklamané či naštvané soupeřky, s brýlemi kolem krku a teď už čepicí v ruce jsem se vydala vstříc svému týmu. Nestačila jsem ani dojít k našemu stanovišti, když se ke mně všechny sesypaly. "Hana chan!" Vzápětí s náručí dokořán a teď už bez papírů přiběhl i Tsuchida. "Čas na vítězné objetí!"    "Mou, sensei, budete celý mokrý!" "Tak ať!" V tu chvíli možná někteří kluci záviděli, když jsme se na Tsuchidu všechny nalepily nehledě na vlhké plavky, které mu obtiskly hned několik mokrých flíčků na jeho košili i kalhoty. O chvíli později, když opadly první bouřlivé reakce, rozhodčí vyhlásili finalisty Prefektury v následujícím pořadí - Takanami, Aomori, Juurakuji, Tsugiki. Semifinále bylo naše, co víc, natřely jsme to Aomori na domácí půdě a nevím jak vám, ale mně se zdálo, že jsme svůj slib ohledně show splnily.  

Kaijou mělo za sebou už několik zápasů a vy jste se probojovali do Topky. Týden jsme zakončili úžasnými výstupy na karaoke a další týden utekl jak voda. V pondělí jsem si zahrála na špeha a natočila klukům video, Kisemu jsem zařídila Kurokovu fotku a musela potupně přiznat svoji porážku v sázce >.> Ještě to pondělí se brácha začal chovat divně. Zdálo se mi, že se mnou vůbec nechtěl mluvit, když to šlo, tak se mi vyhýbal a nebo na mě tak divně...zkoumavě zahlížel...vůbec jsem nechápala, o co mu zase šlo. Celý týden jsem vzorně navštěvovala školu, dopsala si ještě milion dalších testů a ignorovala chabé pokusy o něco, co mělo být asi šikanování. Ovšem k mému překvapení jsem zjistila, že na škole nemám jen šikanátory a hejtry, ale i rádoby fanoušky
Stalo se to ve středu. Šla jsem si koupit do bufetu horkou čokoládu a když jsem chtěla odejít, vrazila do mě nějaká slečna a čokoláda skončila na mé košili a sukni. "Ježišmarja! Omlouvám se!! Hrozně moc se omlouvám! T-tady, kapesník!" zašramotila v kapse a podala mi papírový kapesník. No, zachránit to už nešlo a já nad tím jen mávla rukou. "Stane se, neměj z toho hlavu," řekla jsem na tu spoušť a jakmile jsem zvedla hlavu a dala si pramen vlasů za mé propíchané ucho, slečně se rozzářili oči a nadšením vypískla. Zakryla si pusu dlaněmi a zírala na mě jak na božský zázrak. Jen jsem se nejistě rozhlédla kolem sebe, zda opravdu fangirlí právě nade mnou. "T-ty jsi Rena, Kise Rena, že? " zeptala se a furt měla dlaně u pusy. Jen jsem nejistě přikývla hlavou na souhlas. Slečna si nadšeně zadupala nožkami a úsměv se jí ještě zvětšil. "Já...sleduju tě na facebooku a sleduju i všechny fotografy, i tvojí ségru, i tvého bráchu...a hlavně ty fotografy, kteří s tebou kdy pracovali a pracují...a prostě...jsi úžasná, jsi prostě dokonalá!!" Pištěla tam dál a já nestačila pomalu ani dýchat. Pak čapla evidentně svojí kolemjdoucí kamarádku a musela jí sdělit, že to jsem já, ta Rena. I její spolužačce se rozzářili oči a vydechla jen "Páni, Rena-san je v reálu snad hezčí než na fotkách *.*" a tak jsem se seznámila s Arisu a Tarou. Asi moje největší fanynky. Škola najednou nebyla tak špatná. Občas na mě holky počkaly, aby mě aspoň kousek vyprovodily domů, neustále se na něco vyptávaly ohledně focení a i když jsem jim milionkrát říkala, že nejsem žádná oficiální nebo profesionální modelka, jako moje sestra například, nenechaly si nic rozmluvit a pro ně jsem prostě byla bohyně no.1.

S nimi týden uplynul o něco pohodověji a v pátek nás, a hlavně vás, čekal velký den. Byla tu Topka, závod mezi plaveckými týmy, kde jste měřili své plavecké schopnosti a bojovalo se o to, kdo postoupí do semifinále. S kluky jsme si ve škole zařídili volno. Celý týden byli všichni vzorní, všichni měli napsané všechny potřebné testy a i sám Takeuchi se za nás přimluvil u třídních profesorů a tak jsme měli omluvenku na celý pátek. Proto jsme stihli do areálu dorazit už na klučičí část soutěže. Když jsme přišli, kluci už plavali. "Hele, támhle je Kaijou a Shiratori!" Ukázal k jedné lavičce Hayakawa. Kaijou plavecký tým byl v plavkách a zírali na soutěžící čtveřici v bazénu a drželi svému reprezentantovi pěsti. Baskeťáci nevypadali zatím nijak odvařeně, ovšem pro mě to byla pastva pro oči. Myslela jsem si, že každou chvíli se rozteču. Tolik polonahých sportovců pohromadě jsem ještě neviděla
Klučičí část skončila, zrovna plaval sám Shiratori, který to svým soupeřům slušně nandal, ovšem ani to nestačilo pro postup do semifinále. Ovšem umístili se hned jako 5., což taky není úplně špatný. Já a Yukio jsme procházeli kolem bazénu, mezitím co zbytek hledal už vhodná místa k sezení. Na proti nám šel Shiratori se zbytkem své bandy, docela skleslí....taky se jim nemůžeme divit. Ovšem Yukio překonal očekávání asi všech. Zastavil se u Shiratoriho a pořádně ho poplácal po rameni. "Byli jste náhodou dobří, jen tak dál, příště musíte dostat Kaijou dál, ale plavete lépe, než jsem si představoval." Nahodil Yukio podporující úsměv. Všichni jsme na Yukia civěli, někteří s pootevřenou pusou . Kdo by to byl řekl, že náš kapitán bude někoho takhle chválit? "Díky...ehm...jo, příště se budeme víc snažit," vymáčkl ze sebe Shiratori. "I na to, jací jste bručouni, hezky se na vás dívá. Koukejte na příští soutěže víc máknout," přidala jsem se k pochvale. Všimla jsem si, že pár jedinců na mojí poznámku o koukání lehce zrudlo ve tvářích. Snad jsem toho tolik neřekla, ne? O_o Kluci ještě párkrát zdvořile poděkovali a pak jsme se každý vydal svým směrem. "Rena-san, nemůžeš klukovi jen tak říct, že se na něho hezky kouká .__." Napomenul mě Yukio při cestě k místům, které nám držel zbytek bandy. "Proč ne? Vždyť je to pravda, navíc vy taky rádi koukáte na holky v plavkách," "To sice možná jo, ale nahlas se to prostě neříká," "Nah, dej mi pokoj a pospěš si, už to bude začínat," protočila jsem otráveně oči a usedli jsme k ostatním. Musím říct, že zabrali luxusní místa. Perfektně jsme viděli na celé to dění. Já seděla jakoby na kraji, vedle mě Moriyama, vedle něj Hayakawa a v další řadě za námi seděli ostatní. Můj úžasný bratr seděl přímo za mnou a neustále se ke mě nakláněl, aby mi sděloval své dojmy. Vedle něj Kobori a vedle Kasamatsu. Dívky už se promenádovali ve svých teplákovkách kolem bazénu, zabírali si lavičky, které byli všude možně rozestavěné a odkládali si tam své věci. Před samotným začátkem se dolaďovali technické věci, slova už se chopili komentátoři, Kise začal rozbalovat ten úžasný transparent a soutěž mohla začít.

Začínalo se krátkými vzdálenostmi. Holky se už začali svlékat ze svých teplákovek, urovnávaly si na sobě plavky, dávaly si vlasy pod čepici a leštily si brýle. Tak nějak jsme všichni čekali, že první půjde vaše kapitánka Tomoko, ale k našemu údivu soutěž zahajovala Yuuna. Moriyama z ní nespustil oči a nevědomky jí už držel palce. "Vypadá fakt nádherně," řekla jsem ke svému sousedovi Moriyamovi, který mi to jen nadšeně odkýval. Yuuna a další její soupeřky se už stavěly na svá místa, nasadily brýle, připravily se ke skoku a start! Člověk by řekl, že skočili pomalu do půlky bazénu Bylo to rychlé, nikdo jsme nestačili ani dýchat, Kise už zuřivě mával námi vytvořeným transparentem a byl konec! Remíza! Všichni jsme vydechli a polevili. "Remíza! Remíza!!! Yuuna je perfektní!!" fandil nahlas Hayakawa. "A já si myslel, že už mě nemůžeš víc uchvátit..." zadrmolil si pro sebe Moriyama a z Yuuny nadále nespouštěl oči. Sama jsem byla překvapená, jak je Moriyama v transu. Kolikrát jsem ho viděla už zamilovaného, slyšela jeho zamilované řeči, ale tohle? Tohle bylo naprosto něco jiného a nového! Že by se nám Moriyama skutečně zamiloval? Už žádné platonické zalíbení, ale skutečná..láska?
Yuuna si plácla s Kaoru, která se taktéž připravila ke startu a zase! Bylo to tak rychlé, že jsme zase všichni na minutu přestali dýchat a prožívali to, jako bychom v tom bazénu sami plavali. Kaoru skončila těsně jako druhá. Škoda, ale i tak to byl skvělý výkon! Až teď nastoupila Tomoko. Asi jako jediná...téměř ze všech soutěžících vypadala nejvíc klidně a vyrovnaně. "Ta holka je fakt bez chybičky," "Bere to vůbec jako soutěž, nebo jako další obyčejný trénink?" Diskutovali jsme o Tomoko, když v tom zazněl startovní signál a my se nestačili divit. Tomoko s přehledem smetla z dráhy všechny své soupeřky, jakoby se nechumelilo. Když elegantně vylezla z bazénu, nijak radostně neskákala do stropu...jakoby to byla samozřejmost vyhrát. Další na řadě jsi byla ty. Jelikož jsem zkušený a dlouholetý stalker, všimla jsem si, jak jsi nervózní. Tvůj postoj, nejistá chůze, rozklepané ruce a problém nandat si pořádně čepici...o tvém nervózním obličeji ani nemluvím. "Chudák Hana-chan, snad jí ta nervozita neskoná o.o" "Hm? Mě nepřijde zas tak nervózní," ozval se Hayakawa. "Děláš si srandu?!" "Mě přijde...tak jako normálně nervózní, ale ne tak, že by jí to mělo nějak uškodit," pokrčil rameny Moriyama. "Nah, s vaší citlivostí jako kus pařezu se nemůžu ničemu divit," hodila jsem na ty dva otrávený výraz a tak jsme se tam hádali, jestli jsi nebo nejsi nervózní. Ryouta to ale taky cítil. Nevědomky se dostal do podobného transu jako Moriyama u Yuuny. A nebyl jediný. Při mé poznámce tě začal rentgenovat i sám Kasamatsu. To už ale znova zazněl startovní signál a ti dva idioti vedle mě mi museli dát pak za pravdu. Nejen že jsi do vody skočila jako poslední, celkově jsi působila, jakoby ti voda vůbec nesvědčila, necítila ses v ní dobře a nevypadalo to hezky. Plýtvala si zbytečně energií, soustředila se na milion věcí kolem a doplavala tak jako třetí. Byla jsem smutná. Moc dobře jsem znala tvé pohyby. Několikrát jsem tě na tréninku viděla a opravdu si působila jak mořská víla, ale teď to víla rozhodně nebyla. "Chudák Hana, jak to asi zvládne? Musí být totálně vydeptaná," naklonil se ke mě Ryouta se starostlivým pohledem. "Chudák, je sama ze svého výkonu zklamaná...škoda že jí nemůžeme teď nějak podpořit," všichni jsme vypadali hrozně lítostivě. Dokázali jsme si zhruba představit, jak se musíš cítit.

Po krátkých vzdálenostech byla pauza a následovali delší vzdálenosti. Chtěli jsme za vámi během pauzy jít a podpořit vás, ovšem ty ses vytratila pryč s Tsuchidou a holky se odebraly do šaten. Naše první řada šla sehnat nějaký automat nebo bufet. Kluci dostali žízeň a nikdo samozřejmě sebou nic neměl. Hayakawa tam pobíhal jak třeštiprdlo a já se spiklenecky naklonila k Moriyamovi, "Tak co ty a Yuuna? Jak to jde?" Moriyama byl šokován. "Jak jako...co..?! Mezi námi nic není!" Bohužel TwT" "Ale nepovídej, vždyť to mezi vámi jiskří~" "Z jedné strany to jiskří stoprocentně, ovšem nejsem si jistý tou druhou..stranou.." "Hlavu vzhůru, chlape!" Bacila jsem ho po zádech. "Takového tě ještě neznám," "Jakého?" "Zamilovaného," uculila jsem se a Moriyama neměl slov . Pak se ale začal vztekat a cestou zpátky i s rukama plných flašek a plechovek jsme do sebe strkali a provokovali se a já ho ze srandy prudila a furt mu předhazovala Yuunu. Můj ty bože, jsem tak zlej a škodolibej člověk, až to není hezký. Díky bohu, že Moriyama nemá nic na mě .__. Zatím..

Došli jsme zpátky na své místo a chvíli po nás přišel i sám trenér Takanami. "Ha! Ne, kimitachi! Ano, vy z Kaijou!" Docela jsme se lekli, když na nás najednou zavolal a doběhl až k nám. "Vy jste ten tým, který má Take chan na starost, že jo? Mou, podpora z jiné školy, to je tak krásný sportovní moment!" Jeden by řekl, že viděl, jak se Tsuchidovi lesknou oči od slziček dojetí. Poté nám pochválil transparent...milé, že poznal svá slova a dokonce nás začal všelijak rozmisťovat, zastavil si jednoho kolemjdoucího diváka a udělal si s námi fotku. "Hontou ni arigatou na~ Až moje holky postoupí do finále, určitě si musíme udělat ještě jednu vítěznou-semifinálovou!" A se stejným nadšením jako přišel, tak i odešel. "Moje holky...?" Byli jsme z něho naprosto vyvedení z míry. "Pro boha, co je zač, ten jejich trenér?" "Docela dost divnej....o_O" šokovaně jsme ještě chvíli zírali jeho směrem a pak se zpátky usadili na svá místa. A tak start delších disciplín mohl začít. Šlo se ve stejném pořadí, takže opět zahajovala Yuuna. Kise zase nadšeně mával s oním transparentem a všichni jsme Yuuně drželi pěsti. Moriyama mě ještě stačil probodnout pohledem, jakoby říkal, abych držela jazyk za zuby a se zalíbením sledoval svou drahou Yuunu. Ta se zdála velmi dobře naladěná. Startovní signál odezněl a všechny zase v mžiku byly v bazénu. Bylo to docela těsné, ale Yuuna vyhrála! Všichni jsme nadšeně vyskočili ze sedaček a pískali a řvali a tleskali jak blázni. Yuuna předala plácnutí Kaoru, která byla stejně odhodlaná. Ovšem její soupeřka z Aomori působila asi jako Tomoko. Suveréně doplavala jako první a Kaoru zase jako druhá. Ovšem brala to se svěží hlavou a sice se pak rozčilovala, jak to není fér, ale i tak nebyla ze svého výkonu zklamaná. Další naše velká favoritka Tomoko předvedla opět dechberoucí výkon a jako poslední jsi na řadě byla ty. Sál se lehce zklidnil, my jsme přestali dýchat, každopádně už z tebe vyzařovala úplně jiná aura. Už to nebyla ta zubožená a nervozitou zdrcená aura, ale naopak. Odhodlání, síla, motivace...to všechno z tebe zářilo. Připravily jste se ke startu, a písk! Byly jste ve vodě! Tentokrát ti to vyšlo a zase si vypadala jako pravá mořská víla...nebo ryba ve vodě, či jak se to říká? Furt jsi měla co dělat. Už ti chybělo pět kol a byla jsi jakoby třetí v pořadí. "Myslíte, že už ztrácí sílu?" "Neřekl bych, spíš šetří síly na poslední kola," a taky že jo. V posledním kole jsi záhadně nabrala nový dech a postupně jsi se dostala před druhou soupeřku a blížila ses k soupeřce z Aomori. Ta tvoji přítomnost vycítila a možná ji to krapet znervóznilo. Každopádně neskutečně jsi zabrala, my opět přestali dýchat, Ryouta se zasekl s transparentem a jen jsme dychtivě sledovali, jak se dostáváš i před první soupeřku a konec!! První!! Byla jsi první!! Vyskočili jsme ze svých sedaček a opět vřískali jak blázni. Jen co sis sundala brýle a tápala se po výsledku, sama jsi nadšením pak nevěděla, co dělat. Vylezla jsi z bazénu, holky se k tobě už rozeběhly i s trenérem, který po vás požadoval společné obětí. "Cože?!! Já chci taky objetí od tolika hezkých holek!" Zanadával si Moriyama, "to není fér TwT" postěžoval si i Ryouta, který byl hned zpražen pohledem. V hledišti se to začalo vyprazdňovat a i my se pomalu přesunuli k vám. Ještě jsme vás stihli v plavkách a Tsuchida nás všechny začal opět nadšeně nastavovat a znova si odchytl nějakého kolemjdoucího, co nás vyfotil. "Mořské víly...?" Přečetla Tomoko nahlas kus nápisu na transparentu. "No není to perfektní? Vy jste moje super mořské víly, co překonali samotného modrého lva!!" Zářil Tsuchida štěstím. "Čí to byl proboha nápad? Neříkejte, že jste ten transparent vymýšleli se senseiem společně .__." Zeptala se šokovaně Kaoru, ale pak se musela nad tím jen pousmát. "Yosh~ konec diskuzí, zvu vás všechny na jídlo!" Prohlásil Tsuchida a všichni jsme se zaradovali. Vy jste se ještě chvíli rozčilovali nad tím úžasným transparentem a šli se převléknout. My se mezitím pomalu dostali ven před areál a čekali na vás.

Po nějaké chvíli jsme se konečně všichni zase sešli. S Tsuchidou v čele jsme se vydali vstříc nějaké nové restauraci. Byla to korejská restaurace a Tsuchida objednal asi šestkrát jedno speciální menu, kdy číšníci nám na stůl donesli takové menší elektrické grily, mísy plné plátků masa a postupně nosili další přílohy, omáčky, čaje a stůl se pomalu plnil vším možným. Číšník nám pak ukázal, jak zacházet s grilem a doporučil nám, co s čím kombinovat a jak co dlouho grilovat. Kromě masa jsme si mohli grilovat houby, cibuli, česnek, další zeleninu a masa jsme mimochodem měli asi tři druhy. "Páni *q* Tolik jídla pohromadě jsem snad ještě neviděl!" "Sensei, teď jste se vážně skvěle předvedl, možná vám odpustíme i ty víly na transparentu~" zašklebila se Kaoru a všichni si to pochvalovali. Diskutovali jsme o vašich výkonech, o výkonech soupeřů, padlo slovo i na kluky a na to, jak se nemůžete dočkat na semifinále. "Páni, ale na vaše semifinále se asi nedostanem," došlo mi a klukům v tu chvíli taky došla ona situace. Jen jste se na nás tázavě podívali. "Kaijou totiž taky bude mít jeden z posledních a důležitějších zápasů a pokud se nepletu, bude to téměř ve stejný čas, jako vaše semifinále, takže to budete muset zvládnout i bez nás a našeho transparentu," zašklebila jsem se. "V tom případě se budeme muset všichni snažit, abychom se zase sešli a oslavili to," pokrčila rameny Yuuna.
A tak jsme tam dál jedli, bavili se, smáli se, krom sportu se řešili i další věci...jako škola, Shiratoriho banda, řeč se vrátila i na karaoke, Kaoru prudila Kasamatsa, aby příště přinesl kytaru a něco nám zahrál, takže chudák Kasamatsu byl zase v rozpacích a všichni z toho měli srandu. Yuuna občas mrkla po Moriyamovi, já se mu škodolibě šklebila, takže mezitím, co slintal po Yuuně, mě zabíjel pohledem. Vskutku zajímavá oslava. Jídla bylo furt dost, ale došel nám čaj a já se nabídla, že skočím objednat další. "Mám ještě o něco poprosit, když už tam jdu?" vstala jsem ze židle a čekala na vaše prosby. "My si dáme jasmínový zelený čaj a prosím ještě jednu mísu houbového mixu," "My si dáme červený čaj a tu pálivou omáčku, zapomněl jsem na jméno QwQ" "A my chceme bílý čaj a ty malé obalované krevety!" "A tofu!" Ještě že mám docela dobrou paměť, opravdu jsem nečekala, že všichni budou chtít milion dalších věcí krom čaje . Došla jsem k pokladně a poprosila jednoho nejméně zaneprázdněného číšníka o všechny ty věci. "Rena?" Ozvalo se za mnou. Otočila jsem a překvapením se mi rozzářili oči. Zrovna Midorimu bych tady nečekala! "Midorimacchi!! Co ty tady...teda vy?" věnovala jsem mu přátelské objetí a koukla po jeho společnících. Midorima si narovnal brýle a tvářil se furt stejně vážně. "Přišli jsme sem oslavit naše vítězství," "Aah, tak to jo, taky slavíme vítězství," uculila jsem se. "Kaijou dneska mělo nějaký zápas?" Podivil se jeden z kluků. "Oh ne, to ne, naše...um...kamarádky z plaveckého týmu měli dneska soutěž a dostaly se do semifinále, támhle sedíme...nechcete si přisednout k nám?" Navrhla jsem. Midorima se nestačil ani ohlédnout a jeho dva kamarádi to odsouhlasili a táhli Midorimu k našemu stolu. "Anoo...nebude vadit, když si tady moji známí přisednou? ^^" "Midorimacchi!! Dlouho jsem tě neviděl!! Jaký je dneska tvůj šťastný předmět?" zářil Ryouta a kdyby neseděl uprostřed podlouhlé lavice obklopen ostatními, šel by ho taky obejmout. Kluci si přisedli na poslední volná místa a najednou to tu vypadalo jak seznamovací kroužek. "Tohle je Midorima Shintarou, hrál se mnou na Teikou v basketbalovém týmu, takže je taky z Generace zázraků. Midorimacchi je úžasný střelec!! Hodí koš z jakéhokoliv místa, takže se především zaměřuje na 3 bodové hody," dopředstavil nám Ryouta Midorimu, který si opět jen posunul brýle a tvářil se furt stejně vážně. Dál se nám představili Takao a Miyaji, Takao mezi všemi poznal tebe, když do tebe minule vrazil, takže po představení všech se tě hned zeptal, co říkáš na jeho nejoblíbenější jahodové laté a vyptával se i na váš dnešní závod. Miyaji se začal docela dost bavit s Yukiem a Midorima nás jen všechny sledoval a ignoroval Ryoutu, který mu něco nadšeně vyprávěl. Holky se asi nestačili divit a do toho všeho se ještě přidal Tsuchida se svými úžasnými...poznatky. "S kým hrajete příště?" Zeptala jsem se Midorimi a nandávala si na talíř různé pochoutky. "V pondělí se máme utkat se Seirinem," opět si posunul brýle a já se zasekla. "Se Seirinem?" Mezi námi nastala chvíle ticha a Ryoutovi zaskočilo a zase se na mě tak divně podíval. "Ne~ Midorimacchi, slib mi něco," tvářila jsem se, jakoby mě právě někdo neskutečně naštval a já zrovna plánovala sladkou pomstu. Midorima jen pozvedl obočí a čekal, co ze mě vypadne. "Prosím, vyhrajte, podrťte je, jinak jim zase stoupne ego a to by vesmíry nemusely zvládnout," "Jaké vesmíry..? Každopádně, vyhrát je samozřejmostí. Nikdo nepřekoná moje 3 bodové koše," "Deshou~ takže vám budu držet palce...možná se tam i ukážu, ještě nevím, jestli mě pustí ze školy, kdy že hrajete?" "V pondělí kolem druhé," opět si posunul brýle a já se jen zlomyslně šklebila nad představou, jak se asi bude Kagami tvářit, až ho náš úžasný Midorima podrtí...protože Midorima je prostě jiná liga!

V restauraci jsme se zdrželi dost dlouho a jídla spíš přibývalo než ubývalo. Tsuchida se s námi rozloučil jako první, že prý ještě musí něco zařídit a po další hodince se to opět začalo celé rozpouštět. Shuutoku odešli taktéž dřív, z vaší skupiny se rozloučili Kaoru a Tomoko a od nás odešla většina až na Yukia a Moriyamu. Hm, jak příhodné? Vaše čtyřka si jako poslední sbalila své věci, zaplatili jste si věci, které jste měli navíc a společně se vydali na první zastávku autobusu, který jel zpátky do centra, odkud se vaše cesty rozdělili. Moriyama byl zase nadšený z toho, že mohl vyprovodit Yuunu a Yukio byl zase nervózní, že doprovází tebe. Ale ve finále to byl zase jeden z těch suprově prožitých dnů, ne?

A byl tu víkend. Někdo si šel něco málo přivydělat na nějakou brigádu, někdo to proležel u televize, jiní i o víkendu šli sportovat a Ryouta měl mít zase nějaké focení. Jelikož jsem neměla nic na práci, šla jsem mu dělat společnost. Ryouta měl schůzku s nějakým novým fotografem, který byl ještě docela začátečník a potřeboval naplnit své portfolio pro jednu svoji vysněnou firmu, kde chtěl pracovat a Ryouta rád a často takhle začínajícím fotografům pomáhal. Dost často tihle zelenáči měli hezčí fotky, než staří profíci, jejichž ego lítalo v nevídaných výšinách. Yamato, ten nový fotograf, měl pro Ryoutu připravený takové docela fantasy téma. Yamato měl pronajaté studio, kde měl už i připravené kulisy v podobě stromů, keříků, různých fantasy tvarů, zvláštně barevné květiny, houby, listy, divné zakroucené stromy a kořeny...vážně to působilo jak prostředí z temné pohádky a Ryouta taky měl být temný pohádkový princ. Kolikrát jsem se divila, že i kdyby měl na sobě Ryouta pytel od brambor, furt bude vypadat dokonale.Teď měl na sobě věci, které působily jak uniforma nebo prostě oblečení pro prince, jen laděné do hodně temných barev a občas nějaký ten knoflík a tak měl taky záhadný tvar, na rameni lebka, všude spousta řetízků a tak podobně. Yamato měl sebou nějakou slečnu, která měla být maskérka, co se teda teprve zaučovala, ale upřímně? To, co provedla Ryoutovi....to bylo na maskérku docela bídné, takže mi to nedalo a moje kreativní já se pustilo do práce. Pomohla jsem Ryoutu připravit na focení a předala tak inspiraci té slečně. Mezitím, co se Ryouta už fotil, napadlo slečnu, jestli taky nechci nějak namaskovat a tak jsem se nechala ukecat, spolu s maskérkou jsem ze sebe udělala nějakého temnějšího lesního ducha a taktéž nafotila pár fotek. Yamato byl z nás nadšený a my na konci víkendu byli nadšení z jeho fotek, které ještě v počítači stihl doopravit. Fotky byli vážně nádherné a tajemné...možná i nádechem hororu, a tak jsme sehnali nového fotografa a on nové modely.

A bylo tu pondělí. Školu jsem ani tentokrát nezanedbala a k mému štěstí onemocněl jeden profesor, tudíž nám odpadly poslední hodiny, na které bych jinak potřebovala zase další omluvenku, abych se dostala na zápas Seirin vs. Shuutoku. Ve škole si mne odchytla Arisu, která...nějakým zázračným způsobem našla víkendové fotky a celý den o nich mluvila. Dokonce si jednu fotku stáhla a dala si ji na tapetu svého mobilu...což mi připomnělo jednu nemilou věc. Já si ještě furt nezměnila tu svoji tapetu >3> "Ano ne, Rena-senpai, nevadilo by...kdybych...kdybych ti někdy napsala? A..rovnou si tě přidala do přátel..?" Arisu vypadala v rozpacích. Na to jsem se jen pousmála, vytáhla svůj mobil, rychle zapnula mobilní facebook a naznačila Arisu, aby mi sdělila své facebook jméno a přidala jsem si jí nakonec já. Arisu tam skákala štěstím a machrovala na své kamarádky, že jsem si jí já sama osobně přidala do přátel. Sama jsem nevěřila, jak z něčeho tak malicherného může mít člověk takovou radost. "Rena-senpai, v kolik dneska končíš? Můžu s tebou jít zase kousek domů?" zeptala se Arisu, když jsme spolu byli na pauze na obědu. "Končím v jednu, ale pak se jdu podívat na jeden basketbalový zápas...takže nejdu domů..." "M-mohla bych jít s tebou? *^*" "Hm, ale proč ne, klidně řekni i Taře, že může jít s námi, kdyby se jí chtělo," dopila jsem svůj jahodový mléčný nápoj a rozloučila se se zářící Arisu.
V jednu hodinu na mě už Arisu i Tara čekaly před školou a společně jsme se vydaly omrknoun zápas mezi Seirinem a Shuutoku. Zápas začínal ve dvě hodiny, to jsme krásně stíhaly. Jen co jsme dorazili do areálu, stihly jsme si koupit každá plechovku nějakého pití a zabrat si ta nejlepší místa na sledování zápasu. Já sebou zase měla stativ pro telefon, kterým jsem opět chtěla natočit zápas pro kluky. Navíc tenhle zápas...byl o tom, kdo se dostane do finále a v pátek měli takový zápas i kluci z Kaijou. Hlediště se plnilo diváky, hráči ze Shuutoku už se protahovali a Seirin furt nikde. "Páni, už teď se cítím hrozně nervózní, nikdy jsem na žádném zápasu nebyla o.o" přiznala se Arisu a koulila své oči po celé tělocvičně. "Tak to se máš na co těšit. Tyhle týmy jsou oba pořádně silný. Vidíš támhle toho kluka s brýlemi? To je Midorimacchi z Generace zázraků. Za jeho basketbalovou kariéru se nestalo, že by minul jediný koš." Vysvětlovala jsem těm dvěma a ty jen uchváceně zírali na baskeťáky. To už se ale objevili i Seirinští baskeťáci. Nevypadalo to, že by se zajímali o hlediště, takže ač jsem měla nutkání zamávat Kurokovi, radši jsem se neztrapňovala. Hráči se ještě chvíli protahovali, pak ale rozhodčí dal pokyn, hráči se srovnali do řad naproti sobě, poklonili se, rozestoupili se do svých pozic a mohlo se hrát. Shuutoku si vzali míč jako první a taky jako první střelili několik košů. Seirin se ale nijak nedržel po zadu. Kuroko už ze začátku použil svůj misdirection, čímž všechny překvapil."Co to bylo?!" "Ten míč...jakoby sám změnil směr!!" "To byla práce Kurokocchiho, ten modrovlasý klučina...jen vám asi potrvá, než si ho všimnete. Ten kluk je prakticky neviditelný," "Já ho asi vidím!" Zaradovala se Arisu. Myslím, že Kuroka mohli hned vidět ti, co sami ovládali jistý level neviditelnosti a Arisu, pokud nebyla zrovna se mnou nebo s Tarou, tak se taky tvářila neviditelně.
Seirin ale už ze začátku nasadil veškerou svou sílu a sama jsem opět žasla, jak rychlí dokážou být. Zdálo se, že hráči Shuutoku byli lehce vyvedení z míry. Taky doteď určitě nezápasili s někým na podobné úrovni a všechny hned převálcovali. Prvních pět minut a Seirin vedl 9-6. Pak odpískali pauzu a po pauze, která se zdála, že trvala jen pár vteřin, Shuutoku změnili obranu. Poslali Takaa na Kuroka. Nejdřív jsem nechápala, ale po zahájení další čtvrtiny mi to bylo jasné. Takao zjevně ovládal "Jestřábí pohled" a tak měl jasný přehled o tom, co se na hřišti děje. Bylo až neuvěřitelné, kolikrát zastavil Kuroka. Kuroko začínal být nervózní a naštvaný, protože už to bylo po několikáté, co mu Takao zkazil přihrávku. Navíc Midorima se konečně ukázal a z prostřed hřiště vystřelil na koš. Míč ještě ani neprolétl košem a Midorima se už otáčel, rovnal si brýle a ani se nezajímal o to, zda míč vůbec košem proletěl. Tak co chcete po generaci zázraků. Holky vedle mě hru neskutečně hltaly a málem vstaly ze svých míst. "Viděla jsi to?!! On dal koš z prostřed hřiště?!! A ani se nedíval, jestli to tam fakt spadne?!!" "Ale spadlo to!!! Neskutečné!! Co je zač, nějaký mimozemšťan?!" "Nu, jestli si myslíte o Midorimovi, že je ufon...to nechtějte vidět zbytek generace..." řekla jsem ironicky a vzpomněla si na ty zbylé monstra, co v generaci byli. Každopádně hrálo se dál a Midorima se nepřestal předvádět. Stál zrovna u jejich koše a hodil míč. Ano, hodil míč z druhé strany hřiště. Opět si jen narovnal brýle a šel zpátky na své místo, mezitím míč prolétl Seirinským košem. Všichni byli opět šokováni. Midorima totiž nikdy neměl potřebu střílet z větší dálky, než byl střed. "Není úžasnej?" "Úžasnej?!! Je děsivej! Jak..jak sakra může přehodit celé hřiště a pokaždé se trefit? Já vám říkám, že to nebude jen obyčejnej člověk!" Rozčilovala se Arisu a dál sledovala ten monstrózní zápas.
Skóre zatím bylo 13-19 pro Shuutoku. Seirin začal cítit nejistotu a během hraní se snažili přijít na něco, čím by mohli zastavit Midorimu a jeho bláznivé střely. Bohužel se ale nemohli spoléhat na Kuroka, protože toho neustále blokoval Takao a že mu to šlo. Seirin začal být zoufalý. Skóre se změnilo na 13-27. Už to vypadalo, že Shuutoku je začali pomalu ale jistě drtit. Na jednu stranu mi bylo líto Kuroka, ale pokud Seirin skutečně prohraje, budu moct na Kagamiho machrovat s tím "já to říkala". Po tom, co Midorima hodil už asi pátý koš po sobě, Kagami se začal smát. Smál se jak šílenec. "To už je tak zoufalej, že se tak šíleně směje?" Podivila se Arisu. "Nejspíš..." kývla jsem hlavou, ale něco se mi nezdálo. Nezdálo se mi to jako zoufalej smích, ale naopak...V tu chvíli mi připomínal Aomineho, další monstrózní hráč, který se vždycky smál podobně šíleně jako Kagami, když hrál proti někomu silnějšímu. Každopádně hra pokračovala a Kagami šel na Midorimu a snažil se mu zmařit jeho hody. Zdálo se, že Kagami skáče výš a výš, což opět všechny kolem šokovalo, i samotného Midorimu. Kagami vypadal, jakoby nabral novou sílu a začal od všech brát všechny míče, dával všechny koše a když to šlo, sám blokoval co nejvíc soupeřů a hlavně pak Midorimu. Všimla jsem si, že hlavně Kuroko začíná působit opět naštvaně. Moc dobře jsem věděla, co pro Kuroka znamená týmová spolupráce, a tu teď Kagami názorně nepředváděl. Aneb jak se to dělat nemá. Po chvíli byl odpískán time-out a bylo vidět, že Kuroko něco vážného říká Kagamimu, který zase vypadal, že je klidnější.
Hra zase pokračovala a bylo vidět, že Kagami se předtím dost vyčerpal a už nezvládal bránit Midorimu. Ten se chopil své šance a zase začal házet 3 bodové koše. Takao zase chtěl jít na Kuroka, ale ten jakoby přebral Kagamiho energii a byl ještě neviditelnější, navíc...Kuroko ukázal něco naprosto nového. No, ani ne tak nového, jako vylepšeného. Předvedl nový způsob přihrávky a to tz. Ignite pass. Tuhle přihrávku nebyl schopný zastavit ani Takao, teda ze začátku, než to vůbec vstřebal, tak určitě ne. Holky už dávno neseděly na svém místě a hltali každou vteřinu zápasu.
Kagami opět skákal výš a výš, což už vypadalo dost šíleně a nemožně natolik, že znervóznil Midorimu, který radši přihrál někomu jinému, než aby střílel. Hrálo se dál a zatím skóre bylo 82-81 pro Seirin. Blížili se poslední vteřiny, všichni už byli unavení, hlavně Kagamiho nohy. Na takové ohromné výskoky evidentně neměl dostatečnou fyzičku. Midorima vypadal, že hodlá využít poslední vteřiny a znova vystřelit, jenže to byl fake a Kagami se nachytal a vyskočil. Byl to hlavně jeho poslední skok, už dávno překračoval své limity. "Věřil jsem ti, že se mě pokusíš znova zastavit," utrousil Midorima a snížil se, jenže v tu chvíli mu z rukou vypadl míč....ne nevypadl, to Kuroko mu ho sebral se slovy "Věřil jsem, že budeš na Kagamiho spoléhat, i já na to spoléhal," řekl bez větších emocí Kuroko a konec! Písk! Seirin zvítězil! Mě jen začalo cukat obočí...Seirin...porazil...Midorimu?! Tohle je ale vážně zlý sen QnQ
"Rena-senpai, není támhle to Ryouta-senpai?" Podívala jsem se směrem, který Arisu ukazovala a skutečně. Brácha i kapitán seděli o pár řad nad námi a jak si všimli, že na ně civíme, hned nám Ryouta zamával. "Taky mi mohl říct, že sem hodlá přijít, nemusela jsem plácat baterku," postěžovala jsem si, když jsem ukládala video. Sbalili jsme si věci a vydali se ven. "Běž za mě pozdravit Kurokacchiho a Midorimacchiho, musíme s kapitánem ještě něco zařídit," řekl brácha, když jsme se potkali těsně před východem z areálu. "Hai..hai.." řekla jsem otráveně a holky mě už za rukáv tahaly ven. Tam jsme čekali převážně na Shuutoku, ale po těch zatím ani vidu ani slechu. Za to Seirin jak na potvoru byl slyšet až moc dobře. "Riko-chan!" "Renaaa~" běžela ke mě manažerka se slzičky štěstí. "My to dokázali! Postupujeme dál, chápeš to? To je prostě moc dokonalé na to, aby to byla pravda!!" Radovala se a mezitím se kolem nás kupili hráči, kteří se taky radovali. A tak tam byl zase chaos. S Riko jsme se domlouvali, že jí dám vědět ohledně dalšího zápasu Kaijou, na který se půjde aspoň ona podívat a už jsme si plánovali, kam po zápase všude půjdeme. "Rena-se...chan TnT," objevil se vedle mě Kuroko a Arisu s Tarou sebou cukly, jak se lekly. "Kurokocchi~ TnT Cos to tam prováděl? Ten nový způsob přihrávky byl prostě boží! Mimochodem tohle je Arisu, a tohle Tara," seznámila jsem Kuroka se svými fanynkami. "Co to má být? Tvoříš si hobití armádu?" Ozval se Kagami, který sotva stál na nohou. Každopádně...k jeho poznámce. Já byla z naší trojky nejvyšší a to jsem měla nějakých 160 cm. Arisu byla vůbec prcek, tipla bych jí tak na 154 cm a Tara byla asi o necelé tři centimetry menší jak já...takže ano, pro skoro dvoumetrového velikána jsme působili jako hobiti. "A co když jo? Malí lidi jsou zákeřnější, mít je na své straně je to nejlepší, co můžeš udělat," "No to mě podrž. Rena-chin, a to se mám teď jako bát nebo co?" Škodolibě se mi tlemil, ale vzápětí nasadil bolestný výraz a doslova padl na kolena. "Nebuď drzý, ty..hloupej obře! A už nemluv s naší Renou-senpai takhle drze!" Jak se ukázalo, Arisu Kagamiho kopla do lýtka...ano, do toho namoženého lýtka. "Fajn, beru zpátky. Z téhle strach jde QwQ" sykl znova bolestí a snažil se postavit. Z Arisu se oficiálně stala moje ochranka c: "Huh? Proč se tu válíš na zemi? No, to je jedno. Rena-chan, jdeme do Okonomiyaki restaurace slavit, nechcete se přidat?" Přiběhla k nám Riko a nechápavě zírala na Kagamiho. "To zní jako skvělý nápad...ale nejdřív ještě potřebuju najít Midorimu, ale pak bychom za vámi určitě dorazili ^^" "Budeme vám tedy držet místo! My jdeme na před, takže za chvíli~" zamávala nám a oběhla za Hyuugou a ostatními, co se měli k odchodu. Kagamimu se furt nedařilo sesbírat se ze země a když mu chtěl Kuroko pomoc, tak odmítl, že to zvládne sám...zabedněnec jeden. "Nechcete jít napřed s Riko-chan a dohlédnout na místa? Stejně bych za Midorimou šla radši sama ^^" Arisu jen zasalutovala a hodila po Kagamim zabijácký pohled, jakoby říkala "dej si na mě pozor, hochu". "No tak, podej nám ruku," řekla jsem a společně s Kurokem jsme k němu natahovali ruce. Kagami to vzdal a nechal si konečně pomoc. Když už byl na nohou, jen tak letmo poděkoval a zavěsil se za Kuroka, se kterým se pomalu vydali za zbytkem do restaurace. Páni, tímhle tempem ze mě bude kobliha, jestli budu slavit i úspěchy jiných týmů. Shuutoku furt nešli, tak jsem se rozhodla hledat.
Nakonec jsem úspěšně našla Midorimu, který něco psal na telefonu. "Midorimacchi? V pořádku?" Docela se lekl, ale pak si jen oddychl a poposunul brýle. "Co by nemělo být v pořádku?" "Ale prosimtě, moc dobře vím, jak zrovna vy, generace zázraků berete prohry dost těžko. Musím ale říct, že jsem Seirin dost podcenila. Myslela jsem si, že na vás ještě nebudou mít...ale oni se lepší nějak moc rychle," zamyslela jsem se a Midorima vypadal, že je mu to vlastně jedno. "Nevěš hlavu, ještě je tu Winter Cup! A vůbec, řekni třeba Takaovi a pojďte na jídlo!" "Nemám hlad," "Já ale docela jo," ozval se Takao. My o vlku..."Bude to fajn ^^ Jídlo vždycky dokáže spravit náladu. Ale byli jste náhodou skvělí! Midorimacchi, od kdy umíš střílet i přes celé hřiště?" Snažila jsem se trochu zlepšit jejich náladu. I když u Takaa ani nebylo třeba. Ten byl dost velký optimista a ač ho prohra šokovala, nehodlal kvůli tomu celý den trucovat. Přemluvili jsme Midorimu a vydali se pomalým tempem směrem Okonomiyaki restaurace. Ani nevím proč jsem je tam zavedla, rozhodně jsem to nemyslela nijak zle, ale cítila jsem, že by to prostě mohlo dopadnout dobře. Než jsme vůbec došli do restaurace, počasí se začalo dost rychle měnit a vypadalo to, že bude i pršet.
Midorima vstoupil jako první a šokovaně zůstal stát na místě. Naproti němu, u jednoho stolu, seděli Kise, Kasamatsu, Kuroko a Kagami. "Co má tohle znamenat? Jdeme jinam..." řekl naštvaně a vyšel zase ven. To jsme se ale s Takaem za ním rozeběhli a ostatní stále zírali na dveře. Po ani ne minutě jsme se všichni tři vrátili zpátky. Holt počasí rozhodlo. Vypadali jsme, jako bychom si byli právě zaplavat. Na mě už mávala Arisu, která mi poctivě držela místo vedle sebe, Tara už hledala nějaké ubrousky a naproti seděla šklebící se Riko. Já si šla sednout k holkám, Takao mezitím poznal kapitána Kaijou a dali se do žhavé diskuze, takže uvolnili místo u stolu, kde teď byli Kuroko, Kise a Kagami. K nim si tedy přisedl jakoby nic Midorima....atmosféra u jejich stolu by se dala krájet a baskeťáci kolem na ně neúnavně zírali. Byla to pro ostatní evidentně velká věc, když generace zázraků spolu s Kagamim seděli u jednoho stolu. Ze začátku byli ticho, ale pak se slova ujal můj úžasný bratr a lidi si jich postupně přestali všímat. Atmosféra najednou byla hned veselejší, teda do doby, než Midorimovi přistál na hlavě kus opékaného jídla, co si připravoval Takao, který chtěl na Kasamatsa zapůsobit a vyhodil jídlo do vzduchu, ale trošku mu ujel směr hodu. Midorima byl jak Kuroko. Dokonalý pokerface, žádné známky nějaké naštvanosti...ačkoliv Takao Midorimu znal a věděl, že mu hrozí smrt.

Nakonec se všichni opět skvěle najedli a pobavili, sbalili jsme si věci a chystali se jít každý svým směrem. "Kde je Kuroko?" "Ano ne, podívejte...našel jsem tady tohle štěně...v krabici," objevil se za námi Kuroko se štěnětem...asi huskyho.. v náručí. Štěně bylo naprosto kouzelné a většina z nás jen vydala dojatý tón. Kuroko se rozhodl, že si ho nechá. "A jak se bude jmenovat?" "Nepřijde vám, že je někomu podobný?" Zeptala se Riko a prohlížela si Kuroka i štěně, pak se přidal zbytek a všem to bylo jasné. To štěně mělo nějakým záhadným způsobem prakticky stejné oči, spíš pohled, jako Kuroko...a tak štěňátko dostalo jméno Tetsuya #2, nebo prostě jen Nigou. Nigou se po všech rozhlížel a když se setkal i s mým pohledem, bylo jasné, že mi dva si budeme skvěle rozumět. "M-můžu si ho pochovat?" Poprosila jsem Kuroka, ale zírala na štěně. Ten jen nezaujatě přikývl a podal mi Nigoua do rukou. To bylo lásky. Nechal se drbat, hladit, mazlit, snažil se mě olíznout, no prostě láska. "Aww já ti tak závidím, proč jsem ho jen nenašla dřív TwT" "Můžeš s námi chodit ven a občas ho i pohlídat...myslím, že jemu to vadit nebude," oči se mě i štěněti rozzářili štěstím a vrátila jsem Nigoua Kurokovi. Pak jsme si tak nějak oba všimli, že ten nejhlučnější ze skupiny je najednou nějakej potichu a drží se stranou. "Kagami-kun? Ty...je možné, že nemáš rád psy?" Zeptal se Kuroko a Kagami se jen nervózně podrbal za hlavou. "Ahahaha....jo, tak nějak...prostě s nimi nevycházím," řekl nejistě a Kuroko se za ním hned vydal a podstrkoval mu Nigoua. "Ale Nigou je jiný, určitě si budete rozumět," byla to skvělá podívaná. Kuroko strašil Kagamiho malým štěnětem a pobíhali tam kolem nás jak blázni...

A bylo dobojováno, alespoň, co se Topky týká. Ty i kluci jste se k našemu nadšenému hloučku dostali ještě u bazénu. Gratulace za gratulací, nadšené úsměvy, zdálo se to jako sen. "Minna, chotto mate!"  Ozval se najednou Tsuchida rázně, jako kdyby chtěl oznámit něco hrozně důležitého. "Musíme si udělat vítězné foto!"  A na takové fotce přece nemohl chybět ten úžasný transparent! Upřímně, během závodů jsme nebyly schopné soustředit se na publikum, takže jsme si té nádhery ani nevšimly. Když jsme si konečně přečetly ten nápis, nastala chvilka ticha, načež jsme se s Kaoru začaly smát, Yuuna jen pobaveně kroutila hlavou, akorát kapitánka z toho měla trochu šok. "S tímhle se fotit nebudu..."  Ale sotva to řekla, z jedné strany ji chytila Kaoru, z druhé Yuuna a už ji táhly s sebou. "Maa maa, přece by ses nestyděla, kapitánko." Zazubila se Kaoru a Tsuchida zatím vysvětloval nějakému kolemjdoucímu co a jak s jeho foťákem. Nakonec jsme se nějak seskupili, transparent z jedné strany držel Kise, z druhé Moriyama, ostatní kluci byli tak nějak po stranách, ty jsi byla v popředí u bráchy a my holky jsme byly v jakémsi pokleku uprostřed, jedno koleno na zemi, vytočené bokem a druhou nohu pokrčenou tím samým směrem, krajní slečny jednu ruku v bok a jinak jsme se držely za ramena. Tsuchida se skrčil za nás a bylo to, doslova a do písmene památeční fotka. "Asi si ji nechám zarámovat do kabinetu." Zamyslel se Tsuchida. "Jen to ne..." Během toho našeho blbnutí už se tribuny téměř úplně vylidnily, stejně tak i bazén. "Spěcháte?" Zeptala jsem se, načež mi hned několik kluků jeden přes druhého odpovědělo, že ne. "Yosh~ Konec diskuzí, zvu vás všechny na jídlo!" Oznámil Tsuchida. "Všechny?" Myslel tím i fanklub z Kaijou? "Řekl jsem všechny, tak všechny a teď šup, jděte se už převléct, potkáme se venku." Ukončil to Tsuchida a zatímco my zapadly do šatny a vy jste šli čekat ven, Tsuchida ještě ze zdvořilosti obešel některé rozhodčí, pořadatele a pár trenérů.

Jakmile jsme se všichni sešli venku, mohli jsme vyrazit. Tsuchida nás vzal do jedné nové restaurace a tentokrát se opravdu vyznamenal. Jeden skoro čekal nějaký vtip s dietním salátem, ale tentokrát ne, ani se nechtělo věřit, kolik jídla a pití objednal, majitel z nás musel mít radost. "Itadakimasu!" Navzdory záplavě jídla, u našich stolů ani chvíli nebylo ticho, každý měl co říct, každý se chtěl na něco zeptat, něco připomenout, zkrátka bylo živo. "Ne, Tsuchida san, odkud vlastně znáte našeho trenéra?" Zeptal se Ryouta a Tsuchidovi se okamžitě blýsklo v očích. "Ahaha, to je taková veselá příhoda!" A vyprávěl a vyprávěl. "Totiž, já ho znal v době, kdy to na hřišti vážně uměl rozjet a Take chan byl třída, to mi věřte! Určitě vám někdy vyprávěl, jak hrál v národním týmu, ne? Páni, to byly časy! Totiž, já v té době taky docela zářil, ale to je zase jiný příběh, každopádně! Trénoval jsem ve stejném fitku jako jejich tým a tak mě napadá, vy všechny ty hráče znáte! Ha ha, taková náhoda, všichni teď dělají trenéry!" Byl k nezastavení, ale kluky to zajímalo a vlastně měl pravdu, Takeuchiho bývalí spoluhráči teď trénovali jedny z nejlepších týmů - Nakatani Shuutoku, Harasawa Touou, Shirogane Rakuzan a Kagetora dělal trenéra obecně. Dokonce i Araki Masako, dobrá známá celého toho hvězdného týmu, "zapadala do rovnice" jako trenérka Yousenu.  "Ohoho, to vám ještě musím říct! Nikdy nezapomenu, jak chtěl Take chan Masako požádat o ruku!"  Kluci se málem zadusili jídlem.  "Nani?! Oretachi no kantoku?!" Zatímco Tsuchida bavil kluky, náš dámský kroužek taky nezůstal pozadu. Smály jsme se jedovatým pohledům Aiko a celého týmu Aomori, vzpomínaly na hvězdné chvilky, ale došla řeč i na kluky. "A ten kapitán Oozu!"  "Deshou~ Já tušila, že budeš na stejné vlně, Rena chan." Zasmála se Kaoru. "Ten blonďáček ze Saratami taky nebyl k zahození." Dodala spokojeně Yuuna a upila čaje. Ty sis přitom všimla, jak se Moriyama ze svého místa mračí. Jaký blonďáček?! Musela ses smát, jak si Yuunu hlídal. "Ale jestli někdo překvapil, tak určitě Shiratori." Nadhodila jsem. "To jo, Rena chan, viděli jste vaše kluky závodit?" Zeptala se Kaoru a ty jsi jen přikývla, dokonce jste pak ty a Kasamatsu klukům gratulovali. "Plaval vážně slušně." Přiznala Tomoko. "Jen kdyby to nebyl takový idiot, ne, Rena chan, on je vlastně taky druhák, chová se i mimo bazén takhle?" Bohužel jsi musela potvrdit, že Shiratori je nehledě na místo pořád stejný zabedněnec a šéf bandy, zkrátka potřebuje být důležitý. "Rena nee, co to má být? Uzavřená dívčí společnost? To není fér, takhle nás ignorovat." Ozval se najednou povědomý hlas, to už se na tebe šklebil bratr a vzápětí si sednul blíž k nám a zapojil se do hovoru. S Kisem byla zábava, sršel energií a ke všemu měl co říct, kolikrát jsme se doplňovali. "Deshou~ Já si to taky myslel!" Jediná chvíle, kdy tvůj bráška mlčel, byla, když jedl nebo pil, jako zrovna teď. Musela jsem se ušklíbnout, když mu u pusy zůstal flíček od omáčky. "Kise kun, máš na rtu omáčku." Ryouta se zatvářil překvapeně a co nejrychleji nahmatal ubrousek, stejně mu tam ale ještě trocha zbyla. "Ještě tady." Usmála jsem se a ukázala na sobě místo, kde měl Ryouta tu omáčku. Jen jsem si letmo přejela ukazováčkem kolem spodního rtu, nevinné gesto a přitom mělo daleko větší význam, než jsem snad mohla tušit. "Jo, dobrý." Ušklíbla jsem se, Kisemu téměř neznatelně zrůžověly tváře, nebyl zvyklý, že by na něm slečny nalézaly drobné, ač snad roztomilé, nedostatky.

Později nám došel čaj a ty ses nabídla, že dojdeš objednat další. Když už jsi tam šla, skoro všichni jsme tě zavalili sáhodlouhým seznam dalších věcí, co máš objednat. No jo, pro dobrotu na žebrotu. Když jsi s vypětím sil vychrlila celou naši objednávku na nebohého číšníka, všiml si tě nečekaný známý. "Rena?" "Midorimacchi! Co ty tady...teda vy?" Letmo jsi kývla i na Takaa a Kiyoshiho, kteří stáli hned za Midorimou. Náhodou kluci měli zápas v jedné ze škol na hranici prefektur a když už je to autobusem nebo metrem jen kousek, Takao si vydupal, že půjdou vyzkoušet tu novou korejskou restauraci. A tak byli tady, hvězdy Shuutoku, a než se kdo nadál, dovedla jsi je k našemu společenstvu. Kise by snad skočil i přes stůl, aby se s Midorimou přivítal, ale Kasamatsu ho ke štěstí všech zavčasu zklidnil. Po letmém představení se trojice ze Shuutoku přidala k naší partě a my se ochotně podělili o jídlo, jelikož ho pořád bylo dost a dost. "Shuutoku?!"  Tsuchida se hned chopil šance. "Takže vás trénuje Aki chan!" Očividně měl přezdívku pro všechny své známé. Když Miyaji, který byl ke své smůle Tsuchidovi nejblíže, rozeznal v té zdrobnělince jméno svého trenéra, rozpačitě přikývnul, načež se ho náš trenér začal vyptávat na všechno možné. Midorima by si klidně vystačil s mlčením, ale Kise se samozřejmě nedal odbýt a nakonec se chtě nechtě Shintarou dal do hovoru i s Koborim a kapitánem Kaijou. Takao pochopitelně neměl problém kamkoliv zapadnout, ale to si všimnul známé tváře. "Aa, jahodové latte se šlehačkou! Chutnalo ti?" Usmál se, sotva mě uviděl. Jen jsem se zasmála nad přímočarostí toho kluka, jeho oči mi svým způsobem připomínaly ty Tsuchidovy, oba v nich měli takovou živou jiskru. "Jo, stálo to za to. Jinak, já jsem Hana." Odpověděla jsem a taky se představila. "Takže Hana chan~ Můžu ti tak říkat?" Chytil se toho Takao. "Bude ti tak říkat, i kdybys nechtěla." Ozval se Miyaji a loupnul pohledem po Midorimovi, ten mohl jen souhlasit, Shin chan určitě nebyla jeho volba. "Jo, proč ne."  Ani jsem si nevšimla, že v tu chvíli už Kise i Kasamatsu nedůvěřivě koukali Takaovým směrem. Co je zač, tenhle kluk? Jak to, že se ke mně chová tak důvěrně?

S kluky z Shuutoku ten blázinec ještě nabral na obrátkách, ale každý se nakonec musel nějak dopravit domů. První se kupodivu zvednul Tsuchida s tím, že má ještě něco k zařizovaní. "Maa, takový krásný den! Tak, všichni se tu mějte, užijte si to a pánové, přenechávám vám tady svůj poklad, jestli se těm slečnám něco stane, stanu se já vaší noční můrou... Ja ne~  Kluci seděli jako opaření, z Tsuchidy šel na moment opravdu strach. "Raději už jděte, sensei, zase nám děláte ostudu." Zašklebila se Yuuna.  "To šlo přímo do srdce, Yuuna chan..." Po našem komediantovi pak odešly i Tomoko a Kaoru a vůbec se to postupně začalo vylidňovat, dokonce ty a Ryouta jste se museli sbalit, jelikož měl brácha zítra nějaké focení a ty jsi měla jít s ním, nechtěli jste nikde zůstat do večera. Ryouta cestou na zastávku jako obvykle nezavřel pusu, ale jedním výrokem ses opravdu bavila. "Mou, Midorimacchi, vlastně jeho spoluhráči, všimla sis toho? Jak se bavili s holkami? To není fér, Takanami fandí nám, normálně se nám je snažili ukrást!" Jako kdybychom snad Kaijou patřily, že? Ale ty jsi věděla, co tím Ryouta myslel a taky sis uvědomovala, že žárlil, jen sis nebyla jistá proč. A vůbec, tím chováním ze začátku týdne počínaje, co to do něho vjelo? Ale to věděl jen Ryouta, aspoň z části a aniž bys o tom měla ponětí, tu Kagamiho fotku měl pořád ještě v živé paměti a určitě na ni nehodlal jen tak zapomenout...

Tak jsme v restauraci zbyli čtyři - Yuuna, Yoshitaka, já a Yukio, příhodné seskupení, jak by někdo mohl říct. Zaplatili jsme a vydali se na zastávku. Všichni jsme se potřebovali svézt do centra a tam už každý mohl chytit spoj dle libosti. Dokud jsme byli jako parta, hovor, hlavně díky Moriyamovi, neváznul, až když došlo na loučení. "Tak v pondělí na tréninku, Hano." Kývla na mě Yuuna, někdo jiný by asi řekla "v pondělí ve škole", ale jak jste už asi pochopili, škola pro nás během Prefektury byla jen nutnou kulisou. "Hai, hai, senpai." Moriyama zatím něco řešil s kapitánem. "Tak, zlom vaz, Kasamatsu!"  Zazubil se Yoshitaka a blýsknul přitom očima mým směrem a pak zase na Yukia, kterého tím parádně vyvedl z míry. "Huh?!    Možná tak tobě!" Rozdělili jsme se a zatímco Yuuně s Yoshitakou jel autobus hned, já a Yukio jsme si museli počkat necelou čtvrthodinku. Měla jsem dobrou náladu, výhra v Topce a pak všechna ta legrace v restauraci mě naplnily elánem a jakousi povznesenou radostí. Nemohla jsem si pomoct a prostě mluvila a mluvila, už jsem holt taková, ale Yukiovi nevadilo poslouchat. Vlastně byl za tohle docela rád. Celou dobu v té restauraci bylo kolem tolik lidí, neustále jsem se s někým bavila a většinu času se společenskými typy jako jsou Ryouta a Takao. Kasamatsu se těšil z toho faktu, že je teď jediný, kdo si může užívat všechna má roztržitá gesta i každý nadšený úsměv. Se vší tou energií jsem co chvíli chodila tam a zpátky, zkrátka se proplétala kolem, občas prostě nevydržím v klidu. "Ah, gomen, nezavřu pusu, jsem otravná, viď?" Usmála jsem se nervózně, když mi došlo, že Yukio už notnou chvíli nepromluvil. "N-ne, vůbec ne..." Ujistil mě. "Jsem ráda, že jste s kluky a Renou senpai přišli, bylo fajn moct to s vámi oslavit." Řekla jsem, Yukio jen nejistě přikývnul. "Byl zážitek vidět vás plavat." Řekl nakonec, škoda, že finále Prefektury a finále kanagawské skupiny bylo ve stejný den a přibližně ve stejný čas. I tak jsme se ale všichni shodli, že to později musíme zase společně oslavit. "Ale ten transparent byl neskutečný! Čí to byl nápad?" Řekla jsem pobaveně. "Za to vlastně může Rena, slyšela to od vašeho trenéra a když to zmínila na tréninku, kluci se toho hned chytli." Vysvětlil Kasamatsu. "Sokka, ale bylo to od vás milé, vážně." Všimla jsem si neklidného výrazu v kapitánově obličeje a pak i ruměnce, když si uvědomil, že se na něho dívám. "Gomen, znervózňuju tě tím pochodováním, že? Holky mě za to pokaždé seřvou." Přiznala jsem, no, určitě jsem ho znervózňovala, ale pochodování s tím nemělo nic společného, jaké štěstí, že konečně přijel autobus.

Mezitím už nějakou tu chvíli princezna se svým princem čekala v centru na další spoj. "A ta dvoustovka byla prostě skvělá, ten transparent nemohl být výstižnější." Sice jste nám během oslav blahopřáli nastokrát, ale Moriyama rád znovu vypíchnul Yuuniny úspěchy. "Maa maa, přeháníš, i když- ne, vlastně máš pravdu, natřely jsme jim to." Řekla spokojeně Yuuna a oba se zasmáli. "Jen je škoda, že nestihneme to finále, chtěl jsem tě zase vidět plavat." Povzdychnul si Moriyama. "Spíš vidět mě v plavkách, ne?" Ušklíbla se Yuuna poněkud záludně.  Taková podpásovka, skoro, jako kdyby tě Moriyama slyšel. "Lhal bych, kdybych tvrdil, že ne, ale jen o to mi nejde!"  Vysvětloval nervózně, ale Yuuna se jen zasmála. "Aspoň, že to přiznáš." Ušklíbla se a přitom na moment položila ukazováček na špičku Moriyamova nosu. Jak málo stačí, aby našemu princi zrůžověly tváře, nebo spíš jak málo stačí, pokud jde o Yuunu.

Víkend utekl jako voda a začal nový týden, bez pochyby týden velkých událostí. Tento pátek mělo být finále Prefektury, ale i finálové zápasy jednotlivých skupin včetně té kanagawské a tokijské, předtím se ale zrovna v tokijské skupině muselo rozhodnout ještě o jednom vítězi - poslední zápas bloku A, Seirin proti Shuutoku. Ty jsi měla v plánu jít se na ten zápas podívat, ne, že bys šla podpořit svého nové senpaie... spíš ses chtěla podívat, jak mu Midorima uštědří lekci. Kupodivu se k tobě přidal tvůj nový fanklub. To, co se zprvu zdálo jako nedůležitá nehoda, se nakonec ukázalo jako začátek rozkošného přátelství. A to sis vždycky myslela, že faninky jsou bráchova parketa. Zápas to  byl víc než napínavý, aby ne, jeden ze Tří králů Tokia, to už je jiná liga a Seirin byl snad hru od hry lepší. Krom kvalitního basketu sis v duchu užívala i údiv Arisu a Tary, které byly jako Alenka v Říši divů, určitě jsi jim touhle hrou od základu změnila pohled na basket jako takový. Po zápase jste se zase všichni potkali, kupodivu jsi zahlédla Ryoutu a Yukia, ale dlouho ses s nimi nezdržela, přece jen, chtěla jsi pogratulovat Riko a Kurokovi. I když tvé odhady nevyšly a Seirin pro dnešek sesadil Krále východu z trůnu, nakonec jsi to Riko a jejímu týmu přála. Proč jsi vlastně zprvu doufala v porážku Seirinu?  "Co to má být? Tvoříš si hobití armádu?"    Ah, už sis vzpomněla, doufala jsi, že by Midorima mohl tomu červenovlasému drzounovi srazit hřebínek!  Jako kdyby páteční akce s naším týmem nestačila, šla jsi oslavovat i se Seirinem, no co, Inter High se nehraje každý den, ne?

Nezdržela ses dlouho, ale zase tak akorát, aby se přehnal slušný liják. Ani nevíš jak, ale nakonec jsi Midorimu i přes jeho protesty a snad s přičiněním Takaa dotáhla k té basketbalové sešlosti. Jeden by si asi ťukal na čelo, že jsi k sobě přivedla Seirin a Shuutoku krátce po tom, co Králi východu uštědřili prohru, ale ty jsi věděla, proč to děláš. Navzdory věčně optimistickému Takaovi by se Midorima snadno mohl uzavřít do sebe tak, jak to uměl jenom on. A ty jsi prostě svého známého nechtěla nechat trucovat až do Winter Cupu, nehledě na to, že i zdánlivě chladného Midorimy se ta prohra dotkla, tak proč ho trochu nerozveselit? Jak už ses několikrát přesvědčila, dobrá nálada se mezi správnými lidmi šířila skoro sama. Ne, že bys čekala, že by se z Midorimy a Kagamiho stali nejlepší přátelé, ale dopadlo to vcelku dobře. A když už jsi byla na odchodu, stejně jako hráči Seirinu, přišla třešnička na závěr. I naši mužní baskeťáci museli uznat, že psík, kterého Kuroko našel odloženého v krabici, byl vážně rozkošný. Bylo rozhodnuto, Nigou se stal členem týmu! A zatímco Riko a většina kluků šli vepředu, ty ses držela vzadu s Kurokem, Kagamim a Tetsuyou číslo 2. Všimla sis toho už po zápase, ale Kagami na tom vůbec nebyl dobře. Už v zápase proti Seihou se do toho opřel, ale dneska to dotáhnul na jinou úroveň a ta zátěž byla patrná. Přísahala bys, že se mu chvílemi třásly nohy a sem tam skoro zakopnul. Když se něco takového stalo, kupodivu tam pokaždé byl Kuroko, aby se o něho Kagami mohl zapřít, jakmile si to ale náš obr uvědomil, krapet ustoupil a pak skoro odskočil, když si uvědomil, že Kuroko stále ještě nese toho psa. Musela ses smát nad slabostí toho věčně drzého hošana, na druhou stranu jsi ho ale v duchu obdivovala, jak v dnešní hře podržel Seirin. Tvůj nový senpai byl skutečně někdo, ale to bys mu pochopitelně nepřiznala.

Finále Prefektury už bylo skoro za dveřmi, to ale neznamenalo přerušení tréninků. Na pondělní spíše technické sešlosti se s námi Tsuchida domluvil co a jak a od úterka jsme zase najely na plán Tomoko. Trenér se zase potřeboval na chvíli věnovat přípravce a vůbec měl nějaké zařizování kolem školy, takže jsme si musely poradit bez něj. To úterý jsme u bazénu byly s docela slušnou časovou rezervou a kluci z Kaijou kupodivu taky. Topka úspěšně zklidnila naše hašteření s klíči a voňavkami, i když bych si netroufla tvrdit, že bylo vše zapomenuto a už vůbec ne odpuštěno. Nicméně, snad v rámci sportovního ducha nebo dík pozůstatku z pátečního nadšení jsme měly snahu navázat s Shiratoriho bandou normální hovor, no, některé z nás. První neohroženou byla Kaoru, když si to namířila rovnou k zakládajícímu kapitánovi. "You!" Zazubila se, načež se Shiratori zatvářil docela překvapeně a zároveň nedůvěřivě. "Viděly jsme vás v Topce." Začala Kaoru. "Jo? No, my vás ne." Odsekl Shiratori. Nastalo ticho, Kaoru jen našpulila rty a nafoukla tváře jako trucující dítě. "Mattaku, kdybys na svém chování zamakal aspoň jako na té patnáctistovce, dalo by se s tebou i mluvit."  "Huh?!"  "Chtěla jsem ti pogratulovat, aho!" A vyplázla na něj jazyk, načež nechala šokovaného Shiratoriho být a vrátila se k týmu. "Tos mu to nandala." Ušklíbla se Yuuna ironicky. "Pitomec a já chtěla být milá."

Ve středu, sice se zpožděním, ale přece jen dorazil Tsuchida, aby dohlídnul na náš poslední trénink před finále, ve čtvrtek jsme měly povinně volno a já se po škole rozhodla zajet do Tokia za tátou. Sice jsme se měli vidět o víkendu, ale potřeboval dovést nějaká lejstra, co nechal ve starém bytě a tak jsem se to rozhodla pojmout jako menší výlet, vítaná změna ovzduší. Aspoň hodinu mi trvalo, než jsem dojela k tátovi do práce. Dělal šéfkuchaře v jednom luxusním hotelu, takže abych nepohoršovala svojí školní uniformou všechny ty businessmany v oblecích a jejich dámy ve značkových kostýmcích, vždycky jsem tátu prozvonila a někdo ze zaměstnanců mě pustil služebním vchodem. Sedávala jsem v jídelně pro kuchyňský personál, taková zastrčená místnůstka, kde zaměstnanci během směny chytali dech. Asi za pět minut dovnitř vniknul hluk z kuchyně, když se objevil táta v té své kuchyňské uniformě, jak tomu říkal, a jednou rukou zavřel za sebou dveře, zatímco tou druhou si odvázal zástěru, ofinu staženou čelenkou, vždycky jsem se tomu jeho pracovnímu účesu smála. "Ah, promiň, nečekáš dlouho? Máme tu blázinec, ostatně jako vždycky." Usmál se omluvně. "Kdepak, stejně dneska nikam nespěchám." Odpověděla jsem a vytáhla z tašky ty papíry, které táta potřeboval. "Oh, díky, ale nemusela sis kvůli tomu dělat zajížďku, klidně by to počkalo do víkendu." "Potřebuješ je, nebo snad ne? Mimo to, já sem nejela úplně nezištně." Ušklíbla jsem se a táta hned pochopil, na co narážím. Pokaždé, když jsem měla před sebou něco velkého, třeba zkoušky nebo teď závody, táta připravil něco dobrého, sladký doping, jak tomu říkal. Vstal a z malé ledničky v rohu místnosti vyndal talířek s několika pralinkami. "Tak, poroto?" S radostí jsem si jednu vzala, marcipánové v mléčné čokoládě dochucené něčím, co táta nazýval tajemství šéfkuchaře, každopádně, byly skvělé. "Plný počet." Řekla jsem potěšeně a hned si vzala další, zatímco se táta znovu posadil. "To rád slyším. Nachystal jsem ti nějaké s sebou, vydrží dlouho, ani by se ti neměly roztopit, ale přes noc je pro jistotu nechej v ledničce." "Hai hai." Jen jsem si povzdychla a nenuceně zívla, teď bych si akorát tak dala nějaký čaj a usnula u dobré knížky. Ani se to nezdálo, ale od začátku hlavních tréninků na Prefekturu jsem se nezastavila a to byly jen tréninky a závody, do toho jsem ještě musela zvládnout, a taky jsem zvládla, školu. Jen to na mně asi začínalo být vidět, aspoň já si toho s nelibostí všimla na posledních trénincích. Občas jsem měla problém chytit dech a trochu mě bolelo na hrudníku, ještě aby tak na mě něco lezlo, marodit je to poslední, co bych si teď mohla dovolit. "Vypadáš unaveně, takhle před závody, nepřeháníš to náhodou?" Ozval se táta, jako kdyby mi snad četl myšlenky. "Unaveně? To mi říká ten pravý." Ušklíbla jsem se, sice byl samý úsměv a žert, ale kruhy pod očima jasně říkaly, že si zase přidal směnu a určitě ne jednu. Znenadání zvážněl. "Hano, mrzí mě to, ale zítra je ta recepce, nemůžu si dovolit vytáhnout paty z kuchyně..." To pro mě nebyla novinka. "Já vím, to nic." Byla jsem zvyklá, že rodiče prostě neměli čas. "A máma to stihne?" Na rtech se mi usadil ironický úšklebek a táta se dovtípil. Jindy by asi začal nadávat, ale tentokrát nebyl lepší než ona. "Určitě to pak oslavíme, dobře?" "Jestli bude co." "To víš, že bude, už teď mě napadá tisíc důvodů!"

Chvíli jsem ještě poseděla a prohodila s tátou pár slov, než mu skončila pauza. I s pralinkami jsem se vydala k metru, s vyhlídkou víc jak hodinové cesty domů jsem doufala, že snad během ní neusnu. Nastoupila jsem a zabrala místo v rohu vozu ignorujíc lidi kolem. Tak už zítra... Myslela jsem na závody, taky na co jiného? Věděla jsem, že to nesmím přehnat jako v Topce, polemizovat můžu dneska, zítra se ale s čistou hlavou postavím na blok. Opřela jsem se, lehce zaklonila hlavu a na moment zavřela oči, v hlavě se mi zatím promítaly momenty ze závodů. Byla to jen chvilka, než jsem je zase otevřela a uvědomila si, že je těsně ke mně nakloněný nějaký kluk a zkoumavě se na mě dívá s minimálním rozestupem našich obličejů. Trhla jsem sebou a najednou toho narušitele osobního prostoru poznala - Takao! "Já věděl, že jsi to ty." Řekl spokojeně. "Ach, fajn a tohle běžně děláš lidem v metru?" Zamračila jsem se a s nelibostí cítila horko, jaké mi zaplavovalo tváře. "Eh?"  Konečně se dovtípil a odtáhnul se ode mě. "Gomen, gomen, jen jsem si říkal, jestli jsi v pořádku." Řekl, to jsem se tvářila překvapeně zase já. Proč bych neměla být? "Jo, to jsem..." "V té restauraci jsi tak bledá nebyla." Opáčil Takao. "Mattaku, jsi snad můj doktor?" "No, co kdybych tě musel křísit?" Zašklebil se. "Moc vtipné, určitě ti dám vědět, až se budu chystat omdlít." Odpověděla jsem stejným tónem, to se místo vedle mě uvolnilo a Takao si přisedl. "A vůbec, co ty tady? Měl jsem dojem, že jsi z Kanagawy." Nadhodil. "To taky jsem, ale táta žije v Tokiu." Odpověděla jsem a Takao uznale pokýval hlavou, že rozumí. Ještě chvíli se mě vyptával na všechno možné, než jsem to ukecané trdlo musela opustit vzhledem k nutnosti přestupu. "Dávej na sebe pozor a snad tě zase potkám, Hana chan~" Zavolal na mě a já se ještě ve dveřích otočila. "Budu, ale to druhé ti nemůžu slíbit." Ušklíbla jsem se a vystoupila. Mattaku, ten kluk se mi snad zdá. Pobaveně jsem zakroutila hlavou a zamířila na další spoj, domů to byl ještě kus.

Konečně - den, ke kterému se upínalo x měsíců snahy a dřiny mnoha týmů. Finálový zápas kvalifikace pro Kaijou, stejně tak pro Seirin a Touou a pro nás to byla Prefektura. Tentokrát jsme měly uvolnění na celý den, takže jsme se po deváté sešly před sportovním areálem Oozu. Jestli nám Kaijou nebo naše škola připadala jako obrovské místo s kvalitními podmínkami pro sport, pak Oozu musela být hotovým rájem, o rozloze nemluvě. "Dva roky zpátky se tady plaval Národní šampionát." Poznamenala Tomoko, no, určitě to pro takovou akci byly ideální prostory. Od půl desáté byla prezence a jako již tradičně se začínalo chlapeckou částí. Zapsaly jsme se, vzaly si propustky pro závodníky a zamířily na tribuny zabrat si dobrá místa. "Nevíte něco o Tsuchidovi?" Nadhodila Kaoru a my ostatní jsme jen synchronizovaně pokrčily rameny. "Však on se objeví." Mávla nad tím rukou Yuuna. Kolem čtvrt na jedenáct už se u bazénu sešly všichni finalisté a komentátoři se ujali slova. Samotná účast ve finále Prefektury byla prestižní záležitost. Vítěz samozřejmě bude reprezentovat svoji prefekturu v regionálkách a z těch pak vzejde osm nejlepších týmů celého Japonska, které se utkají během Národního šampionátu. To byl pochopitelně sen každého z účastníků, ale vyhrát mohl jen jeden tým. Mimo to, první dva týmy v Prefektuře jsou automaticky předkvalifikovány na Watabeho memoriál, což je přinejmenším stejně významná záležitost jako Prefektura, možná snad ještě důležitější. "Dámy a pánové, vítejte na finále 25. ročníku Prefektury a začínáme chlapeckou částí soutěže." Postupně se všechny týmy seřadily, společně s rozhodčími střihly krátkou úklonu na znamení férové hry a mohlo se začít. Finále mělo pro chlapeckou i dívčí část stejné disciplíny, jak jsem se zmínila, šlo o štafety a ty jsou takovou plaveckou třešničkou. Začínalo se 4 x 100 m volně, pak 4 x 200 m volně a nakonec 4 x 100 m polohový závod, ten byl obvykle rozhodující. "A už tady máme úvodní čtveřici pro štafetu na sto metrů volným způsobem! V dráze číslo tři stálice Prefektury, za Aomori Kinoshita Haruki, druhý ročník, zkušenosti ze zahraničí! V dráze číslo čtyři nevyzpytatelný finishman Hoshizuki Nobuo, třetí ročník Kandachi a ve vedlejší dráze jeho nesmiřitelný soupeř ze Saratami, taktéž třetí ročník, Honda Makoto - známe jeho tempo a už teď se těšíme na vyhrocené souboje! Ovšem dráha číslo šest patří favoritovi a domácímu reprezentantovi, za nepřemožitelnou Oozu sám kapitán, třetí ročník, Kotsubaki Yuzuru!" Halou to zadunělo, fanoušci Oozu jasně přehlušili zbytek publika a nebylo se čemu divit. "Tady ho máme, fešáka." Ušklíbla se Kaoru a skutečně, kapitán Oozu byl vysoký, měl široká ramena a vypracovanou postavu. Ostře řezaný obličej zjemňovaly hluboké čokoládově hnědé oči a na krátko střižené černé vlasy občas hrály tmavomodrými odlesky. Navzdory tomu ale Kotsubaki nikdy nebyl zrovna miláčkem dam, nebo spíš od sebe svým pedantstvím a zásadami odháněl všechny povrchně zamilované slečny.

Stovka dopadla dle očekávání, tedy Oozu první, v závěsu Saratami a Kandachi, Aomori poslední. Následovala desetiminutová pauza a šlo se na dvoustovku. Komentátoři se stejným nadšením ohlašovali jednotlivé závodníky a burcovali publikum k většímu jásotu. Dvoustovka dopadla téměř identicky, jen s tím rozdílem, že si kluci z Kandachi a Saratami prohodili místa. Pak došlo na dvacetiminutovou pauzu, diváci měli čas se občerstvit a protáhnout, zatímco závodníci se spíš dávali do pořádku po stránce psychické. A byl čas na zlatý závěr. Polohový závod spočívá ve střídání jednotlivých stylů, každý styl plave jiný závodník a pořadí stylů je pevně dané. Jelikož se znak jako jediný startuje přímo z vody, plave se jako první, aby si závodníci při předávce a změně stylů nezavazeli. Plave se v pořadí znak, motýlek, prsa a volně. Při znaku a kraulu stačí při předávce dohmat jednou rukou, prsa a motýlek vyžadují dohmat oběma a jakmile finishující závodník dosáhne pod blok, další závodník může startovat. I když jsme asi všichni tušili, kdo dosáhne na nejvyšší pozici, byl to solidní závod a kluci skutečně předvedli velkolepou podívanou. První opět Oozu, ale přece jen došlo k nečekané změně, když se štafeta Aomori probojovala na druhé místo, třetí pak Kandachi a poslední Saratami. "Mou, Yuuna chan, ten tvůj blonďáček ze Saratami by asi potřeboval utěšit." Zanotovala Kaoru a Yuuna se jen spokojeně ušklíbla nad tou provokací. "Klidně ho půjdu utěšit, když ty půjdeš ve velkém stylu pogratulovat kapitánovi Oozu."  Yuuna věděla, jak to Kaoru oplatit, vzápětí se ale obě jen zasmály. Nakonec si za velkého potlesku všechny týmy opět nastoupily a rozhodčí prvním třem umístěným předali poháry, tady se opět potvrzuje, že čtvrté místo je prostě nevděčné. Finální pořadí tedy Oozu s 300 body, se 175 Kandachi, Saratami se 150 a Aomori na čtvrtém místě se 125. Po chlapecké části jsme měly necelou hodinku do začátku našich disciplín.

Zatímco my se pomalu začaly připravovat, ty už sis nervózně chystala stativ u vaší střídačky, zatímco kluci se rozcvičovali. Finálový zápas Kaijou se blížil a i když váš soupeř nebyl zrovna elita, rozhodně jste si nemohli dovolit ho podcenit. Na střídačce se objevil Takeuchi, jen na tebe na znamení pozdravu kývnul a změřil si pohledem stativ. "Díky, že to budeš natáčet, každá nahrávka se pak hodí pro trénink." Řekl a nad něčím se zamyslel, hra měla co nevidět začít. To ale platilo i pro Seirin a favorizovaný tým Touou. Nejprve Kise, pak Midorima, ale oba mohli odpřisáhnout, že to, co Kagamiho čekalo, nebyl obyčejný soupeř. I Kuroko své spoluhráče varoval, že Aomineho styl hry se nepodobá ničemu, co kdy viděli. Jenže eso Touou očividně tomuto zápasu nepřikládalo takovou váhu. Momoi jen nevěřícně těkala pohledem z jednoho hráče na druhého, když v šatně Touou marně hledala Daikiho. "Aomine kun tady ještě není?!" Tohle mu bylo podobné, ale přece jen, vykašlat se na trénink je něco jiného než zazdít finále. Celá nervózní vyběhla na chodbu a začala Aomineho prozvánět, každý tón se zdál být nekonečný a když už si Momoi myslela, že to položí, ozvalo se na druhém konci jakési zašumění a líné zívnutí. "Konečně! Co si myslíš, že děláš?! A vůbec, kde teď jsi?" Znovu to zívnutí. "Kde? Huh, ve škole, trochu jsem si přispal." Takže zbytek týmu se připravuje na finálový zápas a Aomine si spí zřejmě někde na střeše? Krása, ještě, že o tom neví kluci z týmu, hlavně Wakamatsu."Aomine, kdy dorazíš?" Ozval se najednou hlas kapitána Touou. "Imayoshi san? Huh, měl bych to stihnout na začátek druhé půlky." Odpověděl Aomine a líně se protáhnul. "Spoléháme na tebe, přece jen, hrajeme proti Seirinu!" Zdůraznil Imayoshi, ale Daiki se jen zašklebil. "Dvacet minut je víc než dost, abych ty amatéry rozdrtil. V první půlce si poraďte, jak umíte." "Oi, Ao-" Aomine ukončil hovor.

"Za tým modrého lva, jeden z favoritů, třetí ročník Aomori, sama kapitánka Hakusan Aiko! V sousední dráze zničující finish Juurakuji, druhý ročník, Takeda Himiko! Dítě štěstěny, druhý ročník Tsugiki, Yamakawa Emi! Konkurent modrého lva a skutečný veterán všech plaveckých soutěží, za třetí ročník Takanami preciznost sama, kapitánka Hamasaki Tomoko!" První čtveřice nachystaná na blocích, start a stovka byla v plném proudu. Tomoko s náskokem předala Yuuně, ta pak Kaoru a já finishovala, to bylo naše klasické pořadí. První štafeta dopadla slibně – Takanami první, za námi cenily zuby holky z Aomori, třetí Juurakuji a nakonec Tsugiki. "Yosh, to jsou moje holky!" Podporoval nás Tsuchida, trenér naštěstí dorazil včas a vše se kupodivu stihlo, navíc, tenhle solidní začátek nám mohl posloužit jako solidní základ pro postup do regionálek. "Na, napij se." Kývla na mě Yuuna, když si všimla mého kašle, a podala mi moji flašku. "Nah, arigatou, senpai." Konečně to přešlo, právě včas, abychom se pomalu začaly řadit na dvoustovku. Cítila jsem se divně, nedokázala jsem to pořádně popsat, ale nakonec jsem to přisuzovala napětí a potlačované nervozitě ze závodů. Opět první čtveřice na startu, žádný tým nezměnil pořadí štafet. Start! I když soupeřky zabraly, zdálo se to skoro jako přes kopírák, Tomoko nám nahnala náskok a žádná z nás ho nehodlala dát všanc. A pak to přišlo. Poslední předávka, vyrazila jsem jako první a s náskokem se dostala do obrátky, i když mě reprezentantka Aomori začala trochu stahovat. Holky se zatím na našem stanovišti byly aspoň provizorně osušit, ani tak ale nespouštěly oči z bazénu. "Je to dobré, udrží to." Řekla Tomoko. "Vypadá to tak, i když nikdy nevíš, kdy Juurakuji šlápne na plyn, to samé Aomori." Dodala Kaoru. "Jestli dáme dvoustovku, klidně toho mazlíka Aomori přejmenuju na bezzubé kotě." Ušklíbla se Yuuna, to jsme byly v půlce posledního bazénu. Byl to jen moment, jako když se na něco soustředíte, jednou mrknete a je to pryč. "Kde je?" Pohled jim střelil vpřed k blokům, ale v cíli jsem ještě nebyla, podívaly se zpět, ale ani tam mě neviděly, to už znejistěl i Tsuchida. Ostatní týmy už doplavaly a diváci začali jásat, v tom hluku se na moment ztratilo několik výkřiků porotců a trenérů. Až když někdo skočil do vody, diváci si všimli, že chybí jedna závodnice...

Nevím, co se stalo, v jednu chvíli jsem se blížila ke svému bloku a vzápětí jsem nemohla popadnout dech, jako kdyby mi někdo najednou sebral všechen vzduch z plic. Chvilková bolest na hrudníku, napila jsem se vody a pak se mi zatmělo před očima. Neměla jsem tušení, kdo nebo kdy mě vytáhnul. Chvíli mě resuscitovali, než jsem na moment přišla k sobě. Matně si vybavuju změť hlasů a zvuků, rozmazané obličeje a pak jsem znova ztratila vědomí. Tsuchida byl u mě, holky v těsném závěsu za ním. "Sensei, co je jí?! Je v pořádku?!" Žádná z nich a možná ani nikdo v hale nevěřil tomu, co se v těch několika málo okamžicích událo. "Už volali sanitku, Tomoko, potřebuju, aby jedna z vás sbalila Haně věci a donesla mi je, hned." Tsuchida byl vážný jako nikdy, mluvil zřetelně, ale s patrným napětím v hlase a typický lesk jeho očí se teď tetelil nejistotou. "Já pro ně zajdu." Vzpamatovala se Yuuna a odběhla do šatny, Tsuchida zatím podal Kaoru moje brýle a čepici, jen Tomoko pořád stála jako opařená. "Tomoko chan... Tomoko chan!" Až když vstal a letmo s ní zacloumal, začala ho vnímat. "H-hai!?" Tsuchida se na ni soucitně podíval, protože věděl, že bude žádat příliš. "Teď mě dobře poslouchej, ano? Závod ještě neskončil, ne, jen poslouchej, pro vás ještě neskončil. Polohový závod za Hanu odplave Izumi, od toho máme náhradníky, ano? Já teď pojedu s Hanou, dám na ni pozor, nemusíš mít strach. Vím, že chci po tobě hodně, ale vzchop se, teď musíš svůj tým podržet, kapitánko." Tomoko se jen kousla do rtu, ruce zaťaté v pěst. "Wakarimashita."

Potom vše nabralo spád. Yuuna akorát doběhla s mými věcmi, když přijela sanitka. Tomoko mezitím s podporou Kaoru instruovala moji náhradnici a sotva se mnou Tsuchida odjel do nejbližší nemocnice, rozhodčí se šli ujistit, jak na tom náš tým je. "Iie, budeme pokračovat." Řekla Tomoko rozhodně, o chvíli později tedy začal polohový závod. Nikdo by jim to nemohl mít za zlé, nikdo by nemohl říct ani půl slova proti jejich výkonu, ač značně vykolejené, bojovaly až do konce. Náhlé oslabení Takanami jako by nakoplo konkurenci, těžko říct, jestli se holky tolik zhoršily, nebo jejich soupeřky tolik zlepšily, ale poslední disciplína skončila v pořadí Aomori, Tsugiki, Juurakuji, Takanami. Čekat na vyhlášení bylo to poslední, co by holky chtěly, ale vydržely to, až do konce. Aomori s 275 body, Juurakuji 175, Tsugiki nakonec 150 a nám diskvalifikace na dvoustovce a prohra v polohovém závodě zajistily 125 bodů. Při vyhlášení ale i prokleté čtvrté místo sklidilo úctyhodný potlesk, možná taky proto, že si diváci vážili úsilí, jaké za daných okolností náš tým vynaložil. V hledišti celé finále sledoval i Shiratori se svojí bandou. Původně se chtěli podívat jen na chlapeckou část, ale když už byli tady, tak proč se nezdržet? "Páni... zdálo se, že budou první, určitě by byly..." Vydechl šokovaně Ibuki. "Takový je sport, nikdy nic není jisté." Zareagoval Shiratori bez známky emocí, seděl tam, ruce založené na hrudníku a s kamenným výrazem pozoroval zbytky našeho týmu, jak prchají do šatny. "Nechce se mi věřit, že takhle padly, takové zklamání." Povzdychnul si Valk, ale Shiratori okamžitě střelil po svém spolužákovi ze zahraničí pohledem. "Málem se jim utopila před  očima, to s většinou lidí něco udělá. Vlastně je obdivuju, že ten poslední závod nevzdaly." Těžko říct, jestli šlo o to, co Shiratori řekl, nebo o to, že to řekl právě on, snad obojí, ale kluci kolem raději jen mlčky přemítali o tom, co před chvílí viděli, Shiratori měl pravdu.

Tou dobou už jsem byla v péči lékařů a Tsuchida se sestrou vyplňoval nějaké papíry. Vzhledem k situaci si dovolil hrabat se mi v peněžence kvůli dokladům a pak i v mobilu, aby sehnal číslo na rodiče. "Zlatíčko, co potřebuješ? Za chvíli mám jednání." Téměř okamžitě po zazvonění se ozval rázný ženský hlas, Tsuchida si jen odkašlal. "Omlouvám se, že ruším… tady Tsuchida, jsem trenér Vaší dcery." V ten moment mamka znejistěla, proč jí volá můj trenér? A proč jí volá z mého mobilu? "Promiňte, jste tam?" Tsuchidovo vysvětlení ji na moment připlavilo o hlas. "A-ano, ve které nemocnici?" Dorazila asi za půl hodiny. "Itokawa san?" Za normálních okolností by ho hned opravila, že se jmenuje Nakame, příjmení Itokawa se zbavila před rokem při rozvodu, ale teď jí to bylo jedno. "Tsuchida, to já Vám volal." Jen spěšně přikývla, když už ji trenér vedl k mému pokoji. Zase jsem byla při vědomí, sice unavená a dost zmatená, ale při vědomí. Když mamka dorazila, zrovna u mě byl doktor. "Ah, vy budete její matka, že?" Zeptal se přívětivě, ale s jakýmsi podtónem rutiny. "Ano, co se stalo a jak je na tom?" Zdálo se, že se snad za chvíli složí i mamča, chudák, ještě nikdy jsem ji neviděla tak vystrašenou. "Co kdybychom to probrali jinde? S Hanou už jsem mluvil a trocha klidu jí teď neuškodí." Navrhnul doktor. "Jen jděte, zůstanu tu s ní." Ujistil ji Tsuchida a tak ti dva odešli. V pokoji se rozhostilo děsivé ticho. "Sensei…" "Hm? Nani, Hana chan?" Nemohla jsem se mu podívat do očí. "Zpackala jsem nám závody, zničila šanci na postup, že je to tak?" Vážně teď myslí na tohle? Konejšivě se na mě usmál. "Na tom teď nezáleží, hlavní je, abys byla brzo zase v pořádku." Jen jsem v rámci možností zakroutila hlavou. "Záleží, vám na tom záleží, holkám z týmu, mně taky…" Tsuchida nevěděl, co na to říct. Ano, měla jsem pravdu, ale jak by mi v takové chvíli něco takového mohl potvrdit? V hlavě mi zněl můj rozhovor s doktorem, "vypadá to na plíce, ale troufám si říct, že to nebude nic vážného…" Prý si mě tady nechají přes noc na pozorovaní a zítra udělají nějaké testy, aby měli jasno. Měla bych odpočívat, nestresovat se a určitě se na nějakou tu dobu vyhnout fyzické zátěži.

O chvíli později se do pokoje vrátila mamka, teď už bez doktora. "Díky, že jste jel s ní." Řekla polohlasně Tsuchidovi. "To byla samozřejmost. Snad bude brzy zase fit. Byl bych Vám vděčný, kdybyste mi pak dala vědět." Odpověděl Tsuchida. "Jistě..." Spěšně si zapsala jeho číslo do mobilu, načež se s námi trenér rozloučil a spěchal za zbytkem týmu. Sice průběžně posílal Tomoko nějaké zprávy, chtěl jim to říct osobně. Holky by za mnou nejraději přišly do nemocnice hned po závodech, ale doktor oklikou naznačil, že návštěvy jsou v mém případě nežádoucí věc, přece jen, musím odpočívat... "Hano... mattaku, nesmíš mě takhle děsit." Vydechla mamka, když jsme zůstaly samy. "Un... gomen..." Nebylo mi zrovna do řeči. "Neboj, zase bude dobře. Zajedu ti domů pro nějaké věci na převlečení, chceš vzít ještě něco?" Zeptala se, ale já jen zakroutila hlavou. Byla pravda, že jsem krom plavek a školních věcí, ve kterých jsem přišla na závody, s sebou nic neměla. Později se mamča vrátila i s taškou, do které pochopitelně přibalila i věci, o které jsem si neřekla. "Zařídím si to zítra v práci tak, abych tě mohla vyzvednout, až tě pustí. Zavoláš mi, jakmile to budeš vědět, dobře?" Řekla, ale její úsměv se nesetkal s pražádnou odezvou. "Hano-" "Promiň, jsem unavená..." Pochopila, že teď nestojím o společnost a tak mě nechala být. Pomalu vyšla před nemocnici, ale místo k parkovišti zamířila k jedné z laviček a na chvíli si sedla. S těžkým povzdychnutím v kabelce nahmatala mobil a vytočila číslo, ale nikdo to nezvedal, až na potřetí. "Hikari, jestli se chceš zase hádat, předem říkám, že nemám čas." Ozvalo se namísto pozdravu, znovu si povzdychla. "Chouhei... Hana je v nemocnici..." Na druhé straně se rozhostilo ticho a zatímco Hikari vysvětlovala, co se stalo, on se snažil ten šok vstřebat. "Mám přijet? Můžu tam být tak za dvě hodiny." Už byl málem na odchodu, když ho zastavila. "To by bylo zbytečné, nechce s nikým mluvit... Bože... kdybys ji viděl..." Cítila, jak jí vlhnou oči. "Nějak to zvládneme." Uklidnil ji, i když sám potřeboval, aby ho v tom někdo utvrdil. "Hikari..." "Jo?" "Utři si konečně ty slzy..." Lekla se, když to řekl. "Nevím, o čem to mluvíš." Opáčila a přitom si hřbetem ruky otírala uslzenou tvář. "Jistě, že nevíš..." Souhlasil, ale oba věděli, že po těch letech dokázal poznat každý výkyv v jejím hlase, tak dobře ji znal.

Víkend byl pro většinu lidí časem odpočinku a pro několik týmů časem oslav, pro jiné zase možnost ošetřit si rány na těle i na duši. Kluci z Kaijou měli rozhodně důvod k radosti. Svého soupeře si podali a stali se tak vítězi kanagawského bloku, cesta do čtvrtfinále byla otevřená. Už v pátek to oslavili v rámci týmu, ale chtěli se o to nadšení podělit i s námi a samozřejmě oslavit i náš úspěch... Bohužel, doteď nikoho nenapadlo vyměnit si kontakty, takže jsme se neměli jak domluvit. Na druhou stranu, určitě jsme utahané po tom včerejším finále a domluvit se na nějaké akci klidně můžeme v pondělí, až se potkáme na tréninku, ne? Já byla kolem poledne hotová a připravená jít domů, pokud doktor přes noc nezměnil názor. "Trénuješ často?" Zeptal se, když něco vepisoval do mojí karty. "Obvykle čtyřikrát týdně, ale nikdy jsem žádné potíže neměla." Odpověděla jsem a on jen pokýval hlavou. "Budeš si muset udělat pauzu." "Na jak dlouho?" "To záleží na výsledcích vyšetření, měly by být do konce příštího týdne." Ani jsem si raději nepředstavovala, co v nich bude. Kdybych na to myslela, musela bych se zbláznit z představy, že mi zatrhne plavání nadobro. Jak jsme se domluvily, dala jsem vědět mamce a ta si přesunula schůzky tak, aby mě mohla vyzvednout a kupodivu pak se mnou i zůstat doma. "Mluvila jsi s tátou?" Zeptala jsem se. "Mluvila... a ty bys taky měla." "Já vím..." Hovor s tátou byl ten den vrchol mojí společenské interakce, vypnula jsem si mobil a zavřela se v pokoji, většinu víkendu jsem prospala. Kdo ví, třeba jsem doufala, že až se probudím, zjistím, že to byl jen zlý sen.

Pondělí se tvářilo jako každé jiné, po finále kvalifikačních skupin měli kluci pár dnů klid, což ale neznamenalo, že vynechají trénink. Cestou do tělocvičny se dohadovali, kam by mohli zajít oslavit ten náš finálový pátek a náhodou přitom míjeli Shiratoriho, druhákům zrovna skončil tělocvik. Jindy by baskeťáky ignoroval, ale když je takhle slyšel, nedalo mu to a musel se ozvat. "Řekl bych, že nebudou mít náladu něco slavit." Kluci se za ním překvapeně otočili. "Co ty o tom můžeš vědět?" Zareagoval Kasamatsu. "Očividně víc než vy. Fakt se to k vám nedostalo?" Soudě dle jejich zmatených výrazů ne. Shiratori se jen zašklebil a zakroutil hlavou, jako kdyby nevěřil jejich neinformovanosti. "Byly poslední, ale není se čemu divit, když jim odpadla finishmanka."     "Cože? Tomu nevěřím." Zamračil se Moriyama. "Tak nevěř, já na těch závodech byl, odvezla ji sanitka." Odseknul Noriaki dotčený, že mu nevěří. To kluci strnuli a když už byl Shiratori na odchodu, Kasamatsu ho ještě zdržel. "Shiratori, kterou jsi myslel? Ta finishmanka...?" "Vypadám snad, že jsem si s nima potykal?" Zamračil se, ale chvíli zapřemýšlel, jak dotyčnou popsat. "Jméno fakt netuším, ale vždycky plave volné disciplíny." Řekl nakonec a odešel. Víc ani nebylo třeba, kluci se dovtípili, o kom Noriaki mluvil.

Ten den bylo na basketbalovém tréninku vcelku ticho a ještě se umocnilo, když si pro klíče přišla Tomoko s A za zády. Nikdo nic neřekl, nic k tomu pátku a když už se zdálo, že holky beze slova zmizí, Kisemu to nedalo. Vyběhl z tělocvičny a ještě zastihl Kaoru. "Ano... sumimasen, asi vám není zrovna do řeči." Začal a Kaoru se na něj chápavě pousmála. "Slyšel jsi o Haně, viď?" Ryouta přikývnul. "Shiratori se zmínil." "Tak to hlavní už jsi asi slyšel." Usoudila Kaoru, ale on jen zakroutil hlavou. "Neslyšel - jak je na tom?" Zeptal se s určitou nedočkavostí v hlase. "No... Tsuchida říkal, že si ji tam nechali přes noc, snad to nebude nic vážného, ale těžko říct, Hana nikomu neodpovídá na zprávy a ve škole taky nebyla. Chtěly jsme za ní jít hned po závodech, ale doktor se na návštěvy tvářil docela nevraživě. Promiň, už budu muset jít." Uzavřela to Kaoru a nechala Kiseho být. No, ne, že by ten hovor proběhl v soukromí. Zpráva o mém stavu úspěšně rozhodila dva týmy a ne jen je. Byla jsem nervózní a skleslá, když jsem se nepozorovaně proplétala areálem Kaijou a ke svému štěstí se bez povšimnutí proplížila kolem tělocvičny až do plaveckých šaten, akorát jsem se ve dveřích míjela s posledními slečnami a mezi nimi i s Izumi. "Hano? Takhle brzo jsme tě nečekaly." Vysoká holčina se sportovní postavou, po ramena dlouhé světle hnědé vlasy stažené v copu, karamelové oči lehce přivřené do obezřetného, až podezřívavého pohledu. To byla jedna ze spolužaček Tomoko a moje náhradnice. "Já bohužel nepřišla trénovat, senpai, povinný klidový režim." Odpověděla jsem. "Ah, chápu." Víc se se mnou nezdržovala a zamířila k bazénu. Sotva jsem si v šatně odložila tašku a vyzula se, následovala jsem ji. Bála jsem se toho setkání, prvního po Prefektuře. Byly tam všechny, naše A i po prohře připravené makat dál s vidinou dalších soutěží. "Není to-" "Hana chan!" Zavýskla Kaoru, to už si mě všimly všechny. Trochu rozpačitě jsem se šla se všemi pozdravit, kupodivu to bylo v pořádku, srdečné, starostlivé, jen z Tomoko jsem měla špatný pocit. Stála tam ve své odměřenosti a dívala se mým směrem, cítila jsem dost provinile i bez jejího pohledu. "Mrzí mě to... Omlouvám se, že jsem zahodila šanci na postup..." Dostala jsem konečně ze sebe a semkla rty, sotva ta slova zazněla. "Mou, pořadí, postup, jo, taky nás to mrzí, ale jsou i důležitější věci." Prohlásila Yuuna, snad měla pravdu. "Myslela jsem, že to zvládnu-" "Že zvládneš co? Ty jsi měla problémy ještě před Prefekturou?" Přerušila mě Tomoko. "Ne, totiž, nic velkého, myslela jsem, že to byla jen únava." Ku podivu všech se Tomoko po mých slovech nevěřícně zasmála. "Podcenila jsi to, věděla jsi o tom a ani ses nezmínila?" Zdálo se mi to, nebo jsem v jejím hlase pociťovala narůstající zlobu? "Já vám nic nezatajila! Neměla jsem žádné výrazné příznaky, nemohla jsem tušit, že se tohle stane." Bránila jsem se, byla jsem šokovaná tím náhlým útokem, vlastně my všechny, nikdy jsme takhle Tomoko neviděly. "Nemohla tušit? Hano, co sis myslela, oddělat se na prvních velkých závodech, jaký to mělo smysl?" Nebezpečný lesk v jejích očích jen podtrhoval ten tón, byla opravdu naštvaná. "Chotto, Tomoko-" Ale ani Yuunu nenechal domluvit. "Víš, na rozdíl od některých, ty máš před sebou ještě dva zatracené roky a možnost to napravit! Zbláznila ses snad?! Měla jsem dojem, že máš v sobě víc soudnosti." Otočila se a odešla k blokům, zatímco ostatní holky se sotva zmohly na pár tichých komentářů. Kaoru a Yuuna si vyměnily zmatené pohledy, načež Yuuna zamířila za kapitánkou. "Hano... ona se uklidní, neboj, stejně teď nemůžeš trénovat. Bude to dobrý odpočinek pro vás obě." A odešla i Kaoru a pak zbytek týmu. Nebyla jsem schopná slov a raději co nejrychleji zamířila do šatny, musím pryč... Nedokázala jsem si představit, že bych se s Tomoko měla ještě potkat.

Křečovitě jsem svírala klíč od šatny, zatímco mi v hlavě zněla všechna ta slova. Bylo mi do breku, měla jsem pocit, že se mi všechno rozpadá pod rukama. Byla jsem natolik rozhozená, že jsem se ani na potřetí nedokázala trefit do klíčové dírky. "Itokawa?" Málem jsem dostala infarkt, když se za mnou ozval nějaký hlas. Pokusila jsem se zahrát co nejklidnější výraz a otočila se, v chodbě kousek ode mě stál Kasamatsu, zrovna šel pro zakutálený balón. "Ohayou..." Ten mě tady taky určitě nečekal. "Už zase trénuješ? Takže... je ti už líp?" Zeptal se nejistě a já na rtech vyloudila chabý úsměv. "Jo, už je to lepší, jen s tréninkem to je... složité..." U toho tréninku jsem se málem zalkla, už jsem se nedokázala ovládat a po tvářích se mi spustily slzy. Rychle jsem se k Yukiovi otočila zády a palcem si nadarmo setřela pár slz, což samozřejmě bylo vidět. "Itokawa!?" Vypadal vyděšeně, co teď? Co si má počít s uplakanou holkou? Nevěděl, jak mi má pomoct a já zase nevěděla, jak před ním schovat svůj uslzený obličej. Všechno se ale vyřešilo téměř samo. Zatímco já se snažila zůstat k němu otočená jakkoliv, jen ne čelem, on přišel blíž, aniž by sám tušil, co chce udělat. "Co je ti? Co se stalo?" Zadržela jsem v sobě vzlyk. "Už nemůžu..." Otočila jsem se, ale nedošlo mi, že Kasamatsu stojí tak blízko. Vrazila jsem čelem do jeho hrudníku a snad v tom samém momentě se chtěla odtáhnout, ale on kupodivu neucuknul, co víc, opatrně mi z krku odhrnul pár neposedných pramenů, které se akorát tak máčely v mých slzách. Asi jen díky tomu, jak rozklepaná jsem byla, jsem si neuvědomila, jaké úsilí se skrývalo za tím prostým pohybem. Yukio byl sám neskutečně nervózní, ruka se mu skoro třásla, když pod prameny vlasů nahmatal horkou kůži. Bál se, aby to jen nezhoršil, ale zároveň jako by tušil, že nemůže udělat víc, než mě podržet. Když ani vzápětí neustoupil, vzdala jsem svoji snahu zarazit ty slzy a s hlavou zapřenou o jeho hrudník jsem zavřela uplakané oči. "Všechno jsem zkazila... všechny zklamala..." Vydechla jsem, ubíjela mě vina, měla snad Tomoko pravdu? Vážně jsem takový sobec? "Nebuď na sebe tak tvrdá." "Nemůžu si pomoct... všechno se mi hroutí pod rukama." Znovu jsem si otřela slzy. "Gomen... tohle nikdo neměl vidět..." Špitla jsem a odtáhla se od něho. V zámku šatny pořád ještě vězel klíč, konečně jsem si odemkla a aniž bych za sebou zavřela dveře, zmizela jsem uvnitř, u umyvadel. Potřebovala jsem si opláchnout obličej, ideálně smýt ze sebe všechen ten stud a smutek. "Ano... Itokawa?" Přes tekoucí vodu jsem Yukia neslyšela. Váhavě postával u otevřených dveří, neozývala jsem se, ale co teď? Přece mě tu takhle nemůže nechat... Nervózně se rozhlédl kolem - nikde nikdo. Kasamatsu nevěřil, co právě dělá, když vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře dívčí šatny. Zastavila jsem vodu a na moment se do zrcadla zadívala na svůj pláčem zrůžovělý obličej. Vytáhla jsem si z tašky svůj ručník a přitom se bolestně usmála, v tašce jsem měla věci na trénink, i když jsem věděla, že je nebudu potřebovat, rozhodně ne dnes a bůhví, jak dlouho ještě. Na co jsem pro boha myslela? Osušila jsem si obličej a konečně si všimla, že u skříněk nervózně postává kapitán Kaijou. "Promiň, že se znova ptám, a-ale... co se stalo?" Zeptal se, jen jsem sklopila oči a schovavši ručník zpátky do tašky, sedla jsem si na lavičku. "To kdybych věděla." Povzdychla jsem si a ve zkratce Yukiovi popsala, co se od pátku stačilo seběhnout. "Já vím, že bude pro všechny nejlepší, když se na tréninku nějakou dobu neukážu, ale i tak... Nemůžu trénovat, nemůže se na holky ani podívat, hlavně ne na kapitánku... Ještě nikdy jsem nepřišla o tolik drahocenných věcí zároveň..." Povzdychla jsem si, měla jsem pocit, že nikam nepatřím, jako kdyby mě Tomoko vyhodila z týmu, což prakticky udělala. Daleko víc mě ale deptala představa, že mi něco nedovolí vrátit se zpět, ať už by šlo o Tomoko, nebo o tu záhadnou indispozici, díky které jsem strávila noc v nemocnici. "Nedokážu si představit, že už bych nikdy neměla plavat..." Rty se mi zachvěly, když jsem to řekla. Věděla jsem, že se na mě Kasamatsu dívá, ale nedokázala jsem ten pohled opětovat. Celou dobu seděl vedle mě a poslouchal, navzdory mému plačtivému výstupu, pořád ještě byl tady. "Vlastně... vím dost dobře, jak se cítíš..." Řekl podivně tlumeným hlasem. Odkašlal si a teď zase začal vyprávět on.

Tou dobou už se po svém kapitánovi sháněli ostatní hráči. "Mattaku, to šel pro ten balón až do Tokia?" Povzdychnul si Moriyama. "To se kapitánovi nepodobá." Přitakal Kise a nakonec to byl právě tvůj bráška, kdo ho šel hledat. Ostatní kluci si zatím trénovali střelbu na koš. "Oi, Kasamatsu senpai~" Žádná odezva, tak Kise prošel kout po koutu, až se zastavil u šaten v areálu bazénu, zdálo se mu, že něco zaslechnul a opravdu, za dveřmi dívčí šatny rozeznal povědomý hlas. Masaka... to nemůže být pravda... Zrovna Kasamatsu v dívčí šatně? Kise už si myslel, že má halucinace, když se ale zaměřil na obsah toho hovoru, zarazil se. "Když se loni hrálo Inter High, nebyl jsem ještě kapitánem týmu. Byla to kvalifikace, úplný závěr zápasu, o bod jsme si drželi vedení, když jsem udělal nejhloupější chybu, jakou si dovedeš představit. Jedna špatná přihrávka a prohrál jsem nám zápas, ne jen to... Skončili jsme v kvalifikaci, dlouho jsem se nedokázal podívat třeťákům do očí. Pro ně to bylo poslední Inter High vůbec, mohlo být, kdybych to nezkazil..." Nevěřícně, ale s o to větším zaujetím jsem ho poslouchala. Mluvil bez problémů, jaké jindy, hlavně v přítomnosti slečen, míval, i když se mu hlas trochu třásl, nebylo to nervozitou. Byla to zlost, zlost, jakou měl sám na sebe a stud z vlastní chyby, přesně to, s čím jsem se už od pátku prala. "Tehdy jsem uvažoval, že skončím s basketem, ale naštěstí mě trenér nenechal. Když jsem mu řekl, že chci odejít z týmu, vysmál se mi a aby mi dokázal, jaký pitomec jsem byl, udělal ze mě kapitána. Ironie, co? Ale doteď jsem vděčný, že to udělal. Něco jsem si slíbil, nebo jsem spíš něco slíbil klukům z týmu - tu prohru z Inter High si letos vezmeme zpátky!" Ne jen já, ale i Kise potají poslouchaje za dveřmi neměl slov, o tomhle jsem nevěděl, senpai... "Kluci mají vážně kliku." Kasamatsu se na mě tázavě podíval. "Že mají kapitána, jako jsi ty." Dodala jsem a navzdory všemu úsilí, Kasamatsu okamžitě zrudnul. Usmála jsem se - poprvé od Prefektury. Opravdu jsem si myslela, že byl skvělý, jen při vzpomínce na zápas s Mitou se mi ani na moment nechtělo věřit, že někdy uvažoval o tom, že by přestal hrát. Ale mimo to, důvod mého úsměvu - konečně se mi trochu otevřel. Od začátku to bylo "klukům to udělalo radost" a "kluci určitě přijdou fandit", kluci, oni, ale teď mluvil o sobě a o něčem, s čím se asi jen tak běžně nesvěřoval. Zvedla jsem se a pomalu se chystala k odchodu. Když Kise zaslechl blížící se kroky, zpanikařil a raději se rychle vrátil do tělocvičny. "Našel jsi ho?" Našel, ale neodvažoval se říct kde a s kým, Ryouta bezpečně poznal i můj hlas. Já si mezitím vzala věci a ještě se na moment zastavila před dveřmi, ruku na klice. "Ne, Kasamatsu..." Zvednul ke mně hlavu. "Díky, že jsi to se mnou vydržel." A odešla jsem, ani jsem se nemusela otáčet a věděla jsem, jaký odstín teď chytly jeho tváře. Yukio měl co dělat, aby, když se vrátil do tělocvičny, nepřipomínal rajče. "No konečně!" Zvolal Moriyama. "To ten balón skončil v bazénu, nebo co?"  "P-proč v bazénu? A vůbec, pojďme hrát!"

Tuhle sezónu zápasů a turnajů na jednu stranu nemám ráda. Sice nejsem sportovec a nemusím docházet na brutálnější tréninky, ale to zařizování kolem, běhání po všech zápasech, ponocování kvůli úpravě videí ze zápasů, přeposílání záznamů všem hráčům a zase další zařizování...nedávno jsem někomu zašívala dres, dokupovala lékárničku, dokupovala jsem vůbec tuny věcí do šaten, přípravky na leštění podlahy, nová košťata, nové míče, nové všechno! Jeden by se z toho zbláznil a do toho stíhejte školu a svůj soukromý život...A to bylo teprve pondělí, kdy jsem dotočila další zápas, konkrétně Shuutoku proti Seirinu a ani ten zápas nemůže dopadnout pro mě dobře. Seirin prostě musí vyhrát, aby se ten rudovlasý obr mohl zase naparovat. No, ale když pominu jeho, Kurokovi a ostatním jsem to zase přála. Navíc Kuroko z Kagamiho udělal své nové světlo...možná bych ho měla začít aspoň trochu respektovat...nebo taky ne.
Po společné večeři a po nalezení Nigoua jsme se všichni vydali směrem ke svým domovům a já si všimla, že Kagamiho nohy jsou opravdu slabé. Kolikrát se mi zdálo, že se mu nohy i třesou a když to vypadalo, že zakopl, Kuroko ho stihl zachytit. Jenže Kuroko držel v náručí Nigoua, takže Kagami zase od Kuroka couval dál. Bylo to kruté, ale byla to sranda je pozorovat. Jak takové malé roztomilé štěně dokáže zastrašit a vyvést z míry takového obra. Všichni se už loučili a já skončila zase s Kagamim. Měli jsme taky ještě společný kus cesty. Proč nemůžu mít společnou cestu třeba s Kurokem a jeho novým štěnětem? Kagami se jen protáhl a zívl si a znova málem zakopl. Tentokrát místo Kuroka jsem ho zachytila já. "Ty ses teda pěkně zřídil," povzdechla jsem si s jeho rukou na mém rameni. "Ale stálo to za to, postupujem do finále!" Řekl nadšeně a najednou zase vypadal plný energie. Jen co se narovnal, pocuchal mi vlasy na hlavě s takovým škodolibým úšklebkem. "Arigato Chibi-chan," jen jsem pozvedla jedno obočí a nevěřícně zakroutila hlavou, "že tě to furt baví, jednáš se mnou jak kdyby si nikdy neviděl malou holku >:/" "Když se nad tím zamyslím, tak máš vlastně pravdu," "Huh?!" "Ještě jsem nepotkal prcka, co by byl o rok starší," znova se šklebil a já zas jen házela nevěřícné pohledy "Chceš dostat kopanec i do druhého lejtka?!" "Oooh ne, to ne tu malou bestii mi ani nepřipomínej!" "Malá bestie? Hmm to jsem zvědavá, co na tohle označení řekne...nebo spíš udělá?" "Ale no tak, nic jí neřekneš," "Hmm..možná?" "Rena...neštvi mě" Kagami začal pouštět zastrašující auru a já se tvářila jak nevinný andílek. Tak nějak jsme se tomu všemu nakonec jen zasmáli, nasedli na bus a jeli kus té společné cesty. Po několika zastávkách Kagami vystupoval a místo zamávání jsem na něj vyplázla jazyk a on mi pohrozil pěstí. Dojela jsem domů a brácha byl už dávno doma a sledoval nějaký kreslený seriál.
Na večer se vrátil domů táta. Docela nečekané, ale taky se nezdržel na moc dlouho. Každopádně na večeři jsme byli tři, "Ohoho~ To se ti povedlo, Rena-chan! Už by ses mohla klidně vdávat!" zazubil se táta a Ryouta se při poznámce o vdávání zakuckal. "V pohodě?" Ujišťovala jsem se, ale Ryouta se na mě radši ani nepodíval...zase! Ten jeho nevysvětlitelně divný pohled, jako bych snad něco provedla. "To...byl blbý vtip," řekl po tom, co dokašlal a nabral dech zpátky do plic. "Jakej vtip? Já to myslím vážně! Vařit umí, dům je uklizenej a ještě nelehl na popel...vždyť bys bez ní tady umřel hlady a špínou, jak tě znám," "No dovol! Taky umím vařit! Podceňuješ mě TwT" "Ne, nepodceňuju, znám tě " "Hele vy dva, co si dát zmrzlinu se šlehačkou a přestat se hádat?" "Dobrý nápad!" Souhlasil táta a energicky kýval hlavou. Šla jsem připravovat zmrzlinové poháry, když v tom mi zapípal mobil, aby mě upozornil na příchozí sms. Jak příhodné, že mobila jsem měla na stole a jak se rozsvítil, na tátu i Ryoutu vykoukla Kagamiho fotka na mé ploše. Oba si jen vyměnili pohledy. "Rena-chan, asi ti píše přítel..." "Přítel? Já nemám-" Nesla jsem poháry a zasekla se v půlce věty, když mi celá ta situace došla. Rychle jsem čapla telefon a konečně si změnila tapetu. Oba na mě mlčky koukali a já fakt netušila, jak jim to vymluvit. "Já vážně nikoho nemám, tohle byl jen .... kamarád, co mi vzal telefon ....a asi nemá cenu to dál vysvětlovat, že?" Oba jen zavrtěli hlavou. "Ale vdávat se ještě nebudeš, že ne?" To mi vypadl mobil málem z ruky, jak mě táta dokonale šokoval. "TATI!! Sakra!!! Vy jste fakt pitomci!" Vzala jsem si pohár zmrzliny, mobil a uraženě odkráčela do svého pokoje. Idioti!! A Bakagami je ještě větší idiot! Kvůli jeho fotce budu mít doma veselo "Ty ho znáš?" Naklonil se táta k Ryoutovi a mluvil potichu, abych je náhodou neslyšela. "Bohužel znám, eso Seirinského basketbalového týmu >.>" "On hraje taky basket?! Hm...dávej na sestřičku pozor, až zase odjedu, nevypadal zrovna moc...sympaticky," možná štěstí, že jsem ty dva neslyšela, jak ještě drbali Kagamiho. Proč mě nikdy nikdo neposlouchá?! Všechno by bylo hned jednodušší.
Zpráva byla od Kuroka (děkuji ti, Kuroko), jestli nechci zítra po tréninku jít ven s Nigouem. Zájem jsem měla, takže jsme se na zítra domluvili, co a jak, a já se svým zmrzlinovým pohárem zalezla k notebooku a pouštěla si po zbytek večera seriály.

Další ráno jsme všichni tři měli společnou snídani. Já byla furt uražená a oni evidentně stále neměli slov. Opravdu úžasná snídaně. Táta se začal chystat jako první, měl minimálně na dva týdny zase někam jet. "No nic, já zase mizím, mimochodem v chodbě jsem vám nechal tašky suvenýrů z Evropy! Nechte tam něco i pro holky, a Reno, dávej na sebe pozor a nenech tohohle blba umřít hlady," uculil se jako obvykle, sbalil si věci, asi ještě 3x se rozloučil a vyrazil bůhví kam. Poté jsme se sbalili i my dva. Po cestě do školy opět vládlo ticho. Ryouta se už nadechoval a já nějak tušila, co chce říct a rovnou jsem mu vzala slova. "Mezi námi vážně nic není. Prostě mi jednou vzal mobil, vyfotil se, nastavil mi to jako tapetu a směje se mi, provokace..chápeš? Jen sranda a já si to zapomněla změnit, neměla jsem moc času za poslední týden," mračila jsem se na Ryoutu a ten se na nic dál neptal, ale stejně nevypadal, že by ho má odpověď uspokojila.

Ve škole byl ze začátku docela klid. Dneska tam chyběla Arisu, prý je nemocná, takže jsem své volné pauzy trávila s klidnou Tarou, která se semnou i normálně bavila. Ovšem dnešek asi nebyl den pro mě. Šla jsem na záchody, kde byly nějaké holky a zkoumaly své obličeje, nanášely si tuny makeupu a já se v duchu musela smát, jak hrozně a lacině vypadají. Zalezla jsem do kabinky a jakmile jsem zavřela dveře, holky mě začaly pomlouvat. Vážně? V těch kabinkách to jde slyšet...o__o "Všimly jste si jak se tvářila?" "Ne asi, co si myslí, že je královna světa?" "Povrchní svině, hned bych jí tu držku zmalovala," "Arogantní kravka fakt, chudák její bratr, nechtěla bych mít takovou sestru," Jen jsem protočila oči. Bože...to vážně vypadám tak nesympaticky nebo co? Vylezla jsem ven a šla si umýt ruce. Holky mě sjížděly pohledem a když jsem chtěla odejít, jedna mi dala snožku. Zakopla jsem a spadla na fukar. Holky se tomu jen zlověstně smály, prohodily další nadávky a odešly. Já se sesbírala ze země a zjistila, že mi teče krev. Podívala jsem se do zrcadla. Ach bože, napuchlá a natržená pusa, ze které teklo krve jak z vola a schytala to i má uniforma. Chvíli jsem zůstala na záchodech a snažila se umýt pusu a bradu od krve. V tašce jsem zašmátrala po nějaké mini náplasti, ale bohužel, malé došly...musela jsem na ošetřovnu. Tam už jsem taky byla docela známá firma. Před odchodem jsem kachličkovanou podlahu pocákala vodou, aby to případně vypadalo, že jsem jen uklouzla. "Dobrý den, nemáte prosím nějakou malou náplast?" "Rena-chan?! Co si zase vyváděla?" Šokovaně se zeptala ošetřovatelka a hledala v šuplíku náplast. "Uklouzla jsem na mokré podlaze, na záchodech," řekla jsem s úsměvem na tváři, aby to působilo, že se směji své nešikovnosti. Sestra mi dala mini náplast a popřála mi víc opatrnosti. Otráveně jsem prožila zbytek dne ve škole. Na tréninku jsem zase lítala pro různé věci a zapisovala všechno možné jak blázen, navíc Takeuchi musel dodělat i nějaké své resty a tak mi nechal kluky na starost. Ryoutovi moje náplast neunikla, tak jsem jela tu svou pohádku furt do kola. "Jen jsem si nevšimla vody na podlaze a uklouzla jsem."

Bylo po tréninku, já ještě dopisovala nějaké poznámky ohledně dnešního tréninku pro Takeuchiho, bratrovi oznámila, že jdu za Kurokem, ať na mě nečeká a sbalila si pak i své věci. Cesta do parku, na kterém jsme se domluvili, netrvala nijak dlouho. Kuroko už tam čekal a drbal Nigoua na bříšku. Jakmile jsem se začala přibližovat k parku a Nigou mě ucítil, rozeběhl se ke mě. Aww, to bylo tak sladké. Pozdravili jsme se s Kurokem a vydali se na cestu. I Kuroko se zeptal na tu náplast, tak jsem automaticky vychrlila onu omluvnou větu, ale z Kuroka šel nedůvěřivý pocit. "Co se ti opravdu stalo?" "Jak to myslíš?!" "Rena-senpai, myslím že víš, že mě nemusíš lhát," ani jsem nepostřehla ono oslovení a jen se provinile zadívala do země. Pak jsem mu tedy vyklopila, co se skutečně stalo. Kuroko jen zavrtěl nevěřícně hlavou. Dál se ale na nic neptal a pak jsme si prostě jen povídali. Došla i řeč na Kagamiho a jeho nohy. Díky Kurokovi jsem tedy věděla, že do zápasu s Touou má Kagami zákaz trénovat. "Ale nevím, jak to vydrží, už dneska bylo téměř nemožné ho přemluvit, aby nic nedělal," "Baka...chce se úplně oddělat nebo co?" Kuroko jen pokrčil rameny. "Mimochodem...vy dva jste mi doma pěkně zavařili," Kuroko se nechápavě na mě podíval a já mu pobaveně odvyprávěla celou tu historku. I Kuroko bez emocí teď vypadal, že ho ta historka taky docela pobavila. Byli jsme venku asi dvě hodiny a Nigou už začínal být unavený a nechal se dokonce nosit v náruči. Skoro přes půl hodiny jsme s ním v kuse blbly a běhali, takže ne jen Nigou byl pak unavený. Procházku jsme pak ukončili, rozloučili se a každý se vydal svým směrem. Byl by zázrak, kdybych aspoň jednou měla klidnou cestu. Potkala jsem totiž Momoi, když jsem se stavovala v jednom obchodě pro pečivo. "Rena-san!! Je to možný? Jak dlouho to je, co jsme se neviděly?" Přiběhla ke mě nadšeně a objala mě. "Oh, Momoi-chan!" A tak jsme se přivítaly a já se dozvěděla, že hodlá zítra navštívit Seirin a vidět Kuroka. "Máš plavky, Rena-san?" "Plavky?! Na co plavky?" "Mohla by si zítra se mnou navštívit Seirin, a co jsem slyšela, budou mít trénink v bazénu, prosíííím!!" Držela mě za ruce a nadšeně poskakovala a házela na mě psí oči. No..řekněte jí ne. "No, já mám jen školní plavky...tuším..." "Mohla bych ti půjčit nějaké své!" "Já myslím, že ne ^^ Přece jen jsi tady," naznačila jsem rukama prsa, "trochu větší," Momoi se jen zamyslela a usoudila, že mám pravdu. Každopádně chvíli jsme si ještě pokecaly a domluvily si sraz na zítřek a rozloučily se.
Doma byl zase jen Ryouta. Prohodili jsme pár slov, dali si večeři a nějak proflákali večer.

Další den probíhal tak nějak stejně. Ve škole jsem nedávala pozor a myšlenkami cestovala bůhví kam. Krom pár strkanců se nic zvláštního nedělo. Kluci dneska trénink neměli, takže jsem nepotřebovala žádné výmluvy a běžela za Momoi. Po cestě jsem ale začala váhat, zda to byl dobrý nápad. Jak jsem už dlouho neměli tělocvik v bazénu, úplně jsem zapomněla...proč se bazénu vlastně vyhýbám. V těch tmavě modrých školních plavkách jsem si připadala menší a mladší...vážně, jak perfektní návnada pro pedofila. Sice jsem měla poprsí větší jak Riko...ale furt o hodně menší jak Momoi, a plavky mě prostě celou stahovaly a nepůsobila jsem jako o rok starší senpai.

Seirinští baskeťáci už trénovali a my se s Momoi vlastně přikradly do šaten a začaly se převlékat. Momoi byla dřív a rozhodla se, že kluky půjde pozdravit jako první. Mě začal polívat nervózní pot. Navlékla jsem na sebe ty plavky a chtělo se mi brečet. Mezitím už jsem slyšela z bazénu šramot a povyk. Momoi na ně evidentně udělala dojem. "Kdo si sakra myslíš, že jsi?!" Byla slyšet naštvaná Riko. "Já..jsem přítelkyně Kuroka," řekla Momoi zasněně a všichni vydali jen šokovaný zvuk a otáčeli se po Kurokovi a nadávali na něj, jak to není fér. "Rena-san!! Co tam děláš?" Volala na mě Momoi. Zrovna jsem přemýšlela o tom, jak uteču a budu se tvářit, že jsem sem vůbec nepřišla. Nani?! Rena je tu taky?! Pomyslel si Kagami, který seděl znuděně na lavičce. Momoi byla chytrá a vzala si mikinu...já ne, ale jelikož jsme se evidentně vloupali do klučičích šaten, nějaké mikiny tam byli. Čapla jsem prostě nějakou, která mi byla po ruce a přehodila jsem jí přes sebe. Konečně jsem vylezla, tváře růžové studem a zároveň naštvaností. Proč já sem vůbec lezla?! Došla jsem až k Momoi, která se začala nade mnou rozplývat, jak jsem v plavkách roztomilá. Momoi stála docela na kraji bazénu. "Ještě slovo o roztomilosti a skončíš v bazénu," procedila jsem mezi zuby. "Demoo~ Rena-san~" hodila jsem po ní zlej pohled a ruce měla založené na prsou. "Mou~ nech mě tě aspoň obejmout!" Už se mě chystala lapit, ale nedalo mi to. Šťouchla jsem do ní a Momoi skončila v bazénu. "Ještě někdo mě chce obejmout?" Řekla jsem a prokřupala si prsty. Někteří jen naprázdno polkli.

Nějací kluci nadšeně pomáhali Momoi z vody. Momoi se už sušila a nešťastně mi něco říkala, asi jak jsem zlá, neposlouchala jsem jí. "Co je sakra na tom, že má větší prsa a je trochu roztomilá??!" Slyšela jsem Riko, jak se rozčiluje. Vedle ní už stál kapitán a jeho nervózní výraz mluvil za vše. "Přestaň ji šmírovat!! Idiote!!" Okřikla Hyuugu, který následně taky skončil ve vodě. "Chudák Hyuuga-san! Takhle ho zabiješ!" Zděsila se Momoi. Hyuuga šokovaně zíral na Momoi. "T-ty mě znáš?!" Momoi se jen sebevědomě uculila a já jen protočila otráveně oči, protože mi bylo jasné, co přijde. "Ufufu~ Samozřejmě, znám vás všechny," prohrábla si vlasy a začala vyjmenovávat všechny členy Seirin týmu a jejich schopnosti a role. Nikdo se nestačil divit a Momoi byla spokojená, že mohla opět šokovat dav. Pořád něco povídala a přitom si dřepla. "Haa~ to je ale roztomilý pejsek, no tak," chtěla pohladit Nigoua, ale ten se nenechal. Ignoroval Momoi a vydal se pozdravit mě. Vzala jsem ho do náručí a Nigou se zase nechal drbat, chovat a mazlit. Momoi vypadala trošku smutně, ale hned se šla pověsit na Kuroka a přitom ostatním vyprávěla, jak se vlastně seznámili. Mezitím jsem pustila Nigoua zase na zem a ze zadu se ozvalo "Nemáš zač." Nechápavě jsem se otočila za Kagamim, který už se nenápadně ke mě přifařil. "Za co?" "Za mikinu," nahodil pobavený výraz. Ah, že mě to nenapadlo. Takže takhle obří mikina, která mi byla skoro po kolena je skutečně toho největšího obra tady. Připadala jsem si hrozně poníženě. "A-arigatou..." našpulila jsem pusu a dívala se někam jinam, hlavně ne na Bakagamiho. "Vypadáš-" "Žádné poznámky o mé výšce, jinak skončíš jako Momoi v bazénu!!" "Oho, a jak bys mě tam chtěla shodit, chibi-chan?" Jelikož jsme oba stáli u kraje, měla jsem jasný plán. Ne tak agresivně, jako Arisu, ale kopla jsem ho do lýtka a jakmile se přikrčil bolestí, chtěla jsem ho vší silou strčit do bazénu....což se mi povedlo, háček byl v tom, že Kagami mě stačil chytit za ruku a stáhnout do vody sebou. "Co to vyvádíte?!" Lekla se Riko a pár dalších hráčů začalo věnovat pozornost nám namísto Momoi.

Někteří se šli pomalu převlíkat, mezitím co já a Kagami jsme teprve vylézali z vody. No, aspoň jsem ty plavky neměla jen pro "krásu". "Musíš uznat, že se mi to skoro povedlo," "Nečekal jsem, že budeš tak zákeřná! Co takhle třeba slitování pro mé nohy " "Hah, nechtěj mě rozesmát...ah, Bakagami-senpai, tvoje mikina..." vytáhla jsem promočenou mikinu z bazénu a vyždímala z ní, co se dalo. "To mě mrzí .__." "Tak to nevím, jestli ti to odpustím," "Huh?!" Šokovaně jsem se na něj podívala a on se zase tak škodolibě culil. Proboha. S čím já se to začala bavit?! TwT Mezitím Momoi a Kuroko byli na druhé straně bazénu a povídali si a ostatní už se převlékali v šatnách a dle povyku zřejmě narazili na Momoino spodní prádlo...ani bych se nedivila, kdyby ho nechala někde viditelně položené.
Ještě jsem si ždímala vlasy a nějak přišla řeč na páteční zápas. "Já se bohužel nepřijdu podívat, Kaijou v tu samou dobu hraje taky a měla bych být s kluky," "Takže dáváš přednost jiným klukům před svým senpaiem?" "A-ale takhle to přece vůbec není!!" Znova jsem se naštvala a Kagami mě zas jen pocuchal po hlavě. "Však já vím, dělám si srandu, mimochodem...jakej teda vlastně je Aomine?" "Aomine má svůj styl a byl první z týmu, který se začal rychle zlepšovat...a nakonec...no, prostě je fakt silnej, dej si pozor, on je ještě úplně jiná liga než Midorima a Ryouta...on...je fakt blázen a jeho styl hry je prostě..nepředvídatelný," a tak jsme cestou do šaten řešili Aomineho.

Před šatnou mi došlo, že máme s Momoi věci právě u kluků, což mě opět lehce vyvedlo z míry. "Anoo~ jen si tam skočím pro věci, nějak jsme se vloupali k vám..." "Pohoda," řekl nezáživně Kagami a i tak šel se mnou do šatny. Já si začala sbírat věci. Chyběla mi už jen flaška s vodou, kterou jsem záhadně objevila na skříňkách. "Ehm...myslíš, že bys mi podal tamhle tu flašku?" Otočila jsem se na Kagamiho, který si zrovna sundal triko!! Nějak jsem nečekala, že už se v mé přítomnosti začne převlékat, takže mě to vyděsilo. Zůstala jsem na něj zírat, když se natahoval pro onu flašku, aby mi ji podal. "Tady," řekl opět bez větších emocí, ale pak se lekl mého šokovaného výrazu. "Co je? Udělal jsem něco?" "Ty seš fakt idiot! Převlíkej se, až tady nebudu, aho!!" Vytrhla jsem mu flašku z rukou, pobrala jsem si své věci a hodila po něm tu vlhkou mikinu na znamení, aby se něčím zakryl. "Ty toho naděláš, vždyť jsem jen z půlky nahej," řekl už pobaveně, když jsem naštvaně kráčela ven ze šatny a s rudými tvářemi ho probodla ještě naposled pohledem.

V dívčích šatnách jsem se rychle osušila a převlékla a mé rudé tváře ne a ne zmizet. Každou chvíli se mi v hlavě znova a znova zjevovala nahá hruď onoho obra. Na Momoi jsem nečekala, stejně měla nějakou vážnější debatu s Kurokem a tak jsem zmizela domů tak rychle, jak jen to šlo. Mezitím co já už byla dávno na cestě doma, Kagami po cestě zašel na hřiště, aby si zkusil zaházet, ač měl výslovný zákaz. Nedalo mu to. Jak se tak snažil, na hřišti se objevil další člověk. Vysoký kluk snědé barvy a tmavě modré vlasy. Hned se taky představil jako Aomine Daiki, což ze začátku Kagamiho šokovalo, ale pak jen cítil, jak mu v krvi roste adrenalin a chuť vyzvat Aomineho na nějaký zápas. "Proč nezkusíme jeden na jednoho? Chci se přesvědčit, jaká konkurence mě to čeká, tak doufám, že za něco budeš stát," rýpl si Aomine a Kagami se jen zašklebil. Ovšem s tím, jak na tom Kagami byl, se nemohlo nic moc čekat a Aomine jejich menší zápas vyhrál a předvedl Kagamimu ten svůj nepředvídatelný styl, o kterém mu všichni říkali. "To si Kuroko teda nevybral moc dobře. Čím silnější světlo, tím větší stín...ale tvoje světlo silné bůhví jak není. Takhle Kuroka jen zazdíš," řekl Aomine a zklamaně odešel a nechal tam opařeného Kagamiho, který nevěřil svým očím ani uším. Později se ještě vrátil do tělocvičny, kde pokračoval trénink baskeťáků. Dneska toho měli holt víc než jindy. Riko hned na Kagamim poznala, že hrál basketbal i přes její zákaz. Kagami to nakonec přiznal, že si zahrál, ale jen Kurokovi pak přiznal, že se potkal s Aominem a pověděl mu vše, co se stalo. Kuroko se Kagamimu po nějaké době víc otevřel a pověděl mu vlastně téměř vše, jak to bylo na Teiko a jaký Aomine byl a jak se změnil.

Čtvrtek se neskutečně táhnul. Kluci začínali být nervózní z dalšího zápasu, vy jste měli den volna a já zase nevyspalá pobíhala všude možně a zařizovala pro Takeuchiho milion věcí. Už aby byl víkend, vážně, jinak padnu za vlast. Kluci měli poslední trénink, ale kratší než obvykle, aby mohli jít domů a pořádně si odpočinout na zítřejší zápas. Ale ať už se každý zabavil nebo odreagoval po svém, čtvrtek se neskutečně táhl a zdálo se, že pátek snad ani nepřijde.

Nakonec ale dorazil. Ten všemi očekávaný pátek. Vy jste měli plavat finále a kluci z Kaijou a Seirinu měli své zápasy. V týdnu jsme si akorát všichni stačili popřát hodně štěstí a mohlo se jít na věc. Kluci z Kaijou byli dobře naladění a nemohli se zápasu dočkat. To ale nikdo netušil, co se stane na vašem plaveckém zápase. Basketbalový zápas byl v době školy, takže ve čtvrtek nás drtili, jak jen to šlo, aby nás všechny dneska pustili. Já pro Takeuchiho zařídila ještě další věci a vytiskla různé formuláře, které byli potřeba. Připadala jsem si jak sekretářka Společně jsme dojeli do areálu, kde se mělo hrát. Dneska tam měli být minimálně dva zápasy a to samé platilo pro areál, kde hráli Seirin proti Touou.

Naši kluci už odešli do šaten, já si připravovala stativ, abych natáčela zápas. "Díky, že to budeš natáčet, každá nahrávka se pak hodí pro trénink." Řekl Takeuchi a já jen pokrčila rameny na znak toho, že to už je samozřejmost. Zápas pomalu mohl začít. Lidé už seděli v hledišti a hráči se už protahovali u svých laviček. Dorazil i rozhodčí, zapískal, aby se hráči seřadili naproti sobě a poklonili se a mohlo se začít. Soupeř Kaijou si hodně zakládal na obraně, takže kluci museli o něco víc máknout a více si přihrávat.
Tou dobou už se na hřišti připravovali i hráči Seirinu a Touou. Jak Seirin následně zjistil, Aomine se dostaví až v druhé čtvrtině zápasu, protože zaspal....Vážně, zaspat na svůj zápas, to umí jen on. Každopádně Seirinští baskeťáci si řekli, že těch prvních 20 minut, dokud tu není Aomine, musejí nahrát co nejvíc bodů. "Nebojte se, půjdem na vás zlehka," zašklebil se Imayoshi. Rozhodčí pískl, vyhodil míč do vzduchu, Seirinští nestihli ani pořádně zamrkat a míč dostal Imayoshi, který přihrál Sakuraiovi a ten střelil koš za 3 body. Sakurai se potichu omluvil a Seirinští jen žasli nad tou rychlostí. Ze začátku byli chvíli vykolejení a Touou jim uštědřili další koš. Po několika minutách hraní se Seirin vzpamatoval a začal dohánět bodovou mezeru, kterou si nechali narůst. Když už se blížili ke konci první čtvrtiny, Riko si všimla, že Kagamiho noha furt není stoprocentně zahojená a nechala ho vystřídat, aby mu ovázala nohu. Mezitím, co Kagami seděl na lavičce a Riko mu vázala nohu, Touou dali další koše, dohromady za 8 bodů. To Kagamiho docela znervózňovalo, a v posledních 50 vteřinách, kdy mohl zpět na plac, se objevil i Aomine. Dle gestikulací šlo poznat, že trenér chtěl, aby se šel Aomine převléknout a připravit, ale Aomine už dávno byl ve svém dresu a šel tak vystřídat jednoho z hráčů. S příchodem Aomineho se ovšem pro Seirin zhroutil svět.

Mezitím Kaijou si vedli moc dobře. V jedné čtvrtině měli nějakou krizi, ale mezeru v další čtvrtině dohnali a dali navíc několik košů. Takeuchi byl spokojený, ale mě se ta hra vlastně ani nelíbila. Zdálo se mi, že soupeř je sice silný, ale ne natolik...zdálo se mi, že hlavně Ryouta nevyužívá svých sil na sto procent a zdaleka si tak hru ani neužívá. Přece jen pro kopíráka je většina her s normálními týmy brnkačka. Každopádně Kaijou vyhráli! Kluci jásali a plácali se po zádech, než se museli znova seřadit a poklonit se. Já si sbalila mobil se stativem a další věci, co jsem měla na lavičce. Kluci se šli převlékat a já s Takeuchim řešila ještě nějaké technické věci, než jsme klukům vlezli do šatny a gratulovali k vítězství.

A mezitím, co mi jsme přemýšleli, kam se půjdeme najíst tentokrát, tebe vezla sanitka a Seirin utrpěl těžkou porážku. Aomine totiž předvedl, co v něm je, vyvedl hráče Seirinu z míry a byl k nezastavení. Několikrát se střetl s Kagamim, který se ho pokusil zastavit, ale marně. Aomine skutečně byl jiná liga a Kagami mu prostě nestačil. Stejně tak zbytek týmu nestačil ostatním hráčům z Touou. Touou porazil Seirin 112-55. Seirin čekali ještě dva zápasy, na který Riko už Kagamiho nepustila, takže obě hry pak Kagami seděl na lavičce, s nohou znova bolavou...možná bolavější než předtím, a kdyby mohl, tak by vraždil pohledem. Seirin porážka s Touou natolik vyvedla z míry, že další zápasy taky prohrály a tím se úplně vyřadili z Inter-high. Kuroko i Kagami zůstali v šatnách jako poslední a Kagami šokoval Kuroka tím, co mu řekl. "Podívej se na nás..." chvíle ticha, "myslím, že tohle byl náš limit. Víš, mám pocit, že naše spolupráce...už nám nepomůže, nebude to stačit..." Znamenalo to snad, že Kagami odmítá hrát s týmem, hlavně pak s Kurokem? Zřejmě ano, jelikož mu hlavou dál šrotovalo, co všechno ještě musí udělat pro to, aby se zlepšil. Jeho sen o porážce Generace zázraků se pomalu začal rozpadat. Kuroko se spíš na Kagamiho naštval, kvůli tomu, co teď převedl. Něco podobného už jednou zažil přeci s Aominem? Přestal být jeho světlem stejně tak, jako teď Kagami.

V ten den jsme našli novou restauraci, kde jsme slavili úspěch Kaijou a vůbec nás nenapadlo, že byste mohli třeba prohrát. Na chvíli se tam spustila diskuze právě o tom, jestli jste první nebo druhé? V tu chvíli nás mrzelo, že ani na jednu z vás nemáme nikdo telefonní číslo. Ale rozhodně by nás nenapadlo, že zrovna ležíš v nemocnici, holky se snaží doplavat, co se dá, a Tsuchida zařizuje všechny možné věci kolem, jako například kontaktování tvé mamky, která si najednou čas udělá? Docela smutná ironie, že člověk musí prakticky skončit v nemocnici, aby dostal dlouze vytouženou pozornost, o kterou si vlastně už ani neměla zájem.

"Ou, no...já si to myslela," "Co se stalo?" "Seirin prohrál proti Touou a rozhodilo je to natolik, že prohráli i ty další zápasy proti Meisei a Senshinkanu...a ...vypadávají úplně z Interhigh," četla jsem zprávu od Riko, která mě i přes svou špatnou náladu informovala o jejich situaci. Dokonce mi napsala, že byla už s Kagamim u doktora a ten mu zakázal na dva týdny veškerou aktivitu. "Touou jsou fakt monstra, tak nějak jsem doufal, že je Seirin zmákne," "A když vyhrajeme další dva zápasy, budeme proti nim hrát sami....proti těm monstrům," dohadovali se kluci z Kaijou a nabírali si misky dalšího jídla. "Já bych to teď neřešil, tahle výhra je samozřejmě super, ale ne že polevíme v tréninkách!" "Přesně...navíc to jídlo se samo nesní!" Dodal Moriyama a pustil se do další misky. Zpráva o Seirinu nás ze začátku lehce zaskočila, ale nakonec jsme se bavili dál.

Večer všichni relaxovali doma u svých oblíbených aktivit, takže já a Ryouta jsme se rozvalovali na gauči a hráli nějaké hry na herní konzoli. Po několika hrách jsem brouzdala na mobilním internetu a Ryouta pomalu usínal. Odložila jsem telefon a pomohla Ryoutovi z gauče do postele. Mattaku, vážně jak velký dítě Vrátila jsem se do obýváku a na telefonu mi svítila dioda, že mám zprávu. Zpráva byla od Kuroka, který mě taktéž informoval o prohře a poskytl mi víc infa o Kagamim...Napsal mi, co mu řekl a že se jeho noha zhoršila a že má evidentně nějaké depky a že se spolu přestali bavit. Dělají si srandu?! A to jsem si myslela, že Kagami nebude podobný egocentrický idiot jako Aomine, který Kuroka zahodí. Nedalo mi to, a Kurokovi jsem zavolala, nechtělo se mi totiž psát. "Jsi v pohodě?" "Já? Hmm..." chvíle ticha, "mám s Kagamim hodit řeč?" "To po tobě nemůžu žádat, je to věc mezi námi," "Je tu ještě Winter Cup, nevzdávejte naději," usmála jsem se mile do telefonu a Kuroko si jen povzdychl. "Aomine-kun dneska zastavil všechny mé přihrávky, i ty, na kterých jsem víc trénoval...Abych ho porazil, musím vymyslet něco nového..." "Ah soka...Aomine-kun je monstrum, sám to víš nejlíp a měli byste se dát do kupy s Kagamim, každý sám za sebe pak těžko něco vyhrajete," A tak jsme si volali asi dobrou půl hodinku. Snažila jsem se Kuroka trochu podpořit, ač teda vůbec nemám tušení, jestli to mělo účel. A taky jsem měla nesmírnou chuť prohodit pár slov s Kagamim.

A tak utekl víkend jako voda, jediní kluci z Kaijou byli plní elánu a energie. Na mě nějak dolehla špatná nálada kvůli Seirinu a hlavně kvůli tomu, že se Kagami evidentně nebaví s Kurokem, nechodí na tréninky a depkaří sám doma.

V pondělí měli kluci zase trénink a když procházeli chodbou, aby se dostali do tělocvičny, bavili se o tom, jak se s vámi musíme dohodnout na další oslavě. To kolem prošel Shiratori a na chvíli se u nás zastavil. "Řekl bych, že nebudou mít náladu něco slavit." Kluci se za ním překvapeně otočili. "Co ty o tom můžeš vědět?" Zareagoval Kasamatsu. "Očividně víc než vy. Fakt se to k vám nedostalo?" Všichni se tvářili zmateně a Shiratori jim převyprávěl, co se stalo. Kluky to dost rozrušilo. Do tělocvičny přišli jak těla bez duše. "Stalo..se něco?" Opatrně jsem se jich zeptala, když jsem je uviděla. Vypadali, jakoby právě sami prohráli životně důležitý zápas. "Hanu-chan odvezli do nemocnice...když měli závody...a nepoustopily..." řekl Moriyama. "Cože?!! Do n-nemocnice?!! A...co se jí...stalo..?" Nechápala jsem to. A nebyla jsem jediná. Všichni jsme vypadali najednou hrozně sklesle, jakobys byla naše malá sestřička, které se něco stalo a my tě nestihli zachránit. Navíc nám teď přišlo trapné, jak jsme si v pátek slavili vítězství a ty v tu dobu byla zavřená v nemocnici. To už ale přišly holky. Takové ticho po tělocvičně už dlouho nenastalo. Ticho ale přerušil Kise. "Ano... sumimasen, asi vám není zrovna do řeči." Začal a Kaoru se na něj chápavě pousmála. "Slyšel jsi o Haně, viď?" Ryouta přikývnul. "Shiratori se zmínil." "Tak to hlavní už jsi asi slyšel." Usoudila Kaoru, ale on jen zakroutil hlavou. "Neslyšel - jak je na tom?" Zeptal se nejistě a Kaoru nám odříkala veškeré informace, co o tobě měla, poté se omluvila a běžela zpátky za holkami. "Chudák..." řekla jsem si spíš sama pro sebe. První se z toho šoku vzpamatoval Kobori. "Pojďte, teď s tím stejně nic neuděláme. Po tréninku můžeme zjišťovat dál, jestli je Hana ještě v nemocnici a případně jí navštívit, pokud to ten doktor dovolí," řekl, všichni jen bezduše kývli hlavou a šli trénovat. Ovšem jejich šokovaná nálada se v tréninku dost odrážela. Nikomu nic pořádně nešlo a nebyli do hry vůbec zapálení.

Mezitím, co se kluci snažili hrát, nevídaně jsi se dostala až k bazénu. Chtěla ses omluvit holkám, že jsi jim pokazila možnost postupu. Holky se tě snažili utěšit, jen jediná Tomoko se s tebou začala hádat a její naštvanost jen rostla a rostla a najednou sis připadala ublíženě? Neměla si žádné argumenty na obranu a bylo ti to všechno líto.

Odklidila ses do šaten a zaboha jsi nemohla trefit klíčovou dírku. Tou dobou kluci z Kaijou zahodili basketbalový míč někam pryč a Kasamatsu ho šel hledat, ale našel nakonec tebe. Dost ho to překvapilo. Nejdřív se dozví, že tě odvezla sanitka a ty si tu najednou trajdáš po šatnách? Jenže pak uviděl tvůj zdeprimovaný pohled. Snažil se tě nějak povzbudit, ale tobě začali téct slzy a Yukio nevěděl, co dělat. Spíš instinktivně k tobě šel blíž, aby zjistil, co se stalo. Byl šokován a byl nervózní, protože neměl ponětí, co s tebou, ale jedno věděl stoprocentně. Chtěl ti nějak pomoci. Konečně si otevřela šatnu a vešla dovnitř. Yukio tam vešel za tebou a zavřel za sebou dveře. Nakonec jste skončili tak, že jste si povídali a Yukio se ti prvně pořádně otevřel.

To už jsme si dělali o Yukia starost. "Mattaku, to šel pro ten balón až do Tokia?" Povzdychnul si Moriyama. "To se kapitánovi nepodobá." Přitakal Ryouta a nakonec se nabídl, že se po něm půjde podívat. Kluci si tak zatím mohli dát pauzu.
Ryouta hledal kapitána snad v každém koutě, občas i zavolal jeho jméno. Snad se nevytratil jen tak z povrchu zemského?!! Zděsil se Kise a v hlavě už mu běhali představy o tom, jak kapitána unáší mimozemšťané. Musel si ovšem oddychnout, když se ujistil, že UFO ho určitě neuneslo. Slyšel totiž dost povědomé hlasy z dívčích šaten. Ryouta tomu nechtěl věřit, že by jeho vzorný senpai byl v dámských šatnách? I tak přilepil ucho na dveře a poslouchal. Když uslyšel tvůj hlas, nevěřil svým uším a byl stejně šokovaný, jako byl Yukio. Ryouta přišel zrovna ve chvíli, kde se ti Yukio svěřoval s tím, co se stalo minulý ročník. Pro Kiseho to bylo už moc šoků na jeden den. Když se mu zdálo, že slyší kroky, radši se sebral a vrátil se do tělocvičny a nám jen oznámil, že kapitána nenašel. Každopádně já na svém milovaném bráškovi poznám, když se mu něco nepříjemného honí hlavou a momentálně byl fakt vykolejenej. Nedokážu si tipnout, co ho mohlo tak rozrušit, ale po zbytek tréninku jen seděl na střídačce a myšlenkami byl mimo tělocvičnu.

To už se kapitán vrátil a mému stalkerskému oku neunikly stopy po zarudlé tváři. Proboha, co se tam dělo? Nejdřív Ryouta, teď Yukio...ještě aby se ti dva pohádali o_o Pomyslela jsem si. Yukio neměl tušení, že byl odposloucháván, a Ryouta se mu úmyslně vyhýbal. Nebyl si jistý, jak se na něho má dívat. Navíc cítil něco dalšího...něco jako kdyby snad žárlil?

Šli jsme po tréninku společně domů a mě to nedalo. Už v buse jsem ho bombardovala otázky. "Ryouta-nii, pověz mi to, něco se stalo...já to na tobě poznám. Pohádal si se snad s Yukiem..?" Snažila jsem se o opatrný tón. Ryouta sebou jen cukl a vykulil na mě oči. "Ne to ne, my se vlastně ani neviděli....jen...já ho slyšel," chvíle ticha. "Víš, že Hana-chan už není v nemocnici?" "Huh? Jak to? Odkud to víš?" "Slyšel jsem jí v šatně," "Ty jsi poslouchal za dveřmi?!" "Ale omylem!! A bavila se s kapitánem....který jí vyprávěl o svém minulém ročníku...o tom, jak se stal kapitánem a jak zmařil poslední šance na výhru špatnou přihrávkou...dokonce chtěl seknout s basketem, víš...tak mě to jen dost šokovalo," Takže kapitán má své stránky, které nerad ukazuje? Hmm, a zrovna tobě se otevře, ale spoluhráčům ne. "Ne, Rena-nee, myslíš, že Kasamatsu senpai a Hana chan .....že něco mezi sebou mají?" "Jako co..vztah?" Kise jen nejistě přikývl hlavou. "To se mi nezdá...minimálně řekla bych, že bych si u kapitána nějakých změn všimla..." to mě ale napadlo, že moje stalkerské schopnosti třeba vymizeli a proto jsem si ničeho nevšimla?! "Proč...se vůbec ptáš na ty dva?" Opět chvíle ticha a Ryouta se zahleděl opačným směrem, než kterým jsem seděla. "Ty žárlíš..." klidně jsem poznamenala a Ryouta sebou opět cukl. "Nežárlím!! Proč bych žárlil!" "Vypadá to, že máš Hanu rád a řekla bych, že teď přemýšlíš nad tím, že bys radši ty byl ten, co si s ní povídá v šatně...nebo se mílím?" Žádné škodolibé úšklebky, tohle bylo smrtelně vážné téma. Kise na to nic neřekl, ovšem jeho pohled mluvil za vše. Choval k tobě jisté sympatie a momentálně ho hryzal pocit, že on nebyl ten, co ti mohl zvednout náladu. Ale žárlit na svého senpaie? Je to vůbec možné? Ty a Yukio jste byli naším tématem po zbytek dne.

Další den se zdál být docela normální. Kluci dneska neměli trénink, měli odpočívat, což se možná i hodilo, jelikož Ryouta furt nevypadal na to, že by měl čelit Yukiovi, kor po tom, co se omylem dozvěděl jeho tajemství...a to kdyby se Ryouta prořekl, to by asi nedopadlo zrovna nejlépe. Tenhle týden nevypadal zrovna optimisticky. Předpověď počasí hlásilo celý týden deštivo, Ryouta se bál podívat se do očí Yukiovi a tobě to holky taky neulehčovali. Připadala sis odstrčeně, navíc ses bála Tomoko a radši ses jí začala vyhýbat. Nebyla sis jistá, co by se stalo, kdybyste se viděli...co by ti řekla...jaký pohled by ti věnovala?

Arisu už byla zase ve škole, ale co se nestalo. Šla jsem jí zrovna naproti a jakmile jsem zabočila v chodbě, uviděla jsem hlouček holek. Byly asi jen tři a vypadalo to, že šťouchají právě do Arisu, která měla naprosto zoufalý výraz. Jak jsem šla blíž, došla mi celá situace. "Podívejte na ní, na chudinečku malou, kde pak jsou tvoje kamarádky, aby tě zachránily?" "Vždyť žádné nemá," "A co ta tvoje hvězda? Kise Rena? Proč se nestará o svůj fanklub?" "Prosím, nechte mě jít.." klepala se Arisu. Chopila jsem se pořádně učebnice, kterou jsem držela a praštila s ní jednu holku přes hlavu, až zavrávorala a spadla. "Koukejte od ní zmizet!" Rozkřikla jsem se. "Seš normální?!!" Strčila do mě jiná holka, kterou jsem taktéž přetáhla učebnicí...a jak to dopadlo? Pustily jsme se do sebe jak vzteklé kočky a jedné holce jsem přerazila nos. Sama jsem byla samá krev, modřina nebo škrábanec, ale to už nás tahali od sebe učitelé a ostatní studenti tvořili kolem dokola hlouček. "Co se to tu prokristapána děje?!!! Okamžitě od sebe!! Od sebe jsem řekl!!!" Školní sestřička držela kapesník holčině s přeraženým nosem, ze které jí tekla krev. Mě a tu druhou museli držet učitelé, Arisu a ta praštěná po hlavě stály šokovaně opodál a ani se nehnuly. "Já tu krávu zabiju!!" "Drž hubu ty couro!!" "Chcípni!!" "Ještě jednou se budeš navážet do mých kamarádů-" "DOST!!!" Zařval jeden z profesorů. "To se mi snad jen zdá!! Do kabinetu!! HNED! A ostatní rozchod!!" A tak jsme všechny skončili v kabinetu.

Jeden profesor se nám snažil promlouvat do duše, ale pochybuji, že ho některá z nás poslouchala. Nakonec jsme já a ta, co se se mnou nejvíc prala, dostaly důtku a napomenutí, že ještě jednou se něco podobného stane, budou okamžitě volat rodičům. Ještě dobrých deset minut na nás profesor řval, že tohle ještě nezažil. Poté nás pustily na zbytek vyučování.

"Omlouvám se, hrozně moc se-" "To stačí! Nemáš se vůbec za co omlouvat, to já se omlouvám tobě," "Huh?!!" "Šikanovaly tě dřív nebo ne?" "Tohle bylo poprvé..." "Tak vidíš, můžu za to já..." Nastala chvíle ticha. "Neměla by ses se mnou bavit. Budou si tě akorát dobírat, chápeš?" Arisu jen kývala hlavou, oči měla uslzené, jak jí celá ta situace byla líto. Rozhodně ale neměla v plánu přestat se mnou kamarádit. Ta holka musí být masochista.

Samozřejmě tohle už ututlat před bráchou nešlo. Školou se řeči o naší bitce šířili jak vir. Včera já a dneska on zasypával otázkami mě. "Takže?" "Jedny kravky šikanovaly mojí kamarádku...tak jsem se jí chtěla zastat, ale nějak se to...zvrtlo," "Nikdy by mě nenapadlo, že bys byla schopná se vůbec prát " Nebyla jsem si jistá, jestli to měla být pochvala, uznání či snad obdiv nebo jen nevěřícnost či snad znechucení? Ryoutovi se samozřejmě nelíbilo, že mu zmlátili ségru, ale ve finále tu moji bitku pochopil a nijak se na mě nezlobil.

Další den jsem ale měla pocit, že se za mnou snaží víc chodit a víc mě hlídat. Po půlce dne mě to začalo ale štvát. "Ryouta-nii, chápu, že o mě máš teď strach, ale opravdu mě nemusíš sledovat. Užívej si sakra svoje pauzy se svými přáteli nebo s kluky," "Ještě mi nadávej za to, že tě chci ochránit!" "To po tobě ale ani nechci, baka," snažila jsem se, aby to vyznělo mile, ale spíš to byla trefa přímo do srdce. Ryouta se zatvářil jak ublížené a odmítnuté štěně. Po chvíli jsem toho, co jsem řekla, začala litovat.

Během polední pauzy mi přišla zpráva od Kuroka. Psal mi, že s Kagamim není ve škole řeč a napsal mi i jeho adresu bytu s pobídnutím, že pokud bych ho chtěla zastihnout a pokecat si s ním, najdu ho na uvedené adrese. V tu chvíli mě něco trklo. Cibulačka! Slíbila jsem mu cibulačku! Brácha si nedal s hlídáním pokoj, ač své návštěvy za mnou lehounce omezil...furt to neomezil dostatečně. Po škole jsem dala Ryoutovi vědět, že jdu za "kamarádkou" a poté jsem se sebrala a šla nakoupit přísady do oné cibulačky. Jaká náhoda, že v obchodě se zeleninou potkám tebe! "Hana-chan?" Houkla jsem na tebe a když ses otočila, oddychla jsem si, že to jsi skutečně ty. "Jak se ti daří? Slyšela jsem...že tě už pustili z nemocnice...co ti vlastně řekli? A ty závody mě mrzí, ale tak není to snad poslední soutěž..ne? Co vůbec holky..?" Zasypala jsem tě milion otázkami a snažila jsem se být milá, ovšem pochopila bych, kdyby ti nebylo do řeči.

Po našem menším setkání a výměně telefonních čísel jsem se vydala na onu adresu. Ovšem jak na potvoru, počasí mi nepřálo a já si samozřejmě zapomněla deštník. Spustil se neskutečný liják a když jsem došla na onu adresu, vypadala jsem, jako bych si právě byla zaplavat v oblečení i s nákupem. Perfektní...tohle bude ještě zajímavé. Zazvonila jsem na zvonek, co byl u dveří jednoho z apartmánů. Po zazvonění jsem ale zase začala litoval svého počínání. Co mě to zas napadlo?! Mokrá až na kost jsem čekala před dveřmi, které se pomalu otevřeli a v nich udivený Kagami. "Rena?!" "You~ " "Co ty tady proboha děláš?" Šokovaně na mě zíral a skutečně vypadal zdeptaně. Kolem něj byla cítit depresivní aura. "Jdu plnit své sliby," "Huh? " "Pustíš mě dál..?" Pozvala jsem se dovnitř.
Začínala mi být docela zima. "Jo, jasně, pojď," ustoupil od dveří, abych moha projít. "V tomhle slejváku bych nevytáhl paty z domu," poznamenal a furt se na mě díval a sledoval, jak ze mě odkapávají kapky vody. "Počkej tu, donesu ti ručník. A asi nemáš nic na převlečení, co?" "No...to nemám," zůstala jsem stát v předsíni a čekala, až se Kagami znova objeví. Podal mi nejdřív ručník, kterým jsem si usušila obličej, vlasy a nohy, abych mu pak nenašlapala v bytě. Poté mi podal nějaké evidentně své oblečení a nasměroval mě do koupelny. Mezitím, co jsem se sušila, Kagami vzal můj nákup do kuchyně.

Měla jsem mokré všechno. Od uniformy, přes košili po spodní prádlo. V koupelně měl takové to chytré žebřinové topení, na které se vešli všechny mé věci. Stála jsem v koupelně jen ve spodním prádle a nevěděla, co dál. Pak jsem si ale všimla fénu! Díky bohu za fén! Takže nejen vlasy, ale i své spodní prádlo jsem stihla usušit. Rozhodně jsem neměla v plánu tady lítat na ostro v jeho tričku, které mi bez tak bude po kolena. Dokonce mi půjčil pár čistých ponožek....pro něj ponožky, pro mě téměř podkolenky. Patu od ponožky jsem měla pomalu na svém lýtku. Nádech, výdech, šup do jeho trika, které mi skutečně bylo téměř ke kolenům. Můj ty bože, a v tomhle mám jako vyjít ven?! Co jiného mi vlastně zbývalo? Nic. Znova nádech a výdech, hodila jsem se do klidu a vyšla z koupelny. "Všechno v pořádku?" Ozvalo se z jiné místnosti. Šla jsem za hlasem a jen jsem souhlasně zahučela. Došla jsem do docela velké místnosti. Byl to obývací prostor spojený s kuchyní. "Ručník i věci jsem nechala vyset na topení v koupelně.." řekla jsem a stahovala si triko níž. Měla jsem furt pocit, že mi moc koukají nohy. "Ok, ...." Kagami se konečně na mě otočil a nevěděl, jestli se má dřív smát nebo tát (o tom druhém já nic netuším) . Kagami si s úsměvem na rtech jen odkašlal a evidentně ztratil řeč. "Žádné blbé řeči," hodila jsem po něm zlý pohled a on furt vypadal, že se nad mým momentálních vzhledem dost baví. "O jaký slib vlastně šlo?" Dostal ze sebe a držel si ruku u pusy, aby zakryl svůj úsměv. Jen jsem si povzdechla a furt žmoulala jeho triko. "Pamatuješ na cibulačku? Slíbila jsem ti jí minule za tu záchranu," Kagami chvíli přemýšlel, jakou cibulačku mám na mysli. On na to snad zapomněl?! "Haa, takže to byla jen cibulačka? Já nedávno přemýšlel, cos mi to vlastně slíbila," "To není jen cibulačka. To bude cibulačka ode mě! Važ si toho," založila jsem si ruce na prsa. Ani jsem nestačila mrknout a Kagami mě držel za zápěstí a jeho pobavený výraz vystřídal v mžiku vážný pohled. Druhou rukou mě vzal ne moc něžně za bradu a pootočil mi hlavou na stranu. "Co má tohle být?!" Přejel mi palcem po natrženém koutku a poukázal i na mé poškrábané ruce. Chtěla jsem se mu vyvlíknout...ale proti jeho pevnému stisku jsem neměla šanci. "Upadla jsem..." dívala jsem se do země. "Reno, tyhle kecy si nech pro jiné. To byla zas ta stejná čůza, jako minule?!" Kagami pouštěl hrůzu. "Mou~ tak jsem se trochu...poprala...s jinými holkami. Ubližovali Arisu," "Je sice úctyhodné, jak se snažíš chránit lidi kolem sebe, ale myslela si někdy na svoje dobro?!" Furt mě nepouštěl a jeho stisk byl ještě silnější. "Ne...A vůbec, tentokrát já přišla zachránit tebe! Takže mě už prosím neřeš," "Zachránit? Mě? A budu to řešit. Tvůj přístup se mi vůbec nelíbí," trochu se uklidnil. Nastala chvíle ticha. Já se tvářila zas jak uražené štěně a Kagami mě úplně pustil. "Prý se nebavíš se svým týmem," nadhodila jsem z ničeho nic. "Bavím!" "A kdy jsi se byl podívat na jejich trénink?" "Nebyl..." "Máš na sebe vztek, že jsi neporazil Aomineho?" "Trefa.." "A nohy už se lepší?" "Ani ne," klesal mu hlas. To byl teda nápad. Mám pocit, že jsem mu náladu ještě zhoršila, než abych mu pomohla. "Kde máš prkýnko, nůž a hrnce?" "..eh, co prosím?" "Kde schováváš věci na vaření?...Udělám tu cibulačku," nahodila jsem nevinný úsměv. Kagami na chvíli vypadal jak Alenka v říši divů, pak se ale otočil a v kuchyni mi ukázal, kde co je. A tak jsme se do toho pustili. Úkolovala jsem Kagamiho, co má dělat a při tom, jak mi pomáhal, tak i jemu se opět vrátila ta dobrá nálada, co měl na začátku.

Cibulačka byla hotová, nandala jsem Kagamimu mísu polévky a donesla jsem mu jí až ke stolu, kde už poctivě čekal. Sedla jsem si naproti a čekala na jeho reakce. "Páni..*nomnomnom*..nelhala jsi, fakt je to výborný!" Oči mu zářili nadšením a já se jen spokojeně usmívala nad skvěle vyvedenou prací. "Ty nebudeš jíst?" "Ah, ne, já už jedla...a cibulačka mi vlastně stejně moc nejede," nahodila jsem opět svůj nevinný úsměv. Kagami se na vteřinku zasekl. "Takže...ty si sem skutečně přišla jen uvařit a nic si nedáš?!" Vypadal šokovaně. Já jen kývla hlavou a vydala souhlasný zvuk. "Uklidit tu třeba nechceš?" Řekl ironicky. "Vypadám jako služka?" "No, tak zástěru tady mám, byla by s tebe určitě úžasná maidka," "Ne, děkuji. Maidka není práce pro mě," Po tom, co Kagami dojedl, společně jsme aspoň trochu poklidili kuchyň. "Nezahrajeme si něco? Mám tu playstation," navrhl a já hned souhlasila. Doma jsme taky měli konzoli a s bráchou si rádi něco zahrajeme, když na to přijde. Kagami to šel zapnout, podal mi ovladač a vybral tam nějakou bojovku. Začal na mě hrozně machrovat, jak mu tyhle hry jdou. Já jen krčila rameny, už jsme si vybírali charaktery a začali bojovat. Jaká smůla, ale vedla jsem nad Kagamim už 3:0. "Hej, Chibi-chan, dej mi aspoň šanci zaútočit," postěžoval si. "Ani náhodou, smiř se s tím...jsi lama," hodila jsem po něm škodolibý úšklebek. On na mě zas vhrl dotčený pohled...a na chvíli se naše pohledy střetly. Nekonečná půl minuta zírání a ticha. Z nějakého záhadného důvodu jsem si vzpomněla na jeho nahý vršek v šatně, a cítila jsem, jak začínám rudnou. Odvrátila jsem pohled jako první a popoháněla ho k výběru další postavy. Jak jsem měla zatemnělou mysl, Kagami mě porazil. "Štěstí začátečníka," mávla jsem nad tím rukou. "Kdo je tady sakra začátečník?!" "Já určitě ne," provokovala jsem. V tu ránu mě Kagami čapl za nohu a začal mi lechtat chodidla. Kroutila jsem se na gauči jak žížala, snažila se kopat, pěsťovat ho, ale všechny pokusy byly marné. "Prosím! Prosím už dost! Já už nemůžu!!" Prosila jsem ho během řehtání se. Po chvíli mě tedy nechal s vítězným pohledem. "Doufám, že ti to jako poučení pro příště stačilo. Žádné drzé poznámky k senpaiovi," já jen nabírala dech, oči uslzené od smíchu jsem měla překryté rukou a nohy stále na Kagamiho klíně. "Arigatou..." "Huh?" "Tahle nečekaná návštěva mi fakt prospěla..." Přiznal Kagami popotahujíc mi ponožky a já se jen musela usmát. "Takže přestaneš být ublížený idiot a začneš se bavit se svým týmem?" "Nejsem ublíženej!" "Tak začni zase spolupracovat s Kurokem, společně byste Generaci mohli porazit, basket je týmová hra, ne sólová," "Ty toho nějak moc nakecáš," "Vyrůstám mezi baskeťáky, tak co chceš," pokrčila jsem rameny. To už mi Kagami nabízel ruce, že mě zvedne. Pořád jsem totiž mrtvolně ležela na gauči.

K večeru přestalo pršet a mě už uschly věci. Šla jsem se převléknout zpět do své uniformy a vrátila Kagamimu ručník, tričko i ponožky. "Děkuji za půjčení," "Bez problému," "Tak já už půjdu, a zkontroluju tě, jestli nedepkaříš a bavíš se s týmem!" "Jasně, budu v pohodě. Ty se nesnaž hrát si na hrdinku," oplatil mi to a vyprovázel mě k chodbě. "A co objetí na rozloučení?" Zasekla jsem se. Cože to chce?! Pomalu jsem se k němu otočila s nechápavým výrazem. "Prosim?!" "Měla by ses řádně rozloučit se svým senpaiem, ne?" "Možná jindy..." odsekla jsem. "Hmm, a co když se tohle dostane k tvému bratrovi? Nebo někomu jinému?" Ukázal mi svůj mobil, ve kterém byla..moje..fotka...z dneška, jak jsem v jeho tričku! "K-kdy...?!! Smaž to!Ihned to odstraň!" Chtěla jsem mu sebrat telefon, ale on ho stačil vyzvednout do výšky, kam jsem nedosáhla. Nafoukla jsem tváře a zamračila se, a Kagami neváhal a věnoval mi téměř medvědí objetí. Ah můj ty bože. Já přesně věděla, proč jsem se děsila jeho objetí. Měla jsem pocit, že jsem cítila každý jeho sval na svém těle, navíc znova se mi vybavila ta scéna ze šaten a bylo to tu. Tváře rudé, jak jeho vlasy. Po objetí mě zase poplácal po hlavě a definitivně jsme se rozloučili.

Cestou domů jsem stále byla rudá jak rajčátko, ruce založené na prsou a furt se mi vybavovala jeho hruď, obří ruce, obří objetí...to bylo vlastně mé pořádné objetí vůbec?! Netušila jsem, že jedno hloupé objetí má takový efekt. V tu chvíli, ač jsem si to nerada přiznávala, jsem se cítila naprosto v bezpečí, cítila jsem se chráněná a ne tak sama o.o Cesta metrem a busy byla vážně nekonečná. Přemítala jsem nad posledními týdny. Ranila jsem bráchu, kterej je sám zmatený ze svých pocitů vůči tobě a vůči Yukiovi. Zatáhla jsem Arisu do svých problémů, hrozila mi další důtka a zahrnutí rodičů, pokud se s někým ještě poperu...Kuroko byl zklamaný sám ze sebe, ale i z Kagamiho jednání a Kagami? To byla kapitola sama pro sebe.

Doma na mě brácha poznal, že jsem nějaká nesvá a chtěl se už vyptávat, to jsem ho ale zarazila a zalezla do svého pokoje. Na stole mi ležel rozpis basketbalových zápasů. Příští týden znova Kaijou hraje...a najednou mě napadlo, že by tu mohl být další člověk, co se teď cítí odstrčeně. Vzala jsem telefon a vymačkala ti jednoduchou sms zprávu. "Zdravím Hana-chan, tady Rena. Nechtěla bys se mnou příští týden na zápas Kaijou? Jen my dvě? Užij si večer xxx"

Ten pondělní exkurz na trénink změnil víc, než jsem si myslela. Atmosféra v A by se po mém odchodu dala krájet, nikdo se neodvážil do Tomoko nějak rýpat a kapitánka se s nikým nebavila, pokud to nebylo nutné, dokonce ignorovala i Yuunu a Kaoru a to už bylo co říct. Byla jsem zdeptaná a ani po hovoru s Yukiem mě chmurné myšlenky úplně neopustily, ale taky jsem načerpala novou sílu. Po kapitánově vyprávění jsem se trochu styděla, že jsem se takhle vzdala, má pravdu, musím využít nejbližší šanci, abych to napravila! Po fyzické stránce už jsem se cítila v pořádku, zbývalo jen počkat na výsledky od doktora, pak se budu moct pokusit urovnat to s holkama... Ale plavecký tým Takanami nebyl jediný, který můj kolaps zasáhnul. Ty i kluci z Kaijou jste tím byli pěkně zaskočení a trénink podle toho taky vypadal. Měla jsi pocit, že nikdo není ve své kůži, všichni se chovali tak nějak divně a nejvíce Ryouta. Měla jsi z bratra už delší dobu zvláštní pocit, ale teď už to byla poslední kapka. Nedalo ti to a cestou domů ses z něho snažila vytáhnout kloudné vysvětlení a svým způsobem se ti to i podařilo. "Ty žárlíš..." Brácha se pochopitelně bránil, ale už to nešlo popřít, Ryouta sám sobě musel přiznat, že máš pravdu. Vážně se to dělo? Vážně idol Kaijou žárlil na věčně zamračeného kluka, který pomalu s holkou nebyl schopný ani normálně mluvit? Klidně to mohl podat takhle, ale to nic neměnilo na faktu, že Kasamatsu měl ke mně mnohem blíž než on.

V úterý už jsem šla do školy, ale nic nebylo jako obvykle. I když se to většina lidí snažila nějak maskovat, nemohla jsem si nevšimnout těch pohledů a kolikrát jsem na chodbě zaslechla takové to "to je ona". Snažila jsem se nenechat se rozhodit, i když zrovna dobře jsem se necítila. Mohla jsem jen tiše děkovat za to, že jsem v A jediný prvák a tak jsem se s holkami z týmu celý den neviděla a když to náhodou hrozilo, vyhnula jsem se tomu setkání. Krom toho, že jsem se bála znovu jim čelit, neměla jsem jim co říct. Namlouvala jsem si, že až se dozvím víc od doktora, a samozřejmě to nebude nic vážného, budu se moct zase dát do tréninku, ač s nějakým drobným omezením, a hlavně budu moct Tomoko dokázat, že pořád mám na to být členkou A.

Zatímco já se svým problémům vyhýbala, tebe si ty tvé doslova našly. Už minulý týden ti krom nervů nějaké holky pocuchaly i fasádu, když ti jedna z nich dala snožku a ty sis při tom pádu škaredě natrhla ret, o modřině ani nemluvím. Jenže když si kvůli tobě začaly dovolovat i na Arisu, to už bylo moc. Nezaváhala jsi ani na vteřinu, když jsi ji šla bránit a vzápětí už jste byly v sobě. Když vás pak zpacifikovali učitelé, podle krve a modřín se zdálo, že to snad ani nebyla dívčí rvačka. Jedné z těch potvor jsi dokonce přerazila nos. Vyslechla sis přednášku hned od několika učitelů a i když tě trochu děsila představa, že do toho budou tahat rodiče, cítila jsi lehké zadostiučinění, že jsi těm blbkám dala co proto. Jen z Arisu jsi měla špatný pocit. Začaly si na ni dovolovat jen proto, že se baví s tebou. Když už se zdá, že bys mohla mít opravdové kamarádky, zase ti to někdo nepřeje. Cítila ses hrozně provinile, že jsi do toho Arisu zatáhla, i když ona tě z ničeho nevinila. A aby toho nebylo málo, zvěsti o té rvačce se roznesly po celé škole, takže ses ani nenadála a už u tebe byl Ryouta. Nemohla jsi mu říct, že holky, co tě obvykle šikanují, se rozhodly ublížit i tvojí kamarádce, tak jsi mu řekla aspoň částečnou pravdu. Ryouta z tvého vysvětlení nebyl zrovna šťastný, ale uznal tvé důvody. To ale neměl být konec. Druhý den ses bratra nemohla zbavit, když nešel přímo s tebou, byl "náhodou" někde poblíž, nebo se "hrozně nenápadně" někde schovával... Měla jsi té péče dost, jednak sis stála za tím, že nic takového nepotřebuješ, a taky tě to trochu znervózňovalo - co kdyby se zase něco přihodilo a bratr to tentokrát viděl? Jenže ve tvojí aktuální náladě ty tvoje výtky nevyzněly s takovým žertovným podtónem jako obvykle, Ryouta se urazil, vlastně ses ho docela dotkla a pak tě to mrzelo, ale už bylo pozdě, po zbytek dne se bratr ani neozval.

Měla jsi dojem, že jsi dokonale zkazila vše, co jsi jen mohla - Arisu počínaje, bráchou konče. Když se ti pak ozval Kuroko a sdělil ti, že u Seirinu to taky zrovna růžově nevypadá, rozhodla ses, že se pokusíš pomoct aspoň tam. Cestou do obchodu jsi byla odhodlaná, že z Kagamiho ty hloupé chmurné myšlenky i vytlučeš, kdyby bylo třeba. Jaká náhoda, že jsi v obchodě narazila na nečekanou známou. "Hana chan?"  Otočila jsem se za tím hlasem a hned tě poznala. "Rena senpai, ohayou." Sotva jsem přišla blíž, zavalila jsi mě otázkami. Jen jsem se nejistě usmála, ty věčné dotazy a soucit už mě unavovaly, ale věděla jsem, že ty to nemyslíš zle, krom toho jsem byla ráda, že zase s někým můžu mluvit, jelikož holky z týmu a většina spolužáků normálního hovoru se mnou nebyla schopna. "Čekám na výsledky od doktora, tak snad to dobře dopadne. Ale co se stalo tobě?" Zeptala jsem se s narážkou na tvé modřiny, které jsi sice umně zakryla make upem, ale i tak šly zblízka trochu vidět. Teď jsi zase nesvá byla ty. "Tohle, no... to byla taková dívčí roztržka, nic vážného..." Zasmála ses nervózně.  "Ty ses poprala?!" Proč se každý tak diví, když tohle řekneš? "Tak trochu, ale o to nejde... než na to zapomenu, Hana chan, nevyměníme si čísla? Tak mě napadlo, že na sebe nemáme žádný kontakt."  "Are?" Taková náhlá změna tématu, ale nakonec, proč ne? "Yosh, určitě bychom spolu měly někdy něco podniknout." Usmála ses, rozloučily jsme se a každá si šla po svém - já domů a ty ke Kagamimu. Asi sis to neuvědomila, ale docela mě to naše setkání potěšilo, teď už jen zbývalo odehnat chmury od tvého senpaie.

Očividně ti nepřálo ani počasí, než jsi ke Kagamimu došla, byla jsi mokrá až na kost a jen jsi tiše doufala, že se ti cestou neutopil nákup. Kagami tě určitě nečekal, ale pustil tě dál a dokonce ti našel i něco na převlečení. Sice jsi v těch věcech téměř plavala a Kagami měl co dělat, aby se nezačal smát, ale ani to ti nebránilo vykouzlit lahodnou cibulačku a aspoň na chvíli Kagamimu zavřít pusu. Nakonec byl rád, že ses tady takhle objevila. Zůstala jsi u něj až do večera, to už nepršelo a tvoje věci stačily uschnout. Ač ses bránila, Kagamiho lest s fotkou tě při loučení navedla do jeho náruče. Zatímco ty jsi každou vteřinou rudla víc a víc, pro Kagamiho to byl způsob, jak říct díky. Nikdy nebyl ten typ, co by okouzlil duchaplnými proslovy, takže se ti takhle rozhodl naznačit, že je vděčný za vše, co jsi pro něj udělala a kdo ví, jestli tím objetím řekl jen to... Když jsi došla domů, byla jsi ještě zahloubaná do svých problémů a problémů lidí kolem a bylo to na tobě vidět. Ryouta se zkusil zeptat, ale ty jsi mu hned naznačila, že nemáš náladu na výslech a tak tě nechal být. Zbytek večera byl u sebe v pokoji, pokud třeba nepotřeboval něco v kuchyni. Jediné, co ti ten večer řekl, bylo "dobrou noc". V duchu sis vynadala, že jsi na něho zase byla taková, ale zkrátka jsi nevěděla, jak ho šetrně odbýt. A pak tě napadlo, že bys mohla zvednout náladu hned několika lidem. Natáhla ses pro mobil a rychle sepsala zprávu, o chvíli později už se mi hlásila nová SMS. "Zdravím Hana-chan, tady Rena. Nechtěla bys se mnou příští týden na zápas Kaijou? Jen my dvě? Užij si večer xxx" Pousmála jsem se nad tou nabídkou. Byla jsem ráda za každou možnost, abych mohla vypadnout ven, a těch moc nebylo, co jsem nesměla trénovat a vyhýbala se holkám z týmu. "Arigatou, senpai, moc ráda, jen mi dej vědět kdy a kde. n_n"

Středa se moc nelišila od předešlých dnů, ve škole jsem se tvářila jako neviditelná a hleděla si svého, jen cestou do třídy jsem zahlédla Yuunu a Kaoru. Nestihla jsem se včas schovat, všimly si mě, ale akorát zazvonilo, tak jsme na sebe jen kývly a zamířily na hodinu. Mattaku, jak dlouho se ještě vydržím schovávat? Ale i Yuuna a Kaoru si kladly pár otázek, na které si však samy odpovědět nemohly. Během pauzy na oběd zamířily na střechu a trefa - našly Tomoko. "Tak tady jsi, Tomoko chan, hledáme tě po celé škole." Vydechla Kaoru. Tomoko se překvapeně otočila k těm dvěma, zdálo se, že není z nové společnosti zrovna nadšená. "Můžeme na tebe mluvit, nebo nás taky seřveš?" Ozvala se Yuuna, to do ní Kaoru šťouchla loktem. "Oi, Yuuna chan!" Zamračila se na svoji spolužačku, ale Yuuna se jen s kapitánkou probodávala pohledem. Po tom pondělním výstupu se Tomoko uzavřela do sebe, na celý tým ale sedla ponurá atmosféra a jeden aby se bál Tomoko cokoliv vytknout. Yuunu to začínalo štvát, od Prefektury nic v týmu nefungovalo jako dřív. "Potřebujete něco?" Zareagovala Tomoko bez výraznějšího projevu emocí. "A nepotřebovala bys něco ty? Třeba si o něčem promluvit?" Začala Kaoru opatrně. "Nevím o čem." Yuuna jen obrátila oči v sloup. "Co vlastně chceš, Tomoko? Chceš, ať ti dáme za pravdu? Fajn, je to, jak říkáš - Hana nám prohrála závody, spokojená?" Řekla Yuuna klidně, ale důrazně. Kaoru už začínala tušit pohromu. "Fajn, že sis taky všimla." Zareagovala Tomoko. "Všechny nás to mrzí, ale budou i další závody! Sice jsme se teď nedostaly na Watabeho memoriál, to ale neznamená, že to nezvládneme z kvalifikace, ne?" Přidala se Kaoru. "Jistě, dáme do výběru někoho, kdo udýchá štafetu." "Teď ale nejsi fér, Tomoko." Zamračila se Yuuna. "Já že nejsem fér? A ona snad byla?" "Přestaň se tvářit, jako kdyby to udělala schválně, je z toho stejně zničená jako my, díky tomu pondělku možná snad ještě víc!" Přidala se Kaoru, to ale akorát Tomoko popíchlo. "To teda není! Pro žádnou z vás to tolik neznamenalo!" To už se Yuuna neudržela. "Přestaň pořád vytahovat ten svůj ročník. Co je mi po tom, že jsi v třeťáku? Hana možná nezvládla závody, ty ale potápíš celý tým, kapitánko!" Otočila se na patě a zamířila ke schodům, zatímco Tomoko šokovaně hleděla jejím směrem. "Nenuť nás tyhle věci říkat znovu, Tomoko chan." Dodala sklíčeně Kaoru a následovala Yuunu, Tomoko osaměla. "Jikishou..." Ruce sevřené v pěst, nehty zaryté do dlaní. "Kam až to došlo..."

Druhý den jsem ze školy odešla v půlce dne, abych stihla doktora. Konečně měl ty výsledky a i když by byl raději, kdyby se dostavil aspoň jeden z rodičů, nakonec svolil, že si vystačí s mojí přítomností. "Tak, chtěl jsem mít jistotu, ale spirometrie moji diagnózu potvrdila. Projevilo se u tebe astma." Oznámil doktor, asi jsem se zatvářila překvapeněji, než jsem si uvědomovala, jelikož hned začal vysvětlovat. "Astma je chronické zánětlivé onemocnění dýchacích cest, které-" "Promiňte, já vím, co je astma." Přerušila jsem ho. "Výborně, tak tedy typově, máš intermitentní astma, což vysvětluje, proč sis nikdy nevšimla žádných výraznějších potíží. Tento druh nebrání v denních aktivitách a ani se jinak neprojevuje, pokud mu ovšem nedáš podnět. Tvůj astmatický záchvat byl indukován zátěží, tedy zřejmě vším tréninkem a závody, stres samozřejmě taky ničemu nepomáhá." "Takže, kdybych se víc šetřila, mohla bych dál závodit?" Nemělo cenu chodit okolo horké kaše. "Kdyby, kdyby, nemám tohle slovo zrovna v lásce..." Začal ze široko doktor. Já tebe asi taky ne... Zanadávala jsem v duchu, vykládal mi to jako pohádku a já s každým zbytečným slovem rostla. "Tak tedy jednoduše - nevím, jak velká zátěž u tebe vyvolá záchvat, k takovému zjištění by nás dovedla až řada dalších testů, nelze ale určit stoprocentní hranici spuštění. Všechno záleží na okolnostech, takže by v tomto případě nemělo cenu spoléhat na laboratorní měření. Vrcholový sport určitě není ideální zábavou pro někoho s astmatem." Povzdychla jsem si. "Promiňte, ale za jakých podmínek se můžu vrátit zpět k tréninkům?" Zeptala jsem se a doktor se na moment zatvářil zmateně. "Jak už jsem řekl-" "Ne, promiňte, Vy jste mi pouze doporučil, ať nechám plavání - to je podle Vás jediná alternativa?" Přerušila jsem ho co nejzdvořileji, načež jen zakroutil nad mou umíněností hlavou. "Co ti mám na to říct, slečno? Vlastně jsi mi přiznala, že odmítáš vyvarovat se spouštěcích faktorů. Doufám, že v následujících třech měsících nemáš žádné závody. Mattaku, dejme tomu, že podstoupíme to riziko a budeš plavat dál... V takovém případě bych si měl promluvit s tvými rodiči i s tvým trenérem." Řekl nakonec docela nelibě, očividně by se mu nejvíce zamlouvalo, kdybych mu na místě odpřísáhla, že už nikdy nevlezu do bazénu. "Arigatou gozaimasu." Poděkovala jsem s mírnou úklonou a vypsala doktorovi potřebné kontakty. "Zkusím se tedy s rodiči i s trenérem domluvit..." Dodal ještě a já vstala zvedajíc svoji tašku. "Dobře, děkuji, opravdu si toho cením." Sice mi svým vystupováním nebyl zrovna sympatický, ale nakonec byl ochotný mi pomoct a za to jsem byla ráda.

A když je řeč o trenérovi, Tsuchida ani svou nepřítomností na trénincích neunikl následkům Prefektury. Dobře věděl, že musí něco udělat, A se začalo hroutit pod vahou dusivé atmosféry a všech sporů, nemluvě o ztrátě síly, která tým vždy držela nad vodou - Tomoko. Ve čtvrtek jako obvykle trénink nebyl, takže si Tsuchida Tomoko zavolal po poslední hodině k sobě do kabinetu. "Chtěl jste mě vidět, trenére?" Tsuchida se akorát vynořil zpoza rohu s hrnkem v každé ruce. "Ah, Tomoko chan, přesná jako hodinky~" Zahlaholil a pokynul jí, ať se posadí. "Udělal jsem nám čaj." Usmál se, Tomoko se nedůvěřivě podívala prvně na hrnek a pak na svého trenéra. "To nás čeká tak dlouhý rozhovor?" Zeptala se a posadila se naproti Tsuchidovi, ten se jen záhadně usmál. "Nevím, čeká? Tomoko chan, vzpomínáš si, co ti řekla Nitta, když odcházela?" Nitta Kumiko, bývalá kapitánka plaveckého týmu Takanami, která teď zářila v univerzitních soutěžích. To ona si Tomoko vybrala jako svoji nástupkyni. "Kapitánku čeká daleko více starostí, nervozity i smutku než ostatní, ale o to větší je pak její radost." Přesná citace, Tsuchida souhlasně přikývnul. "Přesně tak, ale to nebylo jediné, o čem s tebou mluvila, že?" Tomoko věděla, kam tím míří  - k povinnostem kapitánky. "Já vím, že jsi chtěla vyhrát. Všechny to chtěly, ale žádná nechtěla vyhrát svoji poslední Prefekturu." Řekl to za ni, ale hned pokračoval. "Bolí to, ale už to nezměníš, to je fakt a jsou věci, které ještě změnit můžeš." Tomoko si nervózně urovnala sukni, po včerejší hádce s Yuunou byl rozhovor s trenérem jen třešničkou na dortu. "Jak jste řekl, sensei, některé věci už nezměním." Povzdychla si, pohled zarytý do svého hrnku. "To ne, ale můžeš se za ně omluvit..." Zachvěla se. "Víš, neomylnost je hrozný klam a kapitáni víc než kdo jiný se ženou za tímhle přeludem. Všichni jsme udělali řadu chyb, ale s tím nejlepším úmyslem, nezdá se ti?" "Nikdy to takhle nemělo dopadnout!" Vzlykla Tomoko a po tváři jí steklo pár křečovitě zadržovaných slz. "Já vím, Tomoko chan, já vím a ony taky..." Konejšil ji Tsuchida. "Nechtěla jsem se rozhádat s Yuunou a Kaoru, ani být hnusná na zbytek týmu..." "A?" "Já vím! Neměla jsem ji takhle vyhodit, neovládla jsem se, neschopné kapitánce ujely nervy!" Skoro jí přeskakoval hlas. "Tomoko chan, dobře mě poslouchej, ty rozhodně nejsi neschopná. Jsi skvělá kapitánka, doslova vzorná, ale nikdo nemůže do nekonečna předstírat dokonalost. I když to nebude lehké, zkus odsunout stranou minulost a soustředit se na budoucnost, ty holky čekají, až se jim vrátí stará dobrá kapitánka a já taky." Usmál se a podal Tomoko balíček papírových kapesníků. Zamrkala na něj skrze uslzené oči. "Nevím, jestli to dokážu... aby to bylo jako dřív..." Tsuchida jen zakroutil hlavou. "Nikdy to nebude jako dřív, ale může to být lepší a teď pij, beztak už máš ten čaj studený."

Tou dobou už měl můj doktor za sebou několik obsáhlých mailů, které mé rodiče, konkrétně mamku, informovaly o mém zdravotním stavu, ale i mém přístupu a žádal o brzký telefonní hovor, kterého se mu taky dostalo. Mamka si nikdy v práci neřešila osobní věci, za těch x let, co tam pracuje, ani jednou, až teď. Po sáhodlouhém hovoru s tím ne zrovna stručným pánem sesbírala zbytky sil a zavolala svému exmanželovi. "Ne, taky bych to raději řešila osobně. Zítra? Můžu si přehodit schůzky, co tvoje směna? Po obědě? Dobře, tak ve tři? Ano, já vím, kde to je..." S lehce cukajícím obočím zavěsila, ale byla o poznání klidnější. Astma nevypadalo jako konec světa, i když jí bylo jasné, že to nesmíme podcenit a moje umíněnost ji krapet znepokojovala. Každopádně to nebylo nic, co by mohla rozhodnout sama, proto ta sobotní schůzka s tátou, o které bych nemusela vědět.

Pátek uběhl překvapivě rychle, chtěla jsem ještě po škole zajít za Tsuchidou kvůli mému omezení, ale nebyl ve škole. Doufala jsem, že by se mnou mohl vymyslet adekvátní tréninkový plán, abych se zase mohla vrátit k týmu. No, aspoň si to přes víkend líp promyslím. Napadlo mě a tak jsem zamířila domů. Tentokrát mi tolik nevadilo strávit pátek doma, stejně se tam pomalu, ale jistě sbíralo na bouřku, to bylo před začátkem léta typické. Během mého posedávání mi zazvonil mobil - nová SMS. Konečně jsi mi poslala přesnější informace k tomu pondělnímu zápasu. Kluci měli hrát na jedné škole necelou hodinu od Kaijou, zápas měl začít ve čtyři, ale my byly domluvené už na tři hodiny, že ještě před zápasem někam zajdeme. Docela jsem se na to těšila, s nepřítomným úsměvem jsem ti odepsala. "To zní dobře, tak teda ve tři na zastávce, budu tam. n_n" Ale když blikala nová zpráva na tvém displeji, nebyla jsi tam, aby ses podívala. Zrovna jsi sestře, která se náhodou odpoledne stavila, pomáhala s líčením a posledními úpravami. Během takových příprav ses pochopitelně nenechala rušit něčím tak nedůležitým, jako byl mobil. Ale Ryouta si toho zvonění všimnul. "Mattaku, tebe zastihnout, nee chan, to je umění." Povzdychnul si a odložil rozečtený časopis, aby vstal a donesl ti ten mobil, to se ale zarazil. Tentokrát to ale nebyl podezřelý hošan na tapetě, co ho překvapilo, Kagamiho selfie jako tapeta vzala za své hned po tom fiasku s tátou, ale ne, že by sis ji úplně smazala z mobilu... Tentokrát Ryoutu upoutalo jméno pisatele - Hanacchi!  Takže Rena nee má její číslo a nic mi neřekla? Hidoi yo, Renacchi!  Už se chystal, že ti ten mobil podá, ale nakonec mu to nedalo. Opatrně nakouknul k tobě do pokoje, který byl aktuálně pohřbený pod kupou doplňků a na každém volném prostoru byla rozložená líčidla, zatímco ty ses pekelně soustředila na oční linky.  Ryouta si dodal odvahy a vrátil se k tvému mobilu. Itokawacchi teď nechodí na tréninky a těžko říct, kdy zase začne... Přece bych nemohl obcházet kolem její školy nebo hůř - kolem jejího domu! A Rena nee se nic nemusí dozvědět... Aniž by zavadil o onu zprávu, rychle projel tvoje kontakty, až našel moje číslo a uložil si ho do svého mobilu. Pak hned mobil zase zamknul, položil na místo a zmizel ve svém pokoji, jako kdyby o něj nikdy nezavadil ani pohledem.

Chvíli váhal, ale pak začal psát novou zprávu, nebo spíš přemýšlel, co by měl napsat. Mou, jak to mám napsat? A vůbec, co když nečte nic od neznámých čísel? Třeba si bude myslet, že jsem nějaký stalker!   Jeden by nevěřil, jak těžké může být napsat jedinou SMS. Když se mi pak znova ozval mobil, myslela jsem si, že jsi mi jen odepsala, ale na displeji se objevilo cizí číslo. "Gomen, jestli tě otravuju, jen jsem tě dlouho neviděl a po všem, co jsem slyšel, jsem měl trochu strach... Teda, ne, že bych se bál, že to nezvládneš! Jen doufám, že už je ti líp a že tě zase brzy uvidím na tréninku!" Lehce zmatená SMS s pár drobnými překlepy a bez podpisu. Proč jen tuším odesilatele... Asi o vteřinu později došla druhá zpráva. "Gomen, nějak mi vypadnul podpis a asi se divíš, odkud mám tvoje číslo. Rena nee se zmínila, no, totiž... je to složité, ale snad se nezlobíš! Kise~" Ne, nezlobila jsem se, spíš jsem se smála. "Mattaku, další trdlo." Ušklíbla jsem se, uložila si ono záhadné číslo a odepsala. "Nezlobím, jen jsem to nečekala, ale děkuju. :) S tréninky mám ale na nějakou dobu utrum..." Ani jsem se nestihla natáhnout pro odloženou knížku, když přišla odpověď. "Eeeh? Na nějakou dobu? Na jak dlouho???" Jako, kdybych ho slyšela. "To nevím, musím to ještě probrat s trenérem." O problémech s holkami jsem se raději nezmiňovala. "Demo- kdo mi bude fandit při dalším zápase? T_T" Kise v duchu zanadával, když si to po sobě přečetl, chtěl napsat "nám"!  

"Takže Rena senpai se zmínila o čísle, ale ne o tom pondělním zápase? -3-"

"Pondělní zápas? Ty o něm víš?? A já říkal, že je to s tím číslem složité... -x-"

"Já na něj náhodou jdu..."

"Hontou ka??? Suge- ~w~ Ale to se uvidíme až v pondělí! :O"

"To asi jo... Je to problém?"

Docela dobře jsem se u toho dopisování bavila, když mě Kise zaskočil. "Doufal jsem, že tě vytáhnu ven, ale když se uvidíme v pondělí, asi nebudeš chtít. -3-" To mám snad limit, kolik jeho přítomnosti snesu za jeden týden? Jen jsem zakroutila hlavou, ale ten návrh mě potěšil. Na víkend jsem žádné plány neměla a už jsem přemýšlela, jak se sama zabavit, když mám obvyklé aktivity prakticky zakázané. Mimo to, už jen psát si s Kisem mi vykouzlilo úsměv na rtech a jestli jsem něco potřebovala, tak trochu rozptýlení a dobré nálady. Kise nepatrně znervózněl, když odpověď nepřicházela s obvyklou rychlostí, pak se ale konečně ozval ten vytoužený zvuk. "Na víkend nic nemám, jestli ta nabídka ještě platí." "Yatta!" Lekl se, když si uvědomil, že byste ho se ségrou mohly slyšet, ale vy jste naštěstí byly příliš zabrané do příprav, než abyste řešily nějaké zvuky v pozadí. "Platí! Myslel jsem na něco sportovního, ale to se teď moc nehodí, viď?" Ryouta už přemítal nad milionem dalších možností, když ho přerušila moje odpověď. "Kdepak, jsem pro! Ani nevíš, jak mi to chybí. -3- Nepotřebuješ před zápasem trénovat? Určitě máš někde vyhlídnuté nějaké hřiště. Nebo můžeme jít běhat, znám pár osvědčených tras. n_n" Kdyby to tak četl můj doktor... "To mám! Ale nemáš mít náhodou klidový režim nebo tak něco??" "Všeho moc škodí..." Povzdychla jsem si. "Jo... ale to neznamená, že se doma ukoušu nudou... Dám na sebe pozor, slibuju. ;)" A domluveno, nakonec jsme se shodli na sobotě, víkend najednou nevypadal tak bledě.

Zvláštní, ale ti, kteří na onu sobotu měli nějaké plány, je úzkostlivě tajili. Všimla sis, že už od samého rána má Ryouta dobrou náladu. Na jednu stranu jsi byla ráda, že už není skleslý, ani se na tebe nemračí, ale taky ti vrtalo hlavou, co mu tak zvedlo náladu. "Rena nee, máš dneska něco v plánu?" Zeptal se, když ti po snídani pomáhal s nádobím. "Nic zvláštního, proč?" Odpověděla jsi. "Jen tak. Já si po obědě zajdu trochu potrénovat." Zareagoval a ty jsi jen přikývla, počasí bylo ideální pro jakoukoliv venkovní aktivitu a Ryouta často chodil před zápasem sám trénovat. Ach vlastně, zápas... ještě bylo pár věcí, které sis na pondělí musela připravit, dobře, že ti to Ryouta nevědomky připomenul. Když došlo na oběd, ještě jsme se já ani mamča nevyjádřily ke zbytku dne. Mlčky jsme jedly, když jsem se rozhodla promluvit jako první. "Po obědě půjdu na chvíli ven, nevadí?" Chvíle ticha. "Proč by mělo? Co máš v plánu?" Zeptala se možná lehce podezřívavě, jako kdyby snad tušila, že chci podniknout něco nekalého. Jak jen to ti rodiče vycítí? "Jdeme si sednout do jedné kavárny, jen tak pokecat, znáš to." Raději jsem si pusu zacpala dalším soustem, než abych se prořekla. "Sokka, jdeš s holkami z týmu?" Vyzvídala mamča dál, tentokrát ale v naději, že jsem se zase vrátila do starých kolejí. "Ne, se spolužačkami z nižší střední, dlouho jsme se neviděly." Zalhala jsem, víc už se mamka neptala. Když jsem pak před druhou odcházela, měla jsem na sobě sukni lehce nad kolena, košili s krátkým rukávem a baleríny. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych snad nešla do kavárny. "Tak já jdu." Zavolala jsem ode dveří. "Jo, bav se." Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, obě jsme si oddechly. Mamča byla ráda, že se nemusí zmiňovat o dnešní schůzce s tátou a já zase slavila úspěch své malé lsti.

Kise byl na smluveném místě o poznání dřív a aby se rozptýlil a nezačal sám sebe znervózňovat, pustil se do tréninku - pár výpadů, nějaké ty otočky, střelba na koš. Dorazila jsem téměř na minutu přesně, zkrátka na poslední chvíli. "Gomen, Kise kun, nečekáš dlouho?" Vydechla jsem. "Ah, kdepak." Odpověděl, ale při pohledu na mě se zarazil. Ne, že by mi to neslušelo, ale pro naše mírně sportovní odpoledne to nebylo zrovna vhodné oblečení. Všimla jsem si toho překvapeného pohledu a dovtípila se. "Dej mi ještě moment, dobře?" Řekla jsem, došla k nejbližší lavičce a položila si na ni tašku. Ryouta pak šokovaně sledoval, jak si svižně rozepínám knoflíček po knoflíčku a sundávám si košili a pak i sukni.  "I-Itokawacchi!" Než si uvědomil, že mám pod tím tílko a kraťasy, stačil zrudnout. "Mamča by mě ve sportovním nikam nepustila - klidový režim." Ušklíbla jsem se a vyměnila baleríny za kotníkové ponožky a tenisky, načež jsem si původní oblečení hezky sbalila a protáhla se. Ryouta ještě pořád stál jako opařený. "Stalo se něco?" Zeptala jsem se, div, že neupustil míč, který doteď držel. "Betsu ni! Jen jsem to nečekal..." Konečně mi to došlo. "Gomen, měla jsem tě varovat..." Zasmála jsem se nervózně, bravo, Hano, to bylo entrée.  Po úvodním nedorozumění už šlo všechno hladce, Kise chvíli trénoval sám, do toho si se mnou povídal o pondělním zápase i o předchozích soupeřích a já se mezitím protáhla. Připadalo mi to jako věčnost, co jsem se hýbala. "Ne, Itokawacchi, nechceš si se mnou zahrát?" Navrhnul po chvíli Ryouta a několikrát si protočil balón na prstu. "Huh? Já? Vždyť bys mě obehrál i s jednou rukou za zády." Postěžovala jsem si, ale Kiseho to nepřesvědčilo. "Mou, Itokawacchi, udělej to pro mě."  No zkuste mu říct ne. "Ale nebudeš se mi smát, jasné?" "To by mě ani nenapadlo!" Postavila jsem se proti němu s míčem v rukou, načež si Kise levou ruku schoval za záda. "Co to děláš?" "Dávám ti výhodu." Usmál se nevinně. "Mattaku, víš, jak to bude potupné, až mě porazíš i s jednou rukou?" Ušklíbla jsem se, ale nehodlala jsem vycouvat. A tak jsme hráli, no, "hráli". Ne, že bych byla úplně marná, ale přece jen, co zmůžu proti profi basketbalistovi? I když na mě šel Ryouta zlehka, stačilo mu minimální úsilí, aby zablokoval mé pokusy, ale aspoň jedno mi musel nechat a to výdrž a rychlost, taky mi nějaká ta fyzička z plavání zbyla. A co se mého omezení týká, zatím jsem necítila sebemenší obtíže, takže jsem se rozhodla ještě chvíli hrát. Bylo to spíš takové blbnutí pro radost, ale oba nás to bavilo. Když jsem se pak dostala s míčem za čáru, ještě, než jsem stačila přejít do útoku, se těsně za mnou objevil Ryouta, ale místo typické obrany mě jednoduše volnou rukou obejmul. "A mám tě~" "Chotto, takhle běžně bráníš všechny soupeře?" Zasmála jsem se a marně se snažila vymanit. Svým způsobem to bylo smutné, že mu stačí jedna ruka, aby mě zastavil.  "Kdepak, ty jsi výjimka." Ušklíbnul se, aniž by mě pustil. "Jasně, mistr mezi amatéry, viď?" Dodala jsem ironicky, ale pak trochu zakašlala. Bylo to tady, ten svíravý pocit na hrudníku. Ryouta se lekl a pustil mě. "Bylo to moc? Gomen, to jsem nechtěl!" Jen jsem vydechla a zakroutila hlavou. "Kdepak, nic jsi neudělal, jen potřebuju pauzu." Ujistila jsem ho a šla si sednout na lavičku. Vytáhla jsem si z tašky pití, zatímco se na mě Ryouta ustaraně díval. "Já věděl, že to byl hloupý nápad. Měl jsem vymyslet něco jiného." Řekl s výčitkami v hlase. "To neříkej." "Demo- takhle se ti akorát přitíží!" Měl pravdu, neměla bych tady být, ale já zkrátka chtěla. "Naštěstí tu jsi ty, abys mě ohlídal. Představ si, že bych šla sama běhat, hm?"  "Eeeh? To bys neudělala! Na to jsi moc zodpovědná!" Pousmála jsem se. "Máš pravdu, neudělala..." Přiznala jsem, to si Ryouta sednul vedle mě. "Ne, Itokawacchi... to ohledně tréninků, je to vážné?" Ještě jsem ho neviděla vážného, doopravdy vážného. "Snad ne, pokud tomu nepomůžu, ale nevím nakolik a jestli mi to dovolí trénovat." Přiznala jsem a ve zkratce Ryoutovi vyložila, co mi doktor řekl. Doufala jsem, že tuhle debatu odložím na nejzazší termín, nebo se jí ideálně vyhnu, nechtěla jsem šířit špatnou náladu. "Ale v něčem už mám jasno - pokud tady je sebemenší šance na návrat, chytnu se jí. Někdo mi připomněl, jak hloupé je vzdát se věcí, které zbožňuješ." Řekla jsem a pousmála se, tentokrát ale bez toho smutného podtónu. Vybavil se mi můj neplánovaný hovor s Yukiem a aniž bych to tušila, vybavil se i Kisemu. Koutky mu klesly, věděl, že ten úsměv nepatřil jemu.

Po chvíli jsme vstala a vzala si míč. Lehce jsem s ním driblovala až do vzdálenosti trestných hodů. Pokusila jsem se o co nejpřesnější hod, ale minula jsem a míč s hlukem dopadl na kraj obruče a pak na zem. "Tak to vidíš, basketbalový antitalent." Ušklíbla jsem se a došla pro míč, abych to zkusila znovu. Když jsem se stavěla do střelecké pozice, Ryouta se konečně zvedl a postavil se za mě. "Zkus dát ruce výš, takhle, a trochu pokrč nohy." Upravoval můj postoj, až nakonec přes moje ruce jako by sám držel míč. "Tak, teď to zkus." Míč znovu olíznul obruč a několikrát po ní přejel, zdálo se, že každou chvíli musí spadnout na zem, když se v posledním momentě naklonil a skončil v koši. "Páni, je tam! Díky za asistenci." Usmála jsem se a otočila se na Ryoutu. "Sugoi, Itokawacchi! Já věděl, že se zbytečně podceňuješ." Vrátila jsem se i s míčem. "To se ještě uvidí." Zareagovala jsem a odhodlaně se znovu postavila před koš. Ryouta mi skoro automaticky začal upravovat postavení, až se mu ruce opět zastavily na mých. "Kise kun, nemůžeš mi takhle pomáhat do nekonečna." Jen se usmál. "To víš, že můžu a taky budu - kdykoliv to budeš potřebovat." Oba jsme věděli, že nemluví o basketu.

Když jsem se pak vrátila domů, mamča už byla zpátky. Předpokládala jsem, že měla zase nějaké schůzky, ne však, že měla schůzku s tátou. Strávili nad tím dobré dvě hodiny, než se na něčem shodli. I když by asi oba byli raději, kdybych si našla méně náročný koníček, ani mi to nezkoušeli zakázat, věděli, že bych se s něčím takovým nesmířila. "Hano, můžeš na moment?" Vykoukla jsem z koupelny. "Dáš mi chvilku? Jen se osprchuju." Mamča přikývla a během té chvíle si procházela všechno, na čem se s tátou domluvili. Konečně jsem přišla do obýváku a sedla si naproti na taburet. "Mluvila jsem s tátou." To nebylo nic nového. "A taky s tvým trenérem." Tohle už novinka byla. "Podle toho, co vím od tvého doktora, to nebude tak snadné, Hano." Začala mamka. "Takže ti nevadí, že chci dál plavat?" Povzdychla si. "Radost z toho nemám, ale ty bys nedokázala přestat, viď? Raději tě s tátou budeme mít pod kontrolou, než abys za našimi zády riskovala." Omluvně jsem se usmála, měla pravdu. "Tsuchida slíbil, že ti vypracuje individuální tréninkový plán a dohlédne na to, abys to nepřehnala. Mimo to, doktor nám doporučil ozdravný pobyt, mořský vzduch by ti udělal dobře. Už jsem se předběžně domluvila s tátou, jen si to zařídíme v práci, ale první dva týdny v létě strávíme u moře. Tátův kolega tam má letní domek a nabídnul se, že nám ho půjčí. Ještě uvidím, kdo z nás s tebou který týden bude." "Teda, páni..." Měla jsem pocit, jako by se stala nějaká historicky významná událost, zatímco jsem spala. Kdy to pro boha stihli domluvit? "To zní dobře, vážně." Začínala jsem z údivu přecházet v mírné nadšení, takže můžu dál trénovat! A to moře nezní špatně, jestli se dám přes léto do pořádku, mohla bych to stihnout na Watabeho memoriál v říjnu! "Hano, posloucháš mě?" Mamčin hlas mě vrátil zpátky na zem. "Jo, promiň." "Moc si od toho neslibuj, dobře? Nebude to jako dřív." Upozornila mě, to jsem věděla, už při dnešním odpoledne s Kisem jsem se o tom přesvědčila. "Já vím, ale nic tím nekončí." Usmála jsem se, nejraději bych se do toho všeho dala hned zítra.

Víkend si doběhl svým tempem a byl tady další týden. Hned ráno jsem se pokusila zastihnout Tsuchidu, ale byl zrovna na odchodu, doprovázel naše fotbalisty na jeden zápas. "Gomen, Hana chan, mám na spěch, ale všechno platí! Pracuju na tom a než skončí škola, dostaneš ode mě zevrubné instrukce!" Zazubil se a spěchal ven. Musela jsem se vysmát sama sobě, co jsem čekala? Že hned v pondělí začnu s tréninkem? Jen jsem zakroutila hlavou nad vlastní naivitou, nesmím to uspěchat, nakonec, tohle je jen jedna část problému... Dodala jsem si odvahy a o polední pauze šla hledat Yuunu a Kaoru, jak jsem pak ale zjistila, druháci byli na nějaké exkurzi. Že by mi nepřál osud? Možná snad právě naopak. Když jsem se vracela do třídy, všimla jsem si u automatu s pitím Tomoko. Strnula jsem a pak i ona, když si mě všimla. Zdálo se mi to jako věčnost, jak jsme se na sebe dívaly, než jsem se přinutila pohnout a jít k ní. "Ohayou, senpai..." "Ohayou..." Vzala si svoje pití a hodila do automatu další mince. "Zelený čaj, že?" Řekla a podala mi druhé pití. Zmateně jsem se na ni podívala, ano, ten jsem si obvykle kupovala, ale co to mělo být za gesto? "Arigatou, senpai, demo-" "Přišla jsem na nový styl tréninku, mohly bychom si takhle vylepšit kratší disciplíny." Začala jako by nic a mimoděk někam zamířila, následovala jsem ji. "A viděla jsem videa z našich závodů, musíme doladit techniku, drhne nám to v obrátkách, ale Tsuchida sensei slíbil, že nám s tím pomůže." "Jo, to by bylo fajn..."Asi nikdy jsem nezažila divnější rozhovor. "Senpai-" Přerušila mě. "Co tvůj tréninkový plán? Trenér se zmínil, že na něm dělá." Přikývla jsem. "Do začátku prázdnin prý bude hotový." Odpověděla jsem. "Neměla bys ten začátek přepálit, ale kdybys zatím chtěla chodit aspoň na stretching a techniku, byly bychom rády... já... bych byla ráda..." Poslední slova Tomoko málem spolkla, ale i tak jsem jí rozuměla, ačkoliv mě to dost překvapilo. "Takže se můžu vrátit k týmu?" Zeptala jsem se napjatě. "Pokud jsem tě neodradila..." Nemusela říkat slova jako "promiň, mrzí mě to, omlouvám se", cítila jsem to z každého její gesta, pohled zarytý do země, tlumený hlas a úsilí, s jakým některé věci řekla - kapitánka ustoupila.

Ten den měla trénink jen přípravka, jelikož většina A byla pryč, ale náš tým nebyl jediný, který prodělal změny. Po škole měli kluci ze Seirinu trénink, jeden z těch, kdy z nich Riko málem vydřela duši. Ale ani to nebránilo Kurokovi chvíli se zdržet v tělocvičně a trénovat střelbu na koš. Kagami zase nebyl na tréninku, i když sám nemohl trénovat, Hyuuga mu doporučil, aby i tak přišel. Možná by tentokrát přišel, dík hovoru s tebou si ve věcech udělal aspoň částečně jasno, ale dnes měl kontrolu u doktora. Kuroko se nestaral o okolnosti, sám měl hodně věcí, o kterých mohl přemýšlet. Další hod a zase mimo, míč se odrazil a zakutálel se někam do potěmnělé části tělocvičny. Nigou za ním běžel, aby vzápětí narazil na nečekaného pozorovatel. "Yoshi, yoshi~" Nigou se přestal starat o balón a raději se nechal drbat na bříšku od toho neznámého. Byl to vysoký hnědovlasý kluk, vlasy trochu střapaté, ve tváři přátelský úsměv a na sobě měl seirinskou uniformu. Kurokovi nebyl nijak povědomý. "Víš, že jste si docela podobní?" Zasmál se ten kluk a kývnul směrem ke Kurokovu psímu společníkovi."Koukám, že je to, jak jsem slyšel - krom přihrávek ti to moc nejde. Ale koho to zajímá? Líbí se mi tvůj styl hry, neděláš to špatně, jen ti chybí zkušenosti." A s těmito slovy hodil Kurokovi míč. Konečně vstal a vyšel na světlo, aby si ho Kuroko mohl pořádně prohlédnout. V ruce držel balíček bonbónů. "Nedáš si?" Nabídnul Kurokovi, ale ten jen zdvořile odmítnul. "Promiň, ale... kdo vlastně jsi?" Velikán se jen usmál a vzal si ze sáčku další bonbón. "Kiyoshi Teppei." Odpověděl jako by nic. Kiyoshi, byl to ten Kiyoshi, o kterém Hyuuga a ostatní tolik mluvili? Číslo sedm, eso Seirinu a taky ten, který založil basketbalový klub. "Ano... potřebuješ něco?" Zeptal se po chvíli ticha Kuroko. Kiyoshi se usmál. "Kimi wa omoshiroi." Kuroko se zatvářil překvapeně. "Basket je sport pro ty, kteří umí všechno - univerzály. Ale s pěti nevyhraněnými hráči díru do světa neuděláš. Od toho jsou v týmu specialisté, ale ještě jsem u nikoho neviděl tak extrémní specializaci jako u tebe." Pak udělal pár kroků vzad a naznačil Kurokovi, ať mu přihraje. Kiyoshi pak lehce dribloval ke koši a zakončil dvojtaktem, ale minul. Na moment mu klesly koutky, ale pak se zase usmál a podíval na Kuroka. "Ale nejsi to ty, kdo se domnívá, že dosáhl svého limitu? Je obdivuhodné, že se na sebe dokážeš podívat tak objektivně, ale možná to trochu přeháníš." Ani Kurokův obvyklý poker face se neubránil drobné změně výrazu. "Měl by sis trochu víc věřit. Maa, jen jsem si tak mluvil sám pro sebe... Uvidíme se na tréninku, Kuroko kun." A odešel. Tak tenhle podivín byl seirinským esem? Kuroka ten hovor trochu vyvedl z míry, ale něco na tom, co Kiyoshi řekl, bylo...

Několik dnů jsme s bráchou vedli tichou domácnost. Ani jeden nechtěl mluvit o tom, co se mu honilo hlavou a kvůli tomu bylo pro nás oba těžké najít společné téma. Když už to vypadalo, že bychom se aspoň při večeři nebo večerním filmu v TV začali bavit...jeden z nás vždycky řekl nějakou hovadinu, která to celé pokazila. Každopádně nebyli jsme jediní, co vedli tichou domácnost...i když bych radši měla říct, tiché tréninky? Od tvé pondělní návštěvy nebyla řeč hlavně s Tomoko, s kapitánkou týmu. Celá ta podrážděná aura se přenesla na zbytek týmu a tréninky přestaly být tak super, jako předtím. Navíc sama ses často před holkami ve škole schovávala a když už jste se potkaly, pokaždé to něco vyrušilo. Tentokrát to bylo zvonění na hodinu. Ovšem Kaoru a Yuuna toho začínaly mít dost. Hlavně pak Yuuna, která kapitánku nijak nešetřila svými slovy.
Byla středa, a vy měly trénink spolu s Kaijou plaveckým týmem. Po cestě ze školy jsem vás potkala. S Yuunou a Kaoru jsme si jen stihly zamávat, Tomoko se tvářila, jako bych neexistovala a zbytek týmu se tvářil dost podobně...atmosféra kolem vaší plavecké skupiny mluvila za vše. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem ti noc před tím posílala tu sms. Soudě toho, jak holky působily, nemohla jsi se mít lépe.
Další den jsi opustila školu dřív, aby ses mohla dozvědět nějaké novinky od doktora. Ovšem ten, než se dostal k jádru věci... to byl rozhovor na sto let. Nakonec jsi z něj ale dostala kloudné objasnění a hlavně skoro i povolení k pokračování v trénincích. Nezakázal ti to, ač by byl určitě mnohem radši, kdyby ses začala věnovat méně fyzicky náročnému koníčku.
Tou dobou se už kutálely Tomoko slzy po tváři, když seděla v kabinetu s Tsuchidou, který ji promlouval do duše. Že by si z toho něco nakonec vzala?

Čtvrtek vystřídal pátek a já se lekla zjištění, že jsem ti stále neodepsala konkrétní informace o zápasu Kaijou. Hned jak to bylo možné, už ti telefon hlásil novou zprávu s detailními informacemi. Pak jsem opět telefon někam odložila, protože u dveří někdo zvonil. "Jdu otevřít," zavolala jsem, takže Kise dál něco tropil v kuchyni. Zrovna si dělal kafe a neskutečně se lekl, když z chodby uslyšel dívčí vřeštění. Jak se lekl, stačil se polít mlékem. Kafe nechal kafem a šel přivítat naši starší sestřičku, se kterou jsem se už radostně objímala. "Reika-nee! Vítej doma, jaká byla cesta?" Reika si jen odložila svá zavazadla a my jí nadšeně pomáhali. Já už jí pomáhala z jejího kabátku, Ryouta už jí odnášel kufry do pokoje. Oba dva jsme Reiku zbožňovali. Reika teď už bydlí sama se svým přítelem, ale občas se vrátí sem domů. Její přítel docela hodně cestuje, takže předpokládám, že ani teď není doma a proto se Reika ukázala u nás. Reika byla z celé rodiny asi nejúspěšnější, nejkrásnější a nejmilovanější. Vážně, dokonalejší osobu byste těžko hledali. Má 179 cm, je štíhlá, má sportovní postavu, není to žádná vyžle, je vtipná, má několik škol a živí se modelingem. Má nádherné dlouhé rovné blond vlasy a pronikavé zlatavé oči. V jakékoliv situaci a v jakémkoli oblečení vypadá dokonale. Její přítel je profesionální hráč fotbalu, nebo něčeho takového, proto tak často cestuje. Jezdí na soutěže, je úspěšný, milý a pro naši Reiku by udělal první poslední a kvůli ní by šel i přes mrtvoly. Co víc si může přát? Znova nás objala, vzala dvě velké tašky a přesunula se do obýváku. "Renacchi~ původně jsem ti to chtěla dát až k narozeninám, ale to čekání by mě zabilo. Prosím, tahle je tvoje," podala mi jednu větší tašku. "A tahle je pro tebe Ryoutacchi, snad se vám to bude líbit. Měla jsem štědré sponzory a získala si nové kamarády. Mimochodem Ryoutacchi, jsi už idolem i v zahraničí, jeden evropský časopis o tobě dával vědět, ten časopis tam máš taky," podala bráchovi druhou velkou tašku a sama se pak rozvalila na gauč. "Teda řeknu vám, že tak týden nechci vidět žádné hromadné dopravní prostředky. Ty lidi mě zničí. A to jsem si připlácela za VIP místa a stejně to nemělo moc efekt. Co vy vůbec? Jak si tady hospodaříte?" Ovšem ani jeden jsme nebyli schopní odpovědět. Prohrabovali jsme se totiž v těch velkých taškách a oči nám zářili jak malým dětem o vánocích. Tohle vlastně byli takové soukromé vánoce. Dostali jsme hromadu oblečení, ale jakého! Samé světoznámé značky! Pro mě tam byli ještě nové štětce na make-up, nové linky, řasenky a další líčidla. I brácha dostal nějakou pánskou kosmetiku a hromadu oblečení. Oba dva jsme našli i věci jako různé přívěšky v různých tvarech, spousta evropských sladkostí a pro nás neznámých jídel a věcí, časopisy, kde byli ty zmínky o bráchovi. V jednom časopise byl rozhovor s jedním fotografem, který použil i jednu fotku se mnou....Jo, matně si vybavuji, že mi onehdy psal, jestli mi nebude vadit, když jednu z mých fotek někam použije...tak to bylo kvůli tomuhle.

Každopádně ségře bychom měli být oba vděční. Zase vrátila život do naší tiché domácnosti. U večeře mluvil jeden přes druhého a vládla mezi námi přátelská atmosféra. "Oh, za hodinku musím do města, chcete se mnou?" "Já určitě půjdu!" Nadšeně jsem se ozvala, ale Ryouta musel vrtět hlavou. "Já se nepřidám, za hodinu máme s kluky sraz v jedné online hře, musíme už porazit jednoho bosse!" Ségra evidentně nechápala, o čem to Ryouta mluví, ale mávla nad tím rukou. Uklidili jsme po sobě nádobí a já se šla se ségrou nalíčit a připravit do města. Ryouta zatím zabíjel čas u televize, když si všiml mého telefonu, jak opět bliká. "Mattaku, tebe zastihnout, nee chan, to je umění." Povzdychl si a už mi chtěl přinést telefon. To ale omylem zjistil, kdo mi to píše. Takže mezitím, co já se smála sestřiným příběhům z cestování a focení, bratříček si vesele ukradl tvé číslo z mého mobilu a ještě si s tebou domluvil rande!
"Tak tu neumři, my odcházíme, měj se~" rozloučily jsme se s Ryoutou, který se tvářil jak kakabus a nesl si notebook do obýváku. Se ségrou jsme procházely noční město, ona si skočila zařídit těch svých pár věcí a neustále jsme mluvily a mluvily. "Slyšela jsem, že táta se už taky stavoval doma, nehnal tě už do svatby? Pamatuju si, že jednou mi dokonce z cest přivezl asi pět fotek nějakých kluků, kteří by byli prý vhodní kandidáti na ženicha," vzpomínala Reika. "Mě naštěstí žádné fotky nepřivezl," zasmála jsem se té představě, "ale říkal, že už by ze mě byla dobrá ženuška," "No a co ty a kluci? Už sis někoho našla? Už to někde zajiskřilo? Hm?" Vyzvídala, ale na to jsem jen pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. "Bohužel, na kluky není čas," ségra jen protočila oči, "ale prosím tě, na ty je čas vždycky. Co furt děláš, že nemáš čas?" "Tak různě...nejvíc času ale asi padne na bráchům basketbalový tým, tak nějak jim tam dělám manažerku...starám se tam o všechno a všechny, ani si nedovedeš představit, jak vyčerpávající to je, kor teď v době všech zápasů," postěžovala jsem si na svůj job. "Takže žádný nový objev? Ani nikdo z týmu? Hmm jaká škoda, co s tebou budeme dělat, když tě nikomu neprovdáme?" Řekla Reika ironicky a šťouchla do mě. Skončili jsme v nějakém baru, kde měla Reika své známe, takže i já, nezletilá, jsem dostala nějaký ten koktejl s alkoholem. "Vlastně...nedávno jsem se seznámila s jedním klukem...ale myslím, že tam žádné ty jiskry, nebo jak tomu říkáš, nejsou," "Hmm? Povídej? Co je zač?" Usrkla si ségra svého koktejlu, "pamatuješ na Kuroka? Tak ten po Teiko šel na Seirin a ve svém týmu má právě jednoho hráče, který mi několikrát pomohl a tak, ale jinak mě vlastně furt jen štve a prudí a dokonce mě připravil o senpaiství, drzoun..." "Připravil o senpaiství?" vykulila na mě pobaveně oči, tak jsem jí vysvětlila, o co šlo. Ségra jen pozvedla obočí a znova si usrkla ze svého koktejlu. "Vážně mezi vámi nic není? Víš co se říká, co se škádlívá, rádo se mívá," nahodila takový škodolibý výraz. "Ne, nemyslím si,"odbyla jsem jí a Reika jen pokrčila rameny. To jsem jí ale začala vyprávět o tom, jak mi Kagami strašil na mobilu jako tapeta a jak jsem mu přišla domů uvařit. Ségra už evidentně měla o nás určitou představu, kterou mi nehodlala předhazovat ani vnucovat, jelikož já mám přece svůj rozum a vidím to prostě jinak, že?

Domů jsme se vrátily nějak po půlnoci, rozjuchané, vysmáté a bez energie. Ryouta už byl ve svém pokoji a my se šly jen rychle osprchovat a padly jsme do svých postelí. Ráno pro nás ale nebylo nijak hrozné. Moc jsme toho nevypily, takže žádná bolest hlavy ani žaludku. "Rena nee, máš dneska něco v plánu?" Zeptal se brácha, když mi po snídani pomáhal s nádobím. "Nic zvláštního, proč?" Odpověděla jsem. "Jen tak. Já si po obědě zajdu trochu potrénovat." Na to jsem jen pokrčila rameny a Reika po něm střelila pohled, jakoby snad něco tušila. Mě to divný nijak nepřišlo. Kaijou teď má před dalším zápasem a není to poprvé, co jde Ryouta takhle trénovat. Navíc počasí je moc pěkné, takže proč ne? Jen co za sebou zavřel dveře, začala ségra vyzvídat. "Nemá Ryouta-nii náhodou nějakou...slečnu nebo tak?" "Ryouta? Neee....i když..." vzpomněla jsem si na náš rozhovor v autobuse, kdy se prakticky přiznal k tomu, že žárlil na Kasamatsa kvůli tobě. "I když co?" "No, možná by tu byla jedna holčina, ke které...chová určité..ehm..sympatie?" Řekla jsem nejistě a ségra se jen spokojeně uculila. "No, uvidíme, až se vrátí. Když se bude tvářit podezřele, měl s ní beztak rande," jen jsem nechápavě zamrkala, ale jen jsem nad tím mávla rukou. I kdyby to pravda byla, naše věc to stejně není. Ryouta mi svým tréninkem ovšem připomněl, že nemám hotové tabulky a rozpisy, které jsem slíbila Takeuchimu. To abych se do toho vrhla. Ségra se flákala u televize a domlouvala si na dnešek další schůzku s dalšími svými přáteli.

Reika měla pravdu. Tak na půl. Ryouta šel trénovat, ale zároveň to spojil s rádoby randem s tebou. Ryouta byl na smluveném místě o chvíli dřív. Té chvíle využil, aby si skutečně zatrénoval. Poté jsi konečně dorazila a bráchovi si málem vyrazila dech. Vypadala jsi, že máš spíš namířeno do kavárny, než na hřiště. Každopádně košile a sukně, kterou jsi měla, ti neskutečně slušely a Ryouta byl tak lehce zaražený. Ovšem víc ho zděsilo to, když jsi dorazila k nejbližší lavičce a začala ses svlékat. Bráchovi trvalo, než mu došlo, že pod svým přestrojením máš kraťasy a tílko. Tohle malé nedorozumění ale bylo brzy vyřešeno a pustili jste se do hraní...v rámci tvých možností. Kise tě samozřejmě šetřil, ale hrát proti profíkovi? Ryouta proti tobě hrál i s jednou rukou za zády, na jednu stranu to bylo docela potupné, ale na druhou si mu musela děkovat, že tě tak šetří. Po nějaké chvíli hraní se ti ale přitížilo a musela sis dát pauzu. Ryouta se zděsil a nevěděl, co s tebou má dělat a pak si začal vyčítat, že tě opravdu radši nevzal někam do kavárny než na hřiště. Během pauzy se vaše téma stočilo opět na tvůj zdravotní stav a tréninky. Nechtěla jsi o tom moc mluvit, abys nešířila špatnou náladu, ale na Ryoutu to evidentně nepůsobilo. "Ale v něčem už mám jasno - pokud tady je sebemenší šance na návrat, chytnu se jí. Někdo mi připomněl, jak hloupé je vzdát se věcí, které zbožňuješ." Usmála ses a nasadila odhodlaný výraz. Ani sis nevšimla, jak Ryoutovi klesly koutky úst. Moc dobře věděl, kdo ti to připomněl. A moc dobře si uvědomoval, jak moc ho to štvalo. Nepatrně zatřásl hlavou, aby Kasamatsa dostal pryč z hlavy a znova nasadil svůj typický úsměv. "Tak hlavně že v tom máš jasno, nějaká šance se určitě najde, tomu věřím i za tebe," usmál se na tebe a pak nastala chvilka ticha. Tu jsi ale svým způsobem přerušila ty, když jsi vstala z lavičky, vzala si míč a pokusila ses střílet na koš. Ryouta se jen pobaveně pousmál a šel ti pomoc, respektive šel tě naučit mířit. "Kise kun, nemůžeš mi takhle pomáhat do nekonečna." Jen se usmál. "To víš, že můžu a taky budu - kdykoliv to budeš potřebovat." Jen ses nervózně usmála. Došlo ti, že nemluví jen o basketu. "Tak a teď to zkus sama," podal ti míč a tobě po chvíli došlo, že máš sama střílet. Poprvé, podruhé...ani po třetí ses netrefila. Kise se ti jen škodolibě smál. "Itokawacchi~ takhle jsem tě to přeci neučil, děláš mi, jako učiteli, ostudu," řekl ironicky a vzal ti míč a začal s ním driblovat. A tak jste zase hráli jeden na jednoho. Ryouta měl opět navrch, ač do hry toho moc nedával. Ovšem v jedné chvíli, když jsi měla míč a Ryouta bránil, sama jsi nevěděla, na kterou stranu bys měla driblovat a zmátla jsi tak i Ryoutu. A jak špatně přešlápl, zakopl sám o sebe a spadl na tebe. "To bylo pěkně zákeřné, Itokawacchi," cítila jsi jeho dech na svých tvářích. Až takhle blizoučko byl. Ryouta se ti na chvíli zadíval do očí. Jeho...jindy veselé oči byly teď pronikavé a ta chvíle se zdála být spíš jako věčnost .Poté se pomalu sesbíral ze země a hned ti pomohl na nohy. "V pořádku?" Zeptal se a ty jsi jen kývla hlavou a byla jsi zhypnotizovaná . Co to mělo být, ten jeho pohled? Takový jsi ještě u něj neviděla. Každopádně vašemu sportovnímu rande se blížil konec, ty si na sebe opět hodila košili a sukni, Ryouta už nebyl tak šokován, spíš naopak vypadal dost pobaveně.
Když jsi byla převlečená a oba jste měli sbalené věci, Ryouta tě ještě doprovodil na zastávku. Autobus ti měl jet za deset minut. Ryouta ale pusu nezavřel celou cestu, takže jsi měla o zábavu na těch zbývajících pár minut postaráno. "Ne, Itokawacchi, díky, že jsi dneska přišla. Musíme si spolu ještě někdy zahrát," usmál se a znova nasadil ten pronikavý pohled, kterým jakoby tě hypnotizoval. "A hodně štěstí s plaváním, snad ti to dobře dopadne," řekl a pocuchal ti vlasy. To už ale přijížděl autobus, takže jste si už jen zamávali a Ryouta se vydal směrem domů.

Když přišel, Reika už byla dávno pryč. Já zrovna koukala na nějaký film. Jakmile brácha přišel do obýváku, všimla jsem si, že se tváří...jinak, než by se normálně po tréninku tvářil? Že by měla Reika-nee pravdu?!! "Tak co trénink?" Zeptala jsem se. Ryouta se snažil tvářit děsně vyčerpaně a spokojeně zároveň. "Skvělý, myslím, že jsem dopiloval vše, co bylo potřeba," hodila jsem po něm podezřívavý pohled, který Ryoutu docela znervóznil. "Co?! Řekl jsem snad něco špatně?!" "Ale ne, jen že se tváříš nějak moc...nadšeně?" "A to je špatně?" "Možná? Kdo ví...?" Ryouta jen naštvaně rozhodil rukama a šel se osprchovat.

Celou neděli jsem Ryoutu pozorně sledovala a snažila se přijít na jediný detail, který by mi něco prozradil. "Přestaň na mě tak zírat! Od mého tréninku si mě nepřestala skenovat tím svým pohledem, je to děsivý! Jestli máš něco na srdci, tak mi to řekni," řekl už psychicky zdrcený bratr. "Tak pardon...jen se mi nezdá, že bys byl na tréninku sám. Měl jsi s někým schůzku? Trénoval jsi vůbec? Nepotkal jsi Itokawu?" Ryouta se na mě zděšeně podíval a na chvíli úplně ztuhl. "No tak jsem po cestě z tréninku potkal Itokawu, a co?!" Našpulil naštvaně tváře a díval se někam do země. Já vypadala ale šokovaně. Takže sestra měla pravdu! Byl s Itokawou! "To mi stačí, už tě nechám žít." "Děkuju!"

Další den ses prakticky usmířila s Tomoko. Kdyby skoro všechny z A nebyly někde se školou, určitě by si ten den šla s nimi na trénink. Že by se konečně všechno vrátilo do starých dobrých kolejí?

Ten den se Seirin dočkal comebacku jednoho ze svých hráčů. Teppei Kiyoshi. Seirinu měl začít trénink, na kterém se právě objevil on oblečený do týmového dresu. "Proč máš sakra na sobě tohle?!" rozčiloval se Hyuuga, ale Kiyoshi mu jen věnoval nevinný úsměv a podrbal se za hlavou. "Byl jsem tak nadšený, že jsem prostě neodolal," usmál se a Hyuuga se jen praštil nevěřícně dlaní do čela. A tak začal trénink Seirinu. Dokonce se tam už ukázal i Kagami, který ale evidentně nebyl stále schopný bavit se s Kurokem. Svým způsobem tam dělali docela dusno. Na konci tréninku se do toho ale vložil Kiyoshi. "Ne, Kagami-kun, pojďme si zahrát jeden na jednoho. Když vyhraju, budu v dalším zápasu startovat já...a rozhodně bych se nechtěl dožadovat zpět svého postavení jen kvůli tomu, že jsem starší. Co ty na to?" Kagami jen pokrčil rameny na souhlas a jejich soukromý zápas mohl začít. Ze začátku nikdo neskóroval a když už jeden z nich byl u koše, ten druhý mu pokaždé zablokoval střelu. Nakonec ale Kagami vyhrál. Kiyoshi se jen znova usmál, jakoby ho to nijak netrápilo. Holt stalo se. "Jsi vážně dobrý, Kagami-kun. Vypadá to, že si budu muset ještě chvíli počkat, než se vrátím do hry," poplácal Kagamiho po ramenu. Kagami ale nevypadal nijak vzrušený z dnešního dne a po poražení Kiyoshiho se jen letmo rozloučil s ostatními a odešel z tréninku. "Tak jaký máš z něho pocit?" Zeptala se Kiyoshiho Riko. "Je vážně silný," podrbal se Kiyoshi za hlavou. "Nenechal si ho vyhrát schválně?!" Rozčertil se Hyuuga. "Podívej se na svoji obuv!! Ty rozhodně nepatří do tělocvičny!" "Heh," na Kiyoshiho heh Hyuuga málem vypustil duši. Zase ho začínal štvát a to se teprve vrátil.

Kagami už byl dávno na cestě do Maji burgeru. To před sebou ale uviděl mě. Absolutně jsem nevěnovala svému okolí pozornost, byla jsem začetlá do nové knížky, kterou jsem před chvíli pořídila v knihkupectví. Abych to ujasnila, jedná se totiž o světem dlouho očekávaný hit od jednoho slavného autora, který píše detektivky, horory a podobné žánry. "Prokletí ze záhrobí" byla nejočekávanější knížka a jelikož mám v jednom knihkupectví VIP kartičku, měla jsem jí dlouho předplacenou a dneska konečně dorazila!!! Takže od knihkupectví jsem z ní nespustila oči, navíc tenhle autor psal nádherně a jeho volba slov byla pro mě vždy fascinující a člověk se od jeho textů prostě nemohl odtrhnout. "Oi, Rena!" Zavolal na mě Kagami, ale já ho vůbec neslyšela a šla jsem dál. "Rena?!" Zkusil to znovu, ale já šla dál. Dál k přechodu, kde svítila červená. Kagami se zděsil a rozeběhl se ke mě, aby mě stihl strhnout ze silnice. Byl to šok nejen pro mě, ale i pro lidi kolem. Každý byl myšlenkami mimo a nikdo si vůbec nevšiml, že jsem byla už jednou nohou na silnici plné aut. Kagami mi byl v tu chvíli doslova seslán z nebe. Pevně mě držel za paži, jak mě strhnul, škubl se mnou ale tak silně, že jsem spadla na zadek a pustila knihu. Kagami sám skončil na kolenou a mou paži nepouštěl. V tu chvíli mi došlo, co se stalo. Co se mohlo stát. Ještě omámeně jsem zírala na silnici plnou aut a do očí se mi nahrnuly slzy. To už se Kagami zvedal a pomohl na nohy i mě. Všiml si mého ubrečeného a zděšeného obličeje a začal mě utěšovat. "Hej, už je to dobrý, nic se nestalo, klídek," držel mě za ramena a starostlivě se na mě díval. Já nebyla schopná vydat ani hlásku. Kagami se mě stále snažil utěšovat a nakonec mě zase objal a nepouštěl mě. Tohle gesto mě donutilo brečet ještě víc. "Není to...Kagami-kun?" zeptal se Hyuuga Kiyoshiho, se kterým zrovna šel z tělocvičny, v ruce plechovku od kávy, evidentně si před chvíli o něčem důležitém povídali, ale to si nás pak Hyuuga všiml. Rozhodl se ale nijak nezasahovat. Tvářil se neviditelně a i s Kiyoshim se od nás odebrali jiným směrem.
Kagami mě po nějaké chvíli pustil a ujišťoval se, zda-li jsem už v pohodě. Na tričku měl mokrý flek od mých slz, ale už jsem nebrečela. "Omlouvám se..." pípla jsem nakonec. "Mě se neomlouvej," řekl Kagami a sebral ze země onu knihu. "Prokletí ze záhrobí? Jak příhodný název," řekl s jistým sarkasmem v hlase a podal mi knížku. "A koukej si jí schovat do batohu, číst za chodu....lepší sebevraždu sis nemohla vymyslet?" Musela jsem se pousmát. Jeho způsob odlehčení situace byl opravdu k nezaplacení. Uklidila jsem si knížku do batohu a slíbila, že už nikdy za pochodu nebudu číst. "Kam si měla namířeno?" "Domů," "Tak to tě můžu vyprovodit," nabídl se a já se nijak nebránila.

Došla jsem domů, kde už čekal brášin v zástěře. "No konečně! Už jsem se chtěl najíst sám," řekl na přivítanou, pak si ale všiml mého bezduchého výrazu. "Stalo se něco?" Zamračil se a já jen zavrtěla hlavou. "Iie, nic vážného, jen jsem se lekla...kolemjedoucího auta, tak jsem ještě trochu v šoku," proč mu zase lžu? Proč je tak těžké říct pravdu...a to ani nejde o šikanu..."Auto? No, u večeře mi to objasníš, ale teď šup šup, dneska jsem vařil já a už to stydne!" Popoháněl mě, abych se převlékla do domácího a odložila si věci. V pokoji jsem vyndavala onu knížku z tašky, že si ji dám na stůl. Kniha, co mě málem zabila, páni o_O Pomyslela jsem si, ale to už na mě zase volal bratr, co mi tak trvá.

Další den byl docela hektický. Kaijou měli zase trénink, já zas musela udělat pro Takeuchiho několik přehledů a tabulek a klukům jsem zas dodělávala domácí úkoly. Tou dobou měli Seirin cvičný zápas s jednou školou. Kiyoshi ale rozhodl, respektive poprosil Riko, aby hráli jen prváci. Asi doufal v to, že prohrají a Kagami si uvědomí, že pokud nezačne spolupracovat s týmem, nikam to nedotáhnou...nu, bohužel. Tu druhou školu porazili o dva body. Po zápase si šla Riko s Kiyoshim sednout do Maji burgeru a probírali basketbalový tým. "Kagami bude v pořádku, ale Kuroko potřebuje opustit svůj dosavadní styl hraní," řekl Kiyoshi. "Ale na jeho styl se hráči spoléhají...a je to možná pro něj i nejvhodnější styl hraní, nemůže ho jen tak opustit, nebo snad ano?" Divila se Riko a Kiyoshi se jen pousmál. "Právě proto potřebuje opustit svůj starý styl a najít...vymyslet něco nového. Kuroko potřebuje nový styl hraní, i on sám si to moc dobře uvědomuje, takhle to jinak nikam nedotáhne a Kuroko to moc dobře ví," vysvětlil klidně Kiyoshi. Tou dobou byl Kuroko za Hyuugou a prosil ho, aby v další hře nastoupil místo něj právě Kiyoshi. "V žádném případě," zamítl Hyuuga, což Kuroka lehce zaskočilo. Hyuuga se poté nějak moc rozpovídal, ale svým způsobem vrátil Kurokovi chuť zase hrát, kterou před chvíli ztrácel. Navíc, řekl mu ještě pár dalších věcí ohledně Kagamiho. Kurokovi se otevřeli oči, omluvil se, rozloučil a vyběhl ven. Běžel celou cestu až na jedno hřiště, kde doufal, že Kagami bude. A taky že byl. Kuroko nevěděl, jak začít. Nakonec se Kagamimu omluvil, že lhal, že chtěl Kagamiho vlastně využít pro své dobro. Kuroko a Kagami si to všechno vyříkali. Konečně. Kuroko pak mluvil o tom, jak potřebuje do Winter Cupu najít nový styl hraní a zvednou své hranice. I Kagami slíbil, že se přes léto musí zlepšit a spolu poté porazí generaci zázraků.

Další týden utekl jak voda a bylo tu pondělí. Pondělí, kdy mělo Kaijou zápas a na který jsi měla přijít i ty. Daly jsme si před zápasem sraz o něco dřív, abychom si stihli sednout ještě někam do kavárny. "Hana-chan, tady jsem," mávala jsem na tebe, když jsem tě uviděla, jak přicházíš. "Našla jsem na internetu jednu kavárnu, která by se nám mohla líbit,...vlastně, ani nevím, jaká místa preferuješ...ale v té, kam půjdeme, tak má člověk prý své soukromí, je to tam velké a stoly jsou oddělené takovou rádoby zdí...tak jsem zvědavá. Já osobně nemám ráda prostory, kde na tebe všichni zírají," proč já vlastně dělám manažerku? Teď mi dochází, jak zápasy a hlediště a všechny ty arény jsou vlastně děsivé. Každopádně na můj návrh si nic nenamítala a tak jsme se tam vydaly. Kavárna, do které jsme šly, byla opravdu...velká a zároveň působila útulně. Člověk si sedl ke stolku do pohodlných gaučů a nebyl rušen ostatními. Sedly jsme si k volnému stolu a vybíraly si z nápojového lístku, co si dáme. Já nakonec zvolila vanilkové kapučíno se šlehačkou a kousky čokolády. Po chvíli nám číšnice přinesla naše nápoje, které jen na pohled vypadaly luxusně a ta vůně! "Aww, jak já tohle miluju," rozplývala jsem se nad svým kapučínem. "So, Hana-chan, nebyla jsi minulý týden u doktora? Tipla bych si, že podle toho, jak už jsou holky z plaveckého týmu víc v pohodě, tak můžeš zase plavat?" Mile jsem se zeptala, ale pak mi došlo...proč já zase zavádím téma na tohle? Co když nemůže plavat?! Navíc tolik lidí se jí ptalo >.< Nějakou tu chvíli jsme si pak povídaly, nápoje skoro dopité. Zaplatily jsme a vydaly se do areálu.

Ty už by jsi šla hledat volná místa v hledišti, to jsem na tebe ale houkla, "Hana-chan! Tam ne, my budeme přímo u dění," ušklíbla jsem se, když jsi nasadila lehce zmatený výraz. Ovšem nebyla si sama. Obě dvě jsme vešly klukům do šatny. Kluci už byli převlečení do dresů a jakmile si tě všimli, nestačili se divit. Vlastně jediný, kdo o tobě věděl, byl Ryouta, který ti nadšeně mával. "Itokawa-chan?! Proč...co tady dělá?!" Zděsil se Kasamatsu spolu s dalšími prváky. "Hana-chan mi dneska bude asistovat, tak se koukejte předvést! A už byste se měli jít protáhnout, než bude nástup," začala jsem manažírovat a vzala si z lavičky jedny desky. "Yo, Itokawacchi~ drž nám palce," zazubil se na tebe Ryouta, když kolem tebe procházel ven z šatny. "Ukážeme ti, jak hrajou profíci," zvedl palec Moriyama a taktéž se na tebe zářivě usmál. Pak prošlo pár nervózních prváků a za nimi nervózní Kasamatsu. Možná kdyby jsi byla v hledišti, asi by mu to tolik nedělalo problémy. Já si vzala tu složku, čekala na poslední hráče, až vyjdou ze šatny, abych ji mohla zamknout. Takeuchi ještě někde něco zařizoval a já, spolu s tebou, dohlédla na kluky a jejich rozcvičku. Mezitím jsem ti podala tu složku a vysvětlovala, co v ní všechno můžeš najít. "Třeba tady jsou všechny profily hráčů, jak našich, tak protivníků," listovala jsem složkou. "Vlastně...tady zaznamenávám jakýkoliv detail, kterého si všimnu...třeba tady si můžeš všimnout, jak se Moriyama rychle zlepšoval a tady zase kolik Kasamatsu hodil košů...ta čísla se taky dost mění," listovala jsem dál. Těžko říct, jestli si z toho byla nadšená jako já, nebo jen zmatená. Každopádně protahování končilo a kluci se šli seřadit a pozdravit tak své dnešní protivníky. Rozhodčí zapískal, vyhodil míč do vzduchu a hra začala. Míč si vzali dřív protivníci. Párkrát s míčem driblovali, hodili si pár přihrávek a koš. "Dneska se mi zdají nějací nesví...hmm..." řekla jsem si spíš pro sebe. Nejvíc nervózní byl Kasamatsu, ale Ryouta taky nevypadal, že by byl dneska v dobré formě. Jediný, z koho sršel elán, byl Moriyama. Ryouta a Kasamatsu....podívala jsem se letmo na tebe a zpátky na kluky... Proč mi tohle nedošlo?! Vždyť já tě přivedla do jámy lvové! Moc dobře jsem věděla o bráchovi a jeho citech k tobě a to samé bych mohla říci i o kapitánovi...proč mi takové podstatné věci dochází tak pozdě? Uběhlo deset minut a Kaijou museli dohánět osmibodový rozdíl. V první čtvrtině ho ale nedohnali. Rozhodčí odpískal pauzu a kluci si šli sednout na lavičku. "Můžete mi říct, co to sakra vyvádíte? Hlavně ty," ukázala jsem na bráchu, "a ty?!" ukázala jsem na Kasamatsa. "Jen pro informaci, tohle je vaše doposud nejhorší skóre, jaké jste měli....to chcete všechny ty tréninky zahodit za hlavu a nechat se rozdrtit nějakou školou, která se ani minulý rok nedostala do výběru na InterHigh?!" zvýšila jsem hlas. Takeuchi tu navíc stále nebyl, kde se zase fláká?! Kluci se jen dívali kamkoli jinam, hlavně ne na mě. "Navíc, neslíbili jste tady Haně, že jí ukážete, jak se to hrát má? Ne jak se to hrát nemá!" Povzdychla jsem si. To už se ale zase pískalo na další čtvrtinu. Rozhodčí opět vyhodil do vzduchu míč a tentokrát se ho konečně ujali Kaijou. Kluci, především ti dva blbci, přestali být o cosi méně nesví a konečně začali hrát. "No hurá, tu první čtvrtinu úplně vymaž z hlavy, takhle Kaijou nikdy nehraje..." řekla jsem ti a posadila se na lavičku. Sedla sis vedle mě a pozorovala se mnou zápas. Kluci dohnali onu osmibodovou mezeru a navíc stihli ještě skórovat. Druhá škola je ale zase začínala dohánět. Druhá čtvrtina byla docela vyrovnaná, ale Kaijou mělo o čtyři body navrch. Tentokrát jsem kluky pochválila, i ty ses přidala v podpoře a já tě nakonec poprosila, abys to tu chvíli zvládla sama. Pro kluky jsem všechno vždycky zařídila, ale že bych si vzala pití pro sebe? To ne. "Hana-chan, budeš chtít něco koupit? Skočím rychle do nějakého automatu pro něco k pití," řekla jsi mi své požadavky a já tě tam nechala samotnou s kluky. "Tak co, Itokawa-chan, jak se ti líbí basketbal?" Zeptal se Moriyama a chvíli vypadal, jakoby v hledišti někoho hledal. "Yuuna-chan s tebou nepřišla?" Zeptal se nakonec, když v hledišti na první pohled nikoho povědomého neviděl..respektive jednu konkrétní osobu.

Mezitím, co jsi trávila čas s kluky z Kaijou, já konečně našla někde v chodbě automat s nápoji. Vzala jsem nám dvě plechovky pití. Jednu jsem si už otevřela, abych se napila. Měla jsem neskutečně sucho v puse. "Yo, Rena~" plácla mě obří ruka přes záda, až jsem se polila a zakuckala se. Jen co jsem dokašlala špatně spolknutou vodu, otočila jsem na viníka. "Bakagami!" "Senpai," povzdychl si. "S-senpai..>3>" zamumlala jsem si to spíš pro sebe. Stále mi to moc nešlo. "Málem jsi mě utopil!" "Ale jsi v pohodě, ne?" "Co tady chceš?" "Přišel jsem se podívat, jak hraje tvůj bratr," "Jasně.." "Kagami-kun ale nelže," objevil se tam z ničeho nic Kuroko. "Ty jsi tu taky?!" Zděsila jsem se, ale v tu chvíli jsem vlastně byla ráda, že ty dva spolu vidím. Znamenalo to snad, že už se spolu zase baví? "Tak vám přejeme hodně štěstí," "Děkujeme," "Když vyhrajete, pozveme vás někam na jídlo," nabídl se Kagami. "Prosim? A ... to jste teď někde vykradli banku, že nás chcete pozvat?" Kagami jen pokrčil rameny a nic neřekl, zřejmě si to mám domyslet. "Oi, Rena, potřebujeme tě u laviček," zavolal na mě Moriyama. "Hele, nejsou to ti dva ze Seirinu? A neměla jsi tohohle na tapetě?" Ušklíbl se Moriyama, ale to jsem ho už táhla pryč, a rychle se s Kurokem i Kagamim rozloučila. "Jak víš o mojí tapetě?!" "O té vědí už všichni," pokrčil Moriyama rameny, načež se mi obličej začal barvit do růžova. "Hayakawa potřebuje zavázat kotník, prý asi nějak špatně došlápl a teď ho bolí," automaticky jsem čapla lékárničku, došla k Hayakawovi a obvázala mu bez remcání kotník. Chvíli na to se už pískalo na další čtvrtinu. "Jo, tady máš pití," podala jsem ti plechovku a pak vzala svoji tašku, abych našla kapesníčky. Doteď jsem si pořádně neutřela bradu od toho, jak jsem se polila. Můj pohled se z dění hry zatoulal do hlediště, kde jsem na první pohled rozeznala toho redheada s Kurokem. Kagami si všiml, že na něho zírám a hned mi s "láskyplným" úsměvem zamával. Na to jsem ale nereagovala a věnovala se znova hře. Musela si mít skvělou podívanou. Já se nedokázala soustředit na hru a furt po očku sledovala ty dva v hledišti. Kapitán a Ryouta se zase nedokázali stoprocentně soustředit na svoji hru a po očku sledovali tebe. Moriyama stíhal sledovat všechno a všechny a do toho hrát. Zbytek týmu byl nervózní...asi kvůli tomu, že to na ně Kasamatsu a Ryouta přenášeli. Třetí čtvrtinu opět skórovala druhá škola. Na to, že minulý rok se o téhle škole ani nemluvilo...letos jsou nějací dobří. Rozhodčí odpískal poslední čtvrtinu. Kluci z Kaijou se znova sebrali a svého protivníka porazili. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se radovat, nebo spíš brečet. Kluci se mezi sebou radostně objímali, že ten strašný zápas už mají za sebou a než se odebrali do šaten, někteří se objali se mnou, ale hlavně s tebou.
Všichni jsme se odebrali do šaten, já klukům akorát oznámila, že jsme zvaní na jídlo, připomenula jim, kam co dát, Hayakawovi jsem připomněla, aby si zase nenechal v šatně klíče. Mezitím, co jsem mluvila, ty jsi stála vedle mě a někteří kluci se bez problémů začali převlíkat. Ryouta už byl například do půl těla. Tomu tvoje přítomnost problémy momentálně nedělala. Yukio se ještě přehraboval v tašce a Moriyama si stěžoval akorát na to, že je škoda, že tu není Yuuna. Pak už jsme ale klukům dali pokoj a šli čekat ven, kde už stáli Kagami a Kuroko. "Dneska ta hra teda nic moc," "Nebyli ve své kůži..." bránila jsem kluky. "Mimochodem, tohle je Itokawa Hana, tohle je Kuroko Tetsuya a tohle Kagami,.."zásek, jak se Kagami vlastně jmenuje?! Věděla jsem to, nebo jsem jen měla okno?! "Taiga," dopředstavil ho Kuroko a já jen naprázdno a provinile polkla. Tak jsem vás skoro seznámila, prohodili jsme ještě pár slov ohledně zápasu, ale to už přišli kluci a mohlo se jít. Kagami nás vzal do nějaké pobočky Maji burgeru, kde, jak jsme vzápětí zjistili, měl neskutečné množství slevových kupónů a dalších podobných...kartiček. Proto neměl problém nás sem pozvat. Obsadili jsme jeden velký stůl, každý měl nějaké burgerové menu, teda až na mě s Kurokem. My si spokojeně sáli naše šejky. Ze začátku se zase probíral zápas, ale pak se přesedlalo na lepší téma. "Ještě štěstí, že už se blíží prázdniny, co máte v plánu?" Zeptal se Moriyama. "Vy budete trénovat," řekla jsem spíš sama pro sebe. "Rena, nekaž nám naše idealistické iluze!" Osopil se na mě Moriyama a čekal, kdo se dál ozve s nějakým plánem na léto.

Týden, který začal víc než nešťastně, se v závěru rozhodl napravit si reputaci. Navzdory drobné připomínce mého astmatu jsem si sobotu náramně užívala. S Kisem jsem měla pocit, že se vracím do starých kolejí, věřila a doufala jsem čím dál víc, že budu schopná vrátit se k A. Nepatrně rozhozená Ryoutovou poznámkou jsem se opět chopila míče, ale co si budeme říkat, ani s profi školením se ze mě za tu chvíli čarostřelec nestal. Jen jsem si zkroušeně povzdychla, když se míč zase odrazil kamkoliv, jen ne do koše a Ryouta si taky přisadil.  "Tak pěkně děkuju za podporu, senpai." Odvětila jsem v podobném duchu, to už mi ale Kise vzal míč a náš rádoby duel mohl pokračovat. Vlastně už ani nevím, jak se to stalo. V jednu chvíli jsem se snažila dostat přes Kiseho obranu, ale než jsem něco stačila vymyslet, Ryouta nečekaně zakopnul a spadnul na mě. S balónem v rukou jsem nestihla zareagovat a tak jsem akorát dopadla na zadek – vcelku tvrdé přistání… Ryouta se stihnul zapřít dlaněmi, takže skončil kousek nade mnou, opravdu kousek, asi na vzdálenost míče, který jsem stále ještě držela. Asi bychom se nad tou nehodou jen zasmáli a zase vstali, ale Ryoutův pohled mě zarazil. Chtěla jsem ten oční kontakt přerušit a přesto jsem nemohla, byla jsem ztracená v hloubce jeho jindy veselých očí. Tentokrát v nich ale bylo něco víc a než jsem mohla zjistit co, Ryouta už mi pomáhal zpátky na nohy. "V pořádku?" Zeptal se. "J-jo." Přikývla jsem nejistě a raději si začala upravovat gumičku ve vlasech, abych se donutila soustředit na něco jiného. Ještě chvíli jsme hráli, než přišel čas, abych zase vytáhla sukni a halenku a předstírala návštěvu kavárny. Kise mě doprovodil na zastávku a počkal, než mi přijel autobus. Celou tu dobu o něčem mluvil, oba jsme se smáli a já pustila ten zvláštní moment z hlavy, než se na mně znovu tak podíval. Tentokrát jsem rychlým mrknutím odvrátila oči. "Kdepak, to já jsem ráda, že jsi mě vytáhnul ven. A určitě si ještě zahrajeme, třeba příště trefím aspoň jeden koš." Ušklíbla jsem se a vzdorovitě sebou cukla, když mi Ryouta pocuchal vlasy. "Díky." Usmála jsem se nad tím přáním a rozloučili jsme, akorát přijel autobus. Jestli mě snad některé momenty sobotního odpoledne nenechávaly chladnou, všechny úvahy zastínilo mamčino oznámení. Měla jsem štěstí, že nic nepoznala, to se ovšem o tobě říct nedalo a Ryouta se pod tíhou tvého podezřívavého pohledu nakonec druhý den aspoň částečně přiznal. Tak Reika měla pravdu, ještě se máš od sestřičky co učit...

Pondělí přineslo hned několik překvapení - mým usmířením s Tomoko počínaje, tvou málem tragickou nepozorností konče. Když ses po chvíli tichého pláče uklidnila, musela ses sama sebe ptát, kde se tady Kagami vzal. Lépe řečeno, to má snad šestý smysl? Poslední dobou se objevil snad pokaždé, když jsi potřebovala pomoct nebo jen zvednout náladu. Ale ne, že bys nad tím nějak dlouze dumala, tentokrát jsi byla jednoduše ráda, že je tady. Ani jeden z vás přitom neměl tušení, že tu vaši soukromou chvilku zahlédli Hyuuga a Kiyoshi. "Není to... Kagami kun?" Poznamenal Hyuuga a Kiyoshi se zadíval stejným směrem. "Ee, vypadá to tak... a nějaká roztomilá slečna, jeho přítelkyně?" Hyuuga jen pobaveně zakroutil hlavou. "Přítelkyně, to tak." Zašklebil se, jako kdyby snad vznětlivé trdlo, co má v hlavě jenom basket, mohlo mít přítelkyni. Ale je mi nějak povědomá... Junpei by přísahal, že už tě někde viděl...

Cestou domů ses jakžtakž uklidnila, i když jsi ten incident úplně nedokázala dostat z hlavy a bratr si toho pochopitelně všimnul. Skoro automaticky sis vymyslela přijatelné vysvětlení, proč bylo tak těžké říct mu pravdu? Vždyť o nic nešlo, ne? Bála ses snad, že ho zbytečně vystrašíš svojí nerozvážností? Ryouta tě tak jako tak i po tvém upraveném vyprávění trochu seřval, že musíš být opatrnější. Nebo šlo o Kagamiho? Ať už by do tebe rýpal jakkoliv, horší než tátovy řeči o vdávání to být nemohlo, ne?

Následující den byl pro oba týmy docela hektický. Ať už postoupili nebo ne, Seirin i Kaijou pokračovaly v tréninku. Ale na rozdíl od vašich kluků, u Seirinu to pořád ještě drhlo. Dokonce ani návrat Kiyoshiho všechny problémy nevyřešil, i když rozhodně donutil někoho k zamyšlení a vlastně to nebyla jen Kiyoshiho zásluha. Ten den Seirin, konkrétně prváci, odehrál další cvičný zápas. Vyhráli a to bez spolupráce Kagamiho a Kuroka, jenže mlčení mezi těma dvěma trvalo dál. Kuroko se rozhodl, bylo na čase něco změnit, i když tu změnu pojal jinak, než jak si ji Teppei představoval. Později po zápase našel Huugu v tělocvičně. Jelikož kapitán dneska nehrál, potřeboval se nějak vybít a tak trénoval střelbu na koš, než ho vyrušil Kuroko. Hyuuga byl zaskočený - Kuroko že chce přenechat svoji pozici Kiyoshimu? A vůbec, o tomhle snad rozhoduje kapitán, ne?  "Mattaku, jestli to tak cítíš, dobře, nemůžu tě do ničeho nutit. Ale pokud jsi si tím tak jistý, měl bys to říct Kagamimu, věřil ti." Kuroko výjimečně neskrýval překvapení, tohle Kagami řekl? Hyuuga se znovu chopil míče. "Sumimasen. Arigatou gozaimashita." Než stačil zamířit, Kuroko už byl pryč. "Mou ii no ka?" Zavolal ještě Junpei na Kuroka. "Hai." Ozvala se odpověď, aniž by se Tetsuya otočil. Vyběhl z tělocvičny a běžel dál, věděl, co musí udělat. Hyuuga v tu chvíli možná ani netušil, jak mu pomohl. Kuroko se zastavil až u jednoho hřiště, kde i takřka v přítmí v osvětlení lampy trénoval Kagami. Tetsuya věděl, co mu musí říct, jen nevěděl jak a než si uspořádal všechny myšlenky, vyprovokoval ho Kagami k malému duelu. "Promiň, musím se ti omluvit. Lhal jsem ti." Řekl pak Kuroko konečně. Všechno začalo už na Teikou, když se projevily Kurkovy schopnosti a přidal se ke Generaci zázraků jako tajemný šestý hráč. Jakmile se začal rozvíjet jejich talent, tým Teikou se stal skupinou hráčů zahleděných do sebe. V posledních vteřinách zápasu by se nenašel jediný hráč, který by někomu přihrál. Takhle Generace zázraků nehraje, musí všeho dosáhnout sami, svým nadáním, svými schopnostmi a Kuroka tenhle přístup deptal. "Chtěl jsem tě využít, abych Generaci zázraků přiměl uznat můj styl hry." Kagami tušil, že přijde s něčím takovým, ale nezlobil se, věděl už od začátku, že ta jejich kouzelná spolupráce nevznikla jen tak náhodou. Každopádně, ten večer něco napravil. Že by se to v Seirinu vrátilo do starých kolejí? Kdepak, čekalo je něco velkého a nového a Kagami a Kuroko si toho snad víc než kdo jiný byli vědomi.

Dá se říct, že následující dny byly do jisté míry rehabilitační. Kagami si přestal hrát na sólistu a i když do sebe krapet víc rýpali, přece jen se s Kurokem zase bavil. Já se znovu odvážila k bazénu a v rámci svých možností se účastnila tréninků. I atmosféra v A se uvolnila a všechny jsme byly rády, že je Tomoko zase ve své kůži a vlastně ne jen ona.

Další pondělí byli pro změnu na nějaké exkurzi třeťáci a jelikož několik holek z A slíbilo pomoc s jednou školní akcí, trénink jsme při takovém počtu raději nechaly na jindy a Tsuchida se tak mohl soustředit na přípravku. Mně se to náramně hodilo, jelikož jsem hned po škole spěchala na metro, abych tě nenechala dlouho čekat. Společně jsme pak zamířily do jedné kavárny a já se po cestě neubránila úsměvu. Celou dobu jsi mluvila, bylo to jako proud vědomí, jedna myšlenka evokující druhou. "Víš, že jste si s bráchou vážně podobní, senpai?" Ušklíbla jsem se a ty ses zarazila. "Huh? Podobní v čem?" Zeptala ses trochu zaraženě, jen těžko jsem narážela na vzhled, ale já jen zakroutila hlavou, jako kdybych říkala, že to nemá cenu dál rozebírat. "Oba je vás radost poslouchat." Uzavřela jsem to s pobaveným úsměvem na rtech a tebe nechala v jakémsi částečném zmatení. O chvíli později už jsme seděly v kavárně a ty jsi upíjela ze svého vanilkového cappuccina, zatímco já si užívala horkou čokoládu s višněmi. A bylo to tady, přišla řeč na plavání. Všimla jsem si, jak ses krátce po té otázce zasekla, zřejmě ses bála, že se mě to dotklo. Ještě před dvěma týdny bych po takovém dotazu asi skončila s těžkou depresí, ale teď už to bylo jiné. "Byla a máš pravdu, holky už jsou na tom líp, já snad taky. Heh, bylo to složité... ale kapitánka nepustila tým ke dnu a já zase trénuju, teda, aspoň částečně." Vylíčila jsem ti něco málo ohledně svého aktuálního stavu, je fakt, že jsme tenhle týden na tebe ani na baskeťáky nenarazily, jelikož Kaijou teď měla na programu řadu zápasů, Inter High přece jen běželo dál. Nabrala jsem si lžičkou jednu z višní a pak se na tebe tak potutelně podívala. "Nikomu to neříkej, dobře? Vím, že je to naivní představa, ale chci se přes léto připravit na závody. V září je kvalifikace na Watabeho memoriál – možná ještě prestižnější soutěž než Prefektura." Svěřila jsem se a ty sis mohla všimnout jakýchsi neposedných jiskřiček, které se mi zračily v očích - byla to naděje a velké odhodlání. "Maa, ale dost o mně, co ty, senpai? Díky Inter High teď asi na nic moc krom basketu nemáš čas, viď?" Jen jsi s povzdechnutím přikývla, bylo to náročné, ale co bys pro kluky neudělala? S lehkou únavou taky zápas od zápasu přicházelo nadšení, měla jsi radost z jejich úspěchů a vlastně tě těšilo, že můžeš být součástí toho všeho. A pro dnešek jsem se součástí měla stát i já. Po našem dámském dýchánku jsme se vydaly ke škole, kde dneska kluci měli hrát. "Tak se uvidíme po zápase." Kývla jsem na tebe a chtěla si jít hledat místo někde na tribuně, ale to jsi mě zastavila. Než jsem se nadála, byly jsme u šaten a já ti věnovala tázavý pohled, když jsi mě skoro strčila dovnitř a sama mě pak následovala. Kluci už byli naštěstí v dresech, ale i tak náš, no, spíš můj, příchod způsobil rozruch. "Itokawa chan?! Proč... co tady dělá?!" Kapitána to očividně rozhodilo, upřímně, v tu chvíli jsem si připadala jako vetřelec.  "Hana chan mi dneska bude asistovat, tak se koukejte předvést! A už byste se měli jít protáhnout, než bude nástup." Nikdo nemohl proti tvému vysvětlení říct ani půl slova a když se kluci vzpamatovali, nakonec byli za další podporu rádi. "Yo, Itokawacchi~ Drž nám palce." Zazubil se Ryouta, když kolem mě procházel. "To budu." Odvětila jsem. "Ukážeme ti, jak hrajou profíci." Přidal se Moriyama. "Už se těším." A nakonec se šatna vylidnila, kapitán šel kupodivu mezi posledními a vypadal docela nervózně. Že by snad tréma před zápasem? Jen se na mě letmo podíval a hned zase ucuknul pohledem. "Ganbatte, senpai." Popřála jsem mu a dál už ho nezdržovala. Kluci se šli rozcvičit, zatímco jsme my dvě zaujaly svá místa na střídačce. "Vážně tady můžu být? Nebude to trenérovi vadit?" Zeptala jsem se nejistě, ale ty ses jen ušklíbla. "Jelikož tu není, tak ne." To jsi mě zrovna neuklidnila. "Ale až dojde, určitě nebude proti, koneckonců, pomáháš týmu, ne?" Mrkla jsi na mě a podala mi nějakou složku. Byly to záznamy o celém týmu - odehrané zápasy, specializace, úspěšnost střelby , zkrátka zevrubná charakteristika hráčů. Ukázala jsi mi to spíš jen tak pro zajímavost, ale já se do toho docela začetla. Mohlo jsem to srovnat s našimi plaveckými tabulkami, které obvykle vypracovávala a schraňovala Tomoko, popřípadě Yuuna. "Páni, Hayakawa kun si pod košem vede vážně dobře." Řekla jsem obdivně, když jsem narazila na jeho úspěšnost u doskoků. Nedalo mi to a zastavila jsem se u samotného kapitána. Vidět ho hrát mluvilo za vše, ale čísla v těch záznamech to jen podtrhovala, to samé Ryouta. "Tohle jsi vypracovávala sama?" Obrátila jsem se na tebe. "No, s podklady od trenéra, jinak jo." Odpověděla jsi a já ti s úsměvem vrátila tu složku. "Vážně precizní, připomíná mi to zápisy Tomoko senpai." Pochválila jsem tě, to se akorát oba týmy seřadily, letmá úklona a zápas mohl začít.

Úvodní vhazování skončilo bodem pro soupeře Kaijou, to nebyl zrovna ideální začátek. "Dneska se mi zdají nějací nesví... hmm..." Řekla jsi spíš sama pro sebe, ale já to tvé mumlání zaslechla. "Zápas sotva začal, určitě se rychle chytnou." Zareagovala jsem jen tak mimoděk, oči upřené na hřiště, vlastně jsme ani jedna nevnímaly tu druhou. Jenže jsi měla pravdu, nějak to klukům nešlo, co víc, viděla jsi zaváhání hlavně u bráchy a kapitána... a pak ti to došlo... Na rozdíl od tebe, já neměla o původu jejich nejistoty ani tušení, takže zatímco ty sis v duchu nadávala, já jim mohla akorát držet palce. Když se pak s osmibodovou ztrátou vrátili po první čtvrtině na lavičku, dostali od tebe pořádnou sodu. Jelikož Takeuchi ještě stále nedorazil, musela jsi je probudit sama. Nestačila jsem se divit a kluci vlastně taky ne, upřímně - šel z tebe strach... "Navíc, neslíbili jste tady Haně, že jí ukážete, jak se to hrát má? Ne jak se to hrát nemá!" Když jsi tohle řekla a ukázala mým směrem, úplně jsem strnula a snažila se být neviditelná, skoro jsem měla dojem, že za chvíli seřveš i mě. Kluci se poněkud zahanbeně vrátili na hřiště a ty ses konečně uklidnila. "Rena senpai, v pořádku?" Zeptala jsem se opatrně, v pořádku? Jistě, proč bys neměla být? Když se pak kluci zase vrátili ke svému obvyklému tempu, oddechla sis a zase vyměnila rohy za svatozář. A byl tady konec prvního poločasu, Kaijou si, ač těsně, udržela mírný náskok. Kluci si od tebe s úlevou vyslechli pochvalu a pár motivačně kousavých poznámek, než ses vytratila. "Hana chan, budeš chtít něco koupit? Skočím rychle do nějakého automatu pro něco k pití." Zeptala ses. "To je jedno, něco mi vyber, senpai." Mávla jsem nad tím rukou a zatímco ty jsi šla k automatu, já klukům podávala pití a ručníky. "Ten začátek pusťte z hlavy, držíte se dobře, další čtvrtina určitě bude lepší." Uklidňovala jsem je a mezi řečí každému podávala, co zrovna potřeboval. "Držíme, heh... dneska jsme si před tebou trhli ostudu." Ozval se Ryouta, to jsem se zamračila. "Mou, ostuda to bude, jestli jim druhý poločas dáte zadarmo! Jsou dobří, ale vy jste lepší, už proti Mitou to bylo patrné, tak se koukejte vzchopit - Rena senpai vám věří a já taky!" Řekla jsem energicky ve snaze je trochu povzbudit, i když jsem si nebyla jistá, jestli to bude mít nějaký účinek. Možná mělo, zdálo se mi, že už se netvářili tak zkroušeně. Zase jsem od některých kluků sesbírala pití a ručníky. "Arigatou..." Špitnul Yukio téměř neslyšitelně, když jsem od něj ty věci brala. Pousmála jsem se, pořád vypadal rozhozeně, měla jsem z toho špatný pocit, během vypjatého zápasu je fanoušek překážející na střídačce to poslední, co by si kapitán asi přál... Napadlo mě. "Gomen, neměla jsem v plánu tady zavazet, Rena senpai mě s tímhle VIP místem docela dostala." Řekla jsem omluvně, to se Yukio zarazil. Za co jsem se pro boha omlouvala? Ale než jakkoliv stačil zareagovat, přistála mi na rameni čísi ruka. "Podpora krásné slečny není nikdy na obtíž!" Usmál se Moriyama. "Ne, Itokawa chan, na něco jsem se tě chtěl zeptat..." Stačilo vidět jeho výraz a dovtípila jsem se. "Yuuna senpai tady dneska není."  "Sokka..." Bylo mi ho líto, vypadal, jako kdyby někdo zapomněl na jeho narozeniny. "Ale určitě se ještě přijde podívat na nějaký zápas, minule ji to docela bavilo." Uklidnila jsem ho a to se mu rozzářily oči. "Hontou ka? Co říkala?? Nezmínila se o mně???" Asi ani nevnímal, že mě drží za ramena, jako kdybych snad měla každou chvíli utéct. Ale než jsem se vzpamatovala a dostala se k odpovědi, Moriyamu ručně stručně srovnal kapitán.  "Přestaň ji obtěžovat, aho!"  "Senpai, to nebylo nutné... Mimo to, stejně bych mu toho asi moc neřekla..." Řekla jsem a omluvně se usmála na Moriyamu, který se ublíženě díval na svého kapitána.

Mezitím sis užívala chvilku klidu, no, skutečně jen chvilku... Nestačila ses ani pořádně napít, když tě někdo s vervou poplácal po zádech. S politou bradou a lehce naštvanou grimasou ses otočila na viníka, to už se na tebe ze svých necelých dvou metrů usmíval Kagami. Vzápětí ses mohla leknout znovu, když jsi konečně postřehla i Kuroka. Kluci z Kaijou dneska měli náročné publikum. Ale moment - Kagami a Kuroko zase spolu? Jak ses tak na ně dívala, nevědět o těch neshodách, myslela by sis, že se mezi nimi nic nezměnilo. Ale byla jsi ráda - za ně za oba, i když to znamenalo do budoucna slušnou konkurenci ne jen pro Kaijou. "Když vyhrajete, pozveme vás někam na jídlo." Oznámil Kagami, to tě docela překvapilo. Za prvé, takový náhlý projev sympatie vůči potenciálnímu soupeři? A za druhé, vážně si mohl dovolit pozvat na jídlo bandu hladových baskeťáků, kor po odehraném zápase? Než jsi ale měla šanci vytáhnout z Kagamiho další informace, došel pro tebe Moriyama, Hayakawa potřeboval ošetřit. Tak tak ses s kluky stihla rozloučit, když Moriyama plácnul něco o tvé tapetě - z té se snad stala týmová legenda! Vrátila ses na střídačku a postarala se o Hayakawu, naštěstí to nebylo nic vážného, stačilo ten kotník jen dobře zafixovat. "Jo, tady máš pití." Kývla jsi na mě a já si od tebe s díky vzala tu plechovku. Třetí čtvrtina mohla začít.

Zatímco kluci na hřišti sváděli litý boj, ty jsi pohledem pátrala v hledišti, až se tvoje oči setkaly s provokativním zamáváním tvého senpaie. Přísahala bys, že i na tu dálku jsi cítila ten jeho škleb, určitě se tak zase tvářil! Já měla docela zajímavou podívanou, roztržitost se tu dneska šíří jako mor. Pomyslela jsem si při pohledu na tebe, sice jsem netušila, co v publiku chvílemi tak soustředěně pozoruješ, ale očividně tě to trápilo daleko víc než zápas. A kluci se bohužel taky úplně neuklidnili, sice to bylo lepší než ta ztracená úvodní čtvrtina, ale bylo vidět, že ještě pořád nejsou ve své kůži, tedy, většina z nich, jen Moriyama doslova zářil a zrovna, když tady Yuuna nebyla, aby ji mohl oslnit...  Zápas ke konci nabral spád a než jsme se nadály, hrála se poslední čtvrtina. To už se kluci z Kaijou vzchopili se vším všudy a jeden se až divil, kolik sil jim ještě zbylo. Jako kdyby se snad šetřili na hvězdný závěr. Nebylo to snadné utkání, ale nakonec se na vaší střídačce mohlo slavit . Kluci si oddychli a o vítězný moment se podělili i s námi dvěma. Jen se uklonit, se vší slušností se rozloučit se soupeřem a hurá do šatny. Předtím si ta vyhraná bitva ale žádala skupinové objetí. Obě jsme se v mžiku ztratily v jásotu a v sevření kluků. Pravda je, že ne všechno bylo tak spontánní, Kise doufal, že se ke mně dostane jako první, ale v rámci týmové radosti se mu tam nevědomky připletli Hayakawa s Koborim, takže Kise skončil naproti u tebe a kousek od něho i kapitán a Moriyama. Ty jsi zářila spokojeností, tváře růžové a na rtech široký úsměv a já si naivně myslela, že se tak raduješ jen z vyhraného zápasu... Každopádně, bylo na čase zapadnout do šatny. Ty sis cestou zkontrolovala mobil a docela ses lekla, když se ti hlásilo několik nepřijatých hovorů a nějaké zprávy - od trenéra... Během zápasu jsi neměla ani pomyšlení na mobil a ani nebyl čas nějak řešit trenérovu nepřítomnost. Jak ses pak dočetla, Takeuchi měl na zápas dojet autem, ale někde po cestě zůstal trčet v koloně kvůli jakési hromadné bouračce. Jen jsi to ve zkratce přetlumočila klukům s tím, že mu raději zavoláš. Čekala jsem na tebe tak trochu v povzdálí a než jsi něco dořešila s kapitánem, ostatní kluci se v klidu začali převlékat. Ne, že bych nebyla z plavání zvyklá na kluky do půl těla, ale jedna věc byla potkávat je u bazénu a druhá zase okounět jim v šatně. Byla jsem docela ráda, když jsi oznámila, že počkáme venku a šla jsi volat Takeuchimu se mnou v závěsu. Čekat na tebe o chvíli déle, vím, že bych neudržela oči u země.

Za nějakou tu čtvrthodinku jsme se všichni sešli venku. Já už měla setkání s Kurokem a Kagamim za sebou, ale kluci z Kaijou se docela divili. "Ah, Kurokocchi~ Přišel jsi nám fandit?" Usmíval se Kise, ale kupodivu, když se podíval na Kagamiho, zdálo se, že se tvůj věčně optimistický bratr mračí! A Kagamiho ten "pozdrav" taky zarazil - udělali si snad tihle dva něco? Abys přerušila podivné napětí visící ve vzduchu, připomněla jsi Kagamimu, co slíbil. "Ehm, vyhráli jsme, takže... platí to, nebo jsi jen kecal?" To se Kagami zamračil. "Huh? Jasně, že to platí!" Jako kdyby snad nedržel slovo. "Kagami kun nás všechny zve na jídlo." Vysvětlil Kuroko jako by nic a mezi kluky to zašumělo. Zatímco se Kagamimu dostalo další série nevěřícných a rýpavých otázek, dala se naše skupina do pohybu. Asi se nebylo čemu divit, když jsme dorazili do cíle - do Maji Burgeru. A vše ohledně Kagamiho "financí" pak taky vypadalo o cosi jasněji, když s vítězným šklebem vytáhnul úctyhodný štos slevových kupónů a poukázek, které by v takovém množství jediný člověk snad nebyl schopný získat. I když, pokud vezmeme v potaz Kagamiho apetit, zdálo se to vlastně celkem v pořádku... O chvíli později jsme si zabrali dva rohové stoly s jednou lavicí a seskládali se tam i s jídlem. Kluci pochopitelně po tom výdeji energie měli docela hlad a Kagami, no, ten jednoduše nepohrdnul příležitostí a připojil se k nim, zatímco já se spokojila s hranolkami a ty s Kurokem jste si spokojeně popíjeli shake. Naše trojice, příhodně usazená na kraji, se zprvu tvářila jako neviditelná, jelikož mezi tvým týmem a Kagamim probíhala vášnivá debata o zápase. "A vůbec, co jste to tam předváděli? Ta třetí čtvrtina stála za houby." "Huh?! Z tribuny se to kecá, co?"  Kasamatsu věděl, že dneska nehráli zrovna ukázkově, ale rozhodně nepotřeboval, aby mu to připomínal nějaký drzý prvák. "Tvrdil bych to samé i dole na hřišti." Opáčil Kagami. "A co takhle jeden na jednoho, Kagamicchi? Určitě nám pak dáš další cenné rady..."  Kise zahrál na správnou strunu. "Fajn, kousek odsud je hřiště." A Kagami měl pochopitelně s sebou balón, vlastně sis skoro nevybavovala moment, kdy by ho neměl po ruce. "Yosh, ještě si povíme, čí hra stála za houby." "Nepočítej s tím, že tě budu šetřit jen proto, že máš po zápase." Ti dva se za doprovodu provokativních poznámek už pomalu zvedali, než někdo zlomil jejich bojového ducha. "Itai yo, senpai!"  "Rena, teme!" Ryoutu si rychle srovnal kapitán, zatímco o Kagamiho ses postarala ty. Jaká smůla, že jsi seděla vedle něho a že si tvůj loket našel cestu do jeho žeber. "Oi, nenechám se mlátit od někoho, kdo si ani nepamatuje moje jméno!"  Zamračil se na tebe - to byla podpásovka, ale vždyť už ses omluvila, ne? Když se přehnaly prvotní vášně a k zápasu snad bylo řečeno vše, došlo na prázdniny. V kontrastu se vším nasazením, tréninky a šampionáty se vidina volna zdála jako sen, vlastně taky byla, jak jsme vzápětí zjistili. Tvoje poznámka o tréninku byla docela na místě. "O prázdninách se ještě budeme soustředit na Inter High." Vysvětlil Kasamatsu, čtvrtfinále se pomalu ale jistě blížilo. "No, my máme na začátek i konec léta naplánované soustředění." Opáčil Kagami a v jeho výrazu jsi mohla číst mírné popuzení, zřejmě chtěl klukům z Kaijou naznačit, že i přes prohru v kvalifikaci se nemají v plánu flákat. "Ah, soustředění? To zní dobře, my žádná nemáme." Zareagoval Moriyama. "To není pravda - co všechna naše příprava před každým šampionátem?" Nesouhlasil Kasamatsu. "Myslíš to, když nás několik dní po sobě zavíráš v tělocvičně až do doby, kdy už tam normální lidi nebývají?" Zašklebil se Moriyama a slámkou potáhnul trochu pití.  "No a? Proč někam jezdit, když to máme všichni do tělocvičny jen kousek? To se snad nedokážeš soustředit na trénink tady?" "Kasamatsu má pravdu, navíc to vyjde levněji než někam jezdit..." Ozval se Kobori, ale Moriyama si myslel svoje, pusu našpulenou jako trucující dítě. "To je jedno, není to sranda." To si Kagami s Kurokem vyměnil významný pohled. "Ano... u nás to možná taky nebude taková sranda..."  Přiznal Taiga a převyprávěl klukům, co se o průběhu soustředění dozvěděli od svých senpaiů, tentokrát se bavili zase kluci z Kaijou. "Maa maa, nesmíš si to tak brát, my senpaiové rádi občas prváky postrašíme." Ušklíbnul se Moriyama a naznačil směrem ke Kisemu.  "Huh?! Moriyama senpai? Doushite?!" "Ne všichni, aho." Zamračil se Kasamatsu. "Říká ten, co nás všechny bije..." Bylo nás pár, co jsme se museli kousnout do rtu, abychom zadrželi smích, Yoshitaka měl jediné štěstí, že ho Kasamatsu neslyšel. "Itokawacchi, kimi wa dou?" Kise najednou přesunul pozornost ke mně. "No, první dva týdny strávím s rodiči u moře a pak se uvidí." Odpověděla jsem. "Rodinná dovolená? To se máš." Jen jsem se nejistě usmála. "Dovolená bych tomu úplně neříkala, doktor tvrdí, že mi mořský vzduch udělá dobře, takže to bude spíš takový zdravotní výlet. Ale taky hodlám pokročit s tréninkem, Tsuchida sensei mi pomáhá vypracovat individuální plán." Dodala jsem s patrným nadšením v hlase a když jsem pak odpovídala na dotazy kluků, ani jsem nepostřehla dva ustarané páry očí, které se dívaly mým směrem. Krom tebe jen Kise a Kasamatsu věděli, že se za mými slovy skrývá daleko víc a že to s mým tréninkem rozhodně nebude tak snadné, jak jsem to podala. "Hm, a co zbytek týmu?" Zeptal se Moriyama, soudě dle jeho výrazu už zřejmě plánoval prázdninové rande s Yuunou. "No, A má soustředění hned ze začátku prázdnin, prváci později. Všechny počítají s tím, že z nich Tomoko vymámí duši." Řekla jsem s úsměvem, ale všem nám poněkud strnuly koutky, možná proto, že ve spojení s Tomoko to vyznívalo až děsivě skutečně.

Po naší velkolepé debatě byl čas to zabalit a tak se naše hlučná skupina vydala směrem k metru. Vpředu jste šli ty, Kagami a Kuroko, hned v závěsu byl Ryouta s Yoshitakou a kousek za nimi já, Kobori, Hayakawa a Kasamatsu. Kagamimu ale kupodivu už nebylo tolik do řeči, aspoň ne s tebou. "Nebudu se bavit s někým, kdo si nepamatuje moje jméno." Řekl, ruce vzdorovitě založené na hrudi, a pak se normálně bavil s Kurokem, prostě tě ignoroval! Štvalo tě to, a jak, ale Kagami nechtěl povolit. To sis snad měla kleknout a odprosit ho? No, možná stačilo míň... "Mohl bych na to zapomenout, ale jen, když mi budeš říkat Taiga senpai."  A to sis myslela, že vtip večera už jsi slyšela... Oba jste byli natolik zabraní do vaší roztržky, že jste ani nevnímali Ryoutův pohled zarytý do vašich zad. "Myslíš, že to zírání k něčemu bude?" Nadhodil Moriyama. "Demo! Prostě mám špatný pocit, když se motá kolem Reny!" Postěžoval si Ryouta a to se Yoshitakovi v hlavě zrodila ďábelská myšlenka. "Hm, tak se do ní asi zamiloval." "Huh?! Tohle neříkej, senpai!" "Proč ne? Bylo by to tak špatné, kdyby spolu chodili?"  "Mochironssu!" A zatímco Moriyama doháněl Ryoutu k šílenství, náš zadní voj byl oproštěn od všech hádek. "Ara, hontou ka? To bych do tebe neřekla, Kobori senpai." "To slyším pokaždé." Usmál se Kobori a do toho ještě vstoupil Hayakawa s těžko srozumitelným komentářem, který mi Kobori musel "přeložit". I tak jsem si s těma dvěma docela dobře popovídala, vcelku paradox - málomluvný a ten, kterému nejde rozumět, ale jinak mi kluci dělali fajn společnost, jen kapitán se ne a ne zapojit do hovoru. Naši idylku ale nakonec narušilo to vaše bláznění, jelikož Moriyama ve svých narážkách pokračoval velice "nenápadně" a "potichu", takže jste je s Kagamim neměli šanci přeslechnout a teď už nebylo cesty zpět. Kobori se rozhodl zachránit své spoluhráče a šel to tam urovnat s Hayakawou v závěsu, ten jen cosi nadšeně dodal a zmizel v tom rozhádaném chumlu, zůstali jsme s kapitánem vzadu sami. "Taky si toho s nimi užiješ, viď?" Zasmála jsem se, z mého pohledu ta hádka vypadala docela komicky. Kasamatsu jen ztrápeně přikývnul, právě se za ta trdla vpředu docela styděl, ale na druhou stranu, ta jejich ztřeštěnost mu poskytla příležitost... Nastala chvilka ticha, než ji prolomil váhavý hlas. "Když jsi mluvila o týmu a tréninku... už se to mezi vámi urovnalo?" Zeptal se. "Naštěstí jo, sice si ještě pořád nemůžu zvyknout na to omezení, ale v rámci možností jsem zase členkou A." "To jsem rád..." Ta okamžitá, i když polohlasně pronesená reakce mě zaskočila, trochu překvapeně jsem se na Yukia podívala, jestli jsem rozuměla dobře.    "Ř-řekl jsem něco špatně?" Očividně jsem ho rozhodila, ale dřív, než se mu po tvářích stačil rozlít ruměnec, jsem zase odvrátila pohled. "Iie, gomen… jen je hezké to slyšet. Všichni se mě snaží podpořit, ráda bych jim dokázala, že mi nevěřili zbytečně." Přiznala jsem, pohled zarytý do země. Trochu jsem se styděla, sama jsem si připadala jako blázen se vším, v co jsem doufala, musí si myslet, že jsem bláhová... Taky jsem, naivka... Ale Kasamatsu si tohle vůbec nemyslel. Rád by mi dal svoji podporu najevo lépe, než jen pár polohlasem řečenými slovy, ale nevěděl jak a taky se neodvažoval narušit ten moment, kdy jsem stydlivě odvracela smaragdové oči a nevědomky sklonila hlavu, takže mi pár pramenů sjelo do tváře. Jedna z těch chvil, kterou v nestřeženém okamžiku získal jen pro sebe.

Od toho zápasu se věci pomalu daly do pohybu a já už koncem června seděla u Tsuchidy v kabinetu a probírala nový tréninkový plán. Přesně, jak slíbil, na trenéra byl zkrátka spoleh a nutno dodat, že si dal záležet. Možná trochu překvapená, ale se zájmem jsem si listovala složkou plnou úhledně popsaných stránek. "Tak, co na to říkáš?" Zeptal se Tsuchida nedočkavě, skoro jako kdyby on byl žákem a já učitelem hodnotícím jeho práci. "Perfektní." Vydechla jsem, Tsuchida se rozzářil, ale pak na moment znejistěl. "Ale musíš to ještě probrat s doktorem, já to sice vypracovával na základě vlastních zkušeností a s posvěcením fyzioterapeuta, ale doktor má přece jen poslední slovo." Tak doktor, hm? To zase bude povídání... "Mondai nai, kantoku." Usmála jsem se a ten den si domluvila v nejbližším možném termínu konzultaci. Jak jsem čekala, bylo to opět vysilující, ale psychicky obrněná proti tomu toku slov jsem na sobě nedávala nic znát. Doktor kupodivu neměl žádné velké výtky vůči Tsuchidově plánu, až na dobu běhu, tedy, pomalého výklusu... Ale to byl jen detail, celkový koncept byl schválen a to bylo to hlavní. "Pokud se budeš držet toho plánu, neměly by se vyskytnout žádné potíže, maximálně slabší projevy, ale ty ber jako ukazatele kondice. Pokud se na určité úrovni cviků nebudeš cítit stoprocentně dobře, znamená to, že musíš ubrat, rozhodně nesmíš zanedbat ani drobné náznaky!" Neznatelně jsem sebou cukla, když tohle řekl, připomnělo mi to Prefekturu... "Ale abys mě nepochopila špatně, neříkám, že to je konečná. Jsem toho názoru, že s tvojí kondicí a mírnějším typem onemocnění jsi schopná překonat ty obtíže, alespoň ty mírnější. Pokud budeš skutečně pravidelně a v patřičné míře dělat všechny doporučené cviky, mohla bys časem zvyšovat zátěž - ale velice pozvolna! Nic se nesmí uspěchat, jasné? Ten kolaps na závodech byl do jisté míry způsoben i šokem - pro tvé tělo to byl nezvykle velký fyzický i psychický nápor, ale pokud by si pozvolna zvykalo na určitou zátěž, mohlo by to fungovat." Tohle už znělo líp. "Netroufám si odhadnout kdy, ale nepochybně se jednou dostaneš ke svému limitu. Je to těžké, ale musíš být objektivní a upřímná sama k sobě, nesmíš zlehčovat své potíže. Pokud se budeš snažit překonat tu hranici silou, mohla bys zase skončit tady u nás a ne jen na konzultaci, rozumíme si, Hano? Sport není jenom o píli a výkonech, ale taky o zodpovědnosti." V tichu ordinace ta slova vyznívala s ještě větším významem a jeho to očividně těšilo, ale měl pravdu - ve všem a já věděla, že do toho nesmím jít tak bezhlavě. Děsila mě představa, že se dostanu ke svému limitu, ale taky jsem si říkala, že se to nestane teď, ani zítra a ani v nejbližších měsících, jednoduše jsem se tím nechtěla deptat dřív, než to bylo nutné. "A ještě jedna věc. Je dost možné, i když bych to nerad přivolával, že tě zase zastihne astmatický záchvat. Některé po chvilce klidu přejdou, jiným je ale třeba pomoct. Pro jistotu ti předepíšu něco na zklidnění a řekneme si něco o tomhle." S těmito slovy sáhnul do zásuvky svého stolu a mě čekalo sáhodlouhé vyprávění o inhalátoru...

Ještě nikdy jsem k vlastnímu životu nedostala tolik instrukcí, ale když jsem se v tom vše konečně zorientovala, cítila jsem pevnou půdu pod nohama. Dlouho jsem neotálela a šla to vše přetlumočit trenérovi. "Yokatta, bál jsem se, že mě ten doktor zažaluje~" Jen jsem zakroutila hlavou nad těmi přehnanými starostmi. "Kdepak, prý máte adekvátní nároky." Citovala jsem svého doktora. "Sokka... Ne, Hana chan, tak bychom mohli začít. Samozřejmě se budeme vídat během tréninků A, ale tam přece jen nebude čas na nějaké individuální věci... Znáš tohle fitness centrum?" Zeptal se a podal mi nějakou vizitku, jméno i adresa mi něco říkaly, asi jsem kolem párkrát šla, vlastně to bylo pár zastávek metrem od školy. "Něco mi to říká, ale ještě jsem tam nebyla." Odpověděla jsem. "Mám tam skvělou fyzioterapeutku, když jsem během svojí závodnické kariéry měl nějaké ty potíže, ta slečna mi zase vdechla život~"  Vdechla život, jo? Jak poeticky řečeno... "Ale co se snažím říct... Mohla by ses s ní domluvit, kdy a jak často by ti to vyhovovalo, žádný strach, je flexibilní." Zazubil se Tsuchida a nechal mi tu vizitku. "Ah, hai, arigatou gozaimashita, sensei." "Mou, to nestojí za řeč a teď mi spíš něco řekni o tom pobytu u moře, kam že to jedete? Jeden známý se totiž zmínil, že..." A hovor se rychle stočil k jinému tématu...

Všechno ohledně tréninků jsem znovu probrala s rodiči, tedy, s mamkou a ta pak informovala tátu. Tréninky ve fitku samozřejmě měly něco stát, ale to pro naše nebyl problém, hlavně, ať se zase dám do pořádku. A tak jsem začátkem července zamířila na svoji první schůzku s tou kouzelnou slečnou, která Tsuchidovi kdysi zase vdechla život. Vešla jsem dovnitř, všude se rozléhala energická hudba a při pohledu na všechny zákazníky fitka by se každý lenoch zastyděl. Zamířila jsem k recepci. "Sumimasen, Maruike san wo sagashite imasu." To ke mně kluk za pultem zvednul hlavu a já si až teď uvědomila, že zřejmě nebyl o moc starší než já, možná nějaký třeťák nebo čerstvý vysokoškolák? Měl podlouhlý, hubený obličej, ale zároveň ostré rysy, které mu propůjčovaly kouzlo jakési nezbednosti, to jen podtrhovaly oříškově hnědé oči se zlatavými odlesky a blond střapaté vlasy střižené na krátko a lehce nagelované špičky. Usmál se a sotva si mě stačil prohlédnout, linie jeho rtů dostala jakýsi záhadný podtón. Nic neřekl, jen se zvednul od pultu a naklonil se ke dveřím, které vedly zřejmě k zaměstnaneckým prostorám. "Oi, Hagu san!" Vzápětí se ozvala veselá odpověď. "Hai, hai~" Nestačila jsem říct ani půl slova a na recepci se objevila usměvavá blondýnka s vlasy staženými do vysokého copu, pastelově zelené tílko a černé tříčtvrťáky perfektně obepínaly její vypracovanou postavu a její tmavě modré oči jiskřící životem jen umocňovaly ten dojem - skutečně rozzářený člověk. "Ah, ty musíš být Hana chan, Maruike Hagumi, ráda tě poznávám a klidně mi říkej Hagu." "Ah, hai... Itokawa Hana, douzo yoroshiku..." Ten náhlý příval energie mě docela zaskočil. "Jen si pro něco skočím a hned se do toho dáme, ok?" Mrkla na mě, to se do toho vložil ten kluk. "Já to za tebe klidně vezmu." Řekl Hagumi a pak na mě mrknul  - bože, vážně na mě mrknul?! "To by se ti líbilo, za pět minut přebíráš kruháč." Zašklebila se Hagumi a zase zmizela někde vzadu. Ten kluk si jen povzdychnul a tak smířlivě se na mě usmál. "Zannen da na..." Upřímně, byla jsem ráda, že jsem měla mít trénink s Hagu a ne třeba s ním, proč jen jsem z něho měla takový špatný pocit?

Nečekala jsem dlouho a Hagu byla zpět, zavedla mě dozadu do jednoho sálu a já tentokrát zaskočila ji, když jsem vytáhla Tsuchidův tréninkový plán a všechna lejstra od doktora. "Oh, páni, tomu říkám dokumentace. Kousuke si dal záležet, mou, to je celý on~" Kousuke, hm? Bylo zvláštní slyšet někoho mimo náš tým mluvit tak důvěrně o našem trenérovi. První schůzka byla spíš informační, Hagu se chtěla ujistit, co by naše tréninky obnášely a já se zase potřebovala domluvit na čase. Nakonec to vycházelo na pondělí a středy po tréninku, školu jsem zvládala a mamka stejně byla do večera v práci, takže jsem nemusela řešit, jestli jí budou nebo nebudou vadit mé pozdní příchody domů. "Výborně, tak jsme domluvené, tuhle středu tě čekám. To by v tom byl čert, abych tě nedostala zpátky do formy, kor jednu z Kousukeho mořských víl~" Huh? Mořská víla?? U Tsuchidy už jsme si na tohle asi jakžtakž zvykly, ale slyšet to od někoho jiného, to byl zážitek. "Ano... Hagu san, vy se s trenérem asi znáte už dlouho, že?" Neodolala jsem a nakonec jsem se zeptala. "Už to bude nějaký ten pátek, vlastně jsme se potkali v době, kdy plaval ty nejlepší časy. Mou, ale ta jeho životospráva, třeba jídelníček, to bys nevěřila, co to bylo za katastrofu." Zasmála se Hagu a kdyby na ni nečekal další klient, asi by si se mnou povídala dál. S díky jsem se s ní rozloučila a chystala se odejít, když jsem si u recepce všimla známé tváře. "Rena senpai?" Otočila ses za mým hlasem. "Hana? Ohayou." Nečekané, ale milé setkání. Jak jsem vzápětí zjistila, tohle bylo tvé oblíbené fitko, kde sis zvykla trávit dost času. "Tak to se možná budeme potkávat častěji, začínám tady s Tsuchidovým tréninkem." Vysvětlila jsem, ale dlouho jsem tě nezdržovala, jen jsme prohodily pár vět a každá si šla po svém. Ty sis akorát vyřídila nějakou tu rutinu na recepci, ale Koushi tě ještě zastavil. "Tvoje kamarádka? Neseznámíš nás?" Zašklebil se - ah, málem bys zapomněla, recepční... Měla jsi tohle fitko ráda i kvůli lidem, trenéři jako třeba Hagu byli skvělí, jen jeden ze stážistů byl jednoduše na ránu. Koushi byl v prváku na výšce a tady většinou seděl na recepci, ale občas taky pod dohledem jiných trenérů sám vedl některé tréninky a procedury. Byl to sebevědomý a komunikativní kluk, který se rozhodně vyznal v tom, co dělal, ale taky nemohl spustit oči z každé pěkné slečny, která jen prošla kolem a některé dámy měly to štěstí či smůlu, že se s nimi snažil komunikovat. Takový malý Don Juan, tedy aspoň do chvíle, než ho Hagu nebo někdo jiný nesrovnal...

Od toho dne jsme se párkrát ve fitku potkaly. V rámci možností jsem chodila na regulérní tréninky A a individuální přípravu jsem nechávala na Hagu. Krom komplexního posilování, stretchingu a opatrných zátěžovek mě Hagu učila i různá dýchací cvičení, která bych ideálně měla dělat po každé náročnější sérii, běhu, obecně po výraznější námaze. Ne, že bych si zase troufla plavat něco na čas, ale po cvičení s Hagu jsem měla ze sebe lepší pocit. "No, vypadáš líp, určitě ti ten dozor prospívá." Komentoval to jeden víkend táta. "Dozor? Co jsem, vězeň?" Zašklebila jsem se, ale pak se usmála. "Hagu san je skvělá, až na toho drzého recepčního je to fitko parádní." To se tátovi blýsklo v očích. "Jaký drzý recepční? On si k tobě snad něco dovolil...?" "Mou, tou chan... nic si nedovolil, jen má pitomé poznámky, násilí nebude třeba, dobře?"  Jen jsem si povzdychla, pokud šlo o kluky, táta měl docela vyhraněné reakce... "Jen aby... Maa, a co to moře? Už máš sbaleno?" "Tati, je sotva půlka července... Ale začínám se těšit, už máte s mámou domluvené směny?" Ušklíbla jsem se. "Ah, vidíš, to jsem ti zapomněl říct, máme. První týden tam budu já. A tak mě napadlo- teda, ne, že by s tátou byla nuda, viď, že ne? Ale kdyby sis chtěla s sebou vzít nějakou kamarádku, určitě by to šlo. Tanaka má tři kluky, takže dům je dost velký." Navrhnul táta. "Hm, to by bylo fajn." Zamyslela jsem se. "Jenže se to kryje se soustředěním A, nah, koho bych se měla zeptat?" Táta jen zakroutil hlavou. "Mattaku, neříkej mi, že na souši nemáš kamarádky." A to jsem si na někoho vzpomněla.

Hned v pondělí před tréninkem A, když si Tomoko od kapitána jako obvykle vzala klíče, jsem se utrhla od naší skupinky a k překvapení kluků si to razila přes celou tělocvičnu. "Itokawacchi, nan-" Jen jsem se na Ryoutu letmo usmála a slušně, ale rychle ho utnula pozdravem, tentokrát jsem šla za tebou. "Ohayou, Rena senpai. Říkala jsi, že na prázdniny ještě nemáš nic domluvené, že?" Překvapeně jsi přikývla. "Nechtěla bys se mnou jet k moři? Je to pro mě takový zdravotní výlet, ale bydlely bychom v jednom letním domku kousek od pláže. A první týden tam bude i táta, takže gastronomický zážitek zaručen." Asi jsem ti tím náhlým pozváním vyrazila dech, ale s tím jsem počítala. "Nemusíš mi odpovídat hned, nech si to projít hlavou a dej mi vědět, dobře? Ja ne."  A spěchala jsem do šatny.

Už jsem říkala, jak moc mám ráda sportovce? Že už jo? Takže si zajisté dokážete představit ten fantastický pocit, když vás objímá několik upocených svalovců Těžko říct, jestli si z toho měla stejnou radost jako já, každopádně můžu jen doufat, že takhle budeme vyhrávat častěji.
Po hromadném vítězném objetí jsem si všimla, že mám na telefonu pár nepřijatých hovorů a nakonec dvě zprávy. Byly od trenéra, že někde uvízl...jaká smůla, naštěstí dostanu záznam ze zápasu, takže se na to bude moct aspoň podívat. Kluky jeho nepřítomnost nijak netrápila, když jsem jim onu informaci přetlumočila.
Každopádně čas utíkal, a všichni jsme už seděli v Maji burgeru, kde probíhali žhavé debaty ohledně dnešního zápasu. Atmosféra byla víc než super, dokud do sebe nezačali šít bratr s Kagamim. Začali se hecovat a pomalu se už zvedali od stolu s tím, že si půjdou zahrát jeden na jednoho a tím si dokážou, kdo má pravdu (kdo je lepší). Jen jsme si s Yukiem vyměnili otrávené pohledy a jako bychom se domluvili, že je zklidníme. Kapitán si podal bráchu, který vzápětí působil jako dotčené štěně, kterému páníček sebral hračku a já zabořila svůj loket do Kagamiho žeber. "Oi, nenechám se mlátit od někoho, kdo si ani nepamatuje moje jméno!" Setřel mě Kagami a mě se tváře zbarvili do růžova zahanbením. "Mlátit tě budu tak jako tak...a za to jméno jsem se už omluvila! Kolikrát se budu muset ještě omluvit?!" Řekla jsem zoufale. Tohle se mi často nestávalo, abych zapomněla něčí jméno. Vlastně já nezapomínala téměř nikdy na nic. Tohle jsem brala jako těžkou osobní porážku. Mezitím, co se Yukio ještě hádal s bratrem a já s Kagamim, Moriyama se nám nenápadně tlemil a zbytek party si povídal dál, jako bychom tam vůbec nebyli a nerušili.
Nakonec padlo téma na prázdniny a naše plány. Po příjemném posezení v Maji burgeru jsme si sbalili věci a vydali se všichni domů. V předu jsme šli opět já, Kagami a Kuroko. Za námi Moriyama s Ryoutou a úplně za nimi jste šli vy. Ty ses kupodivu docela dobře bavila s panem málomluvným a tím, komu není moc rozumět :D Yukio toho moc nenamluvil, občas se ozval, ale jinak furt něco drmolil Hayakawa. "Kdy že máte to soustředění?" Zeptala jsem se Kagamiho, ale ten mě naprosto ignoroval. "Kagami-kun, Rena-san se tě-" Kagami jen pokrčil rameny. "O čem to mluvíš Kuroko? Žádnou Renu neznáme, " "Hej, děláš si srandu?! Jak dlouho mě budeš trápit a ignorovat?!" "Nebudu se bavit s někým, kdo si nepamatuje moje jméno." "Fajn, tvoje mínus," našpulila jsem pusu a nafoukla tváře a založila si ruce křížem. Jak chce, drzý prvák. Já se doprošovat rozhodně nebudu. "Mohl bych na to zapomenout, ale jen, když mi budeš říkat Taiga senpai." Uculil se zlomyslně Kagami a Kuroko jen zakroutil očima. Já jen šokovaně pozvedla obočí a podívala se na toho velikána. "C-cože?! Tak to teda ne, tohle je normálně vydírání!" Začala jsem se rozčilovat, Kagami se mi škodolibě smál a mezitím to všechno sledovali brácha s Moriyamou. Ryouta vražedně zíral na Kagamiho a Moriyama se tím neskutečně bavil. To by ale nebyl Moriyama, aby nepozlobil mého bratra. Když začal vtipkovat o lásce mezi mnou a Kagamim, Ryoutu málem trefil šok. To byla naprosto tabu představa! To by přece nešlo! Ne, v žádném případě tohle Ryouta nehodlal připustit. "Stejně je zvláštní, že ti dva tráví spolu moc času, nemyslíš?" řekl nahlas Moriyama, že jsme ho slyšeli i my. Kagami se znova škodolibě uculil, mě se zase začali červenat tváře, Kuroko...se tvářil jako vždycky, Nigou nadšeně štěkal a bratr vydal ze sebe nesouhlasný zvuk. "Rena! Rena-nee! Pojď ke mě, bratr tě před tím tyranem ochrání!" "Jakej tyran?!" Naštval se Kagami, mezitím co mě brácha tahal za ruku, abych šla po jeho boku a ne po Kagamiho. "Kurokocchi! Řekni taky něco! Proč mi vlastně nedáváš na Renu pozor?!" Rozčiloval se bratr, Kuroko jen pokrčil rameny a jeho výraz se nijak nezměnil. Kagami se stále rozčiloval nad jeho nově získaným tyranským oslovením a Moriyama brečel smíchy. To se mu zas něco povedlo. "Oi, Ryouta-nii, už mě pusť prosím tě," "V žádném případě!" "Myslíš si, že jí dokážeš uhlídat?" Rejpnul si Kagami. "Ty pomlč, nebo zajdem ještě na to hřiště!" "Kise-kun, neblbni, jsi po zápasu, Kagami by vyhrál," "Moriyama-senpai! Taková nedůvěra!!" :Don't Talk to: Tentokrát jsem kroutila očima já. Hádka mezi kluky se opět přesunula na basket a Ryouta mě stále nepouštěl. Zřejmě už ale byli natolik hluční, že se do toho všeho museli vložit Hayakawa s Koborim. Moriyama s Kagamim si neustále dobírali Kiseho, který mě konečně pustil a já skončila vedle Kuroka a v náručí jsem držela Nigoua. "Já se z nich jednou fakt zcvoknu," postěžovala jsem si. "Troufám si tvrdit, že Kise-kun by se zcvoknul dřív," poznamenal Kuroko a já se musela jen pousmát. Něco na tom bylo. Nikdo ani nevěnoval pozornost tobě s kapitánem, díky čemuž jste tak měli chvilku pro sebe.

Postupně jsme se rozcházeli a loučili. Kagami jel pár zástavek s námi a cestou vládlo naprosté ticho. Já se tvářila, že tam vůbec nejsem, bratr Kagamiho vraždil pohledem a Kagami se zase tvářil, jakoby se ho nic netýkalo. Opravdu úžasná atmosféra.
Když se Kagami odpojil, hodil po mě brácha takový zoufale prosebný výraz. "Nebudeš mu tak říkat, že ne?" "Jak?" Nedošlo mi. "T...Taiga-senpai " vykoktal bratr a já se zděsila. "Zbláznil ses?! V žádném případě! Za co mě máš?! Tohle ode mě v životě neuslyší!" Uklidnila jsem bráchu, ale že by vypadal klidněji se říct nedalo. Cesta domů byla nadále tichá a Ryouta byl myšlenkami evidentně úplně mimo. Dokonce se občas zatvářil neskutečně ublíženě a naštvaně..."Nepředstavuješ si nějaké nesmysli, že ne?!" Vrhla jsem na něj zlý pohled a on se zase tvářil jako ublížené štěně. "Jestli budete mít svatbu, tak mě ani nezvi!" "Jakou svatbu?!!! Přestaň se chovat jak náš potrefený otec!" "Když,...ale...!" Nedořekl Ryouta svou myšlenku a i on schytal jednu do žeber. V téhle rodině jsou fakt samí magoři!

Čas zase letěl a ty jsi koncem června už měla od Tsuchidy vypracovaný program, se kterým jsi musela jít za doktorem, aby ti to schválil. Kvůli tomu programu ses neskutečně nalítala, ale stálo ti to za to.
Kluci z Kaijou si vysloužili nějaké to volno, ale museli pomalu a jistě znova najet na tréninky. V létě je ještě čekali další zápasy. Takeuchi mě přestal tolik úkolovat a já najednou měla nějak víc volného času. A jak jinak využít volný čas, než si zajít do svého milovaného fitka? Koncem června a začátkem července jsem tam byla téměř furt. I v den, kdy jsi do fitka zavítala ty, já si dávala do těla. Seznámila ses s Hagu a Koushim a domluvila si tréninky. Zrovna si se loučila s Hagu a měla jsi to už namířeno domů, to jsi ale u recepce spatřila známou tvář. "Rena senpai?" Otočila jsem se za známým hlasem. Upřímně, tebe bych tu vůbec nečekala. "Hana? Ohayou." Pozdravila jsem tě s úsměvem na tváři. "Co ty tu děláš? Budeš sem chodit? Já jsem tady skoro pořád," informovala jsem tě. "Tak to se možná budeme potkávat častěji, začínám tady s Tsuchidovým tréninkem." Odpověděla jsi mi, ale než jsem stačila zareagovat, připletl se do našeho hovoru ten otravný blonďák. "Tvoje kamarádka? Neseznámíš nás?" Zamrkal na tebe a nahodil sebevědomý úsměv. "Koushi, buď tak laskav, a zalez zpátky tam, odkud jsi vylezl," řekla jsem podrážděně. Koushiho to nijak neurazilo ani neodbylo. "Nevadí, tak snad příště," věnoval ti ještě jeden úsměv než ho začala volat Hagu a vzápětí mu vynadala, kde se fláká, že už dávno má být někde jinde. "Vůbec si ho nevšímej a radši ho hned ze začátku odpálkuj, jinak ti nedá nikdy pokoj," poradila jsem ti, jen co Koushi zmizel z dohledu. "Takže kdy máš domluvené tréninky? Snad budu mít čas, abychom tu mohli trávit pak čas spolu...kdybys někdy potřebovala, můžu ti sama pomoct, znám několik užitečných cviků a tipů od Hagu," uculila jsem se. Poté si mi prozradila, že ve fitku budeš každou středu. Pak jsme se rozloučili, já si šla ještě na rotoped a ty sis to namířila už domů.
"Proč mě neseznámíš?" Přišel ke mě Koushi a opřel se o řidítka a koukal po jiných dívkách, co tu zrovna byly a cvičily. "Protože jsi magor. Nebudu svoje kamarádky představovat idiotům, jako jsi ty," odsekla jsem a Koushi si jen odfrknul. "Ts, ty máš o mě teda mínění, vždyť nejsem tak hroznej," "Myslíš?" Koushi nestačil odpovědět. Rychle se vydal za jednou slečnou, která blbě cvičila sedy lehy. Musela jsem jen zakroutit očima při pohledu na Koushiho, jakým způsobem té slečně "vysvětloval", jak správně na cvik. Slečna byla celá rudá, ale evidentně ji hezoun Koushi nevadil. Jen jsem si povzdychla a jela dál.

Po fitku jsem přišla hned domů, kde už byl Ryouta. "Hádej, co je nového?" Ptala jsem se ho, když jsem si ještě v předsíni zouvala boty a věsila bundu na háček. "Netuším, co by mělo být nového?" odpověděl brácha bez většího zájmu. Seděl rozvaleně na gauči v obýváku a listoval programy v televizi. "Hana-chan bude se mnou chodit do fitka, trenér jí domluvil Hagu...pamatuješ na Hagu ne?" "Jak bych mohl na Hagu zapomenout?" Ušklíbl se brácha a rozzářili se mu oči. "A které dny tam budete chodit?" Zeptal se Ryouta. "To bys chtěl vědět, ještě bys nás chodil otravovat, to tak," řekla jsem ironicky a brácha se urazil. "Za co mě máš? Jsem snad Hany stalker, abych za ní lezl do fitka?!" zkřížil ruce. "Jo, přesně to jsem si o tobě myslela," ušklíbla jsem se. Chvíli jsme se takhle ještě provokovali, až jsem nakonec bráchovi prozradila tvůj tréninkový plán.

Bráchovi jsem výslovně zakázala, aby se tu tuhle středu objevil. To naštěstí dodržel. Byla středa, čtyři hodiny odpoledne, obě dvě jsme měli už dávno po škole, ale k recepci jsi dorazila o pár minut dříve. "Reny kamarádka, jak se vlastně jmenuješ?" Zeptal se kdo jiný, než náš milovaný Koushi, který opět byl na recepci. Když ale spatřil tvůj ne příliš nadšený výraz, že by jsi mu měla prozrazovat své jméno, nasadil klidný a pobavený výraz. "Neboj, potřebuju tě zapsat do systému," usmál se. Po několika minutách jsem dorazila i já. "Yo~ Hana-chan, zdravím....ah, Koushi, nazdar," pozdravila jsem všechny přítomné. Koushi jen zářil, zapsal i mě a podal nám klíčky od skříněk.
Odebraly jsme se do dívčích šaten a převlíkly se do sportovního. "Už víš, co budete s Hagu dneska cvičit?" Zavrtěla jsi hlavou, ale nějaké nápady jsi měla. Zamkly jsme si skříňky a odevzdaly je na recepci. To už tam ale zářila Hagu. "Hana-chan!! Ani nevíš, jak jsem se na tebe těšila, tak jdeme na to? Rena-chan, chceš se přidat, nebo si pojedeš svoje?" Zeptala se mě Hagu. "Dám si nějaké kardio a pak bych se přidala," odpověděla jsem a šla jsem na běhací pás. Hagu si tě pak vzala do parády. Dneska ti chtěla ukázat nějaká ta dechová cvičení a vůbec vysvětlit, jak bys správně měla dýchat. Člověk by řekl, že když plaveš, dýchání budeš mít v malíčku, ale ono tomu bylo docela naopak. Při určitých cvicích se ti vůbec nedařilo držet dech tak, jak bys správně měla. První cvičení ale dopadlo dobře. Já se k vám po nějaké chvíli přidala a chvílemi mi přišlo, že mi Hagu dává naschvál víc zabrat.
Po cvičení jsme se osprchovaly, převlékly a odhlásily Koushimu na recepci. "Tak příští středu, Hana-chan," mrknul na tebe a já zas jen otráveně protočila oči.
Kromě středy jsi do fitka zašla i v jiné dny. Nakonec jsi chodila dvakrát týdně. Středy s Hagu a ty jiné dny dle domluvy se mnou. To byl zrovna pátek, co jsme se znova dohodly na společném tréninku. Cítila jsi, že se dostáváš zpět do formy a mě dělalo radost ti pomáhat, kor po tom, co jsi mi řekla o svém plánu ohledně Watabeho memoriálu.
Na recepci nebyl nikdo jiný než náš úžasný Koushi. Mile nás pozdravil, opět se nabídl jako náš trenér, speciálně tobě nabídl pomoc při převlékání, jako bys to snad potřebovala. Dala sis se mnou deset minut rotoped na zahřátí a poté jsme se vrhly na posilování různých částí těla. Když už jsme měly půlku cvičení za sebou, do fitka dorazil Ryouta. Koushi zrovna chodil různě po fitku a sledoval cvičící osoby, takže si ho Ryouta na první pohled ani nevšiml. Sedl si na lavičku, co byla u recepce a rozhlížel se kolem dokola, až spatřil nás dvě. To se mu na tváři hned objevil spokojený úsměv a tiše nás dál sledoval. Zrovna jsme se protahovaly. Nohy lehce roztažené, tak na úrovni ramen a protahovaly jsme si trup a záda. "Tak, teď se natáhni dopředu a měj furt rovná záda," vysvětlovala jsem ti jeden z mnoha protahovacích cviků. Začala jsi se předklánět a snažila si udržet rovná záda. Tím, že jsme si dneska daly docela dost do těla, tenhle jednoduchý cvik vlastně dost bolel. Předkláněla jsi se pomalu se zavřenýma očima. Já se protahovala hned vedle tebe a v jednu chvíli jsi cítila něčí dlaň na svých zádech...spíš skoro na zadku. "Hana-chan, takhle si nic neprotáhneš a spíš se zničíš, narovnej ta záda," řekl klidným frajerským tónem Koushi. Přejel dlaní po tvých zádech, nakonec se zastavil v bederních místech, to místo tlačil dolů a ruce ti držel ve stejně rovině jako záda. Dost to bolelo, ale Koushi v tomhle měl pravdu. Ovšem to, jak kolem tebe posledních pět minut Koushi běhal a pomáhal ti se vůbec nelíbilo Ryoutovi, který neustále seděl na té lavičce a pozoroval nás.
Skončily jsme s protahováním, sarkasticky jsme Koushimu poděkovali za pomoc a šly se převléknout. Cestou do šaten jsme si všimli Ryouty a jen mu zamávaly s úsměvem na tvářích. Koushi mezitím došel zpátky k recepci se sebejistým úsměvem na tváři. "To se takhle staráš o všechny slečny?" Utrousil Ryouta směrem ke Koushimu a opíral se o pult recepce. "Jak které, ale zrovna té brunetce Haně bych klidně dělal i osobního trenéra," řekl Koushi samolibě, to ale po něm Kise hodil docela dost zlý pohled, až Koushimu zmizel úsměv z tváře. "Neříkej mi, že jsi její přítel?!" Trochu se zděsil. Sukničkář to možná byl, ale asi by nikdy nešel do zadané holky. Kise mu na to neodpověděl, jeho pohled totiž mluvil za vše. "Hele, tak to se omlouvám, neměl jsem tušení..." začal se Koushi omlouvat, to už jsme ale na recepci došly my dvě. Koushi nás odhlašoval ze systému. "Rena, víš o tom, že za týden ti končí permice?" "Ah, vážně?" Podivila jsem se. Vy dva už jste byli připravení k odchodu. "Tak počkejte na mě venku, já si to tady vyřídím a hned budu u vás," řekla jsem vám a vy jste jen kývli hlavou a šli čekat ven na sluníčko. "Taky jsi mi mohla říct, že randí s tvým bratrem. Nevím, jestli jsem to říkal, ale po zadaných holkách nejdu," řekl Koushi a tvářil se trochu naštvaně. "Huh? To mluvíš o Haně?" "A o kom jiným,....550 když tak...., připadal jsem si před ním jak super hlupák, stačilo říct, že je zadaná...nemusely jste být na mě furt jen hnusné," řekl už o cosi mileji, jakoby si z toho hlavu nedělal. "D-dobře...?" řekla jsem furt lehce zmateně a podávala mu peníze.
Mezitím, co já si zařizovala permici, sešli jste jedno patro po schodech a pak už jen hurá do tepla. "Co ten blonďák nagelovanej, neotravoval tě tu moc?" Zeptal se docela starostlivě Ryouta. Na to jsi jen pokrčila rameny a řekla mu, jaký Koushi je. To se Kise začal potutelně usmívat. "Pro příště se tvař tak, že už jsi zadaná a dá ti pokoj," ušklíbl se a dál si s tebou povídal o fitku, Hagu a dalších věcech. To už jsem ale přiběhla já. Cestou mi došlo, jak to Koushi myslel....no, to bráchu dneska večer opět čeká vyzvídání. A navíc tobě docela zachránil krk, pro další tréninky už budeš mít od neustále dolézajícího Koushiho klid.
"Tak, půjdeme někam? Je pátek, zítra máme volno," řekla jsem i za bráchu. Ty jsi vlastně taky žádné velkolepé plány neměla, tak proč si dneska neužít to krásné počasí? Šli jsme k jednomu většímu hřišti, kde bylo i několik stánků s jídlem a pitím. Spíš než hřiště to byl obří park s písčitými místy pro beach volejbal, trávníkem pro fotbal a byli tu i dvě hříště s koši pro basketbal. Všichni tři jsme si koupili zmrzku a na chvíli se jen tak procházeli po tom obrovském areálu. Po nějaké chvíli procházení mi zazvonil telefon. Na displeji zářilo Arisino jméno a mě v tu chvíli polil studen pot. "Arisu? Hned tam budu!! Zdržela jsem se ve fitku a nestihla ti napsat....jo...ok, takže za 15 minut? Dobře...tak zatím," típla jsem hovor a schovala telefon do tašky. "Omlouvám se, já úplně zapomněla, že mám dneska schůzku s Arisu a Tarou! Hana-chan, užij si víkend, my se uvidíme doma...tak se zatím mějte!" Vychrlila jsem na vás a ve vteřině jsem byla fuč. Ani jeden z vás jste to nestihli pořádně rozdýchat. "Co to mělo být?" Vstřebával ještě bratr, pak ale zavrtěl hlavou a podíval se na tebe s milým úsměvem. "So, Hanacchi, co spolu podnikneme?" Zeptal se tě Ryouta a pokračovali jste v procházení. Na chvíli jste si sedli do stínu pod jeden větší strom. Slunce začalo být agresivnější a už se to nedalo vydržet. Jak jste šli k tomu stromu, Ryouta zakopl o jeden z kořenů, zakymácel se a rozpatlal si zmrzlinu po nose, puse a bradě...ale aspoň nespadl. Musela ses mu smát. Zase vypadal jak překvapené štěně, které se divilo, co se to právě stalo. Jak ses mu smála, Ryouta tě vzal za ruku, cukl s ní směrem k obličeji a tak jsi také skončila se zmrzlinou všude možně po obličeji. Teď se ti smál on a pak ti prstem z koutku úst setřel zmrzlinu a prst si olízl. "Hmm~ máš ji dobrou," nevinně se zašklebil a začal hledat kapesníčky, abyste se mohli utřít.
Já strávila den s Arisu a Tarou v jiném parčíku, kde byla nějaká show s páníčky a jejich cvičenými pejsky a byla to vskutku moc vtipná a hezká podívaná. V tu chvíli jsem si říkala, že bych takhle mohla cvičit Nigoua a sama se pak podobné show účastnit.

Den vystřídala noc a já se sešla doma s bráchou, který vypadal víc než spokojeně. "Ty hele, co jsi řekl Koushimu?" "Komu?" Podivil se a připravoval nám něco k pití. "No ten v recepci z fitka." "Jo tenhle...vlastně nic." Zašklebil se. "No něco si mu říct musel?" "Já se na něho jen zle podíval a on si to pak domyslel sám. Teď si myslí, že jsem Hany přítel!" Šťastně zářil, jakoby právě vyhrál v loterii. "Můj ty bože, no aspoň už bude mít od něho klid," uculila jsem se a nevěřícně zavrtěla hlavou nad bráchovou radostí z toho, že si jeden člověk teď myslí, že s tebou něco má.

Víkend byl víc než pohodový, byl super a každý si ho opět užil tak nějak po svém. To už ale tady bylo pondělí a kluci měli zase trénink. Respektive trénink jim právě končil a tělocvičnou prošel vás plavecký tým. Moriyama si vyměnil úsměv s Yuunou, Kaoru zářila už od dveří a z Tomoko opět šla děsivá aura. Ty jsi se od holek odpojila a razila sis to přes tělocvičnu směrem k lavičkám, kde jsem seděla. Ryouta tě chtěl pozdravit a prohodit pár slov, to jsi ho ale utnula a došla až ke mě. "Ohayou, Rena senpai. Říkala jsi, že na prázdniny ještě nemáš nic domluvené, že?" Překvapeně jsem přikývla. "Nechtěla bys se mnou jet k moři? Je to pro mě takový zdravotní výlet, ale bydlely bychom v jednom letním domku kousek od pláže. A první týden tam bude i táta, takže gastronomický zážitek zaručen." S touhle náhlou nabídkou jsi mi málem vyrazila dech. "Nemusíš mi odpovídat hned, nech si to projít hlavou a dej mi vědět, dobře? Ja ne." Rozloučila ses a odkráčela jsi do šaten a znova ignorovala kolemjdoucího Ryoutu a další hráče. "Co ti Hanacchi chtěla?!" Zeptal se ublíženě bratr. "Nic," "Někam pojedete, že jo?" "Tak proč se mě ptáš, když jsi to evidentně slyšel?" "Neslyšel...jen něco...já ale chci detaily," řekl Ryouta a chvíli se ještě díval směrem, kterým jsi odešla. "A já chci hodinky s vodotryskem," povzdechla jsem si. "Tak zpátky do práce! Ještě se musíte protáhnout a můžeme jít," zavelela jsem a dohlížela na kluky, aby se pořádně protáhli. Po našem tréninku se nikdo nikde dlouho nezdržoval, ani já s bráchou ne. Šli jsme vlastně hned domů a Ryouta mi celou cestu nedal pokoj a neustále se vyptával na to, kam to teda jedeme. Doma bylo zase prázdno a hrobové ticho. Ticho ovšem po našem příchodu padlo. "Bože můj, dej mi už pokoj!" Zavrčela jsem otráveně z bráchova neustálého vyptávání. "Stačí mi přetlumočit to, co ti říkala Hana a máš ode mě klid!" Bránil se. Jen jsem si povzdechla. "Hana jede s rodiči k moři na zdravotní pobyt a nabídla mi, že bych se mohla přidat." "Tak k moři...a kdy? A kam přesně jedete?" Dobrá otázka, na to jsem sama odpověď neznala. "Víš že vlastně nevím? Ale přes léto nic v plánu nemám...a potřebovala bych akorát nové plavky....ale asi bych mohla jet na takovou menší dovolenou...hmm," začala jsem vážně přemýšlet o tvé nabídce. "Proč jen Hana nepozvala mě," zanadával si ublíženě bratr. "Tebe? Co by s tebou asi tak dělala? Navíc budeš mít tréninky, tak se moc nevzrušuj," odsekla jsem mu, načež mi zavrtal pěst do hlavy a držel mě loktem pod krkem....a tak jsme se začali "přátelsky" prát. Nakonec jsme měli štěstí, že se neobjevil nikdo z rodiny. V obýváku to vypadalo jako po nějaké domácí párty.
Už se blížilo k večeru a ty jsi už měla určitě po tréninku a možná jsi tou dobou už seděla v pohodlí domova. V tom ti ale zazvonil telefon. "Zdravím~ tady Rena. Chci se jen zeptat, kdy přesně že to jedete? A kam se vůbec jede? Nakonec bych se- běž pryč prosimtě! - promiň, co jsem to říkala? No asi bych ráda nakonec jela," v telefonu jsi slyšela i nějaký klučičí hlas. Hned sis domyslela, že netelefonuješ jen se mnou, ale že se do našeho hovoru snaží přimotat i Ryouta. "Mám si zabalit něco speciálního?" Než si ale stihla odpovědět, v telefonu to zachrastilo, v povzdálí byli slyšet dva hádající se hlasy a nakonec k tobě promluvil sám Ryouta. "Hanacchi~ TwT To beru jako velkou zradu! Vem radši mě než Renu! Nebudeš litov-" opět zachrastění a dva hlasy, co na sebe hulákají. "-idiote! Vrať mi ten telefon!!" Vteřina ticha. "Hana-chan? Jsi tam vůbec ještě? Prosim tě, bratra vůbec neposlouchej, je to labilní idiot. Takže co si budeš brát ty?" Mohla jsi slyšet kroky a poté zvuk, jako bych se právě zamkla, a taky že ano. Jen co jsem došla do svého pokoje, hned jsem za sebou zamkla, abych měla na volání s tebou klid. Po našem delším hovoru jsem konečně měla všechny potřebné informace. Vylezla jsem z pokoje a o chvíli později našla bratra v obýváku u televize na gauči, jak trucuje. Dobrých deset minut vydržel se mnou nemluvit, pak nás ale zase začal obviňovat z toho, jak jsme zlé a jak je všechno nefér.

O naší dovolené hned všichni věděli. Takeuchi mi dokonce popřál hodně zábavy a odpočinku, čímž mi vyrazil dech. Čekala jsem, jak ho budu muset přemlouvat a uplácet jídlem, aby mě vůbec pustil. V tom termínu měli kluci z Kaijou jen pár tréninků a žádné zápasy, takže to neměl být takový problém...a navíc, dovolenou si beztak zasloužím! Vůbec v poslední době jsem nahrazovala Takeuchiho, který měl svých starostí dost a kolikrát se nedostavil na tréninky nebo zápasy.
Každopádně byl tu konec července, čas dokoupit poslední věci k moři a pomalu, ale jistě se začít balit. Byly jsme spolu ještě několikrát ve fitku, kde ti skutečně Koushi dal už pokoj a několikrát jsme spolu oběhly různé obchody, sehnaly si nové plavky, letní šaty, klobouky a další "důležité" věci. Čím víc se naše dovolená blížila, tím víc byl na mě, a vlastně i na tebe, bratr uražen. Já si z toho ale hlavu nedělala. Ať třeba praskne závistí, pitomec.
A byl tu den D. Poslední den před odjezdem. Na to, jak byl Ryouta ze začátku uražený, teď se aktivně zapojoval s pomáháním mi zabalit věci. "Můžeš pro mě něco udělat?" "Povídej," odpověděla jsem, mezitím co jsem do kufru rovnala asi šest párů bot. "Pohlídáš Hanu, viď že jo?" Nechápavě jsem se na bráchu podívala. "Kvůli hlídání tam svým způsobem jedu. Budu s ní cvičit a v nejhorším případě ji budu křísit," "Takhle jsem to nemyslel." Odsekl Ryouta. "A jak?" Zeptala jsem se nevzrušeně a spíš se věnovala kufru než tomu, co mi říká bratr. "No...víš jak, kdyby po ní někdo....jako šel....kdyby tam měl jako vzniknout...nějakej letní románek.." dostával to ze sebe jak z chlupaté deky. V tu chvíli se moje pozornost a soustředěnost přenesla z kufru na bratra. Jen jsem po něm hodila škodolibý výraz. "Jinými slovy nechceš, aby tam s někým randila? " Bratr jen na prázdno polkl a zadíval se do podlahy. "Svým způsobem...." téměř nevídaně přikývl hlavou. Já si jen pobaveně povzdychla. "Měl bys jí už něco říct. Kor jestli se ti tak líbí....když to neuděláš ty, udělá to někdo jiný a pak budeš litovat toho, že jsi jí nic neřekl," řekla jsem jak největší odborník v otázkách lásky a vztahů. Na to mi brácha nic neřekl a snažil se něco vykoktat...ovšem neúspěšně. "Podej mi tamten ručník...díky...Máš Hanu rád, nebo ne?" "No..asi jo... Já...já nevím o.o" Začal brácha panikařit a já se mu musela jen smát. Byla jsi opět naším hlavním tématem po zbytek večera. Kolem deváté večer se mi podařilo zapnout kufr. Byla jsem nad míru spokojená s tím, co všechno si vezu. Vesměs to pro ostatní mohli být naprosto zbytečné věci, ale pro mě byli životně důležité. Ještě ten večer jsme si napsali pár sms ohledně toho, jak už jsme či nejsme zabalené, jak se těšíme a v kolik pro mě ráno přijedete. Už dřív jsme byly domluvené tak, že tvůj taťka se zastaví u nás. Od nás pak vedla lepší cesta k onomu místu pro dovolenou.

Jakmile ráno vystřídala noc a s bráchou jsme měli už po snídani, přišla mi od tebe další zpráva, že do půl hodiny jste u nás. Já se šla, v rámci možností, rychle nějak nalíčit a dobalit poslední věci do kabelky přes rameno, mezitím co brácha mi pomohl odnést kufry z druhého patra do předsíně. "Co v tom kufru máš? Cihly?!" Zděsil se brácha, když zvedal moje zavazadlo.
To už ale bylo slyšet přijíždějící auto. Po pár minutkách zazněl i náš domovní zvonek. Dveře jsem ale neotevřela já, nýbrž můj brácha. Držel v ruce můj kufr a vypadal, jakoby hodlal jet taky. Tohle nedorozumění docela dost pobouřilo tvého tátu. Seděl v autě, loket a hlavu venku z okna, a když spatřil Ryoutu s kufrem, už už se natahoval pro něco ostrého a špičatého. "Dobré ráno!" Pozdravil Ryouta a zářil jak sluníčko. "Neříkala jsi kamarádku? Co je tenhle týpek zač?!" Zděsil se táta, když už mu Ryouta připravoval moje zavazadlo ke kufru auta. Ještě jednou se pozdravil i s tebou a furt zářil na míle daleko. Sama si byla na chvíli zmatená z nastalé situace. Tvůj táta si nahlas odkašlal a posunul si sluneční brýle na nose. Brácha se otočil jeho směrem a znova, asi už po desáté pozdravil.
Naštěstí už jsem vycházela z domu, takže žádná krev nemusela být prolita. Taky jsem asi čtyřikrát pozdravila a mezitím furt děkovala tvému tátovi za odvoz a ochotu přijet až k domu. Tvému taťkovi se evidentně ulevilo, když jsme do auta nastoupili jen my dvě a brácha zůstal u dveří a jen nám smutně mával. Tvůj táta se mě samozřejmě zeptal na několik věcí, aby měl přehled, co za kamarádku to vlastně máš. Cesta trvala několik hodin, ale tím, jak jsme se všichni bavili a zpívali si s rádiem, tak cesta nakonec utekla jak voda.

Přijížděli jsme k jednomu, na první pohled honosnému tradičnímu domku. Co domek, to bylo spíš takové sídlo. Zaparkovali jsme před domem a vystoupili z auta. "Páni," uniklo mi z úst při pohledu na dům. "Nádhera, co?" Zazubil se tvůj taťka a otevřel kufr, aby mohl začít stěhovat věci do domu. Každý z nás pobral, co unesl, a mohlo se stěhovat. Dům byl vskutku krásný. Na jednu stranu jednoduchý, tradiční a nijak ani ničím nepřeplácaný, ale na druhou stranu působil jako nějaké sídlo nadlidí z fantasy příběhů.
Bylo poledne, ještě furt jsme neměli nastěhované věci, natož vybalené. "Já to vidím tak, že si pořádně vybalím až večer, co ty?" Zeptala jsem se tě, když jsem nesla další tašku plnou jídla. Tvůj táta měl neskutečnou radost z kuchyně a jejího vybavení. Pro mistra kuchaře, jako byl on, to byl hotový ráj. Když už jsme vystěhovali všechny možné věci, tvůj taťka se pustil do vaření. My jsme zatím prošmejdily dům a našli i volné pokojíčky. Jeden si už stihl zabrat tvůj táta svými věcmi. Prošly jsme verandou do další části domu, kde byli zbylé pokojíky. Byl tam jeden pokoj s dvěma futony, docela prostorný a pak další menší pokoj, s jedním futonem. Tak nějak jsme se shodly, že zůstaneme spolu s v tom větším pokoji. Stejně bychom po večerech chodily jedna k druhé si povídat, tak proč rovnou nezůstat ve společném pokoji, že? Tvůj táta stále připravoval jídlo a my aspoň pomohly přichystat venku stůl a židle. V takovém krásném počasí, kdo by jedl zavřený v domě? Po nějaké té chvíli už jsme pomáhaly tvému tátovi nosit jídlo na stůl. Bylo toho navařeno jak pro armádu hladovějících. Každopádně o gurmánském zážitku si nekecala. Tvůj tatík se opravdu předvedl v tom nejlepším světle.

Bylo po vydatném a výtečném obědě a tátovi jsme ještě pomohly s vybalováním věcí a mytím nádobí. "Tak co, není to nádhera?" Nadhodil tvůj táta. My jen souhlasně kývly hlavou. "Hodláte zajít do okolí? Potřeboval bych, abyste mi někde koupili pivo." Poprosil nás. My se jen šly převléknout a vyrazily prozkoumat okolí.

Od té doby, co jsem se dala do tréninku dle Tsuchidova plánu, všechno nabralo spád. S vidinou prázdnin a vzrůstajícími teplotami se škola zdála být v jakémsi vzdáleném oparu, naštěstí to ani učitelé nijak nehrotili a tak našemu týmu, přípravku nevyjímaje, nic nebránilo plně se oddat tréninkům, v mém případě s bonusem v podobě tréninků s tebou a Hagu. Věděla jsem, že si musím zachovat nadhled a opravdu jsem se snažila krotit své nadšení, ale jednoduše jsem si nemohla pomoct. Bylo to, jako když rozbijete oblíbenou hračku a ty kousky se najednou zase začínají vracet jeden k druhém, do původního tvaru. Jedno páteční odpoledne jsme se domluvily na společný trénink. Probíhalo to jako obvykle, rutina na recepci, obě jsme odpálkovaly Koushiho a šly se převléknout. Náš skromný trénink jsme pak zakončily protahováním a asi tehdy dorazil tvůj bráška. Nezmínila ses, že přijde, a on nás jen z dálky pozoroval čekaje u recepce, takže jsme si ho nevšimly, stejně tak si Ryouta nevšimnul Koushiho, dokud při svém okruhu po fitku nedošel k nám. Lekla jsem se, když jsem ucítila něčí dlaň na zádech, no, možná snad níž... Prudce jsem otevřela oči, ale neodvážila se otočit hlavu, jakmile jsem uslyšela Koushiho hlas. S letmými instrukcemi mě začal narovnávat, aniž by ze mě spustil oči, a ruce... Ne, že by neměl pravdu, to, co říkal, mělo smysl, a to, jak mi pomáhal se cviky, byla ve fitku rutina, jenže tohle byl Koushi a jednoduše téhle rutině dával určitý podtón... Mou, nebuď jak malá, Hano! Vynadala jsem si, mimo to jsem odmítala udělat mu tu radost a dát najevo, jak mě ta jeho "pomoc" znervózňuje. "Yosh, pro dnešek konec." Prohlásila jsi spokojeně po posledním cviku. Koushi byl ještě pořád u nás, respektive u mě. "Tak díky za pomoc." Zašklebila jsem se na něho, ale Koushi mi to oplatil až příliš spokojeným úsměvem. "Kdykoliv, Hana chan." Zase na mě mrknul a odešel, přeběhl mi mráz po zádech. "Mou, Rena senpai, ten kluk se mi jenom zdá, že jo?"  Povzdychla jsem si zkroušeně, obešla bych se i s menší dávkou pozornosti z jeho strany. A zatímco jsme si konečně všimly Ryouty, letmo ho pozdravily a zapadly do šatny, Koushi se spokojeně vrátil na recepci. Očividně měl ze sebe radost, mohl by to takhle zkoušet častěji, pozvolna a třeba se sama chytnu, hm? Ryouta by mu v tu chvíli moc rád vymazal ten samolibý úšklebek z tváře. Viděl, jak kolem mě Koushi kroužil, jak neváhal využít příležitost a jak bezostyšně na mě sahal, oh, vlastně ne, to byla odborná pomoc při tréninku, že? Koushiho další poznámky ještě přilily olej do ohně, ale Ryouta se držel a jen se na toho drzouna podíval - se vší zlostí, jakou jen do toho pohledu dokázal dát. Tichá, ale výmluvná výhrůžka. "Neříkej mi, že jsi její přítel?!" Koushi s omluvou vycouval, neměl ve zvyku pokoušet se o zadané slečny a i kdyby měl, asi by se v tu chvíli neodvážil Ryoutu provokovat. Konečně jsme došly k recepci a zatímco ty sis ještě potřebovala vyřídit novou permanentku, já a Ryouta jsme se rozhodli počkat venku. "Taky jsi mi mohla říct, že randí s tvým bratrem. Nevím, jestli jsem to říkal, ale po zadaných holkách nejedu." V tu chvíli ses ptala sama sebe, jestli je tak mimo Koushi, nebo něco uniklo tobě? Ale jen Ryouta a Koushi věděli své. Musela jsem se zasmát nad Kiseho dotazem a tónem, jakým to řekl. "Je to otrapa, ale umí rychle vycouvat." Mávla jsem nad tím rukou, no, Ryouta se o tom vlastně sám přesvědčil. "Pro příště se tvař tak, že už jsi zadaná a dá ti pokoj." Ušklíbnul se Ryouta. "Heh, nevím, jestli by na to skočil." Zasmála jsem se, vzápětí už ses k nám připojila a mohli jsme vyrazit.

Načaté páteční odpoledne, víkend před námi a sloupek v pomyslném teploměru šplhal výš a výš. Ideální podmínky pro menší procházku po jednom parku. U prvního stánku jsme si všichni koupili zmrzlinu a šli dál pozorujíce všechny ty lidi na hřišti, běžče nebo bruslaře, počasí očividně burcovalo k aktivitě. Ty jsi s námi ale dlouho nepobyla, nestačila jsi ani sníst tu zmrzlinu, když ti zazvonil mobil. Cítila ses jako idiot, když jsi ten hovor ukončila - jak jsi na Taru a Arisu mohla zapomenout? Vychrlila jsi spěšné vysvětlení a než jsme se s tvým bratrem nadáli, byla jsi pryč. "Co to mělo být?" "Huh, docela ji chápu..." V duchu jsem s tebou soucítila, zmatkář jako já takhle často dobíhal na nejrůznější schůzky. Ale co už, ty jsi měla svůj program a my dva? No, udělali jsme si svůj. Ani jednomu z nás se ještě nechtělo domů, tak jsme prostě pokračovali parkem dál a bavili se o všem možném. "Ne, tomu nevěřím." Kroutila jsem pobaveně hlavou nad jednou z Kiseho historek. "Přísahám! Přesně tohle řekl a pak-" Kise za chůze živě gestikuloval a zřejmě byl natolik zabraný do svého vyprávění, že se nedíval na cestu. Chtěli jsme si sednout do stínu k jednomu stromu, ale Kise jaksi nevybral jeho kořeny a zakopl. Vybalancoval to, ale s menším zmrzlinovým defektem. Na moment jsme se na sebe zaskočeně dívali - Ryouta nevěřil, co se teď událo, a já se jednoduše neubránila smíchu při pohledu na jeho zmrzlinou umazaný obličej. "Itokawacchi!" "Gomen, gomen, ale kdyby ses viděl..." Vážně to bylo k popukání, pro mě určitě a pak i pro Ryoutu, když se mi za ten smích rozhodl odvděčit, teď jsme tam se zmrzlinou na obličeji stáli oba. "Mou, tohle bylo podlé." Ušklíbla jsem se a už už sahala po kapesníčcích, když mě Kise zase jednou zaskočil. Smích utichnul, když mi jako by nic přejel prstem kolem koutku rtů a ukořistil trochu zmrzliny. "Hmm~ Máš ji dobrou."  Jediné štěstí, že ta zmrzlina zakrývala lehce se rozrůstající ruměnec na mých tvářích. Oba jsme hledali kapesníčky, ale já byla rychlejší. "Ha, mám je." Ušklíbla jsem se nad tím bezvýznamným vítězstvím, jeden si vytáhla a pak je podala Ryoutovi. To odpoledne jsme strávili v parku a Kise mě potom doprovodil na metro. Nástupiště bylo plné lidí, ani jeden z nás nepátral v davu, prostě jsme si jen povídali, aniž bychom si všimli nečekaných pozorovatelek. Kousek od nás stálo pár slečen z Kaijou, jedny z mnoha Kiseho faninek. "Hele, není to-" "Kise kun! Tomu říkám štěstí!" Už se chystaly dostihnout svého idola, když si všimly, že není sám. "Huh, co je to za holku?" "Zase jeho ségra?" Ozvala se jedna a prodrala se skrze své kamarádky, aby líp viděla. "To není Rena..." Vůbec jsem jim nebyla povědomá, ale o to teď nešlo - jak to, že se se mnou Kise takhle bavil? Nenucený smích, úsměv jiný, než jaký rozdával svým faninkám, ta scéna působila příliš důvěrně a to ty holky vytáčelo. "Nejsou snad-" "Na to zapomeň, vůbec není hezká." Přerušila tu nežádoucí domněnku jedna. "Jo, není pro něho dost dobrá." Přisadila si druhá, to už přijelo metro a v tom lidském hemžení jsme se s Kisem těm holkám ztratili - já v jednom z vagónů metra, Kise někde v davu, pro dnešek jim nebylo souzeno zjistit, čeho to vlastně byly svědky.

Něco záhadného se pak přihodilo i ve fitku, Koushi jako zázrakem dal pokoj a teď byl opravdu normální stážista, aspoň ke mně se tak choval. Jen jednou, když jsem se přihlašovala na recepci, mezi námi proběhl takový zvláštní hovor. "A co ten tvůj? Dneska se neukáže?" Prohodil tak mezi řečí. "Huh?" "Renin brácha..." Zašklebil se Koushi. "Ehm, asi ne... Proč?" Nějak mi nedocházelo, proč se mě ptá na tvého bratra. "Jen tak, naposledy jsme si docela fajn pokecali." Odpověděl mi s podivně ironickým podtónem. Jen jsem mu to odkývala, vzala si klíče a šla se převléknout. Co tohle mělo být? Koushiho jsem ale rychle pustila z hlavy, sotva jsme se s Hagu daly do práce. Trénink jsme končily jedním dechovým cvičením a téměř s perfektním načasováním do toho někdo vstoupil. Ozvalo se letmé zaklepání a po vyzvání Hagu dovnitř nakoukly dobře známé rozzářené oči. "Jakpak to jde?" Zazubil se Tsuchida. "Kousuke~" "Kantoku." Zareagovaly jsme s Hagu téměř současně. "Nejdu nevhod?" Zeptal se, ale my jen zakroutily hlavou. "Právě jsme skončily." Ujistila ho Hagu. "Dewa, já se půjdu převléct." Kývla jsem na ni. "Ještě se za mnou stav, ok?" Zavolala na mě. "Ee." A nechala jsem ty dva o samotě. Sotva se za mnou zavřely dveře, Tsuchida už držel Hagu v objetí. "Hagu chan~ Chyběl jsem ti?" Hagu ho jen láskyplně políbila na špičku nosu. "Hm, co myslíš?" Řekla hravě, načež ji místo odpovědi Tsuchida políbil na rty. "Jak je na tom Hana?" Zeptal se, když se od sebe odtáhli. "Měly jsme slušný začátek, řekla bych, že postupujeme podle plánu." Odpověděla. "Hm, povedl se mi, viď?"  "Povedl se nám." Ušklíbla se Hagu. "A jaká je u bazénu?" "Opatrná, ale nevypadá to špatně. I když... mám trochu obavy, ještě jsem po ní nechtěl cokoliv plavat na čas, ale až k tomu dojde, to srovnání bude špatné..." Přiznal Tsuchida. "Nemůžeš po ní chtít stejné výsledky, jaké měla na vrcholu fyzičky." "Já to vím, ale bojím se, jak to vezme ona..." Místností se na chvíli rozléhalo mlčení, které nakonec prolomila Hagu. "Nech to být, až přijde čas, poradíme si s tím." Uklidnila ho a Tsuchida jen přikývnul. Najednou se mu ve tváři objevil takový potutelný úsměv. "Ne, Hagu chan~ Už se nám to blíží..."  "Nani?" "Týden strávený v modravých hlubinách ve společnosti mořských víl!" Hagu se jen zasmála. "Ah, jistě, to zase bude dril. Vsadím se, že Tomoko chan už má vypracovaný časový harmonogram." "O tom nepochybuj. No a po tom, co nás Tomoko donutí vypotit duši, bude řada na tobě, abys ošetřila naše šrámy." "Neboj, s tím počítám a moment - nás? Ty se hodláš zapojit?" Zeptala se Hagu pobaveně. "Jak by to vypadalo, kdyby se trenér flákal?" "Tak to se těším, už je to nějaký ten pátek, co jsem tě viděla pořádně se hýbat." Tsuchida se jen ušklíbnul a popošel blíž k Hagu. "Hm a ráda bys, viď?" Zašeptal jí do ucha, ale ona se jen mírně odtáhla. "Možná... Zvládneš s nimi udržet krok?" Škádlila ho. "Jestli ne, zamlouvám si u tebe soukromý trénink~" To už byli zase těsně u sebe, Tsuchidovy ruce pozvolna sjížděly po jejích bocích, aniž by povolil to těsné držení. Hagu zase jednu ruku nechala odpočívat na jeho rameně a druhou něžně hladila Tsuchidův stále se přibližující obličej. "Hagu sa-" Nepřišla jsem zrovna vhod... "Eto... tak se asi domluvíme jindy..." Ti dva se od sebe odtrhli, Tsuchida se na mě omluvně usmál, zatímco Hagu se jen kousla do rtu a odvrátila pohled, docela se bavila. "Kdepak, Hana chan, jako bych tu nebyl."  "Jo, jistě..." Nakonec jsme prošly potřebné detaily s tím, že se blížil náš poslední předprázdninový trénink. "Příště si projdeme plán na léto a pak to bude v tvojí režii. Uvidíš, jak to budeš potom stíhat, až přijedeš od moře, prostě se někdy stav a domluvíme se, co dál." Uzavřela to Hagu. "Hai, arigatou, Hagu san, sensei. Dewa..." Rozloučila jsem se s nimi a odešla. "Tak, kde jsme to skončili?" Tsuchida už se nakláněl s vidinou dalšího polibku, ale Hagu ho zastavila, ukazováček položený na jeho rtech. "U špatného načasování, za chvíli mám klienta." Řekla s takovým smířlivým úsměvem. "Tak ať to za tebe vezme ten Cassanova z recepce." "Mou, Kousuke~"

Později toho dne jsem vysedávala doma a zrovna procházela jedny stránky, na které mi Yuuna poslala odkaz. Moje nicnedělání najednou přerušilo vzdálené zvonění mobilu. Chvíli trvalo, než jsem ho vyhrabala z tašky, ale ještě jsem to stihla. Ani jsem tě nestačila pozdravit, když jsi spustila, střídavě přerušovaná bratrem, jak jsem se dovtípila. "To ráda slyším, senpai! Ne, nic speciálního mě nenapadá, prostě věci, co by sis vzala na dovolenou. I když- možná pár sportovních kousků? Nutit tě samozřejmě nebudu, ale já se hodlám pravidelně hýbat, tak kdyby ses chtěla přidat-" To už jste se zase prali o tvůj mobil a tentokrát z toho vyšel vítězně Ryouta. Musela jsem se usmát, když se ozval jeho hlas. Ani jsem mu nestihla odpovědět, když jsi mu ten mobil zase sebrala. "Jo, jsem tady." Zasmála jsem se. "No, plavky jsou jasná věc, pláže jsou tam prý parádní. Vidíš, já ti ani neřekla, kam..." A tak jsme vykládaly a plánovaly, zatímco Kise trucoval v obýváku. "Tak tedy domluveno, ještě ti dám vědět s odjezdem, ale s tátou se pro tebe stoprocentně stavíme. A ještě něco!" Vzpomněla jsem si, když už jsem chtěla zavěsit. "Vyřiď tomu trdlu, ať netrucuje." Ušklíbla jsem se a rozloučila se s tebou, úsměv mě neopouštěl ještě dlouho po tom hovoru, měla jsem radost, že s námi pojedeš, takhle to aspoň bude větší zábava.

Obě jsme se pomalu chystaly na blížící se "dovolenou" a stejně jako se stupňovaly naše přípravy, tak samo se stupňovalo i Kiseho trucování. Málem jsem se začínala cítit provinile, ale ty jsi mě vždycky uklidnila s tím, že ho to za chvíli přestane bavit. Ale ne jen nás se týkalo prázdninové chystaní, klukům ze Seirinu se pomalu ale jistě blížilo soustředění, to jim ale nebránilo pokračovat do poslední chvíle v klasickém tréninku. Ke konci jednoho takového Hyuuga mluvil o Winter Cupu, bylo to blíž, než se mohlo zdát. Kvalifikace začínala hned po letních prázdninách, nebyl čas otálet. "Gomen, ještě se musím s učiteli domluvit na pár věcech ohledně našeho soustředění." Omluvila se Riko a odběhla z tělocvičny, kluci se zatím dali do úklidu. Kagami málem upustil míče, které nesl, když se kolem něj začal motat Nigou. "Oi, Kuroko! Nemůžeš mu něco říct? Málem jsem o něho zakopl!" Kuroko se jen otočil Kagamiho směrem. "Kagami kun, raději si zvykni dívat se víc pod nohy, vypadá to, že do té ubytovny mohou psi, takže ho můžeme vzít s sebou na soustředění." Řekl Kuroko, aniž by nějak zasáhnul, a Nigou jen vesele zaštěkal a chtěl se lísat ke Kagamimu, ten ale poněkud strnule začal couvat.  "Huh? Jen ho nech tady, je pěkně otravný!" Ale Nigou se lísal dál a začal Kagamiho nahánět po tělocvičně. "Kagami kun, hidoi desu." Vyčetl mu Kuroko tu poznámku. "Jen už si ho vem!" Ostatní kluci ty dva, respektive tři, trochu zaraženě pozorovali. "Zase spolu mluví, ale hádají se o dost víc než dřív, nezdá se vám?" Nadhodil Koganei. "Myslíš, že budou v pohodě?" Přidal se Tsucchi, ale Kiyoshi ty dva jen poplácal po ramenou. "Žádný strach." "Ale dneska si ani jednou nepřihráli, zase." Zareagoval Koganei. "No, nebude to trvat dlouho, jen si počkejme na Winter Cup." Kiyoshi vždycky působil dojmem, že ví víc, než ostatní. Koganei a Tsucchi se museli ptát sami sebe, kde bere tu jistotu, ale doufali v to samé. Nicméně, Seirin měl daleko vážnější problém k řešení. Hyuuga uprostřed úklidu z ničeho nic svolal všechny k sobě. "Řekněme si to na rovinu - máme problém. Abychom si letos mohli dovolit dvě soustředění, vybrali jsme levnější ubytování. Budeme si muset sami vařit, což nás dostává k podstatě problému. Trenérka... nám bude vařit!" V tělocvičně se rozhostilo ticho, jen prváci nechápali, proč to Hyuuga tolik hrotí. "Huh? A to je špatné?" Zeptal se Furihata nejistě.  "Jistě, že je to špatné!" Seřval ho okamžitě Hyuuga. "Vzpomeňte si, když jsme hráli proti Touou, ty citrony..." Všem se vybavilo několik celých, nijak neupravených citronů, jak plavou v jakési medové směsi... "Tady už nemluvíme o vaření..." Přiznal i Kiyoshi. "A co kdybychom si vařili sami?" Pokračoval Furihata. "Kéž bychom mohli... Tréninky jsou tak brutální, že se k večeru nikdo nemůže hýbat." Vysvětlil Izuki a ostatní druháci se téměř okamžitě osypali. "Jen ta představa..."  A prváci zase šokovaně sledovali své senpaie - co za hrůzu je to jen čeká?! Taky to měli brzy zjistit...

Jelikož kluci Riko jednoduše nemohli říct, že její vaření je horší než špatné, zakamuflovali svoji prosbu jako ochutnávku menu na soustředění, takže jednou po škole se celý tým sešel v jedné třídě a se zatajeným dechem sledoval Riko, jak něco připravuje. Jak ji tak pozorovali, někteří prváci se ještě nevzdávali té představy, že by si mohli vařit bez pomoci Riko. "Mimochodem, jak jste na tom s vařením vy?" Zeptal se Kawahara tak nějak všech. "Něco málo umím." Odpověděl Izuki. "Hm, umím uvařit hodně věcí." Zamyslel se Koganei, zatímco od kapitána zazněla negativní odpověď. "Z nás asi nejlépe vaří Mitobe. Co ty, Kuroko?" Zareagoval Izuki, ale Tetsuya jen přiznal, že je na tom s vařením docela bledě. "Tak, hotovo!" Ozvala se Riko nadšeně a začala servírovat to, co mělo být kari. Kluci jen na prázdno polkli při pohledu na talíř pohřbený pod nánosem rýže, tmavé omáčky a zeleniny v původní podobě.  To je celá zelenina, ona to ani nenakrájela?! Ale Riko se tvářila pořád stejně vesele. "Neřešte, jak to vypadá, mělo by to být dobré. Nakonec, je to jen kari~" Usmála se, kluci nejistě zasedli ke stolu a chopili se lžiček. "Ja... itadakimasu..." První sousto a nebylo pochyb o tom, že mají problém. Mazui!  Někteří se snažili uklidnit autosugescí, vždyť ta rýže vůbec nebyla tak tvrdá a ta nenakrájená zelenina byla svým způsobem jako salát, ne? Ale mírně syrové maso tu snahu kazilo, stejně tak jako podivně hořko-kyselá omáčka. Umírají mi chuťové buňky...  "Kdyby chtěl někdo přidat, stačí říct."  Ozvala se Riko a kluci se v hrůze dívali na velký hrnec, který byl očividně plný té vražedné substance. Riko pozorovala svůj tým, jak tiše bojuje s jejím výtvorem. "Nakonec to není moc dobré, že?" Řekla trochu smutně, kluci ze svých míst nemohli vidět její prsty oblepené náplastmi, Riko totiž už před touhle ochutnávkou kolikrát trénovala své kulinářské umění, ale klukům by to určitě nepřiznala. Hyuuga se zarazil při pohledu na její doufající a zároveň posmutnělý výraz, teď ji přece nemůžou zklamat, ne? Huuga se podíval na talíř před sebou,  nádech, výdech, zavřel oči a pustil se do jídla. Lžičku za lžičkou likvidoval to nebezpečné kari, zatímco ho ostatní kluci i Riko nevěřícně sledovali. Snědl to! "Bylo to dobré, ale docela ostré. Dojdu si pro něco k pití." Řekl Junpei a odešel. "Má to zvláštní chuť, ale je to docela dobré. Koneckonců, vařila jsi to s láskou, viď? A jestli se ti něco nepovedlo, můžeš to zkusit znovu." Usmál se Kiyoshi, Riko neměla slov a prváci taky ne - v tu chvíli naprosto obdivovali své senpaie. No, byla to oběť... Izuki o chvíli později našel Hyuugu ležet na chodbě.  "Hyuuga!" A ani Kiyoshi neušel následkům svého hrdinství. V nestřeženém okamžiku, když byla Riko z doslechu, se otočil k ostatním klukům, z očí mu tekly proudy slz. "Nemůžete někdo Riko naučit, jak to uvařit?" Zašeptal opíraje se o lavici. "Mitobe by možná mo-" Koganei to ani nedořekl, když se otočil Mitobeho směrem a viděl, že Mitobe už byl s nimi jen fyzicky... "Tak kdo to zkusí? Já, nebo Izuki?" Postesknul si Tsucchi, ale to se stalo něco neočekávaného. Než kluci přišli na to, kdy a jak se Kagami objevil u plotny, už před ně pokládal talíř s něčím, co vypadalo jako opravdové jídlo! "Ume-"  "Huh? Kagami, kde ses to naučil?" Kluci byli  u vytržení. "No, žiju sám." Kagami jen pokrčil rameny, jistě, neměl mu kdo vyvařovat. "Kagami kun..." Riko stála hned za ním. "Nauč mě, jak uvařit dobré kari." Řekla s odhodláním v očích, Kagami se jen ušklíbnul. "Fajn, ale jsem přísný učitel."

Druhý pokus. Pod Kagamiho dohledem Riko vytvořila něco, co opravdu vypadalo jako normální kari. Kluci už se pomalu radovali, ale oslavy byly předčasné. Jedno sousto a... "Huh? Jakto?!" Riko nechápala, co bylo špatně. Udělala všechno dle Kagamiho instrukcí, dokonce to i vypadalo stejně, jako když vařil Kagami, tak proč ta chuť? Kluci byli stejně bezradní jako ona. "Kagami, nedohlížel jsi snad na ni?" Kagami se jen prohrábnul vlasy. "To jo, dokonce jsem to i ochutnal." Ani Taiga nevěděl, co bylo špatně. "Myslím, že je to dobré." Ozval se k překvapení všech Kuroko. "Kuroko, hlavně to nepřežeň!" Kluci už si mysleli, že se Kuroko snaží zachovat stejně hrdinsky jako předtím kapitán a Kiyoshi, ale Kuroko to myslel vážně. "Ne, opravdu je to dobré." To Kiyoshiho něco napadlo. "Kuroko, nachystal sis to sám?" "Ano, když se na mě zapomnělo, tak..." Jak jinak, i když tentokrát Kuroka ta jeho "neviditelnost" zřejmě zachránila. Když pak Riko nechali nachystat další porci, konečně tu záhadu rozluštili. To kari by zřejmě chutnalo normálně, kdyby ho Riko pokaždé nedochutila několika doplňky stravy - proteiny počínaje, vitaminem C konče. Kluci se jen nevěřícně dívali na několikero prášků, jak se rozpouští v horké omáčce a rýži. "To je ono!" Po eliminaci tohohle zlepšováku to nakonec bylo normální kari. Kluci si mohli aspoň částečně oddychnout - když přežili tohle, přežijí i všechen ten trénink.

Konečně to bylo tady - první srpnový den a taky den odjezdu. Chvíli po osmé k nám konečně dojel táta. Mamka sice odmítala připustit, že to bylo kvůli tomu odjezdu, ale zrovna ten den náhodou měla školení, takže mohla odejít později a potkat se tak s tátou... "Neříkal jsi v osm?" Řekla s mírně pozdvihnutým obočím, táta si jen povzdychnul. "Říkal, ale dopravě neporučím. Možná bys to měla zkusit ty, vždycky máš všechno a všechny pod palcem, ne?" Řekl s úsměvem, ale na té scéně nebylo nic úsměvného. Už zase, vidí se sotva pár minut a je to to samé... Tak nějak jsem doufala, že se od Prefektury trochu uklidnili, aspoň ve mně vzrostl ten dojem, že se dokáží snést - očividně to byl jen dojem. "Á, tady tě mám, tak šup, dej sem kufr, vyrážíme." Zazubil se táta, sotva mě uviděl. "Nemám námitek." Ušklíbla jsem se a předala tátovi ne zrovna lehký kufr, nemluvě o dalších taškách, které jsem s sebou táhla. No co, jedeme snad autem, ne? Máma nás šla vyprovodit před dům. "Dej na sebe pozor, zlatíčko, nepřepínej se, dobře? Za týden za tebou přijedu." Loučila se se mnou mamča. Všechno jsem jí odkývala a hodila si zbytek věcí do auta, jediné štěstí, že měl táta hodně prostorný kufr. "Tak za týden, Hikari." Rozloučil se i táta, povzdychla si. "Jeď opatrně." "Vždycky jezdím opatrně." Obočí jí vyjelo vzhůru. "Dobře, už jezdím opatrně a vždycky budu." Ustoupil táta, musel uznat, že mamka celkem oprávněně narážela na jeho dřívější styl jízdy, ale se mnou a pak i s mojí kamarádkou v autě nehodlal nic riskovat. O chvíli později už jsme stavili před vaším domem. Šla jsem zazvonit a táta zatím přerovnal věci v autě, aby se tam vešla i tvoje zavazadla. Rozhodně jsme nejeli nalehko, holky jsou holky, pokud jde o balení na cesty a táta, no, řekněme, že nám s těmi zásobami hladomor rozhodně nehrozil - nám, ani zbytku toho městečka... Kupodivu a taky ke zděšení mého táty ze dveří po chvíli vyšel Ryouta, v každé ruce nějakou tašku, jako kdyby jel s námi on a ne ty. Táta po mně střelil pohledem. "Neříkala jsi kamarádka? Kamarádi nebyli v pravidlech." Řekl a posunul si sluneční brýle.  "Jen klid, tati, to je jen její brácha, pomáhá jí s kufry, vidíš?" Uklidnila jsem ho a šla Ryoutovi naproti. Pozdravili jsme se, on pak pozdravil mého tátu a kupodivu snad ani nevnímal vražedný pohled, jakým ho táta skenoval. Nakonec jsi měla pravdu, Kise po nějaké té době to trucování vzdal a dokonce byl najednou hrozně nápomocný a přející bráška. Pravda, že po tobě taky chtěl jednu laskavost... Byl to vcelku zajímavý večerní hovor, ale při pohledu na mého tátu se zdálo, že snad ani gardedáma nebude třeba - ochomýtnout se u mě nějaký příliš přátelský hošan, táta by s ním asi udělal krátký proces. Ostatně, to se málem chystal udělat i s Ryoutou, než jsem ho přesvědčila, že jde jen o "neškodného mladšího bratra". Kufry byly naložené, táta už seděl v autě a ty nikde. Já a Kise jsme na tebe čekali venku. "Gomen, táta je občas trochu hrr." Omluvila jsem se za tátovo chování, ale Kise nad tím jen mávnul rukou. "Takže moře, pláž - mou, hned bych jel s vámi!"  Zastesknul si Ryouta a já bych přísahala, že se v tu chvíli tátovi zablýsklo v očích, respektive v brýlích. To má místo uší radar, nebo co? "To raději neříkej nahlas." Zasmála jsem se a nenápadně naznačila tátovým směrem. "Ale jen si nemysli, že se tam budeme flákat." Ušklíbla jsem se a Kise jen s úsměvem zakroutil hlavou. "Kdepak, vím, že to bereš vážně, Itokawacchi. Ale nepřežeň to, dobře?" Usmála jsem se, to už ses konečně objevila i ty. "Neboj, ty taky ne. Tak, hodně štěstí s tréninkem a pozdrav i ostatní kluky, sice se asi neuvidíme, ale celý náš tým vám bude ve čtvrtfinále držet palce." Ujistila jsem ho a šla ti naproti. "Senpai, konečně." Kývla jsem na tebe. "Mattaku, Renacchi, vážně ti to trvalo." Rýpnul si bratr - že ti to říká zrovna on. Pozdravila ses s tátou, ještě jsme se rozloučily s tvým bráškou a rychle do auta - naše už tak zpožděná cesta mohla začít.

Táta pustil rádio, spíš jen jako kulisu, a zrcátko upravil tak, aby na nás dvě vzadu viděl. "Takže Kise Rena? Jak bych ti měl říkat? Jinak, oficiálně, Itokawa Chouhei, promiň, ruku ti nepodám." Zašklebil se táta od volantu a následující chvíle strávil řádkou dotazů směřovaných k tobě. "Tak mladší bratr, hm? Nevypadá tak." Ano, ty jsi ta malá, to už jsi slyšela... "Takže jste se s Hanou potkaly na Kaijou?" Ano, jsi manažerka basketbalového týmu, klučičího basketbalového týmu... Jistě, jsou to slušní kluci. "Tati, ještě chvíli a Rena asi vystoupí."  Ozvala jsem se a zamračila se do příhodně nastaveného zrcátka, aby tátovi došlo, že to přehání. "Heh, wakatta yo." A raději zesílil rádio, to začali hrát jednu písničku od tátovy oblíbené kapely. Nikdy jsem si nemohla zapamatovat to jméno, ale vím, že byli slavní, když byl táta asi v mých letech a že na nich oba s mámou prakticky vyrostli. "Tak tohle je klasika." Zazubil se a ještě to trochu zesílil, načež sám začal zpívat. "Gomen, asi jsem tě měla varovat." Řekla jsem ti omluvně, ale v průběhu cesty jsme nakonec zpívali všichni tři. Byly to aspoň dvě hodinky v autě, ale rozhodně jsme se nenudily. Když táta zastavil v cílové destinaci, nestačily jsem se divit. Rodiče mi to pořád prezentovali jako letní domek kousek od pláže, takže jsem si rozhodně nepředstavovala tradiční japonské sídlo. Dobře, zas tak obrovské to nebylo, ale pořád to byl prostorný dům s posuvnými dveřmi a stěnami, dřevěnou verandou a zahradou s jezírkem a kamennými úpravami připomínajícími nějaké buddhistické zátiší. "Tanaka to má po rodičích manželky, často tady s kluky jezdí na prázdniny, ale letos měli jiné plány." Vysvětlil táta a šel odemknout vstupní bránu. Uvnitř byl prostorný obývací pokoj, hned vedle jídelna s kuchyní a v druhé části domu pak byly ložnice a koupelna. Jak se už táta zmínil, jeho kolega měl tři kluky - dvojčata, která chodila na nižší střední, a nejstarší syn už byl v druháku na univerzitě v Tokiu. My se rozhodly vzít si ten větší pokoj, po dvojčatech, táta měl ložnici hned vedle. Celý dům byl tradičně zařízený - futony počínaje, nízkými jídelními stolky konče, ale něco přece jen modernizaci neuniklo - kuchyň. Co dodat? Kuchař z povolání se pozná a táta si nemohl tu kuchyň vynachválit. Jakmile byly všechny věci z auta uvnitř, táta se chopil organizování zásob a následně vaření. "Dneska vám udělám recept, který jsem se naučil na stáži v Soulu. Doufám, že nemáte nic proti krevetám, trochu jsem to totiž vylepšil." Zazubil se na nás z kuchyně, teď už se svojí obvyklou čelenkou místo slunečních brýlí. My dvě jsme si zatím procházely dům a zahradu, vybalovat se nám zrovna nechtělo, však co, večer bude času dost, ne? "Hana chan, Rena chan, mohly byste mi pomoct? Budeme jíst venku." Ozvalo se pak tátovo volání z kuchyně. Dle instrukcí jsme našly schované zahradní židle a stůl a vynesly je na zahradu, kousek od toho jezírka bylo ideální místo pro posezení. Naobědvali jsme se a chvíli ještě seděli venku. Být tady s tátou mělo jednu nespornou výhodu - stravování, byla jsem spokojená, že se mé vychvalování tátova vaření potvrdilo.

Po jídle jsme se my dvě postaraly o nádobí, zatímco si táta vybaloval svoje věci a promýšlel menu na další dny. "Tak co, hodláte zajít do okolí? Je tu krásně a tím nemyslím jen pláž." Nadhodil táta. "Jo, to jsme chtěly." Přikývla jsem. "Výborně a mohly byste mi ještě předtím skočit koupit pár věcí?" Řekl pár, ale seznam to byl poněkud dlouhý, i když to většinou byly drobnosti. "Děláš si srandu? Vždyť jsi přivezl zásoby jak pro armádu, není možné, aby ti něco chybělo." Nevěřila jsem, to se na mě táta velice vážně podíval. "Hano, pamatuj si - kuchaři vždy něco chybí..."  Ah, moudro dne... Tak jsme vyrazily na nákup. Táta nás plus mínus nasměroval a v městečku už jsme se zorientovaly samy. Bylo plné starších, tradičních domů, jedno z turistických center, ale teď kupodivu nebylo tak přelidněné. To byla jedna z věcí, které táta i jeho kolega na tomhle místě oceňovali. Celé městečko dýchalo takovou klidnou atmosférou a na dřevěnou zástavbu pak směrem k pláži navazovala čtvrť modernějších domků. "Až tohle předáme tátovi, mohly bychom zajít na pláž, co myslíš?" Navrhla jsem a ty jsi souhlasila, takže jsme se o chvíli později procházely po horkém písku. Na pláži bylo docela plno, ale stačilo se trochu projít a došly jsme na opuštěnější část. Nepředstavujte si žádnou liduprázdnou oázu na zapomenutém ostrově, ale byl tam klid a určitě tam bylo hezky. "Tak tady si dokážu představit další dva týdny." Usmála jsem se a zamířila k vodě. Boty jsem nechala ležet v písku a šla si aspoň smočit nohy, voda byla úžasná - průzračná, osvěžující a dno bylo vesměs písčité, skoro se mi propadalo pod nohama, jen sem tam jsem narazila na nějaký kámen. Nakonec jsme se vodou brouzdaly obě a zhluboka vdechovaly slaný mořský vzduch. Byla to ideální chvíle pro ten bezstarostný dívčí hovor, sice jsme si povídaly celou dobu v autě, ale s tátou v doslechu a takhle o samotě to byl rozdíl. Bavily jsme se o všem možném, ale pochopitelně to pak sklouzlo ke klukům. "Brácha to snáší docela špatně, co?" Nadhodila jsem. "Hm?" "Tebe a Kagamiho."  Ušklíbla jsem se, ale pak tě zase uklidnila. "Neboj, nehodlám do tebe rýpat jako Moriyama, ne tolik..." Ale co jen o vás dvou říct? "Nemá co špatně snášet, prostě si rozumíme - jako přátelé." Řekla jsi zarputile. "Heh, jo, protože holka a kluk očividně nemůžou být jen přátelé."  Rozuměla jsem ti, stejně jako si tebe dobíral Moriyama, do mě kolikrát vrtaly Yuuna a Kaoru. Prostě jste spolu rádi trávili čas, uměl tě rozesmát stejně jako vyprovokovat, taky tady byl, když jsi potřebovala pomoct, nemusela jsi v tom nutně hledat nějakou chemii, i když bys nemohla popřít, že se ti Kagami po fyzické stránce líbil. Každopádně jsi mi ty dotazy na Kagamiho chtěla oplatit. "A vy to s bráškou máte jak?"  Zasmála jsem se nad tvým očividným protiútokem. "Myslím, že stejně jako ty a Kagami, sen- huh, tak mě napadá, co to máte s tím oslovením? Čím si Kagami ten titul zasloužil?" To byla špatná otázka a připomínka tvé prohry bolela, Kagami senpai, to jo... vlastně spíš Taiga senpai, hm? "Ah, ale ničím a vůbec - neodbíhej od tématu!" Zachránila ses tak tak. "Hai, hai..." Ušklíbla jsem se, ale pak se dala do vyprávění. "Hm, čím začít... Je s ním zábava, vždycky je tak rozzářený, senpai? Víc optimismu jsem viděla snad jen u Kaoru." Zasmála jsem se, ale pak se mi na rtech usadil spokojený, klidný úsměv. Hned po tom pro něj tak typickém zářivém úsměvu se mi vybavila ta naše rádo by basketbalová schůzka a to, jak se o mě staral a podporoval mě, s tím jsem se ti ale nesvěřila. "Ale je to milé..." Pokračovala jsem. "No a samozřejmě basket - bez nadsázky, celý tým Kaijou je skvělý. Víš, nepřestane mě udivovat, kolik taktiky a úsilí je za každým pohybem. Z tribuny se to zdá jako okamžik a všechno vypadá tak přirozeně, instinktivně... Směješ se, viď? Gomen, občas neumím zmlknout, ale co jsem chtěla říct - vážně ho obdivuju, to, jak hraje. Všechny ty týmy hrály s takovým nasazením a v každém z nich se našlo dost dobrých hráčů a Kise kun i tak vyniká nehledě na konkurenci. Je radost vidět ho hrát." Ukončila jsem svůj monolog, možná jsem tě lehce zaskočila tím nenadálým přívalem slov, ale jestli by Ryouta potřeboval něco slyšet před zápasem s Touou, tak tohle. V duchu ses potutelně usmívala nad představou, jak ho budeš moct napínat a on zase bude žadonit, abys mu to prozradila - bráška by na tebe raději měl být hodný...

Zbytek odpoledne jsme strávily venku, domů jsme se vrátily až se západem slunce, který byl, mimochodem, na pláži naprosto kouzelný. "Tak co, jak se vám tu líbí?" Zeptal se u večeře táta. "Tanaka by ti to tady mohl půjčovat častěji." Ušklíbla jsem se a vybavila si přitom Tanakův kulatý obličej. Byl to veselý chlapík o rok starší než táta, vždycky se mě vyptával na školu a žertoval o klucích, aby tátu popíchnul, ale jinak to byl vždycky dobrosrdečný a přátelský pán. "Tak slečny, jaký je plán na zítra?" To byla dobrá otázka, před spaním jsem si ještě chtěla projít Tsuchidovy instrukce a rozvrhnout si trénink. "Začnu s Tsuchidovým tréninkem, takže žádné vyspávání." Prohlásila jsem odhodlaně. "To tě chci vidět." Zasmál se táta. "Huh? Ty mě snad podceňuješ." Zamračila jsem se na něho v hrané zlobě. "To určitě ne, jen věřím v sílu spánku." Zazubil se a pak se protáhnul. "No nic, než skončíš s ranní rozcvičkou, bude hotová snídaně." Ubezpečil nás táta a začal odnášet věci ze stolu. Později, k večeru, už jsme se daly do vybalování se vším všudy, jen já se uprostřed vytaženého oblečení a jiných věcí posadil na svůj futon a začetla se do Tsuchidova plánu. "Senpai, podívala by ses na něco?" Ukázala jsem ti ty papíry, překvapilo tě, jak precizně to bylo vypracované, při nejmenším to vůbec nevyvolávalo asociace lehce potrhlého Tsuchidy, ale takový už náš trenér byl - plný překvapení. Každopádně, můj trénink zahrnoval snad všechno - od doporučených cviků na stretching, přes omezení v běhu, až po dechová cvičení a poznámky k plavání. V okolí nebyl žádný bazén a i kdyby, ty dva týdny měly být o něčem jiném. Hodlala jsem si postupně zlepšit fyzičku a co se plavání týká, viděla jsem to spíš rekreačně. I kdybych snad chtěla trénovat, nejsem takový blázen, abych podceňovala moře - plavat v bazénu a plavat mezi proudy v moři jsou dvě naprosto odlišné věci. "Ráno začnu stretchingem, pak bych se šla proběhnout po pláži a než táta naservíruje snídani, skončím s dechovým cvičením, co ty na to?" Vlastně se to docela podobalo tréninkům ve fitku, takže jsi neměla nic proti. Mimo to, nejela ses tady jenom opalovat, kdo by mě ohlídal, když ne ty? Všimla sis v hromadě mých věcí i pootevřené kosmetické tašky, z které koukala nějaká krabička léků a inhalátor - nemohla sis pomoct, ale nepůsobilo to na tebe dobře.

Ten večer jsme obě bezstarostně podlehly spánku, aniž bychom tušily, že jsme si tuhle destinaci nevybraly samy. Stejně tak, jako jsme my nic nevěděly o přítomnosti Seirinu, nevěděli kluci o nás. Už první den tréninku byl tvrdý, ale přinesl výsledky. Riko věděla, proč kluky donutila v horku hrát basket na pláži. Po všech hrách a rozcvičce v horkém písku se jim večerní trénink v tělocvičně zdál docela jiný, hýbat se na hřišti najednou bylo jaksi snazší. Díky tréninku Riko se kluci za první odpoledne naučili lépe nakládat s vahou vlastního těla a vůbec lépe rozložit síly, to se třeba týkalo Kagamiho skoků. Nicméně, ta námaha na nich byla znát. Druhý den ráno si Kagami v koupelně čistil zuby a už i při takové rutině cítil každý sval. Vypláchnul si pusu, sklonil se k umyvadlu a málem dostal infarkt, když si všimnul, že u vedlejšího umyvadla stojí Kuroko a dělá to samé.  "Zatraceně, to snad děláš naschvál, ne?!" "Ohayougozaimasu." Kuroko si z kamarádovy reakce očividně nic nedělal, stejně jako příliš neřešil svoje vlasy, které mu po ránu trčely do všech stran. Případnou ranní hádku ale narušily blížící se hlasy. "Vážně tady zůstáváme? Skoro čekám, kdy tady potkáme ducha." Zívnul si Takao, oči ještě přivřené, zatímco Midorima už byl plně probuzený a mlčenlivý jako obvykle. Málem by si Kuroka a Kagamiho nevšimli, ale Takao se  ještě otočil a opravdu - stáli tam, jejich známí ze Seirinu. "Huh?" Nejhůř to setkání ale nesli Kagami a Midorima.  "Co ty tady děláš?" Mračil se Shintarou ukazuje Kagamiho směrem.  "Mohl bych se zeptat na to samé!" Zareagoval Kagami. "Doumo. Ohisashiburi desu." Do toho Kuroko jako by nic pozdravil. "Tohle je na Shuutoku tradice, na soustředění se pokaždé jezdí sem." Vysvětlil Takao. "A vy si tu užíváte na dovolené!" Chytil se toho Midorima.  "Dovolená? To těžko!" Asi by se hádali dál, kdyby do toho nevstoupil dívčí hlas. "Chotto, Kagami kun, Kuroko kun! Už na vás všichni čekáme v jídelně!" Takao a Midorima už zírali tím směrem a když se Kagami a Kuroko otočili, pochopili proč. Stála tam Riko, na sobě kuchařskou zástěru, v ruce nůž povážlivé velikosti a celá byla špinavá od něčeho červeného... Určitě nějaká šťáva nebo protlak, že jo... Reakce kluků na sebe dlouho nenechala čekat.      Dokonce i věčně flegmatický Kuroko teď měl oči otevřené dokořán. "Kuroko, na jakou školu to proboha chodíš?!" "Seirin Koukou..." "Tak jsem to nemyslel!" Tohle byl nepochybně skvělý začátek skvělého dne...

Riko té nenadálé příležitosti pochopitelně využila a po domluvě s trenérem Shuutoku si oba týmy místo klasického tréninku spolu zahrály. Kagami už mířil na hřiště, když ho Riko zastavila. "Kagami kun, můžeš zajít ostatním koupit něco k pití?" "Huh? Teď?!" Riko se ale tvářila jako nevinnost sama. "Můžeš se proběhnout po pláži, asi 500 m odsud je samoobsluha. Jo a asi to bude docela těžké, takže asi budeš muset jít víckrát..." Kagami doufal, že Riko žertuje, ale bohužel... "Víckrát? Kolik je to sakra rovinek?" Rozčiloval se Taiga. "Jen jdi, ostatní už trénují." Popohnala ho Riko a Kagamimu nezbylo nic jiného, než poslechnout trenérku.

Tou dobou jsme už byly na cestě na pláž. Navzdory tátovu očekávání ranní část tréninku proběhla, jak měla, a po snídani jsme se rozhodly, že bychom si mohly zajít na pláž, tentokrát ale s plavkami a vůbec se vším všudy. Našly jsme si adekvátní místo, roztáhly osušky a zatímco ty ses chopila opalovacího krému, já si vytáhla plavecké brýle. Trochu nedůvěřivě ses na mě podívala - neříkala jsem snad, že to s plaváním nebudu hrotit? "Neboj, jen si chci vyzkoušet vodu, dál než k první bójce nepoplavu." Uklidnila jsem tě a protáhla se. "Když už stojím, nechceš něco k pití?" Zeptala jsem a kývla směrem k jednomu baru. O chvíli později jsem se vrátila i s koktejlem, podala ti ho a zamířila do vody. Slunce, slaný vánek a dobré pití - byla jsi v sedmém nebi, tohle sis určitě zasloužila za všechno to kmitání okolo týmu a Takeuchiho. Jak jsi tak lenošila a popíjela svůj koktejl, pozorovala jsi lidi kolem. Někteří se jen opalovali, jiní měli namířeno do vody, pak tady byly děti, které si nadšeně stavěly písečné hrady, a do toho všeho se ti před očima mihlo opálené, vypracované torzo. Málem ses zadusila a s kašláním jsi i vyplivla trochu pití, když sis uvědomila, že kolem právě proběhnul Kagami. Nebylo pochyb, téměř dvoumetrového velikána s výraznými červenými vlasy sis jen těžko mohla s někým splést. Chvíli sis snad i říkala, jestli nemáš halucinace, ale když později Kagami běžel zpátky s kupou plechovek, rozhodla ses ten přelud otestovat. "Oi, Bakagami senpai!" Nenapadlo tě lepší oslovení a opravdu, Kagami se prudce zastavil a stál tam jako přibitý, když tě uviděl.  "Huh? A ty tady děláš co? Neříkej mi, že si sem jela zatrénovat i Kaijou!" Zděsil se Kagami, i když tys jeho narážku na dnešní ráno s Shuutoku nepochopila. Snad už automaticky jste se na sebe mračili a ty ses ztrácela v Kagamiho obřím stínu, ale jak ses tak dívala na toho velikána s obnaženým hrudníkem, nějak jsi zjihla. Kagami se taky uklidnil a jen se ušklíbnul. "Takže dovča?" "Ne úplně, jsem tady vlastně jako dozor." Zašklebila ses na něho. "Ale, a koho hlídáš? Sama sebe?"  Bylo to tím vedrem, nebo tě Kagami i za takovou chvíli začal vytáčet? A vůbec, pan uražený už s tebou zase mluvil? Vaše setkání vám ale narušil můj návrat. Už z dálky jsem rozeznávala vysokou mužskou postavu u našeho místa, ale až vzápětí jsem té domněnce dala jasné obrysy. "Kagami kun? To je mi ale náhoda, co ty tady?" Řekla jsem a sundala si z krku plavecké brýle, vlasy mokré a stažené, nebo spíš slepené, v copu. "Itokawa? Vy jste tu spolu?" Prohodil tvým směrem, ale pak se obrátil zpátky na mě. "Máme tady to soustředění." Odpověděl. "Ah, sokka, to asi neseš pití celému týmu, co?" Připomněla jsem mu jeho ještě neukončený nákup.  "Shibata! Zapomněl jsem, Riko mi to dá pěkně sežrat, jestli si nepohnu." Zanadával a už se chystal odejít, ale přece jen mu to nedalo a ještě se k tobě vrátil. "A tady to vidíš, škvrně. Itokawa mě viděla jednou a pamatuje si moje jméno, na rozdíl od někoho..." A odešel s tím svým úšklebkem na rtech. "Yare yare, tomu říkám náhoda, senpai..."  Neodpustila jsem si potutelný úsměv. "Mohly bychom se k večeru za kluky stavit, kdybys chtěla. Nebo ti nemám dělat křena?" Já vím, že jsem o tom provokování něco slíbila, ale tohle si prostě žádalo komentář. Jen jsem se nevinně usmála. "Gomen, senpai, hlavně si to tak neber. Aspoň to tady bude větší zábava." No, rádo by klidné dovolené dozajista odzvonilo...

Léto pro nás dvě začalo jako v nějaké krásné pohádce. Počasí bylo více než uspokojivé, dům, ve kterém jsme dočasně byli, byl krásný a prostorný a do toho každý den speciální dobrůtky od samotného mistra kuchaře. Vážně, co víc si přát?
Tvůj táta nás ještě poprosil o dokoupení pár věcí, čemuž jsme se obě divily. Vždyť tu bylo zásob jak pro celý basketbalový tým a tvému taťkovi to bylo málo? Tak jsme aspoň měly první příležitost vyrazit obhlédnout město. Městečko bylo mimo jiné plné obchůdků se suvenýry. Bylo to celkem oblíbené turistické místo, ale zrovna jsme chytli týden, kdy tu ulice nebyli přelidněné a byl tu poměrně klid. "Někdy v týdnu musím bráchovi něco koupit." Řekla jsem směrem k tobě a stále se rozhlížela po obchodech, abych chytla nějakou inspiraci...nějaký nápad pro dárek vhodný mému střelenému bratrovi. Nakonec se nám podařil najít obchod s potravinami, kde jsme nakoupili vše, co si tvůj táta přál a odnesly jsme to zpátky domů. Tam jsme se dlouho nezdržely a vydaly jsme se na průzkum pláže.

Jako první sis zula boty, aby ses mohla procházet po kraji břehu a smočit si tak nohy v moři. Já se po chvíli přidala a jak jsme se tak bezcílně brouzdali, pořád jsme si povídaly. "Brácha to snáší docela špatně, co?" Nadhodila jsi. "Hm?" Podivila jsem se a napadlo mě, že asi myslíš tuhle dovolenou. Je pravda, že teď byl chudák doma sám. "Tebe a Kagamiho." Ušklíbla ses a málem jsi mi tím vyrazila dech. Tohle jsem opravdu nečekala. "Neboj, nehodlám do tebe rýpat jako Moriyama, ne tolik..." Snažila ses mě nějak uklidnit. "Nemá co špatně snášet, prostě si rozumíme - jako přátelé." Odpověděla jsem. "Heh, jo, protože holka a kluk očividně nemůžou být jen přátelé." Téhle teorii o přátelství mezi klukem a holkou jsme se pak upřímně zasmály. "Ale teď vážně. Opravdu mezi námi nic není. Navíc pochybuju, že by zrovna Kagami měl oči pro takového skoro plochého trpaslíka, jako jsem já. Vsadím se, že by si vedle mě připadal jak pedofil...ach jo," povzdychla jsem si a nasadila utrápený výraz, ovšem ty ses dobře bavila, ač si se mnou soucítila. "Jsem celá mamka, ona je taky malá a na svůj věk vypadá neskutečně mladě...což je na jednu stranu super, ale když po mě občas chtějí občanku, aby mě někam pustili, tak už to pak taková sranda není." Nakonec jsem jen nad svým nevyřešitelným problémem jen pokrčila rameny a nasadila úšklebek. Byl čas na protiútok. "A vy to s bráškou máte jak?" Zasmála ses. "Myslím, že stejně jako ty a Kagami, sen- huh, tak mě napadá, co to máte s tím oslovením? Čím si Kagami ten titul zasloužil?" To jsi ale trefila jednu z mých slabších míst. Nerada jsem si připomínala svoji prohru v oné sázce a následně ztrátu svého senpaiství. Jen jsem se nervózně pousmála a odvrátila pohled kamsi do písku. "Ah, ale ničím...vlastně za to tak trochu můžou právě naše výšky...a vůbec - neodbíhej od tématu!" Zachránila jsem se tak tak. "Hai, hai..." Usmála ses a spustila jsi svůj monolog o bráchovi a vlastně celkově o Kaijou klucích, což mě trochu zamrzelo. Já chtěla slyšet nějaké pikantní drby jen o bratrovi! Ale jinak si kluky vlastně moc hezky pochválila a vyjádřila nad nimi svůj obdiv, což mě na druhou stranu jako jejich manažerku hřálo u srdce, že si někdo takhle umí všimnout toho, co všechno pro basket dělají.
Povídali jsme si tam ještě dlouhou dobu, než jsme se odhodlaly vrátit. Zrovna zapadalo slunce a ještě chvíli jsme se kochaly jeho západem. To jsem si vzpomněla, že mám sebou vlastně foťák! Hned jsem rozepla svojí kabelku přes rameno, zapnula fotoaparát a udělala pár snímků toho kouzelného západu, a když už jsem byla v tom, vyfotila jsem i pár fotek s tebou, udělala jsem nám naše první selfie fotky a nakonec si mi foťák vzala z rukou a vyfotila i mě. Po těch několika fotkách jsme se vydaly domů, kde už na nás čekala honosná večeře. Při jídle jsme se bavili, jak se nám tu zatím líbí a probrali jsme i plány na další dny, tvým...vlastně naším tréninkem počínaje. Po večeři jsme si šli vybalit věci. Ty jsi mi ještě podala dokumenty, které pro tebe vypracoval Tsuchida a já se nestačila divit, jak precizní to bylo. Každopádně s tvým plánem ohledně rozcvičky, běhání a pár dechových cviků jsem souhlasila a hodlala jsem se každé ráno zapojit...tak uvidím, jak dlouho mi to vydrží. Při vybalování jsem si ve tvé tašce všimla několika prášků a inhalátoru. Chudák Hanacchi...ta to nebude mít lehké. Pomyslela jsem si a nevědomky hodila tvým směrem takový soucitný pohled, kterého sis možná ani nevšimla. Ten večer jsme už toho moc nenapovídaly a usnuly jsme jak malé dětičky.

Krásně jsme si odpočinuly a ráno už nás budil můj mobil, na který jsem nastavila budík. Ještě rozespale jsme se šly opláchnout, obléct se do sportovního a první strečink, běh a dechová cvičení mohla proběhnout. Tvůj táta se nestačil divit naší aktivitě. Opravdu věřil v to, že zaspíme nebo se nevykopeme z postelí. A jak včera slíbil, jen co jsme se vrátily, snídaně už byla připravená. Tou dobou zrovna vstávali i kluci jak ze Seirinu, tak ze Shuutoku, o kterých jsme zatím neměli tušení.
Po snídani jsme si šly balit věci, že půjdeme na pláž. Kdo by to byl řekl, ale trvalo mi to o něco déle, než tobě. Nakonec jsem s celkem velkou taškou plnou kosmetiky, dek, fotoaparátu a knihy, mohla vyrazit. Obě jsme už byly v plavkách, na kterých jsem já měla takové námořnické šatečky a i ty sis radši něco na sebe vzala, aby ses hned po ránu nepromenádovala jen v plavkách. Na pláži jsem začala vybalovat karimatky a deky pro nás dvě, abychom si pak měly kam lehnout. Ty sis ale chtěla nejdřív zaplavat. Než jsem ti stačila cokoliv říct, ujistila jsi mě, že poplaveš jen k první bojce a nebudeš to nijak přehánět. Co jsem s tebou měla dělat? Nakonec si mi ještě donesla koktejl a mohla si odejít. Já už měla deku rozprostřenou na písku, sluneční brýle na nose a klobouk na hlavě. Válela jsem se na dece v takovém polosedě zapřená o loket, druhou rukou jsem držela koktejl a pomalu z něj usrkovala a přitom sledovala dění kolem. Na to, že ještě ani nebylo odpoledne a teplejší počasí mělo teprve přijít, už si tu hráli děti, zamilované páry, rodiče, rodiny a další turisti. Užívala jsem si tu pohodu. Pak se ale kolem mě mihlo vypracované torzo. Málem jsem se zadusila tím koktejlem, když jsem si uvědomila, komu to torzo patřilo. Když metr devadesát vysoký sportovec běžel zpátky, rozhodla jsem se ozvat. "Oi, Bakagami senpai!" Nenapadlo mě v tu chvíli lepší oslovení a opravdu, Kagami se prudce zastavil a stál tam jako přibitý, když mě uviděl. "Huh? A ty tady děláš co? Neříkej mi, že si sem jela zatrénovat i Kaijou!" "Huh? Co máš proti Kaijou?!" Dotkla se mě jeho poznámka, ač jsem nepochopila její původní smysl. Kagami a jeho výška mi dělali perfektní krytí před sluncem, takže jsem si sundala své sluneční brýle a jen si povzdychla. "Takže dovča?" Zeptal se nakonec o cosi mileji. "Ne úplně, jsem tady vlastně jako dozor." Zašklebila jsem se na něho. "Ale, a koho hlídáš? Sama sebe?" "Moc vtipné." Hodila jsem po něm otrávený výraz. Tohle vážně není možné. Ze všech míst na dovolenou musím tady potkat právě jeho a když už by člověk čekal, že aspoň přes prázdniny by mohl být milejší, je možná ještě víc drzý?! Za co?! Komu jsem co provedla, že mě tam někdo nahoře tak trestá?! "Kagami kun? To je mi ale náhoda, co ty tady?" Řekla jsi, když ses vracela z moře. "Itokawa? Vy jste tu spolu?" Prohodil mým směrem, já na to jen kývla hlavou, ale pak se obrátil zpátky na tebe. "Máme tady to soustředění." Odpověděl. "Ah, sokka, to asi neseš pití celému týmu, co?" Připomněla jsi mu jeho ještě neukončený nákup. "Shibata! Zapomněl jsem, Riko mi to dá pěkně sežrat, jestli si nepohnu." Zanadával a už se chystal odejít, ale přece jen mu to nedalo a ještě se ke mně vrátil. "A tady to vidíš, škvrně. Itokawa mě viděla jednou a pamatuje si moje jméno, na rozdíl od někoho..." A odešel s tím svým úšklebkem na rtech. Nestihla jsem na to nic říct, jen jsem zaťala ruce v pěst a ještě mu na dálku pěstičkou pohrozila. "Yare yare, tomu říkám náhoda, senpai..."Neodpustila sis potutelný úsměv. "Mohly bychom se k večeru za kluky stavit, kdybys chtěla. Nebo ti nemám dělat křena?" Jen jsem na tebe hodila otrávený výraz. "To myslíš vážně? To začínáš docela dost brzo, Moriyama by si dal na čas," ušklíbla jsem se na konec a taky souhlasila, že bychom mohli podniknout návštěvu. "To abych zavolala Riko! Určitě tu je taky!" Zaradovala jsem se, když mi došlo, že soustředění Seirinu znamená i její přítomnost.

Namazala jsi se opalovacím krémem a na chvíli si lehla na deku. Plavání v moři opravdu bylo něco jiného než v bazénu. Já mezitím kontaktovala Riko, která na večer s námi bude počítat. Ty jsi na chvíli usnula, já si četla knížku a chytala barvu a tou dobou už dohrávali svůj první tréninkový zápas Seirin proti Shuutoku. Kagami doběhl do kempu až po tréninku a byl docela zklamaný, že zápas nestihl. Ale co, po obědě budou mít další hru, tak si taky zahraje, ne?
Jak sis tam vyspávala na zádech, nedalo mi to, vytáhla jsem svůj super foťák, naklonila se k tobě a vyfotila nám...bez tvého vědomí..další selfie. Jednu takovou jsem vyfotila i na svůj mobil, abych fotku mohla hned přeposlat bratrovi s textem: "Podívej na ni, jak je unavená a krásně odpočívá. No není roztomilá? Jinak je tu moc pěkně! Pošleme ti pohled!" Ani jsem nestačila uzamknout telefon a už mi přišla ubrečená zpráva, jak jsem zlá, ale že si to máme užít. Jak milé. Došla jsem nám koupit další pití, to už ses probrala a otočila svá záda proti slunci. "Na, napij se, ať tu nezkolabuješ. Nechci tě křísit hned první den našeho pobytu," řekla jsem s ironií v hlase. I ty ses tomu zasmála a poděkovala za donesený nápoj. Šly jsme pak spolu ještě párkrát do moře vyvádět blbiny a pak jsme si došly pro další nápoje. "Pomalu půjdeme ne? Aby táta neměl starosti," navrhla jsem. Neměla jsi nic proti. Zabalily jsme si opět všechny věci a vydaly se zpátky k domu. Po cestě jsme si všimli místa vyhrazeného pro beach volejbal. "Hrála jsi někdy beach volejbal?" Zeptala ses mě a já jen zavrtěla hlavou. "Nehrála...ale nebudu mít nic proti, pokud to půjdeme zkusit." "Tak po obědě? Před návštěvou kluků?" "Dobře!" Dohodly jsme se a celé šťastné šly zpátky domů. Po cestě si mě radši varovala, ať před tátou moc nemluvím o klucích, jinak by chtěl jít ještě s námi a to přeci nechceme?

Naobědvali jsme se, pokecaly si s tvým taťkou, který nám prozradil, že už se taky stihl porozhlédnout po městečku. My jsme mu prozradily náš částečný plán. Půjdeme si za chvíli zkusit zahrát volejbal a pak že budeme zase tak nějak courat venku. O klucích jsme se radši ani jedna nezmínily a tvůj táta vypadal spokojeně. Dojedli jsme další z jeho úžasných jídel a přesunuly se do pokoje, kde jsme sebou plácly na matrace. Byly jsme docela přejedené, ale spokojené! Na další cestu jsme vyrazily až tak po hodince odpočívání a povídání si.

Na pláž jsme opět vyrazili v plavkách, které teď už byly suché, na nich kraťásky nebo tílko a já zas táhla větší tašku, kde bylo snad všechno. Chyběla nám jen jedna věc. Docela důležitá věc a to volejbalový míč. To nám ale došlo až když jsme stály před sítí. "Co teď? Není tady třeba nějaká..půjčovna?" Rozhlížela jsem se kolem sebe. Půjčovnu jsme nenašly, ale úplně zatracené jsme nebyly. Za tebou se totiž ozval nám už povědomý hlas. "Itokawa-chan! Kise-chan! Je to možný? Co vy dvě tady děláte?" Volal na nás přátelsky Takao. Mířil si to přímo k nám a nebyl sám. Hned za ním šel nějaký blonďák s volejbalovým míčem v ruce. Toho blonďáka jsem si vybavovala. Určitě byl s Takaem a Midorimou v týmu....ale...čím on je to vlastně známý? Hodila ses s Takaem do přátelského pokecu o tom, co tu vlastně děláš a co tu dělají oni a já si jen v tichosti prohlížela nejdřív jak Takaa, tak toho druhého kluka, který byl mimochodem vysoký asi jako Kagami. Musela jsem se pekelně ovládat, abych nenasadila svůj typický stalkersky zalíbený výraz. To už nás ale všechny Takao znova představil. "Tohle je když tak náš specialista na driblování, Kiyoshi Miyaji, třeťák." Miyaji se pokusil o něco, co měl být zřejmě úsměv. Pak Takao představil nás dvě. "Nechcete si zahrát s námi volejbal?" Navrhl Takao z ničeho nic. Ty jsi vlastně hned souhlasila a já se jen nervózně pousmála. "Já ho vlastně ještě nikdy pořádně nehrála, tak...buďte na mě hodní a mějte se mnou trpělivost >.>" Připadala jsem si neskutečně trapně a svým způsobem i poníženě. Nad tím ale Takao jen mávl rukou. "Prosím tě, to není žádný problém. Tady Miyaji si tě vezme do parády, ve volejbalu je stejně dobrý jako v basketu a já a Itokawa-chan se můžeme zatím rozehrát." Postavil nás Takao před jasně hotovou věc. "A jak jí mám asi něco naučit, když míč budete mít vy?" Poznamenal Miyaji bez větších emocí. Takao se jen pousmál nad tím, jak to nedomyslel. "Tak my zatím seběhneme pro něco k pití, volejbal není nic těžkého, to se naučíš hned...vlastně se na tom ani není co učit." Zašklebil se Takao a už tě vzal za zápěstí a táhl tě za sebou směrem k nějakému baru či automatu, kde byste mohli sehnat nějaké nápoje. Jen jsem ti provokativně zamávala a jako by jsi slyšela mé myšlenky: "Užij si to s ním, Hanacchi." Hodila jsi po mě nevěřícný pohled a s úsměvem pak odešla s Takaem pro pití. "Vážně jsi nikdy volejbal nehrála?" Podivil se Miyaji. Já jen pokrčila rameny. "Ne, já nikdy nic moc nehrála," odpověděla jsem mile. Připadala jsem si trapně. Miyaji mě rychle oskenoval svým pohledem a přemýšlel nad tím, jak si asi udržuju kondičku, když vlastně nedělám žádný sport? Po chvíli ticha se ale pustil do vysvětlování. "Celý volejbal je vlastně v tomhle držení," ukázal mi postoj volejbalisty, který jsem po něm zopakovala. Ukázal mi ještě pár pohybů a jak správně držet míč a pak se šlo na přihrávky. "Vážně si nikdy volejbal nehrála?" Zeptal se s pochybnostmi v hlase. "Vážně ne...ale ráda sleduju lidi, když něco hrají...a zřejmě jsem získala kousek bratrovy kopírácké schopnosti." Odvrátila jsem opět pohled někam k moři. Miyaji se nade mnou jen nevěřícně pousmál. Zkusili jsme znova několik dalších přihrávek a nadhozů a skutečně mi to šlo dobře, jako bych volejbal už dřív hrála...ale já to vážně měla jen okoukané, navíc nebyla jsem nikdy paf z toho, že jsem částečná kopírka jako můj brácha. "No prosím, jde ti to suprově, jsi úplný talent. Jestli budeme hrát spolu, možná nad těma dvěma vyhrajeme!" Řekl Miyaji nadšeně a najednou byl plnější energie. "Talent? Ani ne, mám prostě dobrého učitele," usmála jsem se na něj. "Kde vůbec jsou takovou dobu?" Začala jsem se po vás shánět.

Konečně jste dorazili s taškou plnou flašek vody a nějakého občerstvení. Oba dva jste byli v dobré náladě a po chvíli se mohlo začít hrát. Nakonec jsme opravdu hráli já s Miyajim proti tobě a Takaovi. Ze začátku jsme si skóre počítali, ale po nějaké době jsme se v počítání ztratili a tak místo toho, abychom se tam dohadovali, kdo vede, hráli jsme prostě jen tak pro srandu. Navíc na tom písku to bylo něco neskutečného. Každou chvíli někdo z nás upadl, jak se mu podklouzli nohy, kolikrát se naše dvojice nebyli schopné domluvit, kdo ten míč má, a tak se několikrát stalo, že jsme do sebe naráželi a znova padali. Víc než volejbal to byla skutečně padaná. Po chvíli jsme všichni čtyři padli vyčerpáním do písku a otevřeli flašky s vodou. "Možná tu letos bude zase turnaj ve volejbalu, to bychom se mohli přihlásit, co říkáte?" Navrhl Takao energicky. "Já bych nebyl vůbec proti." Souhlasil s ním Miyaji a my dvě jsme si jen vyměnily pohledy a jako bychom říkaly, že to vůbec nezní jako špatný nápad.
Rozhodli jsme si dát ještě jeden zápas, tentokrát my holky proti klukům. Dva prckové proti dvěma horám, to znělo velmi férově, ale co, chtěli jsme si to užít a ne si něco dokazovat. Hra probíhala dost podobně jako předtím. Každou chvíli někomu ujela noha a už seděl v písku nebo šli po míči oba dva hráči a srazili se. Skutečně to byla sranda a pro kolemjdoucí asi i vtipná podívaná. Kolem se zrovna procházeli i kluci ze Seirinu. Měli chvíli volno, tak i oni se ho rozhodli využít a podívat se na pláž. Možná by si nás ani nevšimli, kdyby na nás Kuroko neupozornil. "Není to náhodou Rena-san a Itokawa-san?" "Huh?" Otočil se Kagami spolu s pár dalšími baskeťáky směrem, kterým Kuroko ukazoval. Kagami vlastně poprvé viděl, jak dělám něco jiného krom stalkování a manažerování. Úsměv se mu ale z tváře vytratil hned po tom, co jsme si s kluky plácli a Miyaji mě pocuchal ve vlasech a já se nijak nebránila, ani nebyla uražená, jako bývám, když mě pocuchá Kagami, ba naopak! Já se na Miyajiho usmála! "Kagami-kun...?" Vrátil Kuroko Kagamiho zpět na zem. "Přestaňte je očumovat a pohněte zadky!" Ozval se Hyuuga a Kagami s Kurokem kluky doběhli a pokračovali dál po pláži.

"Suprová hra! Musíme si ještě někdy zahrát!" Radoval se Takao a už se hrabal v igelitce po nějaké sušence. Něco k zakousnutí jste koupili i nám. Miyaji si vzal míč a pomalu a společně jsme se vydali k jejich ubytovně.
Kluky čekal ještě jeden tréninkový zápas, takže Miyaji a Takao se šli převléknout. Na nás už čekala Riko, která už z dálky zářila nadšením. "Holky! Ráda vás tu vidím, to je náhodička!" Oběma nám věnovala objetí na přivítání. "Za chvíli budou kluci hrát, chcete se jít podívat?" Jen jsme si vyměnily souhlasné pohledy. Když už jsme tady, proč by ne? Šli jsme za Riko do tělocvičny, kde pár kluků teprve uklízelo prostory. Zbytek se pravděpodobně převlíkal v šatně. Riko, stejně jako všichni ostatní, které jsme do teď potkaly, nás taky vyzvídala, co mi tady. Tak ses už po několikáté chopila slova a vysvětlila jí, kde a proč tu jsme. Hráči se pomalu kupili v tělocvičně. Pozdravila jsem Kuroka a Nigoua, kterého jsem si ihned vzala do náruče. Objevil se tam i Kagami, kterého ale Riko poslala znova běhat. Kagamimu se to nelíbilo, ale neremcal a skutečně se otočil a vyběhl ven pro pití pro ostatní. Mezitím už se hráči rovnali do řad, aby se před zápasem pozdravili a hra mohla začít. Bylo dost vidět, že se kluci ze Seirinu zlepšili. Byli rychlejší, lépe balancovali svá těla a pohyby a byli si ve hře jistější. Bohužel i přes veškerá zlepšení zápas nevyhráli. Seirin nebyli jediní, co se zlepšili. Shuutoku na sobě taky pracovali. Po zápase se většina hráčů odklidila do sprch a my pomohly Riko poklidit tělocvičnu. K tobě ale ještě stihl přijít Takao, ze kterého opět zářila pozitivní aura. "Doufám, že si nás pořádně sledovala. Všimla sis, jak jsem blokoval skoro všechny střely na koš? Mám z toho sakra dobrý pocit! Snad letos na Winter Cupu vyhrajeme!" Řekl nadšeně a úsměv z tváře mu furt nemizel. Vlastně tě tak napadlo, že od doby, co jste se poznali, neviděla jsi ho se mračit. Takao se furt tvářil, jakoby každý den měl vánoce. "Itokawa-chan, máš teď čas? Nechceš to tady ukázat? Máte mu tu perfektní společenskou místnost, kde najdeš..." mluvil mluvil a mluvil a už tě odváděl pryč. Znova jsem po tobě hodila ten provokativní úsměv, ale tebe to nijak z míry nevyvedlo.

Tak jsem tam zůstala sama s Riko. I ona mi ukázala část ubytovny a ukázala mi i svůj pokoj. Nějakou chvíli jsme si tam povídali, pak si Riko vzala věci do sprchy, že už se půjde umýt. Stejně už bylo načase, abychom i my dvě šly zpátky domů....jo, čas tě najít. Šli jsme s Riko chodbou, neustále se něčemu hihňaly a v tom momentně se otevřely posuvné dveře, do kterých vešel udýchaný Kagami s igelitkami plnými plechovek pití a tričkem přehozeným přes rameno. Plechovek bylo víc, než Riko čekala, že přinese. "To je naposled, co někam běžím!" Postěžoval si a nabíral vzduch zpátky do plic. "Tys běžel...pro tolik plechovek?" "Říkala jsi pro všechny,nebo ne?!" "Jo to jo..." ale nemyslela jsem tím Shuutoku a holky. Na chvíli se k nám otočil zády....a v tu chvíli se mi podlomily kolena a přísahala bych, že kdyby to bylo možné, měla jsem v tu chvíli z nosu krvavý vodopád. "Rena?! Jsi v pořádku?! Jsi celá bledá!" Zděsila se Riko, když jsem ztratila kontrolu nad svými koleny a teď jsem seděla na zemi. Kagami se Riko lekl a hned se otočil.Nevěděl, jestli se mi má nejdřív smát nebo mi pomoc. "V pohodě, jsem v pořádku...jen se mi zatočila hlava..." Oba dva mi podali ruce, aby mě postavili zase na nohy. Těžký život stalkera
Když jsem Riko ujistila, že mi vážně nic není, mohli jsme se relativně v klidu rozloučit. Riko šla do sprch a já hodlala najít tebe. "Na, speciálně pro tebe," podal mi Kagami jednu plechovku s pitím. Nechápala jsem, proč se zase tak škodolibě culí...ovšem po prohlédnutí plechovky mi to bylo víc než jasné. Design té plechovky byl zřejmě určen pro děti a navíc tam bylo nějaké zvíře, které říkalo něco jako "S naším džusem porosteš do výšky!". Nevěřícně jsem se podívala na Kagamiho, jestli to myslí vážně. "Promiň, ale když jsem to tam viděl, nemohl jsem si pomoct." "Super, pár centimetrů navíc by se hodilo. Jestli ten nápoj kecá, dám ti to pěkně sežrat." Řekla jsem, otevřela jsem plechovku a napila se. "Nevíš kde je tady nějaká společenská místnost?" Napadlo mě první místo, kde bych tě mohla najít. "Huh? Tady je nějaká společenská místnost?" Podivil se Kagami. To jsem se zeptala toho pravého. Pak mě ale něco osvítilo. No jasně. Je moderní doba, kde nikdo nezůstává bez svého telefonu. Prostě ti zavolám a domluvíme se, jak jednoduché. Vytáhla jsem svůj telefon z kapsy a vytočila tvoje číslo. Po chvíli jsem slyšela hrát hudbu...z mé tašky. "Sakra...tak tohle nevyšlo." Postěžovala jsem si. "Tak mi pomoc vzít jednu tašku, pak ti pomůžu najít Hanu," to znělo jako dobrý plán.

Vzala jsem tu lehčí tašku a jednu jsme šli odevzdat klukům ze Seirinu, druhou jsme chtěli předat někomu ze Shuutoku. Jaká náhodička, že jsme potkali zrovna Miyajiho. "Miyaji-senpai! Neseme vám pití!" Usmívala jsem se jak sluníčko a následně překvapenému Miyajimu podala tašku. "Znova? Tak to děkuju za celý tým." Oplatil mi senpai úsměv. "Náhodou není tu někde Hana?" "Itokawa? Hm, myslím, že jsem jí viděl ještě před chvíli venku s Takaem." "Děkujeme za info, pojď škvrně." Řekl Kagami, opírajíc si ruku o mou hlavu. Ani jsem si nevšimla, že si ti dva vyměnili takové..zlé pohledy. "Hej, sundej ze mě tu pracku!" "Nech mě žít, a vůbec!" Zvýšil hlas, když už jsme byli na cestě ven. "Nemohl jsem si nevšimnout...ale jemu senpai řekneš úplně bez problémů a mě ne?" "Ale on je skutečný senpai, ten si to zaslouží." Odvětila jsem a vymanila jsem se z pod jeho ruky. Kagami ale z ničeho nic zastavil a já narazila...do jeho zad. V tu chvíli mi došlo, že je vlastně celou dobu bez trika a teď jsem cítila jeho zádové svaly na rukou a na tváři. "Škvrně, dávej pozor. Yo~, Itokawa, sháněli jsme se po tobě." Ha, tak proto z ničeho nic zastavil. Všimnul si tebe s Takaem, jak právě přicházíte z venčí zpět do ubytovny.

Všichni jsme se rozloučili a my si to zamířily zpět domů. "Tak co randíčko s Takaem? Dneska se k tobě nějak furt hlásil." Rejpla jsem si, ač jsem tušila, že efekt stejně bude nulový. Ovšem ani tobě to nedalo a opět padlo rýpání i do mě a Kagamiho. To jsi ale zřejmě nečekala moji reakci. Při vzpomínce na jeho obří vypracovaná záda mi tváře zrůžověli a odvrátila jsem pohled kamsi k moři. "Asi bych se měla jít léčit," začala jsem. "Jestli tady celý týden budou pobíhat polonazí sportovci, budeš mě muset křísit ty." Řekla jsem s trochou ironie v hlase a cestou domů jsme se smály dnešnímu dni. Doma nás pak čekala opět vynikající večeře od tvého taťky, který byl pak po celou dobu začtený do nové kuchařky, kterou tu ve městě pořídil.