Začít nestačí

I když setkání s Kagamim, respektive zjištění o Seirinu, bylo celkem překvapivé, rozhodly jsme se té náhody využít. Já sice ze Seirinu znala akorát Kagamiho a Kuroka, a to velmi sporadicky, ale nevadilo mi seznámit se s tvými přáteli. Ty sis po prvotním rozčarování nebyla jistá, jestli tohle bylo zrovna příjemné překvapení, ale koneckonců, Seirin - to není jen drzý Kagami, ale taky Kuroko, snad i Nigou a určitě Riko! Nehledě na moje rýpavé poznámky ses rozhodla napsat Riko, která ti obratem dnešní setkání potvrdila. "Tak, ten dnešek platí, Riko už se na nás těší." Informovala jsi mě spokojeně, taky ses na Riko těšila, přece jen to už byl nějaký ten pátek, co jste měly možnost trochu si popovídat. "Ah, fajn." Zareagovala jsem protahujíc se. Sotva jsem trochu oschla, vytáhla jsem opalovací krém a o chvíli později už jsem ležela na sluníčku. Chtěla jsem si před obědem ještě pořádně zaplavat, ale poležet si chvilku na osušce taky nebylo na škodu, ne? Šumění moře s hlasy ostatních splývalo v jakousi melodii, která mě v kombinace s hřejivým oparem a slaným vánkem brzo ukolébala. Neměla jsem tušení, že mého dřímání využiješ k pořízení několika polo-dobrovolných selfie a už vůbec jsem nevěděla, že jsi jednu takovou poslala bratrovi. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, téměř s vteřinovým odstupem ti od Ryouty došlo několik zpráv:
"Hidoi yo, Renacchi! T_T"
"Trávím většinu času v tělocvičně, Kasamatsu senpai je zase v ráži a ty mi posíláš tohle? -3-"
"Mou, hned bych jel za vámi!" T_T
"Každopádně si to tam užijte. ;P"
Musela ses v duchu smát nad bratrovými citovými výlevy, ale tak nějak jsi tušila, že byl za tu fotku docela rád, vlastně za jakýkoliv kontakt. Možná bys mu měla večer zavolat, nebo až zítra? Moc dlouho jsem si nepospala, sotva jsem se posadila, už jsi mi podávala pití. "Na, napij se, ať tu nezkolabuješ. Nechci tě křísit hned první den našeho pobytu." Ušklíbla jsem se nad tvojí poznámkou a vzala si to pití. "To by bylo nemilé, senpai, arigatou." Zareagovala jsem v podobném duchu. "Nepůjdeme do vody?" "Jo, to bychom mohly."

A zatímco my zamířily do moře, jinde vrcholily přípravy k odjezdu. Ne jen basketbalisté se rozhodli využít prázdniny k intenzivnímu tréninku. Ten den se před desátou na vlakovém nádraží sešlo skoro celé A, každá slečna s pečlivě a vrchovatě nabalenou krosnou, karimatkou a jednou až dvěma příručními taškami. Tomoko spokojeně pozorovala svůj nastoupený tým - žádná slečna se letos neodvážila sáhnout po kufru nebo jiném nepraktickém zavazadle, když se to stalo minule, dotyčné pak hořce litovaly, když téměř celou cestu do kopce jakousi kamenitou cestou nesly ty kufry v náručí. "Yosh, pro žádnou z vás tohle soustředění není premiérou, ale jen pro připomenutí - nebude to procházka růžovým sadem." Začala Tomoko, když si letmým odkašláním vynutila pozornost. "To je mi teda novinka..." Zašklebila se Kaoru a Tomoko, jako by to snad slyšela, po ní střelila pohledem. Vedle stojící Yuuna se neubránila pobavenému úsměvu nehledě na Kaoru, která se kamarádčinu radost snažila mírnit svým loktem v jejích žebrech. "Čeká nás čtrnáct dní intenzivního tréninku adekvátně proloženého volnem, ale to je vedlejší."  Skoro všechny holky si povzdychly, jistě, odpočinek je přece nepodstatný detail... "Na začátku září proběhne kvalifikace na Watabeho memoriál - je to naše jediná šance, jak se tam dostat, a my ji využijeme! Takže až budete chtít fňukat během fyzičky nebo při vytrvalostním plavání, vzpomeňte si na Aomori a každý povýšený úsměv, jaký nám věnovaly, a teď vzhůru k postupu!" Tím to Tomoko ukončila a zamířila k nástupišti se svým týmem v patách. I když vidina dvoutýdenního drilu zrovna nezahřála u srdce, motivace, o které Tomoko mluvila, byla víc než skutečná - kapitánka vždycky věděla, jak vzbudit ve svém týmu ty správné pocity.

Od té doby, co se plaveckého týmu Takanami ujal Tsuchida, soustředění se z víkendovek protáhla až na dva týdny, jako tomu bylo i letos. Tsuchida byl po známosti domluvený s ředitelem jednoho internátu, že mu za vcelku symbolickou cenu poskytne zázemí. Byl to komplex kolejí s menší, ale dobře zařízenou tělocvičnou a krytým bazénem - sice to byl krátký bazén, ale co už, čert vem nějakých 25 m, byly to víc než slušné podmínky k tréninku. Internát patřil k jedné soukromé, vcelku netradiční škole, jedna z těch "přírodně" laděných, takže asi není divu, že se samotná školní budova i koleje nacházely dál od města, nebo spíš městečka, a s nadsázkou se dá říct, že to byla taková horská škola. Terén byl vcelku hornatý s poměrně hustými lesy a kdo by si přál chytit tam signál, musel by si vyběhnout na adekvátně vysoký kopec a doufat. K internátu se dalo dostat ze dvou stran - pěšky po kamenité lesní cestě, ta byla sice kratší, ale strmější než cesta na druhé straně a to ta příjezdová, koneckonců, nějak to chtělo zajistit zásobování, ne? A zatímco holky už seděly ve vlaku, Tsuchida se teprve chystal vyrazit a ne sám. "Tak, máme to všechno." Usoudila Hagu a opatrně zavřela víc než plný kufr auta. "Ah, bude to fajn, soustředění má vždycky takovou speciální atmosféru!" Řekl nadšeně Tsuchida a protáhnul se. "Jo, čtrnáctidenní work out." Zazubila se Hagu a vytáhla z kabelky pouzdro se slunečními brýlemi, které pak podala Kousukemu. "Ale netrápíš je příliš? Myslím ten výšlap s bágly." Zeptala se. "Kdepak, není to zas tak daleko a to byl stejně nápad Tomoko - po té loňské eskapádě s kufry se z toho rozhodla udělat tradici." Odpověděl, ale Hagu jen pobaveně zakroutila hlavou. "Pěkná tradice, i když to ty holky určitě naučí balit si věci. Huh, proteiny!" Hagu najednou odběhla zpět ke kufru a začala se přehrabovat v již urovnaných taškách. "Yokatta, nezapomněla jsem na ně."  Vydechla s úlevou a zase vše urovnala, Tsuchida to jen pobaveně sledoval. Ti dva krom osobních věcí vezli kupu jídla, pití a potravinových doplňků, Hagu totiž nejela s Tsuchidou jen tak z rozmaru. Sama se občas angažovala v tréninku formou stretchingu, dechových cvičení, ale taky byla pro A zdravotnicí a kuchařkou, jelikož během léta byl internát prázdný a jídlo si tak museli obstarat sami. "Hagu chan - čas vyrazit."  Ušklíbnul se Tsuchida a pohybem jako z gangsterského filmu si upravil sluneční brýle. Hagu si se smíchem sedla do auta, zatímco Tsuchida spokojeně nastartoval, pokud nebude na dálnici žádný zádrhel, měli by dorazit tak půlhodinu před holkami.

Tou dobou už jsme se po několikáté vracely z moře. Chvíli jsme se jen tak brouzdaly, jindy zase dělaly všemožné hlouposti a postrkovaly se jak malé holky a já si pak byla ještě na chvíli zaplavat. Ani se to nezdálo, ale docela nám po tom dopoledni u vody vyhládlo. Cestou na oběd jsem si všimla volejbalové sítě a nemohla jsem si odpustit malý návrh a ty jsi souhlasila, že bychom to mohly zkusit. "Tak po obědě? Před návštěvou kluků?" "Dobře." A to mě něco napadlo. "Jo a raději se o "návštěvě u kluků" nebudeme tátovi zmiňovat, dobře? To, co by následovalo, bys nepřála ani nám, ani těm klukům."  Varovala jsem tě a tak jsme se u oběda zmínily akorát o volejbalu a procházce, s čímž táta neměl problém. "A co trénink, Hano?" Zeptal se mě najednou. "Huh, jo, fajn. Ráno to šlo bez problému, teď jsem trochu plavala a odpoledne jsem se chtěla pustit do fyzičky, ale volejbal ji pro tentokrát asi nahradí." Přiznala jsem a táta jen souhlasně pokýval hlavou. "A ty prášky?" Jen jsem si povzdychla. "Jo, beru je všude s sebou, žádný strach, Rena mě při nejhorším vzkřísí." Ušklíbla jsem se a šla odnést talíře do kuchyně, táta se ale tentokrát nesmál a k tvému údivu ti věnoval ustaraný pohled. "Nepřehání to, viď že ne? Je mi hloupé dělat jí v jejím věku chůvu, kdo by taky chtěl, aby mu celý týden táta koukal přes rameno, ale mám sto chutí to udělat." Dlouze si povzdychnul a dopil zbytek piva ve sklenici. "Rena chan, můžu se na tebe spolehnout?" O chvíli později jsem se k vám vrátila. "Co, že jste tak potichu? Ne, tou chan, co máš odpoledne v plánu ty?" Strachoval se o mě příliš, nebo jsem já byla až moc bezstarostná? Snad obojí, nebo jsem jen lépe dokázala skrývat skutečnost? Tak či onak jsme se po menší pauze odpoledne vydaly zpět na pláž. Náš dokonalý plán ale nakonec nebyl tak dokonalý, když jsme si na pláži uvědomily, že jaksi nemáme volejbalový balón. "Ach kruci, měla jsem říct tátovi, aby vzal s sebou ten svůj." Zanadávala jsem. "Jo, určitě tu něco bude." Odsouhlasila jsem pak tvůj nápad a už jsme se málem daly do hledání půjčovny, když se ozval energický hlas. Sotva jsme se otočily, naskytl se nám pohled na Takaův rozzářený obličej a nebyl sám, hned za ním šel i Miyaji. Kluci ze Shuutoku po obědě měli chvíli volna a zatímco někteří se rozhodli odpočívat před dalším tréninkem, jiní se chtěli projít po městě a některé zase neopouštěl elán. Takao byl po posledním zápase natolik nabuzený, že se mu nechtělo jen tak se flákat, i když věděl, že by to před odpoledním tréninkem neměl přepálit. Midorimu nepřesvědčil, ale nakonec se k němu kupodivu přidal Miyaji, který to měl s energií podobně, i když u něj to nebylo tak očividné jako u hyperaktivního Takaa. "Takao? Co ty tady? Jsi tu s týmem?" Napadlo mě při pohledu na Miyajiho, věděla jsem, že už jsme se potkali, ale nemohla jsem si vybavit jeho jméno. "Trefa, máme tady soustředění." Musela jsem se nad tou shodou okolností zasmát. "Nenarazili jste náhodou na kluky ze Seirinu? Taky tady jeli trénovat." Takao se jen zazubil při vzpomínce na dnešní veselé ráno. "Narazili, bydlíme ve stejném penzionu." Tak tohle byl snad víc osud, než náhoda. "Jo, já vás ani nepředstavil."  Řekl omluvně, když si uvědomil, že nám během našeho malého hovoru ty a Miyaji děláte kulisy. Tak třeťák? Miyaji... Něco ti to říkalo, možná se o něm zmínil brácha nebo Kasamatsu? Tak či onak, byl regulérním členem reprezentačního týmu a byla tady řeč o Shuutoku - to už něco znamenalo. "Nechcete si s námi zahrát volejbal?" Napadlo pak Takaa a já si až teď všimla míče, který Miyaji celou dobu držel v rukách. "To se hodí, zrovna jsme chtěly jít shánět míč." Já se té nabídky hned chytila, ale ty ses cítila docela nesvá. Já se tvářila, že volejbal čas do času hraju a kluci? Při pohledu na ty dva sportovce jsi skoro pochybovala, že by jim mohl nějaký sport nejít. Ani jsem tě nestačila povzbudit, když Takao vše jednoduše vyřešil. Takže z Miyajiho se stal tvůj učitel? No, proč nakonec ne, pokud vám Takao neuteče s míčem... "Tak my zatím zajdeme něco koupit." Zazubil se na vás dva a než jsem se nadála, chytil mě za zápěstí a běžel směrem k jednomu obchůdku. "Oi, baka, umím chodit sama." Střelila jsem po něm pohledem, ale vlastně jsem se na něj nezlobila a Takao se nad mou připomínkou jen zasmál pustiv moji ruku. Než jsem chytila jeho tempo, ještě jsem postřehla tvé lehce provokativní gesto, oh jistě, ty narážky na Kagamiho mi vrátíš i s úroky, viď? Ušklíbla jsem se, ale nijak mě to netrápilo.

Tak jste s Miyajim zůstali sami. Nemohla sis pomoct, musela sis aspoň v rámci možností prohlédnout  svého nového učitele. Miyaji byl vysoký asi jako Kagami, jen místo drzého úšklebku mu ve tváři hrál vcelku vážný výraz, který jen podtrhoval hloubku jeho tmavě hnědých očí, do kterých ses neodvažovala doopravdy zadívat. Delší špinavě blond vlasy mu sem tam pocuchal vítr, ale on se o okolí a jiné rušivé vlivy nestaral, plně se věnoval tobě a shrnutí základů volejbalu. Takao měl vlastně pravdu, nebylo na tom nic složitého, to nejtěžší pro tebe možná bylo soustředit se na míč a ne na tvého urostlého lektora - bylo vidět, že tady někdo opravdu poctivě trénuje. Mimo to, měla jsi dojem, že jestli nebudeš dávat pozor a něco zkazíš, mohla bys Miyajiho naštvat, což ti podvědomě nahánělo strach. Vážně měl docela jinou auru než Kagami, ale kupodivu pokaždé, když sis myslela, že tě snad i seřve, stal se přesný opak. Miyajiho zprvu zamračený výraz vzápětí změknul a jen se na tebe chápavě usmál. Kdyby to tak viděli kluci z týmu a hlavně Takao. "Heh, snad na ni nebude zlý." Prohodil cestou do obchodu, to jsem se na něho tázavě podívala. "Totiž, Miyaji umí být děsivý... vlastně neznám děsivějšího senpaie..."  Přiznal nakonec a málem začal litovat, že tě tam s Miyajim nechal. Při spojení "děsivý" a "senpai" jsem měla docela jasnou představu - Tomoko. "Věř mi nebo ne, ale mám představu. Ale klid, nehledě na ročník, ještě jsem neviděla kluka, kterého by se Rena bála, já bych ji tak nepodceňovala." Ušklíbla jsem se a ani jeden z nás neměl tušení, jak moc jsme se v ten moment ve svých senpaiích pletli. "Vážně jsi nikdy volejbal nehrála?" Zopakoval Miyaji tvé tvrzení po několika zkušebních přihrávkách a servisech. Nevěděla jsi jak, ale šlo ti to až záhadně lehce, neměla jsi problém celkem rychle si osvojit nové věci a napodobit Miyajiho pohyby, bráška by na tebe mohl být hrdý. "Ah, jasně, perfektní kopie, pěkně nepříjemná věc." Zašklebil se Miyaji, když jsi mu připomněla bratra. "Nic ve zlém, jen Kaijou je přece jen náš soupeř a tvůj brácha pořádný problém, pokud jde o basket." Dodal ještě, když ses nad tím tak zamyslela, bylo to zvláštní. Seirin i Shuutoku byly konkurenční týmy a ty jsi s nimi momentálně trávila víc času než s vlastním týmem, co by tomu asi řekl bráška? No, možná by byl rád, že protentokrát netrávíš čas s Kagamim... "No prosím, jde ti to suprově, jsi úplný talent. Jestli budeme hrát spolu, možná nad těma dvěma vyhrajeme!" Prohlásil po další sérii výměn Miyaji, teď se tvářil kupodivu docela nadšeně a natěšeně. Aby ne, představa, jak dá Takaovi co proto, mu byla víc než sympatická. "Talent? Ani ne, mám prostě dobrého učitele." Miyaji takovou pochvalu nečekal a jen si nervózně prohrábnul vlasy. Jistě, byl dobrý v basketu, stejně tak ve volejbalu a řadě dalších sportů, ale nikdy o sobě nepřemýšlel jako o něčím učiteli. Taky, s jeho vznětlivou povahou a vysokými nároky nebyl zrovna prototypem ideálního lektora, ale s tebou mu to bůhví proč šlo. Byla jsi tak dobrá, nebo byl hodný jen proto, že jsi holka? Kdepak, dokázal si vybavit i řádku slečen, které ho vytáčely jako leckterý z jeho spoluhráčů. Tak či onak, měl z toho dobrý pocit, už abychom byli s Takaem zpátky  "Kde vůbec jsou takovou dobu?" Napadlo tě, vážně nám to trvalo. Co dodat? Říkali jsme si, že vám dáme čas, takže jsme zrovna nespěchali a k tomu přičtěte Takaovu komunikativnost a zpoždění je na světě. Už jsme měli v košíků nějaké to pití a slané preclíky, když jsem se zastavila u regálu s bonbóny. "Ještě tyhle?" Ukázala jsem na ovocné želé. "Jaké jiné?" Ušklíbnul se Takao a vzal jeden balíček. "Ale zamlouvám si ty pomerančové!" Prohlásila jsem. "Oho, to teda ne, ty jsou nejlepší!" Přidal se Takao. "Já vím~" Oba jsme se zasmáli a konečně zamířili k pokladně. Po chvíli jsme s velkou slávou dorazili zpět. "To to trvalo, za tu dobu jsem z Reny klidně mohl vytrénovat profíka." Zašklebil se Miyaji. "Doufám, že jsi to udělal, Miyaji san, jinak to bude krutá porážka." Zazubil se Takao a dal bokem ty nakoupené věci. "Takže já a Hana chan hrajeme proti vám!"  "Senpai, půjdeme na tebe zlehka." Mrkla jsem na tebe, to ti ale Miyaji položil ruku na rameno. "Ale ona na vás ne, jen nás zkuste podcenit." Ušklíbnul se a zase ustoupil sundav ruku z tvého ramene. Bylo to zvláštní, ale skrze ten krátký dotyk jsi cítila jeho podporu, jako kdyby tě tvůj senpai mlčky povzbuzoval, o jeho slovech nemluvě.

A hra mohla začít! Upřímně, překvapila jsi - tedy mě a Takaa. "Prý začátečník, to byla matoucí taktika." Ušklíbnul se Takao po několika výměnách a Miyaji se už teď tvářil vítězně, i když jsme vám s Takaem náskok nikdy dlouho nenechali. Chvílemi to ale stálo za to, když se někomu podařilo podjet na písku, ve snaze zachránit balón se každý z nás ne jednou ocitnul na zemi a hrdě přiznávám, že já se tam válela nejčastěji. Ale co už, za ty zachráněné body to stálo!  Po chvíli už nikdo skóre nepočítal, prostě jsme hráli dál a bavili se jednotlivými úspěchy i nezdary. "Tak tohle by šlo, dáme ještě jednu hru?" Vydechl Takao spokojeně během pauzy, kdy jsme se pustili do našeho nákupu. "Já jsem pro." Souhlasila jsem a dlouze se napila. Bylo mi nad očekávání dobře, žádná dušnost ani tlak na hrudníku, jen všechen ten čas na slunku se možná začínal projevovat, ale u koho ne? "A co si takhle prohodit týmy?" Napadlo Miyajiho a Takao hned horlivě přikyvoval. "Teda, pokud si, slečny, samy troufnete." Jestli tohle nebyla vhozená rukavice, pak už nic. "Moc hezký pokus. Co ty na to, senpai, vyvedeme je z omylu?" Ušklíbla jsem se a další hra mohla začít. Sice se to nedalo srovnat s poledním sluncem, ale i tak bylo solidní horko. Nevím, jak ty, ale já už v průběhu minulé hry shodila tílko a hrála sice v kraťasech, ale ve vršku od plavek. A kluci už toho horka taky začínali mít dost. "Mou, atsui~"  Vydechnul Takao a otřel si čelo, nakonec mu to nedalo a sundal si tričko. "To se nedá vydržet."  Postěžoval si znovu, ale i tak se chopil míče a šel k síti. "Dobrý nápad." Řekl Miyaji spíš sám sobě a taky si odložil vršek. Já bych asi nejraději skočila do vody, ale nedalo se nic dělat - bylo třeba oplatit jim tu provokaci. A když je řeč o provokaci, ty jsi zakoušela krušné chvíle. Sundat si trička? Ale no tak, to ti snad ti dva udělali naschvál, ne? Takao už stál u sítě mírně snížený, ruce zapřené o stehna a s tím svým potutelným úsměvem se díval mým směrem a já mu ten úšklebek oplácela. Jak jsem jen mohla být tak klidná při pohledu na kteréhokoliv z nich? Když jsi došla na hřiště, Miyaji, jelikož jsme prohrály los o podání, si připravoval servis. Dívala ses na balón, snažila ses dávat pozor a být připravená vykrýt to podání, ale jak Miyaji pomalu zvedal míč, aby si ho nadhodil, společně s tím míčem stoupaly i tvoje oči a vzápětí už míč nebyl předmětem tvého soustředění. "Rena senpai... Senpai... Oi!" Trhla jsi sebou, všichni jsme se na tebe docela ustaraně dívali. "Je ti dobře?" Zpanikařila jsi a něco zmateně začala vysvětlovat.  "To bude tím horkem..." Řekla jsem, i když jsem si to tak úplně nemyslela. Každopádně, hrálo se dál a ty ses naštěstí v rámci možností dala do pořádku. Hru opět provázela řada srážek, nedorozumění a pádů, ale všichni jsme se dobře bavili. Skóre jsme sice v průběhu hry přestali počítat, takže výsledek hry byl docela sporný, i když každý urputně tvrdil, že vyhrál zrovna jeho tým. Jak jsme tak hráli a v pauzách se pošťuchovali, procházeli kolem kluci ze Seirinu. Taky měli na chvíli volno, tak se rozhodli projít se po okolí. Kagamiho docela překvapilo, když tě viděl hrát, vlastně se hýbat, do té doby si tě jen těžko dokázal spojit se sportem jinak než jako faninku. A jak se tak chvíli díval, nehrála jsi vůbec špatně, že by v tom škvrněti přece jen něco bylo? Ušklíbnul se v duchu, ale koutky mu vzápětí klesly, když jsme dohráli. Navzájem jsme si plácli a utrousili něco o průběhu hry. "Klobouk dolů, to smečování jsi pochytila dost dobře." Pochválil tě Miyaji a lehce ti pocuchal vlasy. Kagami téměř čekal, že nafoukneš tváře a dotčeně Miyajiho ruku odstrčíš, jenže ono ne, co víc, tys ho nechala a ještě ses usmála?!  Udělat tohle Kagami, už by ses čertila na všechny strany a odstrkovala ho od sebe, ale ten hošan ze Shuutoku směl? Tady bylo něco špatně... Tobě tohle nevinné gesto z Miyajiho strany opravdu nevadilo, vlastně bylo docela příjemné dočkat se u něj uznání. Kdyby Hyuuga kluky nepopohnal, Kagami by tam ještě asi notnou chvíli stál a pozoroval tu pro něj absurdní situaci, ale vlastně neměl tolik času nazbyt - on, ani ostatní spoluhráči a vlastně ani kluci z Shuutoku, odpolední trénink se pomalu, ale jistě blížil.

Jelikož jsme měly sraz s Riko, po chvilce na občerstvení jsme si sbalily věci a zamířily s kluky do tělocvičny, přesněji, ti dva nás nasměrovali a pak si odskočili do nedalekého penzionu, aby se nachystali na trénink. Riko už na nás čekala, sotva si nás všimla, zamávala a šla nám naproti. Tak tohle byla trenérka Seirinu? Drobná brunetka opravdu nebudila ten dojem, ale z toho, co jsi mi o Riko vyprávěla, mi bylo jasné, že je to člověk na svém místě. "Ty budeš Itokawa, viď? Aida Riko, těší mě." Usmála se. "Jo a klidně stačí jen Hana." Oplatila jsem Riko úsměv a po krátkém představení se jsme zamířily do tělocvičny. Cestou jsem si všimla pootevřených dveří a jen letmo nahlédla dovnitř. Byl to vcelku malý sál s několika žebřinami a nějakými cvičebními pomůckami hozenými v rohu. "Ah, to je malý sál, ten nikdo nevyužívá. A ty dveře se furt otevírají, někdo by se měl na ten zámek podívat." Povzdychla si Riko a zabouchla ty dveře, i když dobře věděla, že za chvíli zase povolí. Když jsme dorazily do hlavního sálu, už se tam pomalu začali scházet kluci z obou týmů, aby se ještě před zápasem rozcvičili. Netrvalo to dlouho a objevili se i Kuroko a Nigou. "Ohayou, Rena san, Itokawa san." Pozdravil nás Kuroko a Nigou bez váhání běžel k tobě, aby se vzápětí nechal vzít do náručí a drbat za oušky. O chvíli později došel i Kagami, všimla sis, jak se ušklíbnul, když si nás všimnul. Přišel k naší lavičce, ale místo pozdravu se zaměřil na Riko. "Kantoku-" Víc říct nestačil, Riko dobře věděla, na co se chce zeptat, ale nehodlala ho nechat hrát ani tentokrát. "Kagami kun, budeš pokračovat ve svém speciálním tréninku." Oznámila mu Riko. "Huh? To jako že mám zase běžet pro pití?!"  "Pochopils to správně." Kagami z toho opravdu neměl radost, ale nehodlal se s Riko hádat. I když netušil, co tím sleduje, věřil, že ví, co dělá, možná proto se bez většího remcání vydal pro to pití. Druhá věc pak byla, že měl z Riko trochu stra- respekt... "Anou, Riko san, proč ho vlastně nenecháš hrát?" Zeptala jsem se, když Kagami odešel. "Ještě je moc brzy, potřebuju, aby si ujasnil pár věcí." Odpověděla Riko s lehce záhadným úsměvem, očividně to měla s Kagamim dobře vymyšlené. Když kluci skončili s rozcvičkou, seřadil se výběr obou týmů, aby se před zápasem uklonili. Na obou stranách to byla klasická sestava, tedy, s výjimkou Kagamiho absence, ale ani to nebránilo Seirinu Shuutoku slušně zaměstnat. Všimla sis jasného zlepšení od posledního zápasu, co jsi viděla, jejich pohyby byly promyšlenější, neplýtvali energií a vůbec celý styl hry se zdál být lehčí. Já Seirin i Shuutoku viděla hrát poprvé, ale i laikovi, jako jsem já, bylo jasné, že jde o kvalitní hru. Asi bych těžko dokázala popsat taktiku nebo formace, ale bylo vidět, že jsou to dva týmy s odlišnými styly a stejně tak se lišily od stylu Kaijou, ale dívat se na ně nebylo o nic méně působivé.

Navzdory všemu snažení, i tento zápas skončil vítězstvím Shuutoku a i když to kluky ze Seirinu štvalo, tenhle zápas neprovázel žádný hluboký smutek, jen vzájemná poklona a pár uznalých komentářů či rad. Všimla jsem si, jak Riko s koncem hry zaklapla složku s poznámkami, celý zápas se jí ve tváři zračilo maximální soustředění – ani trenérka ty cvičné zápasy nebrala na lehkou váhu a kdo by si snad myslel, že se jen tak fláká na lavičce, pořádně by se pletl. "Tak fajn, do večeře máte volno, pak si něco řeknem k dnešním zápasům a domluvíme se na zítřek!" Oznámila Riko, když se u ní shromáždil celý tým. Kluci to téměř sborově odsouhlasili a zamířili do šaten, podobně to vypadalo i u Shuutoku, jen Takao se ještě odtrhnul od té odcházející skupiny. Ty ses o něčem bavila s Riko, když za mnou celý uřícený přiběhnul. "Doufám, že si nás pořádně sledovala. Všimla sis, jak jsem blokoval skoro všechny střely na koš? Mám z toho sakra dobrý pocit! Snad letos na Winter Cupu vyhrajeme!" Prohlásil nadšeně a bylo vidět, že ho ještě neopustil adrenalin a elán ze hry, i když byl dost utahaný, ale ne, že by to na něm šlo tolik poznat. "Jo, viděla, byli jste dobří, ale Seirin si taky nevedl špatně. Každopádně, na Winter Cupu to nebudete mít snadné." Zareagovala jsem s pobaveným úsměvem rtech. "Třeba s Kaijou?" Zašklebil se a skutečně trefil moji nejasnou narážku. "Jo, třeba s Kaijou." Oplatila jsem mu ten škleb. "No, s tím se tak nějak počítá. Ne, Hana chan, máš teď čas? Nechtěla bys to tady ukázat? Máme tu perfektní..." A Takao se dal do výčtu milionu míst a věcí, které mi chtěl ukázat. "Fajn, fajn, to by šlo." Snažila jsem se ho utnout. "Hontou ka? Suge-, Hana chan!" Málem by mě obejmul, kdybych ho od sebe v rámci možností nedržela dál. "Na to zapomeň, koukej zapadnout do šatny, počkám na tebe." Řekla jsem odstrkujíc ho od sebe. "Ok, hned jsem tu!"  Mattaku, nemožné trdlo.  Raději jsem se vydala vaším směrem ignorujíc další z tvých provokativních úsměvů. "Jsem ráda, že se bavíš, senpai." Ušklíbla jsem se na tebe a pak se dala do uklízení tělocvičny, rozhodly jsme se, že to klukům po tom tréninku aspoň trochu ulehčíme. "Rena senpai, asi tě teď na chvíli opustím, nevadí?" Řekla jsem ti, když jsme schovaly poslední míče. A zase ten výraz, docela ses bavila, ale pak tě bůhví proč napadlo, že Ryouta by to asi takhle vesele nebral. Vlastně jsi mu něco slíbila... Ale cos měla dělat? I kdybys chtěla nějak zakročit, to jsi mi na krásně měla říct, že mě nikam samotnou nepustíš, nebo co? "V pohodě, nás s Riko čeká pořádný dívčí pokec. Budeš se chovat slušně, viď?" Rýpla sis a já jen povytáhla obočí. "A pak kdo je jako Moriyama, hm?" A tak jsme si o chvíli později každá šly po svém - ty s Riko a já s Takaem.

Těšila ses, až zase někdy budete mít čas na ten správný dívčí pokec, ale obě dvě vás poslední dobou natolik zaměstnávaly vaše týmy, že tohle náhodné setkání nemohlo být lépe načasované. Bavily jste se o všem možném, ale snad přirozeně se hovor nakonec stočil k basketu. "Ah, jasně, žádné interní informace, jsme přece konkurence." Zasmála se Riko. "Ale je fajn, že se ti daří, manažerko, Kaijou bude potřebovat solidní podporu, až s nimi budeme hrát příště." "Jen aby pak utěšovat nepotřeboval Seirin, ani Kaijou nebere trénink na lehkou váhu."  Odpověděla jsi s obdobným odhodláním, musely jste se obě zasmát vlastní soutěživosti. "Rena chan, ráda jsem tě zase viděla. Určitě se musíme ty další dny sejít. Jestli ti to nebude vadit, už bych se šla vykoupat, nerada bych pak kluky zdržovala od večeře." Řekla skoro omluvně Riko a ty jsi jen přikývla, asi bys taky pomalu měla jít, přece jen, táta se určitě vychystává s nějakou specialitkou, bylo by neslušné přijít pozdě. Riko si vzala věci na koupel a pomalu jste vyrazily, ještě jste si cestou povídaly, když se těsně za vámi otevřely posuvné dveře, no, spíš je Kagami téměř rozrazil. Obě jste se trochu lekly, ale pak se zase uklidnily při zjištění, že to byl jen Kagami. No, uklidnily, tebe klid pomalu, ale jistě opouštěl... Kagami stál ve dveřích jednou rukou se opíraje o futra, v druhé držel část nákupu a zbytek pití ležel v tašce na zemi. Tričko měl ledabyle přehozené přes rameno, zatímco se snažil popadnout dech a obnažený hrudník se mu rytmicky zvedal s každým hlubokým nádechem. Osvětlení v chodbě nebylo zrovna ideální, ale ani přesto ti neunikly krůpěje potu nenápadně se lesknoucí na opálené kůži, bylo vidět, že se Kagami rozhodně neflákal. "Tys běžel... pro tolik plechovek?" Nevěřila Riko. "Říkala jsi pro všechny, nebo ne?!" Vydechnul Kagami v hrůze, že si snad nějak špatně rozuměli a on tohle podstoupil zbytečně. "Jo, to jo..." I když to "pro všechny" možná nemusel brát tak doslova, Kagami donesl tolik pití, že by to vystačilo pro oba týmy a ještě by něco zbylo i pro nečekané hosty. Ty jsi ten stručný rozhovor vnímala jen z dálky, málem bys řekla, že ti tohle snad Kagami udělal schválně. Jistě, všechno ti dělal naschvál, zatracený provokatér, ale tohle musela být výjimka. Přesně tak, málokdo věděl, co ti takový pohled dělá a Kagami to určitě nevěděl, aspoň jsi v to doufala, jinak by tvé dny byly sečteny... Byl to jen okamžik, zatočila se ti hlava a než sis uvědomila, co se děje, seděla jsi na zemi. "Rena chan! Daijoubu ka?!"  Zděsila se Riko a její výkřik upoutal pozornost Kagamiho, který už byl i s tím pitím téměř za rohem. "Jsi celá bledá!" To už ses chabě Riko omlouvala a uklidňovala ji. Vzápětí se vrátila i příčina toho všeho a i když se nemohl aspoň neusmát, ochotně ti pomohl zpátky na nohy. "Mattaku, Rena chan, ty dovedeš člověka vyděsit."  Zakroutila Riko hlavou a když jsi ji ujistila, že už jsi v pořádku, Riko se konečně rozloučila a odešla do umývárny.

"Na, speciálně pro tebe." Ozval se najednou Kagami a podal ti jednu z plechovek. Ale, že by hezké gesto? Že by se slitoval nad slečnou, která se před chvílí téměř složila? Sotva ses ale podívala na etiketu, všechno ti bylo jasné...  Další vtip na tvoji výšku? Jak kouzelné, ne, určitě ses nepletla, všechno ti dělal naschvál! Rychle ses rozpomněla, kam jsi to původně měla namířeno - byl akorát tak čas najít mě a vrátit se domů. Jenže, kde jsi mě měla hledat? Pokus dovolat se mi selhal, když jsi uslyšela mé vyzvánění v tvojí tašce - výborně a pak, že je technologie všemocná. "Tak mi pomoz vzít jednu tašku, pak ti pomůžu najít Hanu." Řekl nakonec Kagami a ty jsi souhlasila. Chopila ses té lehčí tašky a následovala svého urostlého "průvodce". Téměř po pár krocích jste narazili na Miyajiho, jak se vrací z umývárny, aspoň tomu nasvědčovaly jeho vlhké vlasy a ručník přehozený přes rameno. "Miyaji senpai! Neseme vám pití!" Oznámila jsi nadšeně a Kagami se nestačil divit, kde se u tebe najednou vzal ten milý úsměv. "Znova? Tak to děkuju za celý tým." Řekl Miyaji překvapeně, ale pak se taky usmál a vzal si od tebe ty plechovky. Při té příležitosti ses zeptala, jestli mě náhodou někde Miyaji neviděl a trefa, prý venku s Takaem, no, to tě mohlo napadnout. "Děkujeme za info, pojď, škvrně." Vložil se do toho Kagami ruku si opíraje o tvoji hlavu. Jelikož jsi měla moc práce s okřikováním a odstrkováním Kagamiho, nevšimla sis, že si s Miyajim vyměnili ne zrovna přátelské pohledy. Miyajimu se nelíbil Kagamiho tón ani to, jak o tobě mluvil. Sám ani netušil, proč ho to najednou tak namíchlo, ale s určitostí věděl, že on by si tě takhle nedobíral. Kagamimu se zase nelíbila samozřejmost, s jakou se Miyajimu dostávalo toho, o co on potají marně usiloval, ale očividně jsi pro něj a pro toho hošana z Shuutoku měla dvojí metr.

Mezitím jsem bloumala po venku s Takaem a upřímně - ten kluk za celou dobu nezavřel pusu, ale mně to nevadilo. Bavila jsem se a povídat si s Takaem nebo ho jen poslouchat vytvářelo takovou odlehčenou atmosféru, jednoduše mi s ním bylo dobře. "Víš co, my na sebe vážně máme štěstí. Už v tom metru jsem si říkala, že se určitě nevidíme naposledy." Jen jsem se zasmála. "To jistě, basketbalista a ještě jasnovidec, co?" Ušklíbla jsem se. "Přesně tak! A právě jsem měl vidění, že si spolu tenhle týden ještě zahrajeme volejbal." Chytnul se toho Takao. "Vyvracet takové vidění by asi přineslo smůlu, co?" Zareagovala jsem s mírnou ironií v hlase. "To je pravda, asi nemáš na vybranou." Dodal Takao s hrozně vážným výrazem, načež jsme se oba začali smát. "Jo, řeknu o tom Reně a určitě se nějak domluvíme." Ale my o vlku a vlk za dveřmi, no, nebo spíš za zády... "You, Itokawa. Někdo se po tobě sháněl." Ozval se hluboký hlas a my si všimli opodál stojícího Kagamiho. To mi došlo, že už muselo být docela pozdě. Rena senpai mě už možná hledá. Mattaku, málem bychom přišly pozdě na večeři, to by nám táta dal. Proběhlo mi hlavou, to už byl Kagami u nás. "Gomen, nějak jsem ztratila pojem o čase. Náhodou nevíš, kde je Re-" Ani jsem to nedořekla, když jsem za Kagamim zpozorovala několik blond pramenů a vzápětí ses s poněkud dotčeným výrazem a růžovými tvářemi vynořila zpoza jeho zad. Jako kdyby nestačil ten debakl na chodbě, ještě jsi musela narazit do toho, co jsi předtím se zatajeným dechem jen pozorovala. "Ah, senpai? Ani jsem si tě nevšimla." Jak bych jen mohla, když jsi tak malá, že? Nakonec jsme se s kluky rozloučily a zamířily domů, slunce už pomalu zapadalo. "Tak co randíčko s Takaem? Dneska se k tobě nějak furt hlásil." Neodpustila sis tu poznámku. "Vážně? Zdál se mi jako obvykle, ale jo, bylo to fajn. A co randíčko s Kagamim? Drzý jako vždy?" Vrátila jsem ti to. Za normálních okolností by ses asi dotčeně bránila, ale tentokrát jsi jen odvrátila pohled a tváře ti lehce zrůžověly. Nemohla sis pomoct, dnešek ti připravil příliš mnoho pokušení.  "Asi bych se měla jít léčit. Jestli tady celý týden budou pobíhat polonazí sportovci, budeš mě muset křísit ty." Následovala chvilka ticha, načež jsem se musela opravdu upřímně zasmát. "Gomen, gomen, senpai..." Vydechla jsem a málem si utírala slzičky. "Myslím, že se nemáš proč léčit. Užívej, dokud můžeš, ne?" Mrkla jsem na tebe téměř spiklenecky, bylo to snad jakési přiznání? Někdy jsi mi opravdu nerozuměla, vcelku nezřízeně jsem se pohybovala mezi zarážející naivitou a cílenou provokací, čert aby se v tom vyznal.

Domů jsme dorazily s docela dobrou rezervou a v době, kdy už by táta pravděpodobně něco kouzlil v kuchyni, ale tentokrát tomu bylo jinak. Ano, kouzlil, ale místo vařečky měl v ruce šroubovák a kolem rozložené další nářadí. "Tati? Stalo se něco?" Táta se otočil naším směrem. "Nic vážného, jen mě zlobí sporák, Tanaka mě varoval, že občas stávkuje." Odpověděl a otřel si čelo, na kterém mu ale zůstala šedá šmouha. "Oh, jasně, potřebuješ s něčím pomoct?" Zeptala jsem se a táta jen zakroutil hlavou. "Kdepak, jen dneska budeme jíst o cosi později, nevadí? Nechcete si ještě na chvíli skočit ven? Tohle mi takovou půlhodinku zabere." Vyměnily jsme si pohledy, vlastně se to celkem hodilo. Nepřipadala jsem si unavená a po menší pauze jsem si po večeři chtěla jít ještě zaběhat, ale to jsem dost dobře mohla stihnout i teď. "Já si chtěla jít ještě zaběhat, co ty, senpai?" Nebyla jsi proti a tak jsme se akorát převlékly a vyrazily. Bylo tady hned několik tras, které jsme mohly využít - buď samotná pláž, nebo se stačilo proplést uličkami města a vzápětí se před námi rozbíhalo několik turistických tras. My si vybraly jednu, která vedla k menší svatyni na vrchu kopce. K večeru už nebylo takové horko, ve vzduchu bylo cítit moře a okolí ještě zalévaly poslední červánky. Doběhly jsme až k úpatí kopce, na kterém byla ta svatyně. Nahoru se klenul zástup kamenných schodů po stranách zdobených soškami a květinami a na samotném vrcholku se tyčila červená torii a střecha chrámu. Až doteď se mi dýchalo dobře, měla jsem pocit, že můžu běžet ještě o kus dál. Ta svatyně by nebyla špatný cíl. Napadlo mě, ale jak jsem se tak dívala na ten kamenný koberec, odhodlání mě opouštělo. Vyběhnout ty schody bych asi zvládla, ale ještě bych po nich musela dolů a pak tu samou vzdálenost nazpátek. Měla bych hned druhý den takhle riskovat? Dřív bych se asi bezhlavě vrhla vpřed, ale po všech proslovech mého doktora, Hagu i Tsuchidy jsem začala pochybovat, nehledě na to, že jsem si prášky i inhalátor nechala v pokoji. "Už je skoro čas se vrátit, táta už má beztak navařeno." Řekla jsem a věnovala té svatyni poslední pohled. "Někdy bychom si tam mohly zajít." Kývla jsem tím směrem a pak jsme se vydaly zpátky. Trochu mě štvalo, že jsem takhle musela ustoupit, ale nakonec, nemůžu mít všechno hned, že? Do konce tohohle pobytu ty schody padnou jako nic. Usmyslela jsem si, co jsou takové schody ve srovnání s osmistovkou? Když jsme se vrátily, táta už opravdu vařil a všude to vonělo po kokosu. "Dneska budeme mít něco trochu sladšího, kokosové mléko je hrozně nedoceněná věc!" Ozvalo se z kuchyně, táta byl zase ve svém živlu. Po královské večeři jsme chvíli seděli venku a táta dokonce zprovoznil pár zahradních lampionů, zkrátka učiněná pohoda. Po jídle jsme obě na chvíli vydechly, přece jen to byl docela náročný den. "Co máme v plánu na zítra?" Nadhodila jsem a roztáhla si futon. "No, Riko se s námi určitě chce ještě vidět." Napadlo tě. "To zní dobře a Takao si chce ještě někdy zahrát volejbal." Dodala jsem, ale žádné velké plány jsme nakonec neměly. Ještě ten večer jsem si dala malé dechové cvičení, trochu se protáhla a zítřek měl vypadat podobně. Ráno jsem se vyburcovala k rozcvičce a táta zase na minutu přesně servíroval snídani, sotva jsme se objevily v kuchyni. "Myslím, že dneska je ten správný den pro onigiri."  Prohlásil táta u snídaně. "Jaké máte nejraději? S lososem, tuňákem, nebo jen s nori? A co umeboshi? Ty mám s sebou, domácí! Zjistil jsem, že tady mají skvělý rybí trh, tak jsem něco málo ráno nakoupil." Pochlubil se a já už měla špatné tušení, když zrovna táta řekl "něco málo". "U mě vede losos a umeboshi, ale cokoliv, co uděláš, bude skvělé. Budeš je dělat hned po snídani?" Zeptala jsem se, to se táta zamyslel. "Mohl bych, co? Chcete se přidat?" A tak jsme o chvíli později, jakmile jsme poklidily nádobí od snídaně, stály v kuchyni a dle tátových instrukcí mu pomáhaly s onigiri. "Na svačinu budou dokonalé, věřte mi."

A zatímco my se činily v kuchyni, klukům už začal trénink. Tentokrát ho měly oba týmy zvlášť, Riko se chtěla zaměřit na technické věci a kluci z Shuutoku zase měli fyzičku. Ke Kagamiho nelibosti měl jít běhat i během cvičné hry Seirinu. "To je snad blbý vtip! K čemu mi to běhání bude, když mě nenechá hrát?!"  Nadával cestou, ale uběhl sotva sto metrů, když si všimnul, že mu někdo běží naproti. "Aa, paráda, ani nevíš, jak rád tě vidím!"  Volal už z dálky Takao ověšený taškami s pitím. "Huh? Co ty tady děláš?" Zeptal se Kagami, když k němu Takao konečně doběhnul. Na moment se zapřel dlaněmi o stehna, div, že ten nákup nevysypal, a snažil se popadnout dech. "Už- už jste nám dvakrát donesli pití, tak se taky- musíme nějak revanšovat, ne?" Vydechnul a zazubil se na Kagamiho podávaje mu jednu z tašek. "Oh, tak díky..." Poděkoval Kagami trochu zaraženě, ale Takao nad tím jen mávnul rukou. "Mou, nechápu, jak jsi v tom vedru mohl běhat tolikrát tam a zpátky, mně to teď docela stačilo."  Zašklebil se, no, Kagamimu kolem toho běhání taky nebylo pár věcí jasných. "Ostatní mají trénink?" Zeptal se po chvíli Taiga. "Jo, zatracená fyzička. Hele a proč ty vlastně vůbec nehraješ?" Řekl Takao - vskutku dobrá otázka. "Shiruka yo!"  Zamračil se Kagami. "No, raději půjdu, než mi spoluhráči umřou žízní. Tak zatím!" A stejně rychle jako se objevil, tak rychle zase zmizel. Kagami se chvíli díval za vzdalující se siluetou nováčka Shuutoku, když ho něco napadlo. Pití mám, takže ještě stihnu hru... Rozběhnul se zpátky k tělocvičně a o chvíli později spokojeně podával Riko tašku plnou pití. "Tady, pro celý tým."  Riko od něj překvapeně tu tašku vzala. "Jsi tu nějak... brzo..." "Sotva jste začali hrát, co? To bych se ještě mohl přidat."  To Riko trochu popíchlo.  "Jo, až si odběhneš svoji trasu."  "Nani?! Doushite?!" "Když trenér řekne, že budeš běhat, tak budeš běhat!" To snad aby se Kagami rovnou dal na atletiku... "Wakatta yo!"  Když se Kagami potom vrátil, už bylo zase po zápase, kluci si akorát rozebrali ručníky a na chvíli si sedli s tím pitím, co Kagami přinesl. Taiga si jen rezignovaně povzdychnul a přidal se k nim. "Na. A přestaň se tak šklebit, Riko ví, co dělá." Řekl Hyuuga a hodil Kagamimu jednu z plechovek, ten jen vydal jakýsi souhlasný zvuk a posadil se ke klukům. "Ale dneska jsi s tím pitím zaběhnul rekord, metody Riko se asi začínají projevovat." Poznamenal Kiyoshi s mírným obdivem v hlase. "Vlastně ani ne...    To pití je od kluků z Shuutoku, potkal jsem Kazunariho, když ho sem nesl." Přiznal Kagami. "Ha, já to věděla! Věděla jsem, že bys to tak rychle neuběhl!" Ozvala se Riko. "Huh, tak pití od Shuutoku? Tys normálně podváděl!"    "Huh?! To teda nepodváděl! A jak neuběhl? To je důvěra ve vlastního hráče?!"

Tou dobou jsme už my dvě byly na pláži. S tátou jsme nějakou tu hodinku v kuchyni strávily, ale stálo to za to, jen ty drobečky nechat uležet a na svačinu budou akorát. Chvílemi jsme se brouzdaly vodou, chvílemi zase polehávaly na sluníčku. Já se snažila co nejvíce plavat, sice jsem neopustila svoji bójkou označenou trasu, zato jsem ji ale plavala víckrát než předtím. Ani jsem to nepočítala a ve vodě snadno ztratíte pojem o čase, já ale měla vlastní časomíru, neodbytný alarm, který ohlašoval limit. Trochu mě začalo píchat na hrudníku, pomalu ale jistě se vracel ten nepříjemný, ale známý pocit tísně. Pozvolna jsem se vydala zpátky a sotva jsem nahmatala pod nohama dno, zastavila jsem se, abych popadla dech. Zatraceně... Neměla jsem zdání, kolik jsem toho uplavala - bylo to tak moc? Nebo hůř - tak málo a já ani na to nestačím? Tak či onak, sotva jsem si zase byla jistá vlastním dechem, vydala jsem se zpátky za tebou. "Mám docela žízeň, pro něco nám skočím, co ty na to?" Řekla jsem jako by nic a o chvíli později se vrátila i s koktejly. Jak jsme tam tak posedávaly a užívaly si sluníčka, procházela jsem si zprávy na mobilu. Psala mi Kaoru, že je od včerejška Tomoko peskuje jak na galejích a spoustu jiných úsměvných postřehů. Trochu mě to mrzelo, ještě před Prefekturou jsem si představovala, jak část prázdnin strávím s holkami na soustředění, těšila jsem se na to skoro jako dítě na Vánoce, ale jak se zdá, zlobivé děti dárky nedostávají... Jen jsem si povzdychla a hned nato si všimla tvého pohledu. Rozhodně jsem nechtěla depkařit nebo svými náladami kazit tenhle pobyt. "Kaoru píše, včera jim začalo soustředění, už teď Tomoko proklínají." Ušklíbla jsem se a trochu upila ze svého kelímku a to mě něco napadlo. "Ne, senpai, co takhle nějaké foto?"  Nebyla jsi proti, tak jsem nás vyfotila svým mobilem - obě s úsměvem a koktejlem v ruce, za námi část plážové idylky - a odeslat! Holky zrovna měly pauzu a vzpamatovávaly se z dopolední fyzičky, když jim ta plážová provokace přišla.  "Mou, Yuuna chan, tohle je zatraceně nefér!" Čertila se Kaoru a mávala při tom Yuuně před obličejem svým mobilem. "Tohle by jí nemělo jen tak projít, ne, Kaoru?"  O chvíli později mi přišla odpověď.  Upřímně jsem se lekla, když se mi na displeji objevila fotka naštvané kapitánky, očividně foceno bez jejího vědomí. A k tomu milý komentář:
"Bez obav, vyřídíme tvůj pozdrav i kapitánce, určitě ji potěší. ;P"
"Sonna-! :O"
"Nepodceňuj své senpaie, Hana chan~ >:)"
"Zankokuna senpaitachi :P"
"No nic, čeká nás druhé kolo očistce, tak se tam zatím měj a ne, že se tam budeš jen flákat! ;P"
"A Yuuna chan vzkazuje, že když už se budeš flákat, ať si dáš za nás obě aspoň koktejl. Ja ne~"
"Spolehněte se. -3-"

Tentokrát jsme se na oběd vracely trochu později, ale to vůbec nebylo na škodu. Táta ještě tančil po kuchyni, když jsme už převlečené šly nakouknout do kuchyně. "Nechceš s něčím pomoct?" "Kdepak~ A nebo můžete prostřít, asi budeme jíst zase venku, ne? A Hano, vezmi rovnou z lednice pití." Obě jsme to odkývaly a já ještě šla pro to pití, ale to mě čekal šok. "Pro boha, tati!" Lednice byla z větší části plná onigiri. "To jsou jen ty s rybami, klasika s nori a umeboshi je ve spíži, ale všechno se do kuchyně nevešlo." Přiznal táta.  Mlčky jsem se šla podívat do spíže - další záplava onigiri a o chvíli později jsi přišla ty s tím, že i v obýváku je pohoštění jako pro zástup hostů. "Mou, tou chan, mata..."  Když jsme pak po obědě sklidily nádobí a táta se znovu podíval na svoji tvorbu, i on musel uznat, že mu trochu ujela ruka. "To bude profesionální deformace, zdálo se mi, že našemu úhoři něco chybí a jak jsem se tak zamyslel, přestal jsem je počítat."  Celý táta, vždycky zahloubaný do svých receptů. "Úhoř... super... Tohle nesníme do konce týdne."  "Heh, asi bych mohl obejít sousedy." Prohodil táta ve snaze vymyslet všem těm dobrotám odbytiště a to mě něco napadlo. "Ne, tou chan, to není špatný nápad. Nakonec bychom něco mohly vzít pár známým, s kterými jsme hrály volejbal. A Rena tady má náhodou kamarádku, hm?" Kývla jsem na tebe a ty jsi mi to odsouhlasila, že šlo o dvě bandy baskeťáků, to už byl detail, který tátu nemusel trápit... "Tak to vidíš, ještě snad budu muset nějaké přidělat!"  "Tati, to nedělej..."

Nakonec jsme obě nachystaly pořádné balení onigiri všeho druhu, asi tolik, aby to vyšlo pro oba týmy. Tentokrát jsme si plavky ani věci na pláž nebraly, každá jen mobil a pár drobností s tím, že možná potom zajdeme do města. Sluníčka a pláže přece jen dopoledne bylo dost. "Tak my jdeme." Zavolala jsem na tátu ode dveří. "Jo, pak mi dejte vědět, jak jim chutnalo." Odpověděl táta a mohly jsme vyrazit. Penzion, kde obě školy bydlely, nebyl daleko, vlastně to byla příjemná procházka, i když bylo docela horko. Jenže když jsme dorazily na místo, v penzionu nikdo nebyl. Koukla jsem se na mobil - bylo krátce po třetí. "Určitě už mají trénink." Řekla jsem a málem bychom se otočily na patě, kdyby nás nezastavila drobná starší paní. "Hledáte někoho, slečny?" Zeptala se mile. "Ah, dobré odpoledne... Náhodou byste nevěděla, kde bychom našly někoho ze Seirinu nebo z Shuutoku?" Zareagovala jsem a té paní se úzké rty zformovaly do mírného úsměvu. "Tak vy jdete za těmi hochy - a že tu díky nim máme živo jako už dlouho ne!" Zasmála se, ale pak se najednou tvářila hrozně smutně. "Ale to jdete pozdě, všichni odešli ven, někam tam a tam... Byl to Seirinu tudy a ti druzí tam? Nebo tam to byla Shuutoku? Možná tam tudy byl..." Jen jsme si vyměnily pohledy, i když ta paní byla milá, nasměrovat nás nemohla. "I tak děkujeme, hezký den." Rozloučily jsme se a zastavily se až na zahradě u vchodu na pozemek penzionu. "Tělocvična to jistí, třeba zase hrají proti sobě." Napadlo mě, už jsme byly na odchodu, když si nás všimnul kolemjdoucí správce. "Hej, slečinky, ty dvě školy po kupě nenajdete. Ale trenér Shuutoku se mě vyptával na turistické trasy, asi budou někde u svatyně." Kývnul na nás, ani nemusel nic vysvětlovat, tu trasu jsme si přece jen včera zaběhly. "Tak se asi rozdělíme, co? Tentokrát už mobil mám, tak se snáz najdem." Usmála jsem se, ještě jsme poděkovaly tomu správci a pak jsme si šly každá po svém, hm, nebo každá za svými?

Ze začátku jsem měla trochu obavy, jestli kluky vůbec najdu. Jestli šli dál do lesa, asi je jen tak nedoženu. A ne, že by se mi s tím jídlem chtělo někoho stopovat... Povzdychla jsem si, ale i tak šla dál a tentokrát jsem měla štěstí. Ve stínu kousek od schodiště vedoucího k té svatyni jsem si všimla černovlasého muže v košili s krátkým rukávem a plátěných kalhotách, jak jsem šla blíž, rozeznávala jsem v jeho ruce stopky a u stínem chráněné zídky měl položený chladící box. Podařilo se mi najít trenéra Shuutoku. "Anou, sumimasen..." Otočil se za mým hlasem, trochu nejistě jsem pozdravila, pochybuju, že si mě pamatuje, i když jsem byla na jejich tréninku. "Jen jsem chtěla klukům tohle předat, myslíte, že bych to mohla u vás nechat?" Zeptala jsem se držíc ten rýžový poklad. Nakatani se ně mě trochu překvapeně podíval. "Onigiri, udělali jsme jich trochu moc, tak mě napadlo, že by snad klukům přišly vhod. Neochutnáte?" Nabídla jsem mu a už mu podávala otevřenou přepravku. Trenér nakonec neodmítnul a mně bylo po prvním soustu jasné, že budu moct tátovi vyřídit pochvalu. "Ty se povedly." Řekl uznale. "Ale čím si ta banda zasloužila takovou péči?" Zeptal se pak. "No, včera nám trochu pomohli s volejbalem, aspoň ta hra stála za to." Nenapadla mě lepší odpověď. "Tak oni ještě mají sílu mezi tréninky hrát volejbal? To bych se na to podíval."  "Ah, to ne, totiž- nebudou z toho mít žádný problém, že ne?" Docela jsem lekla, paráda, takže třeba kvůli mně vyfasují dvojitou fyzičku? Zatraceně, Hano...  Nakatani se ale jen zasmál. "Ne, to nebudou." Ujistil mě, uf, jen žertoval, nevypadal na to - vůbec na to nevypadal...  "Tak já vám to tady asi nechám..." Pokračovala jsem, Renu určitě ještě stihnu v tělocvičně. "Ah, jistě, za celý tým děkuji, ale pokud nemáš na spěch, můžeš jim to předat sama, za chvíli doběhnou poslední okruh." Zareagoval Nakatani, dnešek totiž hodlal věnovat celý jen fyzičce a pořádnému stretchingu a mimo jiné klukům našel i stezku hezky v lese, ve stínu, takže ani horko pro ně nebylo omluvou a tahle trasa měla být odpolední vytrvalostní třešinkou, než se půjdou do tělocvičny důkladně protáhnout. "Ne, vlastně nikam nespěchám." Za pár minut vyplněných hovorem s trenérem se mezi stíny stromů začaly rýsovat první postavy.

Jeden by řekl, že když člověk od rána něco dělá, odpoledne si ještě zahraje volejbal, tak večer už bude odpočívat, ale to neplatilo pro nás dvě. Ten večer jsme si šly ještě zaběhat. Večer už nebylo takové horko, na běhání vlastně ideální počasí. Vybraly jsme si jednu turistickou trasu, která vedla k jistému chrámu či svatyni? Už ani nevím. Nahoru po kamenných schodech jsme se ale nevydaly. Nabíraly jsme vzduch do plic a já si všimla tvého odhodlaného výrazu, který směřoval k té svatyni na samém vrcholu kopce. Probůh, snad nechce běžet po těch schodech?! To bych už asi nedala a zahanbit se svojí malou fyzičkou hned první večer...prosím, neběž tam Modlila jsem se v duchu a posílala ti významné pohledy. "Už je skoro čas se vrátit, táta už má beztak navařeno." Ano!!! "Pravda, tak běžíme zpátky?" Šup šup, dřív než si to rozmyslíš! "Někdy bychom si tam mohly zajít." "Ano, někdy určitě. Výlet by to určitě nebyl špatný a možná by s námi šel i tvůj taťka?" Souhlasila jsem a hned jsem se otočila a vyběhla jako první. Pak jsem chvíli čekala, až mě doběhneš, abych na tebe mohla po cestě zpátky dohlížet. Prášky i inhalátor jsi nechala doma a co si budeme povídat, představa, že tě křísím se mi dvakrát nezamlouvala.
Když jsme se vrátily domů, táta už nám chystal královskou večeři. Ani nevím, jak se ten pokrm vlastně jmenoval...no, zítra abych se zeptala na recept. To by se našim i Ryoutovi mohlo chutnat. Před spaním jsme si daly ještě dechové cvičení a pořádně jsme se protáhly, abychom nebyly na odpis hned po prvním dni plném aktivit. Před spaním jsme ještě chvíli klábosily, hlavně o dnešním volejbalovém turnaji a pak se téma opět stočilo kolem basketbalu a plavání.

Ani druhý den ses nenechala přemoct leností a pohodlím pod peřinou a vyburcovala ses k ranní rozcvičce a já se samozřejmě přidala. Jakmile jsme skončily, tvůj táta byl opět přesný jako hodinky a na stole už na nás čekala snídaně. "Myslím, že dneska je ten správný den pro onigiri." Prohlásil táta u snídaně. "Jaké máte nejraději? S lososem, tuňákem, nebo jen s nori? A co umeboshi? Ty mám s sebou, domácí! Zjistil jsem, že tady mají skvělý rybí trh, tak jsem něco málo ráno nakoupil." Musela jsem se usmát nad tvým výrazem, který byl plný obav toho, co zase tvůj tatík v kuchyni vyvede. "U mě taky vede losos a pak ještě tuňák," odpověděla jsem hned po tobě a už se mi sbíhaly sliny. S tátou jste se dohodli, že začneme onigiri motat hned po snídani. Konečně uvidím, jak se dělají profesionální onigiri. My je doma tak často neděláme a když už ano...stojí to za nic a tak na onigiri chodíme do restaurace. Takže teď konečně uvidím to tajemství šéfkuchařů a doma pak všechny oslním svými nově nabytými schopnosti ˘^˘. A tak jsme mu hned po snídani a po sklizení talířů šly pomoct.

Mezitím co my jsme připravovali onigiri a další lahůdky, Takao potkal po cestě Kagamiho, předal mu tašku s pitím jako štafetu a jak rychle přiběhl, tak rychle zase běžel zpátky za svým týmem. Kagami s vítězným úšklebkem doběhl zpátky do tělocvičny, ale ani tak mu Riko nedovolila hrát a Kagami toho začínal mít dost. Hyuuga ho ale pak ujistil, že Riko stoprocentně ví, co dělá.

Mezitím jsme v kuchyni strávily dobrou hodinu, ne-li déle. Táta dával onigiri do lednice a my se mezitím balily a vyrážely opět k moři. Nejdřív jsme zase blbly ve vodě jak malé holky, pak si šly koupit něco k pití a ty jsi nakonec šla opět plavat mezitím co já jsem rozprostřela po teplé písečné pláži deku a lehla si na ní tak, abych na tebe měla dobrý výhled. Namazala jsem se opalovacím krémem, vlasy stáhla do drdolu a otevřela před sebou knížku. Občas jsem mrkla k moři, jestli se netopíš, ale vypadala jsi úplně v pořádku, jako bys žádné zdravotní potíže neměla.
Po nějaké chvíli ses vrátila a cákla si na mě vodu. "Ještě! To bylo super osvěžující!" Jen jsi zakroutila hlavou, vzala pramen svých vlasů a vyždímala si z nich vodu přímo na moje záda. "Tak jo, to už stačí," usmála jsem se a z lehu jsem se posadila a podávala jsem ti opalovací krém. Ještě aby se jedna z nás spálila, to tak. Chvíli jsme se tam slunily, poslouchaly mp3 a rozebíraly nesmrtelnost brouka. Pak jsme si došly pro další koktejl a ty sis pak prohlížela zprávy na telefonu. Vylíčila jsi mi zprávy od holek z plavání, jak jim začalo soustřeďko a jak už teď proklínají Tomoko. "Ne, senpai, co takhle nějaké foto?" Už jsem se málem prořekla, že jsem nás už fotila včera, ale to jsem si vzpomněla na ten malý detail, že ty jsi o tom vlastně nemohla vědět. "Jasně, počkej, chci nás vyfotit i na svůj mobil," zašátrala jsem v tašce a nahmatala mobil. Nejdřív jsme se vyfotily na tvůj, pak na můj, dohromady jsme tu spoušť zmáčkly snad dvacetkrát. Jednou zafoukal tak silný vítr, že nám přes vlasy nebylo vidět do obličejů, podruhé se nám do fotky culil nějaký kolemjdoucí puberťák a přišlo mu hrozně vtipné nacpat se do cizí fotky. Tomu jsme se ale musely upřímně zasmát. Pak jsme každá asi desetkrát mrkly...nakonec jsme ale měly i pár hezkých fotek. Ty jsi jednu hned poslala svým kamarádkám, které tě za to proklínaly. Takové naschvály jim dělat, jak můžeš? Vlastně já bych měla pomlčet. Jednu z těch fotek jsem hned zaslala bratrovi, který zase probrečel celý trénink, jak je to nefér a fotku všem ukázal....takže vlastně nebyl sám, kdo to těžce nesl. Jednu fotku jsem poslala i Arisu s Tarou, které mi poslaly zase svojí fotku z nějakého parku, kde momentálně trávily volný čas.

Pak už ale byl čas oběda, sbalily jsme se a šly zpátky domů. Tam nás čekalo ne zrovna milé překvapení...i když, kdo ví? Šla jsem si dát telefon do nabíječky, kterou jsem měla v obýváku a docela jsem se lekla. Všude samé onigiri. Tolik jsme toho přece neudělali...nebo snad ano? Pak jsem šla za tebou do kuchyně a viděla ty další armádu onigiri a tvůj nevěřícný pohled, který probodával tvého spokojeného taťku. "To bude profesionální deformace, zdálo se mi, že našemu úhoři něco chybí a jak jsem se tak zamyslel, přestal jsem je počítat." Omluvil se tvůj táta a drbal se na vlasech. "Úhoř... super... Tohle nesníme do konce týdne." Povzdychla sis. "Heh, asi bych mohl obejít sousedy." "Ne, tou chan, to není špatný nápad. Nakonec bychom něco mohly vzít pár známým, s kterými jsme hrály volejbal. A Rena tady má náhodou kamarádku, hm?" Mrkla si na mě a já se hned přidala. "To je pravda, je tu taky na...takovém sportovním pobytu a onigiri jí určitě udělá víc než radost," nahodila jsem úsměv. Tátovi se ten nápad víc než zamlouval a ještě utrousil poznámku o tom, že by mohl nějaké přidělat, to jsi ho naštěstí zastavila. A tak jsme si po obědě místo věcí na pláž sbalily onigiri, každá měla menší tašku přes rameno s telefonem a peněženkou, v rukách tašky s tácy, na kterých byly vyskládané onigiri a mohlo se jít.

Došly jsme k penzionu a jedna starší paní nás upozornila, že penzion je v tuhle chvíli prázdný. Po cestě k tělocvičně nás ještě zastavil zřejmě správce, který nás upozornil na to, že oba týmy spolu teď určitě nejsou. Pan správce nás nasměroval, kde kdo je, poděkovaly jsme mu a rozdělily se. "Máš zapnuté zvuky? Ne že mobil někde ztratíš nebo tak něco...a kdyby cokoliv, tak zase volej ty mě. Prášky i inhalátor máš s sebou viď?" Ujišťovala jsem se jak starostlivá máma. Tys mně všechno odkývala a tak jsme se každá vydaly za svými.

Ty jsi vyrazila po trase ke svatyni, kterou jsme si včera zrovna odběhly. Jak příhodné. Chvíli si ale měla pocit, že kluky nenajdeš a už se ti to chtělo vzdát. Přeci jenom tahat se po turistické stezce s jídlem nebylo zrovna ideální. Naštěstí jsi ale uviděla Shuutoku trenéra. Hned ses k němu přiřítila, pozdravila a vysvětlila mu, jak se věci mají. Nakonec jsi tam zůstala a čekala na kluky, až doběhnou poslední okruh. Z dáli byl slyšet nějaký hluk a pomalu se zdálo, jakoby se vaším směrem řítilo nějaké stádo zvířat, než sportovců. "Já-už-nemůžu!!" Bylo slyšet. "Vydrž, už jsme tam!!" Okřikl toho někoho další hlas. Ze zatáčky se vynořili první běžící hráči. Někde v zadních řadách běžel Takao s Miyajim a Shintarem. Jakmile tě Takao spatřil, jakoby se mu vrátila veškerá energie a chtěl trochu zabrat. Jak ale Takao koukal na tebe a ne na cestu, zakopl o nějaký kořen a nešikovně spadl. Takaův pád ale nikdo nečekal a tak celá poslední řada, to jest Miyaji a Shintaro, spadli po bradě hned za Takaem. Trenér se nevěřícně plácl dlaní do obličeje a povzdechl si. "To snad není možný," řekl si spíš pro sebe a ty ses v tu chvíli chtěla vypařit. Ta hvězdná trojice se sesbírala z kamenité země a dobelhali se k ostatním, kteří už odpočívali, zdravili tě a tys jim znova všem vysvětlovala, proč a s čím tu jsi. Mezitím Nakatani vytahoval ze své tašky náplasti a obvazy a menší dezinfekci, jakoby snad předvídal, co se stane. Shintaro to sice nedal na sobě znát, ale byl pekelně naštvaný. "Kdybyste mě pustili před tréninkem do města pro dnešní šťastný předmět, tohle by se vůbec nemuselo stát...", poznamenal taktéž spíš pro sebe než pro ostatní a lepil si náplastí zakrvácenou bradu, lokty a kolena. Takao se tomu jen smál a mávl nad tím rukou a také si od trenéra vzal náplasti, aby se olepil od hlavy k patě. Miyaji se tvářil jako vrah. "Výborně, proč já. Proč jsem se na vás nevybodl a neběžel ve předu!" Měl chuť zaškrtit Takaa, který se přestal tak smát. Z Miyajiho opět sálala démonická aura. S naštvaným výrazem i on vyfasoval několik náplastí, kterými si zalepil rány vyčištěné dezinfekcí. Takao se úspěšně vzdálil od Shintara i Miyajiho a propletl se mezi kluky až k tobě a k onigiri, které už pomalu mizelo z táců. "Jsi v pořádku?" Zeptala ses Takaa, který se culil, jako by se nic nestalo."To nic není, jen škrábnutí, ale proč tu máš tolik onigiri?" A tak jsi asi po desáté vysvětlila situaci, která nastala u nás doma. Zmínila ses i o mě, že jsem vzala onigiri i pro Seirin. Při té poznámce škublo Miyajimu obočí.
"Tak půjdeme zpátky, onigiri můžete snít i na ubytovně, nemusíte se hned nacpat k prasknutí!" Napomenul hráče trenér, všichni se sesbírali a vydali se zpátky k ubytovně. Po zadu ale zůstali Takao, Shintaro i Miyaji, pro které teď chůze byla neskutečným peklem. "Běžte někdo pomoct těm," zhluboka se trenér nadechl, aby si promyslel, jak je nazve, "..blbcům..." vydechl a znova zavrtěl nevěřícně hlavou. Vesměs samí prváci šli okamžitě pomoc svým spoluhráčům.

Mezitím, co jste se plahočili zpátky do ubytovny, já už dorazila k tělocvičně. Vešla jsem dovnitř a vydala se k lavičce za Riko. "Zdravíčko," pozdravila jsem a Riko mi pozdrav oplatila i s úsměvem. "Bylas nakupovat?" Ptala se, když viděla ty velké tašky. "Kdepak. Hany tatínek je šéfkuchař, to jsem ti asi neříkala, a připravil trochu víc onigiri, tak jednu várku nese Hana Shuutoku a tohle je pro vás." Usmála jsem se a tašky položila na lavičku. "No teda! Tak hlavně tatínkovi vyřiď, že děkujeme!" Řekla nadšeně Riko a zkoumala obsah tašek. Hráči Seirinu si všimli, že se jim trenérka nevěnuje a postupně se všichni shromáždili kolem lavičky, aby zjistili, co jsem jim to přinesla. Jakmile uviděli ty krásně nazdobené a čerstvé a voňavé onigiri, málem se tam kluci rozbrečeli blahem. Hyuuga ke mě přišel, vzal mě za ruce a s upřímně vděčným výrazem mi asi pětkrát poděkoval za záchranu. "Tebe nám snad seslal sám Onigiri-bůh! Senpai, arigatou!!" Přidali se k díkům další. Riko je všechny začala vraždit pohledem. Co tím jako chtějí naznačit? Že jim od Riko snad nechutná?! "Mě neděkujte, děkujte Haninýmu tatínkovi...vlastně ne...já mu všechny díky vyřídím sama," oddechla jsem si. Představa, že by nás teď viděl Hany táta nebyla dvakrát příjemná. Izuki se už natahoval pro jedno onigiri, to ho ale Riko plácla přes ruku. "Ještě vám chybí čtyři kolečka kolem tělocvičny, pokud se nepletu!" Zvýšila tón a všichni se bez remcání vrátili k tréninku. Vidina lahodného a jedlého onigiri je motivovala natolik, že jsme si s Riko nestačili pořádně nic říct a už se celí zadýchaní vraceli k lavičce. "Dobrá tedy, máte do půly pauzu, pak půjdeme ven," zavelela Riko a všichni se pustili do onigiri. Byla docela sranda je všechny sledovat, jak si libují se slzičkami štěstí v očích. Onigiri mizelo celkem rychle a když na tácu zůstaly poslední tři kousky, do tělocvičny přiběhl Kagami. Ani mi nedošlo, že tu není .__. "Ah, Kagami....ty už ses vrátil...?" Zeptal se provinile Kiyoshi, v obou rukách onigiri. Ostatní hráči si v tu chvíli uvědomili, že Kagamimu, největšímu jedlíkovi, nechali jen tři ubohé kousky. "Co to tady máte za bufet?" Přišel blíž k lavičce, aby zjistil, o co přichází. "Rena-san donesla onigiri...a my jsme se nějak zapomněli a už tu zbyli jen tyhle tři kousky," řekl téměř neslyšně Koganei. Kagami na to nic neřekl, ale vypadal dost smutně. "To nevadí! Můžu donést další! Máme zásob jak pro armádu!" Honem jsem se nabídla. Bylo mi Kagamiho neskutečně líto. Riko ho furt posílala běhat, s kluky vlastně vůbec nehrál a teď na něj ani nezbude normální jedlé jídlo. Kagami mi věnoval vděčný pohled a pustil se aspoň do těch posledních tří kousků.

Seirin měl teď téměř půl hodiny pauzu. Kluci toho využili a šli ven na vzduch. S Riko jsme v tělocvičně zůstaly sami, sklidili jsme bordel po onigiri a šli najít odpadkový koš. "Proč vlastně necháváš furt Kagamiho běhat?" "Uvidíš, věř mi, výsledek bude stát za to!" Odpověděla sebevědomě a poté jsme se připojily ke klukům. Všichni si to nakonec namířili k ubytovnám, aby se převlékly, doplnili láhve vodou a poté mohl pokračovat trénink na pláži. U ubytoven jsme se potkali s kluky ze Shuutoku. Já už na tebe zuřivě mávala a naznačovala ti, že onigiri měli super úspěch. Když jsem si to razila za tebou, abych ti řekla, že budu potřebovat ještě jednu várku, všimla jsem si té potlučené trojice za tebou. "Midorima-kun!! Takao! Miyaji-senpai! Co se vám stalo? Vypadáte hrozně," ušklíbla jsem se. Midorima si jen poposunul brýle a evidentně se mu nechtělo nic rozebírat. Takao se přihlouple šklebil a drbal se ve vlasech, zatím co Miyaji házel hlavně po Takaovi vražedné pohledy. "Tak trochu jsme zakopli při běhu a spadli..." odpověděl Miyaji. Já jen nevěřícně zavrtěla hlavou. Kolem Miyajiho se pošťuchovali nějací prváci a nedávali pozor na okolí a tak se stalo to, že jeden omylem vrazil do Miyajiho a loktem Miyajiho udeřil přímo do jedné z větších a zakrvácenějších odřenin, co měl na paži. Miyaji sykl bolestí a začal na prváky neskutečně řvát, aby se zklidnili. Náplast se mu tím nárazem odlepila a z ranky zase začala téct krev. Sama nevím, kde se to ve mě v tu chvíli vzalo, ale ihned jsem přiskočila k Miyajimu s papírovým kapesníčkem, který jsem mu držela na rance. "Klid, nech ty chudáky žít, jedno škrábnutí tě nezabije ne?" Uculila jsem se. Miyaji se nadechoval, aby už něco řekl,ostatní hráči téměř nedýchali, ale nakonec jen vydechl "Fajn," a odvrátil od všech pohled. Cítila jsem vděčné pohledy seřvaných prváků a nevěřícné pohledy ostatních Shuutoku členů, mezitím co jsem znova zalepila Miyajimu ranku. "Zdravotník Rena vždy k dispozici," zasalutovala jsem s úšklebkem na tváři. "Tak teď mám aspoň jistotu, že tě v případě nouze budu schopná zachránit," přišla jsem k tobě s ironickým úšklebkem.
"Kagami-kun?" Vracel Kuroko opatrně Kagamiho zpátky do reality, jelikož se zdál, že pohledem probodává jedno místo...nebo spíš jednoho člověka? "Co je?!" Zamračil se na Kuroka, který svůj výraz nijak nezměnil. "Nic. Jen vypadáš, jako bys chtěl někoho zabít." Řekl prostě Kuroko. Chvíli se tam všichni před ubytovnou bavili a já ještě šla za Kagamim zjistit, kolik toho vlastně bude schopen sníst. "Kagami?" Zavolala jsem na něj, jelikož stál ke mě zády. "Hm?" Vydal mručivý zvuk a jeho vděčný výraz z tělocvičny byl tatam. "Stalo se něco?" Pozvedla jsem obočí a on se ještě víc zamračil. "Nic se nestalo, co by se mělo stát?" Řekl né moc přesvědčivě. "Já nevím, ale jestli se nic nestalo, tak se tak nemrač. Každopádně chci se zeptat, kolik budeš schopen sníst onigiri?" Kagamiho ta otázka vyvedla z míry a aspoň mu zmizel jeho zamračený výraz. "Cože? Eh...jo, já nevím kolik toho sním...teda sním toho hodně..." "Tak já ti prostě naberu, co půjde," skočila jsem mu do řeči. Kagami jen kývl hlavou a vteřinu na to se mi o nohy otíral Nigou. "Awww, tobě taky něco donesu, neboj," hladila jsem Nigoua, který souhlasně štěkl. "Co na něm furt všichni vidíte?" Zeptal se lehce s odporem Kagami a udělal pár kroků dozadu. Vzala jsem Nigoua do náručí a přibližovala se ke Kagamimu. "Vždyť je tak roztomilej, přátelskej a miloučkej! Co se tobě na něm nelíbí?!" Řekla jsem dotčeně, i Nigou se v rámci mezí tvářil dotčeně. A tak Kagami přede mnou s Nigouem a v náručích couval a několik přihlížejících se mu smálo.

Seirinským skončila pauza a Riko je hnala na pláž, kde jim pokračoval trénink. Ani Shuutoku neotáleli a pokračovali v tréninku...v rámci možností. Se třemi hráči, kteří pokulhávali to nešlo zrovna po másle. My se mezitím vrátili domů a řešili jsme, komu jak chutnalo tátovo onigiri. Přišli jsme do kuchyně, ze které se už linula příjemná vůně oběda. "Tak konečně zpátky? Dneska pro vás mám vůbec super specialitku! To byste nevěřili, co se tady dá sehnat za druhy koření!" Přivítal nás nadšeně tvůj táta. My mu hned nadšeně vyprávěli, jak onigiri měli úspěch. "Itokawa-san, máme ještě nějaké zásoby? Ta...kamarádka má tady prý další kamarádku a ocenily by ještě jednu várku," nadšeně jsem se zeptala. "Eh? Další zásoby? Já ale zbytek odnesl sousedům, jsou tu neskutečně milí lidé! Měly byste je taky poznat. Jedna starší paní má dokonce čtyři psy a dvě kočky! Věřily byste tomu?" Rozpovídal se tvůj táta, ale já ho dál neposlouchala. Nejsou zásoby? Co teď? Rozhodně se nemůžu ukázat s prázdnou a nepřijít taky nemůžu! "A...ehm...máme ještě nějaké suroviny, že bych zkusila pár dodělat?" "Jo, v lednici ještě něco málo zbylo," usmál se táta. Evidentně měl radost, že jeho onigiri měli takový úspěch. Nejdřív jsme si dali oběd a po obědě jsem začala motat nové onigiri. Ty ses mi škodolibě smála, protože vlastně vařím pro Kagamiho, že? Chvíli jsi mi pomáhala, ale pak ses šla pořádně protáhnout a udělat si nějaká cvičení, která ti doporučila Hagu. Tvůj táta se občas přišel podívat do kuchyně, jak mi to jde, dokonce mě i pochválil, což mi neskutečně zvedlo náladu a sebevědomí.
Po nějaké chvilce jsem měla hotovo, šla jsem si umýt ruce a pak jsme se šly převléknout a naparádit, jelikož jsme chtěly zajít do města pro suvenýry.

Když jsme byly připravené, zabalila jsem ještě onigiri, které jsem dodělávala a nejdřív jsme se vydaly k pláži, kde čistě teoreticky furt Seirinští měli být. "Ne, Hana-chan, Kagamimu radši neříkej, že jsem tuhle várku dělala sama. Jestli to nebude jedlé, propadla bych se hanbou do země. To mu radši nakecám, že to byla nějaká nepovedená várka...víš jak..." vychrlila jsem na tebe z ničeho nic a ty ses jen musela pousmát a souhlasit, že neřekneš ani slovo. Zrovna, jako my včera, hráli Seirinští volejbal. Kagami zrovna nehrál a seděl s pár dalšími hráči opodál v písku. "Oi, Bakagami!!" Zavolala jsem na něj. Docela se lekl a otočil se za mým hlasem. "Chtěla si říct Taiga-senpai," rejpnul si. "Tady máš tu slíbenou porci onigiri, Bakagami," ignorovala jsem jeho rejpnutí, což ho evidentně naštvalo, ale jídlo je jídlo a tak radši nic neřekl. "Tak ti děkuji," vzal si onigiri k sobě a já ještě čekala, zda ho hned ochutná. Kagami zvedl nechápavě obočí a čekal, jestli ze mě ještě něco nevypadne. "Um...nebudeš to teď jíst?" "Dala si do toho snad jed a čekáš, až se ti tu sesypu k nohám nebo co?" "Ty máš o mě teda moc pěkné mínění," založila jsem si ruce na prsa. "Ale ne, jde o to, že to nejsou ty čerstvé...tak jestli budou taky tak dobré..." řekla jsem nejistě. Kagami se jen pousmál a vytáhl jedny onigiri z tašky. "Pro klid na tvé dušičce," dodal a snědl to. Čekala jsem, co na to řekne. Kagami si jen olízl rty a pokýval spokojeně hlavou. "Výborné, jako ty předtím, takže klídek prcku." "A neříkáš to jen tak?!" "Ne, neříkám. Nečeká támhle na tebe Hana náhodou?" Kývl hlavou směrem k tobě. "Ah, jo, jdeme teď do města...tak si užijte trénink." Zamávala jsem tak nějak všem, kteří mě vnímali a odešla jsem za tebou a společně jsme se vydaly směr město a suvenýry!

"Uuf, prý byli dobré," řekla jsem po chvíli ticha a ty jsi se nechápavě na mě podívala. "Ty onigiri, prý byli dobré jak z té tátovi série...nebo to vážně říkal jen tak a teď tam leží v písku s otravou jídlem," zděsila jsem se vlastní představy, ale na baskeťáky jsme honem rychle zapomněly. Přivítalo nás ono městečko svými upravenými ulicemi a různými obchody s nejrůznějšími dárkovými předměty. Najednou ti ale zazvonil telefon. Volala ti Kaoru, nejspíš ti chtěla povyprávět o jejich trénincích. Abych se zabavila, vytočila jsem bráchovo číslo. "Nee-san!" "Yo, zdravím. Jak se máte?" "Nah, jde to. Kasamatsu-senpai nás ale doslova ničí a Takeuchi je taky víc přísnej. Už aby ses vrátila," "Abyste pak spíš nelitovali, jen si nemysli. Okoukávám tady tréninky ostatních týmů-" "Jakých týmů?" "Eh, já ti to neřekla? Trénují tu poblíž kluci z Shuutoku-" "Shuutoku? Midorimacchi tam je s tebou?" skočil mi Ryouta do řeči. "Teď zrovna ne, ale jo, jsou tady. A jsou tady i baskeťáci ze Seirinu," "Ze Seirinu?!!! A to mi říkáš až teď?!" Rozčílil se Ryouta. "Co ti na nich vadí?" "Nic!" Odmlčel se na chvíli. "Pozdravuj Kurokacchi." "Jo, budu. Hele, jdu zrovna kolem krámku se suvenýry, co chceš přivézt?" "To je jedno co," "Je tu takový vtipný opičák, co si válí šunky v horkých pramenech, vypadá skoro jak ty, toho chceš přivézt?" "RENA-NEE!!!!" "Klídek, koupím ti něco smysluplnějšího," ušklíbla jsem se do telefonu. "A jak se má Hana? Nepřehání to s tréninky?" "Tak se jí zeptej, jo pardon, ty nemáš jak, že?" Škodolibě jsem se usmála. Ryouta už se málem prořekl, že číslo má, pak mu ale došlo, jak k číslu přišel a nechtěl dostat seřváno za to, že se mi znova šťoural v telefonu. Jen uraženě řekl, jak jsem zlá, prohodili jsme ještě pár slov ohledně pobytu a ukončili jsme hovor ve chvíli, kdy i ty jsi zavěšovala svůj hovor s Kaoru. Po naší prohlídce městem jsme si aspoň měly co vyprávět. Procházely jsme stánek od stánku, ty už jsi měla vybráno pár dárečků pro holky, ale ještě ti chybělo něco pro kapitánku a mě furt chyběl suvenýr pro bráchu. K mému štěstí jsem nakonec objevila obchod, kde prodávaly akční figurky, které měly své kimono verze. A našla jsem tam i naši milovanou Sailor Moon v kimonu. "Sailor Moon?" Podivila ses. "No jo, s Ryoutou jsme od mala fanoušci. Takže až mu budeš chtít udělat radost, ber cokoliv se Sailor Moon," řekla jsem jen tak. Nakonec jsme sehnaly i dárek pro Tomoko a mohly jsme se vydat zpátky domů. Bylo už docela pozdě večer, dokonce ti po cestě domů volal táta, jestli dorazíme na večeři a kde vůbec jsme. Dorazili jsme domů, večeři jsme měli připravenou v lednici a táta už zřejmě spal. Tak jsme se najedly, převlékly do pyžam a šly si lehnout. Já byla neskutečně unavená a usnula jsem prakticky hned, jak jsem se přikryla peřinou. Ty jsi se ještě dobrých pět minut převalovala a poté jsi taky usnula .

Najednou nás ze spánku vytrhly vibrace mobilu. Obě dvě jsme sebou trhly a probraly se. "Cože? To už vstáváme?!" Zděsila jsem se, protože jsem se cítila děsně neodpočatě. "Ne ne, klídek, jen mi někdo volá, spi klidně dál." Řekla jsi a já jak na povel usnula. Podívala ses na displej, aby si zjistila, který blázen ti volá o půlnoci. Kise Ryouta. Mohl tě napadnout vlastně i někdo jiný než on? "Hanacchi? Neruším?"

Uplynulo možná tak pět minut a za doprovodu hlasitých nářků a hecování se z lesa vynořila většina kluků z Shuutoku. Ootsubo a Kimura bez větších problémů vepředu udávali tempo až do samého konce následováni ostatními hráči a celou skupinu uzavíralo zářné trio Midorima - Kazunari - Miyaji, ten by asi raději zůstal vepředu s kapitánem a Kimurou, ale někdo musel ta dvě trdla zpacifikovat, když bylo třeba, ne? A když je řeč o pacifikaci... Všichni už toho běhání očividně měli dost, i Takao se svou obvyklou hyperaktivitou, ale když si mě všimnul, rozhodnul se ještě zapracovat na finishi. Škoda, že se zapomněl dívat pod nohy... "Hana chan!" Byla to scéna jako z grotesky, nejprve se přes nějaký ten kořen natáhnul Takao a přes něho se zase natáhli Midorima a Miyaji, jelikož je kamarádův pád dokonale překvapil. Rozkošný domino efekt, jediné štěstí, že ti tři běželi na konci skupiny. Nakatani se nevěřícně plácnul dlaní do čela - tak tohle byli regulérní členové týmu? Já se jen kousla do rtu, v tomhle jsem nevinně, ne...? Když se ti tři dobelhali k trenérovi, ostatní kluci už si pochutnávali na onigiri. "Doufám, že tohle na hřišti předvádět nebudete." Řekl Nakatani, když těm třem podával desinfekci a náplasti. Všichni měli více či méně sedřená kolena, lokty, pár škrábanců na dlaních a Midorima s Takaem i sedřenou bradu. Co si budeme říkat, desinfekce není nic příjemného, ale nechat to tak nemohli. Midorima se chopil lékařského vybavení jako první, určitě byl naštvaný, ale dusil to v sobě, tvářil se spíš uraženě. Zato Miyaji svůj vztek nijak neskrýval. "Mít tak po ruce ananas, omlátil bych ti ho o tu tvoji prázdnou palici, Kazunari!" "Heh... Já to neudělal schválně, Miyaji san." Ale žádná z Takaových omluv nemohla zmírnit Miyajiho hněv, tak raději nechal svého senpaie být a vyrazil za mnou a za onigiri. "Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se a Takao mi to hned odkýval, vždyť těch pár odřenin ani nestálo za řeč, ne? Ale z mého pohledu stály za víc než pár slov. Když si ode mě bral onigiri, všimla jsem si, jak měl odřené ruce a i když si třeba kolena oblepil, působilo to celkem ledabyle stejně jako náplast na bradě, která tam držela snad jen silou vůle. "Mattaku, tohle ti připadá v pořádku? Podívej se na Miyajiho a Midorimu." Řekla jsem a kývla směrem k těm dvěma, kteří měli všechny krvácející ranky řádně vydezinfikované, zalepené náplastmi i flastry a Midorima si i převázal svoji střeleckou ruku. "Ále, ti dva to moc prožívají." Určitě ho z té vzdálenosti nemohli slyšet, ale snad podvědomě to tušili, jelikož se oba hned po té poznámce na Takaa opravdu zle podívali.  "Asi je to ještě nepřešlo..." Jen jsem si povzdychla a zamířila k ostatním, abych jednak nabídla i Miyajimu a Midorimovi, a abych poprosila Nakataniho o další náplasti a desinfekci. "Ale já už si to ošetřil." Protestoval Takao, když viděl, s čím k němu jdu. "Jo, hezky za pochodu, takhle máš tu náplast akorát na parádu." Ušklíbla jsem se. "Já věděl, že se ti takhle budu líbit." Zazubil se, ale úsměv mu vzápětí strnul, když jsem se s desinfekcí pustila do odřenin, které měl na rukách. "Neříkal jsi náhodou, že sis to všechno ošetřil?" Nadhodila jsem snad mírně pobavená jeho reakcí, ale i tak jsem se snažila být co nejopatrnější. "Jo, to ale neznamená, že jsem si na tu-au - desinfekci zvyknul." Postěžoval si, to už měl obě ruce ošetřené. "Mattaku, nemůžeš zůstat chvíli v klidu?" Postěžovala jsem si zase já a Takao skutečně přestal gestikulovat, vlastně tam stál jako solný sloup, když jsem mu bez většího úsilí sundala tu náplast z brady a pro jistotu tu odřeninu znovu vyčistila. Samozřejmě se chtěl cukat, sotva se přiblížil pach desinfekce, ale já mu opatrně jednou rukou přidržela obličej a druhou vyčistila tu ranku a hned ji zalepila, tentokrát pořádně. "Yosh, tohle by snad mohlo vydržet." "Un... Arigatou..." Jestli zbytek týmu předtím neměl z těch tří nemehel dost velkou srandu, tak teď už určitě.

Mezitím se z onigiri radoval i Seirin. Riko byla samozřejmě ráda, ale co byla její vděčnost oproti reakci kluků? Kdyby mohli, asi by ti postavili svatyni. I když se Riko hlavně s Kagamiho přičiněním zlepšila a opravdu se snažila, pořád to nebyla žádná sláva a dostat do sebe její výtvory občas bylo jako další část tréninku, doslova vítězství mysli nad hmotou... Zatímco si kluci pochutnávali a užívali si zaslouženou chvilku klidu, ty jsi s Riko seděla opodál a pozorovala to veselé hemžení. "Gratuluju, teď jsi jejich hrdina." Ušklíbla se, ale pak si povzdychla, zapřela se lokty o kolena a položila si bradu do dlaní. "Já fakt nevím, co dělám špatně. Moje onigiri takhle nikdy nevypadaly! O chuti nemluvě..." Bylo ti jí docela líto, kor když jsi věděla, jak se kvůli klukům snaží. "Někdy bys mě to mohla naučit, Rena chan. Nebo se o to aspoň pokusit..." Ušklíbla se a to vaši pozornost upoutal nově příchozí - Kagami.  Zvláštní, ani sis neuvědomila, že tady až doteď nebyl. Jak ses vzápětí dovtípila, Riko ho zase poslala běhat, ale tentokrát krom zápasu zmeškal i to opěvované pohoštění. Kluci na něho v samé radosti taky bohužel zapomněli, takže na Kagamiho zbyly ubohé tři kousky. Teď se najednou všichni cítili docela provinile, ale Kagami, i když ho to mrzelo, nad tím jen mávnul rukou. "I tři jsou lepší než nic." Zašklebil se a pustil se do svojí dietní porce. Ani Kagami nebyl výjimkou, onigiri všem chutnaly, ale stejně ti tvého drzého senpaie bylo líto. "To nevadí! Můžu donést další! Máme zásob jak pro armádu!" Ujistila jsi ho nakonec a Kagami jen přikývnul, ale bylo vidět, že je ti za tvoji snahu vděčný. Posilněni onigiri se nakonec kluci s tebou a Riko v závěsu vydali na ubytovnu. Před dalším tréninkem to chtělo doplnit zásoby pití a převléknout se a podobně na tom byli i kluci ze Shuutoku.

Těsně před vstupem do penzionu na sebe oba týmy narazily a já z dálky rozeznávala drobnou blonďatou silueta, která vesele gestikulovala mým směrem. "Chápu, chápu, onigiri měly úspěch." Usmála jsem se, když jsem k tobě došla a to sis všimla té potlučené trojice. I kluci ze Seirinu se přinejmenším v duchu divili, co se těm třem stalo. Midorima se k tomu odmítal vyjadřovat, jen si posunul brýle a se stejně uraženým výrazem jako předtím odkráčel pryč, zatímco Miyajiho zase vytáčel Takaův smích, ale náš cholerik se ti kupodivu přiznal. Zvláštní představa - kluci, kteří na hřišti vymýšlí bůhví jak složité kličky, se bez ladu a skladu natáhnou někde v lese. Zatímco jsi nevěřícně kroutila hlavou nad Miyajiho vysvětlováním, banda rozdováděných prváků se postrkovala ve snaze být ve dveřích dřív než spoluhráči, ale k jejich velké smůle v té přátelské šarvátce trefili i Miyajiho a to tak nešťastně, že mu strhli jeden flastr na lokti. Miyaji, popuzený jak bolestí, tak chováním prváků, se dlouho nezdráhal a seřval je na dvě doby. Ne, že bys ho nechápala, ale v ten moment ti těch kluků zabylo líto, Miyaji se tvářil dokonce nebezpečněji, než když nadával Takaovi. "Klid, nech ty chudáky žít, jedno škrábnutí tě nezabije, ne?" Ozvala ses a než se Miyaji nadál, držela jsi mu na té odkryté rance kapesníček. Určitě měl pro prváky ještě řadu ostrých slov, ale po tvém zásahu je jen spolknul jako hořkou pilulku. "Fajn."  Vzdal to nakonec a střelil směrem k prvákům poslední zlý pohled. Najednou se cítil docela zahanbeně, že tady tak vyváděl kvůli odřenině a ke všemu před Seirinem a před tebou... Jestli jsi pro Seirin byla bohyní onigiri, pak pro ty prváky z Shuutoku jsi byla anděl strážný. Se všemi překvapenými pohledy a snad i nějakým potutelným smíchem sis začala uvědomovat svoji reakci. Vůbec jsi o tom nepřemýšlela, zdálo se to tak nějak samozřejmé mu pomoct, mimo to, nedalas mu přece ledvinu, tak proč jsou všichni tak udivení? Musela jsem se ušklíbnout nad tvojí poznámkou o zdravotníkovi a záchraně. "Abych tě nevzala za slovo, senpai." Rýpla jsem si a trochu se posunula, aby kluci mohli projít. "Rena san, dobrá práce, to se jen tak nevidí." Zazubil se cestou dovnitř Takao, ale ani jedna z nás v ten moment nevěděla, o čem mluvil. "Totiž, povedlo se ti krom té rány zalepit Miyajimu i pusu, to je hrdinský výkon." Dodal se smíchem a rozloučil se s námi. Já se musela hodně přemáhat, abych se taky nezačala smát. "Bylo to krásné gesto, vážně." Poplácala jsem tě po rameni, ale ne všichni z toho byli tak nadšení. Nebýt Kuroka, tak by Kagami asi ještě teď zíral tam, kde před chvílí stál Miyaji. Neměl ho rád, možná proto, že to bylo vzájemné? A nebo proto, že tys ho očividně ráda měla? Proč ses o něho tak starala? Vždyť je ten kluk naprosto nesnesitelný, to sis nevšimla? Kagamiho vnitřní monolog ale brzy přerušil tvůj hlas, přece jen, bylo by dobré vědět, kolik toho Kagamimu máš donést, ne? Ten dotaz ho aspoň na moment přivedl na jiné myšlenky, ale nálada mu zase klesla k bodu mrazu, když se u něj objevil Nigou. No prosím, i k tomu psovi je milejší.

Zatímco my se vracely domů na oběd, kluky ještě čekala druhá část dopoledního tréninku. Tentokrát Seirin zůstal venku a kluci z Shuutoku naopak zabrali tělocvičnu, aby se dali do pořádného protahování, no, každý v rámci možností... Cestou jsme stačily probrat, jak se náš nápad s onigiri ujal. "Takže mu to skoro všechno snědli? Oh, chudák." Litovala jsem Kagamiho, když jsi mi líčila, jak se po onigiri zaprášilo. "Takže mu poneseš VIP porci, hm? Rýpla jsem si, ale pak jen nad tvou obranou mávla rukou. "Náhodou je to od tebe hezké, vážně." Usmála jsem se bez vší jízlivosti, to jsme akorát dorazily domů a vůně z tátova království se linula až k vstupním dveřím. "Tak konečně zpátky? Dneska pro vás mám vůbec super specialitku! To byste nevěřily, co se tady dá sehnat za druhy koření!" Ozval se vesele táta. Asi nikdy mě nepřestane fascinovat ta jeho radost z vaření, jeden by si řekl, že toho z práce bude mít dost, a ono ne. "Onigiri byly perfektní, za všechny ti máme poděkovat." Zavolala jsem na tátu a ten jen vykouknul z kuchyně. "Nic kuchaře nepotěší tolik, jako když ostatním jeho jídlo chutná." Pronesl hrdě a vrátil se ke sporáku. Zatímco jsme chystaly prostírání, debata na téma onigiri vesele pokračovala dál, to tě ale čekalo nemilé zjištění. Jestli už nemáme žádné zásoby, co teda Kagamimu doneseš? Na moment se tě zmocnila panika, vidina surovin tě ale uklidnila. Sice sis nebyla jistá, jestli zvládneš udělat takové onigiri jako táta, ale co už, nějak se s tím popereš, přece jsi Kagamimu něco slíbila! A opravdu ses té výzvě postavila čelem. Sotva jsme se po obědě vypořádaly s nádobím, dala ses do práce. Táta ti akorát nachystal všechny ingredience. "Však víš, jak jsme je dělali předtím, ne? Ale kdybys něco potřebovala, budu na zahradě." Řekl a nechal tě tvořit, to jsem se do kuchyně připletla i já. "Senpai, tobě na tom nějak záleží." Ještě chvíli a asi bys sáhla po nejbližším noži, dneska jsem se nějak neuměla krotit. "Můžu ti s něčím pomoct?" Nabídla jsem se pak. "To je dobrý, zvládnu to sama." Jen jsem přikývla a na moment se zarazila, už už jsem chtěla něco dodat, ale nakonec jsem to nechala být. "No nic, půjdu se trochu rozhýbat." Tys jen přikývla a dál už jsem tě nerušila. V pokoji jsem se uvelebila na tatami a začala se protahovat. Tobě se docela dařilo, aspoň jsi sama ze sebe měla dobrý pocit, i když ses nemohla zbavit jakéhosi podivného napětí. "Koukám, že ti to jde hezky od ruky, Rena chan." Prohodil táta, když se stavil v kuchyni. Chvíli tě pozoroval a pak jen spokojeně pokýval hlavou, než zase zmizel někam ven.

Chtělo to takovou hodinku a cosi, ale nakonec jsi úhledně naskládala onigiri do dvou krabiček. Nebyla to zrovna obří porce, tedy, na Kagamiho poměry, ale mohlo by mu to vystačit aspoň jako svačina po tréninku, ne? Sbalily jsme si věci, ty jsi popadla onigiri a mohly jsme vyrazit. Chtěly jsme ještě skočit do města a koupit nějaké drobnosti, já chtěla něco vzít holkám z týmu a ty zase bratrovi, Taře a Arisu. "Ne, Hana chan, Kagamimu radši neříkej, že jsem tuhle várku dělala sama. Jestli to nebude jedlé, propadla bych se hanbou do země. To mu radši nakecám, že to byla nějaká nepovedená várka...víš jak..." Řekla jsi mi cestou a já se jen ušklíbla. "Jasně, žádný strach. A co vím, táta tě chválil, ne? Nedokážu si představit, že by nebyly dobré." Mrkla jsem na tebe a o chvíli později jsme dorazily na pláž. Riko říkala, že budou i odpoledne venku, tak jsme doufaly, že tím myslela pláž a trefa, kluci zrovna hráli volejbal. Pár jich sedělo ve stínu na lavičce, ale většina zrovna řádila na hřišti, zatímco Riko jim dělala rozhodčí. "Koga!" "Wakatta!" "Mada mada!" Náš volejbal byl jen odlehčená verze toho, co tam teď probíhalo. Všimla sis, že Kagami je mezi těmi na lavičce. "Jen jdi, já na tebe počkám." Pobídla jsem tě a šla se pozdravit s Riko. Přece vám tam nebudu dělat křena, ne? "Oi, Bakagami!" Docela sebou trhnul, když jsi na něho zavolala. Prvotní překvapení ale nepoznamenalo jeho drzost. "Chtěla jsi říct Taiga senpai." Ne, nechtěla, ale tentokrát hádka o oslovení a titulech šla stranou, přece jen, za jídlo se dá mnohé odpustit. Napjatě jsi čekala, až Kagami ochutná, a že mu to trvalo, ale nakonec sis mohla oddychnout. Asi opravdu byly dobré, nebo ne? Kagami by ti snad nelhal, ne? A vůbec, kdy jsi o sobě začala tolik pochybovat? Letmo jsme se rozloučily s kluky a s Riko a zamířily do města, zatímco kluci zrovna dohráli další set a šli si na chvíli odpočinout. Dvě krabičky plné lahodných onigiri samozřejmě neunikly jejich pozornosti. "Ale, Kagami, co to tam máš?" Taiga začínal tušit problém. "Nic pro vás."  Zamračil se a schoval ty krabičky z dosahu ostatních. To tak, už mu jednu várku onigiri snědli.  "Teď mu je donesla Rena." Prásknul ho někdo ze spoluhráčů sedících na lavičce. "Jen ho nechte být, vy byste se taky nechtěli dělit o jídlo od přítelkyně, ne? Mimo to, Kagami si to zaslouží, když jsme mu předtím málem nic nenechali." Těžko říct, jestli ta Kiyoshiho obhajoba Kagamimu spíš nepřitížila. "To není jídlo od přítelkyně!"  Bránil se Taiga, ale bylo to jako z bláta do louže. "Paráda, takže se můžeš rozdělit!"  "Pracky pryč!"

Na pláži možná probíhal litý boj o jídlo, ale ve městě vládla pohodová atmosféra. V ulicích bylo plno lidí, ale zase žádné davy, zkrátka tak akorát živo. Nejrůznější krámky nabízely pohlednice, sošky i dřevoryty s krajovou tématikou, nejrůznější přívěsky, náramky a náušnice a různé stánky s občerstvením lákaly kolemjdoucí k ochutnávce. "Páni, ještě yukata a ohňostroj a bylo by to úplně jako matsuri." Prohodila jsem, když vtom mi zazvonil mobil. "Gomen, jen si to vyřídím." Kývla jsem na tebe a odběhla bokem. "Kaoru? Ještě žiješ? Jak se tam máte?" Odpovědí mi byl jakýsi udýchaný smích. "Ú-úžasně, ceň si toho, vážně... Kdykoliv někdo zatouží po... po signálu, musí vyběhnout fakt nesympatický kopec a ani tam to není jisté." "To zní... dobře." "Ale no tak, za co byla ta ironie?" "Já to myslela vážně." "Masochisto. Tak povídej, jaké koktejly sis dneska dala?" "Ráno čtyřicet minut stretching, dopoledne jsem si byla zaplavat a odpoledne další stretching a dechová cvičení od Hagu san." "Hm, tyhle koktejly ještě neznám." "Mou, Kaoru! Snažím se ti říct, že se tady jenom neflákám!" V telefonu se ozval smích. "Vždyť já vím. Takže, jsi v pohodě? Zvládáš to?" "Já nevím, asi jo. Nah, zatím všechno funguje, ale nemám tu jistotu jako dřív." Povzdychla jsem si, bála jsem se, že tu jistotu už nikdy mít nebudu. "No, kvalifikace je na začátku září, to máš ještě nějakou tu rezervu. Teda, pokud se o něco hodláš pokusit..." Kaoru vždycky věděla, jak ostatní vyprovokovat, ale nenaštvat. "To si teda piš! Do kvalifikace ze mě zase bude mořská víla!" Následovala chvilka ticha, načež Kaoru vyprskla smíchy. "Bože, tobě z toho mořského vzduchu hráblo?" Smála se, docela dobře jsem si dokázala představit, jak teď přivírá oči a v mírném předklonu se opírá volnou rukou o stehno jako pokaždé, když se smála. "Neděs mě, to mám z těch tréninků s Hagu a Tsuchidou, asi jsem se nakazila."  

Holky na soustředění vyrazily o den později než my k moři, ale to nic neměnilo na vidině dvou týdnu naprostého work outu. Hned první den, po veselém výšlapu s bágly, následoval intenzivní stretching, dlouhé rozplavání a do večera všichni, Tsuchidu nevyjímaje, nechali v bazénu duši. Tsuchida měl ve zvyku konzultovat denní plán s kapitánkou týmu, což v případě Tomoko bylo téměř jako porada dvou trenérů. Snídaně byla v osm, od půl desáté byl stretching a dechová cvičení pod taktovkou Hagu, pak následovalo posilování nebo se šlo ven běhat, to záleželo na rozmaru - počasí i Tsuchidově. Oběd býval kolem jedné, pak hodina čtyřicet poledního klidu a hurá zase makat. Odpolední trénink se den ode dne mohl lišit, ale více méně šlo pokaždé o rozplavání a pak plaveckou techniku, vytrvalostní plavání, štafety nebo kratší vzdálenosti a po večeři si občas Tsuchida ještě připravil nějaká videa ze závodů, aby rozebral taktiku vlastní i soupeřovu a zhodnotil techniku, našel chyby a vyzdvihnul klady. Od večerní prezentace se pak obvykle odvíjel trénink následujícího dne. Kaoru tak tak doběhla zpět na koleje, aby si ve spěchu stačila sesbírat věci a hned běžela k bazénu. Už tak měla zpoždění, drobné, ale přece jen a jak víme, to se u Tomoko neodpouští. Šatna byla prázdná, všichni už byli u, ne-li v bazénu. Tak nějak za pochodu si Kaoru vzadu rovnala plavky a přitom téměř žonglovala s pitím a ručníkem, brýle kolem krku a čepici téměř v zubech. "Kaoru-" "Kya!" Tomoko ji slušně vyděsila, když se z ničeho nic objevila ve dveřích. "Já vím, jdu pozdě, ale ten zatracený kopec se nedá seběhnout tak snadno." Postěžovala si Kaoru. "Kopec? Tys byla volat?" To nebyla reakce, jakou Kaoru očekávala.  "Ehm, jo? Mluvila jsem s Hanou." Tomoko neznatelně přikývla. "A? Jak je na tom?" "Huh? Ehm, jo, řídí se plánem Hagu, trochu i plave, zatím žádné problémy." Kaoru se nezdálo, že by tak nejasné informace mohly Tomoko stačit, ale co víc jí měla říct? "Fajn, jen ať pokračuje, do kvalifikace máme jen měsíc." Řekla Tomoko a zamířila zpátky k bazénu. Kaoru chvíli stála jako opařená, kam se poděla stará Tomoko? Ještě ve dveřích se ale kapitánka zastavila. "Jo a za to zpoždění máš čtyři bazény navíc."  "Čtyři?!" "Nějaký problém? Tohle je krátký bazén." Dobře, ta stará Tomoko tam přece jen někde byla...

A když je řeč o tréninku, v Kanagawě zase dostávali zabrat kluci z Kaijou. Takeuchi to domluvil s vedením školy tak, že kluci mohli využívat školní tělocvičnu i přes prázdniny. Přece jen, škola by byla sama proti sobě, kdyby chtěla ztížit trénink vlastním reprezentantům. Kise zrovna seděl na střídačce, když si spíš všimnul blikajícího displeje, než že by v tělocvičně něco slyšel. Jindy by ho asi nechal zvonit, ale když uviděl tvoje jméno, letmo zkontroloval, že se bez něho trenér i kluci obejdou, a pak zmizel i s mobilem na chodbu k šatnám. "Nee san!" Bylo vidět, že jsi mu chyběla a vlastně ani tobě nevadilo zase si s ním popovídat a trochu ho poškádlit, nemluvě o tom, že mobil měl jednu nespornou výhodu oproti konverzaci z očí do očí - kdykoliv jsi bratra mohla vypnout. Zatímco já řešila bůhví co s Kaoru, ty jsi s bráškou stihla probrat snad všechno a Ryouta se vážně nestačil divit - Shuutoku, Seirin a my dvě na jednom místě? To vůbec nevypadalo dobře! Ryoutovi to během hovoru pořád šrotovalo v hlavě, to se tam kolem tebe motá Kagami? To snad ne, vždyť tam nemáš svého brášku, aby tě chránil! A Shuutoku, s jakousi nedůvěrou si Ryouta vybavil Takaa. Hlídáš mě vůbec, nebo třeba trávím celé dny s jiným týmem? "Tak se jí zeptej, jo pardon, ty nemáš jak, že?" Ty aby sis nerýpla. "Hidoi yo, Renacchi!" Neměla jsi tušení, že se Ryouta málem prozradil, už už tě chtěl setřít tím, že moje číslo má, ale asi by nebylo dobré, kdybys pátrala po jeho původu... "Tak ji aspoň pozdrav a-" "Tak tady jsi!" V telefonu se ozval druhý hlas. "To si ze mě děláš srandu, ty během zápasu visíš na mobilu?!" "Ya, senpai, sore- ite, senpai!" "Aho! Padej na hřiště střídat!" Ani ses nemusela dlouho zamýšlet, kdo přerušil váš rodinný hovor. "Moshi moshi, Rena?" Teď už zněl Kasamatsu o cosi klidněji. "Mattaku, nemyslel bych si, že manažerka bude rozptylovat vlastní tým." Ale, tentokrát dostaneš kázání i ty? "Náhodou, to byly užitečné zákulisní informace." Bránila ses. "Ale?" Řekl Kasamatsu nevěřícně. "Vážně, náhodou tady poblíž trénují i Seirin a Shuutoku." "To je super, ale my hrajeme proti Touou..." Nastala chvíle ticha, detailista jeden, co má za problém? "No co, to neznamená, že vám to nemůže nic dát. Jen počkejte, až se vrátím i s novou taktikou." Nemohla ses zbavit toho dojmu, že se Kasamatsu docela bavil a vlastně to tak bylo, ale ty jsi neměla možnost vidět ten pobavený úšklebek - dobře pro vás oba. "Tak to se celý tým bude těšit." Ach kruci, raději bys měla začít tu taktiku vymýšlet... "Hádám, že se tam máte dobře. Co Hana a její trénink?" Zeptal se nakonec Kasamatsu - ale, tak teď si chce kapitán povídat? "Jo, máme se tu skvěle a když je řeč o tréninku, kapitán může místo zápasu telefonovat?" Hádat se s tebou nikdy nebylo jen tak.  Slyšela jsi jen dlouhé povzdychnutí. "Ty jsi vážně neskutečná, víš to? Tak se zatím měj a... dej na Hanu pozor..." A rychle zavěsil. "Promiň to zdržení, volala Kaoru - mám tě od holek pozdravit, teda, od Kaouru a Yuuny, kapitánkou si nejsem tak jistá." Zasmála jsem se a pak si všimla, že se tváříš nějak zaraženě. "Senpai, stalo se něco?" Kdepak, jen klasický hovor s bratrem...

Nákupy se docela protáhly, ne, že bychom toho potřebovaly tolik sehnat, ale tak nějak jsme se i zapletly do uliček toho městečka a prochodily ho snad křížem krážem, tedy, jeho starou část. Když se začalo stmívat, všude se rozsvítily malé lampy, podomní lucerny a lampiony - jednoduše pohádková atmosféra. Já se ale cítila trochu provinile. "Mou, senpai, už je tma a my strávily odpoledne ve městě, teď už asi běhat nepůjdu. Tak dnešek jsem poněkud zazdila." Povzdychla jsem si. "Aspoň si dám před spaním nějaké obtížnější cviky." Rozhodla jsem se, ať ten dnešek není úplně zabitý, ale ne, že bych si to neužila, bylo to moc fajn, jen jsem po hovoru s Kaoru měla pocit, že bych měla trénovat snad i v noci, abych jim vůbec stačila. O chvíli později volal táta, kde jsme a kdy dojdeme, tak jsme se nakonec domluvili, že ještě chvíli zůstaneme ve městě a že na nás s večeří nemusí čekat. Když jsme dorazily, táta už spal. Odpoledne si byl zaběhat a když se k celkové únavě přidalo ještě slunko, nebylo divu, že už zalehnul. Táta nám v lednici nechal sushi, rýži s jeho tajnou kořenící směsí a dušenou zeleninu, zkrátka si každá mohla vybrat, na co měla chuť. Chvíli jsme seděly v kuchyni, polohlasně si povídaly a ujídaly každá ze své porce. "Nah, je to špatné, opouští mě odhodlání. Senpai, zachraň mě!" Po jídle jsme se vystřídaly v koupelně, přichystaly si futony a převlékly se do pyžam. Nakonec jsem se donutila ještě něco dělat, samozřejmě jen cviky, u kterých nehrozilo, že mi pohnou žaludkem. "Yosh, teď mě snad nebude budit špatné svědomí." Ušklíbla jsem se, když jsem šla zhasnout, mobil v ruce. "Budík jako dneska?" Jen jsi mi to odsouhlasila a zabořila hlavu do polštáře. Zhasla jsem a s pomocí mobilu bez újmy došla ke svému futonu. "Oyasumi, senpai." "Oyasumi..." Žádná z nás neměla problém usnout, přece jen jsme se dopoledne hýbaly a ani to chození po městě nebylo úplně rekreační, o horku nemluvě. Ale spánek nám dlouho vydržet neměl. Prvně naše snění narušily vibrace, mobil mi vesele poskakoval u hlavy a o chvíli později začalo hrát i vyzvánění. Trhla jsem sebou a na půl poslepu jsem nahmatala mobil. "Cože? To už vstáváme?!" Zděsila ses, ale já tě uklidnila, že mi jen někdo volá. Vážně - jen mi někdo volá o půlnoci? Asi bych ten hovor vypnula, kdybych ve vší rozespalosti nezaostřila na displej a na jméno volajícího - Kise Ryouta. Já snad ještě spím... Přijala jsem hovor a na druhé straně se ozval nejistý, ale povědomý hlas. "Hanacchi? Neruším?" Vážně? "Jak se to vezme, neměla jsem nic moc na práci, jen spánek, znáš to..." Rýpla jsem si. Ryouta v tu chvíli ztuhnul, když se po mé poznámce podíval, kolik je hodin.  "Ah, gomen! Nedošlo mi to, ztratil jsem pojem o čase! Tak zatím-" Raději jsem ten proud omluv stopla. "Opovaž se zavěsit, když už jsi mě vzbudil. A počkej chvilku, musím s tím mobilem ven." Řekla jsem nebo spíš zašeptala, jelikož jsem tě nechtěla znovu vzbudit.

Opatrně a co nejtišeji jsem se dostala z pokoje a jakmile jsem našla boty, tak i na zahradu. Sedla jsem si na verandu, venku kupodivu vůbec nebylo dusno, vzduch byl cítit solí a když občas zafoukal vítr, zabylo mi i trochu chladno. "Tak, už můžu mluvit. Nechtěla jsem vzbudit Renu nebo hůř - tátu." Vysvětlila jsem, venkovní vzduch mě docela probral a prvotní podráždění se zdálo být pryč. "Hanacchi, vážně mě to mrzí, nechtěl jsem-" Znovu ty omluvy. "A co jsi chtěl? Jen mi, prosím, neříkej, že jsi to číslo vytočil omylem." Ušklíbla jsem a doufala, že skutečně něco potřeboval, jinak bych ho musela přetrhnout. "Jak se tam máš? Totiž, chtěl jsem ti zavolat dřív, ale celý den jsem nevěděl, jak začít a odhodlal jsem se až teď a, bože, jak to, že už je půlnoc? Promiň, zní to hloupě, co?" Tentokrát jsem ho nepřerušila, jen jsem se mlčky usmívala. "Ne, možná bláznivě, ale hloupě ne. Mám se fajn, táta se o nás stará přímo královsky, skoro se bojím, abych tady nepřibrala. A Rena je společnost k nezaplacení, trpí se mnou i moje ranní rozcvičky." Kisemu najednou spadnul kámen ze srdce, když jsem nehledě na jeho zmatečný a špatně načasovaný začátek zahájila normální hovor. "Jó, šéfkuchař, Rena by se něco mohla přiučit, to by byla paráda. Myslel jsem, že budu jediný, komu bude její vaření a péče chybět, ale kluci z týmu se na ni taky těší." Přiznal Kise. "To si dovedu představit, no, minimálně umí skvělé onigiri." Ve zkratce jsem Kisemu vylíčila, jak nevině to všechno začalo a jakou záplavou onigiri to skončilo, naštěstí jsem i po půlnoci měla dost rozumu, abych vynechala tu část s Kagamim a VIP onigiri. "Eeeh? Sonna, takže ty nosíš domácí onigiri Shuutoku? Hanacchi, jak jen můžeš!"  "Maa maa, nemusíš to tak hrotit. Až se vrátím, mohly bychom vám s Renou nějaké připravit, hm? Onigiri jen pro Kaijou, slibuju." "Hontou ka? Už abys byla zpátky..." Jen jsem se zasmála. "Jen mě nestraš, mám pocit, že ani ten čas, co mám, nebude stačit." Povzdychla jsem si. "Jak ti to jde s tréninkem?" Z jeho tónu jsem cítila, že zvážněl. Všichni vždycky zvážněli, když šlo o můj trénink, občas mě to trochu deptalo. "Ale jo, jedu podle plánu Hagu a trenéra, každý den stretching a dechová cvičení. Snažím se každý den běhat, ale ne vždycky to vyjde, taky trochu plavu, ale moře se s bazénem nedá srovnat. Netroufnu si plavat moc daleko ani moc dlouho, nestojí to za ten risk s proudy, krom toho... nevím, kolik toho zvládnu a... bojím se to zjistit. Víš, doktor říkal, že potřebuju zjistit, kde mám strop, ale já mám strach, že je to níž, než bude potřeba na závody..." Ani nevím jak, prostě jsem odkryla karty, byly to věci, o kterých jsem se bála uvažovat, natož o nich mluvit. Dokonce ani s tebou jsem je nechtěla řešit, nechtěla jsem nám ten společný týden zkazit katastrofickými předtuchami, krom toho, tady u moře se mi všechno zdálo tak optimistické, nadějné. Podpora tebe i táty, opodál dva týmy, ke všemu oba vyřazené, které i tak nehorázně dřou, aby se dostaly výš. Zdálo se mi, že sem prostě ty moje chmury nepatří a říct to někomu "z venčí" byla větší úleva, než jsem čekala. "Hanacchi, nemysli na to, co by se mohlo pokazit, ale na to, čeho chceš dosáhnout. Vím, že děláš všechno, co můžeš, myslím, že jsi tenhle typ člověka, viď? Nemysli na to a dej do toho všechno. Ostatní ti věří, že to stačit bude, že to dokážeš, tak si věř taky, dobře?" Na moment jsem nevěděla, co říct, zaskočil mě. "Díky..." Přísahala bych, že jsem slyšela, jak se usmál. "Prosím, řekni mi, že někdy i odpočíváš. Jestli ne, tak je Rena doprovod na baterky." Řekl skoro dotčeně, až jsem se musela zasmát. "Dobře, v mezičase si to až nezdravě užíváme na pláži. Voda je krásně čistá a navzdory tomu vedru osvěžující a je tady bar, kde dělají úžasné ovocné koktejly, asi jsme si na nich s Renou vypěstovaly závislost. A taky je tam hřiště na volejbal, parádně jsme si zahrály s kluky ze Shuutoku a rozhodně jsme se nenechaly zahanbit. Rena je téměř skrytý sportovní talent." Vylíčila jsem naše línější chvilky, znělo to až idylicky, Ryouta si to snadno dovedl představit - moře, prohřátý písek, slaný vzduch a Shuutoku. Tenhle dílek mu do skládanky nezapadal. "Kdo by to byl řekl, že se takhle necháš rozptylovat koktejly a klukama." Řekl Ryouta ironicky, i když doufal, že se mu dostane ujištění o nesmyslnosti té druhé části. "Heh, jasně, nechám se rozptylovat asi jako ty faninkama." Oplatila jsem mu to a Ryouta si aspoň částečně oddychnul.

Povídali jsme si snad hodinu, když už mi začínala být opravdu zima. Taky jsem tam seděla jen v kraťáskách a tričku na ramínka, husí kůži jsem měla skoro všude a taky jsem začínala být trochu unavená. "Víš, že ráno nevstaneme, hm?" Povzdychla jsem si s jakousi blaženou rezignovaností. "Ale vstaneme, jen o cosi později, to vadí?" "Nabouráváš mi morálku." Ušklíbla jsem se a neubránila se při tom zívnutí. "No, byl to fajn hovor, ale nerada bych usnula na verandě, tak to asi ukončíme, co myslíš?" Řekla jsem nakonec. "Asi bychom měli." Přitakal Ryouta, i když se tomu bránil, i na něj už sedala únava. "A kdybys někdy chtěl, klidně mi můžeš zavolat i přes den." Následovala chvilka ticha, jen jsem se usmála. "Oyasumi." "Oyasumi..." Ozvalo se a pak ten noční hovor skončil. Ještě chvíli jsem tam seděla, mobil v ruce. Nezdálo se mi to? Jen jsem nevěřícně zakroutila hlavou, bylo to absurdní - absurdní, ale milé. Zvedla jsem se a vrátila se dovnitř, když vtom jsem do někoho narazila. Vyjekla jsem a málem upustila mobil a chudák táta zareagoval podobně. "Tati?!" "Hano?! Co tady strašíš, pro boha?" Oba jsme si řádně oddechli. "Nemohla jsem usnout, tak jsem šla na chvíli na vzduch. Co ty?" "Ale, jen žízeň, nechceš taky něco?" A tak jsme vzápětí postávali v kuchyni oba s nějakou limonádou. Tohle noční dostaveníčko netrvalo dlouho, dopili jsme, popřáli si dobrou noc a oba se co nejtišeji vytratili do svého pokoje. Kupodivu jsem tě nevzbudila, zdálo se, že ani moje srážka s tátou tě nevytrhla ze sna. S jakousi úlevou jsem si konečně lehla, položila mobil na obvyklé místo a bez problému usnula.

A přišlo ráno - ah, kruté ráno... Pokojem se rozezněl budík. Ne zrovna svižně, ale přece jen ses probrala a se zívnutím se posadila. Smířená s rozcvičkou ses v duchu loučila s peřinou, ale budík ne a ne přestat zvonit. Jak jsem se po něm natahovala hlavu ještě zabořenou v polštáři, akorát jsem ho odstrčila dál a slepě hmatala tam, kde už nebyl. S těžkým povzdychnutím jsem se zvedla do sedu a konečně umlčela svůj mobil, abych vzápětí zase zapadla do peřin. Po chvíli ti to začalo být divné, jak to, že ještě nevstávám? Obvykle jsem hned po zazvonění byla na nohách. "Hano, je ti dobře?" Cosi jsem zamručela a pak hlavu otočila tak, aby mi šlo aspoň trochu rozumět. "Jo, paráda, jen mě nech ještě chvíli spát." Byla jsem jako vyměněná. "A co rozcvička?" Jen jsem si přitáhla peřinu blíž k bradě. "Čert ji vem..." Zabručela jsem do polštáře, ty jsi nakonec vzdala snahy o komunikaci a šla si raději opláchnout obličej. Z kuchyně už se ozývalo jakési šustění - táta chystal snídani. "Ah, ohayou, Rena chan, připravená na rozcvičku?" Zanotoval táta, kterého očividně naše ranní odhodlání stále ještě bavilo. "Já možná, ale s Hanou to bude horší." Odpověděla jsi nejistě a popsala tátovi, co se stalo. Když jste pak oba nakoukli do pokoje, zase jsem spala.  Jen jste si vyměnili pohledy. "Já ji v noci potkal, že prý nemohla usnout. Nemůže to být něco zdravotního?" Zděsil se táta, ale to se ti nezdálo pravděpodobné, zdála jsem se prostě jen unavená, ale z čeho? Nakonec jsi s tátou skončila v kuchyni a když už byla snídaně skoro hotová, ozval se znovu můj budík. O chvíli později jsem vylezla z pokoje a s ručníkem a kupou dalších věcí jsem se táhla do koupelny, aniž bych řekla půl slova. Byl slyšet nějaký šramot, zvuk tekoucí vody a pak velice jasný výkřik.  Znovu jste si s tátou vyměnili pohledy, když jsem pak vylezla ven s vlhkými vlasy a husí kůží. Po druhém budíku jsem si totiž připadala tak zoufale, že jsem se nakonec rozhodla pro radikální řešení - studenou sprchu. "Dneska si dám dvojitou trasu... a dvakrát tolik plavání... Jo, to by šlo..." Mumlala jsem spíš sama pro sebe, když jsem přišla do kuchyně. Ospalá? Byla jsem spíš jako po flámu, i když mě ta sprcha řádně probrala a po pořádném kafi a dobrém jídlu jsem začínala zase ožívat. "Senpai, co kdybychom dneska začaly běháním? Dopoledne ještě není tak horko, tak bychom to mohly vzít přes pláž." Navrhla jsem, ty jsi neměla nic proti a tak jsme se po snídani začaly chystat.

Tohle ráno ale nebylo kritické jen pro mě. Když Midorima hned po probuzení zkoumal dnešní předpověď Oha-Asa, zachvátila ho panika. Raci by se dnes měli zaměřit na osobu, která jim dokáže pocuchat nervy. Osoba, která má k vašemu provokáterovi nejblíž, je dnes vaší zárukou štěstí. Midorima si to četl znovu a znovu, jako kdyby nemohl pochopit, co mu ta slova říkají. Jak to mám pro boha udělat? Pak se ale uklidnil, zase to byl ten rozvážný Shintarou. Přece jen, Oha-Asa ho ještě nikdy nezklamala a když včera neměl svůj talisman, potkala ho ta srážka s Takaem, to bylo určitě znamení! Midorima začal přemýšlet, osoba, která mě vytáčí... Takao! Jasná volba, ale kdo z lidí v jeho dosahu měl k Takaovi nejblíže? Tahle část horoskopu se mu zdála poněkud matoucí, možná snad zavádějící. Ať se snažil, jak chtěl, nikdo se mu ve vztahu k Takaovi do téhle rovnice nehodil, tak tedy zkusil zapátrat dál. Kise! Další prudič na seznamu, ale ten byl někde v Kanagawě, takže by jen těžko mohl Midorimovi nějak pomoct, ne?  Mám to! Kise nakonec byl odpovědí - první podmínku splňoval perfektně a kdo má k němu nejblíž? Jeho sestra, která náhodou byla v Midorimově dosahu... Když se Takao vzbudil, Midorima už byl někde venku, aspoň to tak vypadalo, když na něj ani v koupelně ani v jídelně jeho parťáka nenarazil. "Kde se fláká? To snad chce prošvihnout fyzičku?"  Rozčiloval se Miyaji nad náladovostí esa jejich týmu. "Beztak někde shání nějaký děsně uhozený talisman." Zívnul Takao a to debatu uklidnilo, znělo to pravděpodobně. Když se pak kluci sešli venku, aby společně zamířili do tělocvičny, po Midorimovi stále nebylo ani vidu ani slechu. "Mobil si nechal na pokoji." Zahlásil trenérovi Takao a ten si jen povzdychnul. "Tak pojďme, Midorima ví, kde budeme, ale jestli tam nedojde, raději by se za něj někdo měl pomodlit v té svatyni." Rozhodl Nakatani, i on měl občas dost Shintarových vrtochů. K úlevě všech Midorima už čekal u tělocvičny, když dorazil zbytek jeho týmu. "Shin chan, to jsi šel napřed, nebo co? Způsobil jsi pěkný rozruch." Šklebil se Takao, když k němu došel, ale Midorima se zdál být poněkud rozhozený. "Dneska... nemůžu trénovat." Kluci se po něm překvapeně otočili. "Oi, neříkej mi, že je to kvůli tomu včerejšku..." Děsil se Takao, oddělat týmu hvězdného střelce, to by byl teprve průšvih. "O to nejde. Asi nebudu schopný sehnat si dnešní talisman." Následovala chvíle ticha, načež Takao vyprsknul smíchy a Miyajiho zase braly nervy. "Dejte mi někdo ananas!" Nebo cokoliv, co by po Midorimovi mohl hodit. Tohle pro kluky z Shuutoku vypadalo jako začátek náročného dne...

Mezitím jsme se rozloučily s tátou a po na naše poměry krátkém protažení jsme se daly poklusem k pláži. Takhle po ránu tam nebývalo moc lidí a ještě nebylo tak dusno, takže se pláž přímo nabízela jako běžecká trasa. Míjely jsme i tělocvičnu, kam se zrovna stahovali poslední z kluků, mezi nimi i Midorima. Měla docela špatnou náladu, vážně nevěděl, kde tě má hledat a celý den doufat, že tě náhodou potká, to mu nestačilo, co víc, deptalo ho to. Jen si povzdychnul a když už se chystal vejít dovnitř, všimnul si nás, no, spíš tebe.  "Shin chan, nan-" Takao to ani nestačil doříct a Midorima běžel někam pryč. "Oi, Shin chan!"  Netrvalo to dlouho a dostihnul nás. "Rena, chotto... mate..." Vydechnul. "O něco tě chi požádat." Midorima a někoho o něco prosit? Co to se všemi dneska bylo? Lidi kolem tebe se chovali jako vyměnění. "Buď dnes mým talismanem! Podle Oha-Asa to musíš být ty!" Vyhrknul a strčil ti před nos svůj dnešní horoskop. Obě jsme si to moudro přečetly, tak tě napadlo, že jestli ty jsi podle Midorimy perfektní talisman, pak je tvůj bratr perfektní prudič, smutné... "Mohla bys se mnou strávit dnešek? Potřebuju mít svůj talisman pořád nablízku!" Dodal, nemohla sis vybavit, kdy naposledy se Midorima o něco tolik snažil a to se ti v hlavě zrodil nápad. "A co z toho budu mít já?"  "Are?" "No nediv se, být celý den s tebou, to bych přišla o to královské pohoštění, jaké nám Hanin táta chystá a já rozhodně nehodlám strádat kvůli nějakému horoskopu." Teď jsme byli s Midorimou překvapení oba, já se nestačila divit, jak rychle ses v té situaci zorientovala. "Nic ti nebude chybět, slibuju, nic nemusíš dělat, jen prostě budeš se mnou... prosím..." Tohle by ti snad nikdo neuvěřil, Midorima opravdu prosil. "Já ti nevím, měla bych být tady s Hanou." Zakroutila jsi hlavou, asi jsi ho chtěla jen poškádlit, ale dřív, než jsi z toho stačila vycouvat, jsem se toho chytla já. Trochu se mě dotklo, že se k nám Midorima přiřítil, ani nepozdravil a považuje mě za vzduch, akorát vychrlil svoji prosbu. Ale nakonec mi ho bylo skoro líto, jak tě tam prosil. "Mně to nevadí, klidně buď dneska s Shuutoku. Já jsem stejně chtěla dohánět ty ranní resty, takže by se mnou asi moc srandy nebylo. Pak se za tebou stavím. Jo a tátovi řeknu, ať ti něco nechá na večer, teda, pokud nebudeš spát jinde." Teď ses zase nestačila divit ty, ale budiž, byla to skoro výzva a ty ses rozhodla do toho jít, kor když jsem tě takhle vyhecovala a když Midorima prakticky slíbil, že se o tebe celý den bude starat. Ještě jsme se domluvily na pár detailech a ty jsi pak odešla do tělocvičny společně s viditelně spokojeným Midorimou.

Běhat s tebou sice byla větší zábava, ale takhle sólo jsem se aspoň mohla pořádně probrat. Znovu jsem se protáhla a pustila se podél pláže. Až na jiné klima to bylo skoro jako doma - běžela jsem si svým tempem, po kapsách akorát mobil a drobné na pití, jen místo klíčů jsem si s sebou přibalila inhalátor. Neběžela jsem dlouho, když jsem zahlédla známou tvář. "Kagami kun, ohayou, Riko tě zase poslala běhat?" Řekla jsem, když jsme k sobě doběhli, netvářil se vůbec nadšeně. "Jo, zase..."  "Co ty? Kde jsi nechala to škvrně?" Zeptal se a já se jen zasmála. "To bude docela uhozený příběh." Ve zkratce jsem se Kagamimu pokusila vysvětlit, jak a proč jsi se Midorimovi upsala. Kagami si matně vybavoval, že Kuroko o té Midorimově pověrčivosti mluvil. Vážně nechápal, jak někdo jako Midorima může věřit na něco takového. "Takže dnešek Rena tráví s Shuutoku, spíš než talisman bude jejich maskot." Ušklíbla jsem se, ale Kagami nebyl ta správná osoba, před kterou bych o tomhle měla vtipkovat. Jestli předtím nebyl zrovna nadšený, tak teď jeho nálada klesla k bodu mrazu. "Takže se na tebe vlastně vykašlala, co?"  "Huh? Ani ne, mně to nevadí. Když ji kluci tolik potřebují, tak proč ne." "Jo, ti ji tak potřebujou..."  Kagamiho chování mě trochu překvapilo, co mu pro boha přelítlo přes nos? "No nic, měl bych jít, nechci tím běháním strávit celé dopoledne." Řekl lehce otráveně a to mě něco napadlo. "Nevadilo by ti, kdybych běžela s tebou?" Kagami jen povytáhnul obočí. "Fakt? To by se ti chtělo? Já ale nechci mít zrovna vycházkové tempo..."  Prosím? To jako že jsem brzda? "Fajn, že si rozumíme, já taky ne." Odsekla jsem a Kagamimu asi došlo, čím mě naštval. A tak jsme se dali do běhání. Bylo to až podivně klidné, Kagami toho moc nenamluvil a já si šetřila dech, abych se tam před ním náhodou nezačala dusit. Zatím to ale šlo dobře, cítila jsem mírný tlak a horkost v krku, ale to byly jen klasické obtíže spojené s během, obvyklá reakce na fyzickou námahu. Nevím, jak dlouho jsme běželi, ale v určitém úseku se Kagami zastavil s tím, že už má odběháno. Koupili jsme si něco k pití a na chvíli si sedli na kamennou zídku u pláže. "Máš docela výdrž, to jsem nečekal." Přiznal Kagami. "Nějaká fyzička mi z bazénu ještě zbyla." Řekla jsem potěšeně, i když ten tlak na plicích ještě nepolevil. Po chvíli jsem velice vážně začala uvažovat o tom inhalátoru. Kagami si pak příhodně šel koupit další pití, takže mě s tou hračkou neviděl. Dívala jsem se na ten kousek plastu, který mi přitom jako kouzlem dokázal ulevit. Mattaku, takhle by to nešlo. Povzdychla jsem si, to už byl Kagami zpátky. Ještě chvíli jsme si povídali - o týmech, o tréninku, ale když jsme se nějak dostali k tobě, byl najednou podrážděný. "Vy jste si s Renou něco udělali? Tváříš se děsně dotčeně." Řekla jsem nakonec, ne, že bych čekala, že mi na to Kagami něco kloudného řekne. "Ne, nic, co s tím všichni máte?"  "Všichni? Ale, víc lidí už mělo důvodné podezření?" Zašklebila jsem se. "Nemusíš mě hned chytat za slovo."  "Tak promiň, jen nechápu, proč tak trucuješ."  "Huh? Já že trucuju? To ona raději tráví čas se psem nebo s tím cholerickým blonďákem!" Ty máš co mluvit o vznětlivosti... Jen jsem si povzdychla, Kagami vlastně trucoval kvůli ničemu! "Mattaku, já už se na to nemůžu dívat, na tebe se nemůžu dívat!"  "Nani?" Jen jsem nevěřícně zakroutila hlavou. "Nevím, co jste si s Miyajim udělali a už vůbec netuším, co ti provedl ten chudák pes, ale nemáš důvod mračit se takhle na Renu. Chutnaly ti onigiri? Tak poděkuj Reně, dobrou hodinu je jen pro tebe sama vyráběla." Řekla jsem nakonec. Věděla jsem, že jsem ti něco slíbila, ale Kagami mě opravdu doháněl k šílenství.  "Ona je dělala sama?" "Jo, žádné nám nezbyly a ona tě nechtěla zklamat. Ale o ničem nevíš! A už vůbec to nevíš ode mě, jasné? Mou, raději už půjdu, musím dohnat ztracenou rozcvičku." Ukončila jsem to, zvedla se a nechala Kagamiho být. Vyráběla je jen pro mě...

"Moshi moshi, Rena?" Zazněl kapitán Kaijou v mobilu. "Mattaku, nemyslel bych si, že manažerka bude rozptylovat vlastní tým." Prosím?! Vlastně ve finále je to stejně bratrova chyba, že ten telefon v první řadě vůbec zvedl. "Náhodou, to byly užitečné zákulisní informace." Bránila jsem se. "Ale?" Řekl Kasamatsu nevěřícně. "Vážně, náhodou tady poblíž trénují i Seirin a Shuutoku a můžu tak těžit z jejich tréninků." "To je super, ale my hrajeme proti Touou..." "Detailisto." Řekla jsem si spíš sama pro sebe po chvilce ticha. "No co, to neznamená, že vám to nemůže nic dát. Jen počkejte, až se vrátím i s novou taktikou." Měla jsem pocit, že mě kapitán bere na lehkou váhu a směje se mi. To mě jednou nemůže brát i vážně? "Tak to se celý tým bude těšit." "To se těšte!" Po další chvilce ticha jsme se oba dva zahihňali. Tohle byl neskutečný hovor. "Hádám, že se tam máte dobře. Co Hana a její trénink?" Zeptal se nakonec Kasamatsu - ale, tak teď si chce kapitán povídat? "Jo, má se tu skvěle a když je řeč o tréninku, kapitán může místo zápasu telefonovat?" "Hah, obracíš karty proti mně?" "Hana se má fajn," ignorovala jsem jeho poznámku. "Pilně trénuje, ale nepřehání to. Na to dávám pozor." Kasamatsu se spokojeně usmál. Škoda že úsměv nejde slyšet, hned bych mu něco provokativního řekla. Pak jsme se rozloučili a tou dobou jsi i ty dotelefonovala s Kaoru, která kvůli tomu schytala 4 bazény navíc.

Dostaly jsme se domů, probraly jsme naše telefonáty, doma se najedly, vysprchovaly, daly taťkovi dobrou noc a šly jsme si připravit futony. Dnešek byl opět vyčerpávající i přes to, že jsme odpoledne nikam nešly běhat. Obě dvě jsme usnuly bez větších problémů. Já už byla někde hluboko ve svém snovém světě, když mě najednou z něho vytrhl zvuk a vibrace telefonu. Bylo to tak náhlé vytržení z hlubokého spánku, že by jeden dostal infarkt. Ty jsi mě ale uklidnila, že to nic není a že můžu dál spát. Poté jsem okamžitě zalehla a vrátila se zpátky do své snové říše. Už jsem nevnímala to, že opouštíš pokoj a s někým mluvíš.

Ryouta se ti ještě pětkrát omluvil za vzbuzení. Co s ním naděláš? Je to prostě Kise Ryouta, vysoký, roztomilý blonďák, kterému všichni všechno odpustí. A ty jsi nebyla výjimka. Váš hovor byl vlastně příjemný a zábavný, jen kdyby nebyl o půlnoci...Co se dá dělat. Stalo se. Volali jste celkem dlouho a když jste se rozloučili, šla jsi do kuchyně, kde jsi narazila na tátu. Oba dva jste se sebe lekli. Ponocování ale netrvalo dlouho a ty, ještě celkem prochladlá z terasy, jsi se zachumlala do peřin, mobil si dala na obvyklé místo a ponořila se do hlubokého spánku.

Cink cink cink!!! Další budík! To snad není možné?! Měla jsem pocit, že od posledního zvonění uběhla tak necelá hodina. Rozespale jsem se posadila a mnula si oči. Ty jsi po chvíli vypla ten příšerný zvuk a zapadla zpátky do peřin. "Hano, je ti dobře?" Podivila jsem se. Většinou jsi už byla pomalu převlečená do sportovního a připravená na rozcvičku. Ovšem teď jsi připomínala mrtvolu. "Jo, paráda, jen mě nech ještě chvíli spát." N-nech mě spát? Prosim?! "A co rozcvička?" Nejistě jsem se zeptala a hypnotizovala tě nevěřícným pohledem. "Čert ji vem..." Cože?!! Vážně teď odmítla vstát a cvičit? Kde je Hana a kam jsi schovala její pravé tělo?! Pomyslela jsem si, nakonec jsem vstala a šla postavit vodu na kafe. V kuchyni už byl tvůj táta chystajíc nám snídani. Vyměnili jsme si ranní pozdravy, hned po tom se táta divil, že tebe ještě nevidí nikde pobíhat. Společně jsme pak nakoukli do našeho pokoje. Byla jsi tam zachumlaná v dece, že ti téměř ani vlasy nešly vidět a klidně jsi oddechovala, jako hluboce spící dítě. "Já ji v noci potkal, že prý nemohla usnout. Nemůže to být něco zdravotního?" Zděsil se trochu táta, na to jsem jen zavrtěla hlavou. "To se mi nezdá, pokud není na něco alergická, v klidném stavu by neměla mít problém s dýcháním." Oba dva jsme jen pokrčili rameny a šli dodělat snídani. Nějakou chvilku to zabralo. S tvým taťkou jsme probírali různé recepty a povídali si o jídle, já srkala kafe a najednou jsme slyšeli další protivný zvuk budíku. Po chvilce nastalo ticho. Ticho jsi nakonec prolomila ty, s ručníkem kolem krku a kruhy pod očima, když ses šla zavřít do koupelny. Bez jediného slova jsme sledovali tvou cestu do koupelny, odkud nás vyděsil tvůj výkřik. S tátou jsme si vyměnili nechápavé pohledy a ty pak upřely znova na tebe, když jsi vyšla z koupelny. Domyslely jsme si dle husí kůže, co ti naskákala, že ses probudila tou méně příjemnou cestou. "Dneska si dám dvojitou trasu... a dvakrát tolik plavání... Jo, to by šlo..." mumlala sis pro sebe a my jen nevěřícně zavrtěli hlavou. Sušila sis vlasy osuškou, přisedla sis k nám a já už ti podávala hrnek s kávou. "Senpai, co kdybychom dneska začaly běháním? Dopoledne ještě není tak horko, tak bychom to mohly vzít přes pláž." "Nevidím v tom problém." Usmála jsem se. Takhle tě vidět bylo skutečně k popukání.

Po snídani jsme se připravily a vydaly se běhat. "Prý si v noci nemohla spát, to se ti stává často?" Zeptala jsem se. Najednou se mi vybavil ten půlnoční budík. "Mimochodem...nezvonil ti v noci mobil?" "Ne, to se ti něco zdálo." Odpověděla jsi přesvědčivě a já si skutečně pomyslela, že to byl jen nějaký moc živý sen. Běžely jsme k pláži. Po ránu tam moc lidí nebylo, slunce nás ještě negrilovalo, takže ideální podmínky pro běh. Tou dobou v Shuutoku vypuklo drama. Midorima nemohl najít svůj talisman pro dnešní den a byl z toho neskutečně zoufalý. Takao z toho měl neskutečnou srandu a Miyaji neskutečný vztek. Nakatani se jen plácl do čela. Věděl, že s tímhle trdlem to lehké mít nebude.

Běžely jsme zrovna kolem tělocvičny a viděly, jak poslední kluci ze Shuutoku zalézají dovnitř. Až na jednoho. Midorima se k nám přiřítil a následně nabíral zpátky dech. "Rena, chotto... mate..." Vydechnul. "O něco tě chi požádat." Tak a dost. Buďto ještě spím, nebo přes noc zaútočili na tohle místo mimozemšťané...to by vysvětlovalo ten živý sen ohledně telefonu. Určitě mám poupravenou paměť!!! "Ty..mě..požádat?" Zadržela jsem nevěřícně dech. "A o co?!" "Buď dnes mým talismanem! Podle Oha-Asa to musíš být ty!" Jen co to dořekl, strkal mi pod nos dnešní Oha-Asa horoskop. "Mohla bys se mnou strávit dnešek? Potřebuju mít svůj talisman pořád nablízku!" Dodal, jelikož jsem stále mlčela a nevěřícně na něj zírala. "A co z toho budu mít já?" Napadlo mě. "Are?" "No nediv se, být celý den s tebou, to bych přišla o to královské pohoštění, jaké nám Hanin táta chystá a já rozhodně nehodlám strádat kvůli nějakému horoskopu." Zkřížila jsem ruce. "Navíc bych měla hlídat Hanu." Dodala jsem. "Nic ti nebude chybět, slibuju, nic nemusíš dělat, jen prostě budeš se mnou... prosím..." Midorima žadonil dál, evidentně to myslel smrtelně vážně. Do toho ses vložila i ty. "Mně to nevadí, klidně buď dneska s Shuutoku. Já jsem stejně chtěla dohánět ty ranní resty, takže by se mnou asi moc srandy nebylo. Pak se za tebou stavím. Jo a tátovi řeknu, ať ti něco nechá na večer, teda, pokud nebudeš spát jinde." Ušklíbla ses a já jen zavrtěla nevěřícně hlavou. "No tak dobrá...budu mít u sebe furt mobil, tak kdyby něco, okamžitě volej!" Upomenula jsem tě a vydala se s Midorimou do tělocvičny.

"Ne, Midocchi, kolikrát se ti stalo, že jsi nesehnal talisman?" "Vždycky najdu talisman. Jen zřídkakdy se mi nedaří...ale to jsou většinou zapeklité věci." "Hm, takže brácha je u tebe otravná osoba číslo jedna?" "Číslo dvě. Číslo jedna tu nemá žádnou blízkou osobu...a neber si to osobně." "V pohodě, spíš bych se divila, kdyby se našel někdo, koho bratr neotravuje." Midorima jen přikývnul hlavou na souhlas a tak jsme dál pomlouvali bráchu. Samozřejmě tím milejším způsobem. Koneckonců Ryouta sice mohl všechny otravovat, ale zároveň je vlastně nepostradatelný. Lidi co ho znají, by si život bez něj už nedokázali představit. To už jsme ale přišli do tělocvičny. Kluci se zrovna rozcvičovali, jen co ale Midorima přišel všem na oči, rozcvička skončila. "Rena...? Co tady děláš? Neříkej mi, že..." ukázal na Midorimu prstem Takao a jen co si dal dvě a dvě dohromady, dostal neskutečný záchvat smíchu. "Tak to tě upřímně lituju." Poplácal mě soucitně po rameni. "Uvidíme, kdo koho bude litovat." Řekla jsem s ďábelským pošklebkem. "Tak jsme všichni rádi, že sis našel talisman a teď zpátky do práce! Musíme toho dneska hodně stihnout!" Zahučel za zvědavým davem Nakatani. Všichni se vrátili zpátky na plac a pokračovali v protahování se. Já si jen sedla na lavičku a všechny cviky si bedlivě zarývala do paměti.

Mezitím, co jsem seděla na lavičce, ty jsi pokračovala v běhání. Běžela sis svým tempem s různými věcmi po kapsách a po nějaké chvíli jsi se potkala s Kagamim. Nakonec jste běželi kus spolu a stihli si i popovídat. Jelikož tě ale Kagami doháněl k šílenství svým bezdůvodným trucováním, nedalo ti to a prozradila mu tajemství ohledně jeho speciální onigiri dávky. To Kagamiho očividně zchladilo, než ale stačil vychladnout úplně, ty už jsi se s ním loučila a pokračovala si sama ve své dopolední rozcvičce.

Shuutoku končili rozcvičku a rozdělili se na dva týmy. Pár hráčů sedělo na lavičce, vesměs to byli nevýrazní prváci. Přisedli si ke mě, oči jim nadějně jiskřili a vypadali, jakoby se mě na něco chtěli zeptat. Nakonec jeden do druhého drknul loktem, aby mu naznačil, ať se už ptá. "Etoo...tím, že budeš Midorimy-san talisman...znamená to, že s námi budeš celý den?" Řekl s nadějí v hlase. "Jo, už to tak vypadá." Odpověděla jsem nejistě. "Super!" "Paráda!" Zaradovali se a já furt nechápala, oč jde. Nechápavě jsem jen zvedla obočí a hodila po prvácích tázavým pohledem. "Totiž...tím, že s námi budeš, tak aspoň na jeden den budeme mít klid od Miyajiho-senpai." "Ne že by nás děsil,nebo tak něco, ale před tebou by nás mohl nechat na chvíli žít..." rozpačitě gestikulovali rukama a já už si to v hlavě spojila se včerejší Takaovou poznámkou o zalepení pusy. "Jasnačka, žádný problém, dneska, jako talisman štěstí vám zaručuju klidný a mírumilovný trénink." Usmála jsem se a prváci se rozzářili. "Rena-san!!" "Senpai." "Rena-senpai!!! Děkujeme!" Ha, Kagami by se měl od těchto prváků učit. To je panečku ztělesnění úcty!
Shuutoku po zbytek dopoledne hráli cvičné zápasy a neustále se střídalo sestavení týmu. Na lavičce seděl každou chvíli někdo jiný, takže jsem se prakticky se všemi řádně seznámila. Při poslední hře si šel na lavičku sednout již zmiňovaný ďábel. Miyaji si přehodil ručník kolem krku a jedním koncem si utřel opocený obličej. "Co těm prvákům proboha říkáš, že se tváří tak šťastně?!" Zeptal se s jistým podezřením v hlase. "Já? Nic jim nenapovídávám, ale máte úžasné prváky. Měl by sis jich vážit!" "Jo jasně, vy prváci musíte furt držet při sobě co?" Nastala chvíle ticha. Momentálně jsem měla chuť házet ananasy já. Po hlubokém vydechnutí jsem opět nahodila milý a nevinný úsměv. "Já už jsem druhák, ne prvák." Miyaji vytřeštil překvapeně oči. "Ne? Tak to bych tě netipoval. Ale neber si to nijak špatně." Omluvně gestikuloval rukama a nakonec si jen prohrábl vlasy. Já nad tím jen mávla rukou, ale v duchu jsem chtěla něco nebo někoho kopnout.

Byl čas oběda. Ty ses vrátila domů sama. Tvůj táta už byl obeznámen po telefonu mojí situací, takže měl připravený oběd jen pro tebe a pro sebe. Tátovi si samozřejmě neřekla pravý důvod, proč na tebe nedohlížím. Říct mu, že si hraju na talisman, protože nějaký KLUK věří na horoskopy...by bylo to to nejdivnější, co bys kdy tátovi řekla a stejně by tomu nevěřil. Možná až na tu část s klukem. A to by ho určitě nepotěšilo.
"A jaké bylo dopoledne? Žádné problémy? Mám jít odpoledne s tebou místo Reny?" Vyzvídal táta a nandával ti porci rýže s nějakou omáčkou, po které se sbíhali sliny.

Shuutoku by normálně během oběda šli zpátky na ubytovny a najedli se v tamní jídelně. Dneska měl s nimi Nakatani jiné plány. Jak příhodné, že zrovna dneska strávím s nimi a zajdu si tak na místní sushi? Restaurace byla poblíž svatyně, ke které jsme předminulou noc spolu běžely. A taky to bylo poblíž toho místa, kde se Midorima, Takao a Miyaji pořádně sedřeli. "Půjdeme tak půl hodiny, vemte si všichni pořádné boty, ne že se zase někdo rozseká, jako ti tři včera." Řekl Nakatani a všem věnoval přísný pohled. Jaké štěstí, že jsem měla díky rannímu běhání pořádné botasky a ne třeba jen žabky. "Máme dnešní talisman štěstí, nikomu se určitě nic nestane." Zašklebil se Takao a poplácal mě po rameni. A tak jsme vyrazili. Midorima byl celou cestu na mě nalepený jak žvýkačka a Takao z toho měl neskutečnou srandu. Šli jsme kousek přes pláž, kde jsme se míjeli se Seirinem, kteří zrovna skončili svůj dopolední trénink na písku. K údivu všech se sám Nakatani zastavil, aby prohodil pár slov s Riko. Určitě ho fascinovalo, jak tak mladá holka je schopná trénovat tak početný tým plný kluků, kteří určitě nejsou poslušní andílci. "Ohayo, Midorima-san." Pozdravil Kuroko Midorimu, který sebou škubl, jak se lekl jeho odnikud zjevení. "Ohayo, Kuroko..." Odpověděl a poposunul si brýle. "Ohayo~ Kurocchi!" Vesele jsem mu zámavala. "Oh, Rena-san, co ty tu děláš?" Podivil se Kuroko. "Pro dnešek je mým talismanem." Ujal se slova Midorima, jednou rukou si opět posunul brýle a druhou mi položil na hlavu. Cuklo mi obočí a zhluboka jsem se nadechla. "Ano, přesně tak. Pro dnešek jsem talismanem." Potvrdila jsem to a sundala si Midorimovu ruku z hlavy. Kuroko jen kývl hlavou, že chápe. To už se ale oba týmy daly do pohybu. Jen jsme si zamávali na rozloučenou a vydali se každý svým směrem. "Až budete mít pauzu, půjdeme plavat?" Zeptala jsem se Midorimy. Ten se na mě ani nepodíval, měl kamenný výraz a opět si jen upravil brýle na nose. "Jestli chceš..." "Jo, chci! A koupíš mi pak i zmrzlinu? A koktejl?" Začala jsem jmenovat věci, které si vlastně obvykle dáváme my dvě.

Dorazili jsme do skromné restaurace, objednali jsme si jídlo, převážně sushi a mohli jsme obědvat. Já si akorát udělala fotku, abych ti ji mohla poslat jako mms s textem: "Odpoledne budeme na pláži, nebo v moři. Zkus nás pak najít. Hledej podle Takaova smíchu. Nechápu Midocchina, že ho ještě nezabil. Rena~." Odesláno.

Po obědě jsme se vrátili na ubytovnu. Kluci měli zhruba dvě a půl hodiny volna, pak měli mít trénink. Oni na pláži a Seirin v tělocvičně. Midorima mě vzal do svého pokoje, který sdílel s Takaem. Na to, že to byl klučičí pokoj, bylo tu vcelku poklizeno. "Páni, oproti vám jsem neskutečný bordelář." Zamyslela jsem se nad sebou, ale pak jen mávla rukou. "Nekaž mi iluze o dívčím pokoji." Napomenul mě Takao a za celou dobu mu z tváře nezmizel jeho věčně pobavený výraz. "Kdy chceš jít na pláž? Hned? Za půl hodiny?" "Hm, Hana psala, že tam bude kolem půl druhé. Tak to máme skoro tři čtvrtě hodiny. Hah, určitě dohání ranní rozcvičku." Usmála jsem se do mobilu, když jsem znovu přečítala tvoji odpověď. "Hm? Od kdy Hana-chan dohání cvičení?" "Od té doby, co zaspala." "Hana-chan zaspala? Co jste večer prováděly?" Šibalsky na mě Takao mrknul. "Rozhodně nic z toho, co se ti pravděpodobně honí v hlavě." Řekla jsem s lehce šokovaným výrazem. Takao je opravdu neskutečný. Já i Midorima jsme nevěřícně zavrtěli hlavou, když najednou Takao sundal triko. Jen jsem na prázdno polkla. Shibata! Okamžitě jsem se otočila zády k oběma klukům. Midorima toho využil a taky si sundal propocené triko, převlíkl se do čistého a sbalil si věci k pláži. "Oya oya, snad se nestydíš?" Rýpnul si Takao stále bez trička. "Já? Rozhodně ne, ale nemusím vás okukovat..." založila jsem si ruce na prsa. Cítila jsem, jak mi stoupá krev do hlavy, hoří mi tváře i uši. Je to tady zase. Moje slabost se dostává na povrch. "Klidně se otoč, nám to nebude vadit, že ne, Shin-chan?" Střelil po Midorimovi úsměv. Midorima si jen povzdychl a upravil si znova brýle. "Nech ji žít, Takao. Když nechce, tak nechce." Řekl bez větších emocích Midorima a Takao jen uraženě našpulil rty. "Vždyť si dělám srandu." "To je v pořádku." Snažila jsem se ho uklidnit. Když už byli převlečení a připravení vyrazit, zkontrolovala jsem jim věci a mohlo se jít. "Ještě zajdem do společenské místnosti. Nechal jsem si tam mp3 a sluchátka." Řekl Takao a my ho jen šli doprovodit.

Společenská místnost byla celkem veliká, bylo tu spousty křesel, velký gauč, fotbálek, televize, knihovnička, od všeho něco. Člověk si tu vždycky našel něco na zabavení. Ovšem klimatizace jaksi vypověděla službu a v místnosti bylo téměř jak venku, ne-li hůř. Ale to nezabránilo několika hráčům bavit se u stolního fotbálku...bez triček. Jen jsem se zhluboka nadechla a otočila se zády do společenské místnosti. Takao nemohl mp3 najít a tak tam chvíli pobíhal. "Půjdu čekat ven." Řekla jsem Midorimovi. Ten nejdřív jen kývl hlavou na souhlas. V tu chvíli úplně zapomněl na tu věc s talismanem a hned se za mnou vydal.

Venku jsem se potkala s Riko. "Rena-chan! Prý dneska trávíš den se Shuutoku? A co Hana-chan?" Objala mě a vyptávala se. "S Hanou máme za chvíli sraz na pláži. Jinak ano, dnešek budu se Shuutoku. Dělám Midorimovi dnešní talisman štěstí." "Talisman? Takže to je skutečně pravda. Kuroko o tom něco říkal, ale znělo to hrozně pitomě. Takže talisman může být i člověk?" "Přesně tak. Jednou na Teiko byl jeho talismanem jeho učitel chemie. Chodil za ním celý školní den. Bylo to dost divný." Jen co jsem to polovičním hlasem dořekla, slyšela jsem za sebou odkašlání. Midorima už stál za mnou a posouval si brýle na nose. Já i Riko jsme se jen nevinně usmály, jako bychom nic neřekly. "Tak jestli tu budeš i večer, nechceš mě zkusit něco naučit uvařit?" Navrhla Riko a já si jen povzdechla a očima zakroutila směrem k Midorimovi. "Co zítra, až na to budeme mít větší klid...a soukromí?" Riko se jen pobaveně pousmála a souhlasila. Takže další den budu talisman štěstí pro Seirin? "Nechceš s námi zajít na pláž a trochu se vyřádit v moři?" Navrhla jsem, ač jsem tušila, že zrovna Riko v době tréninkového kempu to nepřijme. "Hmm," začala Riko přemýšlet o svém a týmovém programu. "Ale jo, proč ne. Stejně máme teď všichni pauzu a já si moře nestačila ještě pořádně užít. Jen si skočím pro ručník a opalovák, hned tu budu!" Zaradovala se a rychle zmizela v ubytovnách.

Nakonec na pláž šli téměř oba dva týmy i s trenéry. Dnešek je vážně super divnej. Nějak jsem pochybovala o tom, že by se šla v době tréninkového kempu Riko bavit, natož Nakatani a ještě nezvyklejší byla ta přátelská aura mezi oběma týmy...bylo to až děsivé. Všichni jsme si rozložili deky a svlékli se do plavek. Naštěstí jsem měla plavky už na sobě a Riko mi půjčila své žabky. V těch botaskách jsem se už pekla. Já měla ručník půjčený od Midorimy, který se opět nalepil vedle mě a Riko si dala ručník hned z druhé strany. Ty jsi na pláži ještě nebyla. Byli jsme tam o dobrou čtvrt hodinu dřív, než jsme se původně domluvily. Riko mě čapla za ruku hned, jak jsme obě byly v plavkách a táhla mě do moře. Midorima šel za námi, ale blbnout v moři se mu moc nezamlouvalo, kor když má brýle, které se mu nechtěli sundávat. Do moře ho ale nakonec dostal Takao s Miyajim. K Riko se připojil Seirinský kapitán a Koganei. Na pláži bylo ještě pár opozdilců, kteří si furt vybalovali věci, rozkládali ručníky a svlékali se do plavek. Dneska byly v moři suprové vlny. Takové jsme od začátku našeho pobytu nezažili. Kolikrát se kdo nalokal slané vody, ale všichni byli ve finále v pořádku a skvěle se bavili.

Po chvíli jsme si dali pauzu a já poprosila Midorimu o slíbený nanuk. A tak jsme se ještě s pár dalšími lidmi vydali do nejbližšího stánku se zmrzlinou. "Midocchi~ vem mě na záda! Prosím!" Poprosila jsem Midorimu, když jsem si všimla nedaleko nějakého cizího páru, kde holka seděla klukovi za krkem a určitě tak měla suprový výhled. Midorima si jen povzdychl, dřepl si a čekal, až se na něj vyškrábu. Pak koupil dvě zmrzky a jednu mi podal. Držela jsem se ho jednou rukou za vlasy a byla naprosto okouzlená výhledem, který se mi dostavil. Po našem vzoru se i Junpei odhodlal a nabízel Riko svá záda. Riko si nebyla jistá, ale já do toho začala kecat a nakonec jsme se my holky hezky nechaly nést zpátky na pláž na zádech.

Vrátili jsme se zpátky k našim věcem, kde už si se zakempovala i ty a kdo jiný, než Takao, zase kolem tebe poskakoval. "Ale ale, tady má někdo super výhled!" Usmála ses na mě, škodolibost z tebe sršela na metry daleko. "Super je slabé slovo! Nemůžu si to vynachválit!" Usmála jsem se a spokojeně si seděla za Midorimovým krkem a lízala zmrzlinu. "Hana-chan, chceš taky na záda?" Nabídl se ti Takao. Ze začátku ses zdráhala, ale nakonec jsme tě ukecali a tak ses přidala do naší výhledové party.

Momentále díky Midorimovi jsem byla nejvyšší na pláži. Byl to skutečně nepopsatelně dobrý pocit. Připadala jsem si jak královna celé pláže...dokud se neobjevil určitý redhead, který rád kazí radost ostatním. "Jak je tam nahoře?" Řekl a usmál se úplně stejně, jako před chvílí ty. Takao i Junpei s vámi běželi do vody, kde vás následně pořádně vymáchaly. "Naprosto úžasně. A jak je tam dole?" Ušklíbla jsem se na Kagamiho. "Tak takový to je pocit, být malá, hmm." Dělal Kagami udiveného a chudák Midorima jen otráveně zahlížel kamsi do moře. "Midocchin, vyhoď tu tyčku a už mě můžeš sundat dolů." Řekla jsem a podala mu tyčku od zmrzliny, co mi zbyla. Midorima ji vzal, šel ještě se mnou na zádech k nejbližšímu koši, vyhodil tyčku a následně si to kráčel k moři. "Midocchi?!" Málem jsem se nestačila nadechnout a už jsem byla ve vodě. "Neřekla jsi, jak chceš být sundána," pokrčil Midorima rameny. Jen jsem nevěřícně zavrtěla hlavou. Páni, škodolibý Midorima? Od kdy? Začínám mít silné podezření, že ta teorie o mimozemšťanech bude pravdivá.

Všichni se náramně bavili a nikomu se popravdě nechtělo už trénovat. Zrovna jsem se opalovala na dece, Midorima si vedle mě něco četl a Riko si opalovala záda a spokojeně si mručila. "Dneska bych to viděla na opalování, pár drinků, možná volejbal a pak jenom relaxování." Řekla Riko a věnovala mě i tobě zoufalý pohled, jako bychom jí měly nějak zachránit. "Tak si udělejte z dneška relaxační den a zítra holt přitvrdíte v trénincích a uděláte si pořádnější rozcvičku." Navrhla jsem. "Minimálně já bych klukům jeden volný relaxační den dopřála." Přetočila jsem se taky na záda. I ty jsi byla pro relaxační den. Už jen to tvé zaspání ti totálně narušilo časový plán a ač sis řekla, že si dáš delší rozcvičku, docela se to protáhlo a tímhle tempem bys šla spát tak o půlnoci, což nebyl zrovna ideální čas. Rozhodně sis šla ale několikrát zaplavat a s Riko...a s Midorimou...jsme na tebe dávali pozor.

"Midocchi, namaž nám prosím záda." Mile jsem Midorimu poprosila a do ruky mu dala opalovací krém. Já a Riko jsme už ležely na břiše a ty jsi se zrovna sušila ručníkem. Midorima si opět jen povzdechl, vzal si krém a s naprosto kamennou tváří nám všem třem namazal záda, ramena a ruce. "Počkat, já myslel, že jsi jeho talisman, a ne on tvůj otrok?" Slyšela jsem za zády opět povědomý hlas jednoho určitého drzého prváka. "Však jo, nebýt mě, tak si tady takhle Shin-chan neužije." Zahuhlala jsem spíš do deky. Kagami jen zavrtěl nevěřícně hlavou a s Kurokem pokračovali v cestě do krámku pro nějaké pití.
"To je tak nefér! Podívejte na něho, maže záda všem třem holkám a my si můžeme záda namazat tak sami sobě..." Postěžoval si jeden prvák z Shuutoku a dostal hned několik soucitných a souhlasných pohledů od dalších prváků, dokonce i od prváků ze Seirinu. "Asi taky začnu věřit horoskopům." Řekl další prvák a ostatní jen souhlasně zamručeli. "Musíme si najít své talismany! Nejlépe ještě do konce volna!" Navrhl odhodlaně jeden prvák. "Ale pauza nám končí už za půl hodiny!" Zděsil se další. To si ale všimli, že kolem nás prochází Miyaji s Kiyoshim a na chvíli se u nás zastavili.

"Ne, Kiyoshi, pro dnešek má Seirin volno. Každý bude povinně relaxovat svým způsobem!" Řekla Riko. Kiyoshiho to udivilo, ale zároveň potěšilo. Relaxační den by se určitě hodil, aby nabrali síly na další dny. "Teda, relaxační den, vy se máte." Poznamenal Miyaji a otevřel si flašku s pitím. "Nee~ Midocchin, co kdybychom zkusili vydobýt z Nakataniho relaxační den?" "Nápad je to hezkej, ale pochybuju, že trenér nám dá celý den." Řekl sklíčeně Miyaji. "Pojďme to zkusit." Navrhla jsem, a tak jsme se s Midorimou zvedli a společně s Miyajim i Kiyoshim šli za Nakatanim, který se opaloval kus od nás na lehátku a něco si četl. Riko i ty jste nevěřícně za námi koukaly. Že by dnešek byl skutečně jen proflákaný odpočinkový den? "No a co ty, Hana-chan? Jak ti to jde s tréninkem? Už vidíš nějaké zlepšení? Dneska si dáš s námi relaxační den nebo si pojedeš svým tempem?" Vyptávala se přátelsky Riko. To už jsme se vraceli od Nakataniho s úsměvem na tváři. Vám bylo už jasné dle našich pohledů, jak vyjednávání dopadlo. Já a Kiyoshi jsme se culili jak sluníčka a Midorima s Miyajim jen nevěřícně zírali střídavě na mě, střídavě zpátky na trenéra. "Dnešek se oficiálně stává relaxačním dnem pro oba týmy!" Oznámila jsem vám tu novinu. "Co ty, ospalče? Budeš s námi relaxovat na čerstvém slaném vzduchu, občas si zaplaveš, nebo půjdeš makat? Dobře si to rozmysli!" Spiklenecky jsem na tebe mrkla. "Hele, támhle je skupinka prváků, někdo by jim měl oznámit dnešní změny." Naznačila jsem pohledem směrem na skupinu prváků. "Já jim to půjdu říct!" Nabídl se Miyaji. "Prosím, buď na ně hodný, ano? Žádný křik, stačí to říct i normálně ^^" Zastavila jsem ještě Miyajiho, než se vydal k prvákům. Zdálo se mi to, nebo se právě začervenal?! Miyaji to odsouhlasil a vydal se za prváky, oznámit jim tu novou zprávu. Po pár minutách se po pláži rozezněl nadšený řev a smích. "Co se stalo?!" Podivil se Kagami, který zrovna spolu s Kurokem dorazili z obchůdku a šli opět kolem nás. "Oh, Kagami, Kuroko, dneska je relaxační den! Takže odpočívejte, jak jen můžete, zítra z vás vytrénuju duši!" Řekla Riko s ďábelským pohledem. "Relaxační den?" Podivil se Kagami a snažil se otevřít flašku s vychlazenou sodovkou.

Riko i ty jste pokračovaly v opalování. Midorima si znova sedl na ručník a rozhodl se, že si dočte knížku, co tu měl s sebou. Já ještě chvíli stála vedle Kagamiho a Kuroka a sledovala nadšení prváků, co byli opodál. Miyaji s nimi dokonce šel do moře spolu s dalšími hráči Seirinu. "Tak co je s tím krámem?!" Začal Kagami pěnit, pořád mu totiž nešla otevřít ta sodovka. "Možná když to zkusíš-" Tsssssk! Kuroko nedořekl svůj nápad a sodovka najednou byla na mně, Kagamim a Kurokovi. Ve flašce toho moc nezbylo. "Děláš si srandu?!" Stála jsem tam spíš jak opařená vodou než opatlaná sodovkou. Ty i Riko jste to viděly a docela jste se nasmály, Midorima jen nevěřícně protočil oči a pokračoval ve čtení. "Midocchi, zůstaň klidně tady, jen se půjdu opláchnout do moře. Dokud na mě uvidíš, tak by to mělo být v pořádku, ne?" Midorima jen kývl hlavou a tak jsme se my, opatlaní sodovkou, vydali do moře. "Ty jsi vážně Bakagami. Nikdo tě neučil otvírat víčko od flašky?!" Trošku jsem si zanadávala, ale ve finále jsem se taky musela smát. "Ty jsi nějaká chytrá." Uculil se. "Ne, Kuroko- huh? Kam zmizel?" Podivil se Kagami a začal se rozhlížet. Já si zrovna oplachovala ruce a hrudník, ale také jsem se po něm začala ohlížet. "Támhle je." Ukázala jsem prstem na Kuroka, který už byl evidentně opláchnutý od sody a drbal na bříšku Nigoua poblíž deky a slunečníku, kde s Kagamim kempoval. "Jak on to dělá, že si jen tak zmizí nebo se objeví." Podrbal se Kagami na hlavě a koukal jeho směrem. "To je prostě Kuroko. Ten už se nezmění." Usmála jsem se. Kuroko a Nigou byli spolu neskutečně roztomilí. Musím si je pak vyfotit a poslat to bráchovi. Ten u té fotky pak umře na přílišnou roztomilost. V duchu jsem se už ďábelsky usmívala nad tím, jak budu bráchu trápit více fotkami s více lidmi, na které brácha nedá dopustit. Z přemýšlení mě ale vytrhli Kagamiho ruce na mých bocích. "Kagami?!" "Chceš vědět jaký to je padat z velké výšky?" Řekl s dost škodolibým tónem. To už mě zvedal, že jsem byla pomalu výš jak jeho hlava a prostě mě hodil z té výšky do vody. Když jsem se sesbírala na nohy, nevěřila jsem svým očím. "Bakagami!!" "Buď ráda, že jsi prcek. Padat z malé výšky je nic, koukej," jen co to dořekl, šťouchl do mě a já znova spadla do vody. Kdybych měla rukávy, tak bych si je vyhrnula jako správně naštvaný gangster. "Tak teď sis to podepsal ortel smrti, chlapče!" Kagami evidentně věděl, jak mě vyprovokovat. A tak začala ukrutná bitka trpaslíka a obra. Pokud nás někdo viděl, musel se dost dobře bavit.

Na pláži jsme všichni strávili ještě dobré dvě hodiny. Midorima si mě furt hlídal, aby mi byl nablízku, ty sis byla párkrát zaplavat, ale nechtěla jsi to přehánět a Riko to relaxování vzala přímo profesionálním způsobem. "Ne, Hana-chan, pojď si zahrát volejbal, chybí nám už jen pár lidí!" Pobídnul tě Takao. A proč ne? Stejně si mu vlastně ještě minimálně jeden volejbal slíbila. Když se všichni dobrovolníci, co chtěli hrát volejbal, seskupily u volejbalové sítě, určili se dva kapitáni a ti si vybírali střídavě hráče do svého týmu. A konečné složení týmů? Tým 1 měl za kapitána Miyajiho a hráči byli: já, ty, Junpei a Koganei. Tým 2 měl za kapitána Takaa, který měl mimochodem vztek na Miyajiho, jelikož mu tě prakticky ukradl. V týmu pak měl Kagamiho, Midorimu, Riko a Izukiho. Kuroko dělal rozhodčího. Kapitáni se dohodli, že poražený tým bude po zbytek dne sloužit vítěznému týmu. A tak se začalo hrát. Člověk by si vsadil na 2. tým plný velikánů, ale nepodceňujte prcky! Ty jsi měla první podání a hned si pro nás vydělala body! Ani já jsem nebyla nijak pozadu a vychytala jsem několik míčů a následně pěkně přihrála, takže náš nejvyšší člen, Miyaji, mohl skórovat. Ze začátku to tedy vypadalo, že náš tým má slušně našlápnuto k výhře a co si budeme povídat, nikdo nechtěl prohrát a nechat se tak buzerovat od vítězů. V dalším kole ale zase měl našlápnuto k výhře Takaův tým. Dokonce i další kolo nám dávali pořádně na zadek. Každopádně ať už to reálné bylo nebo ne, náš tým vyhrál! "Jo!!! Zvládli jsme to! Nakopali jsme vám zadky!" Vyplázl na druhý tým jazyk Koganei. Junpeiovi se jen zalesklo v brýlích a hlavou už mu běhalo tisíc nápadů, které na prohraný tým použije...především pak na Riko. "Myslím, že budu potřebovat namasírovat záda, Riko-san." Řekl Junpei tak ďábelsky, až pár lidem naskočila husí kůže. "Já myslím, že budu potřebovat něco k pití, Kagami." Škodolibě se uculil Miyaji. Co?! On mě předběhl! Já chtěla z Kagamiho udělat svého otroka! "Ta masáž nezní jako špatný nápad, co, Takao?" Ozvala ses a stejně jako ostatní z vítězného týmu, co si už o něco řekli, i ty si nasadila ďábelský úšklebek. "Oi, Midorima-san!" Zavolal na něj Koganei, evidentně si pro něj už něco vymyslel. "Já namasíruju Renu." Řekl a chudáka Koganeie probodl pohledem. Já jen pokrčila rameny, ale masáž se opravdu hodila. Koganei se obrátil na Izukiho, který ho taky probodl pohledem a jakoby mu říkal: "Opovaž se vymyslet nějakou volovinu!"

Poté jsme si všichni sbalili věci a přemístili se do ubytoven. My, co jsme si řekli o masáž, jsme zabrali Midorimův a Takaův pokoj. "To je tak nefér, já chci taky být ta masírovaná!" Postěžovala si Riko, která si svůj volný večer představovala trošku jinak. Hyuuga jakoby ji neslyšel, nebo spíš ani nechtěl slyšet. Sundal si triko a lehl si na deky, které jsme rozložili tak, aby jsme se tam všichni vešli. Hyuuga byl na kraji, uprostřed jsem byla já a ty po mé levici. Naši maséři se pustili do práce. Byli jsme jak v sedmém nebi. Navíc Midorima a jeho velké dlaně...co na to říct? Rozhodně masíroval lépe jak brácha.
Mezitím, co my jsme si užívali, Kagami doslova obskakoval Miyajiho, který ho trýznil různými nesmyslnými úkoly. Izuki taky trpěl. Musel Koganeiovi namasírovat chodidla, obstarat mu pití i jídlo a další nesmyslný věci, které si Koganei navymýšlel.
Hyuuga přerušil masáž jako první a někam se s Riko vypařil. My si teda ještě užívali společnosti Shuutoku. "Midocchin, namasíruj mi prosím chodidla a předtím ještě jednou krk!" Sedla jsem si zády k Midorimovi, kterému masírování nijak nevadilo. Takao si to dokonce nezdravě užíval. Občas tě místo masírování zlechtal. To jsem Midorimovi byla vděčná, že ho lechtání zatím nenapadlo. Když už tě Takao spíš lechtal než masíroval, celé jsi to zastavila. "Pojď mi umíchat nějakej drink a u toho mi zazpíváš," napadlo tě a čekala si, že Takao bude aspoň trošičku protestovat. "To je super nápad! Pojď do kuchyně, jediné co umím je mojito, uvidím, co v kuchyni najdu a co chceš zazpívat?" Byl až moc nadšený, hlupáček. A tak jsme po pár minutách opustili pokoj a šli jste do kuchyně. Jakmile jste odešli, Midorima mi začal masírovat chodidla, což bylo ještě příjemnější než celá ta masáž předtím. "Ne, Midocchin, jako talisman budu fungovat ještě jak dlouho?" Midorima se podíval na hodiny na stěně. Bylo půl šesté. "Do půlnoci. Pak se Oha-Asa mění." "Hm." Kývla jsem jen hlavou. "Doufám, že jsem byla úspěšný talisman." Midorima jen zdvihl obočí. "Myslím, že jsi byla talismanem pro celé Shuutoku než jen pro mě." Nastala chvíle ticha. "A ještě jednou děkuju, že jsi se mnou zůstala celý den...a doufám, že zůstaneš." Zarazil se na chvíli a vrhl po mě prosebný pohled. "Neboj, zůstanu do půlnoci." Usmála jsem se. A zítra zaspím já...to snad Hana pochopí? "Slyšel jsem pár prváků, jak se baví o horoskopech a talismanech. Evidentně jsi vzorový talisman pro štěstí." "Vážně? Doufám, že si uvědomují, že talismany nejsou vždycky jen holky, co potkáš na pláži." Usmála jsem se, dokonce Midorima se koutkem úst pousmál. "Nakonec si z toho budou dělat srandu jako každý jiný. Nikdo prostě na horoskopy od Oha-Asy nevěří." Zamračil se. "Ale já bez Oha-Asy nejsem schopný žít." "A chce snad po tobě někdo, aby ses přestal zajímat o své horoskopy a talismany?" Midorima opět zvedl obočí. "Ne, to nikdo nechtěl. Jen nadávají na talismany, když je nechám na špatném místě." "Tak vidíš. Máme tě rádi takového, jaký jsi, tak vůbec neuvažuj o tom, co bys dělal bez Oha-Asy." Usmála jsem se. Páni. Takový hovor s Midorimou jsem neměla snad od dob Teiko.

Mezitím, co my měli s Midorimou dojemný hovor, celým přízemím zazněl Takaův hlas, jak zpívá...bůhví, co to vlastně zpíval a přitom připravoval mojito bez alkoholu. To na ubytovně opravdu nešlo sehnat. Ty ses musela jen upřímně smát nad Takaovým výstupem. Pár zvědavých lidí nakouklo do kuchyně, co se to tam děje a nakonec Takao udělal mojita dost pro každého.
Hyuuga se s Riko údajně procházel po pláži, Izuki stále trpěl pod dohledem Koganeie a Kagami už byl otrávený z obskakování Miyajiho, který si to nezdravě užíval. Kolikrát do života se vám přihodí to, že máte možnost zotročit na jedno odpoledne svého rivala?

Během odpoledních hodin, kdy jsme byli všichni u moře, stihl správce ubytoven spravit klimatizaci ve společenské místnosti, kde teď byla většina lidí. S Midorimou jsme tam také šli asi hodinu po tom, co mi domasíroval chodidla a já ho naučila plést copy, takže do společenské místnosti jsem šla s úhledně zapleteným francouzským copem. Našli jsme si nějakou deskovku a sedli si k jednomu volnému stolku s křesli.

Kolem osmé deváté hodiny se všichni hráči vystřídali v koupelnách a chystali se pomalu na kutě. "Rena-chan, je libo Mojito?" Podával mi skleničku s mojitem Takao. "Já už půjdu. Budeš tu spát nebo dorazíš?" "Dorazím k vám...jen...myslíš, že zítra budu moct vynechat rozcvičku a zaspat?" Ušklíbla jsem se. "No to si ještě rozmyslím." Řekla jsi s jistou dávkou ironie. Nakonec jsme se rozloučily, Takao tě ještě kousek doprovodil a s Midorimou jsme vytáhli další deskovku. Kolem desáté hodiny se chtěl jít i Midorima osprchovat. "Eh, počkej. Ale do sprchy s tebou nemusím, že ne?!" Zděsila jsem se. Což o to, možnost špehovat sportovce ve sprše byla víc než lákavá, ale na druhou stranu...to prostě nešlo. Midorima se nad tím taky pozastavil a chvíli přemýšlel. Nakonec si znova pročetl dnešní horoskop a diskuze, kde se dozvěděl, že spousta lidí má dneska dost podobný problém. Naštěstí se dočetl, že osobu, jíž horoskop popisuje do sprch nebo vany opravdu nemusí. Nakonec jsme to vyřešili tak, že mi Midorima půjčil jednu ze svých knížek a já čekala na chodbě před umývárnami a četla si na zemi. "Co tu ještě pohledáváš?! Špehuješ snad kluky ve sprše?" Ozval se docela pobavený drzý prvák. "Huh? Ne! Nikoho nešpehuju. Vlastně tu čekám na Midorimu. Do půlnoci funguju jako talisman." Objasnila jsem Kagamimu situaci. Zvedla jsem se ze země a až teď si pořádně Kagamiho prohlédla. Právě vylezl ze sprch, ručník kolem boků a kapičky vody mu ještě stékali po tom jeho torzu...a po ramenech...a dalších částech těla...Cítila jsem se zase na omdlení. Proč mi tohle dělá?! "Nemůžeš si na sebe něco vzít? Třeba tričko?!" "Reno, venku je třicet stupňů, tady možná ještě víc a ty chceš, abych si vzal tričko?" Probodl mě nevěřícným pohledem. Já jen trucovitě pokrčila rameny a snažila se rozptýlit něčím...čímkoliv v chodbě. Bohužel chodby byly prázdné a ani ty stěny nebyly tak zajímavé. "Hej, podívej se na mě? Není ti něco?" "Ne, jsem v pohodě." "Jsi si jistá? Z ničeho nic jsi docela zbledla." Řekl už docela starostlivým tónem a trochu se přikrčil, aby mi lépe viděl do obličeje. "Co?!" "Mě se teda nezdáš v pohodě." "Kdyby ses oblékl, bylo by mi líp..." špitla jsem si sama pro sebe. Ups, ale Kagami byl dost blízko na to, aby to slyšel. Najednou se zatvářil, jako kdyby vyhrál v loterii. "Není ti na omdlení?" Řekl spíš škodolibě. Kde je ten jeho starostlivý tón?! "Trochu..?" Nejistě jsem odpověděla a vyděšeně na něho zírala. Skutečně z něj šel strach. "Já už to asi chápu, tak o tom Kuroko mluvil. No jasně. Teď to dává smysl!" Plácl se do čela a začal se smát. Takhle bavit jsem ho ještě teda neviděla. Smál se tak, až se prohýbal v zádech. Pak se uklidnil, narovnal se, zhluboka se nadechl a vydechl a znova se ke mě přikrčil a dal mi ruku na rameno. "Drahá Reno, právě sis podepsala ortel smrti a věř mi, že i kdybys mě sebevíc nesnášela, bude to sakra stát za to." Poplácal mě po hlavě a vydal se chodbou do svého pokoje. Po pár krocích se ještě zastavil a otočil hlavu. "Mimochodem, jak se ti líbí moje záda?" Zeptal se a znova se rozesmál, když uviděl můj zoufalý výraz. Kuroko!!! Cos mu proboha nakecal?! On to ví?! On ví o mé slabině?! Ještě chvíli jsem za Kagamim nevěřícně zírala, mezitím co on se furt smál a pak se ztratil za rohem. Po chvíli vyšel ze sprchy i Midorima. "Huh? Rena? Jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys viděla ducha..." zeptal se Midorima, který byl naštěstí převlečený už do pyžama. "Ale nic..jen jsem se zamyslela." "Nechceš si dát taky sprchu? Budu tu na hlídce a jeden ručník navíc mám." Nabídl Midorima. Sprchovat se tam, kde se sprchovali ostatní sportovci? Vážně?! "To není špatný nápad, ale opravdu hlídej! Jinak už ti nikdy nebudu dělat talisman!" Midorima se jen nepatrně pousmál a dal mi svůj ručník, který měl navíc a ještě ho nestačil použít. Sprcha se víc jak hodila, jen kdybych měla nějaké čisté triko, bylo by to super, ale co se dá dělat.
Oblékla jsem se zase do plavek, které jsem pořádně vymáchala od té slané mořské vody, obalila jsem se ručníkem a kraťasy s tričkem jsem si vzala jen tak do ruky. Navíc jsem ještě měla žabky od Riko a moje botasky byli pravděpodobně u ní v pokoji. Vyšla jsem z koupelny a připadala jsem si jak znovuzrozená. "Jak se ti líbí naše sprchy?" Zeptal se pobaveně Miyaji. "Jsou parádní..." Pokrčila jsem rameny a zamířila si to za Midorimou, který ho evidentně nějakou dobu už držel dál od sprch. "To chodívá do sprch takhle pozdě vždycky?" "Většinou jo." "Blázni, mimochodem co ty? Nebudeš zítra unavený?" Midorima jen pokrčil rameny, jakoby únava bylo to poslední, co ho na světě zajímalo. Půlnoc se blížila a my s Midorimou zabíjeli čas opět různými deskovkami. Pět minut před půlnocí jsem ho vlastně šla doprovodit před pokoj, kde mi ještě minimálně třikrát poděkoval a poté jsme se rozloučili. Vycházela jsem z ubytoven tak tiše, jak jen to šlo. Když vyšla ze vstupních dveřích, uslyšela jsem jakoby klepání na okno. Celá zvědavá jsem se otočila za tím zvukem, ale nakonec jsem toho jen těžce litovala. V okně v prvním patře na mě mával Kagami a samozřejmě bez trička se tam nastavoval jak model a bylo vidět, že se neskutečně baví. Zamračila jsem se a ukázala jeho směrem prostředníček a rychle se vydala zpátky za tebou.
U vás doma jsem se snažila být tichá jak myška, abych nikoho neprobrala. Futon jsem už měla připravený, za což jsem ti byla neskutečně vděčná. Jen jsem se převlékla do pyžama a zalezla si do peřin...

Jen se ještě ujistit, že obě máme k dispozici mobil, a zmizela jsi s Midorimou v tělocvičně. Pořádně jsi nevěděla, co od té role talismanu máš čekat, ale když tě Midorima tak hezky poprosil... Navíc, slíbil ti, že se o tebe postará, tak proč ho trochu neproškolit?  Mimo to, strávit den s kluky z Shuutoku mohlo být docela fajn, ne? Já mezitím stačila prozradit Kagamimu to, co mělo zůstat tajemstvím. Jak jsem tak běžela dál, teď už sama, trochu jsem si to vyčítala. Mou, to se povedlo - jako hrob, Hano.  Něco jsem ti slíbila, ale na druhou stranu - vlastně jsem vám pomohla, ne? Kagami snad přestane trucovat a bude milejší, mohl by být... Uklidňovala jsem se a raději zrychlila tempo, abych se donutila pustit to z hlavy. Teď už jsem s tím stejně nemohla nic dělat. Dopoledne rychle vzalo za své a než se kdo nadál, byl čas oběda. Prakticky jsem celou tu dobu strávila během proloženým pauzami a protahováním. Podél pláže jsem se dostala až k novější obytné části a kolem ní zase zpátky tak na půl cesty mezi tou svatyní a naším, respektive Tanakovým, domem. Už začínalo být solidní horko, tak jsem to zabalila a celá udýchaná a zpocená jsem doklusala domů. "Koukám, žes to zaspání řádně vyběhala." Zazubil se táta, sotva mě uviděl. "Asi jo..." Vydechla jsem a šla se napít. "A kdes nechala Renu?" Podivil se pak, když jsi dlouho nešla. "Ah, dneska máme každá svůj program, Rena je-" To jsem se zarazila. S bandou baskeťáků? Ano,tráví celý den s bandou kluků. Ne, jsou všichni moc slušní, jen jim dělá talisman... "Je u těch známých, jak jsme ti o nich říkaly. Dlouho se neviděli." Dodala jsem nakonec, což byla vlastně pravda. Sama jsi mi říkala, že jsi s Midorimou od dob Teikou téměř nemluvila. Táta jen pokýval hlavou. "Ti z volejbalu?" Vzpomněl si. "Jo, přesně ti. S jídlem na ni nemáme čekat, ani večer." Změnila jsem rychle téma. "Udělal jsem toho dost, třeba si něco dá, až přijde. Prostřeš?" Tak jsme s tátou obědvali sami a na tvé známé už naštěstí nepřišla řeč. Táta se vyptával na dopolední trénink a plány na zbytek dne, tak jsem mu vše ve zkratce vylíčila, jen jsem vynechala tu epizodku s inhalátorem. Nechci ho zbytečně děsit. "Mám jít odpoledne s tebou místo Reny?" "Huh? No, na běhání to asi nebude..." Přemýšlela jsem, co bychom mohli podniknout, ale táta mě předběhnul. "Co takhle malá túra? U té svatyně už jsi byla, ne? Včera jsem to prošel dál lesem, je to docela fajn cesta." To nakonec neznělo tak špatně, jinak bych šla asi sama plavat, ale když se táta takhle nabídnul, proč toho nevyužít? "To by šlo, jdem hned?" Nedlouho poté jsme už měli namířeno k té svatyni.

Mezitím stačil poobědvat celý tým Shuutoku včetně jejich talismanu. Oficiálně jsi byla Midorimův talisman, ale v praxi to vypadalo trochu jinak. Zdálo se, že tvoje přítomnost nějakým záhadným způsobem hraje do karet většině hráčů. Prváci tě málem objali, jelikož před tebou se Miyaji krotil a když už se chystal něco té bandě říct, ještě jsi ho stačila zklidnit. Ačkoliv ho to brebentění prváků a psí oči, s jakýma na tebe koukali, docela štvalo, Miyaji byl taky vcelku rád, že s jeho týmem trávíš den a ty jsi zase ráda prohodila se svým skutečným senpaiem pár slov, když zrovna seděl na střídačce. To byla jedna stránka tvého pobytu, ale mezi vším smíchem a klábosením sis našla čas podívat se na Shuutoku i z pohledu manažerky týmu. Ne, že bys snad kvůli svému kapitánovi měla černé svědomí, dobře, možná trochu, ale basket už se ti za ty roky dostal pod kůži, na některé věci už ses jako laik skoro nedokázala podívat. Shuutoku sice vyřadil Seirin, ale už teď jsi viděla, že se od toho utkání kluci posunuli o kus vpřed. Fascinující taky byly styly jednotlivých hráčů. Znala jsi Midorimu už na nižší střední, stejně tak zbytek Generace zázraků, ale i přesto ses chvílemi přistihla, jak tiše žasneš nad střeleckou dokonalostí svého pověrčivého společníka. Midorimův styl hry byl jednoduše dechberoucí, snad až urážlivě sebejistý, ale precizní. Zkoumat jednotlivé styly bylo jako nahlédnout do povahy každého hráče. Zatímco Midorima krom svého talentu dával na odiv i své pedantství, u Miyajiho jsi viděla určitou prudkost, která vedle Midorimovy uhlazené přesnosti působila trochu neučesaně. I přesto byly patrné schopnosti toho obávaného třeťáka, na první pohled bylo jasné, že je to zkušený hráč, který do basketu vidí, to platilo i pro Ootsuba a Kimuru - schopnosti vypilované hodinami tréninku, trpělivostí a zkušenostmi. Zajímavé bylo i pozorovat Takaa, taky to bylo snad poprvé, co jsi ho viděla trochu vážného. I ten věčně vysmátý provokatér se soustředil na hru a proti svým spoluhráčům a senpaiům šel s respektem a nasazením, i když ani tak nemohl zapřít svoji rozvernou povahu. Dokázala bys vypíchnout hned několik momentů, které to dokládaly. Takao uměl ostatní zaskočit - za všech okolností.

Tou dobou byl po obědě i Seirin. Na rozdíl od Shuutoku, kteří si zašli do jedné místní restaurace, kluci ze Seirinu se museli potýkat s kuchařským uměním Riko. Naštěstí ji dneska hlídal Kagami, aby do jídla nepřimíchala nějaké doplňky nebo ho jakkoliv jinak znehodnotila. Kluci měli zkrátka domluvu, že vždycky aspoň jeden musí být schopný dolézt do kuchyně a ohlídat trenérku. Kagami sice do kuchyně úspěšně dorazil, ale ne, že by věnoval Riko pozornost, spíš jen sporadicky. "Ne, Kagami kun, je to takhle dobré?" Dotaz Riko vyzněl na prázdno. "Oi, Kagami kun... Kagami!" Až když ho šťouchla loktem, vrátil se Taiga zpátky na zem. "Huh? Jo, jen tam toho nedávej tolik, půlka stačí." "Yosh." Od té chvíle, co se vrátil ze svého ranního rozběhání, byl Kagami myšlenkami mimo. Jak tam tak stál a pozoroval Riko, jak co nejopatrněji krájí zeleninu, promítnul si na její místo tebe. Představoval si, jak chystáš onigiri - jen pro něj, jak se s úporným, ale roztomilým soustředěním snažíš udělat je co nejprecizněji, nebo ne? Usmíváš se, nebo se mračíš? Štve tě, že to musíš dělat, nebo z toho máš dobrý pocit? On z toho dobrý pocit měl, skoro přemýšlel, že by ti ty onigiri pochválil, ale to si vzpomněl, že ani pořádně nemůže - přece jen, nic o tom kuchtění neví... Ze zamyšlení ho najednou probrala čísi ruku, která se mu míhala před obličejem.  "Kagami, co je ti? To sis uhnal úžeh? Jasně, že jo, nemám pravdu? Mou, Bakagami..." Povzdychla si Riko, Kagamimu chvíli trvalo, než mu došlo, o čem to mluví. "Huh? Nic jsem si neuhnal, je mi fajn a ty to raději zamíchej, ať se to nespálí." Zamluvil to, ale Riko její podezření tak snadno neopustilo. "Fajn? Stojíš tu jak náměsíčný, trenérce bys nic zatajovat neměl. Jestli hodláš marodit, koukej to říct hned, ať tě rychle můžem dát do pořádku." Prohlásila odhodlaně Riko míchajíc omáčku.  "Já jsem v pořádku! Nech mě odpoledne hrát a uvidíš, jak jsem fit." Riko se jen ušklíbla. "Dobrý pokus."

A zatímco si oba týmy užívaly oddechového času, já si to s tátou razila po té turistické stezce, když se mi ozval mobil. "Rena?" Zeptal se táta, ale já jen zakroutila hlavou. "Ne, máma." Sice mi na svoje poměry volala docela často, ale kolikrát jsem byla ve vodě nebo šla běhat a nechala mobil doma, takže jsme spolu tak často nemluvily, ale když třeba měla v práci pauzu, u ní hotová rarita, napsala mi aspoň zprávu. "Ale, ona ví, že mobil není jen na služební hovory?" Zašklebil se táta. "Tou san." Okřikla jsem ho, další zpráva. "Dneska je překvapivě hovorná." Zareagoval táta a já si jen povzdychla. "To byla Rena." "Odpoledne budeme na pláži, nebo v moři. Zkus nás pak najít. Hledej podle Takaova smíchu. Nechápu Midocchina, že ho ještě nezabil. Rena~" Jen jsem se ušklíbla nad tvojí zprávou a odepsala ti. "Máme s tátou menší túru, tak +- o půl druhé?" Obratem mi přišel tvůj souhlas. "Až se vrátíme, vezmu si věci a půjdu za Renou na pláž." Informovala jsem tátu. "Jo, jasně. A ti její známí tam budou taky?"  "Huh? Známí? Jó, to nevím, neptala jsem se." Zahrála jsem to do outu. "No, hlavně, že zas budete spolu. Ale kdyby vám to nevyšlo, klidně s tebou půjdu já."  "To je v pohodě, my už jsme se domluvily, nebudeme tě otravovat." Dostala jsem ze sebe v zoufalé snaze rozmluvit mu to a přitom ho neurazit.  "Oya, to tě ten nápad tolik děsí? Stydíš se jít s tatínkem na pláž? Náhodou vypadám v plavkách dost dobře, ještě pořád, fakt."  "To ti věřím, tati..." V duchu jsem si oddychla, že to dopadlo, jak to dopadlo. Nerada bych, aby se táta na pláži seznámil s "tvými známými"...

Původně ses na pláž chystala jen s Takaem a Midorimou, ostatní kluci chtěli nabrat síly na odpolední trénink, takže se na skotačení na rozpáleném písku moc netvářili, ale Takao nakonec všechny tak zburcoval, že vzápětí chtěl jít snad celý tým, třeťáky nevyjímaje. Ty jsi ale zažívala horké chvilky ještě před příchodem na pláž. Takao to naštěstí bral jako srandu a Midorimovi to bylo jedno, ale i tak jsi měla dost, když se kluci v pokoji začali převlékat, nemluvě o té bandě bez triček ve společenské místnosti. Vůbec ti nevadilo počkat na kluky venku, aspoň jsi to mohla vydýchat a psychicky se připravit na pláž, když vtom jsi potkala Riko. Ani jsi nepředpokládala, že by tvé pozvání na pláž přijala, ale dnešek byl vůbec plný překvapení, takže Riko vcelku nadšeně odběhla na pokoj pro svoje věci. Nakonec se na pláži potkaly oba týmy v téměř kompletní sestavě a dokonce i s trenéry. Nakataniho si zprvu skoro nikdo nevšimnul, posedával na lehátku pod slunečníkem s koktejlem a rozečtenou knížkou, nutno dodat, že ten slunečník měl dál od dění, zřejmě chtěl taky nabrat síly na odpoledne, i když v trochu jiném slova smyslu než jeho hráči. Společně s Riko a, pochopitelně, Midorimou v závěsu jsi vyrazila do vody hned, jakmile sis rozložila ručník. Midorima sice chtěl být svému talismanu na blízku, ale do vody se mu zrovna dvakrát nechtělo. Jednak nikdy nebyl na nějaké pošťuchování v moři zvědavý, pak měl taky starost o svoje brýle a samozřejmě tady byly pozůstatky Takaova klopýtnutí - odřeniny a slaná voda rozhodně nejdou k sobě. Ale to by se k tomu opět nesměl přichomýtnout Takao, tomu už od začátku byly nějaké odřeniny jedno a když ho na to upozornil Miyaji, Takao ho nakonec vyprovokoval k menšímu plaveckému duelu. Přece se nenechá podceňovat drzým prvákem, ne? A už vůbec nenechá Takaa tvrdit, že vyvádí jak holka kvůli rozbitým kolenům. Než se Midorima nadál, stáhli ho ti dva s sebou a i když se Shintarou netvářil zrovna radostně, musel uznat, že v tom horku byla voda dokonale osvěžující.

Chvíli po půl druhé jsem na pláž dorazila i já a i když tam bylo docela dost lidí, neměla jsem problém vaši skupinku najít. Jak jsi psala, Takaův smích byl spolehlivější než GPS a kousek vedle se tyčili Kagami a Ootsubo. Všechny jsem pozdravila a než jsem si stačila najít místo, kde bych mohla složit věci, už byl u mě Takao. "Hana chan, konečně! Pojď si to hodit tady k nám." A už mě vedl tam, kde jste věci měli ty, Riko a Midorima. "Rena je ve vodě?" Zeptala jsem se pak, když jsem tě nikde poblíž neviděla, ale znáš to - my o vlku a vlk za dveřmi, i když... Takao ani nestačil odpovědět, místo toho se zalykal smíchy a ukazoval kamsi za mě. Jakmile jsem se otočila, pochopila jsem. Vidět Hyuugu, jak nese Riko na zádech, možná bylo nečekané, ale svým způsobem normální, i když klukům ze Seirinu určitě cukaly koutky, ale ty a Midorima, to už byla jiná liga. Už jsme to s Takaem nevydrželi a začali se smát na celé kolo. Možná by to nepůsobilo tak komicky, kdyby ses netvářila tak okouzleně a kdyby ta zmrzlina, kterou jsi jedla, nekapala Midorimovi do vlasů, skoro mi ho začalo být líto. "Ale ale, tady má někdo super výhled!" Kývla jsem na tebe, to už jste došli k nám. "Super je slabé slovo! Nemůžu si to vynachválit!" Odpověděla jsi nadšeně a opravdu, v tu chvíli jsi byla jako ztělesnění štěstí. "Shin chan, tohle je snad tvůj nejlepší talisman vůbec." Zazubil se Takao a zrovna, když chtěl Midorima něco říct, ta zmrzlina mu znovu stekla na vlasy a pak dolů na brýle... Všichni jsme na moment strnuly, ty ses skoro bála, že tě Midorima okamžitě shodí, zatímco já a Takao jsme se jen kousli do rtu, abychom zadrželi další záchvat smíchu. "Ani slovo..." Shintarou byl zvyklý, že se díky svým talismanům dostával do nejrůznějších podivných situací, ale s tebou to vskutku bylo něco nového. "Hana chan, chceš taky na záda?" Nadhodil pak Takao, aby odvedl řeč jinam, i jemu bylo kamaráda docela líto. "To ses včera zřídil málo? Ještě by sis hýbnul zádama." Zamítla jsem to. "Tss, tady mě někdo podceňuje."  Než jsem se nadála, už jsem se držela Takaa kolem krku, abych při všech těch manévrech nespadla. "No prosím, taková muší váha." Prohlásil spokojeně a párkrát se mnou nadskočil. "Takao, chotto- kya~!" Ani jsem nepostřehla ten záludný úsměv v jeho tváři, když se najednou rozběhnul k vodě. "Blázne, co to-" Ani jsem to nedořekla, když jsem s křikem skončila pod hladinou a Takao vlastně taky, jelikož nás oba schválně nechal spadnout. Štěstí, že jsem z plavání na rychlé otužování zvyklá, jinak by to byl trochu šok. Sotva jsem si z očí odhrnula prameny mokrých vlasů a konečně zaostřila, objevil se přede mnou Takaův smějící se obličej. "Zrovna tobě by voda vadit neměla, ne?"  "Ne, voda mě teď vážně neštve." Byla jsem víc než odhodlaná to Takaovi vrátit. "Oi, oi, co ten pohled? Hana chan, přece by ses nezlobila."  "Jen si nemysli, že mi ve vodě utečeš!" Teď jsme zase jako komická dvojka působili my dva.

Když jsme se řádně vyblbli v moři, vrátili jsme se celí mokří a utahaní k vám. Ty sis mezitím stačila pokecat s Kagamim, no, ne že, bys neočekávala další provokativní poznámky ohledně tvé výšky, ale to pití tomu přece jen dalo korunu. Ty a Riko jste si nechaly od Midorimy namazat záda a spokojeně jste se vyhřívaly na sluníčku, dnešek vážně nahrával spíš lenošení, než úpornému tréninku. A jak jsi Riko už dřív nalomila, tak teď jsi přesvědčila úplně. Nakonec, tohle už byl čtvrtý den tréninku a i když mezi tréninky byl oddychový čas, chtělo to ten den volna. Sice by to klukům asi nahlas neřekla, ale Riko si myslela, že si ho minimálně za poslední dny kluci zasloužili. Jen se sama pro sebe usmála, jak sledovala reakce kluků, když se postupně dozvídali o dnešním volnu. To kluci z Shuutoku už v duchu odpočítávali minuty do konce volna a nebýt tebe, asi by se za nedlouho i dopočítali. I když se Midorimovi moc nechtělo, nakonec se nechal přemluvit a šel se i s tebou zeptat Nakataniho, jestli by z dneška taky nechtěl udělat oddychový den a světe div se, trenér nebyl proti. Zatímco kluci z Shuutoku společně s tebou slavili tu dobrou zprávu, já si užívala sluníčka a povídala si s Riko. "No a co ty, Hana chan? Jak ti to jde s tréninkem? Už vidíš nějaké zlepšení? Dneska si dáš s námi relaxační den, nebo si pojedeš svým tempem?" Jen jsem se líně protáhla a povzdychla si. "Mám od trenéra rozvrh, kterého se držím a s pokrokem těžko říct, necítím se špatně, ale výsledky uvidím až v bazénu." Řekla jsem a trochu se zamračila, neměla bych se tu tak válet, na tohle nemám čas. Riko si toho všimla a jen se ušklíbla. "Vsadím se, že v tom rozvrhu máš i povinný oddechový čas, ne?" Věděla jsem, kam tím míří, ale i když se jedna moje část bránila, ta druhá se odmítala vzdát sluníčka a lenošení u vody, alespoň pro dnešek. "Jo, něco takového tam mám." Řekla jsem rezignovaně a to sis pak ještě přisadila i ty. "Co ty, ospalče? Budeš s námi relaxovat na čerstvém slaném vzduchu, občas si zaplaveš, nebo půjdeš makat? Dobře si to rozmysli!" No zkuste se tomu bránit. "Dneska budu plavat... a taky tu s vámi polehávat..." Ani jsem nemusela otvírat oči, živě jsem si dokázala představit tvůj vítězný úsměv.

A zatímco my si společně se Seirinem a Shuutoku užívaly pláže, v Kanagawě měl někdo do pohody daleko. Kluci z Kaijou trávili další den v tělocvičně, aby po pořádné fyzičce vyzkoušeli nové formace. Trénink byl sám o sobě dost náročný, ale Kise si ho dneska ještě vylepšil. Ne jen já jsem ráno musela zaplatit daň za náš noční hovor. Ryouta úspěšně zaspal a vzbudil ho až telefonát od naštvaného kapitána a sotva ještě trochu rozespalý Kise dorazil do tělocvičny, Kasamatsu si ho hezky vychutnal. Sice se v průběhu tréninku probral, ale ani tak to nebyl žádný med, Ryouta si připadal, jako kdyby udělal dvojnásobek cviků, uběhl dvakrát tolik a hrál dvakrát tak dlouho, než jaká byla skutečnost. A to mu od tebe ještě kolem oběda přišla fotka z té restaurace, kde jsi byla s Shuutoku. Jeden by to snad s takovým scénářem zabalil, ale Ryouta ne. Krom toho, že si nemohl dovolit polevit před zápasem se soupeřem jako je Touou, nelitoval jediné minuty spánku, kterou vyměnil za hovor se mnou. Jak tak seděl na střídačce, přisednul si k němu Kasamatsu. "Tak co, už ses probral?" Zeptal se a natáhnul se po svém pití. "Heh, probral, už to bude jenom lepší, senpai." Zasmál se Kise trochu nervózně. "Jen aby, dneska jsi nějak mimo a nemyslím jen to zaspání." Pokračoval Kasamatsu, Kise věděl, na co narážel. "Gomen, dám se do pořádku, přece jen, tady jde o Touou." Řekl sice Touou, ale zbytek týmu jednoznačně zastiňoval Aomine. Plesk! Kise schytal pohlavek. "Senpai! Doushite?"  "Aho, tady vůbec nejde o Touou, ale o náš tým, tak ho koukej jít podpořit!" Prohlásil Kasamatsu a postrčil Kiseho zpátky na hřiště. "Wakattassu!" Kise už neviděl ten drobný úšklebek svého kapitána. Kasamatsu navzdory některým excesům viděl, jak moc se Kise snaží. Aomine sám o sobě byl velká výzva, ale pro Kiseho to znamenalo o to víc, že bude hrát proti bývalému spoluhráči. Bylo jasné, že ho to hodně motivovalo, Kasamatsu ale začínal mít obavy, jestli to Kise nepřehání. Motivace byla jedna věc, ale přetrénovat se pár dnů před zápasem, to bylo něco jiného. Mimo to, nemohl se starat jen o Kiseho, i když byl Ryouta nepochybně trumfem Kaijou. Týkalo se to i ostatních kluků, ale i kapitána osobně – s blížícím se čtvrtfinále rostlo i napětí v týmu. Vítězství bylo tak blízko, stejně jako prohra a Kasamatsu věděl, že nesmí soupeře podcenit, ale ani přecenit sami sebe.

To na pláži o napětí nemohla být řeč. Ať už to bylo lenošení na sluníčku, popíjení koktejlů nebo dovádění ve vodě, všichni si to volné odpoledne užívali. Já zrovna šla s Riko pro pití a nějak jsme se zase dostaly k mému tréninku. "Tak mě napadlo, Riko san, říkala jsi, že ten malý sál nepoužíváte, že?" Ujistila jsem se. "Ten s těmi špatnými dveřmi? Jo, pro nás je to moc malé, proč?" Zareagovala Riko. "Napadlo mě, jestli bych tam občas nemohla zajít. Samozřejmě jen když v tělocvičně budete i vy, žádné vybavení z nářaďovny nepotřebuju, jen prostory. Totiž, chtěla jsem zapracovat na fyzičce, trochu zaposilovat, ale v pokoji nebo na zahradě se to přece jen realizuje docela blbě." Vysvětlila jsem a zprvu překvapená Riko jen přikývla, že mi rozumí. "Myslím, že by to šlo." Řekla nakonec a já div samou radostí neupustila to pití. "Hontou ka? Arigatou!" "Douzo... O nic nejde..." Když jsme se vrátily, akorát jste sháněli další lidi na volejbal a ten jsem si zkrátka nedokázala odepřít. Miyaji a Takao se chopili kapitánských pozic. "Vážně si troufáš na kapitánskou pozici, Kazunari?"  "Ještě si povíme, kdo si na co troufne, Miyaji san." Kluci si střihli a Miyaji tak vybíral první a ku podivu všech si hned vybral tebe. No, já a Takao jsme věděli, co v tobě je, ale pro zbytek to mělo být překvapení. Takao automaticky vybral Midorimu, načež se Miyaji jen ušklíbnul a vybral mě.  "Nani? Tohle byla ale podpásovka, Miyaji san! Hana chan vždycky hraje se mnou!" Zanadával Takao a já se jen omluvně usmála. "Tentokrát očividně ne."  Opáčil Miyaji a mohlo se vybírat dál. Nakonec Takaův tým hrál ve složení Midorima, Kagami, Izuki a Riko, zatímco Miyaji vybral tebe, mě, Hyuugu a Koganeie. "Na tři sety?" Navrhnul Miyaji a Takao jen přikývnul. "Ne, Miyaji san, pojďme to udělat zajímavější."  A tak vznikla ta sázka, posluhovat druhému týmu nebyla zrovna hezká vyhlídka, ale nikdo si nepřipouštěl, že by mohl prohrát zrovna jeho tým. "Ještě nám chybí rozhodčí." Poznamenal Koganei. "Já jsem celou dobu tady..."  Všichni jsme téměř nadskočil, když se ozval Kuroko s píšťalkou v ruce a Nigouem po boku. Hra mohla začít.

Získali jsme první podání, takže jsem vlastně zahajovala celou hru. Při pohledu na druhý tým jsem si začínala uvědomovat ten výškový nepoměr. Bylo mi jasné, že třeba Midorima a Kagami se svojí výškou budou na bloku velký problém, zatímco u nás byl nejvyšší Miyaji se svými 191 cm, ostatní kluci už měli skoro o dvacet cenťáků míň, i když i tak byli vyšší než my dvě. Hádám, že se ještě naskáčem. Povzdychla jsem si a spodním podáním poslala míč na druhou stranu, ale co se nestalo! "Mám!" Ozvalo se dvojhlasně, přičemž se k míči vrhli Midorima i Kagami, jenže si kluci nějak nerozuměli. Zdálo se, že ani jeden nehodlá ustoupit, že snad ti dva srazí a nikdo třetí se do jejich souboje raději nehrnul, jenže v poslední chvíli oba snad instinktivně zabrzdili zřejmě v očekávání, že to vykryje ten druhý, jenže nevykryl, nikdo... Z naší půlky hřiště se ozval jásot. "Tak se to dělá!" Zazubil se Miyaji, zatímco na druhé straně už lítaly blesky. "Neříkal jsi, že to máš?" "Měl bych to, kdyby ses mi nepletl pod nohy. Už jsi slyšel o pozicích hráčů?" "Já že ti- ite!" To už Kagamiho ručně stručně srovnala Riko. "Oi, Bakagami, jestli se nepřestaneš chovat jako idiot, nechám tě běhat do konce léta."  To Kagami na prázdno polknul, ale raději hádku s Midorimou nechal na jindy. "Oi, Shin chan! Co to mělo být?" Mračil se Takao, ale Midorima se akorát tvářil dotčeně. "Takhle to nepůjde, jsem ve špatné týmu."  "Shin chan, zraňuješ moje city, abys věděl."  "Měl jsi do týmu vzít Renu, jak můžu hrát bez svého talismanu?"  "Huh? Vždyť je jen kousek od tebe, to nestačí?" "Talisman v rukou soupeře není talisman."  Vypadalo to na opravdu dlouhou hru...

Nakonec slavil výhru 2:1 na sety Miyajiho tým. "Tomu nevěřím..." Vydechl Takao skoro se smíchem a celý uřícený se šel napít, to už si ale vítězové rozebírali své sloužící. Hyuuga na nic nečekal a okamžitě zaúkoloval Riko, takovou příležitost si přece kapitán Seirinu nemohl nechat ujít. Izuki a Kagami si jen vyměnili pohledy. "Kapitán docela riskuje..." Poznamenal Taiga a Izuki se jen ušklíbnul. "Kdepak, podepsal si ortel." "Myslíš, že mu to vrátí na tréninku?"  "Stoprocentně." Kluci si toho ale moc říct nestačili, Kagamiho se totiž záhy ujal Miyaji, což Kagamimu jeho prohru ještě o cosi ztrpčilo. Izukiho si vyhlídnul Koganei, když se Midorima automaticky přiřadil k tobě - posluhovat jako poražený a ještě bez talismanu? Nikdy! "Budeš na mě hodná, viď?" Zašklebil se Takao, když jsem k němu přišla. "Jako kdybych snad uměla být jiná." Po našem volejbalovém klání jsme si všichni chtěli dát pauzu, takže jsme se v závislosti na přáních vítězů každý rozešli po svém. Koganei s Izukim se přidali ke zbytku týmu, aby mimo jiné mohli vylíčit i prohru trenérky, ale na pláži zůstali i Miyaji a Kagami. Miyaji se natáhnul pod slunečník na lehátko a poručil si hned něco k pití. Kagami s těžkým povzdechnutím odešel splnit jeho přání, nejraději by Miyajimu to pití vylil na hlavu, ale přece jen, sázka byla sázka a Kagami vždycky držel slovo, i když se mu to kolikrát nelíbilo. Sotva ale přinesl pití, Miyaji si vzpomněl, že by chtěl ještě něco a když Kagami donesl i to, napadla Miyajiho další věc, kterou by potřeboval. "Nechceš mi to rovnou napsat?"  Kagamimu bylo jasné, že mu to Miyaji dělá schválně a ten si to náramně užíval, byla to zasloužená chvilka vítězství. "Snad tě ten zápas tolik neunavil."  Kagami se jen zamračil a znovu Miyajimu pro tu konkrétní drobnost došel. "Fajn, pro co mě pošleš teď?"  Řekl, když se vrátil zpět ke svému otrokáři. "Páni, už jsem se bál, že jsi takhle milý jenom na Renu." Prohodil Miyaji ve spojitosti s Kagamiho tónem. "Huh? Co s tím má co dělat Rena?" Zamračil se Taiga a trochu podezřívavě se zadíval na Miyajiho, který už na rtech dávno neměl ten provokativní škleb, vlastně se tvářil docela vážně. "Skoro ji obdivuju, že ty tvoje kecy pořád trpí."  "Tak trpí, jo? Já jí nic hrozného neudělal a mimo to, ona taky není úplný andílek."  Opáčil Kagami. "Máš o ní fajn mínění." Ušklíbnul se Miyaji nad Kagamiho popuzenou reakcí, ale ne, že by si to o tobě taky nemyslel, jen by se do tebe nikdy nenavážel tak jako Kagami. "A vůbec, co se o ni tak staráš?" Zeptal se Taiga, ale Miyaji jen odvrátil hlavu pohled zarytý kamsi do moře. "Někdo by měl." Odseknul, ale nepopřel to! Tenhle detail se Kagamimu zrovna dvakrát nezamlouval, o co mu sakra jde?

Mezitím se z pokoje Midorimy a Takaa stal provizorní masážní salón. U dvojky z Shuutoku to byla logická volba a Junpei s Riko se nakonec taky přidali, Riko chtěla zůstat s námi a Hyuuga si nakonec domyslel, že by to asi vypadalo docela divně, kdyby šel s Riko na jiný pokoj... Ne, že by snad měl takové úmysly! Ale znal kluky z týmu až moc dobře. Ty sis to celé ale představovala docela jinak. Plány ti ale hned v počátku zhatil Miyaji - proč Kagami? To si nemohl vychutnat Midorimu nebo Takaa? Tolik ses těšila, že to dáš svému senpaii sežrat za všechny ty narážky a vtipy o výšce, ale ono nic a Midorimy už jsi pomalu taky začínala mít dost. Vážně, být talismanem bylo náročnější, než sis myslela. Tvé chmury ale rázem upadly v zapomnění, když se Shintarou bez větších emocí dal do masírování. Jestli jsi byla nadšená z té vyhlídkové jízdy na pláži, tak teď jsi byla v sedmém nebi. Nakonec být talismanem nebylo tak špatné.  "Takhle jsem si jediný volný den vážně nepředstavovala." Povzdychla si Riko s takovým smířlivým úsměvem, to Hyuugův volný den zatím neměl chybu. "Sázka je sázka, trenérko." Podotknul spokojeně Hyuuga. "Užívej, dokud můžeš, zítra vás čeká peklo."  Zašeptala mu Riko a Junpeiovi přeběhnul mráz po zádech. "Za co?" "Ne, senpai, zítra bych se ráda pustila do posilování, jdeš do toho se mnou?" Chytla jsem se poznámky Riko o tréninku, ale místo odpovědi přišlo jen spokojené zamručení. "Jasně, cokoliv chceš... Midocchin, dole trochu přitlač..." "Jasně, probereme to pak..." Dodala jsem rezignovaně, zatímco mi Takao masíroval krk, tedy, měl masírovat, ale ruce mu zase sjely k žebrům a já se ošívala pokaždé, když na mě sáhnul - jsem hrozně lechtivá.  "Ještě jednou a- Mou, vážně!"  "Masaka..." Pozdě, už objevil moje slabé místo a tak se masáž změnila v menší rvačku. Midorima jen nevěřícně zakroutil hlavou nad dětinskostí svého spolubydlícího, zatímco Riko se nad tou scénou jen usmála. "To volno nakonec nebyl tak špatný nápad." Přiznala, ale od Hyuugy nepřišla žádná reakce. Riko se překvapeně podívala na téměř podřimujícího kapitána Seirinu. "Oi, Hyuuga! Nespi mi tu!"  Junpei sebou trhnul, jak ho hlas Riko probral ze sna. "Jsem vzhůru." Prohlásil ne moc přesvědčivě. "To vidím, co se trochu protáhnout?" Zareagovala Riko. "Můžeme." Souhlasil Hyuuga a natáhnul se pro tričko, pak ti dva odešli. "Teď skoro váhám, kdo poslouchá koho." Neodpustil si Takao, když ti dva byli z doslechu. "Přirozená autorita, to je to, co ty ignoruješ." Dodal Midorima a Takao se jen zasmál. "Víš co, konec srandy. Masér z tebe očividně nebude, co takhle něco k pití?" Vstoupila jsem do toho, když se Takao zase pokoušel o "nedovolené hmaty". "No, umím skvělé Mojito a taky docela slušně zpívám." Chytil se toho Takao a já se jen ušklíbla nad jeho nadšením, u nás to opravdu nevypadalo na poražené a vítěze, jednoduše jsme se bavili oba. "Tak to jsem zvědavá - na obojí." Pobídla jsem ho a o chvíli později jsme zmizeli do kuchyně. Pokud jde o zpěv, Takao vůbec nepřeháněl. Jak tak hledal potřebné ingredience, prozpěvoval jednu ze svých oblíbených písniček, vsadila bych se, že ho slyšeli i v horních patrech. Já posedávala na kuchyňské lince, poklepávala prsty do rytmu a s úsměvem sledovala Takaovo hudebně kulinářské vystoupení. "Ty jsi vážně číslo." Zasmála jsem se. "To bych prosil. Nepodala bys mi skleničky?" Zazubil se a já hned seskočila z linky nechavši na ní mobil, který jsem předtím měla v kapse šortek. Když jsem šla pro ty skleničky, začal najednou můj mobil zvonit - jako kdyby snad čekal, až ho nebudu mít po ruce. "Hana chan, někdo tě sh-" To se Takao zarazil, chtěl mi ten mobil podat, ale upoutalo ho jméno volajícího - Kise Ryouta. "Co jsi říkal?" Otočila jsem se k němu i se skleničkami právě včas, abych viděla, jak se z překvapeného výrazu stává jakýsi vševědoucí a pobavený škleb, to mě zrovna neuklidnilo. Položila jsem na linku ty sklenky a vzala Takaovi svůj mobil, načež mi všechno bylo jasné. Ty máš vážně kouzelné načasování... Pomyslela jsem si při pohledu na displej a pak rychle střelila pohledem po Takaovi. "Jen si to zajdu vyřídit, dobře? A prosím, nic si nepředstavuj, vážně!" Řekla jsem prosebně a Takao jen pobaveně přikývnul, i když jsme oba věděli, že si myslí svoje.

Vyšla jsem ven na dvorek před penzionem a sedla si na lavičku schovanou pod jedním stromem. "Itokawacchi, nevolám nevhod?" Jen jsem se usmála. "Ne, zrovna mám volno. Co ty? Jak to jde v Kanagawě?" Zeptala jsem se a odpovědí mi byl nervózní smích. "No, špatně... Dneska to od rána za moc nestojí, zaspal jsem a kapitán si mě pak hezky podal."  Přiznal Kise a já v tu ránu nemohla než se začít smát. "Itokawacchi??" Ozval se Kise dotčeně a překvapeně zároveň. "Gomen, to s kapitánem mě mrzí, ale jinak... já dneska taky zaspala, Rena mě nedonutila ani vstát, natož k rozcvičce, zabrala až ledová sprcha a kafe." Vysvětlila jsem, byla to kouzelná náhoda, nebo jsme spíš oba byli kouzelně nemožní. "Za to načasování se omlouvám, vážně jsem nechtěl-" "Kdepak, za ty kruhy pod očima to stálo. Mimo to, už jsem se stačila zase rozhýbat." Ujistila jsem ho, škoda, že jsem v tu chvíli nemohla vidět jeho úsměv. "A co trénink? Už jsi dneska skončila?" Zeptal se. "Přiznám se, že jsem se nechala ukecat k volnějšímu programu, ale asi ještě půjdu plavat." Zamyslela jsem se. "S Renou nee?" "Nevím, jestli se jí s Midorimou bude chtít." "Huh? Co s tím má Midorimacchi společného?" "Víc, než bys asi tušil. Rena je dneska jeho talisman."  "Nani? Hountou ka? Arienaissu!" Žasnul Kise, i když Midorimovu zálibu v horoskopech znal moc dobře, tenhle scénář ho opravdu nenapadnul. Ale vlastně byl docela rád, že trávíš den s Midorimou, aspoň tě Shintarou ohlídá před Kagamim. "Rena by si trochu toho štěstí mohla nechat i pro nás." Ušklíbnul se Kise, pravda, čtvrtfinále už je za rohem. "Spíš než na štěstí se spolehni na svůj tým." Zareagovala jsem. "Jo, ale aspoň kapku štěstí by to chtělo, tentokrát to nebude tak snadné." Dodal Ryouta. "Rena něco takového říkala. Ao... Byl to Aomine?" Snažila jsem se vzpomenout si na toho kluka, o kterém jsi mi říkala. Generace zázraků měla sama o sobě obdivuhodnou pověst, ale tvoje líčení Aomineho se jí ještě vymykalo. "Ee, Aominecchi... Je to úplně jiná třída než všechny týmy, s kterými jsme zatím hráli. Už je to dlouho, co jsem hrál s ním, nebo proti němu..." Zavzpomínal Ryouta, nevěřil, že by snad Aomine zase začal trénovat, ale taky dobře věděl, že už na Teikou byl neskutečně silný a jestli se ještě zlepšil- mohl se vůbec zlepšit? Už Aomine z Teikou se zdál být až příliš dobrý. To bylo poprvé, co jsem slyšela Ryoutu pochybovat, pokud šlo o basket. Sice jsem si pořádně nedokázala představit rozsah Aomineho schopností, ale bylo mi jasné, že jde o elitního hráče. "Anou... Nevím, jestli z toho padne ta potřebná kapka štěstí, ale v pondělí vám budu fandit." Řekla jsem nakonec, na moment bylo ticho. "Ty přijdeš na zápas?" Zeptal se Ryouta překvapeně. "Teda, zatím jsem o tom s Renou nemluvila, ale určitě ji táta poveze za vámi, byla bych blázen, kdybych se taky nesvezla." Usmála jsem se. "Hanacchi, moc rád tě zase uvidím! Totiž, kluci z týmu..." Snažil se to Kise zachránit, ale já byla ráda, že to řekl, a ještě raději, že mě v tu chvíli Ryouta nemohl vidět, i když někdo jiný mohl... "Hana chan, Mojito je hotové." Málem jsem upustila mobil, jak jsem se Takaa lekla. Kdy se tu pro boha objevil?! A Kise z jeho přítomnosti taky nebyl zrovna nadšený. Hana chan? Mojito? "Ah, jasně, díky, chviličku, Takao." Takao? Point guard Shuutoku? "Gomen, měla bych jít, ale ozvu se ti, až to pondělí s Renou a tátou domluvím, dobře?" Tohle byl na Ryoutův vkus příliš krátký hovor, ale co se dalo dělat? "Fajn, tak v pondělí...?" "Jo, uvidíme se, tak se zatím měj a dospi tu minulou noc." Ušklíbla jsem se ještě. "Bez obav, Hanacchi, ty si taky odpočiň." Odpověděl mi, ještě jsme se rozloučili a zavěsila jsem. Ryouta byl sice rád, že se mi dovolal, ale ten Takaův vstup ho trochu vyvedl z míry. Takže já popíjím Mojito s Takaem, zatímco ty se někde flákáš s Midorimou? To vůbec neznělo jako vaše dohoda! Ale pořád tady bylo to pondělí, sice před zápasem s Touou pociťoval nervozitu jako už dlouho ne, ale taky se těšil, jak na tu výzvu, tak na tebe, ale i na mě...

Když jsem se vrátila do kuchyně, Takao už upíjel ze svojí sklenice opřený o linku. "Hana chan, ty jsi mi ale tajnůstkářka." Zazubil se a podal mi moje pití. "Vážně v tom nic nehledej." Bránila jsem se, ale marně. "Nemusíš se stydět, i když ti ten ruměnec sluší."  To už na mě bylo moc. "Takao, onegai, že takhle nebudeš mluvit před Renou?" Zaprosila jsem. "Hm, popřemýšlím o tom."  Řekl a dlouze upil ze svého Mojita. Tohle je snad karma... Zanadával jsem v duchu, jako kdyby se mi něco mstilo za tu epizodku s Kagamim a onigiri. "Ode mě se Rena san nic nedozví, slibuju." Řekl nakonec s tím přátelským úsměvem a já si patřičně oddychla. "Arigatou..." Poděkovala jsem. "V pohodě, jen konečně ochutnej to Mojito." Pobídnul mě a já se napila. "Tak? Chutná?" "Balzám na moje nervy..." Takao se jen zasmál nad mým komentářem. "Tak co, nějaká další přání?" Zeptal se po chvíli, kdy jsme mlčky upíjeli ze svých sklenic. Podívala jsem na mobil, na hodiny, ještě jsem měla dost času. "Chtěla jsem jít ještě plavat." Řekla jsem nakonec. "Fajn, tak pojďme." Takaův elán mě nepřestával udivovat. Dopili jsme, umyli po sobě nádobí a vrátili se zpět na pokoj abychom si jednak došli pro věci a taky abychom se vás zeptali, jestli nechcete jít taky. Sotva jsme ale otevřeli dveře, zůstali jsme na moment stát jako opaření. Seděla jsi zády k Midorimovi a radila mu, jak má co nejlépe zaplést cop. "Mou, Shin chan, vy dva jste jednoduše rozkošní." Smál se Takao a já se taky musela ušklíbnout, ale bylo to hezké, vážně, jeden by přísahal, že jsi Midorimova mladší sestřička. "Hádám, že na pláž se vám už nechce, že?" Zeptala jsem se a opravdu se vám nechtělo, Midorima ti v duchu děkoval, že jsi nezatoužila po dalších radovánkách v moři, už toho měl za dnešek docela dost. "Senpai, my se asi uvidíme až večer, tak se tu zatím měj. Jo a táta ti stejně něco schoval, kdybys měla hlad, až se vrátíš." Dodala jsem ještě, rozloučila se s Midorimou a společně s Takaem jsme odešli na pláž.

Nebyli jsme ovšem jediní, kteří tam měli namířeno. Riko a Hyuuga se už nějakou tu chvíli procházeli podél pobřeží a i když z dálky mohli vypadat jako zamilovaný pár, jejich rozhovor tomu ani trochu nenasvědčoval. Nakonec, asi není tak překvapující, že trenérka a kapitán týmu řeší zase basket. "A Kagami? Vážně ho nenecháš ani jednou hrát?" Zeptal se najednou Junpei. "Ještě potřebuje čas, ale věřím, že si to uvědomí. Jestli mám pravdu, tak odsud odjede jako jiný hráč." Odpověděla Riko odhodlaně, věřila, že se neplete, a taky věřila Kagamimu a jeho potenciálu. "Když to říkáš, tak to vyjde." Prohodil Junpei jako by nic, Riko se po něm překvapeně podívala. "No co? Vždycky to tak je, vidíš do toho, proto ti taky celý tým tak věří. Nedokážu si představit, že by Kagamiho někdo jiný donutil místo basketu běhat." Ušklíbnul se, ale na Riko se nepodíval, i když tušil, že se usmívá - ta pochvala ji potěšila. "Asi bychom se měli vrátit k ostatním." Řekla pak Riko. "Oi, já jsem dneska ten, kdo rozhoduje o programu!" Připomněl se Hyuuga.  "Fajn, co teda navrhuješ?" "Vraťme se ke zbytku týmu..." Riko se vítězně usmála - aspoň na některých věcech se s Hyuugou shodnou.

Pomalu ale jistě se i náš volný den chýlil ke konci. Seirin se už pomalu vracel na ubytovnu, já akorát čekala, až trochu oschnu a v mezičase si ještě povídala s Takaem. Ty jsi tou dobou posedávala s Midorimou ve společenské místnosti vlasy pečlivě zapletené do francouzského copu - musela ses pochválit, naučila jsi to Midorimu moc dobře.  Byla jsi z toho všeho dovádění a sluníčka docela utahaná, ale bylo ti dobře, po všech stránkách. Byla to zábava a co začalo spíš z hecu, se nakonec ukázalo jako skvělá příležitost navázat na Teikou, nebo se spíš posunout trochu dál. Ani jsi nečekala, že se Midorima tak rozmluví, ale byla jsi za to ráda. A i když by ti to jen těžko přiznal, i Midorima dnešek považoval za úspěšný den. Talisman nebo ne, vlastně byl taky rád, že jsi s ním strávila den. Na Teikou to byla skoro samozřejmost, když jste se vídali téměř denně, ale s odstupem času a nárůstem vzdáleností byl ten hovor větší vzácností, než jste si v tu chvíli možná uvědomovali. Nakonec jsi s Shuutoku zůstala až do večera, přece jen, talismanem budeš až do půlnoci a něco jsi Midorimovi slíbila, ne? Čekala jsi na Midorimu v chodbě, kolem tebe sem tam prošel někdo z Shuutoku nebo i ze Seirinu, kluci už se pomalu chystali zalehnout, všichni totiž dobře věděli, že po dnešní relaxaci je zase čeká dril. Tvé čekání ti ale krapet okořenil Kagami - Kagami opět svlečený do půl těla. Nepočítala jsi s tím, že by tě snad mohl prokouknout, ale ani ve snu tě nenapadlo, že se mu to podaří a ještě díky Kurokovi! Nechtěla jsi tomu věřit, co o tobě k čertu mohl vyprávět? Sice jsi pochybovala, že by tě na férovku prásknul, ale znáš to - stačí zmínka a ostatní se dovtípí... Ta tam byla tvá pohotová drzost a tvoje sebejistota vzala za své už v okamžiku, kdy se k tobě poprvé naklonil. Jako kdyby mu nestačily obvyklé narážky na tvoji výšku a tvé senpaiství, teď si budeš muset zvyknout na úplně jinou provokaci - zvyknout si, a nebo se vzdát... Před půlnocí ses rozloučila s Midorimou, který ti ještě stačil několikrát, i když trochu nemotorně, poděkovat - to sis snad měla nahrát, bráška ti to určitě neuvěří. Zvládla jsi ještě poslední pohled na Kagamiho, který "náhodou" postával u okna, a pak už jsi vcelku rychle došla domů. Já i táta už jsme spali, tak ses snažila dělat co nejmenší hluk a v pokoji jsi naštěstí našla už nachystaný futon, napadlo mě, že ti to přijde vhod, když ses ani v jedenáct ještě nevracela. Zaspat to, po ničem jiném jsi v tu chvíli netoužila.

Následující den začal docela svižně, alespoň pro plavecký tým Takanami. Pro holky a Tsuchidu to byl teprve čtvrtý tréninkový den, ale tempo bylo stále stejně vražedné, nicméně adekvátní vytyčeným cílům. Chvíli po osmé se všichni sešli u snídaně, někdo ještě v polospánku, někdo ve střehu jako obvykle, což byl případ Tomoko. "Tobě fakt stačí spát ani ne do osmi?" Zívla Kaoru a natáhla se po toustu. "Proč by nemělo? Je to jako vstávat do školy." Odpověděla Tomoko. "No právě! Vždyť jsou prázdniny." "Mořské víly nikdy nespí." Zašklebila se Yuuna. "Ostatní týmy určitě spí..."  "A proto to taky projedou." Ozvala se Tomoko jako by nic. "Hele, když byla řeč o prázdninách, co plánujete po soustřeďku?" Nadhodila Kaoru už s lepší náladou. "Na zbytek volna jedu za bráchou do Dánska." Odpověděla Yuuna jako první. "Ou, jen tak? Přes půl světa? To se máš." Zasmála se Kaoru a Yuuna jen zakroutila hlavou. "Zas tak daleko to není. Co ty, Tomoko?" Kapitánka jen upila ze svého hrnku a opatrně ho položila na stůl. "Budeme s Reiko v Tokiu u prarodičů, asi využiju permanentku na bazén." Yuuna a Kaoru si jen vyměnily pohledy. "Vážně? Po dvou týdnech v bazénu přijedeš domů a strávíš zbylé dva týdny v bazénu?" Tomoko se zatvářila skoro dotčeně. "No a? Byla by škoda nechat tu permanentku propadnout."  Bylo docela zábavné vidět ji takhle, ale Yuuna i Kaoru věděly, že by šla plavat nehledě na permanentku, kapitánka si zkrátka nemohla pomoct. "No, já se asi budu flákat." Prohlásila Kaoru a to po ní Tomoko střelila jedním ze svých vražedných pohledů.  "Oi, oi, nedívej se tak na mě! Víš, jak to myslím!" Tomoko to nikomu nemusela připomínat, všechny holky věděly, že během zbytku prázdnin nesmí zlenivět nebo ztratit formu, na které ty první dva týdny budou dřít. Šance dostat se na Watabeho memoriál byla jen jedna a žádná z nich se jí nehodlala vzdát. Na půl desáté se všechny sešly v tělocvičně, kde už byla připravená Hagu s Tsuchidou. "Je to tvoje, zlato." Usmál se Tsuchida a letmo Hagu políbil na tvář, než se zařadil ke svému týmu. Po rozcvičení s Hagu se šlo tentokrát běhat ven, Tsuchida po domluvě s Tomoko stanovil večer před tím trasu. "Tak, směle do toho, dámy!" Zavelel Tsuchida s širokým úsměvem a vyběhl jako první. "Oběd je v jednu, kdo do té doby nedoběhne zpátky, bude bez jídla." Dodala jako by nic Tomoko a proběhla kolem ostatních holek za Tsuchidou.  "Myslela to vážně?" "Nevím, chceš si to ověřit?" Tomoko zkrátka uměla svůj tým motivovat.

Na oběd nakonec doběhli všichni včas, raději... Odpoledne se po rozplavání Tsuchida rozhodl věnovat převážně plavecké technice do té doby, než fyzicky unaveným slečnám ochabla i schopnost se soustředit. Nebylo krásnějšího momentu, než se po posledním tréninku dne jít osprchovat a pak se akorát těšit na večeři. Jelikož teorie bylo pro dnešek dost, Tsuchida po večeři nechal holkám volno, ale sám ještě s přípravou neskončil. Když měl jistotu, že všechny holky už jsou na svých pokojích nebo aspoň někde kolem, sám se zavřel do projekční místnosti, kde jindy pouštěl holkám záznamy závodů. Teď tady ale měl jeden záznam jen pro sebe. Projektor nechal vypnutý, plátno srolované, posadil se těsně k počítači a pustil to. Tomoko suverénně předčila své konkurentky, perfektní předávka Yuuně, i když se soupeřky snažily dotahovat. Kaoru se pak podařil skvělý odraz, začátek pro pojistku našeho vedení. Poslední předávka, závěrečný úsek a poslední obrátka, Tsuchida na prázdno polknul, když to přišlo. Věděl, co bude následovat, ale stejně se mu uvnitř něco sevřelo, když viděl u bloků jen tři závodnice. Pak ta chvilka chaosu, někdo skáče do vody a o chvíli později tu čtvrtou tahají ven, záznam byl u konce. Tsuchida tam chvíli mlčky seděl, rty zakryté dlaní, pak ten záznam přehrál znovu a ještě jednou, když ho někdo vyrušil. Trhnul sebou, ale pak si oddychnul, když uviděl Hagu. "Co tady ještě děláš? Příprava na zítřek?" Zeptala se s úsměvem a to si všimla obalu od DVD, který ležel na stole, nápis na něm hlásal "Prefektura 2015 - finále". Hagu se lehce ustaraně podívala na Tsuchidu, který stále ještě mlčky seděl u monitoru. "Tohle je poprvé, co jsem to viděl na videu." Začal, to k němu Hagu přišla blíž. "Kousuke..." Ale Tsuchida pokračoval dál. "Díval jsem se na to znovu a zas, snažil se najít náznak, varování a snad i řešení, ale pořád si připadám stejně bezmocný, jako když ji vytáhli z toho bazénu." Povzdychnul si. "Řekni, Hagu, vzpamatuje se? Věřím, že dělá, co může, ale bude to stačit? I když bych jí to přál, nemůžu jí pomoct na úkor týmu, ale ani nechci zažít ten moment, kdy jí budu muset vzít všechnu naději." Hagu věděla, o čem Tsuchida mluví. Vždycky se ke svému týmu tak upnul, že bylo těžké neprožívat všechny vzlety a pády společně s jeho mořskými vílami, ale teď toho bylo příliš - příliš věcí, které by mohly skončit. Pro Tomoko a jiné třeťačky to byla poslední možnost reprezentovat Takanami, ale ani holky z druháku to nebraly na lehkou váhu, pro všechny to znamenalo příliš, než aby vše vsadily na nejistou kartu. Tsuchida věděl, že i kdybych zase získala formu, nebude snadné znova se prosadit v týmu, i když už jsme se s Tomoko usmířily. Věděl, že se bude muset jednou postavit proti názoru většiny, riskovat tak naděje celého týmu i svoje postavení, ale tu šanci mi dát chtěl. Ale možná bude muset řešit něco úplně jiného. Co když to nezvládnu? Jak mi má říct, že A pro mě skončilo, že pro mě možná skončilo plavání vůbec? Dobře si pamatoval, jak u mě seděl v tom nemocničním pokoji a jedno věděl určitě - už nikdy nechtěl vidět ten výraz, nikdy a u nikoho. Hagu se najednou natáhla k počítači, vypnula přehrávač a vytáhla to DVD, načež jej schovala zpátky do obalu a počítač vypnula. Tsuchida, ač trochu překvapený, jí v ničem nebránil. Vrátila se k němu a zezadu jej objala hlavu opřenou o jeho. "Jedno z toho prostě přijde, to je fakt, ale je to třeba, aby se všichni mohli pohnout dál - Hana, A i ty. Můžeš jí věřit a doufat, ale strachovat se nemá cenu. Je skoro dospělá, určitě ví, co je v sázce, ale stejně do toho šla. Pořád něco ztrácíme, abychom zase něco našli, nemyslíš?" Zašeptala mu do vlasů. "Jak to, že to od tebe vždycky zní tak prostě?" Řekl Tsuchida už s větší lehkostí. "Znáš mě, nemám ráda zbytečně složité věci." Usmála se a políbila ho na tvář. "Pro dnešek už mám toho přemýšlení dost." Řekl nakonec Tsuchida a opatrně vstal, aby se otočil k Hagu čelem. "Souhlasím, čas to zaspat." Přitakala Hagu, načež ji Tsuchida přitáhnul k sobě a políbil na rty. "Co bych bez tebe dělal, Hagu?" Usmál se stále ji drže v náručí. "Zřejmě bys měl natrženou další šlachu a stejně nemožný jídelníček jako dřív." Ušklíbla se a polibek mu vrátila. Pravda, už toho spolu zažili hodně a Tsuchida doufal, že toho ještě hodně zažijí.

Už to byl pátý den, který jsme trávily na pláži. Kolem sedmé začal zvonit budík, který jsi tentokrát pohotově vypla a už jsi byla na nohou. To se ale nedalo říct o mně. Stejně jako ty včera, tak dneska já se víc zachumlala do deky a rezignovala jsem. "Rena-senpai? Jak to vidíš s ranní rozcvičkou?" Zeptala ses, dokud jsem byla napůl vzhůru. "Dej mi tak...půl hodinu....a připojím se," řekla jsem. Jak jsem jednou probuzená, těžko se mi znova usíná, jen mi to trvalo déle, než jsem se úplně probrala a vyhrabala z pod deky.
Ty už jsi byla na snídani s tátou. "Dneska rozcvičku vynechává Rena?" Zeptal se táta. "Kdepak, *zív* jen potřebuju víc času na probuzení...." odpověděla jsem místo tebe, už už ses nadechovala. Přisedla jsem si k vám a dala si pořádný hrnek kávy. Dneska to bude špatný den, pomyslela jsem si a usrkla si kávy.
Uklidili jsme po sobě nádobí a mohly jsme se vydat na rozcvičku. Táta šel na zahradu s kuchařkou, kterou byl schopný listovat dlouhé hodiny, dokud nenašel nějaký zajímavý recept nebo nevymyslel něco svého. My jsme byly kousek dál od něj a začaly jsme se protahovat. Připadala jsem si neskutečně rozlámaná a všechny cviky mi šly hůř než obvykle, nebo mi nešly vůbec a kolikrát si mi musela pomáhat. "Připadám si, jako by mě přejel bagr," postěžovala jsem si a ty ses jen nad tím přirovnáním pousmála. "Jestli se ti nechce, můžeš-" "Ne!" Přerušila jsem tvůj návrh, aniž bych ho vyslechla. Jak jsem byla nevyspalá, lepila se na mě podrážděnost a naštvanost. Navíc nehodlala jsem se dneska flákat a nenechám si odpustit něco z programu jen kvůli tomu, že jsem šla pozdě spát? Chudák Hana, jestli se mnou přežije dnešek, seženu ji medaili.

Po hodince a půl jsme skončily s rozcvičkou. Tou dobou začínaly rozcvičky klukům jak ze Shuutoku, tak ze Seirinu. Kvůli včerejšímu dni plného poflakování a odpočívání měl být dnešek krutý. Krutější než kterýkoliv jiný den a Riko vzorně plnila to, co slibovala klukům a kluci tak zažívali doslova pekelný trénink a ještě pekelnější rozcvičku. Shuutoku na tom nebyli o moc lépe. Trenér měl dobrou náladu a ta se mu ještě lepšila, když viděl ty utrápené a vyčerpané výrazy hráčů.

"S Riko-san jsme domluvené, že dneska budu moct využít jednu tu tělocvičnu, kterou nikdo nevyužívá. Přidáš se?" Opatrně ses zeptala. Chvíli mi trvalo, než jsem si to v hlavě urovnala, ale nakonec jsem souhlasila. První příležitost k zabití Kuroka!
Převlékly jsme se a sbalily si nejnutnější věci. "Dneska asi Riko pomůžu s tím obědem, chceš se taky přidat? Jen bysme museli poprosit tvého taťku, aby nám něco schoval, že se asi vrátíme později." "To nezní špatně, vyřídím to taťkovi," nabídla ses a zařídila to. Nakonec jsme si vzaly tašky s nejpotřebnějšími věcmi a vydali se do tělocvičny. V té větší a normálně používané měli zrovna Seirinští hráči trénink a většina z nich vypadala, že každou chvíli sebou seknou. Včera docela dost lidí ponocovalo a v kombinaci s pekelným tréninkem od Riko to bylo vážně vyčerpávající. Nakoukla jsi do tělocvičny, aby jsi zamávala Riko na pozdrav a gestem ukázala na vedlejší místnost, kde budeme trávit dopoledne. Já si mezitím asi třikrát zívla a měla jsem pocit, že se mi zvětšují kruhy pod očima. Zašly jsme do druhé a o dost menší tělocvičny, která spíš připomínala nářaďovnu. Odložily jsme si tašky na lavičku a zkoumaly, co všechno tu je. "Hele, činky! Tím bysme i mohli začít!" Navrhla jsi celá nadšená a podala mi dva páry činek. Pro sebe sis vzala 5 kilové a já si nechala podat 4 kilové. Na to, že to byli jen 4 kila, měla jsem pocit, že mi ty činky utrhnou ruce. Než jsme ale začaly posilovat, objevily jsme tam rádio, které jsme si zaply. Krom pískání tenisek na parketu nebylo nic slyšet a posilovat při tichu by bylo možná dvakrát tak únavné. S hudbou aspoň člověk chytil nějaký rytmus, kterého se držel.

A tak začalo posilování. Ty jsi měla neskutečně moc energie, že bys ji mohla i rozdávat. Za to já se tam plácala a potila každičký náznak energie. Byla jsem v koncích. Udělala jsem tak půlku toho, co jsi zvládla ty. Rozhodně nám činky dali na nějaký čas zabrat. Z vedlejší tělocvičny bylo slyšet, jak si baskeťáci dávají pauzu. Několik z nich prošlo kolem nás a všichni se na nás podívali, usmáli a zamávali na pozdrav. "Dáme si taky na chvíli pauzu?" Navrhla jsi a odložila činky. "Dobře, půjdu si napustit vodu do flašky," zamávala jsem prázdnou flaškou a vydala se hledat nějaké umyvadlo. Těžko říct, jestli mi dneska přálo štěstí nebo nějaký lord pomstychtivosti, každopádně u umyvadla, pokud se tomu tak dalo říkat, které se nacházelo zvnějšku na budově, jsem potkala Kuroka s Nigouem. Nigou nejdřív radostně zavrtěl ocáskem, pak jen natočil udiveně hlavu a sedl si. Zřejmě vycítil, že nejsem zrovna v nejlepší náladě. "Rena-san, ohayou," pozdravil Kuroko, taktéž si plnící flašku vodou. Neodpověděla jsem a jen jsem na něj vražedně zírala. "Provedl jsem něco, Rena-san?" "Můžeš mi říct, co jsi napovídal Kagamimu ohledně mé...mého problému?" Kuroko se na chvíli zamyslel. "Ohledně beztričkového problému?" Ujistil se a znova zapátral v hlavě. "Hm, něco ve smyslu, že tě v létě lituju kvůli těm všem polonahým sportovcům?" Jen jsem si povzdychla. Kuroko už dotočil vodu do své flašky a po něm jsem se k umyvadlu dostala se svojí flaškou. "Skvělý. Tak ti moc, Kurokocchi, děkuji. Jsi fakt kámoš." Řekla jsem, dotočila jsem vodu do flašky a jako zombiek jsem se došourala zpátky k tobě. Kuroko chvíli koukal směrem, kterým jsem zmizela. Z přemýšlení ho vrátil na zem Kiyoshi. Pořádně ho poplácal po zádech se širokým úsměvem na tváři. "Kuroko! Neříkej, že už z tebe Riko vytrénovala duši! Jdeme?" Kuroko jen kývl a oba se vrátili do tělocvičny.

Když jsem se vrátila za tebou, zrovna si byla uprostřed hovoru s Riko. Mávnutím ruky jsem pozdravila Riko. "Támhle vzadu jsou pak i medicimbaly, kdybyste chtěly cvičit s nimi," ukázala Riko prstem na místo, kde se zhruba nacházeli. "A tady si pak můžete posunout dolů kruhy," ukázala Riko na páčku, kterou se dalo točit a snížit si tím tak kruhy. "Děkujeme, určitě to všechno zkusíme," řekla si nadšeně a hlavou se ti už honili cviky, které by šly provést. "Riko-chan, budeme dneska spolu vařit?" Zeptala jsem se po chvilce ticha. "Oh, ano! To by bylo skvělé! Budeme teď ještě tak hodinu hrát, tak pak si vás vyzvednu a půjdeme rovnou do kuchyně," řekla Riko a odešla zpátky do tělocvičny za kluky.

My se ještě naposled napily a pustily se do posilování. Tobě to zase šlo všechno pěkně od ruky a já zas udělala tak půlku toho, co ty. Po hodině jsem byla tak vyřízená, že jsem sebou sekla na žíněnku a odmítala jsem pokračovat. Ty sis zrovna dávala dolů kruhy, na kterých jsi pokračovala s posilováním. "Hano, kde bereš všechnu tu energii? Nechceš už končit? Dokonce i kluci vedle skončili!" Houkla jsem na tebe. Ty ses jen pousmála, ale než si stačila něco říct, další zvědavec nakoukl do dveří. Kagami. "Dobré ráno," pozdravil nás. No nazdar. Já si zakryla paží oči a dál jsem bezvládně ležela na žíněnce. Ty jediná jsi mu odpověděla na pozdrav. Nastalo pak minutové ticho. "Tak nakonec někdo začal využívat tuhle místnůstku? A koukám, že každý svým způsobem," snažil se být zřejmě vtipný a poukázat na moje válení. Já ale neměla energii ani náladu se s ním hádat, a tak jsem ho dál ignorovala. Kagami pak na mě ukázal prstem a pokrčil rameny, jakoby se tě ptal, co se mnou je. Ty jsi taky jen pokrčila rameny, jako bys mu odpovídala, že nemáš tušení. "Kagami? To už jsi zpátky? No výborně, tak můžeš jít s klukama na ubytovnu," šťouchla do něj Riko, která jak slíbila, si pro nás došla. "Děvčata, můžeme vyrazit?" Zeptala se nadšeně Riko a div už nám nebalila věci. "Kam jdete?" Zeptal se Kagami. Riko dala jen ruce v bok a usmála se. Vypadala jako škodolibý ďábel. "Uvidíš, teď už běž." Rozkázala Riko a Kagami se pomalu přidal k ostatním zpátky na ubytovnu. Já už mezitím byla na nohou a pomohla ti uklidit nářadí, které jsme vytahaly. Vzaly jsme si tašky a flašky a mohlo se jít.

"Tak co tady máte?" Otevřela jsem spíž a ty jsi zkoumala lednici. "Mám nějaké věci na onigiri a pak bych chtěla zkusit kari a na večer nějakou polívku?" Řekla Riko. "Hm, to by šlo. Začneme tím kari." Usoudila jsem a tak jsme vyndaly všechnu potřebnou zeleninu, brambory, rýži a kari prášek. "Nakrájejte zeleninu, já oloupu brambory," začala jsem vás úkolovat. Riko se pustila do krájení, ale na náš vkus dělala moc velké kusy. "Riko, zkus to radši takhle," vzala si jí nůž a pomohla jsi jí nakrájet mrkev. Já mezitím loupala brambory a vaření se zdálo celkem mírumilovné. To kolem kuchyně prošel Hyuuga. My si ho ani nevšimly, jak jsme byly zapálené do všeho toho krájení a pomáhání Riko. Hyuuga neřekl ani slovo, jen mu zazářili oči a vydal se za ostatníma, aby jim sdělil, že dneska se nají. Mě už zbývalo oloupat pár brambor a vy jste byli se zeleninou taky téměř hotové. "Tak sem jste měli namířeno!" Zazněl ze dveří polonahý Kagami a za nim byli další dva polonazí pozorovatelé. "Běž pryč." Sykla jsem na něj. "Oh, ty mluvíš? Už jsem se lekl, že - au! Co blbneš?!" Hodila jsem po něm tou největší bramborou a tvářila se jak vrah. "Běžte pryč, nebo příště hodím i tenhle nůž!" Zvýšila jsem hlas."Fajn, fajn, hlavně klid," ustoupil Kagami a ti dva za ním taktéž. Já položila nůž a došla si pro tu bramboru, co se skutálela až na chodbu. Vrátila jsem se, bramboru omyla a pokračovala jsem dál v loupání, jakoby se nic nestalo. Vy dvě jste na mě chvíli zíraly a neměly slov. "Máte dokrájeno?" Otočila jsem se na vás stále s tím vražedným výrazem. "Rena-chan, vypadáš děsivě, co se stalo?" Strachovala se Riko. Já si místo odpovědi pořádně zívla a ty jsi tak odpověděla za mě. "Myslím, že je jen nevyspalá. Domů se vrátila nějak po půlnoci," řekla si, já jen pokývala hlavou a znova si zívla, až mi naskočili slzičky do očí. "Ah tak, a nechceš si jít lehnout nebo tak něco?" "Ne, já to vydržím, ale půjdu spát dneska o něco dřív," řekla jsem a dala jsem vařit rýži a zeleninu.

Kari i onigiri bylo hotové. Riko nad tím jen žasla. Naštěstí jsme jí zadržely dřív, než stačila do jídla přimíchat nějaké pilulky pro sportovce. To jsme jí díky Hagu ukázali pár jednoduchých receptů na koktejly, kam ty prášky a pilulky může sypat dle libosti. Riko neměla slov, jak byla nadšená. Hned připravila pár koktejlů na ochutnávku. Jídlo jsme jí pomohly přemístit do jídelny, kam už se pomalu scházeli Seirinští hráči.
My jsme se vrátily zpátky za tvým tátou, který na nás s jídlem počkal. Po jídle jsme šli na zahradu, kde jsme odpočívali a trávili oběd. Tvůj táta se natáhl na lehátko, dal si klobouk přes obličej a usnul. Já si přinesla knížku, ale po čtvrté stránce jsem taky usnula. Tobě to nedalo a vyfotila si mě. Stejně si měla pocit, že ti taky pár fotek tajím. Ve volném čase si se ozvala holkám z Takanami a dokonce si poslala zprávu Ryoutovi, který téměř hned reagoval.

V době, kdy jsme odešly, Riko nabírala poslední porci kari sobě a přisedla si ke klukům, kteří už měli téměř půlku kari v sobě. Riko byla nadmíru spokojená. Měla pocit, že příště už to musí zvládnout sama. Kluci byli také spokojeni, pár statečných jedinců ochutnalo i koktejl, který vůbec nebyl špatný a tak ho šla Riko dodělat.

Shuutoku na tom byli podobně. Na jídlo si zase došli do městečka a volný čas pak proflákali, jak jen to bylo možné. Midorima byl stejně milí, jak já. Evidentně nám nedostatek spánku vůbec nesvědčí a i on měl kruhy pod očima, což přišlo Takaovi neskutečně vtipné a chudákovi Midorimovi nedal pokoj. Naštěstí Takaa trochu usměrnil Miyaji. S chudákem Midorimou vcelku soucítil, ale taky si neodpustil poznámky typu "Když ti málo spánku nesvědčí, neměl si ponocovat."

Ty ses vytratila k nám do pokoje, kde sis chystala věci na pláž. Nechala si nás s tátou ještě chvíli spát. Když sis balila plavky, já sebou trhla, jelikož jsem měla sen, že padám. Uvědomila jsem si, že jsem jen na houpačce a nikam nepadám. Založila jsem si knížku a šla za tebou do pokoje. "Ty už jsi vzhůru? Klidně si mohla ještě chvíli spát," řekla si mile a já si zase pořádně zívla. "To je dobrý, k náladě mi to stejně nepomůže. Už jdeme na pláž?" Zeptala jsem se, tys jenom kývla hlavou a pokračovala v balení věcí a já se přidala.

Na pláži měli trénink oba týmy. Seirin začal volejbalem a Shuutoku, po dohodě s Riko, si zahráli basket se železnými koši, které zařídil tatínek Riko. Já si s tebou na chvíli zaplavala, ale dohánět tě bylo silně vyčerpávající a pro tebe plavat téměř na místě taky bylo vyčerpávající. Po jednom kole jsem vylezla z vody a šla si pro další ovocný koktejl. S koktejlem jsem si šla sednout na ručník a pozorovala tě.

Dneska si měla skutečně nevyčerpatelnou zásobu energie a ve vodě si byla o něco déle, než vždycky býváš, ale nevypadalo to, že by se ti mělo něco stát. Najednou mi do výhledu vlezlo něčí torso. Přes slunce jsem neviděla dotyčnému do tváře. "Můžeš laskavě zmizet a nechat mě žít?!" Řekla jsem podrážděně. To si dotyčný dřepl a mě málem trefilo. Právě jsem byla zlá na nevinného Miyajiho. "Ty seš milá jak Midorima. No, aspoň už se nemusím ptát, jak se máš," zazubil se a já se cítila neskutečně trapně a provinile. "Promiň, spletla jsem si tě," špitla jsem a Miyaji nad tím mávl jen rukou a mohl si jen domýšlet, s kým jsem si ho tak spletla. "Z toho si hlavu nedělej" "Ty nemáš trénink?" Prolomila jsem chvilkové ticho. "Mám, ale teď máme chvíli pauzu na pití a tak. Co Hana? Dohání včerejší válení?" To už si Miyaji sedl vedle mě a začali jsme si povídat a koukali přitom na tebe. Tohle se ale vůbec nelíbilo třeba Kagamimu a hned si musel Kurokovi postěžovat. "Vidíš je?! A s ním se normálně baví, přitom taky nemá triko. Vždyť jsem jí ani nezačal pořádně trápit!" "Být tebou, tak bych ani nezačínal. Pamatuji, jak nám to dávala na Teiko sežrat, když byla takhle podrážděná. Na druhou stranu to byly tréninky, kde jsme ze sebe dostali maximum." Vzpomínal Kuroko se svým pokerfacem. Kagami jen nevěřícně zakroutil hlavou, to už je ale volala Riko.
"Mimochodem, Hana má něco s tvým bráchou?" Zeptal se z ničeho nic Miyaji. "Huh? Proč by měli?" "No, zaslechl jsem včera večer Takaa, jak o tom něco povídal Midorimovi," pokrčil Miyaji rameny. "Takao? Jak ten na to přišel?" Podivila jsem se a vůbec mi to nedávalo smysl. "Prý včera měli dlouhý rozhovor, nebo co." "Rozhovor?" Zvedla jsem nechápavě obočí. To jako tady byl? To je ale nesmysl. "Prej viděl jeho jméno u Hany na mobilu. No nic, už musím běžet," rozloučil se Miyaji, zvedl se a odběhl zpátky za svým týmem. Ty jsi zrovna plavala k bojce, takže jsi byla zády ke mě. Mě to nedalo. Vytáhla jsem tvůj mobil z tašky, odemkla ho a najela do kontaktů. A skutečně tam byl. Kise Ryouta. Rychle jsem ti telefon vrátila zpět do tašky a přemýšlela, kdy ti ho tak mohl dát. Tohle bylo podezřelí. Věděla jsem, že se bráchovi líbíš a ráda jsem ho tím trápila, ale nikdy mě nenapadlo, že byste mohli mít třeba rande...vždyť...to by se brácha pochlubil, kdyby se ti vyznal, nebo ne?

Vracela ses z moře, už konečně trochu vyčerpaná a sekla si sebou na deku. "Co ti chtěl Miyaji-senpai?" Zeptala ses a mě přeběhl mráz po zádech. "Huh? Ah, jen si přišel pokecat. Prý jsem stejně milá jako Midorima. Chudák toho vlastně taky moc nenaspal." Odpověděla jsem. "Senpai, v pondělí odjíždíš na ten zápas, že? Nejspíš tě poveze taťka...myslíš, že bych se mohla jet na vás podívat?" Zrovna jsem dopíjela koktejl a málem mi zaskočilo. *Kuckání* "To víš, že můžeš. Kluci budou rádi, když uvidí aspoň jednu mořskou vílu," snažila jsem se o něco jako úsměv. Takže Hana chce jet na náš zápas? Co když tam jede jen kvůli bratrovi?! Co když mi vážně něco tají?! "Senpai, je ti dobře?" Začala sis dělat starosti. "Co? Jo, je mi fajn...v rámci možností. Nechceš koktejl?" Nabídla jsem se a ty si kývla na souhlas. Lehla sis na záda a odpočívala. Plavání ti dalo zabrat.
Já se zvedla a došla k onomu baru, kde jsme si furt něco kupovali. Na řadě bylo zrovna Takao, který bral drink pro sebe a Midorimu, který někde odpočíval. "Rena-san! Zdravím, prý jsi na tom snad hůř, než Schin-chan!" Řekl Takao nadšeně, jakoby únava byla děsná sranda. "Eh, jo...už to tak bude. Prý jsi byl včera svědkem telefonátu mezi Hanou a Ryoutou?" Nedalo mi to. Takao jen polkl. Včera ti přeci slíbil, že se od něho nic nedozvím. "Já o ničem nevím," snažil se to Takao zachránit. "Mám se jít zeptat Miyajiho? Prý tě slyšel, jak-" "Fajn! Fajn, ale Miyajiho sem netahej!" Zděsil se Takao a tak mi stručně převyprávěl vaši včerejší noc. Nakonec jsem mu poděkovala a šla si objednat drinky. Takao už stejně spěchal zpátky za Midorimou.

Barmani začali tvořit a hotové koktejly mi nalily do průhledného plastového kelímku. A štěstí mi dneska opět přálo. Pobrala jsem oba kelímky, otočila se, udělala pár kroků a snažila jsem se přitom vyklepat z boty kamínek, který se mi tam dostal. Při mém nepozorném poskakování jsem narazila do Bakagamiho, který rovněž nedával pozor. A tak se část ovocného koktejlu dostala na jeho torso. "Rena! Tak to ti moc děkuju, teď budu celý ulepený," povzdechl si. Najednou se ale škodolibě usmál a už chtěl říct něco děsně vtipného. Já ho ale předběhla opět s výrazem vraha. "Patří ti to," pokrčila jsem rameny. Obešla jsem ho a bez dalších poznámek jsem se vracela za tebou. Kagami vypadal jak vodou opařený.

"Tady prosím," podala jsem ti ovocný koktejl, sedla si k tobě a obě jsme tiše sledovaly moře a srkaly z koktejlu. Oba týmy zase pokračovaly v pekelných trénincích. "Půjdu ještě plavat, chceš jít se mnou?" Zeptala ses mě, já jen zavrtěla hlavou a zůstala sedět na ručníku a dávala na tebe z dálky pozor.

Ještě před večeří jsme se vrátily domů. Byly jsme utahané, opocené a celé od písku a slané vody. Nejlepší čas na sprchu a večerní posezení na zahradě s tátou. Když jsem se šla sprchovat já, seděli jste s tátou už venku na houpačce a ty ses rozhodla, že teď je ten nejlepší čas dohodnout se ohledně mého odjezdu a tvého doprovodu. Když jsem se k vám přidala, hned jste to na mě vychrlili. "Rena-chan, v pondělí tě vezmu autem na ten váš zápas ano? Nezapomeň si v neděli už zabalit, ať se v pondělí nestresujeme," začal tvůj táta. "A nevadilo by ti teda, když bych jela s tebou? Taťka by se asi taky kouknul na kus zápasu a jinak by na mě někde počkal," usmála ses. Já na chvíli neměla slov. Vůbec mi nedošlo, že už je pátek a že už je skutečně čas řešit můj odjezd. "Dobrá tedy. V neděli si zabalíme, v pondělí dopoledne vyjedeme a Hana-chan, určitě se přidej. V tom nevidím problém," odpověděla jsem a už jsem se chystala mít nějakou poznámku ohledně toho, jak uděláš bratrovi radost, ale usoudila jsem, že před tvým taťkou by to nebyla úplně ideální poznámka. Chvíli jsme ještě seděli na zahradě a povídali si, pak už byl čas večeře a tak jsme šly pomoct tvému taťkovi připravit nádobí.

Tou dobou byli už po večeři oba týmy a Kagami, aby se trochu odreagoval, si vzal míč a šel si zaházet na koš, který byl kousek před ubytovnou. Po cestě, která vedla kolem ubytoven a basketbalového koše, šel Takao s nákupními taškami a něco si prozpěvoval. Už z dálky slyšel rány o zem, způsobené driblováním. Všiml si, že u koše někdo je. Takao nechtěl být viděn a tak se krčil za keři. Pomalu se blížil k ubytovně a najednou, těsně před ním, spadl onen koš. Stačil si všimnout otisku ruky, což ho neskutečně šokovalo. Tak vysoko?! Co je to za zvíře?! To už Takao slyšel z dálky svého společníka, Midorimu, jak mluví na Kagamiho. "Páni, Kagami skáče už takhle vysoko?" Podivil se Kuroko. Takao málem vypustil duši, jak se ho lekl. Stejně jako Takao, byl Kuroko schovaný za keřem. "Co tu sakra děláš?!" Šeptal Takao směrem ke Kurovi, který se mohl ptát na to samé.
"Jsem zklamán. Myslel jsem, že proti Aominemu budeš mít větší šance," řekl Midorima a vzal Kagamimu míč. Tím odstartoval hru jednoho na jednoho. Midorima se přiblížil ke koši a chtěl střílet, spíš ale čekal, až Kagami zase vyskočí, bude se mu snažit sebrat míč a dunkovat. To mu Midorima nedovolil a dal koš. "To ti to furt nedošlo?! Každý teď bude od tebe čekat, že budeš jen dunkovat. Jsem zklamán. Opět." Řekl Midorima a posunul si brýle na nose, hodil Kagamimu míč a vydal se k ubytovně. "Takao, vylez už a pojď." Řekl Midorima nevrle. Takao se neskutečně lekl, jak mohl vědět, že tu je?! Jen co vylezl Takao, objevil se za ním i Kuroko. "Půjdu si ještě zaběhat," řekl Kagami po chvíli ticha a Kuroko se k němu přidal.

"Když skáču na pravou nohu, levou rukou dokážu jen dunkovat...takže bych se měl zaměřit víc na skákání na levou nohu a pak bych dokázal možná víc triků," svěřoval se Kagami Kurokovi se svým problémem. Nakonec i Kuroko se přiznal, že ještě nevymyslel nic nového, aby překvapil protihráče a že se kvůli tomu taky cítí docela mizerně. Běželi dál po pláži a najednou před sebou uviděli dvě běžící siluety. Jedna z nich zřejmě zakopla a sesypala se k zemi jak pytel brambor.

"Senpai?! Nestalo se ti nic?!" Nevěděla jsi, jestli se máš smát nebo se strachovat. Já už toho měla akorát tak dost. Zůstala jsem rozpláclá na zemi a jen jsem zaklela. Po večeři jsme se rozhodly, že si půjdeme ještě trošku zaběhat na pláž. Dneska ale pro mě byla jakákoliv aktivita nebezpečná a silně vyčerpávající. Už si mi chtěla nabídnout pomocnou ruku, když to jsi uviděla přibližujícího se Kagamiho s Kurokem. "Hej, Chibi, nepotřebuješ pomo-" "Ne! Zvládnu to sama," mračila jsem se jak čert a opravdu sama bez vaší pomoci jsem se vyhrabala zpátky na nohy a oklepávala ze sebe písek. Nastala chvíle ticha. "Hana-san, co kdyby jsme spolu kousek běželi?" Prolomil Kuroko ticho a hodil po Kagamim významným pohledem. To vůbec nebylo nápadný, Kurokocchi.
"Co jsem ti udělal, že jsi na mě celý den tak zlá?" Zeptal se Kagami a sedl si do písku. "Jsem jen nevyspalá..." zamumlala jsem a pohled utkvěla kamsi k moři. "Takže zítra už budeš zase normální?" "Když mě nebudeš provokovat, tak možná." Zkřížila jsem ruce na prsa. "Provokovat? Vždyť tě nepro-" "Nemysli si, že jsem si nevšimla, jak ses dopoledne producíroval po ubytovně bez trika a určitě to nebylo kvůli tomu horku, co?!" Nastala chvíle ticha, kterou pak prolomil Kagamiho zvučný smích. "Nemyslela sis snad, že tě budu vážně každou minutu otravovat?" Jen jsem pokrčila rameny. "Včera jsi na to vypadal, že to tak myslíš..." "Ty máš o mě teda skvělé mínění, poslyš," nepřestával se smát a já si připadala jak idiot. "Seš totiž úplně stejnej idiot jako Ahomine. Ten když to zjistil, všude kde mě potkal, tak se přede mnou nakrucoval jak nějakej striptér..nebo model. Čekala jsem od tebe něco dost podobného." To se Kagami znova zasmál nad představou Aomineho. "Lhal bych, kdybych řekl, že mě tohle taky nenapadlo...ale větší sranda bude nachytat tě nepřipravenou," "Bakagami," šťouchla jsem do něj už s jakýmsi úsměvem na tváři. "Taiga-senpai" připomněl se Kagami. "Ts, na to zapomeň. Možná tak Tai-chan, to by se k tobě hodilo víc," a tak pokračovala naše válka jmen.

Domů jsme se vracely spolu a tobě to nedalo a musela jsi vyzvídat. "Vlastně jsme se udobřili," řekla jsem. "Mimochodem," napínavá minuta ticha. "Ten půlnoční hovor, to nebyl jen můj sen, že ne?" Asi ses zděsila, jak jsem zrovna přišla na tohle téma. "Co máte s bráchou? Náhodou vím, že máte na sebe číslo, ale já mu tvoje číslo nedávala a tobě, pokud si dobře pamatuji, jsem jeho číslo taky nedávala?" Nebyla jsem naštvaná, jako spíš zvědavá. Tak jak to vlastně je? "Byli jste spolu někdy na rande?" Zazářili mi oči, ale to už jsme se blížili k domu, kde byl tvůj táta, takže pokec musel počkat.
Stále nebylo nijak pozdě a tak jsme si ještě chvíli před spaním povídali. "A zítra už je sobota. Nemůžu tomu uvěřit. Uteklo to tak rychle, vůbec se mi odsud nechce," postěžovala jsem si a stále jsem nevěřila tomu, že pozítří se už budu balit a psychicky připravovat na zápas. Měla bych Aominemu poslat nějakou prsatou ženu z pláže, abych ho trochu rozptýlila....

Zdá se, že každý má právo trochu si přispat. Náš pátý společně strávený den a tobě se z peřin chtělo asi jako rybě z vody. Za jiných okolností bych ti to lenošení tak lehce neschválila, ale já neměla co mluvit, vzpomínka na Ryoutův noční hovor byla pořád dost čerstvá. Aspoň táta se docela dobře bavil. "Co zítra? Zaspíte obě?" Zašklebil se, když jsem si přisedla ke stolu už pohřbenému pod jídlem. "To určitě." Zareagovala jsem, dnešní rozcvička se docela protáhla, ale s ohledem na tebe jsem na to šla zlehka. Když ses pak vzpamatovávala u snídaně, odhodlala jsem se tě trochu postrašit svým denním plánem. Kupodivu jsi neměla nic proti, ale to jsem nemohla tušit, že spíš než chuť trochu se rozhýbat tě žene vpřed touha vyřídit si to s Kurokem. Tetsuya tě v jistém ohledu nikdy nepřestával fascinovat. Nikdy si nehrál se slovy, nepřetvařoval se, naopak, ta jeho upřímnost byla kolikrát odzbrojující, ale navzdory vší té bezelstnosti tě prozradil. Jistě, zřejmě si to ani neuvědomil, zato ty sis toho díky Kagamimu byla vědoma až moc. Ráno pokročilo a ty ses vcelku probrala, taky tě krom rozcvičky a „střetu“ s Kurokem čekalo ještě vaření. Slíbila jsi Riko, že jí pomůžeš s obědem a rozhodně jsi nechtěla vycouvat jen kvůli kruhům pod očima. „Oběd? Proč ne, domluvím se s tátou. Co vlastně máme v plánu vařit?“ A tak, probírajíce jídlo a vůbec plány na dnešek, jsme zamířily do tělocvičny. Jak Riko slíbila, mohly jsme za přítomnosti Seirinu využívat malý sál, dokonce i s jeho vybavením. Opatrně jsem otevřela dveře a oddychla si, že mi klika nezůstala v ruce. „Jen pozdravím Riko.“ Řekla jsem, ale odpovědí mi bylo jen zívnutí. Akorát jsem se pousmála a nakoukla do hlavní tělocvičny, kde už nějakou tu chvíli kluci ze Seirinu měli co dělat. Jako kdyby jim to Riko chtěla spočítat za to včerejší volno. „Čím jsi ji včera tak naštval?“ Vydechl Izuki během dalšího „rozehřívacího“ kolečka. „Huh? Proč já?“ Bránil se Hyuuga. „Ta sázka se mi zdá jako dostatečný důvod.“ Zašklebil se Izuki. „Snad sis to užil, kapitáne, protože teď tady všichni umřeme.“ Přidal se Tsucchi, načež Riko ohlásila kruhový trénink a v mezičase mi ještě stačila zamávat.    Raději jsem zase vycouvala a vrátila se k tobě. „Je mi jich skoro líto, snad bychom jim mohly připravit i nějaký zákusek.“ Informovala jsem tě, ale pak jsme utrpení Seirinu pustily z hlavy a daly se do zkoumání možností našeho malého sálu.

Od posilování, přes činky, až po žíněnky – připadala jsem si skoro jako na tréninku A, scházel tady už jen autoritativní hlas Tomoko. S rádiem to šlo ještě líp, i když po hodině už jsi té aktivity měla dost. Dveře malého sálu jako obvykle nešly dovřít, ani jsme se nesnažily s nimi nějak manipulovat, takže jsme měly vcelku dobrý výhled na chodbu, kudy zrovna procházeli kluci ze Seirinu. Ta pauza byla inspirující, i když jsme ji každá pojala po svém. Já se trochu vydýchala u protahování, zatímco ty jsi šla pro vodu. Těžko říct, jestli štěstí přálo tobě, nebo se spíš otočilo ke Kurokovi zády, nicméně jste na sebe narazili u venkovního umyvadla. Nigou vás jen pozorně sledoval, lépe než jeho páníček taky vycítil, že něco není v pořádku. Když ses Kuroka bez okolků zeptala, co pro boha Kagamimu řekl, dostalo se ti prosté odpovědi. Řekl to, jako kdyby ses ho snad zeptala, v kolik dneska vstal. Někdy tě dohánělo k šílenství, jak byl Kuroko vždycky nad věcí. „Rena san, nechtěl jsem-“ Ale ty už ses ploužila zpátky do tělocvičny a Kuroka stejně přerušil srdečný vstup Kiyoshiho, teď zkrátka nebyla ta správná příležitost pro obhajobu či omluvu. Stejně tak nebylo vhodné načasování Kagamiho návštěvy. Když později toho dne nakouknul do malého sálu, ty ses zrovna ve vší únavě válela na žíněnce, zatímco já chtěla ještě chvíli posilovat na kruzích. Po z tvé strany ignorovaném pozdravu a pár nevrlých odseknutích se Kagami jen gesty zeptal, co s tebou zase je, ale na to jsem mu odpovědět nemohla. Jistě, na to ponocování se dalo svést ledacos, ale já cítila, že v té odtažitosti bude něco víc. A jak se později ukázalo, bylo lepší se nevyptávat. Když jsi během našeho kuchtění s vražedným pohledem hodila po Kagamim brambor, jen jsme si s Riko vyměnily ustarané pohledy.

Když jsme pak po úspěšné kulinářské seanci dorazily domů, zase ses zklidnila, a když jsi po obědě usnula, doufala jsem, že ti snad ten odpolední šlofík trochu uhladí tvé pocuchané nervy. Nechtěla jsem tě budit, dokonce i táta pak podřimoval na zahradě, chvíli jsem si říkala, že bych snad šla na pláž sama. Nechtěla jsem nic zakřiknout, ale měla jsem z dneška opravdu dobrý pocit. Po únavě ani známka, držela jsem se plánu Tsuchidy a Hagu a až na tu poslední epizodku s inhalátorem se mi dýchalo skvěle. Jestli to takhle půjde dál… Představa účasti na Watabeho memoriálu se mi najednou nezdála tak šílená, jako když jsem o tréninku mluvila s doktorem. Jak jsem si, zabraná do svých myšlenek, chystala věci, ani jsem si nevšimla, že už jsi vzhůru. „Klidně jsi mohla ještě podřimovat.“ Navrhla jsem ti, ale ty ses rovnou dala do chystání svých věcí. Nakonec jsme na pláž došly obě a absolvovaly spolu i menší rozplavání. Já si tentokrát troufla na delší trasu, do které jsem tě pochopitelně nenutila, takže jsi mě o chvíli později jen pozorovala ze břehu. Cestou na pláž sis všimla Seirinu a Shuutoku, jak se střídají na provizorním basketbalovém hřišti i u volejbalové sítě, ale neměla jsi potřebu s někým se vítat. Vlastně jsi byla docela ráda, že na tebe chvíli nikdo nemluvil, nic od tebe nečekal, nic po tobě nechtěl. O to hůř jsi pak snášela ten moment, kdy ti jakýsi dlouhán zastínil výhled. „Můžeš laskavě zmizet a nechat mě žít?!“ Jaké překvapení, když se k tobě dotyčný sklonil a místo na Kagamiho drzý škleb ses dívala na Miyajiho lehce překvapený výraz. Jen se pousmál nad tvou omluvou a přisednul si k tobě. Kluci ze Shuutoku teď měli chvíli pauzu, někdo se šel osvěžit do moře, jiní si jen sedli někam do stínu a někdo si skočil pro něco k pití, což byl Miyajiho případ. Vaše náhodné setkání ho ale na moment zastavilo. Seděli jste pod slunečníkem oči mimoděk upřené k moři. Vcelku nenuceně jste vedli rozhovor o všem a ničem zároveň, ani jeden z vás ale netušil, že ta vaše rozprava není tak úplně soukromá. Kagami se zpovzdálí jen mračil ruce vzdorovitě založené na hrudníku. S tričkem nebo bez, s Miyajim se bavíš a když se tě na něco jen zeptá on, hodíš po něm brambor. „Já ji fakt nechápu!“    Rozčiloval se, ale Kurokova slova ho nijak neuklidnila. Tak či onak, Seirinu už skončil oddechový čas, jestli chtěl Kagami přemýšlet o nestálosti tvých nálad, musel s tím počkat do konce tréninku.

Nic netušíc jsi dál klábosila s Miyajim. Jak ses dozvěděla, Midorima na tom byl při nejmenším stejně špatně jako ty, snad jsi v tu chvíli byla ráda, že si tě nedobírám tak, jak to nepochybně dělá Takao v případě Midorimy. Došla řeč i na náš odjezd. „Tak už v pondělí, co?“ Jen jsi přikývla. „Jo, Hanin táta mě hodí na zápas.“ Dodala jsi. „Čtvrtfinále…“ Na moment se ti Miyaji zdál trochu skleslý. Do té chvíle jsi na to ani nepomyslela, ale kluci z Shuutoku to přece jen brali statečně, i když za vší tou snahou a optimismem se očividně ještě skrývalo zklamání. „Jedete asi obě, co? Hádám, že Hana by si to těžko nechala ujít.“ Trochu nechápavě ses na Miyajiho podívala. „Kvůli tvému bráchovi, ne? Aspoň Takao se tak tvářil. Bóže, žvanil celý večer, Midorima snad musel mít v uších špunty.“ Postěžoval si, ale tebe to zmátlo ještě víc. Jak kvůli bratrovi? A co s tím má co dělat Takao? Měla jsi dojem, žes něco důležitého zaspala. Než Miyaji pokračoval pro to pití, stačil ti ještě ve zkratce vylíčit, co od Takaa slyšel, respektive co asi slyšela půlka ubytovny… Nedalo ti to, a když sis byla jistá, že se z vody jen tak nechystám, sáhla jsi po mém mobilu a letmo mi projela kontakty. Takao si očividně nevymýšlel – bratrovo jméno se na tebe smálo ze seznamu čísel. O chvíli později jsem se vracela na deku a ty jsi usilovně přemýšlela, jestli mě máš vyzpovídat hned, nebo si své zmatení nechat pro sebe. Skoro jsem ti nahrála, když jsem vzápětí vyrukovala s tím zápasem, ale ty jsi to nakonec zahrála do outu. „To víš, že můžeš. Kluci budou rádi, když uvidí aspoň jednu mořskou vílu.“ Spokojená s naší domluvou jsem se natáhla na deku a dopřála si chvilku klidu, zatímco ty jsi zamířila k baru pro něco k pití. Napadalo tě tolik věcí, na které by ses ráda zeptala, ale odpovědi kupodivu přišly téměř samy. Když jsi před sebou ve frontě zahlédla Takaa, nezaváhala jsi ani na vteřinu a řekněme, že to nevyspání tvým slovům ještě dodávalo důraz. Tedy, ne že by Miyaji sám o sobě nebyl dostatečná hrozba... „Nemůžu uvěřit, že mě Miyaji prásknul!“    Řekl dotčeně, ale tvůj výraz napovídal, že mu naříkání nebude nic platné. „No dobře, možná jsem něco viděl… a slyšel…“

To odpoledne jsme náš odjezd probraly s tátou a ještě před večeří bylo vše domluveno. Zvláštní, jak rychle to uteklo. Od Riko jsi věděla, že Seirin taky odjíždí v pondělí, kluci z Shuutoku tady měli být ještě o týden déle, stejně tak já, akorát v doprovodu mamky. Táta se po tomhle týdnu musel zase vrátit do práce. Tak či onak, konec slunění byl jen vrcholkem ledovce. Pomalu, ale jistě se tě začínalo zmocňovat napětí ohledně nadcházejícího zápasu. Čtvrtfinále, čtvrtfinále proti Touou – ne, že bys snad bratrovi a ostatním klukům z Kaijou nevěřila, ale mít obavy byla při nejmenším známka zdravého rozumu. Obavy, i když trochu odlišné, měli i Kagami a Kuroko. Po tom menším duelu s Midorimou měl Kagami rozhodně o čem přemýšlet. Štvalo ho, že ho Riko nechtěla nechat hrát, štvalo ho, jak každý před Aominem couval a co ho štvalo možná nejvíc, že Midorima měl pravdu. Kagami si potřeboval vyčistit hlavu, ale spíše tichý doprovod v podobě Kuroka mu nevadil. „Co ty? Nějaká převratná taktika?“ Ušklíbnul se, aby aspoň na chvíli odvedl řeč od svého problému. Kuroko, který měl co dělat, aby po celodenním tréninku Kagamimu stačil, jen těžce vydechl. „Ne, vlastně mě nic nenapadlo.“ Přiznal bez větších emocí. „Huh?! A to říkáš jen tak?!“    Nechápal Kagami ledový klid svého spoluhráče. „Taky z toho nemám radost, Kagami kun, ale na něco přijdu. My oba.“ Kagami zmlknul, Kurokova slova mu dodala podivuhodný klid. „Kagami kun, podívej.“ Kuroko najednou ukázal na pomalu se přibližující siluety naproti nim. Tedy, přibližující se do té doby, než se jedna z nich sesunula k zemi. „Není to-“ Ale to už byli ti dva na doslech. „Senpai!“   Docela jsem se lekla, když jsi najednou skončila v písku. Mou, měla jsem se na to večerní rozhýbání vykašlat. Vyčetla jsem si a už k tobě natahovala ruku, když k nám dorazili i kluci. Poněkud ostře jsi všechny nabídky pomoci odmítla a sama se zase postavila na nohy. Najednou atmosféra zhoustla - říct, že jsme tam s Kurokem byli navíc, by bylo nedostačující. „Hana san, co kdybychom se spolu kousek proběhli?“ Navrhnul Kuroko. „Moc ráda…“    A tak jsme vyklidili pole, i když jsme skutečně běželi jen kousek. Já se sice cítila dobře, ale přece jen ta celodenní aktivita byla znát a taky jsem nechtěla riskovat další epizodku s inhalátorem. Kuroko mi byl zase docela vděčný, že netrvám na podobném tempu jako Kagami. Jen jsme se procházeli a občas se po očku ohlédli vaším směrem. „Snad se konečně udobří.“ Nadhodila jsem. „To by někdo musel ustoupit.“ Namítnul Kuroko. „Oba, nebo nikdo.“ „Jsou jako mezci.“ „Jo, to jsou…“

Neodvažovali jsme se vás rušit, prostě jsme se jen procházeli kolem, než jste se k nám zase přidali. Oba jsme, asi ne zrovna nenápadně, zkoumali vaše výrazy, kdyby nám snad něco prozradilo, jak ta vaše debata dopadla. „Dneska už to stačilo, Kuroko, pojďme zpátky.“ Prohlásil Kagami nezvykle klidným tónem. „Tak zatím, Rena san, Hana san.“ Rozloučil se s námi, stejně tak Kagami a pak oba zamířili na ubytovnu. „My bychom to taky mohly zabalit, ne, senpai?“ Přidala jsem se a tobě to přišlo docela vhod. Cestou domů jsme se téměř ploužily, no, byla by škoda nevyužít toho času, ne? „Takže… klid zbraní?“ Zeptala jsem se nakonec. „Vlastně jsme se udobřili.“ Přiznala jsi a já se jen usmála. „Hm, tak to vám přeju.“    Možná jsem čekala nějakou jízlivou poznámku, ale co následovalo po té chvilce mlčení, to mi jaksi vyrazilo dech. „Ten půlnoční hovor, to nebyl jen můj sen, že ne?“    A tvoje dedukce ohledně výměny čísel mi tak moc nepřidala. Vlastně jsme neudělali nic špatného, ne? Ale stejně jsem si připadala jako dítě, které někdo přistihnul při nějaké klukovině. „Ne, nezdálo se ti to. A s těmi čísly, já vlastně sama nevím, ale není to jedno?“ Řekla jsem trochu nesvá z tvých otázek – ne, že by mi to ta další zrovna ulehčila. „Byli jste spolu někdy na rande?“    Skoro vyděšeně jsem po tobě střelila pohledem. „Blázníš?“    Pak jsem jen zakroutila hlavou oči zaryté do země, ale na rtech lehký úsměv. „Totiž, ne, že bych s ním nebyla ráda, právě naopak, ale rande je dost silné slovo. Mimo to, jak tě to vůbec napadlo? Chci říct, tvůj bráška je eso týmu a idol většiny holek ne jen na Kaijou… Já jsem někde jinde, nezdá se ti? Je spousta zajímavějších a hezčích holek.“ Ukončila jsem to, akorát jsme došly domů, takže náš hovor chtě nechtě musel počkat. Jsou zkrátka věci, které by táta slyšet nemusel…

Ten večer se nám hned tak spát nechtělo. „Uteklo to tak rychle, vůbec se mi odsud nechce.“ Povzdychla sis, když jsme s rozsvícenou lampou polehávaly na futonech. „Jo, bylo to fajn. Co si tady bez tebe ten další týden počnu?“ Ušklíbla jsem se. „Třeba to za mě vezme Takao.“ Oplatila jsi mi tu ironii. „Ne, vážně jsem ráda, že jsi se mnou jela. A co plány na zbytek prázdnin?“ Těžko říct, jak dlouho jsme tam tak ležely a klábosily, ale byl to po všech těch vcelku hektických dnech příjemný oddych.

A byl tady víkend, závěr našeho společného týdne. Blížící se čtvrtfinále tomu možná dodávalo jakýsi neklid či napětí, ale jinak se ty dva dny příliš nelišily od těch předešlých. Trénink proložený oddychem a klábosením s oběma týmy – trénink, který se ke štěstí všech obešel bez nutnosti kohokoliv ošetřovat nebo křísit. V neděli pozdě odpoledne jsme se, ač nerady, daly do balení, naše snažení ale záhy přerušil tvůj mobil. Sotva jsi to zvedla, ozval se hlas Riko. Napadlo ji, jestli bychom neměly ještě čas stavit se. Pro Seirin to přece jen tady u moře byl poslední den a taková společná večeře by nemusela být špatná, ne? Tedy, pokud by se nám chtělo Riko trochu pomoct, pro kluky to vlastně mělo být překvapení. „Táta bude asi trochu zklamaný.“ Podotkla jsem, ale pak ti to jen odkývala, abys to mohla Riko potvrdit. „Já už mu to vysvětlím.“ A zatímco ty jsi všechno domlouvala s Riko, já se šla domluvit s tátou. Zprvu opravdu nebyl nadšený, ale nechal si to vysvětlit. Přece jen, chtít se rozloučit s partou přátel nebylo nic zvláštního, ne? Když jsi pak zavěsila a přišla za námi do kuchyně, dívala ses na překvapivé rozuzlení našeho zdánlivého problému. Táta na dnešek připravil dva druhy domácí zmrzliny a teprve se chtěl dát do toho pravého vaření, to jsem mu vymluvila, tak aspoň trval na tom, že tu zmrzlinu vezmeme na tu naši sešlost. „Tak, v kolik tam máme být?“ Usmála jsem se, zatímco jsme s tátou hledali nejvhodnější způsob přepravy vší té zmrzliny. „A v kolik se vrátíte?“ Přidal se táta, to jsme si jen vyměnily pohledy. „Je mi to jasné. Tak jinak, ráno jedem docela brzo, takže nebude čas balit věci. A nerad bych se strachoval, kde večer jste.“ Takže jsme v rychlosti sbalily všechno, co šlo, aby nám pak zbylo jen minimum práce, a tátovi jsme odpřisáhly, že jednak budeme na mobilu, a kdyby se to snad protáhlo, dáme vědět, abychom se samy nevracely po tmě cizím městem…

Asi za půl hodiny jsme dorazily k penzionu, kde už na nás čekala Riko. „Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste přišly! Ale musíme si pohnout, přemluvila jsem kluky, aby si zahráli proti Shuutoku, ale do večera jim to asi nevydrží. Mimochodem, co to máte v těch taškách?“ A tak jsme zase všechny tři skončily v kuchyni. To chystání nám nevadilo, vlastně to od Riko bylo milé gesto. „Chtěla jsem jim nějak, no, poděkovat za to úsilí, ale chystat to sama, bylo by to spíš za trest…“    Přiznala trochu zahanbeně. „Náhodou ti to jde dobře, Riko san. A kluci budou určitě rádi.“ Po očku jsem se podívala tvým směrem, ale jen jsem se mlčky usmála. I kdyby se snad moje jízlivost trefila do černého, tak ať, hlavně, že už jste po sobě s Kagamim neházeli blesky. „Hm, asi jsem toho koupila moc.“ Prohlásila Riko, když jsme po nějaké té chvíli vaření koukaly na všechny nevyužité ingredience. „Říkalas, že hrají s Shuutoku, ne? Hádám, že i jejich spoluhráči by si něco dali.“ Napadlo mě. „Nakonec, proč ne? Stejně bychom se tu všichni sešli.“ A tak jsme vychystávaly dál, než nás vyrušila změť přibližujících se hlasů. „To už? Úplně jsem ztratila pojem o čase!“ Lekla se Riko. „Však už to skoro máme.“ Uklidnila jsem ji. „Fajn, to půjde. Reno, zdrž je na chvíli, my to s Hanou začneme nosit do jídelny.“ Napadlo Riko a než ses nadála, už tě vystrčila ven, zatímco se Seirin a Shuutoku jako jedna velká parta blížili k penzionu.

Unavení nebo ne, Seirin nebo Shuutoku, nakonec to dopadlo tak, jak Riko doufala. Jídlo přišlo vhod, o tom žádná, ale i když se to snažili nedat najevo, kluky ta starostlivost Riko dojala, přece jen jejich trenérka nebyla takový necita. Jak se dalo čekat, naše sešlost se docela protáhla.  Až do večera jsme okupovali společenskou místnost i venkovní terasu a nezasvěcený pozorovatel by jen těžko hádal, že jde o dva soupeřící týmy. Každopádně, ten večer jsme se rozhodně nevracely „samy po tmě cizím městem.“ Tátu nakonec uchlácholilo ujištění, že nás ti „známí“ doprovodí, zkrátka půjdeme jako větší parta a on se s nimi třeba konečně seznámí… Náš doprovod se zformoval téměř s jakousi samozřejmostí. Už jsme byly prakticky na odchodu, to ovšem neznamenalo konec hovoru mezi tebou a Kagamim, jakoby nic jste se přesunuli ven a volně pokračovali v debatě, zatímco já se ještě loučila s Riko. „Šel bych s vámi, ale Kagami je asi dostatečný doprovod. Teda, pokud těm dvěma nechceš dopřát soukromí…“ Ozval se ještě Takao s tím svým úsměvem. „Buď rád, že tě neslyšeli.“ Ušklíbla jsem se. „Tak, dobrou noc a třeba se ještě potkáme na pláži.“ Rozloučila jsem se s ním. „S tím můžeš počítat. Ja ne~“  

Takao se možná té večerní procházky vzdal, to ale neznamenalo, že s námi šel jen Kagami. Asi o dvě ulice později nás všechny upoutalo slabé zaštěkání.        Málem jsme dostali infarkt, když se jakoby z ničeho nic objevil Kuroko s Nigouem v náručí. „Kuroko! Tohle už fakt není vtipný!“    Seřval ho Kagami, zatímco my  dvě jsme to ještě rozdýchávaly. „Myslel jsem, že o mně víte…“ Zbytek cesty už probíhal v relativním poklidu, jen Nigou občas zakňučel nebo štěknul Kagamiho směrem. „Rena san, ještě se zlobíš?“ Zeptal se najednou Kuroko, což okamžitě přitáhlo Kagamiho pozornost a možná i tu moji… „Huh? Kvůli čemu?“ Přidal se hned Kagami. „Ale, kvůli ničemu!“ Odsekla jsi a v duchu jsi skoro počítala minuty, než se před námi objevil Tanakův, a na chvíli i náš, dům. Skoro bych přísahala, že se v okně něco blýsklo. O chvíli později už stál táta ve dveřích pohled upřený na náš doprovod. Na jednu stranu musel uznat, že s někým Kagamiho vzezření by si na nás někdo jen těžko dovolil, ale pak tady byl jiný úhel pohledu. Chtě nechtě, Kagami byl přece jen kluk, co se kolem nás motal, zkrátka potenciální hrozba… „Promiň, tati, trochu se to protáhlo.“ Omluvila jsem se, ale táta jen pokýval hlavou, ne, ten pohled znám… „To nevadí, hlavně, že jste se v pořádku vrátily.“    Odpověděl a přitom si změřil Kagamiho pohledem, ten jen opatrně pozdravil. „Tak ty jsi ten volejbalista, co?“ Kagami se zatvářil trochu překvapeně. „Vlastně spíš basketbalista.“ Dodala jsem a doufala, že táta jako už tolikrát nezahájí výslech. „Sportovec, hm?“ Táta uznale pokýval hlavou. „Děkujeme za tu zmrzlinu, byla výborná, Itokawa san.“ Ozval se najednou Kuroko, což nás nijak nepřekvapilo, ale pro tátu to byl přece jen šok. Pochopitelně si fantoma Seirinu do té chvíle nevšimnul.    „Oh, jo, jistě… A ty jsi…?“ Teď si pro změnu měřil pohledem Kuroka. „Kuroko Tetsuya, Rena san a já jsme spolužáci z nižší střední.“ Odpověděl Kuroko a Nigou jen souhlasně zaštěkal, to na chvíli odvedlo tátovu pozornost. Stál tam a díval se na toho nenápadného kluka se psem v náručí, Kuroko ani nemrknul, on i Nigou měli téměř totožný klidný výraz. Zdálo se, že chce táta ještě něco říct, ale ta slova se mu zadrhla na jazyku. „No, hoši, díky, že jste na ně dali pozor. Těšilo mě.“ Vcelku nečekaný závěr. Ne, že bych si snad stěžovala, ale jindy by je táta ještě pořádně vydusil, tentokrát ale bůhví proč vycouval. Yokatta…

Následující ráno už nezahájila rozcvička ani debata o tréninkovém plánu. Ani jsme se nenadály a už jsme seděly v autě, zatímco táta zamykal vstupní bránu. „Tak teda vzhůru na čtvrtfinále.“ Prohlásil táta, sotva si sednul k volantu. Jen nám věnoval jakýsi chápavý úsměv, když zaregistroval tu směs napětí a melancholie v našich tvářích. Cesta probíhala v relativním klidu, snad jediným rušivým elementem byl chvílemi tátův zpěv. Ale nějaká vyšší moc ti očividně chtěla pocuchat nervy – jako kdyby zápas proti Touou nebyl dost, zůstali jsme trčet v koloně kvůli nějaké bouračce, takže vůbec nebylo jisté, jestli na ten zápas dojedeme včas. Jak se tak auta před námi pomalu posouvala dopředu a táta otráveně bubnoval prsty do volantu, všimnul si jedné odbočky. „V kolik to začíná?“ Zeptal se. „Za půl hodiny.“ Táta si jen povzdechnul. „Mám nápad, ale mámě ani slovo, jasné?“ Otočil se k nám a já se jen nervózně pousmála kontrolujíc si pás. Ty jsi zprvu nevěděla, o čem byla řeč, ale sotva jsme se dostali k té odbočce, rychle jsi pochopila mé gesto. Kvůli mámě, a později i kvůli mně, se táta odnaučil riskovat, ale za daných okolností to bylo vcelku na místě. A tak jsme přifrčeli necelou čtvrthodinu před začátkem zápasu – táta očividně spokojený a my dvě šťastné, že konečně můžeme vystoupit. Vysadil nás u hlavního vstupu a sám pak jel někam zaparkovat s tím, že se nějak najdeme vevnitř. Ty jsi měla co dělat, abys kluky stihla ještě v šatně, proto jsem tě taky nechtěla zdržovat. „Jen jdi, já se pokusím najít slušné místo. Držím vám palce.“ Kývla jsem na tebe a obě jsme si šly po svém. Nebylo to zrovna snadné prodrat se přes všechny ty lidi, ale nakonec jsem zabrala celkem dobré místo na stání ve vrchní části tribuny. Stačila jsem akorát tátovi napsat zprávu, kde zhruba jsem, když se oba týmy přišly na hřiště rozehřát a rozházet. Tým Touou jsem jen spěšně přeletěla pohledem, všechnu pozornost jsem věnovala Kaijou, kéž by vám to tak vyšlo! Opřená o zábradlí jsem pozorovala to hemžení dole na palubovce, u střídačky jsem pak uviděla i tebe a trenéra – zápas byl na spadnutí. Zahlédla jsem kapitána, jak se dívá zhruba mým směrem. I když jsem věděla, že mě asi jen těžko zpozoruje mezi všemi těmi lidmi, stejně jsem mu zamávala. Žádná odezva – pochopitelně. Aspoň jsem si to zprvu myslela, ale Kasamatsu mě viděl docela dobře. Od tebe kluci věděli, že přijdu, ale ani ty jsi netušila, kde nakonec seženu místo. Kasamatsu se chvíli díval mým směrem, věděl, že ani já ani nikdo jiný v tom zmatku nepostřehne jeho úsměv. Pak si ale povzdychnul a otočil se. Možná, jen možná si ten vzácný detail ztracený mezi všemi těmi lidmi mohl nechat pro sebe… „Oi, Kise!“    Ryouta sebou trhnul, když uslyšel ostrý hlas svého senpaie. Co jsem zase udělal?! „Hana je tady…“ Jen Kisemu ukázal kde a šel si zase po svém.

Sotva rozhodčí zahájil zápas, strhnul se mezi centry obou týmů boj o úvodní body. Kobori nakonec vyhrál rozskok a rychle poslal míč svému kapitánovi, který jej bez většího prodlení předal esu týmu, jenže Aomine neměl v úmyslu svého bývalého spoluhráče jakkoliv šetřit. Vzápětí už se míč dostal k Imayoshimu a ačkoliv se obrana Kaijou snažila, díky zakončení Sakuraie si Touou hned v úvodu připsala tři body. Hayakawa zlostně dopadl na zem po zbytečném doskoku a mezi diváky to jen šumělo. Dostat hned v úvodu trojku nebylo dobré, ale nechat si hned ze startu převálcovat eso týmu, to už bylo na pováženou. Kise věděl, že tu ztrátu musí napravit. Než se kluci z Touou vzpamatovali, Kise se chopil míče a jeho soupeři jen překvapeně mohli sledovat přesnou kopii Sakuraiova předešlého koše. To ale nebyl Aomineho případ. Zvyklý na Kiseho kopírování jeho střelu zastavil a míč předal Imayoshimu, zdálo se, že se Touou zase dostane do úniku, ale to Kasamatsu nemohl dovolit. Imayoshi, zaskočený rychlostí druhého kapitána, přišel o míč. Co dál? Přihrávka Kisemu? Vrátí se zpět na čáru? Zkusí to Moriyama? Nehledě na všechny možnosti, Kasamatsu ani nezaváhal a sám se ujal úlohy střelce – bezchybně. To konečně dorazil i táta a na světelné tabuli se vyjímalo skóre 3-3. Už v první čtvrtině si oba týmy nic nedarovaly a s přičiněním Aomineho pak ta druhá skončilo s devítibodovým náskokem Touou. „Musím uznat, že na středoškoláky jsou ti hoši fakt třída.“ Prohlásil pak táta, když jsme si během poločasu došli pro pití. Boj to byl sice už od začátku, ale první polovina zápasu působila jako chabá rozcvička ve srovnání s tím, co přišlo pak.

Kise věděl, že jestli má mít jeho tým nějakou šanci, musí zvládnout Aomineho. „Jediný, kdo mě může porazit, jsem já sám“, co? Kise dokázal napodobit snad kohokoliv, ať to byl fotbal, baseball nebo basket, stačilo mu danou techniku vidět jen jednou a byla jeho. Ale Aomine byl jiný případ. Nezáleželo na tom, kolikrát to zkoušel, Daiki měl vždycky náskok, jeho styl prostě nešlo jen tak uchopit a převzít. A nešlo to možná i proto, že ho Kise vždycky obdivoval. Už od dob Teikou si Ryouta říkal, že se jednou přiblíží Aominemu natolik, aby pro něj byl rovnocenným soupeřem, ale během poločasu mu něco došlo – ne jednou, ale teď! Napodobit někoho Daikiho úrovně si ale žádalo čas a bylo docela riskantní ho Kisemu dopřát, ale od toho je přece důvěra mezi spoluhráči, ne? Kise se podstatnou část hry vyhýbal přímým střetům s Aominem, což znamenalo, že všechny škody museli brzdit ostatní hráči. Možná ho na moment napadlo, že to nezvládne, ale když viděl své senpaie i Hayakawu, jak ze sebe vydávají všechno, jen aby ho podpořili, všechna slabost vzala za své. Tahle vyhrocená podívaná se pomalu chýlila ke konci. To, co posledních čtvrtinu vypadalo spíš jako duel mezi esy obou týmů, mělo brzo dojít bouřlivému závěru. Běžely poslední minuty zápasu a Kise v nejlepší možné formě vzdoroval Aominemu jeho vlastní technikou. Možná dokázal napodobit jeho pohyby, ale ne jeho přístup ke hře. Přihrávka kapitánovi se zdála být dobrým narušením vyhroceného duelu, ale právě tohle Aomine odhadnul. Mohl to být právě ten koš, který by snížil vedení Touou pod deset bodů. Mohli se zase dostat do kontaktu, ale Aomine Kaijou takovou laskavost nedopřál. Kise chvíli stál na místě pohled zarytý do země. Tenhle koš… Propásl jsem poslední šanci… Ale ještě než ho stačily pohltit výčitky, myšlenky mu trochu utřídil pohlavek od kapitána. „Zápas ještě neskončil.“ Připomněl mu Kasamatsu, pravda, jak by to mohl vzdát, když jeho spoluhráči ještě chtěli bojovat? Poslední minuta zápasu ale udělala za vší snahou tlustou čáru. Poslední koš zápasu, Aomineho poslední body. Míč dopadl na zem a všechno se pak ztratilo v jásotu diváků. Kise ale ten hluk vnímal jen vzdáleně. Po tom závěrečném koši zůstal sedět na zemi, nedokázal Aomineho zastavit. V hlavě mu hučelo a všechna ta únava se na něj sesypala jako lavina. Prohráli.

Rozhodčí ohlásil konec zápasu, oba týmy se měly seřadit a navzájem se uklonit, ale Kise nemohl. Jistě, bolelo to uvnitř, bylo to pokořující, ale to nebyl ten hlavní problém. Kise zkrátka sám vstát nedokázal. Snad nikdy necítil takovou slabost, nohy se mu při každém pokusu vstát jen třásly, ruce už nebyly stabilní oporou. Žádný zápas z něj nikdy nevyždímal tolik, jako tenhle s kopírováním neporazitelného esa Touou. „Můžeš vstát?“ Kise ani pořádně nezvednul hlavu, když uslyšel kapitánův hlas. „Senpai…“ I slova ho zradila, taky, co by měl říct? Ale Kasamatsu se jen sehnul a podepíraje svého spoluhráče, pomohl Kisemu vstát a dojít do řady. „Hrál jsi dobře. Mimo to, tímhle nic nekončí, ještě je tady Winter Cup.“ Kdyby se kluci z Kaijou v ten moment nepotýkali s hořkostí z prohry, museli by tiše obdivovat svého kapitána, který ne jen sebe stále ještě držel nad vodou. Aomine chvíli pozoroval své zničené soupeře, těžko říct, jestli to byla lítost, nebo jen zklamání, co se zračilo v jeho očích. „Žádná poslední slova? Přece jen jste byli spoluhráči, ne?“ Ozval se najednou Imayoshi, ale Aomine se jen pohrdavě zasmál. „Huh? Není nic, co by vítěz měl říct poraženému.“ Zničení psychicky i fyzicky kluci z Kaijou zamířili do šatny. Kéž by tak voda dokázala smýt i tu trpkost… Kasamatsu se ještě zastavil ruku sevřenou v pěst. „Přestaňte se tak tvářit! Dali jsme do toho všechno, není se za co stydět! Pořád ještě patříme mezi osm nejlepších týmů!“ Kapitánovi se dostalo jakési odezvy, věděl, že by nebylo fér v tu chvíli chtít víc, ale nikdo z jeho týmu si nezasloužil dneska odejít s hlavou skloněnou k zemi.

Zatímco se lidé kolem nás hrnuli k východu, já s tátou ještě chvíli stála na místě. Nechtělo se mi tomu věřit, jak? Pořád jsem si myslela, že kluci z Kaijou byli skvělí a Ryouta podal naprosto heroický výkon, ale Aomine? Bylo to nepochopitelné, jak někdo může být tak suverénní? Zdálo se mi to příšerně nespravedlivé – takové nasazení a úsilí a on to jen tak smetl, zničil… Určitě jsem nebyla zrovna objektivní pozorovatel, ale bylo v tom i něco jiného, než sympatie ke Kaijou, co ve mně u Touou vyvolávalo špatný dojem. „Páni, bylo to napínavé až do konce. No nic, půjdu k autu, pak doraž. Víš, kde parkuju, ne?“ Ozval se táta a já sebou jen nepatrně trhla. „Vím, jen nám to asi bude trvat…“ Upozornila jsem tátu, ale ten jen mávnul rukou. „Myslíš, že ti ujedu?“ Ušklíbnul se a ještě mě krapet rozcuchal, než zamířil ven k autu. Já taky vyrazila ven, ale k hlavnímu vchodu, kde jsme si ještě před zápasem domluvily sraz. Chvílemi jsem přecházela tam a zpátky, chvíli zase posedávala na schodech, to čekání mě užíralo. Ne, že by mi vadilo čekání samo o sobě, spíš jsem si nemohla ujasnit, co dál. Z vlastních zkušeností jsem věděla, že po něčem takovém člověk není zvědavý na soucitné řeči, ale přesto jsem to nemohla jen mlčky přejít. Viděla jsem odcházet tým Touou. S menší prodlevou jste pak vyšli i vy. Byl to skličující pohled, ale nikdo o tom nemluvil, nebylo třeba. Já se jen utvrdila ve své nejistotě – připadala jsem si tady zbytečná, ale přesto bych v tu chvíli nechtěla být jinde. „Itokawa chan, to moře ti svědčí, krásné opálení.“ Zanotoval Moriyama hned v úvodu, jen jsem se usmála a se všemi se pozdravila. Muselo to být náročné, tvářit se, jako by všechno bylo v pořádku, a já je za to všechny obdivovala. Hovor se točil spíš kolem našeho pobytu u moře, nebo váznul docela, ale někdo se neúčastnil ani tak. Šla jsem vedle tebe a tvého brášky, ale Ryouta za celou dobu nic neřekl, když pominu pár jednoslovných reakcí a gest. Bylo mi ho líto, nezasloužil si cítit se takhle. Co víc, když jsem se s ním snažila mluvit, nějak z toho vycouval nebo náš hovor velice rychle utnul – Ryouta se mi docela solidně vyhýbal. Pravdou bylo, že ke vší té zátěži ze zápasu se Kise ještě styděl. Ze všech možných zápasů jsem musela přijít zrovna na tenhle, abych viděla, jak eso zklamalo svůj tým, jak nedokázal svým spoluhráčům oplatit tu podporu, jakou mu dopřáli. Deptalo ho, že jsem od začátku do konce sledovala jeho pád.

Kdybys chtěla, táta by tě klidně hodil domů vzhledem ke všem tvým zavazadlům, ale ty jsi chtěla zůstat s kluky. Co bys to byla za manažerku, kdyby ses o ně nepostarala? Kor po takovém zápase. Když už byla zastávka na dohled, uvědomila sis, že jsi v šatně nechala tašku. Jen sis otráveně povzdychla s tím, že si pro ni zaběhneš, já tě ale zastavila. „Jen jdi s nimi, skočím ti pro ni. Aspoň nějak můžu být užitečná.“ Kývla jsem na tebe a než jsi stačila něco říct, už jsem měla namířeno zpět do haly. „Jednou zapomeneš hlavu.“ Rýpnul si Moriyama. „No, stejně bychom museli počkat na kapitána.“ Dodal někdo. „Kde je vlastně Kasamatsu?“ Pravda, Yukio s vámi nešel. „Říkal, ať jdeme napřed. Však on dorazí.“ Uzavřel to Kobori a taky věděl proč. Kapitán zkrátka potřeboval svoji chvilku.

Hala už byla téměř liduprázdná, jako kdyby se tady snad žádné čtvrtfinále ani nehrálo. Docela rychle jsem našla cestu k šatnám, a i když už asi všichni byli venku, pro jistotu jsem před vstupem zaklepala, co kdyby? „Shitsureishimasu…“ Nikdo se neozval, i kdyby si včas uvědomil, co to klepání znamená, stejně by nebyl schopný odpovědět. Vešla jsem dovnitř a zarazila se hned ve dveřích. Byl to jen okamžik, než se ke mně Kasamatsu otočil zády, ale přísahala bych, že jsem ty uslzené oči viděla dost zřetelně. „Gomennasai, senpai, nechtěla jsem- Rena senpai si tady zapomněla tašku, tak jsem…“ Nechala jsem toho, zbytečné vysvětlování. Ta taška ležela na lavici hned u dveří, mohla jsem ji prostě vzít a rychle vypadnout, mohla jsem se tvářit, že jsem nic neviděla, ale já místo toho zavřela za sebou dveře. Kasamatsu jen na prázdno polknul, nemohl mi odpovědět, nemohl se otočit, nemohl nic… „Mrzí mě, že vás to tolik vzalo. Já vím… je to na nic, když ani tvoje všechno není dost.“ Začala jsem trochu váhavě, měla jsem strach, že všechno jen zhorším, že ho naštvu, urazím, ale taky jsem věděla, že už nemůžu vycouvat. „I přesto, jsem ráda, že jsem tu dneska mohla být.“ Nemohla jsem vidět, jak se Kasamatsu tváří, i tak jsem se donutila jít blíž. Když za sebou uslyšel moje kroky, strnul ještě víc. Zastavila jsem se jen kousek za ním. Chvíli jsem váhala, měla bych? Smím vůbec? Pak se ale moje dlaně opatrně usadily na kapitánových ztuhlých ramenech. Lekla jsem se, jak sebou trhnul, ale i tak jsem zůstala stát. Přes látku trička jsem cítila, jak příšerně strnulý byl. „Ať si teď myslíš cokoliv, hráli jste skvěle, nikdo z těch lidí, co tu dnes byli, to nemůže popřít.“ Pokračovala jsem polohlasně, snad jsem se bála, že jakýkoliv ostrý pohyb nebo zvuk by mohl rozbít ten okamžik. „Nevzdáte to, že? Protože se těším, až s holkami půjdeme na další zápas. Moriyama určitě bude vyvádět, sotva se Yuuna objeví ve dveřích. A Tomoko se sice bude tvářit odtažitě, ale ve skutečnosti se bude bavit, tak jako minule, když jste hráli proti Mitou. A Kaoru už od Prefektury tvrdí, že bychom vám to s tím transparentem měly oplatit.“ Vyprávěla jsem v naději, že si Kasamatsu vybaví veselejší momenty a snad to i zabralo, zdálo se mi, že se trochu uvolnil. Dlaně mi zlehka sjely dolů až k jeho loktům, načež jsem trochu ustoupila. „Raději už půjdu, Rena senpai čeká na tu tašku… Dojdeš za námi, viď?“ Neodpověděl mi, ale tak nějak jsem tušila, že už se v šatně dlouho nezdrží. Vzala jsem tašku a svižně vyrazila ven. Bylo to zvláštní, srdce jsem měla až v krku, vážně mě tenhle neplánovaný monolog tolik rozhodil? Když jsem došla k vám, tvářila jsem se, jako by se nic nestalo. „Gomen, senpai, nemohla jsem ji najít.“ Omluvila jsem se a podala ti tašku. „Kasamatsu tam nebyl?“ Zeptal se někdo z kluků. „Huh? Ne, museli jsme se minout…“ Nehodlala jsem kapitána prozradit stejně tak, jako on podržel mě, když jsem to nejvíc potřebovala. Ne, nehodlala jsem o tom mluvit, ale ani jsem nechtěla zapomenout.

O chvíli později už jste byli kompletní, byl čas rozloučit se. Zatímco kluci, i s tvými zavazadly, už nastupovali do autobusu, my dvě se ještě loučily. „Tak, ještě jednou díky za dozor, senpai, bylo to fajn.“ Jen jsi přikývla. „Postaráš se o ně, viď?“ Kývla jsem směrem ke klukům. Jen ses ušklíbla. „Od toho jsem manažerka, ne?“ „Rena nee, pospěš si.“ Ozval se najednou Ryouta, načež už stál vedle tebe. Trochu provinile se na mě podíval, než zase odvrátil pohled jinam. „Tak se měj.“ Rychle jsme se objaly, ale sotva jsem se odtáhla, zastavil se můj pohled u Ryouty. Stáli jsme naproti sobě a mlčení mezi námi naplňovala jakási podivná strnulost. Měla jsem dost té odtažitosti. „Tak zatím.“ Postavila jsem se na špičky a objala ho. Kise to očividně nečekal, ale pak se vzpamatoval a udělal to samé. Na moment jsme tam tak stáli, tak akorát, abych mu stačila říct, co jsem tušila už od toho zápasu s Mitou. „Kise kun, přála bych si, abych jednou mohla plavat tak, jako ty hraješ.“ Pak jsem se odtáhla právě včas, abych viděla Kiseho překvapený výraz. „Musím jít, táta už tam možná usnul. Tak dobře dojeďte!“ A zamířila jsem k autu.

Cesta zpět k moři byla klidná a tichá, jen rádio dotvářelo kulisy. K večeru měla dojet i máma a tátu zase čekal návrat do pracovního šimlu. A já? Docela jsem se těšila, až se nechám pohltit svým tréninkovým plánem. „Hano, jsi v pohodě?“ Nedalo to tátovi. „Hm? Jo, jen trochu unavená.“ Táta chtěl asi něco říct, vtom se ale rozezněl můj mobil. „Yuuna senpai?“ Tenhle hovor jsem opravdu nečekala. „Tak, jaké to bylo, být u toho?“ Došlo mi, že mluví o zápase. „Jiné, než jsem čekala. Senpai, jak o tom vůbec víš?“ Divila bych se, kdyby mezi všemi těmi lesy a kopečky měly k dispozici net a taky, že ne, vlastně to byla náhoda. Holky z Takanami konečně měly opravdu jeden celý volný den a Yuuna si společně s Kaoru a Tomoko udělala výlet do nejbližšího městečka, aby poseděly v jedné hospůdce. Majitel zrovna na poněkud postarší televizi ladil programy, když náhodou chytil přímý přenos čtvrtfinále. Holky to stálo dalších pár objednávek, ale nakonec je tam ten milý pán nechal sedět a koukat. I na dálku to zapůsobilo. „Škoda, kluci z Kaijou fakt zamakali.“ Povzdychla si Kaoru, když odcházely z té hospůdky. „Marná snaha, soupeř byl zkrátka lepší. Ale drželi se statečně.“ Přidala se Tomoko, jen Yuuna se nějak loudala. „Jdeš?“ Pobídla ji Kaoru. „Jděte napřed, ještě zkusím chytit signál. Potřebuju si zavolat domů.“ Vymluvila se a tak teď Yuuna vlastně na zapřenou mluvila se mnou. „Nic ve zlém, senpai, ale asi mi nevoláš jen tak, že?“ Yuuna se ušklíbla. „Ara, co mě prozradilo?“ Pak ale nechala ironii stranou. „Ne, Hano, nemohla bys mi poslat Renino číslo? Potřebuju s ní něco vyřídit.“ Teď jsem byla ještě zmatenější než na začátku. „Eeto, asi mohla… Senpai, stalo se něco?“ Z mobilu se ozval jen vzdálený smích. „Kdepak, jen doplácím na svoje zvyky. Pošli mi to co nejdřív, dobře? Díky a užij si moře.“ A zavěsila. Jen jsem si s tátou vyměnila pohled, oba jsme byli zhruba stejně mimo. Nicméně, tvé číslo jsem jí poslala. Doplácí na zvyky, huh? O chvíli později ti přišla sms z neznámého čísla. Nikdy jsem si klukům nemusela říkat o číslo…

Ten večer asi většina týmu trávila podobně – jen nějak zabít čas, dokud mozek nedovolí tělu usnout, usnout a na chvíli zapomenout. Moriyama akorát vylezl ze sprchy, venku už byla tma a Yoshitaka bezděčně těkal očima po pokoji přemýšleje, čím by se měl zabavit. Vtom se ozval mobil. Moriyama chvíli váhal, nenapadalo ho, kdo by teď mohl volat. Stejně neměl zrovna chuť s někým se bavit. Mobil ale vytrvale zvonil dál, až mu to nedalo a přece jen se po něm natáhnul. To číslo neznám. Snad ze zvědavosti ten hovor přijal a div ten mobil rovnou neupustil, když se na druhé straně ozval dívčí hlas. „Už jsem se bála, že to nezvedneš.“ Moriyama nevěřil vlastním uším. „Yuuna chan?“ „Trefa, Sherlocku. Říkala jsem si, že by ti možná zvedlo náladu s někým si promluvit. Víš, pro případ, že by tě napadlo utopit se ve sprše nebo něco na ten způsob.“ Moriyama se jen pousmál. „Ne, tak špatně na tom nejsem.“ Ujistil ji. „To ráda slyším, byla by tě škoda… Myslím škoda takového basketbalisty.“ Jen zakroutil hlavou. „Tím si nejsem tak jistý.“ „Co plavu za Takanami, už jsem stačila projet pár závodů – příšerný pocit. Ale vždycky mě aspoň trochu uklidnilo vědomí, že jsem pro to udělala maximum. To ty taky, ne?“ Moriyama si jen povzdychnul. „Ale stejně to nestačilo.“ „Tentokrát, příště může být všechno jinak. Až se přijdu podívat, očekávám královskou hru.“ Musel se usmát, ani si neuvědomil, jak moc mu chyběl ten její hravý tón, decentní ironie, zvuk jejího hlasu. „Tak to tě nemůžu zklamat.“ Ubezpečil ji, nastala chvíle ticha. „Oi, Moriyama? Jsi tam?“ Zase se vzpamatoval. „Jsem, promiň. Jen jsem si říkal, jestli si mi to nezdá.“ „Co máš teď v plánu?“ „Těžko říct, vlastně jsme se ani nedomluvili na další trénink. Není nic horšího, než trénink po prohraném zápase.“ Přiznal Moriyama. „Budu muset končit, ráda bych se na koleje vyšplhala ještě dneska.“ Nadhodila Yuuna. „Jo, dej na sebe pozor.“ Yuuna mu to odsouhlasila a když už se zdálo, že zavěsí, Moriyama ji ještě zastavil. „Ne, Yuuna chan… Mohl bych ti zítra zavolat?“ Teď zase mlčela Yuuna. „Raději ne. Totiž, nevím, kdy se během tréninku dostanu někam, kde je signál. Ozvu se sama, dobře?“ Moriyamovi se v první chvíli málem zastavilo srdce, ach jak si oddychnul, když to Yuuna dořekla. „Jasně, někdy k večeru?“ „Asi tak jako dneska?“ „Fajn, budu se těšit.“ Rozloučili se a bylo po hovoru. Yuuna se zadívala před sebe na klikatou cestu do kopce, na jejímž konci ji čekaly koleje, podezřívavý pohled Tomoko a asi spousta otázek. Jen zakroutila hlavou a dala se do chůze, když jí najednou začal zvonit mobil. Prvotní údiv se změnil v úsměv, když na displeji uviděla Moriyamovo jméno. „Copak, zapomněl jsi něco?“ Ušklíbla se. „Vlastně ano - poděkovat ti. Yuuna chan, moc rád jsem tě slyšel.“  Yuunu to trochu vyvedlo z míry. „J-jo, totiž, dneska jsme výjimečně měly volno, spousta času… Vážně musím jít, tak zítra.“ Pochopitelně na koleje dorazila s výrazným zpožděním, nijak ji to ale netrápilo. Když ten večer usínala, ještě pořád jí na rtech hrál ten samý úsměv…

A bylo to tady. Pondělí. Den, který nikdo neměl rád a dneska pro dva týmy znamenal tak moc. Věci jsme měly dávno zabalené a připravené v autě. Mohlo se jet. Cesta probíhala celkem v klidu. Tvůj táta si občas pobrukoval s rádiem a mě se začínalo dělat zle z nervů. Mému stavu vůbec nepomohla jakási bouračka, která zapříčinila kolonu na silnici. Když už to vypadalo, že nestihneme dojet na zápas, popadla jsem telefon a zanechala kapitánovi, a pro jistotu i bratrovi, sms ohledně možného zdržení. Chvíli po odeslání zprávy se tvůj táta rozhodl riskovat a kolonu objel jakousi jinou, kratší cestou. Ne nadarmo se říká, risk je zisk. Měli jsme k dobru ještě krásnou čtvrt hodinu! "Jen jdi, já se pokusím najít slušné místo. Držím vám palce.“ Kývla jsi na mě před vchodem. "Díky!" Zamávala jsem ti a se všemi svými zavazadly se dostala do šatny pro Kaijou tým. "Rena-san! Už jsme se báli, že to nestihneš!" Zaradoval se Moriyama. Kasamatsu po mně střelil přísným pohledem a brácha mě pořádně objal. "Tak jak se cítíte? Připraveni nakopat Touou zadky?" Usmála jsem se na hráče, kteří energeticky zařvali. Pomalu byl čas přesunout se z šatny na plac. Nechala jsem si svá zavazadla v šatně a s sebou si vzala jen sešit a propisku. Kluci se šli rozcvičovat, nechali si své ručníky a flašky s vodou u lavičky, kde už byl sám pan trenér. "Takeuchi-sensei! Dobrý den!" Pozdravila jsem trenéra, který mi pozdrav oplatil a chvíli vyzvídal, jak bylo u moře. Pak jsme ale řešili jednotlivé členy týmu a protihráče.

V publiku snad nebylo jediné volné místo. V té změti lidí jsem nebyla schopná nikoho poznat. Za to Kasamatsu dokázal zahlédnout tebe. „Oi, Kise! Hana je tady…“ Upozornil bratra, kterému se hned rozzářili oči a snažil se tě najít. Na to už ale nebyl čas. Zápas měl začít. Gestem přikývnutím hlavy jsem pozdravila Momoi. Kývla bych i na Aomineho, ale ten se o své okolí nezajímal. Každopádně hra začala a míč získali pro sebe Kaijou. Bohužel snad nikdo nepočítal s tím, že Aomine bude takové zvíře. Hráči Kaijou se neskutečně zapotili, aby s Aominem udrželi krok. "Dneska...dneska to dokážu a zkopíruju jeho styl!" Svěřil se mi Kise při pauze. Přímo mě šokovalo jeho odhodlání, které se mu zračilo v očích. To ale platilo i o ostatních hráčích. Sice jsme s body byli pozadu, ale ne nijak drasticky. Kise na zkopírování Aomineho stylu potřeboval jistý čas a kvůli tomu se moc nezapojoval do hry, a tak všechno odnesli ostatní jeho spoluhráči. Ovšem když se Kise dostal do svého kopírovacího módu, předvedl něco naprosto dechberoucího. I Aominemu to vzalo dech. Na nějakou chvíli vzal Touou vítr z plachet. Všechno to vypadalo tak nadějně, ale Aomine se nenechal zblbnout Kiseho napodobováním. Nenechal se tak lehce vyvést z míry a získal tak pro svůj tým poslední míč a poslední body.

Nevěřícně jsem dosedla na lavičku. Kluci do toho zápasu dali tolik síly, a Aomine to prostě smete jako nic. Ryouta byl vyčerpán, jak psychicky, tak fyzicky. Zůstal sedět na zemi a nebyl schopen ničeho. Něco mě píchlo v břiše. Jako bych najednou cítila Ryoutovi pocity a zoufalství. Že by sourozenecká telepatie? Rozhodčí pobídl hráče, aby se seřadili a poklonili se. Ryouta se ale nemohl zvednout ze země. Nohy i ruce ho neposlouchaly a třásly se únavou a naprostým vyčerpáním. Pohled na něj mi zapříčinil pár slz. Bráchovi nakonec pomohl sám kapitán, což bylo taky velké gesto. Společně došli do řady a poklonili se. Poté se všichni odebrali do šaten. Kluci z Kaijou se courali jako zmlácení psi. "Přestaňte se tak tvářit! Dali jsme do toho všechno, není se za co stydět! Pořád ještě patříme mezi osm nejlepších týmů!“ Řekl Kasamatsu, kterého rozčilovala ponurá nálada svých spoluhráčů. Jak kluci procházeli kolem mě a trenéra, nikdo nám nevěnoval jediný pohled, až na Ryoutu. Ostatní by si mysleli, že to byl prostý úsměv, ale já moc dobře cítila, že za tím úsměvem se skrývá neskutečná bolest. Prohráli jsme...kdybych na ně jen dohlížela ten týden před zápasem....Co když v tom nesu kus viny i já? Aomine byl zkrátka moc dobrý, ale i tak jsem na sebe brala část viny za prohru.
Lidé odcházeli z hlediště celkem rychle. Takeuchi mě ještě zaúkoloval, abych si promluvila s jedním kameramanem a získala nahrávku. On mezitím šel za kluky do šatny. V sále už bylo téměř liduprázdno, jen sem tam někdo někde seděl. Chystala jsem se k odchodu do šaten, když to jsem v hledišti zachytla na vteřinu Kagamiho pohled. Věnovala jsem mu letmý pohled plný výčitků a vydala jsem se za kluky do šatny. Nálada tam nebyla nejlepší, ale ani nejhorší. Každý si zabalil své věci a pomalu jsme všichni odcházeli směrem ven. "Ah, kde je vlastně Kasamatsu senpai? Mám se po něm podívat?" Všiml si Ryouta chybějícího kapitána, Kobori ho ale zadržel, že máme jít napřed. A tak jsme došli před hlavní vchod, kde jsi na nás čekala ty. Moriyama ti ihned pochválil opálení od moře a dál se s tebou bavil o všem možném.
Dali jsme se na cestu k autobusu, který zařizoval Takeuchi a měl každou chvíli dorazit. Cestou jsi šla vedle mě a Ryouty, jindy tak energická dvojka, dneska zamlklá společnost. Pochopila jsi, že se Ryouta před tebou styděl. Tak moc chtěl udělat dojem a nakonec to takhle pokazí. Soucítila jsi s ním a snažila se ho nějak rozveselit, ale marně. Najednou jsem si vzpomněla, že mi chybí jedna taška a už jsem se pro ni chtěla vrátit. "Jen jdi s nimi, skočím ti pro ni. Aspoň nějak můžu být užitečná.“ Nabídla ses a tak jsem ti tašku akorát popsala a šla dál s kluky k autobusu.

Nikdo nemohl tušit, co se stalo mezi tebou a kapitánem v šatně. Nikdo nemohl tušit, jak jsi mu v tu chvíli vlastně pomohla, a nejen jemu. Dorazila jsi k nám zrovna ve chvíli, kdy přijel i autobus. Zavazadlový prostor se plnil sportovními taškami a mými kufry a kluci se s tebou radostně jeden po druhém loučili a nasedali do busu. Možná kdyby si s námi jela, nebyla by tam taková ponurá atmosféra. My se objali na rozloučenou a jedno takové objetí si věnovala i Ryoutovi, který to nečekal a vlastně byl rád. Naposled ti všichni zamávali z okýnka a autobus se pomalu rozjížděl. Jen co jsme odjeli, vydala ses hledat tátovo auto. Najednou, jakoby ta ponurá nálada našeho týmu zůstala s tebou. I táta se cestou ujistil, jestli si v pořádku, načež ses vymluvila na únavu. Prohrávat holt není snadné, a tvářit se pak, že se nic nestalo...moc dobře jsi věděla, čím si kluci procházeli.
V autobuse vládlo hrobové ticho. Každý seděl sám a většina pozorovala z okna ubíhající krajinu. Někomu občas zabzučel telefon, někdo si pak dal sluchátka do uší a snažil se odreagovat hudbou. Takeuchi téměř na začátku cesty usnul. Tahle ponurá atmosféra se mi vůbec nelíbila, ale momentálně jsem neměla ani sílu s tím něco dělat. Jak jsem tak přemýšlela, co bych pro kluky mohla udělat, i mě zabzučel telefon s novou zprávou. "Nač ty smutné výrazy? Hrály jste skvěle, tak si přestaňte hrát na ublížené. Obzvlášť ty, Reno." Jak milá a povzbuzující zpráva od Kagamiho. "Děláš, jako bys nikdy neprohrál. Oni se z toho vyspí. A nejsem ublížená." Odpověděla jsem celkem rychle na jeho zprávu. "Snažím se vás jen povzbudit -_- A nejsem blbej. Viděl jsem ten tvůj utrápený výraz." Musela jsem se jen pousmát. "Díky. Klukům pak vyřídím pozdravy, teď je každej mimo realitu..."

Autobus nás přivezl k naší škole. Takeuchi dal klukům povzbudivý proslov, ale dneska jim něco říkat bylo jako házet hrách na zeď. "Měl by někdo náladu na kafe, čaj a zákusek?" Zeptala jsem se kluků, ale všichni si vymysleli tisíc důvodů, proč nemůžou a měli by jít domů. Chápala jsem to. Tohle nebyl jen tak nějaký zápas. Každopádně zbýval ještě Winter Cup a vsadím se, že i na to teď většina z nich myslela. Autobus už odjel, Takeuchi se měl na odchodu a ostatní se rozloučili a každý se vydal svou cestou. S bráchou jsme jeli domů spolu, nikdo ale neřekl ani ň.

"Dáš si něco?" Zeptala jsem se Ryouty a zapla konvici s vodou a sobě jsem si připravila pořádný hrnek kávy. "Nevím...asi to kafe. Dík." Odpověděl a šel se umýt do koupelny. Hotová kafe jsem nám dala do obýváku. Doma jsme byli zase sami. Po chvíli přišel Ryouta. Táhl se jak zmučený pes. Sedl si ke mě na gauč a prohrábl si vlasy. "Já vím, že se nemáme za co stydět. Ale stejně...Mohli jsme vyhrát, kdybych v poslední minutě nezpanikařil. Mohl jsem porazit Aomineho..." Vzal si hrnek do dlaní a upil trochu kávy. "Nii-san, nesmíš si to takhle brát. Každý holt chybuje a Aomineho jednou určitě doženeš. Už teď, co jsi předvedl, byl doslova nadlidský výkon! I Seirin vás pozdravuje a vzkazuje, že jste byli úžasní, ale holt...Aomine je tak trochu monstrum. Vždyť to sám víš moc dobře." Ryouta jen pokrčil rameny a dál zápas neřešil. Pustili jsme si televizi, kde dávali nějakou zábavnou show, která Ryoutovi vykouzlila úsměv na tváři. K večeru se vrátil domů táta, lehce přiopilý. Jak jsme pak zjistili, byl u nějakého svého známého. Na zápas se ani nezeptal a šel si hned lehnout. Ryoutu ani mě to nijak nepřekvapovalo. Rodina se sice ráda vychloubala, jak jejich syn hraje basketbal, ale že by viděli nějaký zápas?

A bylo tu ráno. Tvůj táta už odcházel na svoji směnu a v zapůjčeném domku ses probouzela tentokrát se svojí mamkou. Když vstala, nikde tě nemohla najít a než stačila vytočit tvé číslo, viděla tě z okna, jak přibíháš. Zřejmě jí nedošlo, že budeš cvičit už takhle brzo ráno. Společně jste si daly snídani a poté si mamču seznámila se svým programem na tento týden. Mamka tě vlastně za tu snahu obdivovala, ale taky měla strach, abys to nepřehnala. Chvíli ti trvalo, než si ji vymluvila, že s tebou nemusí chodit běhat. "A co když se ti něco stane? Kdo ti pomůže? Co když zrovna kolem tebe nikdo nepůjde?!" Strachovala se. Chápala jsi to moc dobře, ale na druhou stranu tě to štvalo. Potřebovala si najít někoho, kdo by se o tebe tenhle týden postaral, a zrovna jeden takový člověk tě napadl. Udělala sis procházku k ubytovnám, kde teď byli jen Shuutoku. "Hana-chan! Prý se po mně sháníš? Copak tě trápí?" Takao zářil na míle daleko. Najednou ti to přišlo hloupé. Vždyť má své tréninky. Určitě nebude mít čas na to, aby tě hlídal jak malé dětsko. Ale za zkoušku nic nedáš, ne?

My si s bráchou ráno hezky přispali. Z postele se mi vůbec nechtělo vylézt, tak jsem si ještě dobrou hodinku četla. Brácha byl akčnější a šel se aspoň opláchnout a postavit vodu na ranní čaje. Pomalu jsem šla ze sebe taky udělat člověka. Táta byl ještě doma, připravený odejít do práce a v jídelně ještě dopíjel své kafe. "Tváříš se, jak kdyby tě opustila holka. Trochu energie do toho umírání!" Řekl táta Ryoutovi. Dokázala jsem si bratra představit, jak o takovéhle popichování zrovna teď stojí. Když se táta od Ryouty nedočkal žádné reakce, dobalil si nějaké věci do své aktovky, rozloučil se a se slovy: "Dneska mě čeká spousta práce! To vy dva ještě neznáte," odešel. Oba jsme jen zakroutili očima.
"Co máš dneska v plánu?" Zeptala jsem se bráchy. "Asi napíšu klukům, jestli si nepůjdou zahrát basket. Co ty?" Jen jsem na prázdno polkla. Neměla jsem nic v plánu. Zároveň jsem měla pocit, že bych měla jít na basket s ním, ale tentokrát bych tam byla zbytečně. "Nejspíš půjdu nakoupit a pak se někam projít. Nechceš něco koupit?" Ryouta jen zavrtěl hlavou. Dneska už nevypadal tak zdrceně, evidentně se z toho vyspal. "Nee-san, jak sis vlastně užila moře? Co Kagami?" Provokativně se ušklíbl a čekal na mou reakci. Já na něj jen šokovaně vyvalila oči. "Co by bylo? Nic zajímavého. A vůbec, na povídání budeme mít celý večer!" Nafoukla jsem tváře a odešla do svého pokoje, abych se převlékla. Ryouta mé chování vůbec nepochopil, ale nechal to být. Sám pak odešel do svého pokoje a obvolával kluky na basket.

S batůžkem na zádech a sluchátky v uších jsem jela autobusem do centra města. Měla bych se ozvat Arisu a Taře, napadlo mě. Přes náš pobyt u moře jsem jim akorát poslala jednu fotku, jinak nic víc. Při přemýšlení o zprávách jsem jednu takovou zanechala i tobě. "Ahoj! Jak se daří s tréninkem? Co mamka a Shuutoku? Kluci se z prohry vyspali, teda aspoň Ryouta jo. Pozdravuj, měj se!" Nakonec jsem odeslala zprávy i Arisu s Tarou. Nečekala jsem, že by někdo z vás hned odpověděl. Vystoupila jsem z busu a vydala jsem se přes jeden parčík k jednomu menšímu obchodnímu domu. Prošla jsem několik prodejen s kosmetikou a oblečením. Jaká náhodička, že zrovna dneska navýšili slevy! Miluju slevy! Když jsem měla nakoupeno pro sebe, šla jsem konečně nakoupit jídlo. Před nákupem jsem si udělala seznam všeho, co je třeba koupit. Ryouta si nakonec vymyslel, že chce přinést brambůrky a barbecue omáčku. Omáčky byly samozřejmě vyskládané v horním policích, kam jsem těžko dosáhla. Natahovala jsem se na špičkách, ale k ničemu to nebylo. Najednou mi čísi ruka podala omáčku. S úsměvem jsem chtěla poděkovat za pomoc. "Moc vám děku- Akashi?!" Zděsila jsem se při pohledu na velmi známou tvář. "Co tady děláš?" "Taky tě rád vidím." Řekl chladně. Pořád stejný, pomyslela jsem si. Vzala jsem si od něj onu omáčku a s prostým "dík" jsem chtěla odejít. "Počkej!" Popadl mě za paži. Bez jediného slova jsem se k němu otočila s jistou nenávistí vepsanou ve tváři. "Dlouho jsem tě neviděl. Zvu tě na kávu, může být?" "Akashi, poslyš, nemám čas na tvoje-" "Reno, prosím..." Akashi poprosil. Pokavaď Akashi prosí, tak to je něco vážného, že by třetí světová? Každopádně, řekněte mu ne. Jsem slaboch. Nechala jsem se Akashim ukecat na jedno kafe. Dokončila jsem nákup s ním v patách a jen co jsme odešli od pokladen, vzal pár mých tašek a už mě vedl do nejbližší kavárny. Tam našel dvě křesla někde v zadní části. Soukromí tu bylo až nechtěně moc. "Viděl jsem včerejší zápas. Aomine se zase předvedl." Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co mu na to mám tak říct. "Co tady vlastně děláš? Myslela jsem, že se teď zdržuješ v Kyotu." Zazdila jsem téma basket a zápasy. "Jsem tu jen na otočku, byl jsem u známých něco zařídit." Nastala trapná chvilka ticha. Akashi ji přerušil dalšími dotazy na to, jak se s bratrem máme, co děláme a co plánujeme. Celá tahle konverzace mi přišla divná. "Víš co, měla bych už jít. Hezky jsme si pokecali, ale už není času nazbyt." "Nechceš odvézt? Jsem tu autem." Nabídl se. "Ne, to je dobrý. Pojedu busem." "Já myslím, že-" "Mě je jedno, co si myslíš ty!" Sykla jsem na něj. Téměř jsem šeptala, nechtěla jsem na nás zbytečně upozorňovat. "Reno, odvezu tě. Trvám na tom." Po chvíli tichého dohadování Akashi stejně zvítězil. Tvrdohlavej mezek!

Opět mi pomohl vzít tašky a došli jsme k černému, draze vypadajícímu, autu. "Hah, málem bych zapomněla, že "být tu autem" u tebe znamená mít auto s osobním řidičem..." Řekla jsem ironicky, Akashi na to nijak, krom pokrčení ramen, nereagoval. Sedli jsme si na zadní sedačky, Akashi dal svému řidiči instrukce a nastala opět chvíle ticha. "Máš na mě číslo? Kdybys chtěla zase zajít na kávu, stačí napsat." Prolomil Akashi ticho. "Akashi...já se obávám, že tohle bylo jedno z posledních posezení s kávou." Odbyla jsem ho. "To si nemyslím." Vyvrátil to. "Reno, oba dva jsme udělali ve svých životech spousty chyb. Mé největší pochybení bylo opustit tě. Do dneška toho lituju." "A to mi říkáš jen tak? Asi toho tolik nelituješ, když jsi nebyl schopný se ozvat." "Nebyla vhodná příležitost." "Za to teď je..." Na chvíli jsem se odmlčela a koukla se z okýnka ven. Akashi si nejspíš odvykl, aby ho takhle někdo ignoroval. Dojeli jsme před můj dům. Otočila jsem se na něj, abych mu poděkovala za odvoz. V tu chvíli mě jeho prsty pohladili přes lícní kost až po bradu. Bradu mi lehce nadzdvihl a chystal se k polibku. Naštěstí jsem se rychle vzpamatovala a mezi pusy jsem vložila svou dlaň. Akashi mě vzal za onu dlaň a probodával mě svým přísným a chci-všechno-na-tomto-světě pohledem. "Reno, dáš mi někdy ještě šanci všechno napravit?" Jen jsem na něj šokovaně zírala. "Já nevím, ale tímhle způsobem těžko. Díky za odvoz a měj se!" Vytrhla jsem se mu a vystoupila. Z kufru jsem si vzala nákup a pelášila domů. Doma nikdo nebyl.
Uklidila jsem nákup a zkontrolovala si mobil, kde byly zprávy od holek i od bratra.

A bylo to za vámi. Inter High, všechny ty tréninky a analýzy soupeře, nějak se ti nechtělo věřit, že to všechno vzalo za své v momentě, kdy Aomine připsal na konto svého týmu poslední body. Bylo to příliš náhlé, příliš čerstvé, možná jsi i byla ráda za to unavené mlčení, jaké v autobuse panovalo celou cestu do Kanagawy. Já už ti ten den raději nepsala, po zápase jsme si řekly dost, mimo to, ani všechny ty pozitivní zprávy ti nedokázaly v tu chvíli zvednout náladu. Jindy by tě asi potěšilo, že se tě tvůj „senpai“ pokouší rozveselit, ale zkrátka jsi to všechno nemohla tak snadno přejít. Nemohla ses zbavit dojmu, že máš na tomhle smutném zakončení svůj podíl. Možná, kdybys místo u moře byla s kluky v tělocvičně… Možná, kdybys zpracovala víc zápasů Touou… Možná…

Pro tebe a kluky z Kaijou to mohlo vypadat, že se čas na chvíli zastavil, já ale musela pokračovat dál. Byla jsem ráda, že se táta už na nic nevyptával, ačkoliv nepochybně věděl, že nejsem „jen unavená“, jak jsem tvrdila. Tak či onak, následujícího rána došlo ke střídání směn. Táta se ráno musel vrátit do Tokia, aby odpoledne už mohl dohlížet na přípravu nějaké prominentní večeře. Následující týden jsem měla strávit pod dozorem mamči, ale právě ta část s dozorem se zdála být lehce problematická. Neměla jsem čas mamču seznámit se svým tréninkovým plánem, takže ji čekalo nemilé překvapení, když se ráno probudila v prázdném domě. Už se s mobilem v ruce málem chystala ven, když jsem se vrátila z ranního rozběhání. Asi to bylo překvapení pro nás obě, cítila jsem se docela provinile, vůbec mě nenapadlo, že by ji to mohlo tak rozhodit. Ne, že bych snad chtěla zlehčovat její argumenty, ale obě jsme věděly, že ani idea „stálého dozoru“ nebyla to pravé. Čas a kondici stranou, ale jen těžko jsem si dokázala představit, že by mi mamča měla celý týden koukat přes rameno při každém cviku a co teprve při plavání? Když to ranní dusno konečně pominulo, daly jsme se do chystání snídaně. Jak jsme tak spolu seděly u jednoho stolu, napadlo mě, kdy naposledy jsme si takhle v klidu mohly dát kávu nebo jen tak prohodit pár slov, vzhledem k její pracovní vytíženosti to byl malý zázrak. Jen jsem pousmála a hned nato se chopila hrnku s kávou. „Ten trénink nějak vyřeším, vlastně mě něco napadlo, tak uvidíme.“ Prohlásila jsem pak a vysloužila si od mamči tázavý pohled, ale detaily jsem se v tu chvíli chlubit nechtěla, přece jen, nic ještě nebylo jisté.

Ujistit jsem se ale potřebovala co nejdříve, abych případně mohla přijít s jiným řešením. Nemluvě o tom, že bylo fajn trávit týden s kamarádkou, ale tvůj dozor byla opravdu stěžejní věc, když vezmu v potaz starostlivost rodičů. Ale kdyby tady čirou náhodou byl někdo jiný, komu by nevadilo tu a tam mě zkontrolovat… Mamča se rozhodla trochu projít po okolí a já, s tím, že opravdu do oběda nebudu vyvádět nic, krom stretchingu a dýchacích cvičení, jsem vyrazila k dobře známé ubytovně. Měla jsem štěstí, Nakatani byl to ráno očividně zaneprázdněný nějakými organizačními věcmi, takže dopolední trénink musel posunout. Kluci ze Shuutoku se sice sami chystali na dřívější přesun do tělocvičny, ale Takao naštěstí mezi těmi rychlíky nebyl. „Hana chan! Prý se po mně sháníš? Copak tě trápí?“ Zanotoval hned v úvodu, tolik pozitivní energie jsem po ránu už dlouho neviděla. „Ohayou, promiň, jestli jdu nevhod. Spěcháš na trénink?“ Takao se jen zasmál. „Já a spěchat? Jen povídej.“ Nakonec jsme si sedli bokem na dvůr toho penzionu, jednak, abychom nestáli jen tak ve dveřích, a možná i proto, že ostatní kluci z týmu se tu a tam potutelně usmívali a pomrkávali naším směrem. „Chtěla jsem se zeptat, ještě pořád využíváte tu tělocvičnu, že?“ Začala jsem a Takao jen přikývnul. „Totiž, když tady trénoval i Seirin, byla jsem domluvená s jejich trenérkou, že můžu využívat tu menší místnost u hlavní tělocvičny. Ani nepotřebuju přístup do nářaďovny, jde mi jen o prostory. Myslíš, že by to povolil i váš trenér?“ Takao se na moment zamyslel. „No, snad by nemusel mít nic proti. Ale to bys spíš měla říct jemu…?“ Trochu překvapeně se na mě podíval a já věděla, že tuší, že jsem se ještě nedostala k jádru věci. Taky to ze mě lezlo jak z chlupaté deky, co se mi ještě ráno zdálo jako geniální nápad, mi teď připadalo jako dětinská a sobecká prosba. „Víš, já… mám menší problém. Rena senpai tady ten minulý týden nebyla jen jako kamarádka na dovolené, spíš jako dozor, kvůli tréninku…“ Snažila jsem se to nějak vysvětlit, ale stejně jsem měla dojem, že z toho nakonec vyjdu jako nesvéprávný invalida. Takao kupodivu nic neříkal, jen čekal, co k tomu ještě dodám. „Měla jsem na závodech menší nehodu, takže bych teď neměla trénink přehánět a… napadlo mě, no, kdybys třeba mohl tu a tam… totiž, ne, že bys mě měl hlídat! To ne! Já vím, že máš vlastní náročný trénink a taky si někdy potřebuješ odpočinout a vůbec bych tě nechtěla něčím takovým otravovat!“ Jestli můj monolog někdy měl hlavu a patu, v ten moment už pozbyl všechen řád. Už ani nevím, co přesně jsem mu chtěla říct, dokonale jsem se do toho zamotala. Moje blekotání najednou přerušil Takaův smích. Nemohl si pomoct, jen se držel za břicho a smál se skoro stejně, jako když jsi tehdy na pláži seděla s tou zmrzlinou Midorimovi za krkem. „Gomen, gomen, pokračuj! Skvěle se to poslouchá, fakt…“    Dostal ze sebe se zadržovaným smíchem. Jen jsem zahanbeně odvrátila hlavu od Takaova vysmátého obličeje, rétorický počin roku, Hano…    „Mou, já už skončila! Zapomeň na to, jen zkusím najít vašeho trenéra a-“ Ale Takao mě přerušil. „Počkej, to je v pohodě. Přinejhorším se u trenéra přimluvím a jinak chápu, potřebuješ někoho, kdo na tebe dá pozor.“    Zazubil se a zlehka mě poplácal po hlavě. Cítila jsem se naprosto poníženě.    „Ne, počkej, takhle jsem to-“ Ale Takao už se očividně do své nové role vžil. „Žádný strach, tréninky nejsou tak příšerné, že bych tě občas nemohl zkontrolovat. Budu lepší dozor než Rena, fakt! Dokonce umím i první pomoc!“    Co se na tohle dá říct?

Zatímco já měla nějakým záhadným způsobem vše kolem tréninku vyjasněno, ty i bratr jste potřebovali zase nějak začít. Když ses to ráno líně vyplížila z postele, ani tě nenapadlo, že bude Ryouta tak akční, co víc, že smutek ze zápasu bude chtít zahnat basketem… I po těch letech tě bratrův přístup k tomuhle sportu občas dokázal udivit, ale koneckonců, kluci sami věděli nejlíp, jak se z toho rozčarování dostat. Ačkoliv jsi jim jako manažerka chtěla být co nejvíce nápomocná, vodit za ručičku jsi je zkrátka nemohla. Bylo fajn vidět, že se bráška snaží z toho nějak dostat, to motivovalo i tebe – přece si nemůžeš pěstovat tu depresivní auru, zatímco kluci z týmu už někde pilují přihrávky a bůhví co ještě! Jestli ti ale ty nákupy měly zvednout náladu, tvůj nečekaný „zachránce“ ti plány dokonale narušil. Opravdu sis nemyslela, že bys v nejbližší době mohla narazit na Akashiho. Možná někdy na Winter Cupu, kdo ví, ale určitě ne někde v obchodě v Kanagawě. Objevit se, když jsi zranitelná, jak typicky Akashiho načasování. Ne, že by ses snad jindy cítila být připravená na takové setkání, ale Akashi určitě nebyl někdo, s kým bys chtěla rozebírat prohru Kaijou, někdo, s kým bys vůbec něco chtěla rozebírat… Když tě, částečně proti tvé vůli, ten den Akashi vezl domů, na moment sis pomyslela, jestli na něj přece jen nejsi příliš tvrdá. Třeba se opravdu snažil napravit, co pokazil? Ale to byl skutečně jen okamžik, než tě Akashi zase jednou utvrdil v tvé odmítavé zlobě. Jen být o trochu méně pozorná a zase by si vzal to, co zrovna chtěl. Kousla ses do rtu, vůbec se nezměnil.

V rámci týmového vzpamatovávání se kluci znova začali s Takeuchim promýšlet tréninkové plány a taktiku pro Winter Cup. Ty ses zase naučila některé věci a lidi odsouvat stranou. Ne, že bys snad se Seirinem nebo se mnou vůbec nekomunikovala, s Riko sis občas volala, Kuroko a Kagami ti docela často posílali zprávy, ale když tě někdo někam zval, abys přišla na jiné myšlenka, vždycky ses z toho nějak vykroutila. I když jsi to nikomu nepřiznala, pořád ses ještě cítila trochu provinile a všechny radostné akce a hovory se Seirinem nebo se mnou ti jen připomínaly ten týden, kdy jsi klábosila se Shuutoku a popíjela na pláži koktejly místo toho, abys podpořila vlastní tým. Zase jednou tě zaměstnávaly tréninky, snažila ses vzorně na kluky dohlížet a Takeuchi tě vzhledem k blížícímu se Winter Cupu požádal, aby ses pokusila zpracovat takový průřez všemi zápasy Kaijou za poslední sezónu, takže ses opravdu nenudila. A když už jsi náhodou potřebovala vypustit, tak tady bylo fitko nebo Tara s Arisu. To byli lidé a věci vzdálené palubovce, tabulkám a večerním extra tréninkům. Aniž bys to tušila, začínala jsi více lidem dělat starosti. Kagami byl částečně uražený, že ho takhle ignoruješ, ale na druhou stranu chápal, že ještě pořád nemáš zrovna náladu na ostatní lidi. Sám věděl až příliš dobře, co takový zápas s člověkem udělá, kor zápas proti Aominemu. Bylo by pokrytecké zrovna tohle ti vyčítat. Starosti o tebe měl ale i bratr a já už taky začínala něco tušit. Paradoxně jsem byla v kontaktu častěji s Ryoutou než s tebou. „Něco ji žere, ale nechce o tom mluvit. Mou, jak jí mám pomoct, když se mnou nemluví?“    Stěžoval si při jednom z našich hovorů. „Musí si tu prohru brát osobně…“ Zamyslela jsem se, taky mě nenapadalo žádné zářné řešení, kor takhle na dálku od moře. „Ani Kagamimu se nesvěřila?“ Ozvalo se jen jakési šokované hlesnutí. „J-jak to mám vědět? A proč by se měla svěřit zrovna jemu a ne mně?“   Řekl Ryouta tak dotčeně, až mi ho bylo líto. „Gomen, gomen, to byl jen nápad.“ Uklidnila jsem ho a Ryouta chtěl zřejmě něco říct, ale jeho připomínka se ztratila v hlase někoho třetího. „Hana chan, konec pauzy, dozor dorazil!“   Takao si zrovna našel chvíli, aby mě, jak slíbil, mohl zkontrolovat, což v praxi znamenalo, že si přišel spíš pokecat, občas se mnou projel pár cviků, v něčem mi poradil a když měl opravdu volno, dokonce se mnou šel i plavat nebo si zaběhat, ale to bylo výjimečné. I když se tvářil, že to všechno perfektně zvládá, nechtěla jsem ho přetěžovat. Cítila bych se provinile, kdyby se měl kvůli mně strhat nebo nějak flákat oficiální tréninky. „Ah, gomen, hned jsem u tebe!“ Zavolala jsem na Takaa, ale to už se z mobilu ozýval Ryouta. „Itokawacchi, jaký dozor? A vůbec, to už musíš jít?“   Jen těžko se mu dalo něco vysvětlit, když nasadil ten umíněný a lehce dotčený tón. „Jen známý z Shuutoku, mrzí mě to, musím se vrátit k tréninku. Ale zase si zavoláme, dobře? Tak se tam drž a trochu Renu povzbuď!“ Rozloučila jsem se a nechala chudáka Kiseho ve vší zmatenosti. „Jen známý?“   Řekl spíš sám sobě, ale pak jen s povzdechem pokračoval v cestě na odpolední trénink.

Byl to jeden z posledních dnů mého pobytu i pobytu Shuutoku. Nakatani ke konci trochu zvolnil, takže jsem Takaa vídala častěji, jako ten den. Jen se ušklíbnul, když uviděl, jak do tašky schovávám svůj mobil. „Oya, snad jsem nepřišel nevhod?“   Ani to jako otázka nevyznělo, dobře věděl, jaký efekt jeho vstup musel mít, taky to nebylo poprvé, co se přichomýtl k mému hovoru s Kisem. „Ty nikdy.“ Oplatila jsem mu ten úšklebek, ale vlastně jsem byla ráda, že si na mě zase udělal čas.

Vždycky mi vyprávěl o svých tréninzích a klucích z týmu, co se ten den událo a já pak zase mluvila o svých plánech a novinkách z Kanagawy. Poslední trénink před odjezdem jsem chtěla uzavřít stretchingem. Co jsem za ty dva týdny stihla, to jsem stihla, a co ne, to už jsem za jediný večer dohnat nemohla. Myslela jsem, že mám ještě dost času, než to kluci z Shuutoku v tělocvičně zabalí, ale chvíli nato se objevil Takao s tím, že skončili dřív. „Ah, už? To se omlouvám, hned se sbalím.“ Do té malé tělocvičny jsem měla přístup jen díky Shuutoku, takže jsem končila zároveň s nimi a rozhodně jsem je po celodenním tréninku nechtěla zdržovat. Takao mě ale gestem zastavil. „To nemusíš, řekl jsem, že zamknu, až všechno uklidím, dneska to náhodou vyšlo na mě.“ Zazubil se a vesele na prstu několikrát protočil drobný svazek klíčů. „Fajn, tak ti s tím úklidem aspoň pomůžu.“ Navrhla jsem, ale on jen zakroutil hlavou. „Pozdě, s Midorimou jsme to stihli v rekordním čase.“ Prohlásil s patrnou hrdostí v hlase a pak jen položil ty klíče i svoji tašku kousek od mých věcí. „Takže už máš padla, ne?“ Ale Takao mě rychle vyvedl z omylu. „Ještě mám na starost tebe.“   Zašklebil se a vzápětí se přidal k protahování. Nějakou tu chvíli jsme střídali různé cviky, ale třeba dechová cvičení se dají dělat jen stěží, když mě Takao pořád rozesmíval. „Hana chan, můžu se na něco zeptat?“ Nadhodil pak. „Hm, jen se ptej.“ Odsouhlasila jsem to jakoby nic. Zrovna jsem seděla na zemi a Takao mi opatrně shora tlačil na záda, abych se lépe dokázala protáhnout. „Ta tvoje omezení při tréninku, co to vlastně bylo za nehodu?“ Zarazila jsem se, pravda, od té mojí podivné žádosti se na nic ohledně té nehody neptal, za což jsem byla ráda. Mít tě jako dozor bylo fajn, ale tu a tam trénovat s někým, kdo o mých problémech tolik nevěděl, bylo svým způsobem osvobozující. „Složila jsem se při závodech a skončila v nemocnici.“ Odpověděla jsem bez větších vytáček. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, jak se Takao tvářil. „V nemocnici?!“   Okamžitě si sednul naproti mně, vypadal docela šokovaně, ale já se jen pousmála. Snažila jsem se co nejprostěji odpovědět na všechny jeho otázky, koneckonců, minimálně za ten týdenní dozor si zasloužil znát pravdu. Ne, že by mi bylo příjemné o tom mluvit, ale už jsem to zkrátka tak neprožívala, prostě jsem sdělovala fakta. Byla jsem zvyklá, že lidi, kteří o tom všem nic nevěděli, to šokovalo. „Takže tyhle dva týdny pro mě byly něco jako rehabilitace.“ Uzavřela jsem to. „Rehabilitaci si teda představuju jinak.“ Prohlásil nesouhlasně, jako kdyby mě káral za všechen ten trénink, ale já se jen usmála. „No, nemůžu se jen tak válet, jestli chci znova plavat, nemyslíš?“ Byl to nezvyk nevidět na Takaově tváři ten veselý úsměv, snad poprvé působil trochu ustaraně. „Musíš plavání zbožňovat, co?“ Řekl po chvíli už o cosi veseleji. „To jo, ale nedělám to jen kvůli sobě. No nic, dneska už bychom to měli zabalit.“ Zareagovala jsem a vstala. Tady u moře už jsem možná měla dotrénováno, ale v Kanagawě to všechno teprve mělo začít.

Domů jsem se vracela s docela jasnou představou o tom, co chci ještě do konce prázdnin podniknout. Holky byly ještě na soustřeďku, ale to nám nebránilo být ve spojení alespoň přes mobil. S tím, že se Yuuna po návratu chystala za bratrem do Dánska a Tomoko za prarodiči do Tokia, jsem se štěstím v srpnu mohla zastihnout možná tak Kaoru, ale kdo ví, co nakonec stihnu – kvalifikace byla blíž a blíž a mimo to, mé sportovní snažení nebyla jediná věc, kterou jsem chtěla napravit. Po příjezdu jsem akorát stačila zavolat tátovi a domluvit se s Tsuchidou a Hagu, co dál s mými tréninky. Všechny mé další snahy se pak upínaly ke Kaijou. Z toho, co jsem věděla od bratra, jsem si nebyla jistá, jestli by se ti chtělo na nějakou dámskou jízdu, ale byla tady drobnost, kterou bys mi snad odmítnout ani nemohla. Ryouta sice věděl, že už bych měla být v Kanagawě, ale s odkazem na další domluvu s Hagu a Tsuchidou jsem kolem našeho případného setkání docela úspěšně mlžila, jen abych nepřišla o ten moment překvapení. Tobě jsem ale nic nezamlčela. „Rena senpai, ráda tě zase slyším. K tomu mému nápadu, co takhle zítřejší trénink?“ Když jsi druhého dne v odpolední pauze mezi tréninky zmizela s tím, že musíš něco zařídit ve městě, kluci z Kaijou v tom nehledali nic zvláštního. Takeuchiho požadavky tě v poslední době dost zaměstnávaly, takže nebylo nic neobvyklého, když jsi šla shánět další složky, CD, nebo záznamy a tak podobně. Ale zatímco se pánové nic netušíc u obědu vydýchávaly a připravovaly na odpolední sadu, ty jsi dorazila ke mně, abychom spolu mohly na odpoledne nachystat adekvátní množství onigiri. „Nemůžu se dočkat, až to kluci uvidí.“ Ušklíbla jsem se, doufala jsem, že to všem zvedne náladu. „To jo, jen aby ti bratr nevyčetl to tajnůstkaření.“ Přisadila sis a obě jsme se zasmály při představě Ryoutova dotčeného výrazu. Na trénink jsi pak dorazila s menším zpožděním, ale hlavně, že se všechny přípravy stihly. „Rena nee, co tě tak zdrželo?“ Zeptal se tě hned ve dveřích Ryouta. „Už jsme si říkali, žes nás opustila.“ Dodal Moriyama s teatrálním gestem, jako kdybys mu právě zlomila srdce. „V obchodě byla fronta a vy z toho hned děláte drama.“   Zakroutila jsi nevěřícně hlavou, ale v duchu ses radovala z toho, že kluci opravdu nic netuší.

Těsně před koncem dalšího z řady cvičných zápasů už sis nervózně poťukávala propiskou do desek svého bloku. Domluvily jsme se na určitý čas, ale Takeuchi chtěl očividně přetáhnout. Už ses chtěla nenápadně vyplížit z tělocvičny, když trenér konečně nechal kluky vydechnout. Právě včas, na mobilu už ti ode mě blikala zpráva. Jen ses ještě zastavila ve dveřích. „Nikdo nikam nejde, jasné? Hned jsem tu!“   Zavolala jsi na kluky a vyběhla ven. Chvíli tam stáli jako opaření, ale nikdo nechtěl riskovat, že by tě naštval, takže prostě jen čekali, s čím přijdeš. „Ne, Kise, neměl by sis s Renou promluvit? Možná už jí ty statistiky lezou na mozek.“ Nadhodil pak Moriyama a vzápětí se přidalo i pár dalších kluků. Než ale Kise vůbec stačil odpovědět, byla jsi zpátky – a ne sama. Obě jsme nesly tašku plnou přepravek s onigiri. „Itokawacchi!“   Jen jsem se usmála a zamávala, kluci vypadali už tak dost překvapeně, a to ještě netušili, co neseme v těch taškách. „Ohayou, doufám, že vám po tréninku vyhládlo.“ Odpovědi snad netřeba. Když jsme na lavičku rozložily ty přepravky, klukům se doslova rozzářily oči. „Jen si dejte, jsou domácí.“ Dodala jsi spokojeně, možná to nebylo tak esteticky dokonalé, jako když je dělal táta, ale i tak vypadaly dobře a co jsme ještě v poledne odzkoušely, tak i dobře chutnaly. „Ehm, Reno, ale tady by se jíst nemělo.“   Odkašlal si Takeuchi, no jistě, pravidla užívání tělocvičny. Ty jsi mu jen mlčky podala jeden kousek a sotva ho Takeuchi, ač váhavě, ochutnal, bylo rozhodnuto. „Ale trenére, přece si kluci zaslouží malou výjimku, ne?“ Dodala jsi – co bys to byla za manažerku, kdybys nevěděla, jak na trenéra?

Už dlouho v tělocvičně nepanovala tak povznesená nálada jako to odpoledne. Doufala jsem, že to tak bude a jistě, měla jsem radost, že jsou kluci spokojení, ale i ty jsi vypadala líp, než jak mi tě Ryouta líčil, a to bylo pro mě jako třešnička na dortu. „Itokawacchi, už jsem málem nevěřil, že se od toho moře vrátíš!“   Jen jsem se Ryoutovým hraným výčitkám zasmála a nabídla klukům z další přepravky. „No, přece jen jsem ti něco slíbila, ne?“ Konečně jsem se otočila i k němu. Jistě, že si to Ryouta pamatoval, pamatoval si každou hloupost, každý přeřek z našich hovorů, ale popravdě ani nedoufal, že by se takového překvapení v nejbližší době mohl dočkat. Chtěl se na něco zeptat, ale vzápětí se ke mně nahrnuli další spoluhráči a hned po nich i sám kapitán. „Reně už jsem to říkal, ale opravdu jste si nemusely dělat škodu, asi si takovou péči ani nezasloužíme.“ Přiznal trochu zahanbeně, ale já mu jen nabídla další ongiri. „Kdepak, každý tým potřebuje trochu té podpory, ne? Ale udělali jste za ten týden kus práce, vážně, úplně jiná atmosféra.“ Řekla jsem, to se Kasamatsu na moment zarazil. Hned mě napadlo, jestli jsem neřekla něco špatně. Vzpomněl si na tu šatnu? Nechtěla jsem mu to připomenout. Pak se ale jen natáhnul po onigiri. „Jsem rád, že to říkáš, jen-“ V ten moment se přes kapitána pro onigiri natáhnul i Ryouta. „Jen nás čeká ještě hodně práce, nemám pravdu, Kasamatsu senpai? Winter Cup bude ještě větší výzva.“ Vstoupil do toho, očividně už nechtěl v naší debatě dělat jen posluchače. „To určitě bude.“ Přitakal Kasamatsu a koutkem oka se po Kisem podíval, tomu ale na rtech hrál bezstarostný úsměv. Ani nevím proč, ale měla jsem z toho hovoru zvláštní pocit. Kluci se chovali jako obvykle, ale přece jen bylo něco jinak, jen tak vědět co…

"Ahoj, nechces dneska neco podniknout? Mam cely den cas." Další sms, kterou jsem za necelý týden obdržela. "Ahoj, promin, dneska se mi to zrovna nehodi. Snad nekdy priste ^^" Byla má nejčastější odpověď. Ne že bych se chtěla vyhýbat svým kamarádům, ale ta prohra mě vzala tak, jako žádná jiná kdy předtím. Tentokrát jsem ale měla jasný důvod. Místo věnování se klukům týden před zápasem, válela jsem se na pláži s koktejly v ruce. Nikdy předtím jsem nic takového neudělala. Vím, že bych se tím neměla tak trápit, ale bohužel...určitá část mého já byla naprosto zdrcena pocitem viny.
Ovšem nikdy by mě nenapadlo, že si někdo o mě bude dělat starosti. Brácha se ti svěřil, že netuší, co se mnou má dělat. Když jsi zmínila Kagamiho, něco ho ovšem napadlo. Byl to zřejmě nejhloupější nápad, jaký kdy dostal, ale doufal, že mi tím pomůže. Totiž nejen on, ale celý tým byl z mého chování a odtažitosti zmatený a nesvůj. Jediný, kdo si ničeho nevšiml, byl možná tak Takeuchi.
Jednoho dne Ryouta získal přes Kuroka číslo na Kagamiho. Vyťukal jeho číslo a chvíli mu trvalo, než zvolil "volat". Při prvních vyzváněcích tónech začal Ryouta svého počinu litovat, ale bylo už pozdě. "Prosím? Kagami Taiga u telefonu..." zazněl ne moc nadšeně Kagami na druhé straně. "Eh, ah...ahoj!" Vykoktal se bratr. "Kdo volá?!" Zeptal se otrávený Kagamiho hlas. Ryouta se rychle nadechl a vydechl a spustil: "Tady Kise Ryouta, z Kaijou High." Bylo slyšet jisté zalapání po dechu. "Kise Ryouta? Jak...proč....co..?" Zakoktal se pro změnu Kagami. "Poslyš, potřebuju od tebe s něčím pomoct. Spíš bych měl říct s někým...Co jsem pochopil, hodně se bavíš s moji sestrou, Renou, je to tak?" Kagamimu chvíli trvalo, než se vzpamatoval. "Jo, bavím se s ní...Proč?" Nechápal, kam tím Ryouta míří. "Poslední dobou to s ní jde od 10 k 5. Něco ji žere a s nikým nechce mluvit, natož aby někam šla...Tak mě napadlo, že jestli jste spolu dobří kamarádi," dal důraz na slovo kamarádi, "mohl by jsi z ní vypáčit, co jí trápí...Trápí to celý tým a nikdo neví, co s ní máme dělat." Kagami se nevěřícně zasmál. "Tak moment. Vážně si myslíš, že když o svých problémech nechce s nikým mluvit, tak se mnou bude? Já už se ji snažil milionkrát dostat ven a neustále mě odmítá...takže, mrzí mě to, ale vaši rodinnou a týmovou krizi asi nezachráním..." Na chvíli opět bylo ticho, které pak prolomil zase Ryouta. "Mám jinej nápad. Jestli nechce Rena ven, bude muset NĚKDO přijít za ní. Zrovna zítra bude celé odpoledne sama doma." "Proč zrovna já?! Nemůžeš zavolat nějaké její kamarádce?!" "Myslel jsem si, že jste velcí kámoši, ale jestli nemáš zájem jí jakkoliv pomoct, budu se muset obrátit na někoho jiného." Řekl Ryouta lehce uraženým tónem. "Fajn, fajn...v kolik mám dorazit?" Zeptal se Kagami odevzdaně. A tak se kluci dohodli na menší návštěvě. Jen co dovolal s Kagamim, hned vytáčel tvé číslo, aby se pochlubil, jak úžasný a starostlivý bratr to je.

Další den měli kluci z Kaijou menší trénink. Už od rána od osmi jsme všichni byli v tělocvičně a kluci se momentálně protahovali. Přišlo mi, že čím víc se kluci snažili, tím horší to pro mě bylo. Takeuchi po mě opět chtěl milion věcí, tabulek a přehledů, takže jsem měla během tréninku co dělat. Po tréninku mě poprosil, abych došla na nákup. "Nee-san, můžu mít na tebe prosbu?" Otočila jsem se za svým uříceným bratrem. "Hm?" "Říkala jsi, že dneska budeš doma, že?" Jen jsem souhlasně kývla hlavou. "Měl by mi kolem 3 hodiny přijít balíček, tak jsem tě chtěl poprosit, zda bys ho mohla pro mě vyzvednout," ušklíbl se a já mu to všechno jen odkývala. Kluci se rozhodli, že po dopoledním tréninku půjdou na menší výlet. Mě po dopoledním tréninku čekal nákup a vyzvednutí zásilky. Aspoň mám skutečný důvod, proč zůstat doma. Během nákupu už mi psala Arisu, zda odpoledne nemám čas, že jdou s Tarou k moři. Konečně jsem mohla použít novou výmluvu, proč nemůžu.

Doma jsem tak nějak poklidila, stejně jsem neměla nic lepšího na práci. Stihla jsem udělat ještě pár reportů pro Takeuchiho a poté jsem si sedla s knížkou do gauče a četla si, dokud nezazvonil domovní zvonek. Ha, balíček pro bráchu! Pomyslela jsem si, když jsem koukla, že už je deset minut po třetí. Zaklapla jsem knížku, odložila ji na stůl a přicupitala ke dveřím. Otevřela jsem a chtěla jsem mile pozdravit, ale návštěva, která mi stála za dveřmi, mi spíš vyrazila dech. "K-kagami?!" Přesvědčovala jsem sama sebe, jestli vidím dobře. "Taky tě rád vidím." Pousmál se a čekal, až něco řeknu nebo udělám. "Um...co ty tady?" Schovávala jsem se za dveřmi, jen hlava mi byla vidět. "Šel jsem zrovna kolem, tak jsem si řekl, že se zastavím." Dál se usmíval, evidentně se dobře bavil. A to se mi do toho původně nechtělo. Když jsem dlouho nic neříkala, zeptal se: "Můžu dál?" Tuhle otázku jsem vůbec nečekala, každopádně dál jsem ho pustila. Zavřela jsem za ním dveře a v tu chvíli mi to cvaklo. Zásilka pro bratra ve tři hodiny. Spíš zásilka od bratra? Netušila jsem, jak se mohli zrovna oni dva dohodnout, ale měla jsem pocit, že za tím beztak stojí bratr. Všechno to bylo zvláštní, i ten fakt, že jsem Kagamiho viděla po dlouhé době v normálním oblečení. Znám ho buď v dresu nebo školní uniformě. Jakoby to byl úplně někdo jiný, v těch kraťasech, černém tílku a přes to rozepnutou kostkovanou košilí s vyhrnutými rukávy. "Dáš si něco? Vodu, kafe?" "Voda by bodla." Odpověděl a rozhlížel se po našem domě. "Máte to tu obrovský," řekl zaujatě a následoval mě do kuchyně.
Podala jsem mu sklenici s vodou, kterou vypil na jeden lok. Nevěřícně jsem na něho zírala, když mi sklenici vracel. "Ještě..jednu?" Zeptala jsem se nejistě, ale Kagami jen zavrtěl hlavou. "Tak co, jak si užíváš prázdniny?" Zeptal se a opřel se o linku. "Jo, fajn...co ty?" Kagami jen povytáhl obočí. "A tak znáš to, pořád někde venku s kamarády. Ono kdyby ses mi někdy ozvala zpátky, nemusel bych za tebou dojíždět a zjišťovat, jestli ještě žiješ." Řekl s jistou ironií v hlase. "Haha, moc vtipné. Takže ses přijel přesvědčit, jestli žiju...Jak vidíš, žiju. Šťastnej?" Začala jsem být podrážděná. Vůbec jsem netušila, kde se to ve mně najednou vzalo. "Jedinej, kdo tu není šťastnej, jsi akorát ty." "Jak můžeš vědě-" "Nemysli si, že neznám ten pocit bezmoci po prohraném zápase. Ale safryš holka, nemůžeš být v depce celé léto kvůli jednomu prohranému zápasu!" Vychrlil to na mě a mračil se. V tu chvíli jsem se cítila ještě víc provinileji, než doposud. "To není jen tak!" Vyhrkla jsem. "Tak mi to teda vysvětli? Proč se nikomu neozýváš a vypadáš jak zmučená mrtvola? To vypadáš takhle po každém prohraném zápasu?" Založila jsem si ruce na hrudi a taky se zamračila. "Ne, tohle je jiný...a vůbec, nech to být, nechápu o co ti jde." Kagami se jen zhluboka nadechl a protočil očima, jakoby bylo přece úplně jasné, oč tady jde. "Reno, prosím tě, vyklop ze sebe, co tě trápí. Hned." Řekl přísně, až mě zamrazilo. Ono přeci jen, když se na vás přísně kouká téměř dvoumetrová hora svalů, tak vás veškeré pokusy o vzdor rychle opustí. Dlouho jsem se nemohla dostat k jádru problému, ale pak jsem mu téměř neslyšně řekla, jak si myslím, že za prohru kluků mohu z velké části já a má nezodpovědnost. Kagami se jen plácl do čela. "Vážně se tady topíš v depce kvůli tomu, že sis po dlouhé době odjela na dovolenou? Klukům jsi pomáhala celé roky, jeden týden to přece nemůže zkazit." "Ale jaký týden! Byl to týden před jejich zápasem! Měla jsem být s nimi...měla jsem pro ně vyhledat víc informací o protivnících, víc je připravit na Aomineho...místo toho jsem si užívala na pláži.." Cítila jsem, jak se mi hrnuly slzy do očí. Nechtěla jsem brečet, a už vůbec ne před tímhle obrem. Ale jak mě nutil to všechno říct nahlas, člověka to všechno ve finále semele. "Takhle to ale přece vůbec nemůžeš brát. Kluci to takhle taky neberou. Naopak jsou rádi, že sis vůbec odpočinula. Celou dobu jim stojíš za zadkem a děláš pro ně první poslední. Bez tebe by se ani do Inter High nedostali, tak se přestaň takhle hloupě obviňovat." Řekl už o poznání milejším hlasem, což byl pro mě zlomový bod. Možná kdyby na mě křičel, ustála bych to lépe. Slzy se mi spustily po tváři a nešli už zastavit. Zakryla jsem si dlaněmi obličej a blekotala jsem furt něco o tom, jak jsem hrozná manažerka a jak je mi všeho líto. Kagami v tu chvíli zpanikařil. Co má taky proboha dělat s ubrečenou holkou?! "Promiň *škyt*" Začala jsem se do toho všeho omlouvat a škytat. "Ale no tak, nebudeš tu přece brečet jak malá holka," jen to dořekl, dostal záchvat smíchu. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Malá holka už jsi, ale myslel jsem to jinak, chápeš?" "Ty jsi pitomec!" Dala jsem mu pěstičkou do břicha a smála se a brečela zároveň a znova si zakryla obličej dlaněmi. "Promiň, a přestaň bulit. Pojď sem," řekl chlácholivě a pevně mě objal. Respektive mě přitiskl na svoji hruď a nehodlal mě pustit. Musela jsem se trochu vzepřít, jelikož jsem přestala moct dýchat, jak jsem měla dlaně přitisklé k obličeji a teď mi do dlaní tlačil mohutný hrudník. "Počkej, nemůžu dýchat!" Kagami se na mě tázavě podíval a pak jen pokrčil rameny. "No to už není můj problém." Řekl jen tak. Nechal mě se akorát nadechnout a pak se sklonil o cosi níž a znovu mě pořádně objal. Tentokrát mě ale pevně držel kolem pasu a já jsem měla hlavu na úrovni jeho ramen. Mé ruce se mu tak nějak sami obmotali kolem jeho krku a nějakou notnou chvíli jsme zůstali v pevném objetí.
"Kagami..? Arigatou..." řekla jsem téměř neslyšně, ale Kagami to moc dobře slyšel. "Nah, to nestojí za řeč." Usmál se. "Kdybys mi zvedala telefony, nemusela bys to takhle dlouho v sobě dusit." Když jsme se pustili z toho nekonečně dlouhého (a příjemného) objetí, nemohli jsme ze sebe spustit oči. Kagamiho ruka mi dala pramen vlasů za ucho. Jednoduché gesto, ale v tu chvíli bylo k neuvěření, jak takový hromotluk byl schopný něčeho tak něžného. Tuhle kouzelnou chvíli přerušilo zabzučení mého telefonu. Jen nějaké upozornění. Oba dva jsme se ale neskutečně lekli a nastala chvíle trapného ticha. Aby jsme tu trapnou chvíli zahnali, začali jsme klábosit o všem možném a nakonec jsme se šli projít ven.

Stáli jsme na zastávce a čekali každý na svůj autobus. Prošli jsme za to odpoledne pořádný kus města a zpátky se nám pěšky už nechtělo. "Vážně nechceš doprovodit až domů?" Zeptal se Kagami asi po padesáté. "Vážně nemusíš. Myslím si, že dneska jsi toho pro mě udělal už dost." Usmála jsem se a Kagami už dál neprotestoval. Svítící tabule s odjezdy ukazovala, že můj autobus by měl přijet už za minutu. Kagami mi ještě položil dlaň na hlavu a škodolibě se usmál. "Hele Škvrně, až dorazíš domů, tak mi napíšeš, jasný?" "Ano tati." Zašklebila jsem se a Kagami mě rozcuchal. Ještě jednou jsme se objali, jako předtím u nás v kuchyni, ale tentokrát mě Bakagami nepatrně pohladil po zádech. To už mi ale jel autobus. Rozloučili jsme se a ještě si zamávali z okna autobusu.

Jakmile jsem dorazila domů, brácha se ke mně hned hlásil. "Kde jsi byla?" Ptal se a energie z něho sršela na míle daleko. "Venku...s tou tvojí zásilkou," vyplázla jsem na něj jazyk a brácha se dostal do mírných rozpaků. "On se o něčem zmínil..?" Beze slov jsem šla obejmout i bráchu a s tichým děkuji jsem se odebrala k sobě do pokoje. Jen co jsem za sebou zavřela dveře, už jsem vyťukávala Kagamimu zprávu.

Uplynulo pár dní a já se zase začala dávat dohromady. Přestala jsem ignorovat své kamarády a tak, když ses mi ozvala, neváhala jsem a začaly jsme domlouvat onigiri překvapení pro Kaijou basketbalový tým. Domluvili jsme konkrétní datum, kdy kluci měli zrovna trénink odpoledne, tudíž dopoledne jsme strávili u tebe a plácali se s onigiri. Samozřejmě ti to nedalo a zeptala ses, co se to se mnou dělo, že jsi slyšela od bráchy, že je to se mnou nějaké špatné. Nehodlala jsem ti lhát, ale zase jsem nechtěla, aby ses cítila taky provinile, že jsi mě vytáhla k moři. A tak jsem to zakecala tím, že jsem prostě těžce nesla tu prohru, jelikož jsme na tom všichni dřeli a věděla jsem, jak tenhle zápas byl pro určité členy týmu důležitý. Při tak příjemné přátelské atmosféře mi to nedalo, a svěřila jsem se ti i s tím, jak se u mě zastavil Kagami a zvedl mi náladu. "A pak?!" Ptala ses šokovaně. "A pak jsem se rozbrečela jak dítě a on mě objal...a já pak objala jeho....ale bylo to takové...no, jiné, než běžné přátelské obětí. A když jsme byli venku a loučili se na zastávce, objali jsme se znova a znova to bylo takové...něžné, ale zároveň jsem se s ním cítila tak v bezpečí. Mám pocit, že se začínám zamilovávat, ale nikdy mě nenapadlo, že by se mohl někdo zamilovat do mě. Jsem z toho zmatená. Co když si jen něco namlouvám a on to tak vůbec nevidí?" Takový slovní průjem jsi ode mě nečekala a na jednu stranu ses musela smát.
Onigiri byli dodělané a zabalené v bedýnkách. Já jsem pak musela odejít na trénink. Na konci tréninku jsem kluky zdržela ještě chvíli v tělocvičně. „Nikdo nikam nejde, jasné? Hned jsem tu!“ Zavelela jsem a odešla. Šla jsem ti akorát naproti a pomohla ti s taškami. Bylo naprosto krásné vidět ty zmatené a zároveň mile překvapené tváře kluků, když ses v tělocvičně objevila. Ovšem jejich výrazy, když spatřili po domácku udělané onigiri, byly k nezaplacení. I Takeuchi se mlsně olízl, ale vzápětí si uvědomil, že jídlo by v tělocvičně nemělo být. Na takové pravidlo po prvním soustu hned zapomněl. A tak jsme měli v tělocvičně takovou menší onigiri párty. Všichni se tam začali různě skupinkovat. Několik kluků se bavilo se mnou, a jiní zase s tebou. Hlavně dva jistí adepti se snažili získat tvoji pozornost.
Každý jiný by řekl, že ty, Kasamatsu a Ryouta jste měli prostě přátelský pokec, ale ono tomu tak úplně nebylo. Kapitán neustále koutkem oka sledoval Ryoutu, který nebyl tak nevinný, jak se mohl zdát. A nesledoval ho jen dneska, ale už nějakou tu dobu, co se kolem tebe začal víc a víc motat. A Ryouta? Působí dojmem zatoulaného štěněte, ale dokáže se projevit i jako velký pes. Už jen tím, jak kapitánovi nevinně skočil do řeči, dával najevo, kdo tu má navrch.
Poslední onigiri bylo snědeno a všichni jsme se dali do úklidu. Po úklidu se šli kluci konečně převléknout z upocených dresů. Pár z nás se ještě domluvilo na tom, že se půjdeme někam projít. Kluci, co měli už nějaký jiný program, jen poděkovali za onigiri překvapení a uháněli pryč. Nakonec i kapitán, když viděl, v jakém složení jsme zbyli, se rozhodl, že to vzdá. Vymyslel si nějakou důvěryhodnou omluvu, proč s námi nemůže a odešel. Ještě stihl zachytit Ryoutův pohled. Ryouta byl upřímně rád, že se nemusí s kapitánem předhánět a může tě mít celou pro sebe. Každopádně do jednoho parku jsme šli já, ty, Ryouta a Moriyama. Než jsme do toho parku vůbec došli, zastavili jsme asi u deseti výloh s různými dárkovými předměty. Moriyama údajně hledal dárek pro svoji mamku, která měla mít za pár dní narozeniny. "Nakupování? Dárky? Proč si mi o tom neřekl dřív! Pomůžu ti něco vybrat!" Nadchnula jsem se pro jeho úkol sehnat dárek. "No, víš, v posledních pár dnech jsi nevypadala na chození po nákupech," pokrčil Moriyama rameny a já se jen přihlouple uculila. Každopádně cesta směrem park se neskutečně protáhla a vy dva jste už byli unavení z věčného zastavování u každého druhého obchůdku. "Rena-nee, my si s Hanou půjdeme sednout tamhle do té kavárny. Vyzvedněte nás, až budete hotoví," řekl Ryouta a podíval se na tebe, jestli souhlasíš. Souhlasila jsi. S Moriyamou jsme ještě oběhli pár obchůdků a pátrali po dárku, zatím co vy dva jste už seděli u kulatého stolku s kávou a zmrzlinovým pohárem. Povídali jste si s Ryoutou o všem možném. Převážně jste se bavili o trénincích, kamarádech a plánech na zbytek léta. "Ne, Hanachi, pojďme někdy spolu na nějaký výlet!" Navrhl Ryouta nadšeně a doufal, že budeš taky nadšená z nápadu na nějaký společný výlet. Ale znáš to, Ryouta nikdy pusu nezavře a už ti tam jmenoval destinace, které by rád viděl. Než jste se ale stačili dohodnout, už jsme na vás s Moriyamou mávali. Dárek byl obstarán, Moriyama mi byl vděčný a vy jste měli už dopito i dojedeno. Takže jen zaplatit a mohlo se jít směr park, náš původní cíl.

Moriyama sebou měl lítající talíř, tak jsme si notnou chvíli hráli s talířem. Po zbytek dne jsme se ale jen poflakovali kolem a povídali si. Jak se připozdívalo, začala jsi mít strach o autobusové spojení. Moriyama nás opustil jako první kvůli dopravě a nyní jsi nás chtěla opustit i ty. To jsme ale dostali s bratrem geniální nápad. "A co kdyby jsi u nás přespala?" Navrhla jsem. "Můžeme si něco zahrát na konzoli, nebo můžeme zkouknout nějaký filmy!" Nabídl Ryouta plán na noc. No, řekni ne dvěma blond štěňatům. A tak si ďábelští sourozenci vezli domů svoji oběť. Doma, jak bylo zvykem, nikdo nebyl. Každopádně večer se nic nehrálo, ani se nekoukalo na film. Poslouchali jsme hudbu a mě se nějak podařilo vás ukecat ke "zkrášlovací" noci. Takže jsme všichni seděli na zemi v obýváku kolem konferenčního stolku, měli obličeje namazané hydratační maskou, tobě jsem zaplétala copánek a Ryoutu jsem donutila vyčistit si nehty. "Nikdy bych nevěřil tomu, že se dožiju takovéhle noci," postěžoval si Ryouta. "Já si teď dlouho žádnou zkrášlující proceduru nedělala, tak jsem ráda, že jste do toho šli!" Řekla jsem nadšeně a začala ti pilovat nehty.
Poté, co jsem na vás napatlala nejrůznější krémy, mastičky a další zkrášlující a posilující séra, padla na mě neskutečná únava. "Ryouta-nii, ukážeš pak Haně pokoj? Já se omlouvám, ale půjdu si lehnout. Jsem naprosto vyřízená." Omluvila jsem se. Popřála jsem vám dobrou noc a šla do svého pokoje v prvním patře. Zůstali jste sami v obýváku a spát se vám ještě nechtělo. Ryouta navrhl, že je ideální čas pro nějaký film. Vybrali jste spolu nějakou akční komedii a pohodlně jste se usadili na gauči. Po necelé půlhodině vás ospalost začala dohánět a tak nějak se stalo to, že sis opřela hlavu o Ryoutovo rameno a on si opřel svoji hlavu o tvou. Na jistou chvíli ses probrala a snažila ses Ryoutu přesvědčit, abyste si šli lehnout, ale bylo to jako mluvit do zdi. Ryouta byl k neprobuzení a jak jste se na gauči chruli, natáhl se Ryouta po celé délce gauče a tebe stáhl k sobě, jako bys byla nějaký plyšák. Ovšem co teď? Na jednu stranu ti bylo v objetí Ryouty příjemně, ale na druhou jsi nechtěla riskovat, že by vás takhle ráno někdo načapal?

Zavolat Kagamimu, ba co víc, o něco ho prosit pro Kiseho znamenalo velké sebezapření, ale ač byla ta počáteční fáze těžká, výsledek stál za to. Už s o cosi lepší náladou a větší sebedůvěrou mi Kise zavolal, aby se pochlubil svým malým spiknutím. „Počkej, doopravdy sis sehnal Kagamiho číslo a tohle domluvil?“   Nechtělo se mi věřit, k čemu se Ryouta uchýlil, ty jsi pro něj ale očividně byla důležitější než jakákoliv malicherná antipatie, jakou ke Kagamimu cítil. „Přesně tak a on souhlasil, takže jestli s Renou nehne ani tohle, tak už vážně nevím.“   Povzdychl si, ale já se musela aspoň pousmát. „Kdepak, tohle… je to od tebe hrozně hezké, vážně.“ Kisemu ten kompliment na moment vzal řeč. „J-jo, no, snad to vyjde, nerad Renu vidím takhle sklíčenou.“ To ostatně nikdo z okruhu tvých známých a tak, pokud jsi nám to jen trochu dovolila, jsme se snažili přivést tě na jiné myšlenky.

Já svým kouskem přispěla, když se mi podařilo domluvit s tebou tu onigiri akci. Měla jsem z toho dobrý pocit, už když jsme to jídlo chystaly, měla jsem radost, že jsme se od toho zápasu zase sešly. O přijetí naší snahy už ani netřeba mluvit. Málem jsem se začala červenat ze vší té chvály a díků, ale kluci si to opravdu zasloužili, trochu té podpory, hýčkání, vlídných slov. Kapitán si sám nebyl jistý, jestli byl takový servis na místě, ale zato na jisto věděl, že se mu tahle nečekaná návštěva líbila. To čtvrtfinále ho donutilo přemýšlet nad řadou věcí, tu scénu v šatně nevyjímaje. Ani nedokázal vyslovit, jak moc se za ten kolaps styděl. Styděl by se před kýmkoliv, ale že jsem ho v té šatně našla já, to tu událost posouvalo někam jinam. Byla to jen slabá chvilka, hloupá náhoda, že jsem ho přistihla, neměl by se tím přece tolik užírat. Tak proč ho tolik trápilo, co si teď o něm myslím? Přehrával si ten okamžik znovu a zas a přemítal nad vším, co udělal špatně. Navzdory tomu ale s podivuhodnou spokojeností myslel na ty nejisté ruce na jeho ramenech, na tlumený hlas starostlivě šeptající slova útěchy, na úsměv, který teď směřoval ke Kisemu. Nemohl vědět, co se Kisemu honilo hlavou, ale ani tak se nedokázal zbavit dojmu, že oba přemýšlí o něčem podobném… Jindy by ho to nechávalo chladným, ale tentokrát Kiseho rádoby nevinné úsměvy nedokázal tak lehce přejít. Stejně tak mu to ale nedokázal plně dát najevo, nebo se spíš rozhodl ani to nezkusit. Proč vlastně? Byla hloupost takhle uvažovat, uvažovat o ní, když tady byl Kise, jakou měl vůbec šanci, že bych se podívala jeho směrem? A tak to odpoledne Kasamatsu vyklidil pole.

Aniž bych něco tušila o kapitánových pocitech, s radostí jsem pokračovala s Moriyamou, tebou a tvým bráškou do města. Zatímco ty jsi nadšeně šla Moriyamovi pomoct s výběrem dárku, Ryouta navrhnul počkat v nedaleké kavárně. A tak jsme posedávali u zmrzliny a klábosili o všem možném. „Zdá se, že tvoje terapie zafungovala.“ Prohodila jsem pobavená tvým náhlým elánem. „Viď? Je jako vyměněná.“   Přitakal Ryouta s určitou hrdostí v hlase – všechna čest, tohle se mu povedlo. Ta změna ale nebyla patrná jen u tebe, i ostatním se výrazně ulevilo, když konečně vzala za své ta depresivní aura. Možná i proto se Kise snáze dostal do té své upovídané nálady a nápady rozhodně nešetřil. Kdybyste s Moriyamou dorazili jen o chvíli později, nejspíš už by měl tvůj bratr kompletně promyšlenou každou alternativu toho společného výletu, se kterým vyrukoval. Co se ale zrealizovat podařilo, byl další program v parku, kde jsme nakonec strávili docela dost času. Nevím, jestli to bylo tvojí změnou nálady, nebo Ryoutovým optimismem, ale já se cítila odpočatá jako už dlouho ne. Ještě trocha klidu, než to začne nanovo… Nakonec, byly to prázdniny, tak bych si mohla užít trochu zábavy, ne?

Zábavy jsem si ve finále užila nad očekávání, přesněji, ještě cestou k vám domů jsem se sama sebe ptala, kdy jsem vám to přespání a kupu věcí kolem vlastně odkývala. Mamčina pracovní vytíženost těmhle akcím docela hrála do karet a ty sis po tom pobytu u moře u mých rodičů prakticky získala renomé, takže našemu společnému večeru nic nestálo v cestě. A společný byl se vším všudy. Myslím, že ani sám Ryouta nečekal, k čemu nás přemluvíš, ale co měl dělat? Vycouvat nebo se zavřít v pokoji a tvářit se, že žádnou návštěvu nemáte? Kdepak, jestli měl ten večer bráška něco v plánu, pak narušit naši dívčí sešlost. Já se zpočátku taky cítila krapet nesvá, ale tvému nadšení se dalo jen těžko odporovat. Mimo to, ve finále jsme všichni tři vypadali podobně „reprezentativně“, nešlo než se smát. „Nikdy bych nevěřil tomu, že se dožiju takovéhle noci.“ Postěžoval si Ryouta v průběhu našeho zkrášlovacího maratonu. „Jen se nedělej, bráško – kdybys viděla, co za přípravy podstupuje před každým focením. A moc se nemrač, nebo ti popraská maska.“ Usadila jsi ho s vítězným úsměvem na rtech. „Hidoi yo, Rena nee!“   Ale ve skutečnosti měl k trucování daleko, bavil se, stejně jako my dvě. Už ani pořádně nedokážu vyjmenovat, co všechno jsme za ten večer stihli. Nadšeně ses pouštěla do jedné zkrášlovací procedury za druhou, jeden by si myslel, že ve volném čase děláš kosmetičku. Hudba se mísila s naším klábosením a všechno to běželo tak dlouho, než se u tebe ozvala únava. Na jednu stranu sis připadala uvolněná, už od té Kagamiho návštěvy jsi měla dojem, že z tebe opadly všechny starosti, ale teď už jsi každou druhou větu končila zívnutím a bylo ti docela jasné, že z nočního filmového ani herního maratonu nic nebude. „Ryouta nii, ukážeš pak Haně pokoj? Já se omlouvám, ale půjdu si lehnout. Jsem naprosto vyřízená.“ Omluvila ses a s přáním dobré noci zapadla do svého pokoje. Jen jsme si s Ryoutou vyměnili pohledy, bez tebe ta sešlost přece jen nabývala jiného významu. „Jestli už jsi unavená…“ Gestem naznačil směrem k pokoji, o kterém jsi mluvila. „Vlastně ani ne, ale jestli už chceš jít spát, totiž, po všem tom tréninku…“ Ryouta jen pohotově zakroutil hlavou. „Kdepak! Totiž, co ten film?“ Plánovaná filmová noc nakonec probíhala ve dvou.

Po tvém odchodu to možná zprvu bylo trochu zvláštní, ale Ryouta se vcelku nenuceně rozpovídal a pak už to šlo skoro samo. Popravdě řečeno, z toho filmu si moc nepamatuju. Tu část, kterou jsem ještě vnímala, jsem stejně proklábosila s tvým bratrem a pak… pak jsme oba nějak odespali. Nevím, jak dlouho jsem tak podřimovala, ale když jsem se probrala, opírala jsem se Ryoutovi o rameno, zatímco on měl hlavu opřenou o tu moji. „Kise kun…“ Jen jsem polohlasně řekla jeho jméno, ale on se ani nepohnul. Co nejopatrněji jsem se od něj pokusila odtáhnout a aspoň částečně ho probudit. „Kise kun, měli bychom to zabalit…“ Jen něco tlumeně zamumlal, nezdálo se, že by se mu chtělo v nejbližší době vsávat. Já už vstát nestačila. Nevím, nakolik v tu chvíli Ryouta vnímal, ale než jsem se nadála, přitáhnul si mě jako plyšovou hračku a dál pokračoval ve spánku. Leželi jsme v objetí na gauči a já se chvílemi ptala sama sebe, jestli se ve snu octnul Ryouta, nebo já. „Kise kun…“ Jestli předtím zněl můj hlas nejistě, tak teď se téměř vytratil. Ani ten šepot předtím neměl velký význam, tak v čem by to teď bylo jiné? Stejně se všechny mé chabé pokusy ztrácely na jeho hrudníku, tak těsně mě u sebe držel a já nechápala, jak může být tak klidný, jak takhle může nerušeně spát. Cítila jsem, jak se mi do tváří dere horko, připadalo mi to jako věčnost a s každou nekonečnou vteřinou mi akorát hlasitěji zněl v hlavě tlukot vlastního srdce. Co mi to děláš? Není fér, že mi tohle děláš nevědomky, Kise kun… Nevěděla jsem, co dál. Ačkoliv mi bylo jasné, že tenhle moment musí v brzké době skončit, neměla jsem tušení, jak k tomu dojít. Co víc, chtěla jsem vůbec, aby to skončilo? Pozůstatek zdravého rozumu mi pohotově připomínal, že takhle bys nás ráno najít neměla – nehledě na to, že na gauči se dva lidi asi pohodlně nevyspí. Jenže zbytek mojí maličkosti v té „nehodě“ rychle našel zalíbení. Nebýt určitých okolností, nebránila bych se tomu takhle usnout. Navzdory všem rozpakům jsem v Ryoutově blízkosti nalézala i určitou jistotu, uklidňující pocit bezpečí, kterého se jen těžko vzdává.

Chtěla jsem přece, aby se probral, ne? I tak jsem se snažila dostat z Ryoutova objetí co nejopatrněji. Letmo povolil stisk, jen aby se jeho ruce vzápětí usadily o trochu níž a já si vytvořila dost prostoru, abych se aspoň částečně dokázala zvednout. Jednu ruku mírně zapřenou o jeho hrudník, naklonila jsem se k němu. „Kise kun, onegai…“ Zašeptala jsem, tentokrát jen kousek od jeho ucha. „Kise kun, okite…“ Několikrát jsem to zopakovala, odpovědí mi bylo jen jakési zamručení. Trochu jsem se odtáhla, vypadal tak… spokojeně. Zlehka jsem ho pohladila po tváři, trochu se zachvěl. „Kise kun…“ Když už jsem si říkala, že ho žádným mírným způsobem asi vzbudit nedokážu, Ryouta se mi téměř postaral o infarkt. Jako kdyby náhle procitl ze sna, prudce otevřel oči. Nečekala jsem to, jen jsem strnula a nebyla ani schopná odvrátit od něj pohled. Snad ve vší rozespalosti, snad i překvapením, několikrát zamrkal, ale i mírně přivřené mě jeho oči nepřestávaly sledovat. „Stačí… jen Ryouta…“ Nebyla jsem s to říct, jestli byl vzhůru, nebo ještě mluvil ze spaní, ale moc dobře jsem věděla, že už to napětí dlouho nevydržím. „Hanacchi…?“ Konečně se zdálo, že opravdu přichází k sobě. „P-promiň! Nějak jsme ten film zaspali…“ Podařilo se mi odtáhnout se od něj, Ryouta udělal to samé, i když spíš nechtěně, a málem při tom spadnul z gauče. „Zaspali, huh?“ Nervózně se zasmál, takhle po probuzení to bylo příliš mnoho vjemů. Seděli jsme každý na opačné straně gauče a očima těkali všude kolem. „Ehm, takže ten pokoj…“ Prolomila jsem po chvíli to ticho. „Ah, jo, pokoj! Tady v přízemí, druhé dveře.“ Jen letmo doplnil svůj popis gestem a vstal, aby vypnul televizi. „Tak… já už si půjdu lehnout…“ Ryouta jen přikývnul. „Jo, dobrou noc, Itokawacchi…“ Ještě jsem se zastavila. „Tobě taky a… dneska to bylo moc fajn.“ Dodala jsem ještě a o chvíli později za sebou s radostí zavřela dveře vašeho pokoje pro hosty. Byla jsem ti vděčná, že jsi mi ještě v průběhu našeho zkrášlovacího maratonu nechala v pokoji něco na přespání. Ne, že by snad usnout bylo tak snadné. Nemohla jsem si pomoct, ještě notnou chvíli poté, co jsem si lehla, jsem musela přemítat nad tím, co z toho všeho Ryouta vnímal. Nic se vlastně nestalo… Vprostřed všech malicherných úvah mi jedinou spojnicí s realitou byla zítřejší schůzka s Hagu a Tsuchidou. Jen jsem si nastavila budík a pokusila se donutit svůj mozek vypnout, alespoň na chvíli.

Následujícího rána jsme se před devátou sešly v kuchyni. „Dobré ráno~“ Pozdravila jsi se zívnutím. „Dobré ráno…“ Automaticky jsi začala vytahovat hrnky, talířky, zkrátka chystat snídani jako kdykoliv jindy. „S čím ti můžu pomoct?“ Zeptala jsem se trochu nesvá z toho, že jsi všechno chystala sama. „Vyber si támhle kafe, čaj, cokoliv… jo a hrnek. Dáš si tousty nebo něco jiného? Řekni si, na co máš chuť, je to bráchovo mínus, že ještě vyspává.“   Ušklíbla ses, zdálo se, že ses dobře vyspala. „Ehm, tousty jsou fajn, díky.“ Sáhla jsem po jednom z hrnků a připravila si obvyklou dávku kávy. Ještě spí. Byla jsem za to ráda. „Tak jaký byl večer?“   Houkla jsi na mě zpoza kuchyňské linky. Málem jsem se netrefila lžičkou do hrnku, jak jsi to řekla. „Večer? Ah, jo, bylo to fajn! Jen… jen jsme většinu toho filmu prospali.“ Odpověděla jsem, nechtěla jsem ti lhát, ale vynechat pár detailů nebylo tak špatné, ne? „Zasmála bych se, ale i tak máte větší výdrž než já.“ Ušklíbla ses a natáhla se po zelenině. Mlčky jsem se k tobě přidala, o chvíli později už jsme seděly u stolu s tousty, zeleninovou oblohou, kafem a kupou dalších věcí. „Takže, dneska klukům neděláš dozor?“ S radostí jsem změnila téma. „Kdepak, dneska mají kluci padla, takže já se taky zařídím po svém.“ Odpověděla jsi, vlastně ses ještě pořádně nerozmyslela, co s načatým dnem. „Ale je fajn vidět tě znovu trochu zvolnit, od té návštěvy…“ Usmála jsem se a upila trochu kávy, pochopitelně jsem nezapomněla na náš dřívější rozhovor o Kagamim. Nemyslela jsem to ale ve zlém, ani jako provokaci, jednoduše bylo hezké vidět tu změnu. „Fajn, jo… Mám v tom zmatek.“ Zasmála ses nejistě. „Zmatek, hm, v tom ti naprosto rozumím.“  Přitakala jsem. Nevím, jak ty, ale já se možná trochu bála udělat si v tom jasno. Když jsme dojedly, akorát jsem ti spěšně pomohla s nádobím a sbalila si věci. „Promiň, ráda bych se zdržela, ale mám s Hagu san a trenérem domluvenou schůzku.“ Omlouvala jsem se ještě ve dveřích. „V pohodě, určitě to nebyla naše poslední akce.“ Ujistila jsi mě. „To určitě ne. Bylo to moc fajn. Tak se zatím měj, senpai, a pozdrav za mě bratra.“   Rozloučily jsme se a já zamířila domů. Jak se váš dům vzdaloval, rozléval se ve mně zvláštní pocit provinilého uvolnění. Možná poněkud zbaběle jsem se radovala z toho, že Ryouta můj odchod prospal.

Když byla řeč o plánech, Seirin měl o zbytku léta docela jasnou představu. Pomalu ale jistě se blížilo druhé soustředění, to se ale netýkalo všech hráčů. Nebylo to poprvé, co na sebe Kuroko a Kagami narazili na nějakém hřišti a ani to nebylo poprvé, co po tréninku skončili v Maji Burgeru. Tentokrát byl ale Kagami hovorný asi jako sám neviditelný trumf Seirinu. Seděl za svou horou hamburgerů a vcelku zamyšleně se díval přes sklo někam ven. „Kagami kun…“ „Hm?“ „Stalo se něco?“ „Ani ne.“ „Aha…“ Konverzace se ten den táhla víc než sýr ve všech těch burgerech. „Totiž, přemýšlel jsem…“ Začal po chvíli Kagami, to Kuroko přestal usrkávat ze svého shakeu. „Oh.“ Stručná reakce. „Co? Netvař se tak překvapeně!“   Čertil se hned Kagami, ale vzápětí se jeho vztek vytratil. „To soustředění, štve mě, že nejedu.“ Přiznal nakonec. „To chápu, ale nevzdáváš to, nebo ano?“ Zareagoval Kuroko. „Jasně, že ne, vlastně už jsem si domluvil náhradní trénink. Potřebuju si udělat jasno v pár věcech.“ Kuroko tak nějak tušil, že už není řeč jen o basketu. „Bylo hezké, co jsi udělal pro Renu.“   Kagami se málem zadusil soustem, které právě žvýkal. „Huh? Proč o tom teď mluvíš?“   Nechápal tu spojitost, nebo lépe řečeno chápal, ale nechtělo se mu věřit, že by ho Kuroko natolik dokázal prokouknout. „Nevím, prostě jsem to chtěl zmínit. Rena san je na tom o moc líp, jsem za to rád.“ Odpověděl jakoby nic. „Jo, to já taky… Ehm, ehm, takže…“ Kagamimu se nějak nedostávalo slov, ale Kuroko jen dál pokojně usrkával ze svého kelímku. „Návrat ke kořenům?“ Náhlý obrat k původnímu tématu. „Tak nějak, doufám, že to k něčemu bude. Winter Cup je blízko.“ Vzpamatoval se Kagami. „To je. Kdy vlastně letíš?“ Winter Cup byl možná blízko, ale Kagami se chystal odletět pěkně daleko, jen aby se přiblížil cíli – svému i celého týmu. „Za dva dny, jde to rychle, ale asi je to tak nejlepší. Potřebuju se pohnout dál.“ Kuroko odložil prázdný kelímek. „To celý tým.“ „Jo…“

A plánů jsem se držela i já. Na dvě hodiny jsem měla domluvenou schůzku ve fitku. Pořádně jsem nevěděla, co od toho čekat, ale Hagu hned ze startu rozprášila mé obavy svým optimismem. Zvesela mě přivítala, vyptávala se na moře a prázdniny i z té ne-tréninkové stránky, zkrátka navodila úplně jinou atmosféru. Byla jsem domluvená i s Tsuchidou, že se k naší sešlosti přidá a eventuálně, v závislosti na názoru Hagu, bychom se pak přesunuli k bazénu. Jestli jsem z něčeho opravdu byla nervózní, pak právě z toho. Každopádně, s Hagu jsem projela obvyklý stretching a dechová cvičení, základní sestavy cviků, zkrátka to, čím jsem trávila ty dva týdny u moře. „Jak se cítíš? Myslím u všech těch cviků a po nich, jak ti je?“ Odložila jsem láhev s vodou. „Myslím, že docela dobře, totiž, nechci to zakřiknout, ale u těch cviků potíže nemám.“ Hagu jen souhlasně pokývala hlavou a něco si zapsala do svých poznámek. „Hm, je vidět, že sis zvykla, to je základ, teď to chce jen otestovat větší zátěž.“ Jako na zavolanou dorazil Tsuchida. „Hagu chan~ Ara, jestlipak z moře nepřiplavala jedna z mých mořských víl?“   Málem jsem za ty dva týdny zapomněla na trenérovo nepopiratelné vnitřní kouzlo. „Ráda vás zase vidím, trenére.“ Pozdravila jsem i já, Tsuchida akorát letmo políbil Hagu na tvář, než nakouknul do jejích poznámek. „Tak jak to s námi vypadá? Hm, hm, hmmm…“ Listoval těmi podklady a sem tam pokýval hlavou, připadala jsem si jako na nějakém pohovoru. „Tak, Hano, co myslíš? Omrkneme dneska bloky?“ Skoro mě zamrazilo, jak to řekl. Vrátím se do bazénu? Už dneska můžu…? „Oh, jistě, ráda, tedy, pokud máte čas.“ Dostala jsem ze sebe, ale Tsuchida se jen zasmál. „Kupu času, vlastně jsem s tebou dneska počítal.“ Mrknul na mě, docela mě to dostalo, ta důvěra, jakou ve mě Tsuchida ještě pořád měl. Hagu pochopitelně měla na seznamu další klienty, jen Tsuchidovi předala potřebné materiály, rozloučili jsme se a já s trenérem zamířila zpět do modravých hlubin.

Prostory na Takanami ještě nebyly hotové a spolupráce s ředitelem Kaijou fungovala skvěle, ale to se bohužel netýkalo prázdnin, kdy i naše náhradní tréninkové zázemí potřebovala pár kosmetických úprav. Zřejmě by bylo na místě vyzdvihnout Tsuchidovy dlouholeté kontakty, mezi nimi i provozovatele jednoho menšího krytého bazénu, který ho občas nechal užívat bazén zdarma. Když jsem po té odmlce zase kráčela po těch chladných dlaždičkách, vdechovala chlórem nasáklý vzduch a dívala se na odraz na hladině bazénu, probouzelo to ve mně směsici radosti a obav. Uklidňovala jsem se tím, že jsem přece nebyla mimo tak dlouho, že jsem přece nemohla tolik ztratit – a přesto jsem se strachem myslela na to, že můžu ztratit všechno, co pro mě tenhle modravý svět znamená. „Jestli se potřebuješ ještě zahřát, tak do toho, ale řekl bych, že od Hagu jsi protažená víc než dost, tak bych se spíš rozhýbal ve vodě, co ty na to?“ Jen jsem si upravila čepici a začala si nasazovat brýle. „Dobře, něco konkrétního?“ Tsuchida se zamyslel. „Hm, zkus si dát pár bazénů, jen tak, na zkoušku, uvidíme, na co se budeš cítit pak.“ Všechno jsem mu odkývala a postavila se na blok. Chvíli jsem váhala. Jako kdyby se mi do toho prázdného kryťáku promítly ty závody. Probleskla mi hlavou vzpomínka na ten tlak při startu, při předávce, jen jsem se otřepala. Vzpamatuj se, Hano! Jakmile jsem se ponořila do vody, dokázala jsem to vytěsnit. Jak řekl trenér, jen jsem obhlížela terén, prostě jsem volným tempem párkrát přeplavala bazén. Bylo to jako tělu připomenout, kvůli čemu se ty poslední dva týdny tolik snažilo. Připlavala jsem k blokům, trenér se ke mně sklonil. „Tak co? Cítíš se na nějaké časovky?“ Zeptal se se stopkami v ruce. Jak bych jen mohla říct ne? „Zkusme to.“ Vylezla jsem z vody a znova se postavila na jeden z bloků. „Začneme stovkou.“ Nic jsem na to neřekla, jen lehce přikývla. Tsuchida na mě očividně chtěl jít zlehka. Zvuk píšťalky a já byla zase ve vodě. Ani nevím, jak rychlá byla moje reakce – byla opožděná? Akorát? Stačilo to? Aniž bych měla ponětí o okolním světě, prostě jsem tu stovku odplavala a zase skončila u bloků. Tsuchida jen chvíli těkal pohledem mezi stopkami a svým blokem, než si něco zapsal a čas vynuloval. „Zvládneš další?“ Zeptal se, už dlouho jsem Tsuchidu neviděla v takovém pracovním nasazení, tak vážného. „Stovku? To ano.“ Další start a další odplavaná štace, jen trenér nic neříkal a akorát si připsal pár poznámek. „Pojď se napít, pak zkusíme tvoji klasiku.“ Tohle už opravdu zavánělo návratem se vším všudy.

Nevím, jak dlouho jsme u toho bazénu byli, asi jsem ten čas ani nevnímala, kdy taky? Kolísala jsem mezi tím modravým prázdnem, pocitem vytěsnění okolního světa, jaký jsem měla při všech závodech, a snahou zahnat nešťastné představy, které se pokoušely o moji koncentraci. Jedna věc byly reálné vzpomínky a zkušenosti, jako nervozita při startu a podobné záležitosti, ale to bohužel nebylo vše. Několikrát se mi stalo, že jsem stála na bloku a před sebou viděla tři finishující závodnice, jen tři… a někde za nimi pohyb pod hladinou. Bylo to něco, co jsem z takového úhlu pohledu nemohla vidět, a přesto mi tu představu mozek předhazoval. Když ten den Tsuchida zahlásil konec tréninku, připadala jsem si příšerně vyčerpaná, ale ani ne tolik fyzicky jako psychicky. Zapsal si hned několik časů na stovce i dvoustovce, neřekl mi ale ani jediný. „Potřebuju vidět víc, abych ti k tomu mohl něco kloudného říct. Jestli to na téhle úrovni zvládáš, tak bych se chtěl příště zaměřit na čtyřstovku.“ Informoval mě, zatímco já si ručníkem utírala obličej. „Po fyzické stránce je to v pořádku, takže klidně.“ Odsouhlasila jsem to, ale Tsuchida mě hned chytnul za slovo. „Po fyzické, hm? A ten zbytek?“ Pořád se tvářil vážně, ale nešlo nevidět tu starost v jeho očích. „Je to těžké, nemyslet na to…“ Přiznala jsem, ale ani tak jsem trenérovi nedala šanci zareagovat. „Ale to zvládnu, prostě si musím uvědomit, že znova plavu.“ Dodala jsem s mírným úsměvem, přesně tak, plavu, znělo to krásně a já chtěla, aby to byla pravda, abych na začátku září zase hrdě mohla říct, že plavu za A a že budu plavat dál i na Watabeho memoriálu!

Tsuchida očividně počítal s řadou věcí, když si pro můj trénink vyhradil tolik času. Hned následující den trochu zvednul obtížnost, jak řekl, zaměřil se na čtyřstovku. Bylo to jako přes kopírák, já plavala, on měřil a zapisoval, ale s žádnými závěry nepřišel. Jistě, bylo ještě příliš brzo vynášet jakékoliv soudy, ale možná jsem chtěla slyšet něco, co by mi napovědělo, jak na tom jsem. Na trenéra jsem ale nenaléhala – ze slušnosti a pak i ze strachu. Když jsme ten den skončili, domů jsem zrovna nespěchala. Sotva Tsuchida zmizel z dohledu, zastavila jsem se u nejbližší lavičky. S povzdechem jsem z tašky vylovila mobil – displej hlásil pár nových zpráv. Co se holky vrátily ze soustředění, pokoušely jsme se domluvit na nějakém setkání, ale zatím neúspěšně. Yuuna se pomalu chystala na výlet do Dánska, Tomoko už byla se sestrou v Tokiu a Kaoru v posledních dnech docela zaměstnával brácha. Jeden by neřekl, jak těžké pro čtyři lidi může být domluvit se na něčem. Mezi všemi zprávami mě zarazila právě ta od kapitánky – „Zavolej, až budeš moct.“ To zní naléhavě. Vytočila jsem její číslo a Tomoko to opravdu vzápětí zvedla. „Ahoj, od včerejška tě nemůžu sehnat, už máš čas?“ Ozval se hlas kapitánky. „Ahoj, to mám, promiň, bylo toho moc. Teď jsem teprve skončila trénink, včera to samé, nějak mě to převálcovalo. Co jsi potřebovala, senpai?“ Zareagovala jsem. „Aha, no, jen jsem chtěla vědět, jak to jde. Docela nás napínáš.“ Dodala s mírnou nadsázkou. „A mě zase docela napíná trenér.“ Zasmála jsem se, ale pak jen s povzdechem pokračovala. „Už zase plavu časovky, ale zatím nemůžu moc hodnotit. Trenér mi vlastně neřekl jediný čas.“ Odpovědí mi bylo jen jakési zamyšlené zamručení. „Věřím, že ví, co dělá. A ty? Jaký z toho máš dojem?“ To byla dobrá otázka. Jaký, huh? „Ten trénink s Hagu san udělal své, fyzicky jsem na tom docela dobře, jen… jen jsem si nemyslela, že se mi to bude tolik vracet.“ Nechtěla jsem Tomoko nic zamlčet, ale ani jsem nechtěla, aby to vyznělo příliš dramaticky. Přece jsem to Tsuchidovi řekla, ne? To zvládnu! „Asi by bylo divné, kdybys to prostě přešla, ale ještě máš čas, tak… si zkus zase zvyknout.“ Od Tomoko jsem nemohla čekat žádná cukrem obalená slova ani přehnaný optimismus, ale co řekla, to myslela vážně. „Jo, to mám v plánu… Když je řeč o plánech, nevíš něco o Yuuně? Začínám mít dojem, že se snad do konce prázdnin nedomluvíme.“ Postěžovala jsem si. „Vím jen tolik, že si její čas nenárokujeme jen my. No, při nejhorším se sejdeme na konci prázdnin.“ Shrnula to Tomoko. „Zmínila se o něčem? Poslední dobou je docela tajnůstkář.“ Ušklíbla jsem se. „Spíš naznačila, ale očividně je spokojená. No, třeba bude hovornější, až se potkáme.“ Přitakala Tomoko. „Nic, měla bych končit. Odpočiň si, dobře?“ Musela jsem se pousmát. „Bez obav, senpai. Tak zatím.“ Zavěsila jsem a zase vstala. Cítila jsem se líp, mluvit s Tomoko mě svým způsobem uklidnilo.

Když byla řeč o hovorech, tebe ten den taky jeden zajímavý čekal. Zpočátku to byla konverzace jako každá jiná, další přátelský hovor s Kurokem. Mluvili jste o Winter Cupu, o soustředění Seirinu i o věcech mimo basket. A pak, jen tak mimoděk, jak bylo Kurokovým stylem, zmínil jeden detail. „To bychom ještě stihnout mohli. Na rozdíl od Kagamiho, odjíždíme až ten poslední týden.“ To ses zarazila. Na rozdíl od Kagamiho? „Jo, Kagami tady zůstává, že…“ „To ne, má vlastní tréninkový plán. On se nezmínil?“ Kuroko si očividně myslel, že jste všechno s Kagamim probrali. „Nezmínil, co že má za plán?“   Trochu tě štvalo, jak tě Kuroko nevědomky napínal. „Vrací se do Ameriky. Říkal, že si potřebuje udělat v něčem jasno, pohnout se dál, docela tomu rozumím.“ Řekl Kuroko jakoby nic. To tys měla co dělat, abys v tu chvíli neupustila mobil. Vrací se do Ameriky?!   Udělat si jasno? Pohnout se dál? Kurokovi to možná neznělo tak hrozně vzhledem k tomu, že znal kontext, ale ty jsi to pořádně nemohla rozdýchat. Věděla jsi, že Kagamiho rodiče pracují v Americe, ale Kagami nikdy ani nenaznačil, že by se za nimi v nejbližší době chtěl vrátit. A zrovna teď, před Winter Cupem? A ani ti nic neřekne? „K-kdy, kdy se tam vrací?!“ „Zítra.“ Kurokova bezelstná bezprostřednost tě dorazila.

Musím se přiznat, že ten večer jsem šla do svého pokoje dřív hlavně proto, abyste měli s Ryoutou na sebe chvilku soukromí. Unavená jsem sice byla a zívala jsem za každou druhou větou, ale ještě dobrou hodinu jsem vydržela u knížky, než jsem usnula. A mohla jsem si jen domýšlet, co se mezi vámi stalo. Jelikož mi neuniklo, že bráchovi se evidentně líbíš a ty si s bráchou taky celkem rozumíš, mohla jsem si jen tiše přát, aby vás onen večer sblížil.

Ráno jsem byla první vzhůru. Po ranní hygieně jsem šla připravovat snídani do kuchyně, kam ses po chvíli přidala i ty. „Tak jaký byl večer?“ Mrkla jsem na tebe. Ta otázka tě vyvedla z míry. „Večer? Ah, jo, bylo to fajn! Jen… jen jsme většinu toho filmu prospali.“ Tak prospali, huh. Začaly jsme snídat a Ryouta stále nikde. Co jste asi prováděli, že se tváříš tak provinile a bratr nevylézá z pokoje? Po snídani sis sbalila věci a šla za Tsuchidou a Hagu. Rozloučily jsme se s příslibem další přespávačky, a já poté šla sklízet talíře a zbytky ze snídaně.
Když jsem si vařila vodu na další čaj, objevil se v kuchyni i náš slavný oblíbenec, ano, mluvím o Ryoutovi. Měl ještě rozespalý výraz a rozcuchané vlasy a kruhy pod očima. "Ty vypadáš..." Utrousila jsem při pohledu na něj. Vypadal jako zombie. Ryouta mě jen probodl pohledem a bez zbytečných řečí si šel do lednice pro mléko. Automaticky jsem mu podala misku a cereálie. "Jaký byl večer s Hanou?" Ušklíbla jsem se a se svým čajem jsem si přisedla k Ryoutovi. "Fajn, proč se tak hloupě culíš?" Pozdvihl obočí a nabral si lžíci cereálií. "Fajn? Koukali jste jen na film?" Ryouta se na mě nevěřícně podíval. "Jo, koukali jsme na film...a na chvíli jsme pak usnuli. Tak jsme to zabalili a šli spát. Co si čekala?" Provokativně jsem se na něj ušklíbla. "No já nevím, doufala jsem aspoň v pusu, víš co..." Řekla jsem a usrkla si čaje. Ryouta se zakuckal šokem. Utřel si papírovým ubrouskem pocintanou pusu a zmuchlaný ubrousek pak po mě hodil. "Hej!" Nečekala jsem jeho útok. "I kdyby pusa byla, tobě do toho nic není!" Lehce se urazil a pokračoval v cereáliích. "Jezus, snad jsem toho tolik neřekla... No a co teda, bude něco dál?" Nedala jsem mu pokoj a Ryouta už vypadal, že se sebere do pokoje, aby si v klidu dojedl své cereálie. Ale vydržel to. "Já nevím. Myslíš, že by Hanacchi chtěla?" Zeptal se nejistě. To mu vůbec nebylo podobné. Normálně si byl u holek jistý, ale s tebou to byl úplně jiný člověk. "Neměl by ses na to ptát radši jí než mě?" Ryouta se zamračil. "Přestaň se tak blbě ptát a vůbec, nech mě se v klidu nasnídat!" Já jen pokrčila rameny a přesunula se do obýváku.

Ryouta byl ve skutečnosti slušně v koncích. Co se týče holek, vždycky si byl jistý. Věděl, jak se k nim chovat, jak zapůsobit, jak je dostat tam, kam chce. Ale s tebou to bylo jiné. U tebe se jeho jistota vytrácela jako pára nad hrncem. Pokaždé, když ti chtěl napsat nebo zavolat, chodil po pokoji furt do kola a zíral do telefonu na to zelené tlačítko "volat". Bylo už pozdě odpoledne a nerad by tě při něčem rušil. Ale chtěl tě znovu slyšet. Stiskl to tlačítko a chvíli poslouchal dlouhým tónům. Po čtvrtém tónu už chtěl zavěsit. Nestihl to. "Kise kun?" Ozvalo se z druhé strany a Ryouta na prázdno polkl. "Hanacchi~ Neruším? Nevolám nevhod?" "Akorát jsem dorazila domů z tréninku, nerušíš," usmála ses do telefonu. Ryouta si prohrábl vlasy. "Tak to jsem rád. Jaký byl trénink?" Mluvil klidně a příjemně, jakoby předčítal knížku. Svěřila ses mu se svými pocity z tréninku a celkově z plavání obecně. Ryouta naslouchal a na všechny tvé otázky a nejistoty měl odpověď. Volali jste si něco málo přes půl hodiny, než tě vyrušila mamka. "Už budu muset jít, ale děkuji, že jsi zavolal. Tak zase příště," řekla jsi mile a Ryouta se usmál do telefonu. "Rád jsem tě slyšel. Měj se." Jak málo stačí ke štěstí.

Na večer se domů vrátili naši rodiče. "Ahoj, zlatíčka moje. Jak jste se měli?" Vítala nás mamka. Ryouta jí pomáhal sundat kabát a já tátovi pomohla vzít pracovní kufr do ložnice. Doma nastal zase menší chaos. Ve finále jsme se všichni sešli v obývacím pokoji, každý čaj nebo kávu v ruce. Povídali jsme si o všem možném, co se komu stalo. Naši zase měli z práce a cestování veselé historky. Naši pak přešli ke klasickým otázkám jako "co škola, učení, kroužky, líbí se vám někdo?" Při poslední otázce o líbení jsme se oba dva dívali všude možně. "No, tady bráchovi se líbí jedna moje kamarádka a-" Ryouta mi zacpal pusu dlaní. "To je sice možné, každopádně nic s ní nemám. Ale možná tady ségra by se ráda pochlubila svým novým basketbalistou-" To už jsem mu rvala dlaň před pusu já a tak nějak jsme se začali prát. Naši na nás nechápavě zírali a jen si usrkli ze svých nápojů s pobaveným výrazem.
Zbytek večera jsme se tématu "kdo se komu líbí" úspěšně vyhýbali a s bráchou jsme si nadělali pár modřin. Klasika. Ani naši to už po těch letech neřeší.
Nicméně...byl to pro mě zase nezvyk, když jsem se na pár dnů nemusela starat o domácnost, když je tu mamka. A jelikož jsem měla spousta volného času, obvolala jsem svých pár přátel, které jsem po soutěži tak zanedbávala. Ano, mluvím předevšim o Arisu a Taře. "Dobrá, tak tedy v 10 u kina? Vyřídíš to Arisu? Super, tak zatím." Položila jsem telefon, když kolem šel zrovna Ryouta. "Co máš v plánu?" "Jdu s holkami do kina na tu novou komedii a pak si projdeme obchoďák a skončíme někde u vody se zmrzkou...Proč, chceš se snad přidat?" Řekla jsem s jistou ironií v hlase, každopádně Ryouta vypadal, že nad tím vážně uvažuje. "S jakými holkami?" Vyzvídal. Mě bylo úplně jasné, kam tím míří. "S Hanou bohužel ne, ta má trénink. Jdu s Arisu a Tarou." V Ryoutovi bylo vidět jisté zklamání. "Přidám se na tu komedii. Stejně mám ještě jednu volnou vstupenku do kina pro sudý počet lidí. Pak se asi stavím za Kurokem. Dlouho jsem toho kluka neviděl!" Ušklíbl se.

Nicméně čas běžel a já i bratr jsme v 10 hodin čekali před kinem. Ryouta byl opět středem pozornosti. Většina holek, co kolem nás procházela, pomrkávali po bráchovi, ale ten všechny dnešní pohledy ignoroval a neustále kontrolovat svůj mobil. Během pěti minut se dostavily i holky. Arisu už z dálky sršel optimismus a nekonečná energie. Tara se naopak zase tvářila, jakože neexistuje. Navíc když jí došlo, že jde s námi i můj bratr, málem to s ní seklo. "Reeenaaa~ Tolik se nám stýskalo! Konečně jsme se sešly! Tak co, jdeme rovnou koupit lístky?" Zářila Arisu a já souhlasila. "Ryouta nii, máš ten kupon? Půjdete to koupit?" A tak Ryouta s Arisu šli koupit lístky do kina. Jen co se ti dva vzdálili dostatečně daleko, vrhla na mě Tara zoufalý pohled. "To myslíš vážně?!" Překvapeně jsem na ní mrkla. "Co přesně máš na mysli?" "Vážně jde s námi do kina...on?" Řekla téměř neslyšně. "Oh, něco jsem podělala? To snad ne..?" Tara mi na to neodpověděla, jenom se začervenala, poposunula si brýle na nose a odvrátila pohled. "Ne...t-to nic. Promiň," omlouvala se a sem tam pokukovala po Ryoutovi. Aha. To by mě nikdy nenapadlo, že Tara se chytí do bratrovi egoistické pasti taky. Naklonila jsem se k ní a zašeptala: "Tobě se líbí, že jo?" Tara zrudla a začala divoce gestikulovat. "Tak to vůbec není!" Jen jsem se pousmála, ale než jsem stačila cokoliv říct, už se ti dva vraceli vysmátí a s lístky. "To byla doba!" Utrousila jsem. "Náhodou, Ryoutův kupón nám zařídil dvě velká menu zdarma!" "Tak to se máme!"
A tak jsme šli do kina, vzali si do dvojice velké menu, které obsahovalo popcorn a colu a menší sladkost k tomu. Po kinu se od nás bratr odpojil. Z chudáka Tary jsme si s Arisu dělali srandu, jak je roztomilá, když je zaláskovaná a Tara se furt bránila zuby nehty, že tak to přeci vůbec není. "Každopádně....brácha má teď asi oči pro jinou, promiň." "H-huh? Proč se omlouváš, vždyť se nic neděje!" Řekla rozpačitě a snažila se tvářit tak, že je jí to jedno. Myslím si, že jsem jí tou informací asi nepotěšila. No...co se dá dělat. Nějakou tu chvíli jsme trávili v obchodním domě a koukali po vitrínách a poté jsme skutečně skončili u vody se zmrzlinou. Byl to příjemně strávený den, nicméně byl čas jít domů. Rozloučila jsem se s holkami a Taře ještě poradila, ať si z bráchy neláme hlavu.

Prázdniny rychle utíkali a byl tu další letní den. Brácha měl tentokrát domluvené hraní basketu se svými kamarády. Než ale odešel, ještě na mě z chodby zavolal. "Rena nee, pozdravuje tě Kuroko! Taky bys mu mohla zavolat! Ja nee~" Zabouchl za sebou dveře. Hm, má pravdu. Kurokovi jsem se taky dlouho neozvala. A proč se mu neozvat třeba teď? Kuroko byl za telefonát rád. Chvíli jsme si povídali tak nějak o všem možném, až došly slova zase k basketu. A ke Kagamimu. „Vrací se do Ameriky. Říkal, že si potřebuje udělat v něčem jasno, pohnout se dál, docela tomu rozumím.“ Cože...? Rozuměla jsem správně? „A k-kdy, kdy se tam vrací?!“ „Zítra.“ "Zítra?!" "Jo. Neřekl ti o tom?" Podivil se Kuroko. "Ne, neřekl...Kurokochii, musím končit. Brzy si zase zavoláme, jo?" Snažila jsem se držet klidný hlas. Kuroko mi to odsouhlasil a zavěsil. Chvíli jsem nevěřícně zírala na mobil. Nevěděla jsem, co mám dělat. Co si mám myslet. Kagami odlétá? Věděla jsem, že má v Americe rodinu, ale jestli se tam vrací...musel to plánovat, musel to vědět dostatečně dopředu a mě nic neřekne?! Proč? Tak nějak nevědomky jsem vytočila tvé číslo. Téměř okamžitě jsi mi telefon zvedla a vesele mě pozdravila. Já se s pozdravem neobtěžovala. "Kagami se vrací do Ameriky..." zakuňkala jsem. Tebe ta zpráva taky šokovala. "Cože? Jak to? Na jak dlouho?" Ukápla mi první slza. "To netuším, vím jen to, že odlítá už zítra! Co mám dělat? Já...já nechci aby odletěl!" Snažila ses mě přes telefon uklidnit. "Rena senpai, tak mu zavolej, být tebou, tak se s ním aspoň rozloučím, než odletí na dobu neurčitou...Každopádně přeji hodně štěstí...ať už uděláš cokoliv." Stačila jsem ti akorát poděkovat. Ubrečené oči nebo ne, začala jsem se převlékat a vyběhla ven na autobus. Věděla jsem, kde Kagami žije. V buse jsem vytočila jeho číslo a modlila se, aby to zvedl. "Rena? Ahoj, co-" "Bakagami! Jsi doma?!" Kagami se evidentně lekl, jak jsem mu skočila naléhavě do pozdravu. "Jo jsem, děje se něco?" Znejistil. "To teda děje. Do půl hodiny jsem u tebe!" Oznámila jsem mu to a zavěsila. Utřela jsem si slzy, které se mi zase spustily.
Mezitím Kagami znejistěl. Netušil, co se stalo nebo co kde provedl. Navíc byl v půlce balení zavazadel. Od našeho hovoru uběhlo už dvacet minut a Kagami netrpělivě vyhlížel z okna ven drobnou postavu. Nakonec mu to nedalo, hodil na sebe svojí oblíbenou kostkovanou košili a vydal se směrem k autobusové zastávce.
Já už byla na předposlední zastávce a začala jsem se cítit čím dál víc nervózně. V jednu chvíli jsem chtěla vystoupit a jet zpátky domů. Co to sakra dělám? Co mu asi tak řeknu?! A je to tady. Panika. A poslední zastávka. Z těch všech emocí se mi zase spustilo pár slz. Oči už jsem tak jako tak měla rudé a promáčené. Rychlým krokem jsem se vydala směrem ke Kagamiho bytu. Asi v půle cesty jsem si v dálce všimla vysoké statné postavy a rudých vlasů. Kagami. Jen jeden pohled na něj a chtělo se mi zase brečet. Jediný člověk, kterému tak věřím a on mě chce opustit a vrátit se do Ameriky a ani mi o tom neřekne. Rvalo mi to srdce. "Chibi san..?" Docela se lekl, když mě uviděl, jak celá uslzená běžím k němu. I on si trochu popoběhl a nastavil mi svoji náruč, do které jsem mu vpadla. Objala jsem ho kolem krku a držela se ho pevně jako klíště. "Hej..hej, co se děje? Ublížil ti někdo?" Napadlo ho, když spatřil jednu z modřin od bratra. "Co se děje?! Ty se ještě ptáš?! Jak můžeš!" Odtáhla jsem se od něj a bušila do něj pěstičkami. Kagami byl v šoku. Chytl moje vzteklé pěsti. "Co jsem provedl?" Nechápal. Tahle jeho "nevědomost" mě drtila ještě víc. Vzdala jsem jakýkoliv odpor a vztek a jen jsem po něm vrhla ublíženým pohledem. "Tohle není fér, abys věděl. Nemůžeš si takhle hrát s mými city a pak se jen tak rozhodnout, že si odletíš zpět do Ameriky bůhví na jak dlouho a nic mi neřekneš! To...to nakonec pro tebe nic neznamenám?! Měla jsem ti posloužit jako dočasná hračka?! " Ticho. Kagami na mě nevěřícně zíral. "V tom případě doufám, že ses se mnou dostatečně pobavil! B-bakagami!!" Skoro jsem řvala. Otočila jsem se na patě a chtěla od něho odejít. Kagami mě ale chytl za zápětí a propukl v záchvat smíchu. Teď jsem byla v šoku já. Čekala bych jakoukoliv jinou reakci, ale smích? Teď brečel Kagami, ale smíchy. Sklonil se ke mě a láskyplně mě objal. "Reno, já tě asi vážně miluju, ty seš trubka." Ne, nechápala jsem ho. Co mu na téhle situaci přijde vtipné? "Kdo ti nabulíkoval, že odlétám do Ameriky na dobu neurčitou?" "Kuroko se zmínil..." Zahuhlala jsem a mračila se, jelikož jsem to vůbec nechápala. Dostala jsem špatnou informaci? Pochopila jsem něco špatně? Kagami se uklidnil a hypnotizoval mě pohledem. "Ano, je pravda, že zítra odlétám do Ameriky, ale do konce prázdnin se vracím. Letím tam na otočku za rodinou a chci si tam zahrát basketbal s místními." Asi mi to docvaklo. Jen jsem si nevěřícně zakryla tvář dlaněmi, jak jsem se styděla. "Ale děkuji za tak originální vyznání." Dodal ještě s úšklebkem na rtech. Musela jsem se k němu otočit zády, jak jsem se za sebe styděla. "Tak co, lepší?" Pohladil mě po zádech. "Já jsem tak pitomá...bože....co jsem to právě řekla....promiň! N-nechtěla jsem ti udělat takovou scénu." Kagami mi věnoval jeden ze svých vřelých úsměvů a poté se ke mě znova sklonil. "Reno, ty moje trubko, já bych tě přeci nikdy neopustil...Nikdy, rozumíš..?" Znovu mě hypnotizoval svým pohledem, i když teď spíš jeho pohled působil jako pohled hladové šelmy. Najednou mi jeho palce stíraly zbytky slziček z tváře, ale dlaně už nechal tam, kde byli. Z ničeho nic se ke mě sklonil ještě víc a věnoval mi dlouhý, ale sladký polibek. Prohrábl mi vlasy, věnoval mi ještě pusu na čelo, vzal mě za ruku a vedl mě k sobě domů.

K večeru ti akorát zabzučel telefon se zprávou ode mě, ve které stálo: "Neuvěříš, co se mi dneska stalo c: "